Monotonizace světa

Stefan Zweig

Aktuální analýza z roku 1925.

Monotonizace světa je plném proudu. Takový je, nehledě na všechny jednotlivé povzbuzující úkazy, nejsilnější duševní zážitek z každé cesty podniknuté v posledních letech : člověka jímá tichá hrůza před monotonizací světa. Vnější životní formy se stávají jednotvárnými, vše se nivelizuje na jednotné kulturní schema. Charakteristické zvyky jednotlivých národů se obrušují, šaty se uniformují, mravy se internacionalizují. Jednotlivé země se stále více zdají si být bližší, lidé se zdají žít a projevovat se podle jediného schematu, města se zdají být vnějškově navzájem podobná. Paříž se již ze tří čtvrtin amerikanizovala, Vídeň zachvacuje budapešťský styl: stále rychleji mizí jemné aroma onoho jedinečného v každé kultuře, stále rychleji vybledávají charakteristické barvy a pod roztrhlou vrstvou nátěru se stává ocelová barva ústrojí mechaniky moderního světa stále viditelnější.

Tento proces již probíhá dlouho. Tuto mechanizaci existence, tuto převahu techniky, označil Rathenau prorocky již před válkou za nejvýznamnější fenomén našeho věku; nikdy však nebyl pád do jednotvárnosti vnějškového způsobu života tak prudký, tak náladový, jako tomu je v posledních letech. Nechť je nám v tomto zcela jasno! S největší pravděpodobností se jedná o nejpalčivější a rozhodující jev naší doby.

Jaké jsou příznaky tohoto jevu ? K názornému osvětlení problému by se dala vyjmenovat stovka projevů. Abych ukázal, jak hluboko a podstatně se mravy a zvyklosti v posledním desetiletí monotonizovaly a sterilizovaly, vybírám rychle jen několik nejběžnějších jevů, které jsou každému zřejmé.

Nejnápadnějším z nich je: tanec. Ještě před dvěma, třemi desetiletími byl tanec úzce svázán s jednotlivými národy a s osobními sklony jednotlivce. Lidé ve Vídni tancovali valčík, v Maďarsku čardáš, ve Španělsku bolero, tedy dle nesčetných různých rytmů a melodií, v nichž se stejně viditelně sléval génius umělce jako i jedinečnost ducha národa. Dnes tančí, podle stále stejných pěti či šesti krátkodechých, neosobních melodií miliony lidí od Kapského města po Stockholm, od Buenos Aires po Kalkatu. Začínají ve stejnou hodinu: jako muezzim v Orientu, kde se ve stejnou hodinu západu slunce skloní k jedné jediné modlitbě desítky tisíc lidí. Tak jako tam dvacet slov, volá teď dvacet taktů v pět hodin odpoledne ke stejnému rituálu všechno obyvatelstvo Okcidentu. Ještě nikdy, kromě snad několika jistých církevních formulí a obřadů, nedosáhlo dvě stě miliónů lidí ve stejném okamžiku tak úžasné uniformity výrazu, jaké nabývá bílá rasa Ameriky, Evropy a všech kolónií při moderním tanci.

Druhým příkladem je: móda. Nikdy nezaznamenala takovou bleskovou uniformitu jako v naší epoše. Trvalo kdysi celá léta než se dostala z Paříže do jiných velkých měst, a opět další léta než přešla z velkých měst do celé země, přičemž existovaly určité hranice národů a mravů, jež se jejím tyranizujícím požadavkům vzpíraly. Dnes se její všeobecná diktatura prosadí v jediném okamžiku. New York ženám nadiktuje krátké vlasy: v jednom měsíci padne k zemi padesát či sto milionů ženských vlasů jako posečené jednou kosou. Žádný car, žádný císař v celé historii neměli takovou moc, žádná přikázání ducha nebyla vyplněna s takovou rychlostí. Aby se křesťanství a myšlenka socialismu rozšířily a prosadily ve stejné míře, jakou se dnes v osmi dnech prosadí nějaký pařížský kadeřník, potřebovaly k tomu stovky a desítky let.

Třetím příkladem je: kino. Opět jsme svědky nesmírné uniformity ve všech zemích a jazycích, výchovy tisícimilionových mas stejnou nabídkou stejného vkusu (nebo nevkusu). Přestože producenti halasně velebí svoje filmy jako národní, je patrná dokonalá absence jakéhokoliv individuálního rysu: Nibelungové vítězí v Itálii, a Max Lindner z Paříže se těší největší popularitě v nejvíce německých a nejlidovějších obvodech. I zde je institut masové sounáležitosti silnější a samolibější než nějaká myšlenka. Příklad a triumf Jackieho Coogana znamenal pro přítomnost intenzivnější zážitek než, před dvaceti lety, smrt Tolstého.

