Sbohem, Neile Hamiltone - jak pomáhají britské zákony proti pomluvě zkorumpovaným politkům

Tento článek šéfredaktora deníku Guardian Alana Rusbridgera vyšel ve středu 22. prosince.

Zapomeňte na chvíli na Neila Hamiltona a vzpomeňte na Tima Smithe. Smith byl v minulém parlamentu poslancem za Beaconsfield a do roku 1994 byl členem konzervativního vládního týmu a byl respektovanou součástí konzervativního stranického establishmentu. Nenápadně a v ústraní bral Tim Smith úplatky. Čelný podnikatel měl ve zvyku zaplatit Smithovi 2000 liber pokaždé, když Smith jeho jménem interpeloval v  parlamentě. Byly to peníze v hotovosti, v hnědých obálkách, lehce získané peníze, lehce se daly zapřít.

Jednoho dne se nepřítel toho čelného podnikatele o těchto úplatcích dověděl a napsal výhrůžný dopis Timu Smithovi, že ho odhalí. Smith se lekl a všechno to přiznal činiteli konzervativního poslaneckého klubu pro stranickou disciplínu. Tento činitel vyslechl Smithovu zpověď v soukromí a nechal ho jít. Rozhovor si nezaznamenal. Neinformoval žádné právníky. Neinformoval výbor pro chování poslanců, ani premiéra. Brzo poté byl Tim Smith jmenován náměstkem předsedy Konzervativní strany a stranickým pokladníkem.

Tak se to tehdy politickému establishmentu líbilo. Moment, musím se opravit - tak se to líbí každému politickému establishmentu v každé době. Z přirozeně pochopitelných důvodů je daleko pohodlnější dělat tyto věci mimo pozornost veřejnosti.

Politikové budou vždycky formálně šťavnit o tom, že má veřejnost "právo na informace". Potíž je, že praktickou realizaci tohoto principu politikové nemají rádi. Výmluvným důkazem toho je první pokus nynějšího labouristického minstra vnitra Jacka Strawa vypracovat zákon o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon je plný výjimek, které by utajovaly dokonce i zprávy o nehodách a o zdravotních a bezpečnostních podmínkách v podnicích.

Tim Smith nebyl žádný Oscar Wilde. Neměl v úmyslu riskovat, že ho někdo zruinuje u soudu za pomluvu, a tiše odešel z veřejného života poté, co se k věci přiznal, když o ní v říjnu 1994 deník Guardian poprvé otiskl informace. Avšak déle než šest let popíral Neil Hamilton bez výčitek veškerá obvinění a pomlouval každého, kdo mu odmítal uvěřit.

Reportéři listu Guardian jsou prý podle něho zkorumpovaní. Nepamatují si svědectví. Alison Bozeková, svobodná matka, která vystudovala práva ve volném čase, je lhářkou, placenou Mohamadem Al Fayedem. Parlamentnímu komisaři Siru Gordonu Downeymu říkal Hamilton Sir Gormless Dopey (Pitomý hlupák) - je prý příliš omezený na to, aby dokázal prohlédnout Fayedovy podvody. Parlamentní výbor pro etické chování poslanců je zaujatý a k ničemu. Na všech těchto výrocích teď už mnoho nezáleží. Tři samostatné tribunály: parlamentní komisař, parlament a soudy - nezávisle na sobě rozhodly, že je Neil Hamilton zkorumpovaný. Čím více se Neil Hamilton snažil celou záležitost zašmodrchat, tím nechutnější pravdy jsme se o něm dověděli.

Začalo to jako chtivé přecpávání se a pitka v hotelu Ritz při vyjednávání s Al Fayedem. Pak jsme se dověděli, že přijímal i peníze v hotovosti. Jak míjel čas, dověděli jsme se, že také přijímal nezdaněné honoráře od dalších firem, včetně tajných honorářů za karcinogenní žvýkačku. Požadoval peníze od občanů ve svém vlastním volebním okrsku za to, že je v parlamentě zastupuje, a od lobbistů si nechával platit za to, že jim představoval firemní zástupce. Pokud se mu podařilo vyhnout se placení daní tím, že si nechal koupit obraz nebo dovolenou, učinil to.

