Guardian: "Lhář a podvodník"; "Zkorumpovaný, peněz chtivý lhář"
"Lhář a podvodník" zněl palcovými písmeny vytištěný titulek nad Hamiltonovou fotografií už 1. října 1996, kdy deník Guardian věnoval obrovský prostor této kauze. Znovu se k ní vrátil - jako většina britských deníků - po svém naprostém vítězství ve středu 22. prosince, a věnoval kauze celých první pět velkých stran svého listu.
Jak to vypadalo v soudní síni? Takto to vylíčil reportér Matt Wells:
Tentokráte Christina Hamiltonová neplakala. Porotci, kteří byli svědky jejího emocionálního charakteru o den dříve, zaznamenali jen dušený vzlyk, když byl vynesen rozsudek. Ostatní přítomní v soudní síni vydechli - Neil Hamilton se na židli složil.
"Jste si jisti, že pan Al Fayed prokázal prostřednictvím vysoce přesvědčivých důkazů, že se pan Hamilton choval jako poslanec parlamentu zkorumpovaně?" tázal se porotců soudní zřízenec.
Bylo to jako čekání na rozsudek smrti. Novináři stáli na schodech vedoucích k oddělení pro porotu a natahovali krk, aby viděli, jak bude Hamilton reagovat.
"Ano," ozvala se téměř neslyšitelná, ale zdrcující odpověď předsedkyně poroty.
Ani Neil ani Christine Hamiltonovi nevěděli, kam se obrátit. Nad nimi po jedné straně v oddělení pro porotce bylo šest žen a pět mužů, kteří je právě odsoudili jako lháře, před nimi se tyčil soudce, který rozhodl, že důkazy z případu poradenské "práce" pro firmu Mobil Oil jsou relevantní pro tento proces - což zpečetilo jejich osud - po jejich pravici seděl jásající George Carman, nemesis všech soudních procesů o pomluvu, a jeho tým a všude kolem byli nenávidění novináři, které z hlediska Hamiltonových tak zkreslili jejich případ.
Smrtelně bledá
A tak, když se začali právníci dohadovat o tom, kdy má zaplatit náklady tohoto epického soudního procesu, Neil Hamilton prostě pohřbil tvář v dlaních a občas si strkal pěsti do očí. Christine, smrtelně bledá, potřásala hlavou. Ovládla se a zuřivě se zahleděla na porotu, jako kdyby je za jejich rozhodnutí chtěla proklít. Nikdo se na ni nepodíval.
Když bylo rozhodnuto, kdo bude platit - další rána pro Neila Hamiltona, protože veškeré náklady musí zaplatit on - soudce Morland poděkoval porotě.
Teď už byla chodba před soudem č. 13 přeplněna stoupenci obou stran, právníky a zevlouny. Novináře se soustředili kolem dveří ze soudní síně a čekali na Hamiltonovy. Neil stál v soudní síni, hlavu v dlaních. Jeho právní zástupce požadoval, aby se přítomní uklidnili. Nechť novináři dají Hamiltonovým trochu klidu, protože musejí přijít k sobě.
O několik vteřin později se dav rozdělil a ze soudní síně vyšli Neil a Christine. V důstojném tichu šli do konferenční místnosti. "Kráčející mrtvola," kdosi zašeptal. Nikdo jim neřekl jediného slova.
Pozdrav vítězství
Když odešli zlomení Hamiltonovi stranou, aby tam uvažovali, jak čelit světu, na schodech k soudní budově se objevila jejich nemesis, Mohamed Al Fayed, obklopený stovkami fotografů a televizních kamer a pod ochranou policie a osobních strážců. Fayed všem popřál hezké vánoce, ale nic dobrého nepopřál svému protivníku o němž uvedl, že by měl trávit vánoce s jiným zkorumpovaným konzervativním poslancem, Jonathanem Aitkenem, který byl před několika měsíci za křivou přísahu poslán do vězení.
Jásání kontrastovalo s naprostým zoufalstvím v Hamiltonově táboře. Hamilton se snažil slovně se vyrovnat se zdrcující porážkou. Ale jeho slovům chybělo přesvědčení.
"Co to všechno znamená pro vás osobně," zeptal se jeden reportér zdvořile. Novináři obklopovali dvojici, o níž bylo u soudu prokázáno, že jsou to lháři a že je zkorumpovaná, v surrealistické atmosféře uctivosti. Bylo to, jako když někdo naruší pohřeb. Venku čekaly televizní kamery a obrovská dřevěná vrata soudní budovy byla zalita světlem stovek fotografických blesků, když Hamiltonvi vystoupili ven. Na dotaz, jestli je na mizině, odpověděl jednoduše a zdeprimovaně: "Jo," zašeptal.
Sbohem, Neile Hamiltone - jak pomáhají britské zákony proti pomluvě zkorumpovaným politkům
Tento článek šéfredaktora deníku Guardian Alana Rusbridgera vyšel ve středu 22. prosince.
