Matiční zeď v Německu
Na berlínském předměstí Stahnsdorf se usadili bohatí západní Němci v nově vybudované, luxusní vesnici. Je oddělena od starousedlíků, východních Němců, protihlukovou zdí, spíše hliněným valem, napsal v neděli 31. října 1999 týdeník Independent on Sunday.
V Berlíně se už nestavějí zdi z betonu a z ostnatého drátu. Ale přijedete-li do vesnice Stahnsdort na západním pomezí Berlína, najdete tam ekologickou bariéru, nedávnou vybudovanou k tomu, aby ochraňovala obyvatele nové luxusní vesnice. Pro lidi, kteří v té vesnici nebydlí, vypadá ta ekologická bariéra zvnějšku velmi silně jako zeď.
Je to asi dva metry vysoký násep hlíny, porostlý travou, s několika otvory pro průjezd automobilů. Když se před násep postavíte, uvidíte po levé ruce řadu neopravených starých činžovních domů. Tak vypadá skoro celý Stahnsdorf.
Vysoký člověk může přes násep právě jen zahlédnout střechy nově postavených garáží. Za náspem je nové sídliště domů v pastelových barvách, s miniaturními zahrádkami, s dokonalými hřišti, s moderními cihlovými chodníky přesně vybudovanými v geometrických vzorcích, je tam superčistý rybník a řady blyštivých automobilů, zaparkovaných na příslušných parkovacích místech. Je to "Sídliště lučních kobylek", rezidenční oblast pro bohaté obyvatele této někdejší východoněmecké vesnice. Obyvatelé luxusního sídliště jsou všichni západní Němci, kteří odešli z Berlína ve snaze najít více životního prostoru za přijatelnější ceny. "Tak nám to tady pěkně zkazili," nadávají místní lidé.
I holičce, jejíž malé holičství je těsně na hranici u nového sídliště, jsou noví obyvatelé nesympatičtí. Sabina Marschnerová sleduje život v Stahnsdorfu už 28 let. Byla u toho, když se rozpadla před deseti lety berlínská zeď . Vznik této nové zdi ji pěkně irituje.
"Zeď je to hnusná," konstatuje, hlas plný rozčilení. "Považujeme to za něco velmi nepříjemného. Údajně je to protihluková bariéra. Jenže hluk to odráží na druhou stranu, takže lidi tady žijí v dvojnásobně hlučném prostředí než dřív. Je to nefér."
"Cizinci" za zdí jsou obviňováni, že se "nechtějí podílet na životě naší komunity" a zároveň i z toho, že "se snaží vnucovat nám svůj způsob života. Ničí totožnost osm set let staré vesnice," tvrdí holička.
Marschnerová přesně rozeznává, kdo je z Východu a kdo ze Západu. "Poznám na 99.9 procent, kdo je z Východu nebo ze Západu. Ne podle oblečení, to mají dnes všichni stejné, ale podle toho, jak jednají, z jejich sebedůvěry." Jediným důvodem, proč není její zkoumání stoprocentně spolehlivé, je to, že "i celá řada lidí z Východu se teď už chová arogantně".
Avšak tito arogantní Východňáři dosud nesebrali odvahu k tomu, aby se nastěhovali do nového luxusního sídliště. "Všichni tady na tom sídlišti jsou ze Západu," potvrzuje Martina Sonnenová, právnička, která se sem před rokem přestěhovala z přeplněného západoberlínského Charlottenburgu. "Proto se nám to tady líbí."
Sonnenovi nejprve hledali byt v předměstské čtvrti Kleinmachnow, která je nyní neznatelně spojena se západním Berlínem. Dá se poznat jen, že to není západní Berlín podle názvů ulic, mnohé z nichž mají dosud jména komunistických hrdinů. Navzdory desetiletí vlivu západního Německa - anebo právě proto - tu v posledních volbách hlasovalo osmdesát procent občanů pro postkomunistickou Stranu demokratického socialismu. Sonnenovi se tam setkali s nepřátelstvím. Dovídali se historky o tom, jak jsou děti západních Němců zastrašovány spolužáky ve škole, jak se západním Němcům objevují na domech nápisy "západní prase", i příběhy o tom, jak mnozí západní Němci nakonec v hrůze uprchli. V západním Berlíně nyní existují kliniky, které léčí případy psychických problémů, způsobených západním Němcům několika lety na východě.
Sonnenovi se tomu chtěli vyhnout, a tak se nastěhovali do luxusního ghetta v Stahnsdorfu. Z obýváku paní Sonnenové není sice zeď vidět, ale i kdyby byla, jí by to nevadilo. "S lidmi na druhé straně nemáme žádné styky," uvádí.
Obě komunity se prostě nestýkají, i když paní Sonnenová nepoužívá slov "Ossi" a "Wessi". "Lidé, kteří se sem nastěhovali, jsou v relativně solidní finanční situaci," vysvětluje. "Lidé, kteří tady vždycky žili, jsou podstatně chudší." Ať tedy žije v době desátého výročí pádu komunismu sjednocené Německo, píše Independent on Sunday.
Sonnenovi pracují v západním Berlíně a mají tam veškeré své přátele i svůj společenský život. Jejich tříletá dcera ale chodí do zdejší školky. Jenže po měsíci je zřejmé, že to nefunguje. "Učitelce ve školce je 27, pochází z NDR" a na děti není dost hodná. A celá škola je pro paní Sonnenovou příliš autoritativní. Dcera je na čekacím seznamu pro školku v západním Berlíně. Ale na tom není nic neobvyklého - většina dětí z luxusního ghetta v Stahnsdorfu jezdí do školy do západního Berlína.
Sousedka paní Sonnenové má větší smysl pro dobrodružství. "Byli jsme se podívat na místní školu, a i když je velmi zanedbaná, asi není o moc horší než školy v Berlíně," konstatuje. Její šestiletý syn tam začne od příštího roku chodit. V každém případě budou vytvořeny z dětí ze západního Berlína samostatné, zvláštní třídy. Na novém luxusním sídlišti ve Stahnsdorfu to všechno vypadá tak dobře, uzavírá Independent on Sunday.
Kavkaz: oblast vášní a zrady
O minulém víkendu pohřbila šokovaná Arménie zavražděného ministerského předsedu, který zahynul, když minulý týden vtrhla do jerevanského parlamentu skupina ozbrojenců a začala střílet, napsal Independent on Sunday. Mezitím o několik desítek kilometrů dál dopadají nemilosrdně bomby na nešťastný čečenský národ.
Kavkaz byl vždycky nebezpečnou a nestabilní oblastí, avšak málokdy natolik nebezpečnou oblastí, jakou je dnes.
Pravděpodobně neexistuje žádná souvislost mezi zavražděním arménského ministerského předsedy a tupým masakrováním Čečenska, které provádí Moskva. Ale na Kavkaze není nic jisté. Je to země vášní a zrady, kde žije než padesát různých etnických, rasových a náboženských skupin a kde může vést řetězová reakce k nestabilitě skoro všude. V historii o tuto oblast spolu bojovali Řekové, Turci a Peršané. Zdálky do oblasti zasahovaly mocnosti jako Británie. Ale největší stín vrhá Rusko.
