Pokud jsme si my muži nepřiznali, že jsme byli podivným křížencem moralistů s hulváty, těžko se pro nás
stane závazné začít se k ženám chovat jako k rovnocenným partnerům. Je zvláštní, jak nám ani nepřišlo, že
slavení Dnů žen tím, že se chlapi ožerou a ženské jim u toho asistují, je ponižující pro obě strany. Nedošlo
nám také, jak sexistická byla formulka "feminizace školství", jakkoli jsme si mohli namlouvat, že jsme
přitom měli na mysli spíše vládu totalitárních slepic na místě ředitelek než to, že v pedagogickém sboru
převažovaly ženy.
Nechuť vzít vážně kritiku společnosti, s jakou přichází feminismus, je tedy do značné míry neochotou
přiznat, že ponižování žen za totalitního režimu, na kterém se většina z nás - do značné míry za tichého
souhlasu žen samých - podílela, bylo významnou podmínkou fungování totality.
Nejsme jen příslušníky národa a občany žijícími vždy v nějakém politickém zřízení. Propojenost planety
Země dodává stále více na aktuálnosti nenázorné a zdánlivě čistě abstraktní skutečnosti, že jsme povoláni k
solidaritě se všemi pozemšťany a s mimolidským životem na Zemi. Tuto zodpovědnost za nás
nepřevezme žádná instituce ani ideologie. Rozšíření lidského horizontu do rozměrů planetárních a
kosmických působí paradoxně jako jakési parabolické zrcadlo, které všechny paprsky svádí do ohniska
personální, existenciální zodpovědnosti jedince.
To představuje obrovský tlak, před kterým mnozí hledají únik. Nabídek k takovému úniku je mnoho. Jsou to
postoje, hodnotové škály, přesvědčení, víry nebo role, které se staly natolik samozřejmou součástí
našeho života, že unikají kritické reflexi. To ale znamená, že jsou to anonymní mýty současnosti.
Pro muže je svůdně pohodlné přijmout pravidla hry, podle kterých je ctěn jako ten, kdo má vyšší zájmy, kdo
má právo si hrát, kdo musí mít vyhrazen čas na relaxaci, kdo může občas vypadnout z role věrného manžela
nebo kdo může, ba má být poněkud brutální, aby nepřestal být "chlap". Zapadnout do této dobové
patriarchální pohlavní role a myslet si o ní, že je odvěká, poetická a pro chod světa nezbytná, znamená
vlastně zbavit se autenticity, vyměnit své jedinečné bytí za prefabrikovanou pověru.
Velmi odolné vůči kritice jsou stereotypy v pojetí pohlavních rolí u křesťanů. U nás nabývají tyto otázky
zvláště disgustujícího zabarvení v souvislosti s nepřerušenou tradicí rakousko-uherského sebepojímání
katolické církve. Otázky celibátu kněží, kněžství vyhrazeného pouze mužům nebo obklopení farářů zbožnými
opečovávatelkami jsou vypuzovány z veřejného dialogu, a to jak hierarchií, tak většinou laiků.
Ke konci Rakouska-Uherska a na počátku první republiky panovala u nás vůči církvi, vůči její ochotné
spolupráci s mocí a bohatstvím a v neposlední řadě vůči jejímu pokrytectví ve věcech erotiky a sexuality
nesrovnatelně otevřenější kritická atmosféra než dnes. Machar, Masaryk, Herben, Klíma, Volná
myšlenka - to jsou jen některé silněji znící kritické hlasy z mnoha. Po totalitárním puči v roce 1948 bylo
slušným lidem v katolické církvi i mimo ni proti mysli podílet se na útocích, které proti ní organizovala
vládnoucí ideologie. Z té doby nám zůstala tichá dohoda, že dokud se církev nezačne svými hříchy zabývat
sama, nikdo slušný zvenčí se k tomu nepropůjčí. Pokud se dnes někdo s takovouto kritikou do vlastních
řad ozve - jako třeba Štampach, Friedl nebo Konzal -, bývá podrážděně okřikován, aby nepral špinavé
prádlo na veřejnosti, případně aby začal zametat před svým vlastním prahem a podobně.