Zapomeňte na chvíli na Neila Hamiltona a vzpomeňte na Tima Smithe. Smith byl v minulém parlamentu poslancem za Beaconsfield a do roku 1994 byl členem konzervativního vládního týmu a byl respektovanou součástí konzervativního stranického establishmentu. Nenápadně a v ústraní bral Tim Smith úplatky. Čelný podnikatel měl ve zvyku zaplatit Smithovi 2000 liber pokaždé, když Smith jeho jménem interpeloval v parlamentě. Byly to peníze v hotovosti, v hnědých obálkách, lehce získané peníze, lehce se daly zapřít.
Jednoho dne se nepřítel toho čelného podnikatele o těchto úplatcích dověděl a napsal výhrůžný dopis Timu Smithovi, že ho odhalí. Smith se lekl a všechno to přiznal činiteli konzervativního poslaneckého klubu pro stranickou disciplínu. Tento činitel vyslechl Smithovu zpověď v soukromí a nechal ho jít. Rozhovor si nezaznamenal. Neinformoval žádné právníky. Neinformoval výbor pro chování poslanců, ani premiéra. Brzo poté byl Tim Smith jmenován náměstkem předsedy Konzervativní strany a stranickým pokladníkem.
Tak se to tehdy politickému establishmentu líbilo. Moment, musím se opravit - tak se to líbí každému politickému establishmentu v každé době. Z přirozeně pochopitelných důvodů je daleko pohodlnější dělat tyto věci mimo pozornost veřejnosti.
Politikové budou vždycky formálně šťavnit o tom, že má veřejnost "právo na informace". Potíž je, že praktickou realizaci tohoto principu politikové nemají rádi. Výmluvným důkazem toho je první pokus nynějšího labouristického minstra vnitra Jacka Strawa vypracovat zákon o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon je plný výjimek, které by utajovaly dokonce i zprávy o nehodách a o zdravotních a bezpečnostních podmínkách v podnicích.
Tim Smith nebyl žádný Oscar Wilde. Neměl v úmyslu riskovat, že ho někdo zruinuje u soudu za pomluvu, a tiše odešel z veřejného života poté, co se k věci přiznal, když o ní v říjnu 1994 deník Guardian poprvé otiskl informace. Avšak déle než šest let popíral Neil Hamilton bez výčitek veškerá obvinění a pomlouval každého, kdo mu odmítal uvěřit.
Reportéři listu Guardian jsou prý podle něho zkorumpovaní. Nepamatují si svědectví. Alison Bozeková, svobodná matka, která vystudovala práva ve volném čase, je lhářkou, placenou Mohamadem Al Fayedem. Parlamentnímu komisaři Siru Gordonu Downeymu říkal Hamilton Sir Gormless Dopey (Pitomý hlupák) - je prý příliš omezený na to, aby dokázal prohlédnout Fayedovy podvody. Parlamentní výbor pro etické chování poslanců je zaujatý a k ničemu. Na všech těchto výrocích teď už mnoho nezáleží. Tři samostatné tribunály: parlamentní komisař, parlament a soudy - nezávisle na sobě rozhodly, že je Neil Hamilton zkorumpovaný. Čím více se Neil Hamilton snažil celou záležitost zašmodrchat, tím nechutnější pravdy jsme se o něm dověděli.
Začalo to jako chtivé přecpávání se a pitka v hotelu Ritz při vyjednávání s Al Fayedem. Pak jsme se dověděli, že přijímal i peníze v hotovosti. Jak míjel čas, dověděli jsme se, že také přijímal nezdaněné honoráře od dalších firem, včetně tajných honorářů za karcinogenní žvýkačku. Požadoval peníze od občanů ve svém vlastním volebním okrsku za to, že je v parlamentě zastupuje, a od lobbistů si nechával platit za to, že jim představoval firemní zástupce. Pokud se mu podařilo vyhnout se placení daní tím, že si nechal koupit obraz nebo dovolenou, učinil to.
A pak následovaly honoráře za dodatky k zákonům. To, že požadoval 10 000 liber za šestislovní dodatek k finančnímu zákonu z roku 1989, zhnusilo i pracovníky firmy Mobil Oil, pro něž tehdy jednal. Hamilton věděl, že by to byl jeho konec, kdyby tohle někdy vyšlo najevo.
Byl si plně vědom rezoluce britského parlamentu z roku 1695, v níž se praví:
" Nabídka peněz nebo jakýchkoliv jiných výhod nějakému poslanci za podporování nějaké záležitosti, o níž se má jednat v parlamentě, je vážný zločin a bývá podvracením anglické ústavy."
Takže znovu o tom lhal každému, kdo se na to zeptal. Když byl dotazován, proč o tom neinformoval sira Gordona, přiznal se, že dospěl k závěru, že "Už nemám povinnost s ním vůbec hovořit otevřeně."
Čím více světla je vrženo na politické klima konce osmdesátých a začátku devadesátých, tím více je nechutné. Proto je dobré si pořád připomínat Tima Smithe a jeho soukromý rozhovor s parlamentním činitelem konzervativního klubu pro stranickou disciplínu. Nebo vzpomeňte na tichý příslib Jonathana Aitkena (ten je nyní za křivou přísahu ve vězení) siru Robinu Butlerovi. Anebo soukromá ujišťování o tom, jak je poctivý, od Jeffreyho Archera nynějšímu předsedovi Konzervativní strany Michaelu Ancramovi (Archerova kandidatura ve volbách londýnského primátora zkolabovala, když se ukázalo, že u soudu lhal, pozn JČ).
