Kdo může za vojenský převrat v Pákistánu?
Přestože vojenský převrat v Pákistánu vyvolal minulý týden jistý rozruch, což je pochopitelné v případě země, která
disponuje jadernými zbraněmi, z vnitropolitického hlediska se není čemu divit. Ostatně i to je příčinou, proč mezinárodní
ohlasy na tento převrat, jsou až doposud víc než zdrženlivé.
Je třeba si uvědomit, že příčiny samotného převratu nejsou bezprostředně spojeny s politickým vývojem uvnitř
Pákistánu za období posledních cca dvou let, kdy byla u moci vláda Muslimské ligy premiéra Nawáze Šarífa. Tyto příčiny
mají podstatně hlubší kořeny.
Až do roku 1988, tj. do smrti generála Zijául Haka, byl Pákistán prakticky neustále pod přímou kontrolou ozbrojených sil.
Jedinou výjimkou bylo sedmileté období vlády premiéra Bhutta a jeho PPP (Pákistánská lidová strana) v 70. letech. Po
smrti generála Haka nastalo v Pákistánu od roku 1989 období řízené demokracie, kdy se u moci střídaly v zásadě pouze
dvě politické strany - Lidová strana Bénazír Bhuttové a Muslimská liga Nawáze Šarífa. Oba tito politici dostali několik
šancí vyřešit hospodářské a sociální problémy Pákistánu - Bhuttová dvakrát a Šaríf třikrát (včetně návratu do funkce
premiéra na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu o neplatnosti jeho sesazení bývalým prezidentem Ghulam Išak
Chánem v roce 1994).
V tomto období armáda v rámci svého konceptu řízené demokracie v jistém smyslu upřímně usilovala o to, aby se v
Pákistánu kultivovala hra na formální demokracii způsobem, který by neohrožoval integritu země a především mocenské
postavení pákistánské generality nejen ve společnosti, ale i v oblasti politického rozhodování o dalším osudu země. V
zásadě se zdálo, že je tento cíl dosažitelný. Dopad afghánským záležitostí na Pákistán v počátku 90. let byl v podstatě
vyřešen a narůstající eskalaci napětí v Kašmíru Indie ještě nevnímala tak ostře.
Muslimská liga i Lidová strana však představitele armády hluboce zklamaly. V jistém smyslu lze tvrdit, že Bhuttová, s
ohledem na svůj původ, usilovala pouze o posílení mocenského postavení velkých pozemkových vlastníků ze Sindhu a
částečně Paňdžábu, zatímco Šaríf prosazoval zájmy ocelářského a obchodního impéria své rodiny pod pláštíkem
urychlené industrializace země. Korupce, nepotismus, dnešními slovy též tunelování poměrně silného státního sektoru,
politický terorismus, hospodářské vydírání a především neschopnost řešit obrovskou vnitřní i zahraniční zadluženost
a náboženské a etnické konflikty stigmatizovaly Bhuttovou i Šarífa stejnou měrou.
Za krizi uvnitř pákistánské společnosti však paradoxně může armáda, která se dnes ústy Parvíze Mušarafa, jako
nejvyššího administrátora tohoto vojenského převratu, staví do role spasitele celé země. Armáda vládla Pákistánu
polovinu doby z jeho 52leté existence. Ozbrojené síly iniciovaly vznik MQM (Mohadžir Quami Movement - politické
strany muslimských přistěhovalců z Indie) jako protiváhu Lidové straně v Sindhu. Důsledkem uvedeného je fakticky již
téměř deset let trvající konflikt v Sindhu, kterým trpí především Karáčí, a kde si už všichni zvykli na trvalou
přítomnost policie a armády v ulicích tohoto města. Armáda tolerovala náboženský extremismus a sektářství, porušování
práv menšin, zvláště v Balúčistánu. Podporovala tvrdou islamizaci a navázala těsné kontakty s vlivnou náboženskou
stranou Džammate-islamí, přičemž dnes nelze ani odhadnout, kolik důstojníků pákistánské armády je pod jejím
bezprostředním vlivem. V rámci prosazování islámského práva šária jako základu právního systému státu a zákona o
potírání protiislámského rouhání (tzv. blasphemy law) dnes trpí křesťané i podstatně početnější šíitská komunita.