Čtvrtým příkladem je: rozhlas. Je patrné, že všechny tyto vynálezy mají jen jediný smysl: uniformitu. Obyvatelé Paříže, Londýna a Vídně slyší v jedné vteřině totéž, a tato současnost je opájí svým naddimenzionálním charakterem. Pro masy skýtá opojnost a povzbuzující prostředek, pro jednotlivce všechny tyto nové technické zázraky současně znamenají ohromné duševní vystřízlivění, nebezpečné nasměrovávání k pasivitě. V tomto případě rovněž, tak jako u tance, módy a kina, orientuje se individuum směrem ke stejnému stádnímu vkusu, nevybírá si už ze své a podle své vlastní bytosti, nýbrž se přiklání k mínění světa.

Takových příznaků je nespočetně a množí se každým dnem. Duch monotvárnosti a šedi zaplavuje dobu. Dnes bude již u národů a kultur obtížnější spočítat jejich rozdílnosti než jejich společné znaky.

Důsledky jsou následující: Dochází k naprosté kapitulaci všeho individuálního. Avšak nikoli beztrestně chodí lidé stejně oblečeni, všechny ženy vycházejí stejně oděny, stejně namalovány: monotonie musí pronikat do nitra člověka. Tváře se vyrovnávají stejnou vášní, těla se stávají podobnými provozováním téhož sportu, duše se zplošťují stejnými zájmy. Působením vystupňovaného pudu po uniformitě vzniká, neuvědoměle, zarovnaný stav myslí, masová duše, probíhá zakrňování nervů na úkor svalů a odumírání individuálního na úkor typu. Konverzace, umění rozhovoru je protancováno a prosportováno, divadlo je brutalizováno stejným způsobem jako kino, v literatuře nastává módní éra sezonního úspěchu. Podobně jako v Anglii neexistují již knihy pro člověka, nýbrž vždy jen "knihy sezóny"; způsob úspěchu je podobný rozhlasu, šíří se bleskově, jakoby vysílán najednou a současně všemi evropskými stanicemi, a v následující vteřině - končí. A protože vše spočívá na krátkodobém trvání, spotřeba se stupňuje; rovněž vzdělání, které je souhrnným výsledkem celoživotní trpělivé práce a uvažování, je stejně jako vše, čeho lze dosáhnout pouze individuálním úsilím, v naší době jevem velice řídkým. Kde to má svůj původ ? Odkud přichází ta strašlivá vlna, která nám hrozí odplavit ze života všechno barvité, vše, co má svou vlastní formu a tvář ? Každý, kdo byl za hranicemi, to ví: z Ameriky. Budoucí historikové, kteří budou jednou popisovat naší dobu, ukáží, že porobení Evropy Amerikou započalo Velkou světovou válkou. Nebo přesněji, v plném proudu bylo již dříve, jen jsme si toho nevšimli (všichni poražení jsou vždy příliš pomalí myslitelé). Každá země, která dostane dolarový kredit, dnes ještě jásá (prostřednictvím novin a státníků). Stále ještě se opájíme iluzemi o filantropických a ekonomických cílech Ameriky: ve skutečnosti se staneme koloniemi jejího způsobu života, slouhy Evropě bytostně cizí ideje, ideje mechanismu.

Závislost hospodářská se mi zdá, proti nebezpečí, které hrozí našemu myšlení, ještě zanedbatelná. Politická kolonizace Evropy by rovněž ještě nebyla nejhorší; poddanským duším se totiž žádná poddanost nezdá dost velká, naproti tomu svobodní lidé všude na světě vědí jak svou svobodu hájit.

Opravdové nebezpečí spočívá podle mého mínění v oblasti duševní, v pronikání americké dlouhé chvíle, oné hrozné, zcela specifické nudy, která tam vystupuje z každého kamene a každého domu násobených ulic. Americká nuda - nuda, která nikoli jako ta dřívější evropská nuda, nuda pohody, nuda posedávání u piva, nuda hraní domina a klidného pokouření, tedy nuda sice lenivá, ale přece jen nikoli nebezpečně plýtvající časem - je však nuda spěšná, agresivní a nervózní, napájí se chvatnou vášnivostí, chce se otupit sportem a senzacemi. Nejenže v sobě již nemá nic hravého, nýbrž běží se vzteklou posedlostí kupředu, ve věčném útěku před časem; aby nasytila hladovou mysl davovou stravou,vynalézá si neustále nové prostředky a přeměňuje zájmová společenství zábavy na gigantické koncerny dosahující velikosti bank a trustů.

