středa 13. října

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Rozklad státních služeb?
  • Česká policie ignoruje tísňové volání (Robert Izák) Češi a myšlenky odjinud:
  • Překážky feminismu v Čechách na konci 20. století (Bohuslav Blažek) Poznámky k tématům Britských listů:
  • Estébáci a komunisté, Livie Klausová, prezidentské pravomoce, krize zdravotnictví a geniální nápad Václava Havla (Jiří Jírovec) Česká politika:
  • Lidi v ČR mají pořád strach (Jaroslav Teplý, pozn. JČ)
  • Tajemná schůzka ČSSD a ODS(Ivan Hoffman) Reakce: školství a zdravotnictví:
  • Elitářství a rovnostářství (Vlasta Leporská)
  • Socialismus v duších českých lékařů a jejich stoupenců (Alexandr Křížek)
  • Problémy zdravotnictví jako školství jde vyřešit redukcí a zachováním toho nejlepšího (Martin Gavlák) Problémy s českou armádou:
  • Nechci armádu! (Roman Štědronský)
  • Legrace s neefektivní českou armádou (Ludvík Vavřina) Darwinismus a náboženství:
  • Julianin náboženský fundamentalismus (Ondřej Stehlík) Oznámení:
  • Zajímavá výstava obrazů v Královské oboře



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Estébáci a komunisté, Livie Klausová, prezidentské pravomoce, krize zdravotnictví a geniální nápad Václava Havla

    Poznámky k několika tématům BL

    Jiří Jírovec

    Spiknutí bývalých estébáků a komunistů

    Jiná doba, jiný mrav. Před nedávnem mohli za všechno židi. Bez obětních beránků by každý musel začít sám u sebe.

    Pozastavovat se nad tím, že pro někoho bylo snadnější začít podnikat, je jistě možné, ale to je jen okrajová záležitost. V každé společnosti je, díky různým shodám okolností, taková vrstva lidí.

    Podstatné podle mého názoru je to, zda společnost vytvoří pro podnikání jasná pravidla hry a dokáže je dodržovat.

    Václav Žák se pokouší sestavit seznam bývalých nomenklaturních komunistů a sondovat, do jaké míry naplňuje posametové zapojení komunistů teorii spiknutí. Je možné, že tím otevře Pandořinu schránku - co když například zjistí, že statisticky významná skupina komunistických podnikatelů je úspěšná, vytváří pracovní příležitosti a platí daně a že tunelují právě ti druzí.

    Případ Livie Klausové

    Je příznačné, že po zveřejnění odhadu hodnoty šperků, které byly paní Klausové ukradeny, se hodně mluví o jejích příjmech, ale nikdo se nezabývá tím, jak si podniky, v jejichž správních radách seděla, vedly. Možná, že skvěle, možná ne. Mohlo jít o cennou službu, ale i o tunelování prostřednictvím vysokých odměn.

    Její znechucení stavem české společností, tedy do jisté míry důsledky panování vlastního muže, vedoucí až k pomyšlení na emigraci, je zajímavé. Otázka je, kam se uchýlit. Ani nejlepší země (podle žebříčku OSN) na světě, Kanada, není totiž pro papaláše a jejich manželky příliš bezpečná.

    Nožem ozbrojený občan například před nějakou dobou brouzdal kolem ložnice kanadského premiéra Chretiéna. Residence sice byla hlídána policisty, ale kdo by si občas nezdříml. Paní Chretiénová zachovala rozvahu, před vetřelcem zavřela ložnici na klíč a probudila stráže, čímž zachránila sobě manžela Jeana a nám premiéra. Toho se její statečnost politicky nekorektně dotkla a tak si potřeboval rychle dokázat, že v ložnici neudělal silnějšímu pohlaví ostudu. Při nejbližší příležitosti tedy předvedl, že se ani on nikoho nebojí, když jakémusi nic netušícímu demonstrantovi, k němuž se prodral svojí ochrankou, nasadil kravatu a složil ho na zem.

