Smutný říjen aneb šlehačkové průjmy v Sudetech v roce 1938
Říjen je měsíc, kdy se vyklubala ze středoevropského prostoru osídleného směsicí lidí, kteří měli
v sobě něco slovanské krve a krev všech národů, které kdy tudy kdy táhly a dobývaly a utíkaly
z dobývání, Československá republika. To bylo v roce 1918. Ale říjen byl také doba, kdy v roce 1938
dostali sudetští Němci "zaslouženou" odměnu za svou naivitu, s níž si zaseli na tragédii, která po čase
válečném přerostla v čas prvních mírových měsíců v tragédii dvojnásobnou, v čas odsunu. Tento
příběh má své didaktické jádro i pro čas vezdejšíŠ
Ale vraťme se k tragice října 1938.
My vás vyžereme!
Netrvalo dlouho po osvobození Sudety Adolfem Mocným a sudetští Němci začali vnímat první
znepokojivé signály osvobození. Dne 9. října 1938 okolo druhé hodiny odpoledne obsadily město Ústí
jednotky wehrmachtu. Celá akce byla náležitě propagačně zajištěna. Na náměstí přijelo několik
vojenských polních kuchyní. Za cvakání fotoaparátů nadělovali kuchaři wehrmachtu "vyhládlému a
zesláblému" obyvatelstvu města oblíbenou říšskoněmeckou delikatesu - zeleninový eintopf. Po pár
soustech křivili zvědavci pusu a fasovanou šlichtu bez ostychu vylévali do kanálů. To už fotoaparáty
německých válečných zpravodajů raději nezaznamenávaly.
Říšští Němci se chovali vůči svým, osvobozeným" bratřím s despektem a mnohdy i s vulgárním
povýšenectvím a zahájili z mírně hladové říše spanilé jízdy do Sudet za šlehačkou a uzenkami.
Docházelo k incidentům.
Obsazené československé území bylo místem, kde si mohli říšští dosytosti dopřát všeho, co jim
plánovitě řízené národně socialistické hospodářství již dlouhá léta odpíralo. Bylo to ulehčeno i tím, že na
obsazeném území platila skoro až do konce roku 1938 česká koruna ve velmi nevýhodném kursu k
marce 1:8. Sudety se proto na podzim 1938 staly turistickým šlágrem nacistických nakupovacích
odborářských zájezdů. Autobusy byly dokonce zdobeny transparenty s rýmovačkami: "Vidí-li nás
zdejší rádi nebo ne, to nás může nechat lhostejné. Co je náš cíl, řeknem hned: Jezdit na šlehačku do
Sudet".
Situace došla tak daleko, že sudetští Němci z Karlových Varů si stěžovali samotnému Henleinovi na
ohrožení pověsti lázní světového jména:
"Účastníci zájezdů "Kraft durch Freude", zvláště ze Saska, si ve vřídlu ohřívají párky a dokonce si v
něm myjí nohy".
Cenným ilustračním materiálem z té doby je stížnost župní organizace žen na chování říšských
soukmenovců adresovaná Konradu Henleinovi:
"Návštěvníci z Německa zejména:
1. Přicházejí v takovém množství, jako kdyby nebylo ve staré říši z čeho žít, takže musejí tuto
zaslíbenou zemi Sudetskou župu náležitě vyexploatovat.
2. Kupují všechno, co jen spatří a mohou odnést, nejen ohromné množství kávy, masa a potravin, ale
i oděvy, prádlo, látky a předměty všeho druhu.
3. Šlehačku a sladkosti jedí v takových množstvích, až je jim špatně. Tato žravost a odporné chování,
ale také velký hluk, který kolem sebe tropí, naše lidi pohoršuje a vyvolává pobouření.
4. Muži přicházejí velmi často již v opilém stavu a ti, kteří jsou ještě střízliví, je rychle dohánějí.
Dopad na naše lidi je zdrcující.
5. Tak se stalo, že už v sobotu měly všechny naše obchody, zvláště řeznické, vyprodáno, a když
přišli naši lidé z práce a chtěli za právě vyplacenou mzdu nakupovat... Tím vznikly prudké výstupy a
půtky. Pak sice bylo rozhodnuto, že v sobotu mohou nakupovat jen místní, ale Sasové to zaregistrovali
a našli rychle východisko - všechno jednoduše vykoupili už v pátek."
Přitom v Karlových Varech byl předtím vítán Adolf Veliký nápisem "Knechtschaft ist vorbei" (Otroctví
je pryč).