Kritická literatura na toto téma, jaká vychází v hojném počtu u našich sousedů v Rakousku nebo Německu,
je u nás mimo pozornost překladatelů a nakladatelství. Nepřímý cenzurní tlak církví spolu s autocenzurou
věřících tak znamenají zásadní ohrožení jejich autenticity. Ti, kdo se co chvíli prezentují jako jediní ochránci
morálky v zesvětštěné společnosti, se tak sami zbavují věrohodnosti.
Vzácnou výjimkou je přehledová práce o feministické teologii od protestantky žijící převážně ve Švýcarsku,
Jany Opočenské (Zpovzdálí se dívaly také ženy. Výzva feministické teologie, Kalich, Praha 1995).
Škála nabídek pseudoexistenciálních identifikací nekončí však s nekriticky přejímanou pohlavní rolí, ať už z
každodenních mezilidských interakcí nebo z náboženství. Mladý člověk často uvěří, že jeho vášeň pro
sportovní výkony, počítač, hudební skupinu nebo sektu je tím životním nálezem, u kterého je možno skončit s
hledáním.
Protože totalitární ideologie tzv. socialismu neměla pro jemné rozlišení existenciální dimenze a jejích
pseudoexistenciálních náhražek senzorium, považovala prostě všechny aktivity tohoto druhu za konkurenci.
Z tohoto důvodu si je rozdělila do dvou skupin: menší část se pokusila manipulativně zneužít ke svým cílům
(tato škála se postupně rozšiřovala, což dodávalo "reálnému socialismu" nádechu jakési pozvolně
rezignující liberalizace), větší část byla zařazena mezi ideologické nepřátele a pronásledována.
S rozpadem totality nastala po tomto zakázaném ovoci velká sháňka. Nabídka esoterismů a různých forem
evaze na našem trhu je obrovská a pořád ještě narůstá. Každá diagnostická forma a podforma sexuální
perverze nachází svůj časopis, klub, trh. Otevírá se pro mnohé svůdná perspektiva, že pohlaví není
biologická danost, ale otázka volby (zatím přeoperování, někdy možná i genetická manipulace).
Než mladý hledač z těchto nabídek ochutná tolik, aby shledal, že po všech zůstává pachuť kocoviny, často
skončí jeho vývojově dané údobí hledání. Existenciální problém byl tak dlouho odsouván a přehlušován, až
jeho hlásek zeslábl docela. Automobilová nehoda, zhoubná choroba, úmrtí mezi blízkými nebo vztahová krize
pak někdy rozevřou propast, na niž je člověk zcela nepřipraven. Že krize může být šance, to je sdělení
nečasté. Tendence trankvilizovat, tlumit, pojišťovat a "euthanazovat" narůstá.
Feminismus nabízí přirozenou, nenákladnou a nepopiratelně hlubokou cestu k existenciální opravdovosti:
nahlédnout radikální neúplnost své osoby ve vztahu k druhému pohlaví. Dnes už existuje paralelní hnutí,
které problematizuje a radikálně domýšlí mužskou a otcovskou roli. Z této "módní vlny" maskulinismu k nám
došplíchlo ještě méně než z publicistiky feministické.
A zde se ocitáme u té nejneproniknutelnější bariéry feminismu i maskulinismu u nás a kdekoli jinde.
Nacionalismus, totalitarismus, posttotalitarismus i pseudoexistenciální ideologie se dají intelektuálně
překonat. Člověk si to může uložit jako úkol. Můžeme si v tom vzájemně pomáhat, ve škole, ve spolcích,
mezi přáteli, v rodinách. Ke kořenům lidské existence však proniká jenom láska. A ta nikdy v minulosti
nebyla, není ani dnes a jistě nikdy nebude plně v našich rukou.
