 |
|
Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.
Co je nového v České republice
Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč. Kniha Jak Češi myslí nejprodávanějším titulem internetového knihkupectví Kosmas. Ve čtvrtek 2. 12. napsal Josef Žák z knihkupectví Kosmas: Hezky den pane Culiku, dnes se Vase kniha "... jak Cesi mysli" dostala na prvni misto TOP TENu nejprodavanejsich titulu za uplynulych 14 dni v knihkupectvi Kosmas.cz. Jak uvedla Mladá fronta Dnes, kniha Jak Češi myslí byla v týdnu do 25. 11. nejprodávanějším titulem také v ostravském knihkupectví Artfórum.
Výběr textů z posledních dní:
Zveřejněna ostře kritická zpráva o KosovuV pondělí byla zveřejněna podrobná zpráva Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která zaznamenává četné případy hrůzného porušování lidských práv, spáchané srbskými vojáky v Kosovu, stejně jako selhání Západu, kterému se posléze v Kosovu nepodařilo zabránit anarchii konstatoval deník Guardian. Zpráva má název: Kosovo/Kosova: As seen, as told (Kosovo, jak to lidé viděli a jak o tom svědčili). Zpráva je vyvrcholením jednoroční práce činitelů působících na obranu lidských práv v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Je to první podstatná analýza, kterou vydala oficiální mezinárodní instituce ohledně krátkého, ale krutého konfliktu v Kosovu. Činitelé OSCE byli přítomni v Kosovu už před bombardovací kampaní NATO a sestavili hrůzná svědectví v uprchlických táborech v Makedonii a v Albánii. Pak se pracovníci OSCE vrátili do Kosovu v červnu a byli tam svědky deprimujícího opakování situace, jenže tentokrát byli obětmi porušování lidských práv nikoliv kosovští Albánci, ale Srbové. 2700 rozhovorů v první polovině zprávy většinou s etnickými Albánci, které se uskutečnily do června 1999, kdy jednotky NATO vstoupily do Kosova, poskytují stovky stránek důkazů, o nichž OSCE konstatuje, že potvrzují nad jakoukoliv pochybnost, že teror proti většinovému albánskému obyvatelstvu byl nařízen z Bělehradu. "Je zjevné, že útoky na albánské komunity byly diktovány strategií, nikoliv rozkladem velení a kontroly," konstatuje zpráva. "V období, které monitorovala organizace OSCE, trpělo v Kosovu převážně většinové albánské obyvatelstvo. Teror proti němu prováděl jugoslávský a srbský státní aparát." Zpráva uvádí, že někteří srbští vojáci se snažili zabraňovat teroru proti civilnímu obyvatelstvu, ale dodává: "Vzhledem k tomu, že existují drtivé důkazy o tom, že byla vedena proti kosovským Albáncům systematická kampaň, která byla naplánována, prováděna a nařizována z nejvyšších míst, je pravděpodobné, že ti srbští vojáci, kteří zabraňovali teroru proti civilnímu obyvatelstvu, se protivili rozkazům." Ke zprávě je přičleněn dodatek z června až října letošního roku, který poprvé oficiálně přiznává, že se mezinárodnímu společenství nepodařilo zavést v Kosovu zákonnost a pořádek. "Neexistuje schopnost vyšetřovat porušování lidských práv a vynucovat zákon. Namísto spravedlnosti vládne v Kosovu beztrestnost," napsal Daan Everts, šéf OSCE v Kosovu. Zpráva uvádí, že srbští podezřelí, zatčení a obvinění z válečných zločinů, nebudou pravděpodobně nikdy postaveni před spravedlivý soud, protože srbští právní odborníci uprchli a obvinění nebudou spravedlivě souzeni soudci a obhájci z řad etnických Albánců. Bernard Kouchner, francouzský šéf správy OSN v Kosovu, který je ostře kritizován, se vyjádřil, že je nespravedlivé srovnávat nynější situaci se situací, jaká byla v Kosovu před válkou. "Tehdy, a to nejméně po dobu deseti let, byla v Kosovu systematicky praktikována politika apartheidu. Albánci měli nelidský statut. To už dnes neplatí." Avšak fakta Kouchnerovi protiřečí. Jen za poslední týden bylo v Kosovu zavražděno 22 osob, a z toho alespoň sedm se stalo obětí etnicky motivovaných útoků proti Srbům. Dr. Kouchner zoufale požadoval 6000 policistů OSN, aby zastavil zřejmě nezastavitelé mstivé útoky, ale OSN přislíbilo jen 4000 a dodnes bylo do Kosova vysláno jen 1700 policistů, i když už od vstupu vojsk NATO do Kosova uplynulo téměř půl roku. Zpráva OSCE také poprvé ostře obviňuje bývalé příslušníky Kosovské osvobozenecké armády. Je plná svědectví o tom, jak údajní bývalí příslušníci KLA porušují lidská práva. Tato stínová armáda i nadále defakto spravuje Kosovo a podle západních činitelů organizuje teror proti srbskému obyvatelstvu s cílem ho z Kosova vyhnat. "Je jasné, že KLA vstoupila do prázdného prostoru zákonnosti, ale její policejní role je vykonávána bez zákonných omezení a bez legitimnosti," konstatuje zpráva. Zpráva sice neobviňuje vedení KLA z toho, že teror organizuje, avšak konstatuje, že je v Kosovu vedena "systematická kampaň proti menšinám" a požaduje, aby mezinárodní společenství "velmi pozorně zkoumalo" činnost vedení KLA. Velmi smutným společným tématem v obou částech zprávy je množství hrůzného terorizování žen a dětí na obou stranách etnického konfliktu. Zpráva velmi podrobně líčí široce rozšířené znásilňování etnicky albánských žen, což je v tom společenství velmi obtížný a tabuový problém. Cituje sedmnáctiletého chlapce, který byl svědkem, jak srbský voják vytrhl nemluvně z náručí albánské matky. Voják ženě pak nožem uřízl prs. Staré srbské ženy, které nemají peníze, aby mohly opustit Kosovo, a v Srbsku nemají žádné příbuzné, kteří by byli schopni se o ně postarat, jsou nyní hlavní obětí teroru Albánců, kteří rozsévají pomstu. Avšak