A pak následovaly honoráře za dodatky k zákonům. To, že požadoval 10 000 liber za šestislovní dodatek k finančnímu zákonu z roku 1989, zhnusilo i pracovníky firmy Mobil Oil, pro něž tehdy jednal. Hamilton věděl, že by to byl jeho konec, kdyby tohle někdy vyšlo najevo.

Byl si plně vědom rezoluce britského parlamentu z roku 1695, v níž se praví:

" Nabídka peněz nebo jakýchkoliv jiných výhod nějakému poslanci za podporování nějaké záležitosti, o níž se má jednat v parlamentě, je vážný zločin a bývá podvracením anglické ústavy."

Takže znovu o tom lhal každému, kdo se na to zeptal. Když byl dotazován, proč o tom neinformoval sira Gordona, přiznal se, že dospěl k závěru, že "Už nemám povinnost s ním vůbec hovořit otevřeně."

Čím více světla je vrženo na politické klima konce osmdesátých a začátku devadesátých, tím více je nechutné. Proto je dobré si pořád připomínat Tima Smithe a jeho soukromý rozhovor s parlamentním činitelem konzervativního klubu pro stranickou disciplínu. Nebo vzpomeňte na tichý příslib Jonathana Aitkena (ten je nyní za křivou přísahu ve vězení) siru Robinu Butlerovi. Anebo soukromá ujišťování o tom, jak je poctivý, od Jeffreyho Archera nynějšímu předsedovi Konzervativní strany Michaelu Ancramovi (Archerova kandidatura ve volbách londýnského primátora zkolabovala, když se ukázalo, že u soudu lhal, pozn JČ).

Kdyby to záviselo na parlamentu samotném, nikdy by se sám neočistil a celou tyto záležitosti by nikdy nevzal vážně. Musel to udělat tisk. V parlamentě byl vytvořen výbor pro neetické chování poslanců teprve až poté, co korupční praktiky poslanců zveřejnil Guardian a co se Sunday Times začal zabývat paralelními případy.

A to nás přivádí k britským zákonům o pomluvě. Poté, co prohrál Aitken a byl odsouzen do vězení - a nyní po Hamiltonově prohře - se lidé zmateně ptají: "Proč se soudí, když vědí, že nemají pravdu?" Odpověď je zřejmá: nedělali by to, kdyby nevěděli, že britský zákon o pomluvě silně zvýhodňuje žalobce - zejména žalobce, který hodlá skrývat určité důkazy nebo lhát pod přísahou. Vždycky to za to riziko stojí.

Všechno musí dokazovat ten, kdo je za pomluvu souzen. Až do listopadu 1999 neexistovala žádná ochrana pro novináře, kteří píší o politicích. Stávalo se, že žalobci dokonce odmítali i poroty, které jim nevyhovovaly. Náklady těchto soudních sporů jsou astronomické. Žalobci nacházejí četné způsoby, jak skrýt důkazy (Aitkenovy úvěrové karty, Hamiltonovy honoráře od Mobil Oilu). Žalobci často přesvědčují falešné svědky, aby u soudu lhali, až se jim od pusy práší (viz Aitkenův a Archerův případ).

Jeden slušný soudní rozsudek celou záležitost vůbec nemění. Představte si na okamžik, co by se stalo, kdyby Hamilton a jeho malá, ale rozhodná skupina obdivovatelů v procesu zvítězili. To bychom toho slyšeli o tom, jak tisk neprávem pronásleduje politiky. Vznikly by nároky na odškodné. Bouřilo by se o nutnosti omezit příliš velkou moc nezpodpovědného tisku. Tyto články nyní zveřejněny nebudou.

Avšak přetrvávají určité velmi vážné otázky: Jednal Guardian správně, že se rozhodl zveřejnit tvrzení o korupci Tima Smithe, anebo jsme to měli potlačit, když Tim Smith lhal našim reportérům, že se korupce vůbec nedopustil? Jestliže to bylo nesprávné, učinili by někdy vůbec někdo něco proti Smithově korupci? Vyšla by vůbec kdy najevo? A kdyby nevyšla najevo, co by to znamenalo o úrovni britského veřejného života?

