Nejenom Praha
An English version of this article is available here in Central Europe Review.
(Článek obsahuje akademické reference, které v BL nepřekládáme a zájemce odkazujeme na anglický text.)
Jedním z hlavních rozdílů v české společnosti je rozdíl mezi Prahou a venkovem. Proto je podivné, že většina nedávné literatury o české politice, zahraniční i domácí, se soustřeďuje téměř výlučně na Prahu a na to, co se děje tam (1).
Pro to existuje mnoho důvodů, některé jsou ospravedlnitelné, jiné nikoliv. Na jedné straně, je rozumné studovat "sametovou revoluci" tím, že se soustředíme téměř výlučně na Prahu, protože byla ohniskem politického napětí a scénou dramatických politických událostí. Na druhé straně vypovídá takový přístup málo o tom, jak proběhla revoluce v jiných částech země, kde žije většina Čechů. Jak vnímali pražské události Češi, kteří žijí mimo Prahu?
Vzhledem k tomu, že 88 procent obyvatelstva ČR nežije v Praze a že většina Čechů se neúčastnila revolučních demonstrací, zdá se to být důležitá otázka, chceme-li porozumět dnešní české politice.
Jiné otázky jsou podobné: Jak pohlíželo oněch 88 procent české veřejnosti na změny, které následovaly po roce 1989? Jak reagovali na rozčlenění Československa? Jak se stavějí vůči nynější hospodářské stagnaci a politické nestabilitě?
Jak zdůrazňuje C. M. Hann ve své antropologické práci o střední Evropě, je důležité, aby se studenti středoevropských postkomunistických změn nezaměřovali jen na hlavní města. (2)
Omezená srovnání
S několika málo výjimkami je typické, že vědci přehlížejí menší společenství v České republice. (3) Mnoho studií pomíjí život na venkově a zdůrazňují místo českých zemí ve "vyspělé a industrializované" skupině národů po rozpadu habsburského impéria. Takové výroky jsou v knihách historiků, zabývajících se Československem, běžné.
(První republika) byla na sedmém místě na světě, co se týče procenta jejího obyvatelstva, zabývajícího se průmyslovou výrobou... (4)
Ve dvacátých letech patřilo Československo mezi deset nejprůmyslovějších zemí světa... (5)
České země tradičně patřily k průmyslově nejrozvinutější části Rakousko-Uherska s 60 - 70 procenty jeho průmyslové výroby. (6)
Tento standardní názor se znovu opakuje ve zprávě OECD z roku 1995 o zemědělské historii českých zemí. (7) Obyčejně se předpokládá, že byly české země od devatenáctého století industrializovány, a tak urbanizovány, jako většina západní Evropy. (8) Existují však důvody, proč tento předpoklad zpochybnit.
České země z období před rokem 1914 obyčejně prohlašují za urbanizované a industrializované autoři, kteří chtějí Čechy srovnávat s relativně agrárním Slovenskem nebo s ostatní východní Evropou. (9) Při takovémto srovnávání mají České země skutečně delší historii industrializace. Bylo docela přirozené, že se takto srovnávalo v době, kdy existovalo Československo a komunistický blok. Toto srovnávání má však své meze, zejména dnes, kdy povede integrace České republiky do Evropské unie přirozeně ke srovnávání českého vývoje se situaci v západní Evropě ve stejných obdobích. (10)
Česká industrializace
Během posledních několika let umírňují někteří autoři onen starý, příliš zjednodušený názor tím, že nyní činí širší srovnávání - zejména se západoevropskými zeměmi. Dospívají k názoru, že podstata industrializace v českých zemích byla jiná od industrializace, jakou zažila západní Evropa. Zaznamenávají, že české země, i když byly podle východoevropských měřítek "průmyslově" rozvinuté, neprojevily některé následné sociální změny, které se spojují s industrializací na Západě. Podle Schoepflina se České země v devatenáctém století podobaly více východní než západní Evropě v tom, že
1. v českých zemích nedošlo ke vzniku politicky motivované buržoazie, která by si silou dělala nárok na moc tradiční byrokracie.