Až do roku 1991 patřila tato oblast Sovětskému svazu. Předtím po víc než století byly kavkazské národy a státečky součástí ruského impéria. Pádem komunismu získaly Gruzie, Arménie a Ázerbajdžán nezávislost, avšak ty oblasti, které předtím byly v sovětském Rusku, Čečensko, Dagestán, Ingušetije, severní Ossetie a další - zůstaly součástí nového Ruska. V mnoha ohledech to nic neznamená. Romanovovi jsou dávno pryč, a nynější Rusko je oslabené a napůl zbankrotované. Avšak mentalita cara Mikuláše I. z doby před sto padesáti lety stále platí. Mikuláš poznamenal: "Tam, kde byla jednou vyvěšena ruská vlajka, nemůže být nikdy svěšena." Nyní stejně tako tehdy považuje Moskva Kavkaz za svou sféru vlivu, kde si může dělat, co chce. Před osmi lety se Kreml jen obtížně vyrovnal s nezávislostí tří států v Zakavkazí. A jak dokazují dvě války o Čečensko za posledních pět let, běda území, které je součástí Ruska a které se chce osamostatnit.
A tak vzniká typický vzorec řetězových reakcí. Ofenzívu proti Čečensku nevyvolaly jen bomby, které prý rozmísťovaly v ruských městech čečenští teroristé, ale také to, co Moskva považuje za pokus muslimských partyzánů v Čečensku dobýt sousedního Dagestánu a založit na jižních hranicích Ruska fundamentalistickou islámskou republiku. V důsledku ofenzívy však uprchlo 180 000 čečenských občanů na Západ a uvrhlo Ingušsko do chaosu. Seismické otřesy se rozšířily i na jich, do Gruzie, které s Čečenskem sympatizuje a sdílí s ním krátkou hornatou hranici. Není jasné, zda Gruzie chrání čečenské partyzány. Kdyby tomu tak bylo vyvolalo by to jistě zuřivost Moskvy. Rusko a Gruzie nemají ani tak zrovna nejvřelejší vztahy. Gruzie má dobré důvody, aby podezírala Moskvu, ze snahy oslabit gruzínský stát podporováním separatistických hnutí v Abcházii a v jižní Ossetii. Rusko jedná z osobního hněvu i z geopolitických ambicí.
Moskva nikdy nezapomněla Ševarnadzemu, že uspíšil rozklad Sovětského svazu, když byl za Gorbačovova ministrem zahraničních věcí. V ruské vládě ho mnozí téměř považují za zrádce . To potvrzuje Ševarnadzeho silně prozápadní postoj a jeho úsilí, aby byla Gruzie přijata do NATO.
Čečenská válka ovlivňuje i situaci v Ázerbajdžánu. Vláda Moskvy nad Čečenskem, kudy prochází ropovod z Baku v Ázerbajdžánu do přístavů na ruském Černém moři je životně důležitá, má-li se Moskvě podařit zachovat si vliv ve hře o ropná pole u Kaspického moře a v západní Asii. Ruští velitelé jsou přesvědčeni, že je Ázerbajdžán průchozí cestou pro zahraniční ýoldnéře, kteří bojují na straně čečenských rebelů - i když popírají, že bombardují cíle na území jiného, suverénního státu.
Arménie je v této oblasti hlavním křesťanským spojencem svaté Rusi, ale od doby, kdy získala nezávislost, se potácí v opakujícím se kavkazském cyklu války a hospodářské zaostalosti. Jedenáct let starý konflikt Arménie s historickým nepřítelem Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach sice vedl k arménskému vítězství a v podstatě k včlenění Náhorního Karabachu do Arménie, ale důsledky byly pro Arménii velmi záporné: izolace, ztráta obchodních cest vedoucích přes Ázerbajdžán a do Ruska, destabilizace arménských zdrojů energie. Arméne je země, která zůstala na přechodném "území nikoho" mezi komunistickou příkazní ekonomikou a svobodným trhem. Vládnou tu korupce a jednotlivé mocenské klany.
Ruští špióni v Praze znepokojují Severoatlantické společenství
Jak informovala firma Stratfor.com a britský deník Daily Telegraph, Česká republika se ani deset let po pádu komunismu "nedokázala zbavit ruské rozvědky v Praze". NATO proto nemůže Čechům důvěřovat a nemá jinou volbu, než před Českou republikou utajovat informace. Tím se stává Česká republika druhořadým členem Severoatlantického společenství. Nyní se začíná jednat o vstupu pobaltských zemí, Rumunska a Bulharska do NATO, ale Západ si bude muset dávat pozor, míní firma Stratfor.com.
Ruští špióni prý budují v Praze obrovskou špionážní síť, napsal v neděli 31. října Sunday Telegraph, a to právě v době, kdy je ČR včleňována do velící struktury NATO jako jeho nový člen.
Podle důvěrné zprávy české vlády, kterou má Sunday Telegraph k dispozici, jsou polovina z 63 ruských diplomatů a 104 další zaměstnanci ruského velvyslanectví v Praze plně chráněni diplomatickou imunitou, což jim poskytuje bezpečné okno na Západ. V Praze je podstatně více ruských diplomatů než v jiných nově přijatých členských zemích NATO, v Polsku a v Maďarsku.
V Británii, která má šestkrát více obyvatel než ČR, je na ruském velvyslanectví v Londýně je 47 diplomatů. Pražské sociálnědemokratická vláda, která má zájem pěstovat vřelé styky s Moskvou není nijak znepokojena, píše Sunday Telegraph. Ministři této vlády mají také podle Sunday Telegraphu poněkud obojaký postoj vůči NATO.
Když vypukla měsíc poté, co vstoupila ČR do NATO, válka o Kosovo, Praha spolupracovala s Řeckem a snažila se vypracovat mírový plán, přijatelný jugoslávskému prezidentu Slobodanu Miloševičovi. Praha se nyní stala regionálním centrem operací pro ruskou vojenskou rozvědku GRU.
Česká analýza poukazuje na velký objem komunikačního provozu mezi pražskou rezidenturou GRU a rezidenturami v Německu a v Rakousku. Prý z toho vyplývá, že pražská rezidentura koordinuje činnost ve velké oblasti.
Šestnáctistránkové shrnutí od kontrašpionáže zdůrazňuje, že se snaží ruští špióni vytvořit sítě mezi skupinami osob vysoké priority, včetně levicově orientovaných občanů, ctižádostivých mladých politiků, odborářů, podnikatelů s ruskými konexemi a studentů. Ruská špionáž prý také zřejmě kontaktuje policejní a armádní důstojníky.
Špiónům se dostává pomoci od celé řady "ilegálních" pracovníků - agentů bez diplomatické imunity. Jsou to prý bývalí důstojníci Rudé armády, kteří si v období studené války vzali Čechy a ruští podnikatelé. Česká zpráva dokonce podezřívá, že se moskevští špióni dali dohromady s ruskou mafií, aby překonali finanční problémy v důsledku rozpočtových škrtů, k nimž v Rusku došlo od ukončení studené války.
Špióni prý spolupracují v rámci firem, které mají legální a ilegální části. Jedna část firmy vydělává peníze a druhá provádí tajné špionážní operace. Zamestnanci ruského velvyslanectví aktivně získávají nové agenty a oživují sítě, které v Československu existovaly před osmi lety, než se sovětské jednotky odtamtud stáhly. Cílem špionáže je "udržovat, stabilizovat a postupně obnovit postavení Ruska v tomto regionu".
