Zpověď tajemníka prezidentovy manželky
Ačkoliv podtitul zní: Ve službách Dagmar Havlové a Václava Havla, touto knihou prokázal M. Rýc presidentskému páru službu medvědí. V době, kdy obliba V. Havla klesá a vláda navrhuje omezení jeho pravomocí, rozhodně mu na popularitě nepřidá. V podstatě totiž potvrzuje všeobecného povědomí, že si president vzal sice krásnou, leč panovačnou ženu, která nejen, že nebyla stvořena pro roli první dámy, ale chová se na Hradě jako slon v porcelánu.
Kniha poskytne dostatek informací těm čtenářům, kteří se zajímají o osobnost paní Havlové. Tu psychiatr Rýc líčí dokonale z různých pohledů (jarmareční literatury - pes, čínského horoskopu - had, normálního horoskopu - skopec, grafologa, tajemníka). Naopak mnoho neříká těm, které Dáša nezajímá a knihu si koupili pro informaci o Kanceláři presidenta republiky. Skličující je poznání, že v Kanceláři pracují lidé v dusné atmosféře za velmi malé platy. Je jich 150 a výstupy jsou žalostné. Souhlasím, že by jich stačilo 50 schopných a řádně zaplacených. Zaplaťbůh nepíše Rýc špatně o panu Medkovi (o novém kancléři panu Mathé se nevyjadřuje). Vůbec pak nepíše o tom, jak Kancelář spolupracuje s presidentem. Jen kriticky konstatuje, že jak si to president zařídil, tak to má. Ostatně s V. Havlem přišel Rýc minimálně do styku a nikterak si do oka nepadli. Své udělala i milostná aféra mezi Rýcem a Dášou, která se dle Rýce nekonala (čemuž president údajně nevěří).
Je pro Hrad typické, že obsazuje funkce stále kamarády, přítelíčky, známými a známými známých. V případě tajemníka patrně nešlo o náhodu, že byl profesí psychiatr a homeopat. Rýc na několika místech naznačil, že jednak zdraví Dáši není stoprocentní a jednak že občas využíval na Hradě i své původní profese. Každopádně kniha působí dojmem, že autor neustále zvažoval, co zveřejnit a co ne, až ze samého strachu, aby něco nevyzradil, neuvedl ani to, za co president utrácí svůj plat ("Představa, že president bere neskutečné peníze, je neskutečně mylná, víme-li, co všechno si z nich musí platit.") Nelze se proto divit, že se nedovíme nic o tom, jak Dáša údajně presidentem manipuluje. Je otázkou, zda číst zpověď s tak silnou autocenzurou má vůbec smysl.
Nejautentičtěji působí osobní korespondence (ovšem rovněž pečlivě přebraná). Dočteme se v ní hodně o sobě, o "národní povaze". Jak lidé paní Veškrnové neodpustí, že s Havlem podváděla Olgu, že se sňatkem nepočkali ani 1 rok po smrti paní Olgy, že na svatbu nepozvali ani nejbližší rodinné příslušníky, že musela odejít fenka Ďula, osobní lékař pana Havla a řada dlouholetých spolupracovníků. Jak lidé považovali svatbu dcery Niny na zámku v Lánech za znesvěcení památných míst po TGM. Známý "přítel" presidentského páru prof. Knížák v knize figuruje jen jednou větou (odvolává se na něj paní v dopise): "Dáma se dámou rodí a ze sebevětší herečky se dáma nikdy nestane." Mimochodem to se Knížák mýlí hned několikrát: Jednak Dáša není žádná velká herečka, ale jen dobrá komediální herečka a jednak i průměrná herečka umí dámu zahrát. Problém je v tom, a to přesně Rýc vystihl, že Dáše nikdo nenapsal pro roli první dámy scénář a ona neumí improvizovat. Prostě nemá noty a neví, co zpívat. Blíže pravdě je proto přísloví Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
Zvlášť trapně působí líčení absolutní přednosti obou slintajících boxerů (Madla-umyvadlo a Sugar), miláčků paní Dáši, nejen před zaměstnanci, ale i hradními návštěvami. Možno-li Rýcovi věřit, pak například velvyslanec odchází od paní presidentové vystrašen a s uslintaným sakem. To, co psi jedí, nemá většina národa na stole ani ve svátek.
Zdá se, že je to neradostné čtení. Nikoliv. Na několika místech jsem se srdečně zasmál a musím Rýcovi přiznat jistý spisovatelský talent. Nebýt oné autocenzury, která z knihy ční, jak sláma z bot, nevím o nikom, kdo by paní presidentovou, ten státnický omyl V. Havla, popsal lépe.
Petr Jánský