nejsrdceryvnější jsou ve zprávě informace o systematickém zaměřování teroru na děti, které pak samy páchají násilí. Jeden svědek hovoří o tom, jak viděl u Prištiny dvouleté dítě, nabodnuté na kůl. Vedle toho byl nápis: "Toto je Srbsko. Tohle uděláme všem Albáncům, protože jsem Bůh a NATO se nebojím." Albánské děti už ztraumatizované tím, čeho byly svědky při násilných deportacích, jsou nyní využívány albánskými dospělými pro násilné akce proti Srbům, protože jako nezletilí jedinci nemohou být zatčeni. Vyskytuje se množství případů mladých lidí, často ve věku jen 10 - 12 let, kteří zastrašují lidi, bijí je a vyhrožují jim, a to zejména bezmocné staré lidi, jen proto, že jsou etnicky odlišní. Jednadvacetiletá etnická Albánka svědčí ve zprávě OSCE jak ona a její sestřenice byly cestou na svatbu znásilněny před zahájením bombardování letos v únoru pěti srbskými policisty: "Srbský policejní řidič, nejmladší z nich, řekl ostatním, aby nás nechali jít. Starší policista odpověděl, že nás nepustí, protože 'naši lidé jsou právě nyní zabíjeni KLA'. Vezli nás tři hodiny do oblasti nedaleko Prizrenu. Dorazili jsme na otevřené pole nedaleko ortodoxního kostela a jezera. Ještě tam ležel sníh a byla zima. Museli jsme vyndat všechno z kapes a oni mi roztrhali občanskou legitimaci. Svlékli nás a všichni nás opakovaně znásilnili. Každý z nich nás znásilnil více než jednou. Potom nám bylo nařízeno, abychom vstoupili do jezera. Voda nám sahala po prsa. Byla neobyčejně studená. Taky nám drželi chvíli hlavu pod vodou. Donutili mě dělat orální sex a hrozili mi přitom holí. Smáli se nám. Strkali nás do prsou hlavněmi svých zbraní. Řekla jsem jim, že o tom budu informovat policii a oni odpověděli, že jestliže to učiním, zabijí celou mou rodinu." Tomislav Basic, 19, srbský student, svědčil o tom, jak nalezl minulý týden svou matku, Dragicu Basicovou, 52 a babičku, Borku Jovanovičovou, 78, v nemocnici v městě Nis vážně zraněné po etnicky motivovaném útoku. Jeho otec, dvaašedesátiletý Dragoslav Basič, inženýr s vysokoškolským diplomem z Kalifornie, byl při útoku zastřelen. "Moji rodiče a moje babička bydlí v Prištině ve dvou samostatných domech. Babička je velmi stará a báli se o její bezpečí (už se stala terčem útoku v srpnu), a tak jeli přes město, aby spala u nich. Chtěli jet zadem, aby se vyhnuli davům, oslavujícím albánský národní svátek, ale byli zastaveni a dav požadoval občanské průkazy. Rodiče mluvili anglicky, ale někdo nějak zjistil, že jsou to Srbové. Auto zapálili a všichni museli ven. Pak je začali bít. Bylo u toho alespoň sto svědků, ale nikdo se nepřihlásil. Zastřelili mého otce na ulici jako psa. Když jsem sem před dvěma dny přišel, maminku jsem nepoznal. Nemyslel jsem, že by to mohla být má matka."
SupervelkáVáclav PinkavaNení koalice jako koalice, Bílý pruh? - ten hravě hranol zláme, Duhu, klenoucí se nad oblohou Zářná duha zaslíbená visí Proti iluzím jen jedna role: Mladistvý biedermeier to tedy nebylKazi ŠťastnáAn English version of this article is available in Central Europe Review here. Pokud budeme ignorovat odhad první dvojice policistů, kterých jsem se zeptala - kteří si ze mě buď dělali legraci, anebo nezvládli základní principy matematiky - pak přišlo vyjádřit na pražské Václavské náměstí podporu petici "Děkujeme, odejděte" v pátek něco mezi 50 000 a 70 000 lidmi. Dá se bezpečně říci, že tento počet překvapil všechny - organizátory, účastníky, politiky i sdělovací prostředky. Zatímco jiné podobné iniciativy jako letní Impuls 99 po počátečním náboji energie vyhasly, tato poslední "výzva", zdá se, promluvila hlasem, který lidé chtějí poslouchat. Kromě toho, že jsou čeští voliči poslední dobou stále více nespokojeni, úspěch výzvy "Děkujeme, odejděte" se zdá být důsledkem kombinace atraktivnosti jejích mladých iniciátorů, neposkvrněných komunistickou minulostí, o níž se mnozí příslušníci starší generace domnívají - anebo jsou o tom přesvědčováni - že se jí nikdy nebudou schopni zbavit. Skupina iniciátorů petice také dokázala zmobilizovat podporu v regionech, v centrech jako jsou Hradec Králové, Plzeň, Pardubice a Brno (tam všude přišlo v pátek protestovat několik tisíc lidí). Zatímco v Praze už samotný počet účastníků na Václavském náměstí zajistil, že měla akce všechny rysy "masové" demonstrace, shromáždění se chovalo chladně a spořádaně, nedošlo ani k hysterii ani k činům neposlušnosti. Občas to shromáždění připomínalo daleko více vánoční mši než politický protest. Vhodně bylo zahájeno svatováclavským chorálem a dokonce se tam vyskytovala i zpověď. Tu přinesl jeden z hlavních organizátorů demonstrace a signatářů výzvy, Igor Chaun. Tento filmový režisér se davu zpovídal, že už neobdivuje hrdinu svého oslavného dokumentárního filmu o šéfovi ODS Václavu Klausovi, Léčba Klausem, který byl natočen začátkem devadesátých let. Chaun sice poněkud zmírnil svou zpověď tím, že tvrdil, že jeho film nebyl poctou Klausovi, ale byl poctou pravicové politice a boji proti komunismu. Chaun však přiznal, že dnešní Klaus už není "ten samý Klaus jako dříve", že se "neuvěřitelně změnil". Bylo to očištění - pravá lustrace - a přiznání - i když jenom částečné - chyby, s níž se bezpochyby mohli identifikovat v davu mnozí, kteří si pamatovali, a nyní litovali, jak sami předčasně vkládali nekriticky plnou důvěru v Klause. Po své zpovědi přečetl Chaun údajné "interní" Klausovo memorandum o petici "Děkujeme, odejděte", v níž Klaus