Ona hrozivá vlna jednotvárnosti, která dává každému člověku totéž, která každému natahuje na kůži stejný overall, každému dává do rukou stejnou knihu, stejnou propisku mezi prsty, a která každému přináší na rty tentýž rozhovor a, místo nohou, stejný automobil, přichází z Ameriky. Z druhé strany našeho světa, z Ruska, se osudovým způsobem valí tatáž vůle k uniformitě světového názoru, tatáž obávaná vůle k monotónnosti. Dnes je Evropa ještě poslední baštou individualismu, a ona přepjatá křeč národů, onen vybičovaný nacionalismus znamená snad, přes veškeré své násilnosti, určitý poslední horečnatý pokus ubránit se zplošťujícím silám vyrovnávání. Tato křečovitá forma obrany však právě prozrazuje naši slabost. Génius lačnosti, který chce Evropu, toto poslední Řecko v historii, smést ze stolu času, již působí.

Existuje vůbec nějaká obrana? Co dělat? Ztéci Kapitol a zvolat k lidem: "Na hradby, barbaři jsou tu, a zničí náš svět !"? Ještě jednou vykřiknout císařská slova, tentokrát však tónem nejvážnějším: "Národy Evropy, braňte své nejsvětější dobro!"? Nikoliv, nejsme již tak slepí a naivní, abychom věřili, že nějakými spolky, knížkami a proklamacemi lze vystoupit proti mocnému pohybu světa a tuto sílu, směřující k monotonizaci, porazit. Ať člověk napíše cokoliv, zůstává to jen listem papíru, vrženým proti uragánu. Ať jsme cokoliv napsali, nikdy to na fotbalové stadióny a mezi tanečníky Shimmy neproniklo, a kdyby se tak i stalo, stejně by nám už nerozuměli. Ve všech těchto věcech, z nichž poukazuji jen na několik málo, v tanci, v biografu, v rozhlase, ve všech těchto nových prostředcích mechanizace lidstva, působí jedna obrovská síla, kterou nelze přemoci. Všechny tyto prostředky naplňují totiž nejvyšší ideál průměru; nabízejí zábavu, aniž by vyžadovaly byť jen minimálního vlastního úsilí a námahy. Jejich neporazitelná síla tkví v tom, že jsou neslýchaně pohodlné. I nejprostší děvečka se novému tanci naučí za tři hodiny, biograf vzrušuje analfabety a nevyžaduje od nikoho ani zrníčko vzdělání, k poslechu rozhlasu stačí jen otočit knoflík a již to lahodí uchu - proti takovému pohodlí bojují zbytečně i sami bohové. Kdo požaduje vynaložení jen minima duševní a tělesné námahy, musí u mas nutně vyhrát, neboť většina stojí a bude stát vášnivě při něm. Naproti tomu ten, kdo by ještě dnes k zábavě vyžadoval vlastní postoj, vlastní, individuální volbu a osobnost, byl by proti tak ohromné přesile směšný. Jestliže se však dnes lidstvo stále větší měrou zjednotvárňuje, neděje se vlastně nic jiného, než to, co si ve svém nejvlastnějším nitru přeje. Samostatný a nezávislý postoj k životu i samotným radostem života je dnes cílem jen mizivého počtu lidí, většina duší již necítí, že se stávají částicemi, strženými atomy gigantického násilí. Koupají se v teplém proudu, který je unáší do stavu nevlastního, cizího bytí; podle Tacitova: "ruere in servitium", samotné se dobrovolně vrhající do poddanství. Tato vášeň k vlastnímu seberozplynutí rozdrtila všechny národy. Evropa je na řadě dnes: První fází tohoto sebezničení byla Světová válka, druhou fází je amerikanizace.