    Boj o presidentské pravomoce

    Vidina českého presidenta, an podepřen ústavně přidělenou mocí, vzdoruje intrikám zhůvěřilým poslanců a senátorů (jejichž soudnost byla nepochybně vyčerpána presidentskou volbou), je krásná do té doby, než si uvědomíme, že neexistuje záruka, že president nebude své nepostižitelné postavení využívat pro svoji vlastní agendu.

    Neexistuje žádný důvod, proč by český president nemohl být volen přímo. Stejně tak není důvod nepřijmout zavedenou praxi jiných demokratických zemí, kde je sestavením vlády pověřena ve volbách nejúspěšnější politická strana.

    Ponechat polozvolenému presidentovi právo manipulovat s výběrem vlády a obsazením jiných funkcí se nezdá dvakrát rozumné. To se ostatně ukázalo v případě krize v ODS a ustavení úřednické vlády s Tošovským v čele. V každém (demokraticky) slušném státu by došlo k okamžitému vypsání nových voleb.

    Nepřímá volba presidenta navíc umožňuje to, že jedna politická strana (filosofie, chcete-li) zcela ovládne stát k obrazu svému. Nebyl Václav Havel náhodou zvolen proto, že měl mezi poslanci dost kamarádů?

    Filosof Bělohradský ve svém článku , přetištěném v BL, argumentuje touto větou, kterou našel kdesi v Mf Dnes: "V čem je nebezpečná snaha zbavit prezidenta práva vyběru předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu a členů rady Národní banky? Hlavně v tom, ze tuto výsadu chce vláda svěřit pouze do kompetence politiků, čímž bude znetvořen vyvážený systém mocenských brzd a protiváh, který do ústavy vtělila před sedmi lety parlamentní většina."

    Přestože nejsem filosof, dovolím si nesouhlasit. Mocenské brzdy a protiváhy (které ochraňují občana) nepadají s presidentem, který je trestně nepostižitelný a prakticky neodvolatelný.

    Jedinou skutečnou "mocenskou brzdou a protiváhou" je otevřenost a průhlednost politických procesů. A především nezávislé sdělovací prostředky s přístupem k informacím.

    Pokud se s jejich pomocí společnost nedostane z bludného kruhu služeb a protislužeb, podrazů a ješitností, zůstane přesně tam, kde ji před lety zastihl Josef Škvorecký:

    "Vašek (shoda jména je čistě náhodná - poznámka JJ) se samozřejmě nakrk a došel si na sekču. Sekča ho má sice plný zuby, ale ponivač je Vašek zadobře s Cepkem z bezpečnosti a ten je u Kopejdy silnej v kramflekách, tak sekča slíbil, že mu to zařídí, a než Vašek dojel zpátky na envé, už tam byl telefonickej pokyn, že Karlín má převzít Budárek. Tak to se Budárkovi přirozeně nelíbilo. Vašek mu to notabene naservíroval přes Mikulu, aby byl z obliga. Budárek nic neřek a sel si lehnout do nemocnice s nějakejma ledvinovejma záchvatama, k Milosrdnejm, co tam je primářem Šofr, ponivač Budárek Šofrovi tenkrát píchl na káenvé, a tam teď čeká, co bude. To Vaška přirozeně nakrklo atd."

    (Finanční) krize zdravotnictví

    Nejde zdaleka o problém ani nový ani český. S nedostatkem finančních prostředků zápolí i velmi bohaté země. Ryze česká je ovšem promarněná příležitost z počátku devadesátých let, kdy byla možnost zapojit alespoň trochu mozek u příležitosti zvažování čím nahradit tehdy fungující zdravotnictví.

    Československo mělo v té době obrovskou výhodu v tom, že mohlo prosadit jakýkoli nový systém, aniž by se muselo potýkat s odporem existující struktury. V zásadě šlo o to najít způsob, jak co nejefektivněji využít poměrně konstantní (a nikoli neomezené) množství finančních prostředků, které si společnost jako celek může dovolit do zdravotnictví vložit.

