Sjezdy
Prý až dvě a půl miliardy lidí ve sto padesáti zemích se dívaly na vyhlašování letošní královny krásy. Vypnul jsem televizor ve chvíli, kdy jsem zjistil, že do finále nebyla vybrána Helena Houdová. Přestalo mne zajímat, kdo získá ocenění od porotců, kteří nemají vkus. Udělal jsem ovšem velkou chybu.
Kromě zmíněné soutěže přinesl víkend již pouze stranické sjezdy. Jak v případě kongresu ODS, tak i v případě sjezdu KSČM mohou být spokojeni předsedové, kterým se dostalo přesvědčivé podpory. Předseda ODS dostal mandát k usilování o širokou koalici se stranami, které takovou koalici nechtějí, a předseda KSČM zas má mandát vyvést stranu z parlamentní izolace, na které nic nemění ani růst volebních preferencí.
Obě strany jsou vnitřně semknuté, v obou se našlo místopředsednické místo pro ženu i pro novou mladou tvář. Obě strany se kriticky vyjádřily k tomu, jak se dnes u nás spravují věci veřejné, ani jedna na tom ale nic nemíní konkrétně měnit: ODS nevypoví opoziční smlouvu, KSČM se nepřipojí k iniciativě odvolávání menšinové vlády.
Jejich postup bude i nadále rozvážný, žádné otřesy českou stranickou demokracii neohrozí.
Vzkaz pro voliče tří nejsilnějších stran v zemi je legrační: Kdo volí Klause, volí Zemana, kdo volí Zemana, volí Klause a kdo volí Grebeníčka, volí Zemana s Klausem.
Vyhraněné osobnosti těchto tří vůdců pak spolehlivě zajišťují nemožnost sestavit většinovou vládu.
Výsledkem je situace, kdy čtyři pětiny občanů vládě nedůvěřují.
Jestliže politika přestává být prostorem, ve kterém se řeší skutečné problémy lidí, není divu, že občané budou řešení nestandardně hledat jinde. Politiky, kterým se to nelíbí, lze chápat. Na druhé straně lepší něco v podobě občanských iniciativ, demonstrací a peticí než nic v podobě stranických sjezdů.
6. prosince 1999
