čtvrtek 2. prosince O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize: Zpravodajství ČT za poslední dva roky zbulvárnělo a přibližuje se Nově (InnoVatio.cz) Zásadní komentář: "Děkujeme, odejděte": zase jedna výzva k ničemu (Jiří Jírovec) Česká politika: Rezignační horečka (Ivan Hoffman) Úsměvné momenty z českého tisku: Svoboda i Snopková jsou důležití, a tak se nesmějí zašpinit jinými vězni (Lidové noviny) Payne: Ale práva na ochranu informačních zdrojů v tiskovém zákoně by využívala drogová mafie! "Děkujeme, odejděte": Jaký je rozdíl mezi touto výzvou a programem sládkovců? (Jan Lipšanský) O smyslu výzvy "Děkujeme, odejděte" (Vojtěch Olšanský) Léčba Chaunem: výzva je umnou manipulací (Jaroslav Šebek) Proč jsem nepodepsal výzvu (Karel Rájecký) Podepsat, či nepodepsat? (Marcel Derian) Výzva k pochodu do záchodu (Ludvík Vavřina) Ekologie: Už nikdy druhý Bhopal! (Děti Země) Reakce: Manipuluje firma Galaxy CZ marketingově veřejným míněním? (Marek Houša) Televize v ČR: Kdyby tak Kassandra věděla, jak je to v Česku s privátní televizí (Martin Grmela) Pravému poledni a Romanu Prorokovi (Vojtěch Olšanský) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Jiří Jírovec

Počet lidí, kteří se připojili k výzvě, je zarážející, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že v ČR neexistuje model společnosti, který by šel dál než na úroveň blekotání ovcí z Orvellovy Zvířecí farmy (čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné). Přeloženo do české političtiny "pravice dobrá, levice špatná" - nebo naopak, podle vkusu.

Ohlas výzvy patrně odráží i to, že v ČR lidem jen pomalu dochází, že zárukou uspořádání, které značně nepřesně nazýváme demokracií, nejsou prozřetelností přebraní politikové, ale alespoň jakás takás pravidla hry, která znemožňují hrubší zneužívání moci a dále svobodné sdělovací prostředky a jakž takž nezávislé soudy.

Českou republiku odlišuje od Západu právě absence těchto pravidel hry a závislost novinářů na majitelích sdělovacích prostředků.

V čem je rozdíl dokazuje například krátké upozornění editora deníku The Toronto Star, který považoval za důležité vysvětlit čtenářům motoristické přílohy, že závodní oblek, který jejich redaktor hodnotil, byl vrácen výrobci, protože přijmutí daru by bylo v rozporu s etikou novinářské práce.

Jaký kontrast s pobavenou reakcí českých sdělovacích prostředků na to, že kdosi ukradl (tehdejšímu ministru vnitra) Rumlovi "k testování zapůjčené" Audi. Co by na západě byl skandál prvního řádu, protože taková věc zavání úplatkem, se v Čechách odbylo tím, že ministr je vlastně hlupák, že tam to auto nechal, zvlášť když je od vnitra a má tedy informace o tom jak moc se krade z první ruky.

Nedostatkem pravidel, která by omezovala politickou moc, a možnou nápravou se ve svém zajímavém a v českých poměrech patrně ojedinělém rozboru zabývá Vít Novotný. Když nic jiného, přečtěte si první dva odstavce zmíněného článku. Je v nich vše.

S názorem Víta Novotného, že nikoli výměna špatných politiků za lepší, ale ustanovení takových pravidel hry, aby "jakákoli budoucí vláda, třeba i složená ze zcela nemorálních jedinců nemohla překročit jisté hranice dané zákonem", je možné jen souhlasit.

Sama pravidla hry nejsou sice samospasitelná, protože vedle zájmu občanů (ČR) existují i zájmy politických a vojenských bloků a mocností, které umožňují vidět překračování hranic zákonů v příznivých barvách (viz vlažná reakce Západu k Pakistánu, Afganistánu po odchodu Rusů, k Indonesii atd), ale pořád lepší něco než nic.

Vítaným vedlejším produktem pevnějších pravidel politické hry je potlačení mesiášského komplexu politiků. A možná, že právě v tom je důvod, proč se čeští politikové včetně presidenta nepřetrhli v dohánění západních vzorů. Výzva (tak jak byla formulována) by nestála za zmínku, kdyby ji z výše svého majestátu nepožehnal sám president republiky, který poté, co ho jeho poddaní ujistili, že pro něj výzva neplatí, tytéž pochválil za to, že jsou ochotni "občansky se strukturovat" (ať již tento patvar znamená cokoli).

Výzva bývalých studentů je politickou lží, obalenou frázemi (o slušnosti, ideálech a radosti), které mají umožnit oslovení "Vážení spoluobčané", implikující nadstranickost. Lež začíná v okamžiku, kdy se nadstranickost mění v obviňování Zemanovy vlády za "smutek a beznaděj, který nás", jak autoři výzvy uvádějí, "uzavírá do opětovné vnitřní emigrace".

Na současnou situaci v ČR totiž zadělaly pravicové strany, jejichž koaliční vlády měly potřebnou většinu a osm let k tomu k tomu, aby zem vedly k zářným zítřkům. Za těchto vlád se vesele kradlo a těžce bojovalo (mezi pravicovými stranami) o moc i o koryta. Tehdy zmizely stovky miliard, které teď chybějí ve státní kase. To připouští sám president.

