Zákon hrou
Kdysi jsem investoval nějakých těch 990 Kč do svého vzdělání a koupil si bichli Dějiny českého státu v dokumentech. Dnes je k sehnání za polovic. Tuto honosnou publikaci věnčí celostránková reklama Harvardských Investičních fondů, což jistě patří k folkloru státních dějin.
Objemný svazek uvádí ústavu v upravovaných zněních, od Masarykovy první republiky až k (nedávné) současnosti. Říkám to tak divně proto, že dnešní ústava je de facto překonána navrhovanou ústavou opozičně-smluvní. (Budu se těšit na neméně objemný dodatek ke zmíněné knize, za štědrého sponsorství pestré plejády institučných podnikavců a krkavců, a za cenu mnohonásobně vyšší.)
Pan Běhunčík ve svém článku v BL poukazuje na údajnou nesystémovost ústavy, která se odvolává na jakýsi "zákon" v mnoha bodech, obzvlášť pikantně ve článku 52. Tím však není míněn jeden a tentýž zákon, nýbrž zákon jako obecný pojem, k jehož tvorbě a úpravě je tu určitý, ústavou definovaný proces. Nesouhlasím tedy s tvrzením, že ústava je nekompletní a alibistická. Paradoxně nekompletní by byla naopak ústava tak definitivní a hermeticky uzavřená, tak sebestředně moudrá, že by neměla zapotřebí odvolávat se vůbec na nic nedohotoveného vně sebe.
Co tím chci říct? Lze prokázat matematicky, že procedurální řídící popis, který je natolik komplexní, aby řešil veškeré dění čehosi explicitně, musí být složitější než to, co popisuje, protože navíc obsahuje výkladová pravidla sama sebe a definice odkud kam sahá jeho řídící záběr. Je to podobné slavnému paradoxu Bertranda Russela, když se ptá, zda množina všech množin které neobsahují sama sebe je sama v sobě obsažena. Podobné v tom smyslu, že je to na palici.
Brr. Ať vás z toho nerozbolí hlava. Třeba přeskočte další část.
Smrtelné objetí
Na zákonech není nic zázračného. Je to prostě údajně logický systém pravidel, jako třeba počítačový program. Už několikrát jsem si v životě ověřil, že dobrý programátor stačí na leckterého právníka, když jde o sepsání kvalitní smlouvy. Právní soustava je v zásadě velice podobná programování počítače. K programování je třeba někde mít zakotvenou metadefinici samotného programovacího jazyka, ve kterém a pomocí něhož samotné programování probíhá. Tato metadefinice zajistí, že je vzniklý systém logicky kompletní a funkční, včetně schopnosti vlastní obměny. Nechceme aby docházelo k neřešitelným stavům, k bezradnému ustrnutí, nebo k takové situaci, kde se do nekonečna na sebe odvolávají dva činitelé, z nichž ani jeden nemá na zneškodnění druhého, anebo jeden vyžaduje aby druhý nejprve něco vyřešil, než to své vykoná on sám. Něco jako instituciovaný alibismus.
V programátorské hantýrce se takovému jevu říká "deadly embrace", smrtelné objetí. V politice máme opoziční smlouvu.
Za mých let na oxfordské universitě se proslavila tamější informatika, ve šlépějích profesora Djikstry, který prosazoval nezbytnost matematické metody, jak dokázat logickou kompletnost a bezchybnost složitých počítačových programů. Takové metody by jistě našly uplatnění i v oblasti tvorby zákonů, nejen v oblasti bezporuchového řízení letectví nebo zdravotnictví, kde se bohužel dosud neaplikují - a výsledky známe.
Tehdejší vedoucí Computer Teaching Centre oxfordské university Francis R. Pettit - (autor knihy Post-Digital Electronics ISBN 0470273348) pověsil své motto: Don't debug, debungle - přeložil bych následovně.
Nelátat, rozmotat
Hodně zjednodušeno, nejde ani tak o to jak přenést problematiku do matematických rovnic, ale jak zmapovat souvislosti a zákonitosti, jak popsat rozhraní a mezní stavy, a tím prokázat veškeré varianty chování systému in extremis. Vadný je každý systém, jehož mezní stavy nejsou známy, nebo který nemá na libovolnou mezní situaci ani řešení, ani metodu jak řešení daného problému včas dopracovat.