Kdyby to záviselo na parlamentu samotném, nikdy by se sám neočistil a celou tyto záležitosti by nikdy nevzal vážně. Musel to udělat tisk. V parlamentě byl vytvořen výbor pro neetické chování poslanců teprve až poté, co korupční praktiky poslanců zveřejnil Guardian a co se Sunday Times začal zabývat paralelními případy.
A to nás přivádí k britským zákonům o pomluvě. Poté, co prohrál Aitken a byl odsouzen do vězení - a nyní po Hamiltonově prohře - se lidé zmateně ptají: "Proč se soudí, když vědí, že nemají pravdu?" Odpověď je zřejmá: nedělali by to, kdyby nevěděli, že britský zákon o pomluvě silně zvýhodňuje žalobce - zejména žalobce, který hodlá skrývat určité důkazy nebo lhát pod přísahou. Vždycky to za to riziko stojí.
Všechno musí dokazovat ten, kdo je za pomluvu souzen. Až do listopadu 1999 neexistovala žádná ochrana pro novináře, kteří píší o politicích. Stávalo se, že žalobci dokonce odmítali i poroty, které jim nevyhovovaly. Náklady těchto soudních sporů jsou astronomické. Žalobci nacházejí četné způsoby, jak skrýt důkazy (Aitkenovy úvěrové karty, Hamiltonovy honoráře od Mobil Oilu). Žalobci často přesvědčují falešné svědky, aby u soudu lhali, až se jim od pusy práší (viz Aitkenův a Archerův případ).
Jeden slušný soudní rozsudek celou záležitost vůbec nemění. Představte si na okamžik, co by se stalo, kdyby Hamilton a jeho malá, ale rozhodná skupina obdivovatelů v procesu zvítězili. To bychom toho slyšeli o tom, jak tisk neprávem pronásleduje politiky. Vznikly by nároky na odškodné. Bouřilo by se o nutnosti omezit příliš velkou moc nezpodpovědného tisku. Tyto články nyní zveřejněny nebudou.
Avšak přetrvávají určité velmi vážné otázky: Jednal Guardian správně, že se rozhodl zveřejnit tvrzení o korupci Tima Smithe, anebo jsme to měli potlačit, když Tim Smith lhal našim reportérům, že se korupce vůbec nedopustil? Jestliže to bylo nesprávné, učinili by někdy vůbec někdo něco proti Smithově korupci? Vyšla by vůbec kdy najevo? A kdyby nevyšla najevo, co by to znamenalo o úrovni britského veřejného života?
Jestliže jsme jednali správně, když jsme zveřejnili tvrzení ohledně Smithovy i Hamiltonovy korupce, neměli bychom mít ochranu před soudním stíháním? Neměli jsem mít právo argumentovat - tak, jak smějí argumentovat americké noviny - že je to důležitá otázka veřejného zájmu, a proto novináři se nesmějí stát terčem soudních žalob? Anebo mohou šéfredaktoři novin a elektronických sdělovacích prostředků pokaždé zveřejnit jen ty informace, o nichž jsou stoprocentně přesvědčeni, že je žádné odborné soudní zkoumání - trvající týdny, měsíce, někdy i léta - nezpochybní?
Vznášíme-li tyto otázky, tím na ně vlastně i odpovídáme. Žádný šéfredaktor nemůže předem předpovědět, co vyjde najevo během zkoumání daného případu anebo jak budou vypovídat svědci před porotou. Hotelová stvrzenka, která zničila Jonathana Aitkena, vyšla na světlo světa v krabici od bot v hotelu Bristol ve švýcarských Alpách teprve v hodině dvanácté onoho soudního procesu. To jsme nemohli v žádném případě předpovědět. Ani jsme nemohli předpovědět, že Jonathan Aitken donutí svou manželku i dceru, aby u soudu lhaly. Deník Star nemohl předpovědět, že Lord Archer přesvědčí své přátele, aby mu u soudu dosvědčili falešné alibi. Deník Daily Telegraph má zřejmě tytéž pochybnosti, když se nyní připravuje vyšetřovat Romana Prodiho, který mu hrozí soudním stíháním.
Kdyby šéfredaktoři pociťovali, že mohou tisknout jen to, co schválí soudy, které nejsou novinářům vůbec nakloněny, museli bychom se spokojit s pohodlným světem důvěrných rozhovorů a ujištění za zavřenými dveřmi. Jinak totiž hrozí šéfredaktorům přísné tresty.
Právě vzhledem k tomu, jak destruktivní dopad má zákon o pomluvě na novinářskou práci, rozhodl americký Nejvyšší soud, že trestní zákon o pomluvě je neslučitelný s prvním dodatkem americké ústavy, která zaručuje svobodu projevu a tisku.
Čelný americký komentátor o defamačním zákoně celou záležitost shrnul takto: "Vzhledem k rizikům a nejistotě, které vznikají při procesu zjišťování pravdy, pravidlo, které trestá zveřejnění nepravdivých informací má důsledek, že vzniká autocenzura a potlačuje fakta, která jsou ve skutečnosti pravdivá."