2. V českých zemích nedošlo k integraci městských a venkovských oblastí.
3. Důsledkem toho bylo, že dělnická třída raného komunistického režimu byla "nová" v tom smyslu, že předválečnou dělnickou třídu "zavalila" vlna nových příchozích z venkova. Původní městská dělnická třída byla relativně malá.(11)
Schoepflinovo nedávné přehodnocení však není úplně nové. Podle knihy od Otakara Nového, která vyšla v roce 1983, probíhala česká industrializace v menším měřítku a na větším počtu různých, od sebe izolovaných míst. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století pracovalo ještě stále více lidí ve vesnickém průmyslu než v celém těžkém a důlním průmyslu. Velké aglomerace, kde lidé bydleli a zároveň vyráběli, jaké vznikly v západní Evropě, vznikly v Československu vlastně až za komunistické éry. Namísto nich existoval "příliš velký počet malých komunit", které byly "rovnoměrně rozmístěny". (12)
Předtím charakterizoval výstižně tento jev Ferdinand Seibt jako "die Grossstadtarmut der (ersten) Tschechoslowakei" (chudoba Československa na velká města). Povšiml si, že český průmysl koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století se rozvíjel v malém měřítku a že to bylo výrazně odlišné od západoevropské zkušenosti industrializace, která vedla ke vzniku velkoměst. Ještě v roce 1930, navzdory podstatné industrializaci, zdůrazňuje Seibt, žila více než polovina československého obyvatelstva na venkově - zatímco v Německu to byla méně než třetina obyvatelstva. (13) David W. Paul se Seibtem souhlasí a zdůrazňuje, že i když v roce 1930 pracovalo 42 procent Čechů v průmyslu, jen 25 procent jich bylo zaměstnáno ve velkoprůmyslu s typickými západními běžícími pásy. (14)
Je proto zavádějící předpokládat, že česká industrializace v devatenáctém století znamenala automaticky urbanizaci, tak jako na Západě. Rozptýlenost průmyslu znamenala, že regiony a menší komunity, ano, české země jako celek, přistupovaly k moderné době výrazně odlišným způsobem: raná česká industrializace neznamená urbanizaci v západním smyslu.
Demokratické dědictví
Důvodem, proč vysvětluji jedinečnou historii industrializace v České republice, není teoretizovat o tom, že snad malý rozměr českého průmyslu vytvořil zvláštní český národní charakter nebo politickou kulturu. I když je to možná do určité míry pravda, takové zvláštnosti by měl raději objevit empirický výzkum, nikoliv velikášské teoretizování na základě selektivní četby historie.
Účelem je ale poukázat na demokratické dědictví, které vzniklo v důsledku tohoto minulého vývoje a zaznamenat, že navzdory vzestupu centralizující Prahy (15), menší komunity v českých zemích si zachovaly v minulosti hospodářský i politický význam a mají ho z mnoha důvodů i dodneška.
Totéž malé město
V důsledku výše vylíčeného rozptýleného průmyslového rozvoje žije nyní ve venkovských oblastech České republiky (v osadách s méně než 2000 obyvateli) 2,6 miliónů lidí: čtvrtina celkového obyvatelstva. (16) 45 procent Čechl žije ve městech a vesnicích s 10 000 nebo méně obyvateli. (17)
I když nelze rozumně říci, že každé společenství v dnešní České republice je předmoderní vesnice, i v městech, které mají téměř 10 000 obyvatel, má člověk, který tam žije, pocit, že žije někde, kde "se všichni znají". (18) Ano, toto tvrzení potvrdí mnozí, kteří se narodili, dostali vzdělání, vstoupili ve svazek manželský a budou pohřbeni na témže malém městě. Je velmi pravděpodobné, že tento pocit příslušnosti k místní komunitě poskytuje smysl místní totožnosti a soutěží, s "vymyšlenou komunitou" národní totožnosti nebo ji možná doplňuje. (19) Místní komunita je přirozeným a primárním ohniskem veřejného zájmu, a tak je klíčovým prvkem politického života pro velkou část českých občanů.