Sunday Telegraph cituje v této souvislosti západního "experta", Anatola Lievena z Mezinárodního ústavu strategických studií v Londýně. Ten uvedl, že jsou bývalé země Varšavské smlouvy pro Moskvu užitečným územím.
Za posledních deset let vyhostilo Německo 150 údajných ruských špiónů a Polsko 11. za totéž období požadovali Češi odchod jen jediného ruského diplomata a tomu bylo dovoleno odcestovat potají. "Oficiální nezájem o tyto problémy vyvolává znepokojení mezi prozápadními českými politiky," míní Sunday Telegraph a cituje Michala Žantovského, předsedu senátního výboru pro zahraniční věci: "Má BIS vůbec zájem na odhalování ruských agentů, anebo se prostě s jejich přítomností v této zemi smířila?"
Smutný říjen aneb šlehačkové průjmy v Sudetech v roce 1938
Říjen je měsíc, kdy se vyklubala ze středoevropského prostoru osídleného směsicí lidí, kteří měli
v sobě něco slovanské krve a krev všech národů, které kdy tudy kdy táhly a dobývaly a utíkaly
z dobývání, Československá republika. To bylo v roce 1918. Ale říjen byl také doba, kdy v roce 1938
dostali sudetští Němci "zaslouženou" odměnu za svou naivitu, s níž si zaseli na tragédii, která po čase
válečném přerostla v čas prvních mírových měsíců v tragédii dvojnásobnou, v čas odsunu. Tento
příběh má své didaktické jádro i pro čas vezdejšíŠ
Ale vraťme se k tragice října 1938.
My vás vyžereme!
Netrvalo dlouho po osvobození Sudety Adolfem Mocným a sudetští Němci začali vnímat první
znepokojivé signály osvobození. Dne 9. října 1938 okolo druhé hodiny odpoledne obsadily město Ústí
jednotky wehrmachtu. Celá akce byla náležitě propagačně zajištěna. Na náměstí přijelo několik
vojenských polních kuchyní. Za cvakání fotoaparátů nadělovali kuchaři wehrmachtu "vyhládlému a
zesláblému" obyvatelstvu města oblíbenou říšskoněmeckou delikatesu - zeleninový eintopf. Po pár
soustech křivili zvědavci pusu a fasovanou šlichtu bez ostychu vylévali do kanálů. To už fotoaparáty
německých válečných zpravodajů raději nezaznamenávaly.
Říšští Němci se chovali vůči svým, osvobozeným" bratřím s despektem a mnohdy i s vulgárním
povýšenectvím a zahájili z mírně hladové říše spanilé jízdy do Sudet za šlehačkou a uzenkami.
Docházelo k incidentům.
Obsazené československé území bylo místem, kde si mohli říšští dosytosti dopřát všeho, co jim
plánovitě řízené národně socialistické hospodářství již dlouhá léta odpíralo. Bylo to ulehčeno i tím, že na
obsazeném území platila skoro až do konce roku 1938 česká koruna ve velmi nevýhodném kursu k
marce 1:8. Sudety se proto na podzim 1938 staly turistickým šlágrem nacistických nakupovacích
odborářských zájezdů. Autobusy byly dokonce zdobeny transparenty s rýmovačkami: "Vidí-li nás
zdejší rádi nebo ne, to nás může nechat lhostejné. Co je náš cíl, řeknem hned: Jezdit na šlehačku do
Sudet".
Situace došla tak daleko, že sudetští Němci z Karlových Varů si stěžovali samotnému Henleinovi na
ohrožení pověsti lázní světového jména:
"Účastníci zájezdů "Kraft durch Freude", zvláště ze Saska, si ve vřídlu ohřívají párky a dokonce si v
něm myjí nohy".
Cenným ilustračním materiálem z té doby je stížnost župní organizace žen na chování říšských
soukmenovců adresovaná Konradu Henleinovi:
"Návštěvníci z Německa zejména:
1. Přicházejí v takovém množství, jako kdyby nebylo ve staré říši z čeho žít, takže musejí tuto
zaslíbenou zemi Sudetskou župu náležitě vyexploatovat.
2. Kupují všechno, co jen spatří a mohou odnést, nejen ohromné množství kávy, masa a potravin, ale
i oděvy, prádlo, látky a předměty všeho druhu.
3. Šlehačku a sladkosti jedí v takových množstvích, až je jim špatně. Tato žravost a odporné chování,
ale také velký hluk, který kolem sebe tropí, naše lidi pohoršuje a vyvolává pobouření.
4. Muži přicházejí velmi často již v opilém stavu a ti, kteří jsou ještě střízliví, je rychle dohánějí.
Dopad na naše lidi je zdrcující.
5. Tak se stalo, že už v sobotu měly všechny naše obchody, zvláště řeznické, vyprodáno, a když
přišli naši lidé z práce a chtěli za právě vyplacenou mzdu nakupovat... Tím vznikly prudké výstupy a
půtky. Pak sice bylo rozhodnuto, že v sobotu mohou nakupovat jen místní, ale Sasové to zaregistrovali
a našli rychle východisko - všechno jednoduše vykoupili už v pátek."
Přitom v Karlových Varech byl předtím vítán Adolf Veliký nápisem "Knechtschaft ist vorbei" (Otroctví
je pryč).
Ohlédnutí
Vnímaví Němci tušili již na podzim 1938, k čemu osvobození Sudet Adolfem Velikým směřuje. Když
vítěznou, ale nenasycenou, armádu chytá průjem z přecpání šlehačkou, vuřty a šunkou, a ještě
nezačala ani bojovat, je to vážný signál.
V červnu 1945 švýcarský psychiatr C. G. Jung vystihl nervozitu předhitlerovské doby, když napsal v
článku "Po katastrofě": "Již dlouho před rokem 1933 viselo ve vzduchu cosi jako neurčitý pach
spáleniny a lidé se vášnivě zajímali o odhalení zdroje požáru, paličského hnízda..."
V Německu nebylo veselo. Stín hospodářské krize doléhal i na Československo. V tzv. Sudetech
nezaměstnanost doléhala také na tamní Němce. Ve vzduchu byla vůně očekávání. Čekání na mesiáše -
jakéhokoli. Jung píše: "Vzrůstající očekávání od státu a spoléhání se na stát nejsou žádným dobrým
příznakem, znamenají totiž patrně, že národ je na nejlepší cestě, aby se z něho stalo stádo ovcí, které
vždy od pastýře očekává, že bude hnáno na dobrou pastvu. Brzy se pastýřská hůl změní v železné
pruty a pastýři se promění ve vlky."
Němci v Německu očekávali od Adolfa Dobrotivého, že jako Adolf Veliký splní krásnou vidinu, která se
rýsovala den ode dne silněji , v jedinečnosti německého národa. Tato lákavá vidina omámila i přespolní,
kteří si vymysleli a připnuli henleinovský odznak SdP. Podobně mnozí lidé později důvěřovali a volili
komunistickou ideu a plakali, když zemřel car Stalin...
Henleinovci museli tlouct Čechy, protože sami byli bezmocní. Museli jen čekat, až jim nacisté přinesou
říšský zázrak. Měli za sebou sílu, ale sami silou nebyli. Byli bezmocnější než Češi, protože ti
projevili kolektivní (společně se sudetskými antifašisty) sílu, chtěli se bránit. A tím vlastně sudetské
Němce ponížili, protože bez mnichovské galantní slavnosti by další vývoj situace pro ně zůstal nejistý.