Z toho ovšem plyne jeden důsledek, který feministky stejně jako maskulinisti neradi slyší: aby tyto
myšlenkové orientace dosáhly skutečného obratu v myšlení a jednání těch, které oslovují, nemohou být
militantní.
Estébáci a komunisté, Livie Klausová, prezidentské pravomoce, krize zdravotnictví a geniální nápad Václava Havla
Poznámky k několika tématům BL
Spiknutí bývalých estébáků a komunistů
Jiná doba, jiný mrav. Před nedávnem mohli za všechno židi. Bez obětních
beránků by každý musel začít sám u sebe.
Pozastavovat se nad tím, že pro někoho bylo snadnější začít podnikat, je
jistě možné, ale to je jen okrajová záležitost. V každé společnosti je,
díky různým shodám okolností, taková vrstva lidí.
Podstatné podle mého názoru je to, zda společnost vytvoří pro podnikání
jasná pravidla hry a dokáže je dodržovat.
Václav Žák se pokouší sestavit seznam bývalých nomenklaturních komunistů a
sondovat, do jaké míry naplňuje posametové zapojení komunistů teorii
spiknutí. Je možné, že tím otevře Pandořinu schránku - co když například
zjistí, že statisticky významná skupina komunistických podnikatelů je
úspěšná, vytváří pracovní příležitosti a platí daně a že tunelují právě ti
druzí.
Případ Livie Klausové
Je příznačné, že po zveřejnění odhadu hodnoty šperků, které byly paní
Klausové ukradeny, se hodně mluví o jejích příjmech, ale nikdo se nezabývá
tím, jak si podniky, v jejichž správních radách seděla, vedly. Možná, že
skvěle, možná ne. Mohlo jít o cennou službu, ale i o tunelování
prostřednictvím vysokých odměn.
Její znechucení stavem české společností, tedy do jisté míry důsledky
panování vlastního muže, vedoucí až k pomyšlení na emigraci, je zajímavé.
Otázka je, kam se uchýlit. Ani nejlepší země (podle žebříčku OSN) na světě,
Kanada, není totiž pro papaláše a jejich manželky příliš bezpečná.
Nožem ozbrojený občan například před nějakou dobou brouzdal kolem ložnice
kanadského premiéra Chretiéna. Residence sice byla hlídána policisty, ale
kdo by si občas nezdříml. Paní Chretiénová zachovala rozvahu, před
vetřelcem zavřela ložnici na klíč a probudila stráže, čímž zachránila sobě
manžela Jeana a nám premiéra. Toho se její statečnost politicky nekorektně
dotkla a tak si potřeboval rychle dokázat, že v ložnici neudělal silnějšímu
pohlaví ostudu. Při nejbližší příležitosti tedy předvedl, že se ani on
nikoho nebojí, když jakémusi nic netušícímu demonstrantovi, k němuž se
prodral svojí ochrankou, nasadil kravatu a složil ho na zem.
Boj o presidentské pravomoce
Vidina českého presidenta, an podepřen ústavně přidělenou mocí, vzdoruje
intrikám zhůvěřilým poslanců a senátorů (jejichž soudnost byla nepochybně
vyčerpána presidentskou volbou), je krásná do té doby, než si uvědomíme, že
neexistuje záruka, že president nebude své nepostižitelné postavení
využívat pro svoji vlastní agendu.
Neexistuje žádný důvod, proč by český president nemohl být volen přímo.
Stejně tak není důvod nepřijmout zavedenou praxi jiných demokratických
zemí, kde je sestavením vlády pověřena ve volbách nejúspěšnější politická
strana.
Ponechat polozvolenému presidentovi právo manipulovat s výběrem vlády a
obsazením jiných funkcí se nezdá dvakrát rozumné. To se ostatně ukázalo v
případě krize v ODS a ustavení úřednické vlády s Tošovským v čele. V
každém (demokraticky) slušném státu by došlo k okamžitému vypsání nových
voleb.