Proti tomu neexistuje žádná obrana. Pokoušet se taková potěšení (ve své podstatě prázdná) lidem vymlouvat by bylo nezměrně domýšlivé. Neboť - buďme upřímní - co bychom jim vlastně mohli nabídnout ? Naše knihy je již nemohou zaujmout, protože nepřinášejí to, co jim dává sport a biograf vrchovatě, totiž chladné napětí a lechtivé vzrušení. Naše knihy jsou dokonce tak nestydaté, že jako předběžnou podmínku požadují duševní účast a vzdělání, požadují jak spolupráci citu tak napětí duše. My, jejichž vášní je kultura ducha, my, kteří se nikdy nenudíme a jejichž každý den je o několik hodin kratší než by měl být, my, kteří nepotřebujeme žádné omamující aparáty k zabíjení času a žádné zábavní automaty, ani tanec, ani biograf, ani rozhlas, ani bridž, ani módní revue, jsme se - přiznejme si to - těmto masovým zábavám a masovým vášním a tedy duchu doby, strašlivě odcizili. Stačí jen ve větším městě projít kolem plakátů nebo si přečíst noviny, v nichž fotbalový zápas je popisován tak obšírně jako homérská bitva, abychom si uvědomili, že jsme se už stali přinejmenším takovými outsidery jakými byli poslední encyklopedisté během francouzské revoluce, něčím tak zvláštním a v Evropě vymírajícím jako kamzíci a protěž. Snad nás jednou umístí v chráněném parku, aby nás s úctou uchovali světu jako kuriozitu svého času. Musíme si otevřeně přiznat, že proti tomuto sílícímu trendu stejnosti se nemůžeme pokusit ani o málo. Můžeme vstupovat jen do stínů vrhaných světlem jarmarku a, jako mniši v klášterech během velikých válek a zvratů historie, tiše zapisovat svůj postoj k tomu, co, podobně jako oni kdysi, považujeme my dnes za zmatení ducha. Dělat však nemůžeme nic, ničemu nemůžeme zabránit, nic změnit: jakákoliv výzva k individualismu by byla pýchou a nadutostí.

Jaká je možná záchrana ? Nám, kteří považujeme nějaký boj za marný, zbývá jen jediné: útěk, útěk do nás samotných. Člověk nemůže svoji jedinečnost ve světě zachránit, člověk může své individuum v sobě pouze bránit. Nejvyšší hodnotou každého duchovního člověka je svoboda, svoboda ve vztahu k lidem, svoboda ve vztahu k názorům, svoboda ve vztahu k věcem, svoboda vůči sobě samotnému. Naším cílem je tím víc se stávat svobodnějšími, čím víc se jiní dobrovolně svazují, a tím mnohostranněji rozšiřovat zájmy a obzory ducha, čím víc se sklony jiných vyrovnávají do stejných tónů, stejných kolejí, stejných stereotypů. Takto je však nutno jednat bez jakékoliv okázalosti ! Nikdo nesmí chlubně ukazovat, že je jiný než ostatní ! Nikdo nesmí projevovat k těmto všem věcem nějaké pohrdání; může v nich být snad koneckonců ukryt i nějaký vyšší smysl, jemuž nerozumíme. Musíme se oddělit vnitřně, nikoli vnějškově: musíme nosit stejné šaty, musíme převzít a využít všechny vymoženosti moderní techniky, nesmíme plýtvat silami chvástavým distancováním se a hloupým a nevědomým odporem proti světu. Musíme žít tiše, ale svobodně, musíme se tiše a neokázale zapojit do vnějšího mechanismu společnosti, ale svůj vnitřní život prožívat v souladu s naší nejvlastnější inklinací, musíme úzkostlivě hájit nejvlastnější takt a rytmus našeho života. Nesmíme se dívat domýšlivě stranou a drze se držet v ústraní, nýbrž musíme hledět, snažit se poznávat, a až s plným uvědoměním odmítat to, co k nám nepatří, a přijímat to, co se nám zdá být nutné. Neboť vzpíráme-li se rostoucí jednotvárnosti tohoto světa přemýšlením, pohybujeme se vděčně v oblasti, která je nezničitelná a která vždy zůstává stranou všech změn. Vždyť i dnes existují síly, které se vysmívají veškerému rozmělňování a vší nivelizaci. Příroda i nadále zůstává ve svých formách proměnlivá, hory a moře se ve věčném střídání ročních období zjevují stále nově. Eros i nadále hraje svou věčnou, pestrou hru, stále žije umění v postavách složitých bytostí, stále pramení vždy nové tóny hudby z uzavřené hrudi jediného člověka, stále obsahují knihy a obrazy bezpočet úžasných sdělení a překvapení. A i kdyby všechno, co se nazývá naší kulturou, mělo být nějakým umělým slovem ještě více rozmělněno a zastrašeno, - "Pradobro lidstva", jak Emil Lucka ve své obdivuhodné knize nazývá elementy ducha a přírody, je nevykořenitelné; leží v nejhlubších vrstvách vědomí, v nejhlubších hladinách citu, leží daleko od ulice, daleko od pohodlnosti. Zde, v tomto věčně se přetvářejícím a vždy a věčně se tvořícím živlu, očekává člověka, který chce zůstat sám sebou, nekonečná rozmanitost, zde je naše dílna, a náš nikdy se zplošťující svět.

25.1.1925 Neue Freie Presse, Wien

Z německého originálu článku "Die Monotonisierung der Welt" zařazeného do svazku sebraných spisů Stefana Zweiga "Zeit und Welt", vydaného v roce 1981 nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, přeložil