Celkem logicky (ale až z pohodlného nadhledu desítek let ) je pochopitelné i buranské chování
říšských Němců v prvních týdnech po "osvobození" soukmenovců. Říšští Němci si jeli do Sudet
pro spravedlivou odměnu: aby mohli být sudetští Němci osvobozeni, oni, v Říši, si museli utahovat
opasky. Jeli si pro šlehačku, kterou sami museli, pro slávu Říše, vyměnit za zbrojovky a
mašírování.
Že podle zkušenosti českých starousedlíků se říšští Němci chovali vůči Čechům v Sudetech
rozumněji než místní? I tato skutečnost má psychologicky rozměr. Říšští Němci v tzv. Sudetech
nebyli doma, ale v přičleněném území. Neměli zde kořeny, kulturně sem nepatřili, ačkoli slovo bier
mělo stejný význam v Říši i v Leitmeritz. Kromě toho největší nacističtí bouřliváci se podíleli na
formování nové Evropy v rámci ozbrojených formací. Na administrativní práce do Sudet byl posílán
druhý sled. A mnozí z tohoto sledu byli zverbovaní klidní tátové od rodin. A nemálo z nich pokládalo
nové ideje spíše za vážnou poruchu počasí, která je zbavuje dosavadního maloměšťáckého klidu.
Otázku - "Lidi, co jste chtěli, vždyť tu máte všechno!" - si kladlo jistě mnoho jednotlivců, ale
mašinérie byla rozjeta. Kolektivně se v Němcích doufalo, že tentokrát " to vše" bude dobrý los. Bylo
doufáno, že mechanismus tankové a letecké síly přinese štěstí. Aneb z rozjetého vlaku se těžko
vyskakuje...
Díky politické impotenci tehdejších západních politiků a nevůli českých politických špiček se sblížit
s Poláky a díky protičeské náladě ultranacionálního polského vedení, dostali nacisté v letech 1938 až
1941 úžasnou šanci považovat svůj sen za realitu, na kterou nakonec doplatili Němci, včetně
antifašistů a horlivých henleinovců, a prostí lidé celé Evropy, včetně Čechů.
Díky anglo - francouzskému politickému selhání není v této smutné kauze vítězů ani poražených. Na
události oněch let doplatili úplně všichni...
Monotonizace světa
Stefan Zweig
Aktuální analýza z roku 1925.
Monotonizace světa je plném proudu. Takový je, nehledě na všechny jednotlivé povzbuzující úkazy, nejsilnější duševní zážitek z každé cesty podniknuté v posledních letech : člověka jímá tichá hrůza před monotonizací světa. Vnější životní formy se stávají jednotvárnými, vše se nivelizuje na jednotné kulturní schema. Charakteristické zvyky jednotlivých národů se obrušují, šaty se uniformují, mravy se internacionalizují. Jednotlivé země se stále více zdají si být bližší, lidé se zdají žít a projevovat se podle jediného schematu, města se zdají být vnějškově navzájem podobná. Paříž se již ze tří čtvrtin amerikanizovala, Vídeň zachvacuje budapešťský styl: stále rychleji mizí jemné aroma onoho jedinečného v každé kultuře, stále rychleji vybledávají charakteristické barvy a pod roztrhlou vrstvou nátěru se stává ocelová barva ústrojí mechaniky moderního světa stále viditelnější.
Tento proces již probíhá dlouho. Tuto mechanizaci existence, tuto převahu techniky, označil Rathenau prorocky již před válkou za nejvýznamnější fenomén našeho věku; nikdy však nebyl pád do jednotvárnosti vnějškového způsobu života tak prudký, tak náladový, jako tomu je v posledních letech. Nechť je nám v tomto zcela jasno! S největší pravděpodobností se jedná o nejpalčivější a rozhodující jev naší doby.
Jaké jsou příznaky tohoto jevu ? K názornému osvětlení problému by se dala vyjmenovat stovka projevů. Abych ukázal, jak hluboko a podstatně se mravy a zvyklosti v posledním desetiletí monotonizovaly a sterilizovaly, vybírám rychle jen několik nejběžnějších jevů, které jsou každému zřejmé.
Nejnápadnějším z nich je: tanec. Ještě před dvěma, třemi desetiletími byl tanec úzce svázán s jednotlivými národy a s osobními sklony jednotlivce. Lidé ve Vídni tancovali valčík, v Maďarsku čardáš, ve Španělsku bolero, tedy dle nesčetných různých rytmů a melodií, v nichž se stejně viditelně sléval génius umělce jako i jedinečnost ducha národa. Dnes tančí, podle stále stejných pěti či šesti krátkodechých, neosobních melodií miliony lidí od Kapského města po Stockholm, od Buenos Aires po Kalkatu. Začínají ve stejnou hodinu: jako muezzim v Orientu, kde se ve stejnou hodinu západu slunce skloní k jedné jediné modlitbě desítky tisíc lidí. Tak jako tam dvacet slov, volá teď dvacet taktů v pět hodin odpoledne ke stejnému rituálu všechno obyvatelstvo Okcidentu. Ještě nikdy, kromě snad několika jistých církevních formulí a obřadů, nedosáhlo dvě stě miliónů lidí ve stejném okamžiku tak úžasné uniformity výrazu, jaké nabývá bílá rasa Ameriky, Evropy a všech kolónií při moderním tanci.
Druhým příkladem je: móda. Nikdy nezaznamenala takovou bleskovou uniformitu jako v naší epoše. Trvalo kdysi celá léta než se dostala z Paříže do jiných velkých měst, a opět další léta než přešla z velkých měst do celé země, přičemž existovaly určité hranice národů a mravů, jež se jejím tyranizujícím požadavkům vzpíraly. Dnes se její všeobecná diktatura prosadí v jediném okamžiku. New York ženám nadiktuje krátké vlasy: v jednom měsíci padne k zemi padesát či sto milionů ženských vlasů jako posečené jednou kosou. Žádný car, žádný císař v celé historii neměli takovou moc, žádná přikázání ducha nebyla vyplněna s takovou rychlostí. Aby se křesťanství a myšlenka socialismu rozšířily a prosadily ve stejné míře, jakou se dnes v osmi dnech prosadí nějaký pařížský kadeřník, potřebovaly k tomu stovky a desítky let.
Třetím příkladem je: kino. Opět jsme svědky nesmírné uniformity ve všech zemích a jazycích, výchovy tisícimilionových mas stejnou nabídkou stejného vkusu (nebo nevkusu). Přestože producenti halasně velebí svoje filmy jako národní, je patrná dokonalá absence jakéhokoliv individuálního rysu: Nibelungové vítězí v Itálii, a Max Lindner z Paříže se těší největší popularitě v nejvíce německých a nejlidovějších obvodech. I zde je institut masové sounáležitosti silnější a samolibější než nějaká myšlenka. Příklad a triumf Jackieho Coogana znamenal pro přítomnost intenzivnější zážitek než, před dvaceti lety, smrt Tolstého.