Výhodou této metodiky je, že počet mezních stavů složitého systému je nějak popsatelný (byť obrovský), zatímco všech ostatních mezistavů je nekonečně mnoho. Něco jako procházka podél hranic, namísto bloudění křížem krážem uprostřed.
Definitivní zkouškou složitého systému jsou tedy právě mezní, zdánlivě hypotetické a absurdní případy, byť zcela nepravděpodobné, přesto možné. V tom spočívá podstata prastaré moudrosti, dnes tak povrchně a mylně chápané jako "výjimka potvrzuje pravidlo". Původní úsloví exceptio regulam probat znamená "pravidla pokoušej vyjímečnými stavy."
Stačí narazit na jediný pravidlem nedomyšlený případ, abychom se ujistili, že systém pravidel je podezřelý. Nepotrzujeme tedy bezchybnost přímo, ale hledáme chybu. Stačí jedna chyba, a bezchybnost je ta tam. Pozor, při nápravě nelátat, rozmotat.
Dost bylo suché teorie, bez příkladů: Co třeba, když více stran ve volbách získá naprosto přesně stejný počet hlasů. K tomu jsou zapotřebí různé mezní předpoklady a definice, jako že tu jsou minimálně dvě strany a dva voliči, neboli je sudý počet voličů, pokud jsou strany jen dvě atd. Nebudu to rozebírat, to náleží matematikům, a není pro čtenáře laika zajímavé.
V takovéto krajní situaci, pokud by vznikla po nyní připravené změně ústavy, by musel president pověřit sestavením vlády "vítěze voleb", avšak žádný jednoznačný vítěz by nebyl. Co pak dělat? To přece musí ústava umět řešit, právě proto že je to mezní stav. Pokud mezní stavy neřeší, je ústava prokazatelně nekompetentní. Současná ústava toto řeší. Právě tím, že ponechává klíčové rozhodnutí koho pověřit sestavením vlády na úsudku presidenta. Co kdyby nebyl žádný president na svém místě, ptejme se.
Limonádový Joe
Na závěr v duchu Komenského, škola hrou: Kdysi jsem slyšel o jedné společenské hře, která děti i dospělé velmi pěkně učí, jak vzniká systém rozhodování podle pravidel, přeneseně, jak funguje zákon, legislativa, demokracie v praxi. Zkuste si jí zahrát doma. Místo memorování ústavy bychom měli tuto hru zavést ve školách.
Začíná se s jedním, jediným pravidlem. Nepamatuji si toto "ústavní" pravidlo doslova, ale pokusím se o rekonstrukci. "Základní a jediné neměnné pravidlo této hry je, že ostatní pravidla této hry stanoví hráči, způsobem, na kterém se dohodnou."
Následuje třeba usnesení, že se o všem hlasuje a jak. Pak se hlasuje o živelně vzniknuvších návrzích, jedním z nichž je, jak omezit živelnost navrhování. Nebo třeba následuje hlasování o tom, kdo má kde sedět, kdy bude přestávka, zda je přípustné být pod vlivem alkoholu, kdo je v této hře vítězem a poraženým, a jak se to pozná. Nebo se zaobíráme nejprve tím symbolicky podstatným, jak se hra jmenuje (například "Zákon!" - nebo třeba Limonádový Joe, s kterým, jak známo, Zákon přichází.)
Tato hra je velice zajímavá svou neopakovatelností a tendencí vyústit v různé názorné příklady jevů jako je puč, podvod, beztrestnost, vyobcování ze hry atp. Kam se odeberete, záleží jen a jen na kolektivu hráčů.
Užitečné na hře je, že v rychlém tempu odhaluje principy správy věcí veřejných. Například objasňuje zásadní rozdíl mezi společností, kde co není povoleno, to je zakázáno a společností, kde co není zakázáno, to je povoleno.
Zahrajte si naostro. Vstupte do politiky.