Zdá se naštěstí, že se britský právní řád nyní posunuje více k americké praxi. Nedávné rozhodnutí lorda Nichollse obsahovalo tuto neobyčejně významnou pasáž, která - poprvé v historii - činí určité ústupky práci novinářům:
"Novináři jednají, aniž by viděli do budoucnosti. Skutečnosti, které jsou zjevné ze zpětného pohledu, nemusejí být v žáru daného okamžiku vůbec zjevné. Tisk vykonává životně důležitou funkci jak ohař i jako hlídací pes. Soudy by měly jen zřídka docházet k závěru, že zveřejnění určitých informací nebylo ve veřejném zájmu a že veřejnost neměla právo se o tom dovědět, zejména jestliže jde o informace z politické arény. Má-li soud v této věci pochybnosti, měl by rozhodnout ve prospěch novináře." Nichollsův verdikt však také obsahuje bohužel pro novinářskou práci celou řadu překážek.
Toto je území, o které se bude v nadcházejících letech bojovat. Avšak z případu Jonathana Aitkena, Neila Hamiltona a Jeffrey Archera vyplývá pro novináře poučení - je to poučení o tom, že musíme být otevření a že je absolutně nutné dávat lidém právo vědět, co jejich jménem dělají osoby, které občané volí a platí je, aby za ně pracovaly.
Milénium? Jaké milénium?
Co vlastně budeme 31. prosince oslavovat? I zbožní křesťané uznávají, že se Kristus nenarodil před 2000 lety. Existuje celá řada jiných důležitých událostí, které by mohly být počátkem našeho kalendáře. Abychom si příliš nevyskakovali, týdeník New Scientist shrnul historii vývoje vesmíru i planety Země a navrhl různá data, od nichž bychom mohli či měli počítat náš kalendář.
Začátek - Rok 13 000 000 000
Velký třesk, při teplotě trilionů a trilionů stupňů. Okamžitě se vesmír začal rozpínat a začal chladnout. O zlomek vteřiny později rozhodl vesmír, že bude vládnout hmota a nikoliv antihmota. Při vzniku vesmíru existovalo množství antihmoty, ale na každou miliardu antičástic bylo vždy miliarda a jedna částice. Hmota a antihmota se navzájem v ohni paprsků gamma zlikvidovaly, a zbyla jen hmota. Někteří vědci se domnívají, že antihmota ještě existuje vzdálených koutech vesmíru. Je-li tomu skutečně tak, první člověk, který si potřese rukou s návštěvníkem ze vzdálené planety, zažije možná docela nepříjemné překvapení.
Záře - Rok 12 999 700 000
Zpočátku byl vesmír tak hustý, že světlo nemohlo cestovat prostorem. Volné elektrony překážely fotonům a odrážely je, takže se fotony klikatily. Trvalo 300 000 let, než se kosmická mlha zvedla a elektrony se uklidily do atomů. Vesmírem začalo proudit světlo. A hmota, osvobozená od tyranie radiace, se začalo zhušťovat v galaxie.
Hvězdy - Rok 12 000 000 000
Po dlouhém období temnoty vznikly hvězdy a začaly vařit těžké prvky, uhlík, kyslík a železo, nutné pro pozdější vznik života. Následná smrt první generace hvězd vyvolala první exploze supernov a vznik prvních černých děr.
Na zdraví! - Rok 10 000 000
Ano, oblíbený světový intoxikant, etanol, existuje už hodně dlouho. Na povrchu zrn ledu ve vesmírném prostoru se utvořily molekuly etanolu a metanolu. Ale alkoholu bylo ve vesmíru málo.
Vznikl náš svět - Rok 4 600 000 000
Mladé Slunce ozářilo točící se disk kusů hmoty kolem něho a přitažlivost větších kusů přitahovala k nim další hmotu. Jedno toto středisko přitažlivost obíhalo kolem slunce ve vzdálenosti 150 milionů kilometrů - byla to naše planeta, zářící červeně za intenzivního bombardování, při němž vznikla.
Násilné zrození - Rok 4 500 000 000
Asi před 4 - 5 miliardami let se se Zemí srazilo těleso větší než Mars a provrtalo se až k jejímu jádru. Železná jádra obou těles splynula a tekutý povrch Země vyšplíchl do prostoru. Postupně z trosek vzniklo další těleso - Měsíc. Bez jeho stabilizujícího vlivu na zemskou rotaci by byl život na Zemi nemožný, neboť by podnebí na Zemi mělo obrovské rozdíly.
Začátek života na Zemi - Rok 3 800 000 000
Z prvotního guláše vznikly první buňky. Stopy potomků těchto prvních buněk byly nalezeny ve skalách v Austrálii, starých 3-5 miliard let. Stopy biologické činnosti byly zaznamenány i ve starších skalách v Grónsku, z doby před 3-8 miliardami let.