Jestliže jsme jednali správně, když jsme zveřejnili tvrzení ohledně Smithovy i Hamiltonovy korupce, neměli bychom mít ochranu před soudním stíháním? Neměli jsem mít právo argumentovat - tak, jak smějí argumentovat americké noviny - že je to důležitá otázka veřejného zájmu, a proto novináři se nesmějí stát terčem soudních žalob? Anebo mohou šéfredaktoři novin a elektronických sdělovacích prostředků pokaždé zveřejnit jen ty informace, o nichž jsou stoprocentně přesvědčeni, že je žádné odborné soudní zkoumání - trvající týdny, měsíce, někdy i léta - nezpochybní?

Vznášíme-li tyto otázky, tím na ně vlastně i odpovídáme. Žádný šéfredaktor nemůže předem předpovědět, co vyjde najevo během zkoumání daného případu anebo jak budou vypovídat svědci před porotou. Hotelová stvrzenka, která zničila Jonathana Aitkena, vyšla na světlo světa v krabici od bot v hotelu Bristol ve švýcarských Alpách teprve v hodině dvanácté onoho soudního procesu. To jsme nemohli v žádném případě předpovědět. Ani jsme nemohli předpovědět, že Jonathan Aitken donutí svou manželku i dceru, aby u soudu lhaly. Deník Star nemohl předpovědět, že Lord Archer přesvědčí své přátele, aby mu u soudu dosvědčili falešné alibi. Deník Daily Telegraph má zřejmě tytéž pochybnosti, když se nyní připravuje vyšetřovat Romana Prodiho, který mu hrozí soudním stíháním.

Kdyby šéfredaktoři pociťovali, že mohou tisknout jen to, co schválí soudy, které nejsou novinářům vůbec nakloněny, museli bychom se spokojit s pohodlným světem důvěrných rozhovorů a ujištění za zavřenými dveřmi. Jinak totiž hrozí šéfredaktorům přísné tresty.

Právě vzhledem k tomu, jak destruktivní dopad má zákon o pomluvě na novinářskou práci, rozhodl americký Nejvyšší soud, že trestní zákon o pomluvě je neslučitelný s prvním dodatkem americké ústavy, která zaručuje svobodu projevu a tisku.

Čelný americký komentátor o defamačním zákoně celou záležitost shrnul takto: "Vzhledem k rizikům a nejistotě, které vznikají při procesu zjišťování pravdy, pravidlo, které trestá zveřejnění nepravdivých informací má důsledek, že vzniká autocenzura a potlačuje fakta, která jsou ve skutečnosti pravdivá."

Zdá se naštěstí, že se britský právní řád nyní posunuje více k americké praxi. Nedávné rozhodnutí lorda Nichollse obsahovalo tuto neobyčejně významnou pasáž, která - poprvé v historii - činí určité ústupky práci novinářům:

"Novináři jednají, aniž by viděli do budoucnosti. Skutečnosti, které jsou zjevné ze zpětného pohledu, nemusejí být v žáru daného okamžiku vůbec zjevné. Tisk vykonává životně důležitou funkci jak ohař i jako hlídací pes. Soudy by měly jen zřídka docházet k závěru, že zveřejnění určitých informací nebylo ve veřejném zájmu a že veřejnost neměla právo se o tom dovědět, zejména jestliže jde o informace z politické arény. Má-li soud v této věci pochybnosti, měl by rozhodnout ve prospěch novináře." Nichollsův verdikt však také obsahuje bohužel pro novinářskou práci celou řadu překážek.

Toto je území, o které se bude v nadcházejících letech bojovat. Avšak z případu Jonathana Aitkena, Neila Hamiltona a Jeffrey Archera vyplývá pro novináře poučení - je to poučení o tom, že musíme být otevření a že je absolutně nutné dávat lidém právo vědět, co jejich jménem dělají osoby, které občané volí a platí je, aby za ně pracovaly.