Nepřímá volba presidenta navíc umožňuje to, že jedna politická strana
(filosofie, chcete-li) zcela ovládne stát k obrazu svému. Nebyl Václav
Havel náhodou zvolen proto, že měl mezi poslanci dost kamarádů?
Filosof Bělohradský ve svém článku ,
přetištěném v BL, argumentuje touto větou, kterou našel kdesi v Mf Dnes:
"V čem je nebezpečná snaha zbavit prezidenta práva vyběru předsedy a
místopředsedy Nejvyššího soudu a členů rady Národní banky? Hlavně v tom,
ze tuto výsadu chce vláda svěřit pouze do kompetence politiků, čímž bude
znetvořen vyvážený systém mocenských brzd a protiváh, který do ústavy
vtělila před sedmi lety parlamentní většina."
Přestože nejsem filosof, dovolím si nesouhlasit. Mocenské brzdy a
protiváhy (které ochraňují občana) nepadají s presidentem, který je trestně
nepostižitelný a prakticky neodvolatelný.
Jedinou skutečnou "mocenskou brzdou a protiváhou" je otevřenost a
průhlednost politických procesů. A především nezávislé sdělovací
prostředky s přístupem k informacím.
Pokud se s jejich pomocí společnost nedostane z bludného kruhu služeb a
protislužeb, podrazů a ješitností, zůstane přesně tam, kde ji před lety
zastihl Josef Škvorecký:
"Vašek (shoda jména je čistě náhodná - poznámka JJ) se samozřejmě nakrk a
došel si na sekču. Sekča ho má sice plný zuby, ale ponivač je Vašek
zadobře s Cepkem z bezpečnosti a ten je u Kopejdy silnej v kramflekách, tak
sekča slíbil, že mu to zařídí, a než Vašek dojel zpátky na envé, už tam byl
telefonickej pokyn, že Karlín má převzít Budárek. Tak to se Budárkovi
přirozeně nelíbilo. Vašek mu to notabene naservíroval přes Mikulu, aby byl
z obliga. Budárek nic neřek a sel si lehnout do nemocnice s nějakejma
ledvinovejma záchvatama, k Milosrdnejm, co tam je primářem Šofr, ponivač
Budárek Šofrovi tenkrát píchl na káenvé, a tam teď čeká, co bude. To Vaška
přirozeně nakrklo atd."
(Finanční) krize zdravotnictví
Nejde zdaleka o problém ani nový ani český. S nedostatkem finančních
prostředků zápolí i velmi bohaté země. Ryze česká je ovšem promarněná
příležitost z počátku devadesátých let, kdy byla možnost zapojit alespoň
trochu mozek u příležitosti zvažování čím nahradit tehdy fungující
zdravotnictví.
Československo mělo v té době obrovskou výhodu v tom, že mohlo prosadit
jakýkoli nový systém, aniž by se muselo potýkat s odporem existující
struktury. V zásadě šlo o to najít způsob, jak co nejefektivněji využít
poměrně konstantní (a nikoli neomezené) množství finančních prostředků,
které si společnost jako celek může dovolit do zdravotnictví vložit.
Lidé, kteří měli přestavbu zdravotnictví v pracovní náplni, byli bohužel
postiženi ideologickým úžehem nebo spíš zatměním mozku, které jim
znemožnilo vidět jednoduchou rovnici:
vložené prostředky =náklady (platy, léky, infrastruktura) + zisk
Zisk (pojišťoven, soukromých laboratoří atd.) nutně odčerpává prostředky z
prvně jmenované oblasti. Povolení obrovského množství pojišťoven, které
během několika let začaly, jak se dalo předpokládat, krachovat, hraničilo
se slabomyslností.