Výzva se tváří, jako by vlastnosti připisované českým politikům jinde neexistovaly. To je samozřejmě nesmysl - touha po moci a pak moc sama potvoří politiky kdekoli na světě. A právě proto jsou tak důležitá pravidla hry.

Fráze o slušnosti a normálnosti se stávají výsměchem v okamžiku, kdy jejich autoři upřesnili, že se jejich výzva nevztahuje na ty spoluobčany, kteří nalézají důvody podporovat současnou komunistickou stranu. Čtvrtina voličstva může zůstat doma.

Pro autory výzvy je jistě nepříjemné, že nahráli komunistickým politikům. Ti totiž mají, díky "nestátotvornosti" jejich strany, po roce 1989 čisté ruce a tak mohou klidně tvrdit, že výzva jen potvrzuje to, co oni veřejně tvrdí již dávno. Výzva toto dilema řeší posunem nenávisti směrem k ČSSD a vyloučením již zmíněné části veřejnosti.

Výzva dále konstatuje, že "politikové se chovají, jako by si neuvědomovali, že jsou odpovědni nejen za výkon svěřené moci (tímto patvarem je zřejmě míněna zastávaná funkce - poznámka JJ), ale i za morální atmosféru ve společnosti, pro kterou se svými činy a postoji stávají nejviditelnějším vzorem."

Domnívám se, že to není zcela pravda. Od politika se neočekává, že bude někomu vzorem, ale to, že začne postupně podléhat získané moci. Dáváme-li politikům do pracovní náplně odpovědnost za morální atmosféru ve společnosti, odvádíme tím pozornost od toho, že neexistují taková pravidla hry, která by politiky udržela při zemi.

Dobrý příklad v tomto směru poskytl před časem Václav Klaus, když se podivoval, že někomu může vadit, že jeho žena byla v různých správních radách zatím co on předsedal vládě. Šlo o potenciální konflikt zájmů, což je na Západě velmi sledovaná a regulovaná oblast. Řešení tohoto problému (v ČR) nespočívá v tom, že najdeme mravného politika, kterému by to bylo žinantní, nebo takového, jehož ženu by to nebavilo, ale zavedením stejných pravidel pro všechny a hlavně jejich dodržováním.

Jediným politikem, kterého lze za morální stav země kritizovat, je ovšem president Havel, který zdůrazňováním své odlišnosti od ostatních (nepolitický politik, který se rozhodl sloužit národu v kritické chvíli) jakož i teoretickou přípravou takovou odpovědnost převzal.

Václav Havel měl v okamžiku nástupu do politiky (světově) ojedinělou příležitost pokusit se o proměnu mnoha slov, která pronesl a sepsal, v činy. Měl potřebnou autoritu, kterou mohl využít k tomu, aby pro sebe i ostatní nastupující politiky žádal bedlivou kontrolu nad vlastním počínáním. Výzva naznačuje, že se nikdy nedostal za salónní teoretizování.

To, že se president Havel k výzvě hlásí, je přes všechnu tragikomičnost situace politicky pochopitelné. Jeho presidentství se chýlí ke konci a tak se zjevně chytá příležitosti distancovat se od politické praxe, na níž se sám podílel. On za nic nemůže, to ti druzí přece.

President Havel jistě není tak dalece odtržen od reality, aby si neuvědomoval, že se v očích veřejnosti scvrknul z nepolitického velikána na obyčejného malého českého člověka, který se hádá s příbuzenstvem o majetek a napadá svobodu projevu, jakmile se jí cítí sám dotčen. Proto hledá možnosti jak svůj "odkaz" vylepšit.

Podporou výzvy dokazuje president Havel i svoje selhání v další neméně významné oblasti, totiž ve vyrovnání se s "dědictvím 40 let komunismu". Existovala celá řada možností od pouhého mávnutí ruky až k ještě méně schůdnému odsouzení všech, kteří ač nestraníci kolaborovali účastí na různých oslavách, získávali pro režim medaile na sportovištích a oslavovali komunistický MDŽ popíjením na pracovištích.

Jestliže mohl nenápadný jihoafrický velebníček Desmond Tutu (do značné míry) sblížit strany, které v jeho zemi dělilo daleko víc krve, nenávisti a ztracených životů než si můžeme představit, není žádný důvod proč se o stejnou věc nemohl pokusit Václav Havel v daleko jednodušších poměrech své země.

Protože v politice je důležité časování, připomeňme si na tomto místě, že ke schůzce Havla s autory výzvy došlo až poté, co "studenti" veřejně dovysvětlili, že dělí společnost na zdravé jádro (sebe), dostatečně pravicové spoluobčany, kteří jim smějí přijít zacinkat klíči a provolat hurá a na komunistickou chátru, která není mezi lepšími lidmi vítána.

Kdyby byl Havel skutečný formát, musel by se od výzvy, která dále rozděluje společnost distancovat. Tím, že to neudělal se stal prvním kandidátem odstoupení - tedy kdyby se v ČR odstupovalo.

Zbývá ještě dodat, že výzva nepřímo a hlavně nechtěně upozorňuje na problém související s presidentskými pravomocemi. Je-li v ČR tak obtížné zbavit se volených politiků, jak si bude moci společnost poradit v situaci, kdy na Hradě bude sedět neodstranitelný šílenec (což se do budoucna nedá nikdy vyloučit)?

Jiří Jírovec PS Zatimní počet signatářů výzvy (na internetu) je na chlup stejný jako počet bezdomovců v ČR, který se nedávno objevil v BL. Jak rozdílné pozornosti se dostává srovnatelně nevýznamnému procentu společnosti ve sdělovacích prostředcích a v politických kruzích.