Čtvrtým příkladem je: rozhlas. Je patrné, že všechny tyto vynálezy mají jen jediný smysl: uniformitu. Obyvatelé Paříže, Londýna a Vídně slyší v jedné vteřině totéž, a tato současnost je opájí svým naddimenzionálním charakterem. Pro masy skýtá opojnost a povzbuzující prostředek, pro jednotlivce všechny tyto nové technické zázraky současně znamenají ohromné duševní vystřízlivění, nebezpečné nasměrovávání k pasivitě. V tomto případě rovněž, tak jako u tance, módy a kina, orientuje se individuum směrem ke stejnému stádnímu vkusu, nevybírá si už ze své a podle své vlastní bytosti, nýbrž se přiklání k mínění světa.
Takových příznaků je nespočetně a množí se každým dnem. Duch monotvárnosti a šedi zaplavuje dobu. Dnes bude již u národů a kultur obtížnější spočítat jejich rozdílnosti než jejich společné znaky.
Důsledky jsou následující: Dochází k naprosté kapitulaci všeho individuálního. Avšak nikoli beztrestně chodí lidé stejně oblečeni, všechny ženy vycházejí stejně oděny, stejně namalovány: monotonie musí pronikat do nitra člověka. Tváře se vyrovnávají stejnou vášní, těla se stávají podobnými provozováním téhož sportu, duše se zplošťují stejnými zájmy. Působením vystupňovaného pudu po uniformitě vzniká, neuvědoměle, zarovnaný stav myslí, masová duše, probíhá zakrňování nervů na úkor svalů a odumírání individuálního na úkor typu. Konverzace, umění rozhovoru je protancováno a prosportováno, divadlo je brutalizováno stejným způsobem jako kino, v literatuře nastává módní éra sezonního úspěchu. Podobně jako v Anglii neexistují již knihy pro člověka, nýbrž vždy jen "knihy sezóny"; způsob úspěchu je podobný rozhlasu, šíří se bleskově, jakoby vysílán najednou a současně všemi evropskými stanicemi, a v následující vteřině - končí. A protože vše spočívá na krátkodobém trvání, spotřeba se stupňuje; rovněž vzdělání, které je souhrnným výsledkem celoživotní trpělivé práce a uvažování, je stejně jako vše, čeho lze dosáhnout pouze individuálním úsilím, v naší době jevem velice řídkým.
Kde to má svůj původ ? Odkud přichází ta strašlivá vlna, která nám hrozí odplavit ze života všechno barvité, vše, co má svou vlastní formu a tvář ? Každý, kdo byl za hranicemi, to ví: z Ameriky. Budoucí historikové, kteří budou jednou popisovat naší dobu, ukáží, že porobení Evropy Amerikou započalo Velkou světovou válkou. Nebo přesněji, v plném proudu bylo již dříve, jen jsme si toho nevšimli (všichni poražení jsou vždy příliš pomalí myslitelé). Každá země, která dostane dolarový kredit, dnes ještě jásá (prostřednictvím novin a státníků). Stále ještě se opájíme iluzemi o filantropických a ekonomických cílech Ameriky: ve skutečnosti se staneme koloniemi jejího způsobu života, slouhy Evropě bytostně cizí ideje, ideje mechanismu.
Závislost hospodářská se mi zdá, proti nebezpečí, které hrozí našemu myšlení, ještě zanedbatelná. Politická kolonizace Evropy by rovněž ještě nebyla nejhorší; poddanským duším se totiž žádná poddanost nezdá dost velká, naproti tomu svobodní lidé všude na světě vědí jak svou svobodu hájit.
Opravdové nebezpečí spočívá podle mého mínění v oblasti duševní, v pronikání americké dlouhé chvíle, oné hrozné, zcela specifické nudy, která tam vystupuje z každého kamene a každého domu násobených ulic. Americká nuda - nuda, která nikoli jako ta dřívější evropská nuda, nuda pohody, nuda posedávání u piva, nuda hraní domina a klidného pokouření, tedy nuda sice lenivá, ale přece jen nikoli nebezpečně plýtvající časem - je však nuda spěšná, agresivní a nervózní, napájí se chvatnou vášnivostí, chce se otupit sportem a senzacemi. Nejenže v sobě již nemá nic hravého, nýbrž běží se vzteklou posedlostí kupředu, ve věčném útěku před časem; aby nasytila hladovou mysl davovou stravou,vynalézá si neustále nové prostředky a přeměňuje zájmová společenství zábavy na gigantické koncerny dosahující velikosti bank a trustů.
Ona hrozivá vlna jednotvárnosti, která dává každému člověku totéž, která každému natahuje na kůži stejný overall, každému dává do rukou stejnou knihu, stejnou propisku mezi prsty, a která každému přináší na rty tentýž rozhovor a, místo nohou, stejný automobil, přichází z Ameriky. Z druhé strany našeho světa, z Ruska, se osudovým způsobem valí tatáž vůle k uniformitě světového názoru, tatáž obávaná vůle k monotónnosti. Dnes je Evropa ještě poslední baštou individualismu, a ona přepjatá křeč národů, onen vybičovaný nacionalismus znamená snad, přes veškeré své násilnosti, určitý poslední horečnatý pokus ubránit se zplošťujícím silám vyrovnávání. Tato křečovitá forma obrany však právě prozrazuje naši slabost. Génius lačnosti, který chce Evropu, toto poslední Řecko v historii, smést ze stolu času, již působí.
Existuje vůbec nějaká obrana? Co dělat? Ztéci Kapitol a zvolat k lidem: "Na hradby, barbaři jsou tu, a zničí náš svět !"? Ještě jednou vykřiknout císařská slova, tentokrát však tónem nejvážnějším: "Národy Evropy, braňte své nejsvětější dobro!"? Nikoliv, nejsme již tak slepí a naivní, abychom věřili, že nějakými spolky, knížkami a proklamacemi lze vystoupit proti mocnému pohybu světa a tuto sílu, směřující k monotonizaci, porazit. Ať člověk napíše cokoliv, zůstává to jen listem papíru, vrženým proti uragánu. Ať jsme cokoliv napsali, nikdy to na fotbalové stadióny a mezi tanečníky Shimmy neproniklo, a kdyby se tak i stalo, stejně by nám už nerozuměli. Ve všech těchto věcech, z nichž poukazuji jen na několik málo, v tanci, v biografu, v rozhlase, ve všech těchto nových prostředcích mechanizace lidstva, působí jedna obrovská síla, kterou nelze přemoci. Všechny tyto prostředky naplňují totiž nejvyšší ideál průměru; nabízejí zábavu, aniž by vyžadovaly byť jen minimálního vlastního úsilí a námahy. Jejich neporazitelná síla tkví v tom, že jsou neslýchaně pohodlné. I nejprostší děvečka se novému tanci naučí za tři hodiny, biograf vzrušuje analfabety a nevyžaduje od nikoho ani zrníčko vzdělání, k poslechu rozhlasu stačí jen otočit knoflík a již to lahodí uchu - proti takovému pohodlí bojují zbytečně i sami bohové. Kdo požaduje vynaložení jen minima duševní a tělesné námahy, musí u mas nutně vyhrát, neboť většina stojí a bude stát vášnivě při něm. Naproti tomu ten, kdo by ještě dnes k zábavě vyžadoval vlastní postoj, vlastní, individuální volbu a osobnost, byl by proti tak ohromné přesile směšný. Jestliže se však dnes lidstvo stále větší měrou zjednotvárňuje, neděje se vlastně nic jiného, než to, co si ve svém nejvlastnějším nitru přeje. Samostatný a nezávislý postoj k životu i samotným radostem života je dnes cílem jen mizivého počtu lidí, většina duší již necítí, že se stávají částicemi, strženými atomy gigantického násilí. Koupají se v teplém proudu, který je unáší do stavu nevlastního, cizího bytí; podle Tacitova: "ruere in servitium", samotné se dobrovolně vrhající do poddanství. Tato vášeň k vlastnímu seberozplynutí rozdrtila všechny národy. Evropa je na řadě dnes: První fází tohoto sebezničení byla Světová válka, druhou fází je amerikanizace.