Na Zemi vznikl jaderný reaktor - Rok 2 000 000 000
V poříční deltě, která je na místě dnešního státu Gabon v Africe, soustředily přirozené procesy uran 235 a vznikly podmínky pro řízené štěpení jaderného materiálu. Řetězovou jadernou reakci zvládala pozemní voda a reakce trvala statisíce let - zahřívala vodu řek nad reakcí do bodu varu
Spojení - Rok 1 500 000 000
Došlo k významnému vývoji v historii složitých eukaryotických buněk, které umožňují veškerý vyšší život. Dva organismy se vzdaly samostatné existence a vytvořily si navzájem intimní poměr. Přibuzný bakterie, způsobující tyfus, pronikl do jiného jednobuněčného organismu a tam zůstal. Nakonec se tento bakteriální vetřelec vyvinul v mitochondrie, struktury, obsahující DNA, které produkují pro buňky energii.
Chlapec a dívka - Rok 1 000 000 000
Sex pravědpobně vynalezli červi. Předtím se všechny organismy klonovaly, ale tím nešlo organismus zlepšovat. Před miliardou až půlmiliardou let vzniklo u bezobratlých živočichů pohlavní rozmnožování. Oba hrdí rodiče mohli dětem poskytnouit směsici své DNA a tím vznikly možnosti vytvořit robustnější organismy, než jaké existovaly dosud. Sex poskytl organismům možnost pružněji reagovat na změny habitatu.
Konec dinosaurů - rok 66 400 000
Obrovská ohnivá koule jako asteroid o průměru asi 15 kilometrů zasáhla zemi u Mexika. Prach, který to zvířilo, způsobil na dlouhé měsíce tmu. Mnoho rostlin vyhynulo a dinosauři zemřeli hladem. Totéž postihlo všechny zvířata nad 25 kilogramů a mnoho dalších biologických druhů bylo zničeno intenzivní sopečnou činností, neboť láva pokryla 1 milion čtverečních kilometrů zemského povrchu. Vznikla ale éra savců.
Mluvme o tom - Rok 2 000 000
Jenže první příslušníci druhu Homo neměli dost velký mozek na to, aby byli schopni mluvit. Před dvěma miliony let se najednou mozek našich předků zdvojnásobil - z ubohých 450 kubických centimetrů na přijatelných 750 kubických centimetrů. Posílilo to racionální aspekty mozku. Asi v této době začali hominidi komunikovat prostřednictvím symbolů a slov.
Moc lidí - Rok 100 000
Asi kolem roku 100 000 se oddělil od jiných hominidů Homo sapiens sapiens. Tou dobou ještě existovalo na zemi množství jiných lidských ras, včetně neandrtálců, kteří se navzájem milovali a navzájem válčili. První přímý, i když sporný záznam moderního lidského člověka je 11 fosilizovaných koster z Nazaretu v Izraeli. Jsou 60 000 let staré.
Trochu hudby - Rok 93 000
Asi před 100 000 lety si lidé poprvé vyvinuli zájem o hudbu. První známý hudební nástroj je flétna, nalezená ve Slovinsku, která je asi 93 000 let stará. Existují z ní jen fragmenty, ale flétny, na které se hrát dá, vyrobené z kostí, staré 9000 let, byly nalezeny v Číně. Chcete-li přivítat nadcházející 94. milénium jejich pesimistickým zvukem, klikněte myší na na toto místo.
Počítejme - Rok 30 000
Před 30 000 lety vyryl obyvatel jeskyně ve střední Evropě vroubky do vlčí kosti. Tento jeskynní člověk byl prvním světovým matematikem.
Dobré víno - Rok 8000
Lidi asi pili alkohol od té doby, co rozmačkávali prsty nahnilé hrozny. Z nádoby, nalezené v Íránu, vyplývá, že se tam vyrábělo víno asi v letech 5500 př. Kr. Rusové tvrdí, že na Kavkaze se vyrábělo víno už kolem roku 6000 př. Kr.
Antikoncepce - rok 3550
Historie je plná preservativů z hadí kůže a antikoncepčních mořských hub. První zmínka o antikoncepci, která fungovala, je v eberských papyrech, což je egyptská lékařská kniha z roku cca 1550 př. Kr. Ženy si měly namočit látku do pasty vyrobené z datlí, medu a kůry akátovníku a dát si ji do vaginy. Tělesná teplota vede k fermentaci akátovníku a vzniká z toho kyselina mléčná, což je spermicid, který se používá ještě dnes.
Vynález nuly - rok 2400
Nulu vynalezli kolem roku 400 př. Kr. Babyloňané a začali ji používat k odlišování číselných řádů 20 -200 - 2000. Zjistili také, že existuje nekonečná řada čísel.
Eureka - Rok 2260
Archimédés objevil v roce 260 př. Kr. zákon plovatelnosti: zjistil, že všechno, co se ponoří do vody, je vytlačováno silou, rovnou váze vody, kterou to vytlačilo.
Vidím už dobře - rok 720
Před sedmi stoletími spojili ve Florencii Alessandro di Spina a jeho přítel Salvino degli Armati dvě čočky můstkem ve tvaru nosu a vytvořili první brýle.
Patentování - rok 579
V roce 1421 zjistil jiný Florenťan, architekt Filippo Brunelleschi, že dělníkům velmi ušetří práci, když se do lodí zvedají bloky mramoru pomocí jeřábů. Odmítl však svůj nápad poskytnout florentské vládě, dokud mu nebylo zaručeno, že vynález bude jen jeho majetkem. Florencie souhlasila, a tak vznikl první patent. Brunelleschi také vynalezl perspektivní kresbu.