charakterizoval její iniciátory a stoupence jako "protivníky" a "nepolitické politiky". Chaun na to reagoval: "Nejsme vašimi protivníky. Jsme svobodnými občany, vyjadřujícími svůj názor." Náboženskou atmosféru setkání posílilo i vystoupení populárního katolického kněze a teologa Tomáše Halíka, který také připomněl ďábla Klause, tím, že pohovořil o velkém billboardu s Klausovou tváří, vystaveném během předvolební kampaně do Senátu v roce 1998 zlověstně na místě, kde kdysi stávala Stalinova socha. Nebylo pochyb, že chtělo shromáždění vyjadřovat morálku a nikoliv násilný protest. Slova "ctnost" a "slušnost" byla slyšet častěji než "revoluce". V jedné chvíli dokonce někdo na pódiu požadoval "průhlednou a slušnou politiku". Jen rozcuchaní mladíci, kteří stáli za mnou ve starých khaki kalhotách - což je uniforma násilných demonstrantů po celém světě - narušili důstojný průběh shromáždění voláním "Ať žije Seattle!" a "V kapitalismu není žádná demokracie!" Převládající poněkud civilizovaná atmosféra se poněkud tloukla s portrétem "bývalých studentských vedoucích představitelů revoluce", která dominovala sdělovacím prostředkům, když informovaly o petici "Děkujeme, odejděte". Sdělovací prostředky většinou definovaly iniciátory výzvy jejich minulostí, o tom, co dělají nyní, se skoro vůbec nehovořilo. Avšak, jak napsal Jiří Peňás v Respektu č. 48, tato minulost nebyla natolik bouřlivá, jak by často opakovaná nepřesná charakteristika "bývalí vedoucí studentští představitelé" navozovala. Peňás poukázal na to, že atmosféra na univerzitách v roce 1989 byla konformní a apolitická a nikoliv revoluční, kterýžto dojem vytvořila nedávná vlna obdivu pro studentské vedoucí představitele. Peňás používá výrazu "mladistvý biedermeier". Charakterizuje jím tuto atmosféru, v níž u většiny studentů převažoval nezájem o cokoliv, co bylo mimo jejich soukromou životní sféru. Takže hovoří-li se o "generaci 17. listopadu", je to velmi nepřesné, ať se podíváme na kteroukoliv stranu tohoto datam neboť konformnost z období před rokem 1989, kterou popisuje Peňás, se proměnila v konformnost převažující v generaci iniciátorů výzvy "Děkujeme, odejděte", kde kdokoliv, kdo promluví proti statu quo "nové pravice" je okamžitě označen za "anarchistu", "levičáka" nebo, Pánbůh odpusť, za "ekologa"! Možná právě v důsledku této poněkud obojaké a nepříliš revoluční minulosti (a současnosti) se přidržují "bývalí studentští vedoucí představitelé" tak silně oblíbeného a lehkého cíle - komunismu. Ve dnech před páteční demonstrací projevili její organizátoři určitou míru paranoii a pokusili se odmítnout podporu, která by mohla přijít od KSČM. Tuto paranoiu projevili v celé její slávě heslem vytištěným na plakátech, inzerujících pražskou demonstraci, jímž organizátoři demonstrace evokovali stejnou rétoriku, jakou používají jejich nejnenáviděnější nepřátelé: "Přineste si vánoční zvonky - komunisté zůstaňte doma". Ani organizátorům, ani účastníkům demonstrace zjevně nedošla ironie toho, že používají vylučovacího jazyka a zároveň přitom požadují "slušnější" politiku. Během samotného shromáždění své výlevy organizátoři poněkud omezili a soustředili se na to, že se z voličů staly oběti - argumentovali, že právě politikové donutili nespokojené voliče, aby odešli z cesty pravé a dali svou podporu KSČM. I když někteří organizátoři jako Monika Pajerová neodolali a strašáka komunismu vyvolali. Pajerová varovně oznámila, že je prý Česká republika na rozcestí, kdy se bude rozhodovat, jestli půjdou občané ČR zpátky na Východ anebo zpátky na Západ. I když se tedy hodně nadávalo na KSČM, organizátoři se nezmínili o možnosti sami vytvořit politickou stranu. Namísto toho se zaměřili na občana a požadovali, aby všichni občané navštěvovali své poslance, ptali se jich, hovořili o svých starostech a požadovali, aby se jim politikové začali zodpovídat. To ale nějak většině voličů na shromáždění nestačilo. Když dozněly poslední takty české hymny - což je taky podivnou známkou protestu - zejména starší lidi zůstali ještě na místě a neformálně dál diskutovali s organizátory a prosili je, aby vytvořili politickou stranu. Slibovali: "Dáme vám podporu, a mnozí jiní také." Martin Mejstřík, jeden z hlavních iniciátorů, odmítl jakoukoliv politickou odpovědnost a pokusil se odpovědět na požadavky lidí, aby bývalí studenti "dokončili, co začali", že tím, že lidé přišli na demonstraci, přijali stejnou odpovědnost jako její organizátoři. Možná že budou fungovat občanské iniciativy, o nichž se tak často na shromáždění hovořilo, pokud alespoň někteří organizátoři a účastníci budou ochotni vykonávat nudnou práci lobbování poslanců a sledování, jak probíhá schvalování zákonů, rozpočtu a další parlamentní procedury. Jestliže budou Chaun, Mejstřík a jejich kolegové ochotni vzdát se svých pravidelných zaměstnání - jako filmaři a podnikatelé a další - a budou ochotni se věnovat tomuto druhu základní demokracie, to je otázka. Nicméně, i kdyby tyto občanské iniciativy měly nějaký dopad, zůstává pořád jedna otázka nezodpovězena: jestliže ve výzvě požadují organizátoři předčasné volby, ale sami nechtějí vytvořit politickou stranu, a jestliže v existujících politických stranách neexistuje žádná potřeba změnit jejich vedoucí představitele - jako se ukázalo znovuzvolením Václava Klause do čela ODS - pro koho tedy mají hlasovat všichni tito rozčarovaní voliči, kteří by tak chtěli podpořit někoho nového?