Proti tomu neexistuje žádná obrana. Pokoušet se taková potěšení (ve své podstatě prázdná) lidem vymlouvat by bylo nezměrně domýšlivé. Neboť - buďme upřímní - co bychom jim vlastně mohli nabídnout ? Naše knihy je již nemohou zaujmout, protože nepřinášejí to, co jim dává sport a biograf vrchovatě, totiž chladné napětí a lechtivé vzrušení. Naše knihy jsou dokonce tak nestydaté, že jako předběžnou podmínku požadují duševní účast a vzdělání, požadují jak spolupráci citu tak napětí duše. My, jejichž vášní je kultura ducha, my, kteří se nikdy nenudíme a jejichž každý den je o několik hodin kratší než by měl být, my, kteří nepotřebujeme žádné omamující aparáty k zabíjení času a žádné zábavní automaty, ani tanec, ani biograf, ani rozhlas, ani bridž, ani módní revue, jsme se - přiznejme si to - těmto masovým zábavám a masovým vášním a tedy duchu doby, strašlivě odcizili. Stačí jen ve větším městě projít kolem plakátů nebo si přečíst noviny, v nichž fotbalový zápas je popisován tak obšírně jako homérská bitva, abychom si uvědomili, že jsme se už stali přinejmenším takovými outsidery jakými byli poslední encyklopedisté během francouzské revoluce, něčím tak zvláštním a v Evropě vymírajícím jako kamzíci a protěž. Snad nás jednou umístí v chráněném parku, aby nás s úctou uchovali světu jako kuriozitu svého času. Musíme si otevřeně přiznat, že proti tomuto sílícímu trendu stejnosti se nemůžeme pokusit ani o málo. Můžeme vstupovat jen do stínů vrhaných světlem jarmarku a, jako mniši v klášterech během velikých válek a zvratů historie, tiše zapisovat svůj postoj k tomu, co, podobně jako oni kdysi, považujeme my dnes za zmatení ducha. Dělat však nemůžeme nic, ničemu nemůžeme zabránit, nic změnit: jakákoliv výzva k individualismu by byla pýchou a nadutostí.
Jaká je možná záchrana ? Nám, kteří považujeme nějaký boj za marný, zbývá jen jediné: útěk, útěk do nás samotných. Člověk nemůže svoji jedinečnost ve světě zachránit, člověk může své individuum v sobě pouze bránit. Nejvyšší hodnotou každého duchovního člověka je svoboda, svoboda ve vztahu k lidem, svoboda ve vztahu k názorům, svoboda ve vztahu k věcem, svoboda vůči sobě samotnému. Naším cílem je tím víc se stávat svobodnějšími, čím víc se jiní dobrovolně svazují, a tím mnohostranněji rozšiřovat zájmy a obzory ducha, čím víc se sklony jiných vyrovnávají do stejných tónů, stejných kolejí, stejných stereotypů. Takto je však nutno jednat bez jakékoliv okázalosti ! Nikdo nesmí chlubně ukazovat, že je jiný než ostatní ! Nikdo nesmí projevovat k těmto všem věcem nějaké pohrdání; může v nich být snad koneckonců ukryt i nějaký vyšší smysl, jemuž nerozumíme. Musíme se oddělit vnitřně, nikoli vnějškově: musíme nosit stejné šaty, musíme převzít a využít všechny vymoženosti moderní techniky, nesmíme plýtvat silami chvástavým distancováním se a hloupým a nevědomým odporem proti světu. Musíme žít tiše, ale svobodně, musíme se tiše a neokázale zapojit do vnějšího mechanismu společnosti, ale svůj vnitřní život prožívat v souladu s naší nejvlastnější inklinací, musíme úzkostlivě hájit nejvlastnější takt a rytmus našeho života. Nesmíme se dívat domýšlivě stranou a drze se držet v ústraní, nýbrž musíme hledět, snažit se poznávat, a až s plným uvědoměním odmítat to, co k nám nepatří, a přijímat to, co se nám zdá být nutné. Neboť vzpíráme-li se rostoucí jednotvárnosti tohoto světa přemýšlením, pohybujeme se vděčně v oblasti, která je nezničitelná a která vždy zůstává stranou všech změn. Vždyť i dnes existují síly, které se vysmívají veškerému rozmělňování a vší nivelizaci. Příroda i nadále zůstává ve svých formách proměnlivá, hory a moře se ve věčném střídání ročních období zjevují stále nově. Eros i nadále hraje svou věčnou, pestrou hru, stále žije umění v postavách složitých bytostí, stále pramení vždy nové tóny hudby z uzavřené hrudi jediného člověka, stále obsahují knihy a obrazy bezpočet úžasných sdělení a překvapení. A i kdyby všechno, co se nazývá naší kulturou, mělo být nějakým umělým slovem ještě více rozmělněno a zastrašeno, - "Pradobro lidstva", jak Emil Lucka ve své obdivuhodné knize nazývá elementy ducha a přírody, je nevykořenitelné; leží v nejhlubších vrstvách vědomí, v nejhlubších hladinách citu, leží daleko od ulice, daleko od pohodlnosti. Zde, v tomto věčně se přetvářejícím a vždy a věčně se tvořícím živlu, očekává člověka, který chce zůstat sám sebou, nekonečná rozmanitost, zde je naše dílna, a náš nikdy se zplošťující svět.
25.1.1925 Neue Freie Presse, Wien
Z německého originálu článku "Die Monotonisierung der Welt" zařazeného do svazku sebraných spisů Stefana Zweiga "Zeit und Welt", vydaného v roce 1981 nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, přeložil
Praha 22.2.1994
Ing. Jiří Nezval
Děti Země předaly ministrovi petici "Konec dioxinu v České republice"
Adresa stránek o dioxinech: http://www.ecn.cz/dioxin
Předáním petičních archů podpisové akce "Konec dioxinů v České republice" minulý týden 26. října 1999 ministrovi životního prostředí
Miloši Kužvartovi před budovou jeho ministerstva došla naplnění jistá symbolika skutečnosti, že nedaleko odtud byla
naměřena jedna z nejvyšších koncentrací dioxinů v pražském ovzduší. Budova MŽP ve své životní velikosti doplnila
daleko menší obrázky z "Dioxinové galerie" s místy postiženými znečištěním životního prostředí dioxiny a rovněž
panely z putovní výstavy "Co s dioxiny?". Petice předala malá skupina aktivistů Dětí Země.
Miloš Kužvart převzal z rukou zástupců Dětí Země kopie podpisových archů s 13.209 podpisy. Je
mezi nimi i řada významných osobností českého politického a veřejného života (viz přílohu).