Nové světy - rok 508
Kryštof Kolumbus, první Evropan, který se přeplavil přes Atlantik založil základnu v Hispaniole, na dnešním Haiti, 6. prosince 1492. O šest let později doplul do dnešní Venezuely. Jenže podle archeologických výzkumů u Pittsburghu v Pennsylvanii se osadníci z Evropy usadili na americkém kontinentně už před 16 000 lety.
Smrt blbouna nejapného - rok 319
Ptáka dronte (blbouna nejapného), který žil na ostrově Mauritius, v šestnáctém století vyhubily často se tam zastavující obchodní lodi - pro námořníky byl pomalu se pohybující pták, neschopný letu, vítaným zdrojem masa. Byl to první biologický druh, kterého vyhubili lidé.
Lízejte - rok 225
Před 225 lety byla vynalezena zmrzlina.
Rozhlas - rok 99
Rádiové signály už pronikají ze Země do vesmíru skoro celé století - jedním z prvních vysílání bylo Marconiho první transatlantické vysílání 12. prosince 1901. Vzhledem k tomu, že zatím na naše signály nereagovala žádná mimozemská civilizace, asi nejsou ve vzdálenosti 50 světelných let žádné inteligentní kultury - anebo si nikdo nemyslí, že s námi stojí za to mluvit.
Galaxie - rok 77
Až do roku 1923 byla známa jen jediná galaxie - naše vlastní Mléčná dráha. Ale v říjnu 1923 vyfotografoval americký astronom Edwin Hubble hvězdu v mlhovině Andromeda. Dokázal, že je součástí obřího hvězdného systému mimo Mléčnou dráhu - galaxie Andromeda.
Zázračný lék - rok 72
Penicilín znamenal revoluci při léčení bakteriálních infekcí. Skotský bakteriolog Alexander Fleming si povšiml, že plíseň Penicillum notatum, která náhodou kontaminovala kulturu na misce, usmrtila tam rostoucí bakterie. O deset let později byl vyroben čistý penicilín, a penicilín a další antibiotika se staly skutečným hitem - což je jejich zkázou. Předepisují se nyní tak často, že si vůči nim bakterie vytvářejí imunitu. Pokud nebude omezeno příliš široké užívání antibiotik, může dojít k tomu, že za dobu kratší než sto let od jejich objevu nebudou antibiotika k ničemu.
Dálkový ovladač - rok 44
Televizní dálkový ovladač byl vynalezen v roce 1956. Zpočátku to byly přístroje, připojené k televizi dráty.
Začátek vesmírného věku - rok 43
4. října 1957 vypustil Sovětský svaz na oběžnou dráhu první umělou družici Země. Američtí generálové začali mít noční můry o tom, jak Ameriku napadnou komunistické střely z nebes - a vznikl závod mezi Východem a Západem o dobytí vesmíru.
Internet - rok 31
V roce 1969 propojilo americké ministerstvo obrany vojenské počítače po celé Americe takovým způsobem, aby síť, která je spojovala, dokázala komunikovat, i kdyby jaderný útok velkou část té sítě zlikvidoval. Data se měla dostat k cíli bez ohledu na situaci. Internet se vyvinul z této rané sítě amerického ministerstva obrany. V roce 1993 byly zavedeny grafické prohlížeče a množství uživatelů internetu se rozšířilo doslova astronomicky.
Umělé vytváření života - rok 27
Hodně se mluví za poslední rok o geneticky modifikovaných organismech, avšak zapomíná se na to, že celá záležitost začala už téměř před třiceti lety. V letech 1972 - 1973 zjistili vědci v Kalifornii, že našli způsob, jak získávat z genetického materiálu virů a bakterií kusy DNA a umisťovat je jinam v genomu.
Děti ze zkumavky - rok 23
Do podzimu roku 1977 se mohlo narodit dítě jen potud, pokud se spermie a vajíčko rodičů setkalo v matčině těle. V roce 1977 se britským lékařům Patricku Steptoeovi a Robertu Edwardsovi podařilo spojit spermii a vajíčko v laboratoři a pak ho umístili do matky. Experiment fungoval a 25. července 1978 se narodilo první dítě ze zkumavky, Louise Brown.
Jaderná katastrofa - rok 14
Černobyl byl důsledkem omylu, ale reaktor byl špatně zkonstruován, nepočítal s chybami zaměstnanců a jádro se rozložilo za několik vteřin. Osm tun paliva a kus grafitového jádra se dostaly do atmosféry. Uniklo radioaktivní caesium a jód. 31 lidí zemřelo téměř okamžitě, 237 lidí onemocnělo akutní nemocí z radiace a v Bělorusku a na Ukrajině vznikla u dětí epidemie rakoviny štítné žlázy.
5. července 1996 se narodil první lidmi naklonovaný savec, ovce jménem Dolly.
A co kdybychom si nastavili kalendář podle událostí, očekávaných v budoucnosti?