SjezdyIvan Hoffman, Český rozhlas, RadiožurnálPrý až dvě a půl miliardy lidí ve sto padesáti zemích se dívaly na vyhlašování letošní královny krásy. Vypnul jsem televizor ve chvíli, kdy jsem zjistil, že do finále nebyla vybrána Helena Houdová. Přestalo mne zajímat, kdo získá ocenění od porotců, kteří nemají vkus. Udělal jsem ovšem velkou chybu. Kromě zmíněné soutěže přinesl víkend již pouze stranické sjezdy. Jak v případě kongresu ODS, tak i v případě sjezdu KSČM mohou být spokojeni předsedové, kterým se dostalo přesvědčivé podpory. Předseda ODS dostal mandát k usilování o širokou koalici se stranami, které takovou koalici nechtějí, a předseda KSČM zas má mandát vyvést stranu z parlamentní izolace, na které nic nemění ani růst volebních preferencí. Obě strany jsou vnitřně semknuté, v obou se našlo místopředsednické místo pro ženu i pro novou mladou tvář. Obě strany se kriticky vyjádřily k tomu, jak se dnes u nás spravují věci veřejné, ani jedna na tom ale nic nemíní konkrétně měnit: ODS nevypoví opoziční smlouvu, KSČM se nepřipojí k iniciativě odvolávání menšinové vlády. Jejich postup bude i nadále rozvážný, žádné otřesy českou stranickou demokracii neohrozí. Vzkaz pro voliče tří nejsilnějších stran v zemi je legrační: Kdo volí Klause, volí Zemana, kdo volí Zemana, volí Klause a kdo volí Grebeníčka, volí Zemana s Klausem. Vyhraněné osobnosti těchto tří vůdců pak spolehlivě zajišťují nemožnost sestavit většinovou vládu. Výsledkem je situace, kdy čtyři pětiny občanů vládě nedůvěřují. Jestliže politika přestává být prostorem, ve kterém se řeší skutečné problémy lidí, není divu, že občané budou řešení nestandardně hledat jinde. Politiky, kterým se to nelíbí, lze chápat. Na druhé straně lepší něco v podobě občanských iniciativ, demonstrací a peticí než nic v podobě stranických sjezdů. 6. prosince 1999
Poznámky na okraj mediální konference v Praze11th European Television and Film Forum, Prague, 2-4 December 1999Milan ŠmídOd čtvrtka do soboty 2.- 4.12. se v konferenčním centru pražského hotelu Hilton - bez výraznějšího zájmu českých médií - konal 11. ročník Evropského televizního a filmového fóra (ETFF). Počátky této akce sahají do roku 1988, kdy iniciativní skupina The European Television Task Force navrhla ve své zprávě Jaká bude televize v roce 2000? (Europe 2000: What kind of television?) vytvoření diskusního fóra na toto téma. První fórum se konalo v roce 1989 v Lucembursku, k televizi se postupně přidal film a dnes má ETFF sedm pracovních skupin: audiovizuální politika a regulace, tržní rozvojové trendy, zájmy spotřebitelů a diváků, nové komunikační technologie, právní aspekty audovizuálních médií, obsah televizního vysílání, filmový průmysl v Evropě. Organizaci ETFF zajišťuje Evropský ústav pro média se sídlem v Dusseldorfu. Každý rok dostávám na tuto akci pozvánku, tu do Sevilly, tu do Istanbulu, Amsterodamu či Birminghamu, kterou zdvořile ignoruji, neboť i zlevněný "východoevropský" poplatek pro akademiky činí 700 DEM, a to nemluvím o cestovních nákladech. Letos jsem měl to štěstí, že ETFF se konalo v Praze a novináři měli vstup zdarma. Hostitelem ETFF byla Česká televize (původně to měla být též TV NOVA, nicméně fórum financují především zahraniční sponzoři a členové ETFF), celá konference měla v průběhu tří dnů šest zasedání, z nichž to čtvrté, v pátek, se vedlo v sedmi pracovních skupinách. Závěrečným finálním chodem bohatého menu připraveného pro mediální praktiky a teoretiky se stalo zasedání šesté, závěrečné, a to na téma Národní a evropská regulace: perspektivy právního institucionálního rámce. Zaujalo mne natolik, že jsem o něm sepsal několik poznámek, které čtenářům BL - pokud mají zájem o média - předkládám. Panelové diskuse se účastnili: Jo Groebel, ředitel Evropského ústavu pro média (EIM), moderátor debaty Jürgen Büssow, šéf regionální samosprávy oblasti Düsseldorf (nepodařilo se mi zjistit jeho funkční vztah k zemské vládě severního Porýnska-Vestfálska, jak z jeho vystoupení vyplynulo, jeho úřad je odpovědný za mediální služby, nikoli za vysílání) Ingrid Hammová, oddělení pro média Bertelsmannova nadace (nadace je financována multimediálním vydavatelským koncernem Bertelsmann) Ivan Hodač, náměstek ředitele pobočky Time-Warner v Bruselu, (český emigrant po roce 1968) Michael O'Keeffe, šéf irské Nezávislé rozhlasové a televizní komise Greger Lindberg, šéf Švédské vysílací komise (bývalý právník a soudce) Pavol Rusko, generální ředitel slovenské televize Markíza (Tady si neodpustím širší poznámku: To místo bylo evidentně rezervované pro Vladimíra Železného, TV NOVA byla dokonce dlouho uváděna jako jeden ze sponzorů a hostitelů ETFF, přičemž její účast vyplynula zřejmě ze schůzky mezi Vladimírem Železným a tehdejším ředitelem Evropského ústavu pro média (EIM) panem Langem v září 1998. EIM totiž v roce 1998 za peníze programu Phare a na zakázku českého Ministerstva kultury vypracoval studii o tom, jak se projeví implementace evropské legislativy v České republice. V té studii se objevilo něco kritických slov na adresu TV NOVA, což Železného muže popudilo natolik, že do Dusseldorfu putovalo několik rozezlených faxů. Částečně měl VŽ pravdu, neboť autoři studie až příliš čerpali z anglicky psaných článků editora Britských listů, a tak se do studie dostala i některá sporná tvrzení. Vše se řešilo společnou schůzkou a účastí TV NOVA na příštím ETFF v Praze. Jenomže Železný muž - jak známo - má od dubna už poněkud jiné starosti než organizovat nějaká mediální fóra.) Boleslaw Sulik, poradce polské televize TVP (do letošního jara člen a předseda polské Národní rady pro rozhlasové a televizního vysílání) Hrubý zápis diskuse uvádím zvlášť v separátním dokumentu. Ten, kdo si ho přečte, sezná, jak různé názory mohou být na jeden problém podle