Popichování Havla
aneb půtky po putykách
Václav Pinkava
V této souvislosti
nabízím dva výmluvné úryvky z knihy Jana Křesadla, Dům.
Recenzi Zdeňka Mitáčka najdete zde.
» Megas byl v hospodě kdesi ve městě i s
věrným mandysem. Nebyla to hospoda ledajaká, neboť se v ní
scházeli megaloidové, tj ony bytosti z příbuzenstva Megase,
které dříve veřejně, nyní pak skrytě, vládly Městu a
okolí.
Nemůžeme, bohužel, sloužit jejím popisem, neboť jsme v ní
nikdy nebyli, ba nemáme ani ponětí, kde se nachází, i když
ovšem nepochybujeme o tom, že existuje, neboť existovat musí,
podle logiky věci, ba není, jak počítám, asi ani jedinúm
podnikem tohoto druhu ve Městě.
Kromě megaloidů, kteří se vyznačovali vesměs rozličnými
rohy či parohy rozličné konstrukce, sedělo zde však též
něco občanů bezrohých, nicméně ještě sveřepějšího
vzezření.
Např. hned vpředu, v našem imaginárním zorném poli, seděli
tři staří zasloužilí občané, kteří, přes individuální
rysy, měli cosi až nepříjemně společného, jako by byli
členy jedné rodiny.
Tito občané se jmenovali Brunea, Krokuta a Striata, (...)
ilustrace
“Jojó," řekl soudruh
Brunea, “to byly časy, když jsme vyšetřovali nepřátele
lidu a různě jsme je přesvědčovali - například,
hehehehe, když jsme je pálili cigaretama - ty řvali !"
“Ale co bylo zajímavý, každej se při tom pochcal, každej!
To nebyl jeden, aby se nepochcal. A byli to všelijaký poslanci
a profesoři a takoví - a stejně se pochcali. Z toho je
vidět pravdivost našeho materialistickýho názoru ! Žádnej
duch nebo něco není, jsou jen chcanky a sračky a hmotný
těla, který se můžou přesvědčovat - houhou rachacha !"
“Bať, bať," přikyvovali radostně soudruzi Krokuta a
Striata a přidávali své vlastní postřehy a zkušenosti z
oboru přesvědčování, jež si zde však odpustíme, protože
by nám potom čtenáři nespali, - “byly to časy - málo
platný !"
“Škoda jen, že se to potom už tak nesmělo - "
“Člověk by myslel, že aspoň po restauraci Strogalovců se
to obnoví - a vidíš - neobnovilo ! Teda trochu jó, copak,
ale nikdy ne v plné míře a oficiálně - kdepak, naši lidi
jsou na to moc velká měkota - taková práce - to chce
chlapy - chlapy, jako jsme my !"
“Kdybysme tam bejvali mohli zůstat - myslíš, že by se to
tak zesralo, jako je to zesraný teď? - Ani nápad !! "
- “Ale jak začali s tou humanitou, tak si kopali vlastní
hrob - blbouni ! - Teď to maj !"
“No aspoň, že máme takový krásný penze," pochvaloval si
soudruh Krokuta, že si netroufli nám je vzít, nebo snížit,
- to se ví, eště se nás asi furt bojej - to jsou ty
podmíněný reflexy podle soudruha I. P. Pavlova - -"
“No copak, voni takový návrhy byly," chrochtal soudruh
Striata, “ale byly v zárodku zamáčknutý - Zaplať hmota
za toho Vaňka, že je takovej blbej!"
“To víš, to jsou ty intelektuálové," smál se soudruh
Brunea, takovejch jsem viděl - a stejně se všichni pochcali
- všichni!"
“Tak na zdraví a na ty blbí inteligenti!" zvedl sklenici
soudruh Krokuta, “Aspoň teď máme z čeho investovat
hehehehehe -na nás jsou takový plašmuškové krátký - my
to vždycky vyhrávali, my to zase vyhrajem - tak na ty ideály
humanitní !" «
_
» V pohostinství bylo několik dalších postav,
které sledovaly televizi. Na obrazovce, nejasno, či přenosem,
či z videa, byl Vaněk a pronášel řeč.
Vaněk byl (...) jakási bytost na způsob lva, ale spíše
menšího.
Měl zřetelně lví barvu hřívy, v odstínech písku pouště,
a lví charakter měla i jeho tvář.
Rovněž i jeho hlas byl nepochybně lví, upomínajíce svým
zvukem na hluboké řvaní a vrčení krále zvířat.
Vaněk vykládal o ušlechtilých věcech a pojmech, o
občanských ctnostech, přímosti, poctivosti, odpovědnosti,
lásce k bližnímu a podobně:
“Musíme odmrrrrštit záporrrrné charrrakterrrristiky,"
vrčel lvím hlasem, “jako je bezpátechná pchizpůsobivost,
bezuzdná hrrrrabivost, prrrrovinční úzkoprrrrsost a cynismus
vydávající se za rrrrealismus"...atd.
Posluchači, kteří si, jak nyní vysvitlo, zřejmě pouštěli
tuto řeč z videa záměrně pro legraci, se otřásali
smíchem.
Někteří metali po obrazovce kuličky z papírových ubrousků
a jedna postava na způsob Paviána plášťového (Papio
hamadryas) neodolala, aby na ušlechtilého řečníka
nevystrčila svůj revolučně zbarvený zadek.
“Páni, ten má medy!" volali hosté radostně, “to je teda
sranda, jen což dělej!"
“Muno, máš ještě jiný pásky s Vaňkem? - Lidi, to je za
všechny drobný!"
ilustrace
Peták a Petarda použili všeobecného veselí a soustředění
na obrazovku k tomu, aby se nenápadně vytratili. (...) Letěli
stále dál a dál, výš a výš až nad oblaků lem,
pohlíželi dolů a loučili se se značně smíšenými pocity
se zemí, kterou byli navštívili, a kterou právě opouštěli.
Několikrát zakroužili kolem dokola a pak namířili zase k
Západu. «
___________
(Votobia 1998, ISBN 80-7198-308-X)