Minulý politický význam
Přidáme-li historickou perspektivu, význam českého venkova byl jasně vidět za první republiky, v období, kdy ve dvou ze čtyř meziválečných parlamentních volbách získala agrární strana v Čechách a na Moravě největší počet českých hlasů. (20)
Agrární strana byla také jedinou stranou, která se podílela v meziválečném období na všech vládách a zastávala v deseti z třinácti vlád úřad ministerského předsedy. (21) Agrární strana nezastupovala jen malé majitele půdy, kteří zmizeli s komunistickou kolektivizací, ale odrážela širokou škálu venkovských zájmů. Fungovala jako "nadtřída, venkovská politická organizace", která sjednocovala zájmy venkova a vytvářena "nejsilnější a nejdůslednější politickou moc za první republiky." (22)
Dosud dnes nikdo nevyužívá precedentu politicky silného venkova. Ale vzhledem k tomu, že převažují protipražské nálady a na obzoru se objevuje regionalizace, je možné, že některé části českého venkova znovu získají svou sílu z období mezi dvěma světovými válkami.
Dnešní politická přitažlivost traktoru
Dá se říci, že po kolektivizaci byla politická role venkova za komunismu většinou jen symbolická. Život například v JZD spal víceméně hlubokým spánkem - dokonce i během Pražského jara. (23) Po revoluci v roce 1989 však určité otázky významně posílily roli venkova.
Češi často vidí venkov jako symbolický zdroj svého národa. Jako ve většině východní Evropy, podstata národní totožnosti se historicky odvozuje z "venkovského lidu". (24) V tradiční české mythopoei, tvorbě národních mýtů, jsou obyvatelé venkova těmi lidmi, kteří udržovali jazyk a kulturu při životě v národním období "temna" po bitvě na Bílé Hoře. (25). Venkov hraje životně důležitou roli v národní mytologii a národní mýty mají dosud důležitou roli v dnešní české politice (26).
Přidruženým tématem je to, že vlastnictví půdy má stále v politice silnou emotivní sílu, jak je vidět z toho, jak silné emoce vyvolávají postkomunistické otázky restituce, možnost privatizace, jíž by se účastnily zahraniční firmy (27) i politické využívání otázky prodeje půdy v roce 1995 a začátkem roku 1996 v souvislosti s delikátními česko-německými rozhovory. (28)
Vzhledem k tomu, že význam zemědělství a využívání půdy na venkově plně uznává Evropská unie (29), budoucí integrace České republiky do EU zdůraznila důležitost problémů českého zemědělství. Není důvodu očekávat, že výjimečná struktura zemědělského podnikání a malý podíl zemědělství na národním hospodářství (30) osvobodí zemědělské zájmy v České republice od budoucího politického konfliktu s Bruselem (31); nepřátelství českého venkova vůči politice EU a vůči západoevropské podnikatelské praxi se už vyskytlo v celé řadě případů. (32)
Samozřejmě, venkov je něčím víc než jen zemědělstvím. Jsou na něm vesnice a města, v nichž žije téměř polovina všech Čechů a pracuje v průmyslu i ve službách.
"Totalitní stav mysli"
Malé komunity, které byly doposud víceméně ignorovány, mohou osvětlit populární českou debatu ohledně "totalitního stavu české mysli" po pádu komunismu. To, že se Západ v současnosti zaměřil na hlavní politické události a na makroekonomické změny, většinou ignorovalo "mentální změny" směrem pryč od autoritářského způsobu uvažování, ale na toto téma se často hovoří v českých intelektuálních kruzích. Před "sametovou revolucí" analyzovalo normalizaci a její vliv na českou kulturu, společnost a politické myšlení několik disidentů. (33) Dnes debatují čeští psychologové o psychologickém dopadu totality na Čechy (34) a někteří čeští autoři vidí nynější mentální přechod pro Čechy jako obtížnější, než bylo překonání nacistické minulosti pro Němce. (35) Někdy se hovoří o tom, že totalitní postoje zůstávají a že bude zapotřebí mnoho let, než se budou Češi schopni ztotožnit s demokratickými hodnotami (36). Málo lidí podporuje tuto linii uvažování více než prezident Václav Havel (37).
Pokud existuje přežívající totalitní mentalita, která ochromuje rozvoj demokracie v české společnosti, pak se bude nejpravděpodobněji vyskytovat mimo velká města, vzhledem k typickými mezilidských vztahům na venkově. Obyvatele měst chrání anonymita. Mohou měnit zaměstnání a vytvářet si lehčeji nové styky, ale "začínat znovu", zapomínat na minulost a přimět i lidi kolem vás, aby zapomněli na vaši minulost, to je daleko obtížnější v oněch malých společenstvích, kde "se všichni znají". (38)