toho, ze kterého úhlu (a z pozice jakých zájmů) se na problém pohlíží. Přesto zde došlo zde v podstatě jen ke dvěma střetnutím. Při tom prvním protestovali Francouzi z pléna proti tomu, když lidé v panelu označili Francii za hlavního iniciátora přílišné regulace a jediného původce programových kvót ve směrnici EU "Televize bez hranic" (TBH). Při tom druhém oponovali zástupci Polska Ivanu Hodačovi z Time/Warner, který se snažil navlékat roucho beránčí, když líčil, jak jeho firmě záleží pouze na tom, aby také evropský audiovizuální průmysl prosperoval. Samostatnou kapitolou bylo vystupování slovenského mediálního bosse Pavola Ruska. Nebyl schopen mluvit anglicky a musel být překládán (pravda, nebyl v tom sám, rovněž německý účastník panelu Büssow se nechal překládat). Ještě po jeho prvním vstupu, v němž vyrukoval se standardními frázemi komerčního vysílatele proti regulaci, špatnému státu a špatným zákonům, se moderátor Groebel snažil tento vstup včlenit do rámce celkové diskuse (pohovořme tedy o nedostatečné mediální politice státu). Po dalších Ruskových vstupech to pak vzdal, neboť Rusko mluvil mimo kontext diskuse, neustále opakoval svoje tirády proti regulaci, úředníkům a špatné vládě, aniž by reflektoval, že i zástupci průmyslu a soukromého podnikání v panelu (Bertelsmann, Time/Warner) se od jeho primitivní demagogie v průběhu diskuse postupně distancovali. (Hammová: "Ti, kteří brojí proti regulaci, si neuvědomují, že žádný systém se bez určité regulace neobejde. Vždyť i copyright nebo daně jsou vlastně už regulací.") Na rozdíl od svého vzoru a učitele Vladimíra Železného si Rusko zřejmě neuvědomil, že když hovoří k mezinárodním profesionálům, nemůže používat stejný slovník a argumenty jako v Záhorskej Bystrici. Markantní to bylo zvláště tam, když Rusko hovořil o podpoře, kterou TV Markíza věnuje domácí produkci, o tom, jak do vlastní televizní výroby investuje celých 10 miliónů US dolarů ročně, opakovaně zdůraznil: 10 miliónů!! a čekal na ohlas. Útrpné pohledy a taktní mlčení byly dostatečně výmluvné. Každý televizní profesionál si totiž dokáže spočítat, že 10 miliónů USD na rok nejsou žádné velké peníze a ta částka svědčí spíše o chudobě než o bohatství nebo nějaké velkorysosti. To Ivan Hodač z evropského zastoupení firmy Time/Warner (která v ČR provozuje kabelové programy Max1, SuperMax a HBO) se ukázal být lepším profesionálem. Na nikoho neútočil a hned v úvodu vystoupil s olivovou ratolestí: "My, americká firma, si přejeme, aby evropský film prosperoval." Po tomto úvodu však systematicky a neústupně začal prosazovat svoji vlastní agendu, na rozdíl od Ruska tak, že se nevymykala z celkového rámce diskuse. Ta agenda by se dala v podstatě zestručnit do dvou bodů: regulujte tam, kde to potřebujeme a kde je to pro nás výhodné (dodržování autorských práv, boj proti pirátství obecně i na internetu, daňové úlevy pro audiovizuální produkce), ale jinak nás nechte dělat, co chceme a potřebujeme a hlavně: nezatěžujte nás nějakými programovými kvótami. Kupodivu, programových kvót se zde výslovně nezastával nikdo, ani přítomní regulátoři, nicméně idylický pohled na názorovou jednotu Hollywoodu a Evropy narušili zástupci Polska, kteří mají s HBO nevyřízené účty. HBO totiž vysílá placený program do kabelů z Maďarska přes satelit bez jakékoli licence, zatímco jiný placený filmový program Canal Plus, který licenci v Polsku má, musel přijmout určité povinnosti vůči polskému audiovizuálnímu průmyslu (vysílání domácí produkce, investice do původní tvorby). Ukázalo se, že vysílání HBO z Maďarska bez licence je možné vzhledem k děravosti maďarského zákona a tak si HBO nakonec opatřila tzv. non-domestic licenci ve Velké Británii. To, že Time/Warner a pan Hodač přejí Evropě úspěch, ale jenom tehdy, pokud jejich vlastní postavení nebude ničím ohroženo, by se dalo názorně demonstrovat i na případu České republiky, neboť právě z hollywoodských zdrojů (prostřednictvím pražské firmy CEC Governmental Relations) vycházel lobbying, který vedl v roce 1995 k deregulaci vysílání v ČR (registrační režim pro kabel a satelity) a rušení licenčních podmínek v novele č. 301/1995 Sb., což nakonec vedlo i k současném situaci s televizí Nova. Na druhé straně by bylo nespravedlivé vše házet na hlavu Hollywoodu a jejich zahraničních ambasadorů. K té nešťastné novele totiž vedlo i předchozí přeregulování naší Radou ČR pro R a TV vysílání (tuším, že chtěli pouštět na kabel jen programy s 30 procenty české tvorby), jakož i nekvalifikovanost a ideologická zaslepenost českých poslanců, kteří pod heslem "trh bez přívlastků a regulací" požadovanou deregulaci rozšířili z lokálního kabelového vysílání na vysílání veškeré. V Hodačově stížnosti "Proč má být východní Evropa papežštější než papež, proč se to od ní z Bruselu žádá?" jsem zaslechl ozvěnu vystoupení představitelky českého ministerstva kultury při pátečním zasedání pracovní skupiny o regulaci, kde si tato dáma stěžovala, jak z Bruselu dostala bibli, z níž je jí dovoleno pouze citovat a opakovat (tento názor bohužel často prezentuje i ministr kultury Dostál). A proto jsem byl rád, když tomuto Hodačově tvrzení oponoval bývalý předseda polské Národní rady pro R a TV pan Sulik, který říkal, že z Bruselem se dá diskutovat. Čímž jsem si potvrdil svoji tezi, že na Brusel se vymlouvají všichni, kteří nechtějí nebo nemají schopnosti k tomu, aby převzali osobní odpovědnost za konfliktní rozhodnutí a zaštiťují se diktátem bruselských úředníků. Pokud šlo o směrnici EU Televize bez hranic a programové kvóty, bylo vidět, že jsou z nich nešťastní i sami regulátoři. Vůbec, poslouchat experty, kteří byli nebo jsou v čele regulačních orgánů pro vysílání (Sulik, Lindberg, O'Keeffe), patřilo k těm lepším zážitkům diskuse. Vůbec nešlo o nějaké byrokratické úředníky, kteří chtějí sekýrovat vysílatele za každou cenu. Naopak, měli pochopení pro potřeby vysílacího průmyslu, aniž by při tom ztratili ze zřetele svoji úlohu být zastáncem veřejných zájmů a ochráncem občanů. To spíše pan Bussow z Německa měl tendenci úkolovat vysílatele bez ohledu na jejich reálné možnosti. Kdybych měl shrnout celou diskusi, řekl bych, že i když v podstatě nedospěla k nějakým překvapivým závěrům, vyskytly se zde některé zajímavé názory, z nichž vybírám: (jakoby naschvál právě teď v Radiožurnálu poslouchám diskusi o vystoupení Petra Štěpánka na sjezdu ODS, o tom, jak se navážel do Romana Proroka, myslím, že by si myšlenku toho Irčana měl vzít k srdci, nebo nám tady vyrostou noví cenzoři)