Armáda prosazovala i kult násilí, jenž dnes vyústil v tzv. kalašnikovou kulturu, a to nejen v Severozápadní pohraniční
provincii.
Největším problémem pro Pákistán, který způsobila opět jen armáda, byly, jsou a stále budou enormně vysoké náklady
na obranu a zbrojní výdaje. Tyto náklady vysoce převyšují oficiálně uváděných 30 % výdajů státního rozpočtu a budou
růst dále v závislosti na tom, jakými tempy bude Pákistán usilovat o rozvoj svého jaderného a dnes zvláště raketového
programu. Se započítáním dluhové služby (přes 40 %) a mandatorních výdajů, zejména na přebujelou státní správu, podle
kvalifikovaných odhadů vychází, že všechny rozvojové programy mohou být hrazeny jen z prostřední zahraniční pomoci.
Žádná pákistánská administrativa, ať by ji reprezentovala Muslimská liga nebo Lidová strana, přitom neměla sebemenší
šanci zvrátit tuto bizarní skladbu státního rozpočtu.
Z politického a hospodářského marasmu, který způsobila armáda, a za který nese plnou odpovědnost opět jen armáda,
může Pákistán paradoxně vyvést opět jen armáda. Je to nejorganizovanější síla země a její jediný integrační faktor. Tímto
faktorem není islám, ač by se to na první pohled zdálo i z pouhého názvu země - Pákistánská islámská republika. Spočítat
totiž všechny politické islámské strany, které nyní působí v Pákistánu, je poměrně složité a ještě složitějším je
zmapovat jejich vzájemné rozpory.
Bude-li chtít Mušaraf obnovit demokracii v Pákistánu, bude to opět řízená demokracie, taková, aby si příští premiér
snad nedovolil odvolat náčelníka generálního štábu, jak to učinil Nawáz Šaríf. Bude to tedy demokracie, v níž běžný občan
nebude znát jméno např. předsedy dolní komory pákistánského parlamentu nebo Senátu, či ministra školství, rozhodně
ale bude znát jméno náčelníka generálního štábu. Bude to patrně demokracie, v níž Muslimská liga či Lidová strana (ať
by si Bénazír Bhuttová ve svém londýnském exilu činila jakékoli iluze) nebudou hrát takovou roli, jak tomu bylo v obou
případech v posledním desetiletí. Bude to demokracie, v níž budou možná figurovat ve větší míře islámské náboženské
strany, které již v minulosti učinily pokus o svou prezentaci v podobě "třetí síly" alternativou za zkompromitovanou
Muslimskou ligu a Lidovou stranu. Potom je ale otázkou, kdo by měl po nějakém čase v rámci této řízené demokracie
koho řídit, zda armáda islamisty, či islamisté armádu.
Pákistán je ale velká země, s velkým počtem obyvatelstva, s velkou armádou, která disponuje jadernými zbraněmi.
Současně je to velmi chudá země, závislá na zahraniční hospodářské pomoci, s mnoha odstředivými tendencemi, které činí
podstatu jejího federalismu velmi křehkou. Při svém řízení řízené demokracie uvnitř své vlastní země se proto armáda
bude muset řídit i vnějšími faktory. Doporučení z USA, EU a především Světové banky, Mezinárodního měnového
fondu a Pařížského klubu však nebudou formulována imperativně, pokud armáda zajistí integritu země a pokud její
velení bude své mocenské ambice realizovat jen v rámci pákistánských státních hranic. Aby to ale nebylo tak jednoduché,
je nutné se zamyslet nad otázkou, zda kontrolní linie příměří v Kašmíru z roku 1947 je státní hranicí Pákistánu?
Ostatně jedině z Kašmíru generál Mušaraf vojenské jednotky nestáhl.
20.10.1999
České sdružení přátel le Monde diplomatique