O ideologickém postižení svědčí to, že Československo posunulo svůj systém
do dřevních dob, kdy universální zdravotní péče neexistovala a kdy se
jednotlivé (relativně bohaté) skupiny lidí začaly sdružovat prostředky pro
vlastní ochranu.
Poznámka: V Ontariu existuje universální lékařská péče, kterou
obhospodařuje jediná pojišťovna (do nedávna Blue Cross), posléze prodaná do
USA. Větší zaměstnavatelé kolektivně připojišťují zaměstnance (péče o
zuby, životní pojistka, nadstandardní nemocniční pokoj) u některé z velkých
severoamerických pojišťoven.
Nízké platy ve zdravotnictví (přidejme klidně školství a vědu) odrážejí
nejen ekonomickou situaci státu, ale i krátkozraký přístup k těm, kteří
"nedělají peníze", ale "jen" léčí, bádají nebo učí.
Nejde o ryze český problém. Snahu ušetřit na střední vrstvě (jejíž rámec
učitelé a lékaři zhruba vymezují) lze pozorovat i jinde. Universální jsou
i argumenty o povolání, které je přece posláním (čti: nadšenci se nemusí
tolik platit), upozorňování na placené nicnedělání (lékaři se dívají na
televisi, učitelé učí pár hodin týdně a ještě mají letní prázdniny) a
podobné žvásty, které mají získat veřejné mínění pro úspory.
Specificky české je to, že díky přítomnosti zahraničních zaměstnavatelů (a
kursu tvrdých měn) vznikla vrstva relativně dobře placených lidí.
Platovému trendu se přizpůsobily i instituce v nichž bylo z čeho brát.
Tento proces vedl ve svém důsledku k rozvrácení systému hodnot na pracovním
trhu, který nemá na Západě obdobu.
Rozpočtové organizace nemohou soutěžit ani se zahraničními firmami, ani s
českými bankami a pojišťovnami (pokud ještě nezkrachovaly). Proto
nacházíme fyziky třeba v bance, proto můj syn nedělá hydrogeologii, ale
stará se o to, aby pro počítače, které jakási zahraniční firma kompletuje v
Čechách, bylo dost českých klávesnic.
Ti, kdož zůstali u fochu se (většinou oprávněně) cítí nedoceněni, jenže kde
vzít a nekrást.
Situace ve zdravotnictví je svým způsobem modelová, protože nás vrací k
podstatě všeho - kde vzít peníze a obecněji - jak na tom vlastně republika
je. Čeští představitelé by se měli pokusit o život v politické pravdě a po
překročení vlastního stínu začít pracovat na návrzích, jak z té bryndy ven.
Geniální nápad presidenta Havla
President Havel učinil první krok k ve směru k pravdě zmínkou o 400
rozkradených miliardách.
Protože to pro jeho spoluobčany nebyla žádná novinka, dá se předpokládat,
že mířil přímo do zahraničí. Jako (přednášející) expert jistě ví, že v
tomto případě nevyslal jakýsi diplomatický signál, ale polopaticky
vyslovenou holou pravdu: V republice, kde je presidentem, se krade o sto šest
a tím pádem je republika na huntě.
Jde o výrok, jímž si český president nepochybně zajistil prvenství ve
světové politice, protože takovou otevřenost bychom u presidentů všech dob
i zemí jen těžko hledali.
Český president to jistě neplácl nazdařbůh. Patrně má plán, jak přesvědčit
spojence o absurditě vydávání neexistujících peněz za zbraně. Lze jen
doufat, že jeho iniciativu vláda pochopí a podpoří.
Jiří Jírovec
Lidi v ČR mají pořád strach
Pane Čulíku, s tím titulkem, že "Podle čtenářů BL nepůsobí v České republice v podnikatelské sféře vůbec žádní příslušníci bývalé komunistické nomenklatury" ( BL 11.10.99) jste to přehnal a Vy to víte, takhle dělají své závěry tzv. tabloidy.