Zatímco ve čtvrtek a pátek jsem na konferenci potkával spoustu českých známých, v sobotu dopoledne v sále se mnou seděli už jenom někteří členové Rady a Úřadu rady ČR pro R a TV vysílání. Jinak publikum tvořila pouze mezinárodní komunita. Ano, byla přece sobota. Milan ŠmídPanelová diskuse 6. zasedání ETFF, 4. prosince 199911th European Television and Film Forum
Účastníci diskuse: Jo Groebel, ředitel Evropského ústavu pro média (EIM), moderátor debaty Jürgen Büssow, šéf regionální samosprávy oblasti Düsseldorf Ingrid Hammová, oddělení pro média Bertelsmannova nadace Ivan Hodač, náměstek ředitele pobočky Time-Warner v Bruselu Michael O'Keeffe, šéf irské Nezávislé R a TV komise Greger Lindberg, šéf Švédské vysílací komise Pavol Rusko, generální ředitel slovenské televize Markíza Boleslaw Sulik, poradce polské televize TVP Lindberg: Jako soudce jsem zastával zásadu - nejdříve je třeba problém identifikovat a vymezit a teprve pak ho můžeme řešit, nesouhlasím s tím aby směrnice EU "Televize bez hranic" (TBH) byla aplikována i na nové služby (internet, digitální AV služby na vyžádání), jak žádá Francie; dejme novým službám šanci, ať ukážou, co umějí, pak se uvidí, zda a jak regulovat. Hodač: Není pravda, že chceme zničit evropský AV průmysl, naopak, těší nás, když prosperuje, jako například v Česku, ve Francii. Kdybych chtěl podpořit evropskou tvorbu, vytvořil bych tyto čtyři podmínky: daňové úlevy, školení profesionálů pro AV průmysl, vybudování infrastruktury AV průmyslu a ochranu duševního vlastnictví. Sulik: Regulace není jen politickou záležitostí, ona ovlivňuje i budování AV průmyslu, my ho musíme budovat od začátku a proto je regulace nutná, prostá liberalizace věci neřeší. Věřím ve vzájemný kontakt a spolupráci regulátorů, který musí řešit problém, jak udělat z Evropy fungující trh, když hodnota tohoto trhu - rozmanitost kultur - je zároveň předností i zátěží. O'Keeffe: Pokud mají být regulovány standardy, souhlasím, pokud jde o regulaci vysílaného obsahu, nesouhlasím. Je tu řada jednotlivých problémů regulace - programové kvóty, zda a jak přerušovat pořady reklamou atd. Ale ten hlavní problém je, zda regulovat jen lehce (light touch) nebo důkladně (heavy touch). Rusko: Když slyším slovo regulace, naskakuje mi husí kůže, na jedné straně se preferuje svobodný trh, na straně druhé se reguluje, samozřejmě, něco se regulovat musí (souhlasím s rasismem, věci kolem reklam), ale měly by to být výjimky, které nezničí celý systém. Vztah k Americe - CME do nás investovala a nikdy nám nezadala žádné úkoly, nedala kvóty. Jsme to my, kteří se vracíme k domácí tvorbě, pět večerů dnes začínáme vlastní tvorbou - zábava, soutěže, talkshow. Mediální legislativa je špatná, není zabezpečeno financování celého televizního systému, který je ročně minusový 500 miliónů korun, veřejnoprávní televize je zadlužená. Stát nemá mediální politiku, pořád chtějí něco regulovat, ale nevědí vlastně co. Büssow: Hlavní otázka zní, jak zachovat pluralitu v systému vysílání, což znamená také pluralitu v produkční oblasti. Reklamní průmysl stále volá - nepřeregulujte. Ale nejde o regulaci pro regulaci, jde o kontrolu veřejnosti nad nezávislostí obsahu, o ochranu spotřebitele, mládeže. Podobná pravidla platí i pro nová média, která budou licencovaná zřejmě jen tam, kde budou mít masový rozsah a dopad. Možná že pravidla přijatá pro e-commerce budou mít větší vliv na veřejnost než regulace vysílání. Hodač: Regulace internetu je nutná. Například internet ohrožuje zavedené distribuční postupy (zde měl IH zřejmě na mysli případy, kdy se pirátská nahrávka filmu v digitální podobě rozšíří do světa současně s premiérou v kinech). Co se týče evropského filmu, chybí mu marketing. Problém je v tom, že v Evropě, když je film hotov, tak práce skončila, v USA naopak práce s filmem teprve začíná. Souhlasím s P.Ruskem, že nejúspěšnější je lokální produkt. Znovu apeluji na regulátory, aby chránili intelektuální vlastnictví. V Řecku sice mají krásné zákony na jeho ochranu, ale zcela neefektivní a chcete- li je prosadit, potřebujete bodyguarda. Sulik: Souhlasím s Hodačem jen částečně. Ano, je tady poptávka po domácím produktu, ale dnes je situace taková, že reklamní průmysl podporuje jen takovou domácí produkci, která má nikoli polský, ale hollywoodský formát. Lindberg: Nedělejme si iluze, reklamní průmysl si bude na regulaci stěžovat vždycky, i na tu dobrou i na tu špatnou. Není dobrý francouzský postoj, který je ochranářský. Není třeba domácí trh chránit, ale je třeba domácí produkci podporovat. Rusko: Regulátoři jsou úředníci, kteří dávají pokuty, o kterých rozhoduje 10 lidí. Co se týče formátů, nedovolíme si nakoupit nekvalitní americkou produkci. Kdyby byla nekvalitní, lidé ji odmítnou, ať rozhodne trh. A kromě toho Manuela, Jednoduše Marie atd. nejsou americké produkty a jsou úspěšné. Büssow: Kulturní rozmanitost musí být podporována v regionech, to nemá nic společného s kvótami. Je třeba regulací podporovat export a import evropské tvorby. Hammová: Hollywood je spíše světovou kulturou