    Lidé, kteří měli přestavbu zdravotnictví v pracovní náplni, byli bohužel postiženi ideologickým úžehem nebo spíš zatměním mozku, které jim znemožnilo vidět jednoduchou rovnici:

    vložené prostředky =náklady (platy, léky, infrastruktura) + zisk

    Zisk (pojišťoven, soukromých laboratoří atd.) nutně odčerpává prostředky z prvně jmenované oblasti. Povolení obrovského množství pojišťoven, které během několika let začaly, jak se dalo předpokládat, krachovat, hraničilo se slabomyslností.

    O ideologickém postižení svědčí to, že Československo posunulo svůj systém do dřevních dob, kdy universální zdravotní péče neexistovala a kdy se jednotlivé (relativně bohaté) skupiny lidí začaly sdružovat prostředky pro vlastní ochranu.

    Poznámka: V Ontariu existuje universální lékařská péče, kterou obhospodařuje jediná pojišťovna (do nedávna Blue Cross), posléze prodaná do USA. Větší zaměstnavatelé kolektivně připojišťují zaměstnance (péče o zuby, životní pojistka, nadstandardní nemocniční pokoj) u některé z velkých severoamerických pojišťoven.

    Nízké platy ve zdravotnictví (přidejme klidně školství a vědu) odrážejí nejen ekonomickou situaci státu, ale i krátkozraký přístup k těm, kteří "nedělají peníze", ale "jen" léčí, bádají nebo učí.

    Nejde o ryze český problém. Snahu ušetřit na střední vrstvě (jejíž rámec učitelé a lékaři zhruba vymezují) lze pozorovat i jinde. Universální jsou i argumenty o povolání, které je přece posláním (čti: nadšenci se nemusí tolik platit), upozorňování na placené nicnedělání (lékaři se dívají na televisi, učitelé učí pár hodin týdně a ještě mají letní prázdniny) a podobné žvásty, které mají získat veřejné mínění pro úspory.

    Specificky české je to, že díky přítomnosti zahraničních zaměstnavatelů (a kursu tvrdých měn) vznikla vrstva relativně dobře placených lidí. Platovému trendu se přizpůsobily i instituce v nichž bylo z čeho brát. Tento proces vedl ve svém důsledku k rozvrácení systému hodnot na pracovním trhu, který nemá na Západě obdobu.

    Rozpočtové organizace nemohou soutěžit ani se zahraničními firmami, ani s českými bankami a pojišťovnami (pokud ještě nezkrachovaly). Proto nacházíme fyziky třeba v bance, proto můj syn nedělá hydrogeologii, ale stará se o to, aby pro počítače, které jakási zahraniční firma kompletuje v Čechách, bylo dost českých klávesnic.

    Ti, kdož zůstali u fochu se (většinou oprávněně) cítí nedoceněni, jenže kde vzít a nekrást.

    Situace ve zdravotnictví je svým způsobem modelová, protože nás vrací k podstatě všeho - kde vzít peníze a obecněji - jak na tom vlastně republika je. Čeští představitelé by se měli pokusit o život v politické pravdě a po překročení vlastního stínu začít pracovat na návrzích, jak z té bryndy ven.

    Geniální nápad presidenta Havla

    President Havel učinil první krok k ve směru k pravdě zmínkou o 400 rozkradených miliardách.

    Protože to pro jeho spoluobčany nebyla žádná novinka, dá se předpokládat, že mířil přímo do zahraničí. Jako (přednášející) expert jistě ví, že v tomto případě nevyslal jakýsi diplomatický signál, ale polopaticky vyslovenou holou pravdu: V republice, kde je presidentem, se krade o sto šest a tím pádem je republika na huntě.

    Jde o výrok, jímž si český president nepochybně zajistil prvenství ve světové politice, protože takovou otevřenost bychom u presidentů všech dob i zemí jen těžko hledali.

    Český president to jistě neplácl nazdařbůh. Patrně má plán, jak přesvědčit spojence o absurditě vydávání neexistujících peněz za zbraně. Lze jen doufat, že jeho iniciativu vláda pochopí a podpoří.

    Jiří Jírovec



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|