Kniha života - rok -3
Do roku 2003 bude ukončeno mapování lidského genomu, miliardy písmen či "bází" DNA v lidských chromozomech. Celé generace biologů a lékařských vědců budou pak záznamy studovat. Cílem je seznámit se s desetitisíci bílkovinami, ktereé tak vznikají a rozumět jejich interakci.
Massive attack - rok -7
Do sedmi let by vědci měli objevit těžko zjistitelnou Higgsovu částici - jinak bude ve fyzice hodně trapnosti. Higgsova částice se jmenuje podle Petera Higgse, který argumentoval v šedesátých letech, že tyto "virtuální částice", tím, že neustále vznikají a zase zanikají, vstupují do interakce s elementárními částicemi a dávají jim hmotu.
Lidé vytvoří život - rok -10
V blízké budoucnosti by měli vědci dát dohromady kompletní genetickou sekvenci několika desítek bakterií a vytvořit samostatně vlastní. Tvrdí to Craig Venter z firmy Celera Genomics ve Washingtonu. Domnívá se, že lze bakterii vytvořit jen z 300 genů.
Superefektivní počítač - rok - 35
Atomy se mohou vyskytovat zároveň v miliardách různých stavů a fyzikové těchto kvantových podivností mohou využívat k provádění obrovského množství simultánních kalkulací. Max Tegmar, fyzik z Princetonu, New Jersey, je přesvědčen, že za přibližně 35 let vznikne kvantový počítač, který bude silnější, než všechny počítače dohromady, které dnes existují.
Kolonizace Marsu - rok - 90
Je možné, že tak za devadesát let vznikne samostatná kolonie lidí na Marsu. NASA to sice neplánuje, ale Robert Zubrin, zakladatel Mars Society, je přesvědčen, že existuje technologie, která by mohla umožnit sporadický pobyt lidí na Marsu od cca roku 2008. Předpokládá, že za sto let by mohly žít na Marsu tisíce lidí a vyrábět vzduch, vodu, a další materiál z půdy na Marsu.
Dlouhověkost - rok -200
Nejstarší osoba, která kdy dosud žila na světě, byla Francouzka Jeanne Calmentová, která zemřela v roce 1997 ve věku 122 let. Ale podle zprávy autorů Erica Stallarda a Kennethe Mantona z Duke University v Durhamu v Severní Karolíně budou lidé v příštím století žít daleko déle. Tito vědci dospěli ze studia úmrtnosti za poslední tři desetiletí k závěru, že někde na Zemi žije žena, která se narodila kolem roku 1950 a dožije se 136 let a muž, který se dožije 130 let. Stallard je přesvědčen, že kolem roku 2200 se lidé budou dožívat věku 150 let. "Ale až budou moji pra-pravnuci číst tento článek, asi řeknou, že jsem byl příliš konzervativní," konstatuje.
První kontakt s mimozemskou civilizací - rok - 2 000 000
Je to odhad, ale kdo ví? Sonda Pioneeer 10 byla vyslána 2. března 1972, je nyní asi 11 miliard kilometrů od Země a doletí k hvězdě v souhvězdí Taurus asi za 2 miliony let. Asi za čtyři miliony let by si obyvatele hvězdných systémů v souhvězdí Aquilla - pokud nějací existují - mohli povšimnout sondy Pioneer 11. Do vesmíru také vyslala NASA sondy Voyager 1 a 2. Viz další podrobnosti na adrese zde.
Konec existence Zeměkoule - rok - 2 500 000 000
Pokud nebude Země dřív zničena srážkou s asteroidem nebo kometou, za půl druhé miliardy let zemřou všichni její obyvatelé žízní. Způsobí to Slunce, které jehož teplota a zář se pomalu zintenzivňuje. Vysuší oceány a pára zmizí ve vesmíru. Do té doby však snad naši potomci budou schopni kolonizovat jiné planety.
Zjednávání pořádku
To, že se podvádí a krade, je něco, co v našem nedokonalém světě nelze vyloučit. Důležité je se s tím nesmířit a aby nevznikl dojem, že se nepoctivost vyplácí, něco proti ní dělat. V tomto směru se včerejšek doopravdy vydařil.
Policie zadržela padělatele pětitisícov›ch bankovek. Rozbila mezinárodní gang obchodníků s drogami. Zadrženi a obviněni z trestného činu podvodu byli lidé z vedení zkrachované banky, ale také tři lidé z vrcholového vedení stavební firmy H-Systém.
Při respektování presumpce neviny a v očekávání, jak věci posoudí soudy, si snad pro sebe můžeme ve všech zmíněn›ch případech zatím nanečisto říct: Pozdě, ale přece.
Tato slova se pak dobře hodí i k současným osudům Viktora Koženého, kterému prý ve světě výmluvně říkají "pirát z Prahy" . Možná i tato rychle zbohatnuvší velká ryba nakonec uvízne v síti spravedlnosti. Aktiva za více než sedm milionů dolarů mu v pátek zmrazil bahamský Nejvyšší soud po té, co ho dvě investiční firmy obvinily z podvodu a porušení smlouvy o správě majetku.
Příčinou žaloby je Koženého aktivita v Ázerbajdžánu. Pirát je obviněn, že klamal renomované americké společnosti a jednotlivce, když je přesvědčoval, že koupí privatizačních kuponů získají podíl na výnosech z ázerbajdžánské ropy.