než americkou kulturou, oni vědí, co hýbe lidmi na celém světě. Regulátoři by měli zůstat při vývoji nových médií co možná nejdéle mimo. Teprve, až budou o to požádáni, měli by vstoupit do hry a nabídnout účinná řešení. Ti, kteří brojí proti regulaci, si neuvědomují, že žádný systém se bez určité regulace neobejde. Vždyť i copyright nebo daně jsou už regulací. U standardů vysílání je to samozřejmě složitější. Francouzka z pléna, zřejmě z CSA, francouzské "rady": Direktiva TBH není francouzským výmyslem. V CSA jsou dnes kvóty liberálnější než v direktivě. Kvótování vysílané hudby zavedené v roce 1994 mělo pozitivní vliv na rozmanitost nabídky. Francie nikdy neřekla, že chce kvótovat internet, jenom se o tom diskutovalo. Hodač: Time-Warner má dobré vztahy s Francií, koprodukoval zde tři filmy, určité kulturní filmy by měly mít nárok na dotaci. Není pravda, že kvóty v TBH nezavinili Francouzi. Názory na kvóty jsou v EU rozporné a byla to francouzská strana, která je prosadila i při revizi směrnice v roce 1997. Nelze směšovat pomeranče a mandarinky, hudba a film jsou dvě rozdílné věci, proti kvótování hudby nikdo nikdy neprotestoval. Jiný Francouz z pléna: Reaguji na pana Hodače - regulace není jen ochrana producentů, je to také ochrana konzumentů, aby měli zachovanou možnost výběru. Francie udělala před deseti lety chybu, přehnala kvótování, ale to se už změnilo a dnešní systém je mnohem otevřenější. Ital z pléna: Většina kvótování pochází od vlády, ne od regulátorů, jsou to politická rozhodnutí. To by mělo však rozlišovat mezi televizní a filmovou produkcí. Domácí televizní produkce není ohrožena, publikum si ji žádá, je úspěšnější a reklamní zadavatelé ji podporují. Karol Jakubowicz z pléna (mediální expert, bývalý poradce polské vlády): Diskuse by neměla být vedena, zda regulace je nutná či ne. Bez regulace se každý systém - i svobodného trhu - rozpadne. Jde o obsah regulace. Nedávno se konalo zasedání UNESCO v Paříži k novým médiím. Ukazuje se, že nelze jednoduše vzít pravidla pro vysílání a přenést je na internet. Ve věci důkladné (heavy touch) a lehké (light touch) regulace by se mělo postupovat tak, že silnější regulace by se měla postupně uvolňovat, a nikoli naopak. Různé země mají různé podmínky a různé potřeby. Polsko má potřebu vybudovat vlastní AV průmysl, proto placená TV (Canal+) má v licenčních podmínkách povinnosti vůči polské produkci. Ovšem HBO vysílá do Polska z jiných zemí a podmínkám se vyhýbá. Není jedna odpověď na danou otázku, vždy bude více odpovědí podle daných podmínek. Sulik: Souhlasím s Jakubowiczem, nezjednodušujme rozhodování na to, že něco musí platit všude. Čelíme agresivnímu americkému marketingu. Büssow: Souhlasím s Jakubowiczem, je třeba začít u silnější regulace a tu pak uvolňovat. Je třeba zakomponovat evropskou produkci do rámce globálních programů, např. systémem vyhrazených "oken" ve vysílání. Arte/La Sept může být příkladem. Rusko: Máme 51 procent evropské produkce v licenční podmínce. To ovšem není podpora národní identity, my to naplňujeme španělskými telenovelami, Komisařem Rexem atd. Vždyť dáváme 10 miliónů US dolarů na domácí tvorbu. Národní identitu nelze podpořit příkazy a zákazy. Nezakazujme luďom pozerat na to, čo je dobré. Groebel: Pochybuji, že dotovaný Arte/La Sept (reakce na Büssowa) je řešením. Ale věnujme se teď digitální televizi, internetu. Lindberg: Mluvím za sebe, ne za regulační orgán. Za hlavní problém dnes nepokládám dětskou pornografii - ta je ilegální a trestná tak jako tak. Větší problém vidím v ochraně soukromí v digitálním prostředí, kde každý může být producentem a vysílatelem. Je tu už řada negativních příkladů. Hlavní problém regulace zní: kdo je odpovědný za obsah, za sdělení? Editor? Poskytovatel internetové služby (provider)? V Německu již odsoudili poskytovatele. O'Keeffe: Digitální rozhlas a digitální televize by měly být regulovány jen lehce (light touch). Je zřejmé, že regulace rozhlasu a televize půjde jinou cestou než regulace internetu. (Jaká by ta regulace internetu měla být, O'Keeffe nenaznačil.) Hodač: Protože Internet je globální, jakýkoli typ regulace nebo samoregulace musí být globální, jinak bude neúčinný. Dále: Proč má být východní Evropa papežštější než papež, proč se to od ní z Bruselu žádá? Sulik: Tak se věci nemají, nikdo nic neporoučí, o věcech se diskutuje. Tradiční regulace by měla být aplikována jen na tradiční média, i když budou v digitální podobě. Rusko: Doufám, že regulátorů bude čím dál tím méně, aby se podpořila globalizace a podpořila Evropa. Prostor, který potřebujeme, je třeba vytvářet podle globálních pravidel. Güssow: Máme zákony, které jsou aplikovatelné i na internet, ale je problém jak je aplikovat (např. trestní zákon). Na internetu bude třeba prosazovat ochranu spotřebitelů a transparentnost autorů obsahu. Internet je dosud nejdemokratičtějším interaktivním médiem a naší povinností je, aby takovým zůstal. Hammová: Regulace má usilovat o rozmanitost a o soutěž (konkurenci). Jestliže internet dává sbohem tradiční regulaci, neznamená to, že by neměla být žádná regulace - je zde autorské právo, právo na soukromí, ochrana spotřebitelů. Co se týče globalizace internetu, je třeba spoléhat se na seberegulaci globálních účastníků. Groebel: (uzavírá diskusi) Je třeba usilovat o dosahování rovnováhy ve třech oblastech. Jde o: - rovnováhu mezi zábavným a informativní obsahem médií; - rovnováhu mezi tradičními a novými médii (tradiční média nezaniknou, velká část lidí nežádá interaktivitu, chtějí i nadále sledovat příběhy); - rovnováhu mezi globálním a lokálním. Uživatel musí mit právo volit nejen obsah, ale také rozsah nabízeného obsahu. Kromě toho musí mít právo zvolit si, zda informace o něm v digitální komunikaci bude veřejná či soukromá.