Snad je Vam líto, že se nikdo nepřihlásil, ale odpověď je přímo ve Vašem textu a také o něco níže. V tom odstavci se zmiňujete o (údajných) komunistických mafiích a to je to, z čeho mají lidé strach.
V soukromých podnicích žádná lustrace byť i chromá neplatí a díky sametové revoluci lidé nevědí, s kým mají to potěšení.
Vám poděkování a lásku, Václave Havle a Václave Klausi, lidé se nepřestali bát. Zda právem či neprávem nehraje žádnou roli.
O něco níže máte už dlouho zabudovaný text o K. Koecherovi. To byl (nebo ještě je? Já nevím, na které straně on teď je, když ČR vstoupila do NATO) superšpion sovětské výzvědné služby takové hodnoty, že byl po svém zatčení v USA vyměněn za sovětského disidenta. Proti očekávání se neusadil v Rusku, ale žije - doufám, že v klidu - někde v Čechách.
To je zajímavá situace, z které malý český člověk vyvozuje ve světle dnešních poměrů své závěry, i když Koecher podal naprosto uspokojivé vysvětlení, proč pronikl až do nejvyšších kruhů CIA, totiž aby jim ukázal vady a slabiny v jejich systému.
Jaroslav Teplý
Poznámka JČ: Pane Teplý, cožpak vy nevíte, že ten titulek byl záměrnou provokací, aby se lidi konečně sebrali a hovoří-li bez důkazů o údajné existenci komunistické mafie, aby proti ní - existuje-li - konečně začali něco dělat.
Výmluva, že se, chudáčci, bojí, je nepřesvědčivá: vždyť mohou ty informace panu Žákovi zaslat anonymně. Že by dodnes vládl v ČR takový saddámovský teror, že by se lidi nemohli odvážit ani tohoto?
Petr Pithart argumentuje, že se lidi po roce 1969 tak rychle přizpůsobili husákovskému režimu a zabydleli se v něm, protože je "zklamali vládní a straničtí představitelé z roku 1968, kteří zradili". Takové hlouposti mi prosím nepovídejte. Každý je odpovědný sám za sebe a za svou odvahu. Vždyť to je čirý alibismus. Kdyby národu skutečně záleželo na svobodě a na vládě práva, nenechal by se ztraumatizovat a otrávit nějakými politiky.
Pokud v ČR dnes skutečně existuje "komunistické spiknutí" a pokud o tom lidé mají konkrétní důkazy, nic jim nebrání, aby proti tomu něco dělali. Jenže nejpravděpodobnější je, že lidé žádné konkrétní důkazy nemají, jen chtějí mlhavě a emocionálně nadávat a tím se sami před sebou ospravedlňovat za svou bezmocnost.
Tajemná schůzka
Dnes očekávaná schůzka představitelů ODS a ČSSD je zahalena tajemstvím. Víme pouze, že ODS je nespokojena s vládou, něco s tím chce udělat a možností prý vidí zhruba pět. Aby se věcí zabývali novináři, je přislíbeno cosi zásadního, snad dokonce i nestandardního.
Dokonce je hned zkraje řeč i o předčasných volbách - v tom smyslu, že si je nikdo nepřeje, že by nám uškodily, že by byly až řešením posledním.
Jak vysoko míní ODS zdvihnout varovný ukazovák, nevíme, a nevíme ani, zda nám po dnešní schůzce nebude řečeno, že se v tajemném jednání bude pokračovat za zavřenými dveřmi.
Jisté je pouze jedno: Když politik vyvolá příliš velké očekávání a pak neudělá nic, vnímá to publikum obyčejně s nelibostí.
A protože už ODS velké očekávání vyvolala, něco by teď ve vlastním zájmu učinit měla.