Kožený kupony nakupoval po pětadvaceti centech a prodával je za 25 dolarů.
Od jistoty desetinásobku se dopracoval k jistotě stonásobku, nicméně tentokrát mu není partnerem experimentující vláda malé středoevropské země, ale například mocný realitní magnát či správce investičních fondů na Wall Streetu.
V čem Kožený udělal zřejmě osudovou chybu? Včerejší New York Times nepřímo naznačuje, že v Ázerbajdžánu narazil na ještě větší piráty, než je on sám.
Vysílá se ve čtvrtek 23. prosince 1999.
Poznámka JČ: "Pirát z Prahy" se Koženému říká podle článku, který o něm, o Michaelu Dingmanovi a o české privatizaci vyšel přesně před třemi lety, 23. prosince 1996, v americkém hospodářském časopise Fortune. České znění je zde.
Cizinci
Vazeny pane Culiku,
dovoluji si prispet do diskuze navozene prispevkem pana Tepleho "Nepoustejte si
cizince do zeme, budete na ne muset pracovat" a planem deportacnich vlaku
ministerstva vnitra.
Ceske, moravske a slovenske zeme trpely po staleti unikem
mozku. Odchazeli vetsinou lide podnikavi a silni. Je uplne jedno, jestli mluvili cesky,
nemecky nebo jidis. Na genetickem zakladu obyvatelstva ceske kotliny se to
podepsalo ztratou intelektualni vykonnosti.
Dnes prozivame jeden ze vzacnych
historickych okamziku, kdy je zajem cizincu prijit mezi nas. Tento, obavam se, kratky
okamzik muzeme promarnit tim, ze si sem pustime jen mafiany a nekvalifikovane
delniky nebo tim, ze sem nepustime nikoho (obavam se, ze k tomuto reseni inklinuje
pan Teply).
Muzeme ale take vyhrat tim, ze uvitame lidi talentovane a pracovite. K
tomu nemusime ani vymyslet nejaky originalni system. Staci prevzit velmi vypracovany
postup z USA. Specialiste, universitni ucitele a vedci pozvani prislusnou instituci CR
mohou dostat J-1 vizum, ktere jim automaticky povoluje pracovat v danem oboru. Jejich
rodinni prislusnici J-2. Studenti F-1. Green card (trvaly pobyt) muze byt udelovan bez
cekani za vynikajici vysledky v nejakem dulezitem oboru vedy nebo technologie. K
tomu je vypracovan system danovych ulev.
Nebudu Vas zatezovat informacemi o ceskem imigracnim systemu. Je usit na miru
ukrajinskemu stavebnimu delnikovi a je to uniforma, do ktere se universitni profesor
nevejde nebo ho bude porad skrabat. Danove "ulevy" spocivaji v tom, ze cizinci nikdo
nevrati penize, ktere si zde zaplati za duchod a ktere si nikdy nevybere. To neni chyba
uredniku sedicich na pracovnich uradech. Je to chyba parlamentu.
Pekne vanoce Vam i vsem poctivym a pracovitym cizincum, kteri nam prisli do ceske
kotliny pomahat vytvorit vykonnou a pritom tolerantni spolecnost.
Ladislav Nedbal
Poznámka JČ: Já bych zašel ještě daleko dál v odmítání příspěvku Jaroslava Teplého. Je inherentně rasistický, protože nepřípustně a nespravedlivě extrapoluje z chování jednotlivců či určitého počtu příslušníků nějaké skupiny na celou takovou skupinu. Je to také velmi nebezpečné - lidé ze zemí, které kritizuje, jsou tam často vystavováni krutému útlaku a silnému porušování lidských práv. Máme šířit předsudky a ztěžovat pronásledovaným lidem z těchto zemí příchod do západních demokracií, jen proto, že by ho někteří tito příchozí mohli "zneužívat"? - Myslím si, že civilizované a demokratické státy si mohou dovolit to riziko, že si pár lidí jejich sociálních struktur "zneužije". A kde vlastně je podstata oné zvyklosti, že někdo má právo na určité sociální výhody jen proto, že je příslušníkem určitého "národa" nebo má určitou barvu kůže?
Kdybych měl čas, sehnal bych materiály, které světem kolují, z nichž vyplývá, že přistěhovalci jsou často ti nejaktivnější příslušníci svých nových komunit a bývají pro zemi, do níž přijdou, velkým přínosem. Mají velkou energii a snahu se uplatnit, často větší, než místní lidé. Podívejte se na stoprocentně podnikatelsky úspěšné Pákistánce v Británii, nebo příslušníky mnoha dalších národností, židy a Středoevropany počínaje. Všichni zpočátku končili v londýnském East Endu - pak se z něho vypracovali v platné členy společnosti. V druhé generaci je už těžko poznat, že ten či onen konzervativní ministr je původem Estonec.
Není třeba vpouštět do země jen univerzitně vzdělané lidi, ale i lidi s potenciálem - mnozí přistěhovalci se za vpuštění do země, kde mohou v klidu žít, té zemi mnohonásobně odvděčí. Česká republika potřebuje otevřít do světa...