P.S. Snažil jsem se z jednotlivých vystoupení nestranně vybírat to podstatné. Pokud jsem stručností a výběrem svých poznámek vystoupení dotyčných osob zkreslil, pak to není výsledek nějakého úmyslu, ale důsledek vlastní nedostatečnosti a nedokonalosti. Milan ŠmídK článku "O čem dnes přemýšlí otec českého kapitalismu?"Jan HurychAniž bych se vyslovoval k onomu otcovskému titulu, o který asi nestojí ani sám pan Klaus, také definici českého kapitalizmu nechám těm, kteří ještě věří, že něco takového vůbec existuje. Jen musím přiznat, že některé citáty z pana Klause mě překvapily, asi jako kdyby někdo po šesti stech letech znovu objevil Ameriku. Je potěšující jeho poznání, že - "V ideálním světě či v laboratoři sociálního inženýra by všechno sice mohlo vypadat úplně jinak, ale ve složité realitě otevřené, pluralistické, navýsost demokratické společnosti to jinak bohužel vypadat nemůže" - teda že to poznání konečně došlo tam, kam mělo ( i když tak asi o deset let později, než mělo). I to slůvko "bohužel" tam sedí velice správně. Teď ještě přijít na to, že sebelepší bankovní systém nenahradí dobré hospodaření a že ČR nezhohatne samotnou privatizací (t.j. reverzací znárodnění), ale že může zbohatnout jedině vývozem své práce a své know-how. A možná, že pak bude možno nějaký ten promarněný rok dohnat. Jenže, jak se dovídáme dále, nebude. Je tu totiž ještě globální spiknutí. Nu, što paděláješ? Poměrně slabá je také obrana "Ať si o těchto zemích (míněny tranzitní, lépe řečeno vývojové země východní Evropy, pozn. j.h.) myslíme cokoli, jejich míra nezralosti a nedokonalosti se v čase, to znamená v průběhu tohoto desetiletí, snižuje." Jenže, jak se říká tady v Kanadě: někdo získá časem sto zkušeností, jiný jednu zkušenost stokrát. Míra zkušeností roste s časem, ano, a chybami se učíme - jenže kolik chyb je třeba udělat, než se někdo konečně poučí? A přijít na to, že sebelepší systém nebude fungovat, když nebudou zákonité záruky, jak zabránit spekulantům, když nebude dost iniciativy, aby lidé začli pracovat "na svém", protože - podobně jako jinde ve světě - hlavní tíha výroby (a tudíž hlavního zdroje příjmů) je na malých podnikatelích, atd.atd. Pravda, to vše se dočteme na západě v denním tisku, ale kdo by počítal? Ano, to je malou násobilkou pro občany tady na Západě - jenže v Čechách to chce vyjít ze skleníku (vytáhnout ne tedy už železnou, ale skleněnou oponu, pořád ještě dost začouzenou ze studené války) a podívat se dobře kolem. Hrdost českých ekonomů, kteří - asi coby dědictví "vševědoucího" socializmu - věřili, že přinesou kapitalistickému světu něco lepšího, něco, o čem se mu po jeho dvěstěletých zkušenostech ani nesnilo, ta hrdost už jak vidno už značně poklesla. Je ovšem typické, že se pořád ještě hledá viník všude jinde. A mělo by být už jasné, že se tím problém nevyřeší. Ukazuje to jen další panickou nezkušenost českých kapitánů ekonomického Titaniku, že se ve "zhýralém vykořisťovatelském světě" nemohli sexuálně orientovat. A deflorace byla proklatě bolestivá. Připomíná mi to tvrzení jednoho pseudoekonoma, který propagoval v 68 roce jistou ekonomickou reformu - obzvláště jeho výraz, že "předem nastavíme nějaké to procento úroku, ono se to samo zreguluje". To je naivita opravdu rozveselující, když si člověk představí, že pár procent může klidně položit vlády. J e to asi takový nesmysl, jako když si někdo myslí, že demokracie znamená, že si každý může dělat co chce. Podobně volný trh není vůbec "volný". Má své zákony, které platí, ať už naříkáme, jak chceme. Konkurence je jenom další důkaz Darwinovy teorie přežití, bohužel. Anebo možná bohudík, jinak by západ ve studené válce nikdy nevyhrál a demokracie by nepřežila. Takže máme dalšího staronového bubáka - tentokrát globálního. No prosím, jenže ten už tu je z doby kolonialismu, nic nového pod sluncem. Pokud si odmyslíme to, že podobnou propagandu šířili také komunisté. Teď, v době, kdy už jsme mohli být na úrovni Švýcarska, znovu vytahujeme staré argumenty. Kdy pochopíme, že tohle je jediný svět, ve kterém žijeme? Vtip je v tom, že naivita totiž vůbec není globální, ta je v tomto případě pouze místní.
Business Leaders Forum vyhlašuje 9. ročník soutěžeCena zdraví a bezpečného životního prostředí 1999
Cena zdraví a bezpečného životního prostředí je příležitost pro kteroukoli organizaci, která kladně ovlivňuje životní prostředí ve svém okolí, např. průmyslové podniky, chemické společnosti, distribuční firmy - tedy právě i pro Vaši společnost. Cenu obdrží společnost, jejíž činnost vedla k nejlepšímu měřitelnému zlepšení životního prostředí, zdraví zaměstnanců či obyvatel v jejím okolí. Svůj přínos ke zdraví a životnímu prostředí, jednu konkrétní akci, investici či jiné zlepšení ukončené v roce 1999, popište na 1-2 stranách textu. Konkrétně uveďte měřitelné přínosy a finanční náklady. Své příspěvky do soutěže zasílejte nejpozději do 31. 1. 2000 na adresu Business Leaders Fora, která je uvedena níže. Přihlášené projekty budou posouzeny komisí složenou z významných odborníků v oblasti životního prostředí. Slavnostní předání ceny bude na jaře roku 2000 na vysoké společenské úrovni za účasti předních představitelů průmyslu a vlády. Cenu za rok 1998 předal velvyslanec Velké Británie pan JE David Broucher. Záštitu nad letošním ročníkem opět převzal ministr životního prostředí ČR pan Miloš Kužvart. Mezi firmy, které doposud získaly ocenění, patří Komtesa Kutná Hora, Třinecké železárny, Fiomo Praha, Synthesia Pardubice, Vítkovice, Barum Continental Otrokovice či Kovohutě Příbram. Zvláštní ocenění obdržela např. ZŠ Molákova či Škola Mesit. Na závěr malé shrnutí. Finanční náklady realizovaných projektů překročily částku 11 miliard Kč a emise byly sníženy přibližně o 604 976 tun; množství, kterým by se naplnil vlak o 2 160 vagónech, což představuje délku 22 kilometrů. Kontaktní adresa:
|
|
|
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů.
K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|