Problém je v tom, že se sice nabízí hodně variant, ale žádná není příliš reálná. ČSSD nelze k ničemu přinutit, a pokud ODS nepřejde od smluvní opozice k opozici skutečné, pak celá dnešní akce přinese pouze jediné: Občan zklamaný zbytečným divadlem připíše ODS ještě větší odpovědnost než dosud za to, co tato strana umožňuje, ale přitom nemůže ovlivnit.
Zatímco nevíme, na co vlastně čekáme v této poněkud virtuální politické epizodě, spatřila včera světlo světa zpráva naprosto konkrétní: Podle průzkumu GfK nám prakticky nezáleží na tom, jak se stravujeme.
Pouze devět lidí ze sta považuje za velmi důležité kupovat zdravé potraviny.
V pohrdání zdravou výživou nemáme v Evropě konkurenci. To pak vybízí k hypotéze, že někteří politici u občanů nepředpokládají ani zdravý rozum, podle obráceného přísloví "v nezdravém těle nezdravý duch".
Zda mají pravdu, či zda se mýlí ukáže blízká budoucnost. Možná budou velice překvapeni.
Vysílá se ve středu 13. října ráno.
Poznámka JČ: Nevím, jak může politická strana v demokracii při smyslech vůbec konstatovat, že "předčasné volby by této zemi uškodily". Domníval jsem se, že v demokracii vychází veškerá moc z lidu - konec konců to má Česká republika i v ústavě - nikoliv z vládních úředníků, kteří všemu zřejmě rozumějí daleko líp než občané.
Elitářství a rovnostářství
Panove Culiku a Hausenblasi,
chci zde ucinit jen strucnou poznamku k tematu skoly - elitarstvi - rovnostarstvi...
Jsem zcela na strane pana Hausenblase ve sporu s pane Ulicnym (trochu me desi, ze lide s nazory pana Ulicneho jsou u nas v pozici pedagogicke autority).
Jen bych rada trochu rozebrala pojem elitar/elity. Ja se priznam, ze se radim mezi elitare - ovsem zastavam nazor, ze skutecne elity jdou napric spolecenskymi vrstvami.
Tedy nesouhlasim s obvykle hlasanym pojetim elity jako urcite spolecenske smetanky obvykle zahrnujici pouze prislusniky inteligence (tedy lidi, kterym se podarilo do teto spolecenske vrstvy proniknout) pripadne hornich deseti tisic.
Lide, kteri jsou odpurci rovnych podminek (napr. ve skolstvi) zpravidla argumentuji tim, ze lide si nejsou rovni svymi schopnostmi, vlastnostmi apod. A tudiz je spravedlive a ('prirozene') spolecnost kastovat. Tento zaver mi pripada zcela nesmyslny, protoze prave kdyz prijmeme myslenku, ze lide se lisi schopnostmi atd.. nelze tyto rozdily (objektivne) zjistovat jinak, nez prave tim, ze budou vystaveni rovnym podminkam, kde rozdily vyniknou.
Chci-li zmerit jak je kdo vysoky, resp. je-li nekdo vyssi nez jiny, musim oba postavit na stejnou podlozku, rekneme podlahu a bez bot a merit oba stejnym meritkem.
Bude-li nekdo z nich stat na zidli (lepsich vychozich podminek) nebo na schodech (ostatne spolecenske vrstvy jsou casto prirovnavany ke schodum, ktere jak znamo se metou od shora), neda mi takove mereni spravny vysledek. To jen na okraj, nebudu se poustet do uvah jak moc vzdelana muze byt nejsirsi populace, jak toho dosahnout apod. Drobnost na zaver - opovrhovana Nova davala australsky serial ("Skola zlomenych srdci"), ktery se divacky atraktivni formou zabyval prave pribehy deti a ucitelu stredni skoly pro problemovou mladez. Bylo to docela pekne.
Jenže úkolem dobrého školství není rozdělit lidi na nadané a nenadané, ale vyučovat je tak, aby byl využit potenciál každého člověka plně a efektivně. Jinak je to přece plýtvání.