Podpisová akce bude pokračovat až do doby, než budou splněny její základní body. Cleny petičního
výboru jsou kromě předsedy Dětí Země, Jindřicha Petrlíka i ekolog Ivan Dejmal, starosta Čepí, Miroslav Beránek a
šéfredaktor časopisu Nika, Ivan Makásek.
Hlavním požadavkem petice "Konec dioxinů v České republice" je zavedení emisního limitu pro
dioxiny ze spaloven odpadů na úrovni západoevropských zemí, čili 0,1 ngTEQ/m3. Ten je již
zakomponován do připravované novely "emisní vyhlášky", jež má přiblížit naši legislativu předpisům EU.
Přijetí emisního limitu pro dioxiny bude velkým pokrokem v ochraně životního prostředí před perzistentními
organickými látkami. K jejich omezování zavazuje Českou republiku jeden z protokolů podepsaných v Aarhusu a ještě
více je podtrhují přípravy nového celosvětové úmluvy o těchto pro životní prostředí nebezpečných látkách.
Uzákonění emisního limitu pro dioxiny v ČR zabrání výstavbě nových spaloven odpadů se zastaralou technologií.
Předejde se rovněž zvýšení investic do životního prostředí nutných pro náš vstup do Evropské unie, kde se
perzistentním organickým látkám věnuje velká pozornost.
Státy EU se zavázaly, že sníží svoje celkové emise dioxinů do ovzduší do roku 2005 ze současných 2.300 gramů ročně
na 11 gramů za rok. Malešická spalovna ročně vyprodukuje 1 - 2 gramy dioxinů. Příspěvek liberecké spalovny odpadů
bude zhruba 0,5 gramu. V loňském roce rovněž Světová zdravotnická organizace snížila doporučenou hodnotu
přípustného maximální příjmu dioxinů z 10 na 1 - 4 pgTEQ/kg živé váhy člověka a den.
Dioxinovým limitem petice předaná dnes ministru Kužvartovi nekončí - žádá i zastavení nekontrolovaného nakládání s
odpady obsahujícími chlorované látky. V tomto ohledu jsou zatím opatření přijatá v ČR nedokonalá. Jedním z nich je i
přetrvávající tolerance spalování odpadů jako přídavného paliva zlegalizovaná přímo "emisní vyhláškou". Děti Země
vznesly požadavek, aby byla tolerance pálení odpadů mimo spalovny (bez stanovení dostatečných limitů pro škodliviny
vypouštěné do ovzduší) zrušena. Je to možné právě v rámci připravované novely "emisní vyhlášky".
Známější občané, kteří podepsali petici "Konec dioxinů v České republice"
Jan Piňos - vedoucí Správy CHKO Broumovsko
Erazim Kohák - filozof, vysokoškolský profesor
Čestmír Hofnazl - bývalý poslanec PSP ČR
Karel Hudec - ornitolog
Ivan Holoubek - toxikolog a vysokoškolský profesor
Pepa Nos - zpěvák, hudebník
členové skupiny Deep Sweden (P. Hnilo, L. Fillery, A. Marculewice, E. McClune)
členové skupiny Zuby Nehty (M. Míková, K. Jirčíková, J. Modráčková, M. Hacharová, P. Hastravec)
Čestmír Jech - jaderný fyzik
Vladimír Václavek - muzikant, zpěvák
Josef Tillich - prorektor Univerzity Palackého, Olomouc
Pavel Žalman Lohonka - folkový zpěvák
Stanislav Wabi Daněk - folkový zpěvák
členové folkové skupiny Nezmaři (P. D., Vl. Růža, P. Zajíc)
členové skupiny Oboroh (D. Zangeová, R. Dostál, S. Klecandr, Fr. Šimeček, V. Klecandr, J. Šebesta)
Pavel Dobeš - folkový zpěvák
Miloš Dvořáček - folkový zpěvák
Jakub Noha - zpěvák
Petr Bublák - člen skupiny Jakub Noha Band
Mojmír Vlašín - ekolog
Jan Keller - sociolog
Pavel Foltán - folkový zpěvák
Josef Streichl - folkový zpěvák
Marta Kubišová - zpěvačka
Zdeněk Thoma - fotograf, cestovatel
Dalibor Povolný - profesor entomologie
Miroslav Paleček - folkový zpěvák
Michael Janík - folkový zpěvák
Josef Štross - zpěvák, moderátor
Jiřina Jirásková - herečka, ředitelka Vinohradského divadla
Vladimír Merta - zpěvák, kytarista
Eva Vavroušková - Společnost pro trvale udržitelný život
Dalibor Stráský - poradce ministra životního prostředí 1998 - 1999
Vladimír Venclík - režisér
Jiří X. Doležal - publicista
Bára Hrzánová - herečka
Vladimír Just - publicista
Jaroslav Hutka - folkový zpěvák a skladatel
Jiřina Šiklová - socioložka
Vladimír Pekárek - chemik, odborník na spalovací procesy
Helena Houdová - Miss ČR 1999 a členka Dětí Země
Věra Sklenářová - starostka obce Koněprusy
Tereza Boučková - spisovatelka
Arnošt Goldflam - režisér
Petr Kubašta - starosta obce Vlachovo Březí
Petr Cíglbauer - starosta obce Mydlovary
S čím se Pražské služby nechlubí - naměřené hodnoty
některých škodlivin z Malešické spalovny vzrostly
Pražské služby stále ještě neinformují pražské obyvatele otevřeně o vlivu spalovny odpadů v Malešicích na životní
prostředí. Doposud nezveřejnily rozptylovou studii firmy Agnos ani výsledky rozborů obsahu dioxinů v popílku ze
spalovny, pokud je vůbec někdy nechaly udělat.
V návaznosti na výsledky posledních měření škodlivin vypouštěných malešickou spalovnou provedených autorizovanou
firmou TESO se Pražské služby několikrát nechaly slyšet, že se emise dioxinů ze spalovny snížily. Nejspíš to samé tvrdili
zástupci Pražských služeb i při včerejším dni otevřených dveří.
Pražské služby například říkají, že emise dioxinů oproti loňskému roku snížily o 38 a více procent. To
není pravda. Celkové množství vypouštěných dioxinů ve srovnání s měřením z loňského roku buďto
zůstalo na stejné úrovni anebo se snížilo maximálně o 22 %. V tomto rozmezí se pohybuje srovnání dvou
měření. To letošní totiž hodnotilo jen dvě linky, zatímco loňské všechny čtyři.
Malešická spalovna je na smutném prvním místě mezi českými spalovna odpadů v množství dioxinů
vypuštěných ročně do ovzduší!
Ze srovnání měření škodlivin vypouštěných malešickou spalovnou provedených před rokem a letos vyplývá také to, že se
zvýšily emise I. a II. skupiny těžkých kovů (například tedy rtuti, kadmia, kobaltu, arsenu, selenu či teluru). Snížily se
emise III. skupiny těžkých kovů (čili například olova, mědi, chromu a manganu). Zvýšily se rovněž emise organických
látek, mezi něž patří i polyaromatické uhlovodíky v mnoha ohledech příbuzné dioxinům.
Úplné výsledky kontrolního měření emisí ze spalovny v
Malešicích na Internetu
Děti Země zveřejnily na Internetu úplné výsledky letošních kontrolních měření emisí největší české
spalovny odpadů v Praze - Malešicích na adrese http://www.ecn.cz/detizeme pod "Úplnými
novinkami". Na rozdíl od údajů zveřejněných Pražskými službami zde uživatelé Internetu najdou
výsledky měření z obou linek - tedy i z té, na níž výsledky vycházejí hůře.