Ohlédnutí
Vnímaví Němci tušili již na podzim 1938, k čemu osvobození Sudet Adolfem Velikým směřuje. Když
vítěznou, ale nenasycenou, armádu chytá průjem z přecpání šlehačkou, vuřty a šunkou, a ještě
nezačala ani bojovat, je to vážný signál.
V červnu 1945 švýcarský psychiatr C. G. Jung vystihl nervozitu předhitlerovské doby, když napsal v
článku "Po katastrofě": "Již dlouho před rokem 1933 viselo ve vzduchu cosi jako neurčitý pach
spáleniny a lidé se vášnivě zajímali o odhalení zdroje požáru, paličského hnízda..."
V Německu nebylo veselo. Stín hospodářské krize doléhal i na Československo. V tzv. Sudetech
nezaměstnanost doléhala také na tamní Němce. Ve vzduchu byla vůně očekávání. Čekání na mesiáše -
jakéhokoli. Jung píše: "Vzrůstající očekávání od státu a spoléhání se na stát nejsou žádným dobrým
příznakem, znamenají totiž patrně, že národ je na nejlepší cestě, aby se z něho stalo stádo ovcí, které
vždy od pastýře očekává, že bude hnáno na dobrou pastvu. Brzy se pastýřská hůl změní v železné
pruty a pastýři se promění ve vlky."
Němci v Německu očekávali od Adolfa Dobrotivého, že jako Adolf Veliký splní krásnou vidinu, která se
rýsovala den ode dne silněji , v jedinečnosti německého národa. Tato lákavá vidina omámila i přespolní,
kteří si vymysleli a připnuli henleinovský odznak SdP. Podobně mnozí lidé později důvěřovali a volili
komunistickou ideu a plakali, když zemřel car Stalin...
Henleinovci museli tlouct Čechy, protože sami byli bezmocní. Museli jen čekat, až jim nacisté přinesou
říšský zázrak. Měli za sebou sílu, ale sami silou nebyli. Byli bezmocnější než Češi, protože ti
projevili kolektivní (společně se sudetskými antifašisty) sílu, chtěli se bránit. A tím vlastně sudetské
Němce ponížili, protože bez mnichovské galantní slavnosti by další vývoj situace pro ně zůstal nejistý.
Celkem logicky (ale až z pohodlného nadhledu desítek let ) je pochopitelné i buranské chování
říšských Němců v prvních týdnech po "osvobození" soukmenovců. Říšští Němci si jeli do Sudet
pro spravedlivou odměnu: aby mohli být sudetští Němci osvobozeni, oni, v Říši, si museli utahovat
opasky. Jeli si pro šlehačku, kterou sami museli, pro slávu Říše, vyměnit za zbrojovky a
mašírování.
Že podle zkušenosti českých starousedlíků se říšští Němci chovali vůči Čechům v Sudetech
rozumněji než místní? I tato skutečnost má psychologicky rozměr. Říšští Němci v tzv. Sudetech
nebyli doma, ale v přičleněném území. Neměli zde kořeny, kulturně sem nepatřili, ačkoli slovo bier
mělo stejný význam v Říši i v Leitmeritz. Kromě toho největší nacističtí bouřliváci se podíleli na
formování nové Evropy v rámci ozbrojených formací. Na administrativní práce do Sudet byl posílán
druhý sled. A mnozí z tohoto sledu byli zverbovaní klidní tátové od rodin. A nemálo z nich pokládalo
nové ideje spíše za vážnou poruchu počasí, která je zbavuje dosavadního maloměšťáckého klidu.
Otázku - "Lidi, co jste chtěli, vždyť tu máte všechno!" - si kladlo jistě mnoho jednotlivců, ale
mašinérie byla rozjeta. Kolektivně se v Němcích doufalo, že tentokrát " to vše" bude dobrý los. Bylo
doufáno, že mechanismus tankové a letecké síly přinese štěstí. Aneb z rozjetého vlaku se těžko
vyskakuje...
Díky politické impotenci tehdejších západních politiků a nevůli českých politických špiček se sblížit
s Poláky a díky protičeské náladě ultranacionálního polského vedení, dostali nacisté v letech 1938 až
1941 úžasnou šanci považovat svůj sen za realitu, na kterou nakonec doplatili Němci, včetně
antifašistů a horlivých henleinovců, a prostí lidé celé Evropy, včetně Čechů.
Díky anglo - francouzskému politickému selhání není v této smutné kauze vítězů ani poražených. Na
události oněch let doplatili úplně všichni...