Spalovna v Malešicích vede ve srovnání s ostatními v ČR v celkovém množství dioxinů vypuštěných
do ovzduší za jeden rok. Toto množství se pohybuje mezi 1,5 - 2 g. Pražské služby stále ještě odmítají
zveřejnit rozptylovou studii zpracovanou firmou Agnos, z níž vyplynulo, že samotným příspěvkem ze spalovny dojde po
několik dní v roce k překročení doporučeného limitu pro koncentrace dioxinů ve venkovním ovzduší.
Informace o momentálních hodnotách škodlivin unikajících z malešické spalovny do ovzduší jsou na Internetu on line na
stránkách Pražských služeb (http://www.psluzby.cz/), to je pravda. Ale jsou zavádějící, protože limity škodlivin
vypouštěných do ovzduší se mají vztahovat přinejmenším k půlhodinovým průměrům, které na webovských stránkách
Pražských služeb nenajdete. Kromě toho jsou výsledky kontinuálního měření emisí oxidů dusíku (NOx) trvale nižší nežli
vycházejí ze srovnávacího kontrolního měření.
Ze srovnání měření škodlivin vypouštěných malešickou spalovnou provedených před rokem a letos vyplývá mimo jiné to,
že se zvýšily emise I. a II. skupiny těžkých kovů (například tedy rtuti, kadmia, kobaltu, arsenu, selenu či teluru). Snížily se
emise III. skupiny těžkých kovů (čili například olova, mědi, chromu a manganu). Zvýšily se rovněž emise organických
látek, mezi něž patří i polyaromatické uhlovodíky v mnoha ohledech příbuzné dioxinům.
Den bez aut 5. listopadu 1999
Podpoří politici letošní Den bez aut?
Začátkem října Děti Země již po sedmé vyhlásily celonárodní akci Den bez aut, který bude letos připomínán v
pátek 5. listopadu. Motto zní "Ve městě bez automobilu!", neboť cílem je upozornit na pokračující trend
rostoucí motorizace ve městech. Odstrašujícím příkladem je zejména Praha, kde na jednoho obyvatele připadají již
dvě auta. V září nově schválený územní plán tuto situaci výstavbou tzv. městského okruhu ještě vyhrotí, neboť se do
vnitřní části Prahy dostanou další auta.
Děti Země také letos, na rozdíl od minulých ročníků, osobně vyzvali členy vlády, aby se aktivně Dne bez aut
zúčastnili a během pátku se dopravovali veřejnou dopravou či na bicyklu nebo chodili pěšky. Hlavně aby se vyhnuli
jízdě v automobilu alespoň symbolicky tento jeden den v roce.
V dopise ministrům se mj. uvádí: "Domníváme se, že v souvislosti s nárůstem automobilismu je nutné odsoudit
nejen sobectví mezi lidmi, ale také sobectví člověka vůči přírodě, kterou silniční doprava nejvíce zatěžuje a
poškozuje."
Na osobní výzvu zatím kladně zareagoval pouze ministr životního prostředí Miloš Kužvart, který se
zavázal přijít do zaměstnání pěšky. Nepřímo tak pokračuje v tradici svých předchůdců Bedřicha Moldana (v roce
1990) a Martina Bursíka (1998), kteří zase použili bicykl.
"Napsali jsme také žádost generálnímu řediteli Českých drah Daliboru Zelenému, zda by mohlo být v
pátek 5. listopadu jízdné ve vlacích zdarma. Více by to motivovalo řidiče, aby nepoužili své auto. Jeho reakci
však dosud neznáme," řekl o další aktivitě Dětí Země koordinátor celé akce Miroslav Patrik.
Ke Dni bez aut se může přihlásit kdokoliv, komu není negativní vliv dopravy na životní prostředí lhostejný. Stačí, když
nepojede automobilem. Loni se Dne bez aut aktivně zúčastnilo 46 organizací v 18 městech. Na základě letošních příprav
lze očekávat podobný zájem.
Děti Země Ostrava -
Ing. Miroslav Husťák, Polanecká 465, Ostrava-Svinov, tel. 0653/922957
Výzva občanům města Ostravy
Zachovejte se alespoň jeden den ohleduplněji, podpořte "Den bez aut" - 5.11.1999
Ekologické sdružení Děti Země na pátek 5.11.1999 vyhlásilo 7.ročník celonárodní akce DEN BEZ AUT, jehož letošním
mottem je "Ve městě bez automobilu". K ní se může připojit jakékoliv občanské sdružení, obec, instituce či jednotlivec,
kterým není negativní vliv dopravy na životní
prostředí lhostejný. V tento den, či během týdne, budou uspořádány různé akce na podporu veřejné dopravy, cyklistiky a
chůze. Každý občan může své sympatie vyjádřit zejména tím, že tento den nepoužije automobil. Ke Dni bez aut v ČR se
zatím aktivně přihlásilo více než 40 občanských sdružení v téměř 20 městech.
V Ostravě, podobně jako ve všech větších městech, došlo za posledních 10 let ke zvýšení množství
škodlivin z výfukových plynů, způsobenému nekontrolovaným nárůstem automobilismu. Mezi 8 a 16
hodinou přicestuje do centra Ostravy přibližně 7000 osob
automobilem a stejný počet veřejnou dopravou. Automobilisté k tomu potřebují 4500 aut, kdežto lidé,
kteří zvolili veřejnou dopravu, pouze 200(!) tramvají, které by byly schopny přepravit i dvojnásobný
počet cestujících.
Děti Země Ostrava v rámci Dne bez aut vyzvali zastupitele města Ostravy, aby v tento den nepoužili automobil. Ve
spolupráci se sdružením VITA zorganizovali přednášku americké publicistky Roberty Brandes Gratz, autorky knih "Žijící
město" a "Města: ven ze slepé uličky" o negativních důsledcích automobilismu v USA na stavební fakultě VŠB v Ostravě
(5.11.1999, budova fakulty na Krásnopolské ulici, 13.00) a besedu paní Gratz s představiteli Magistrátu města Ostravy a
ostravských neziskových organizací (Magistrát, 4. patro, 9.30 hodin). Před Dnem bez aut chceme pomocí letáčků vyzvat
k účasti na Dni bez aut i ostravskou veřejnost a v samotný Den bez aut umístit do ostravských tramvají informační
materiály.
DEN BEZ AUT byl letos poprvé vyhlášen na 22.9.1999 také ve všech zemích Evropské unie. Cílem bylo aspoň jeden den
omezit používání automobilů ve městech, tzn. jít pěšky nebo jet na kole. Tohoto dopravního prostředku využili např.
předseda Evropské komise Romano Prodi, komisařka pro životní prostředí Margot Wallströmová a místopředsedkyně
belgické vlády Isabelle Durantová ke své jízdě k budově Komise EU v Bruselu.
DEN BEZ AUT v České republice se již zavázal ctít ministr životního prostředí Miloš Kužvart, který do budovy
ministerstva přijde pěšky. Naváže tak na tradici svých předchůdců Bedřicha Moldána a Martina Bursíka, kteří v době, kdy
zastávali tento úřad, v tento den použili bicykl.
