pátek 17. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Česká politika:
  • Zeman, Fischer a armáda (Ivan Hoffman) Diskuse:
  • Má česká literatura v dnešní době vůbec nějaký smysl? (Petr A. Bílek, Jan Čulík, Lubomír Machala, Antonín Jelínek a další) Ekonom Joseph E. Stiglitz a jeho názory na privatizaci ve východní Evropě:
  • Vzácná shoda názorů - s křížkem po funuse? (Jaroslav Teplý) Poezie, Václav Fischer, Senát a česká politika:
  • Staré bačkory (Václav Pinkava) Reakce:
  • České soudnictví - pomůžou peníze? (Radek Tesař)
  • Platy soudců (Petr Němec) Česká politika:
  • Stane se prezident vazalem parlamentu? (Dana Cihelková) Ekologie:
  • Zpráva WHO a dioxinové havárie na Internetu (Děti Země)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Stane se prezident vazalem parlamentu?

    Dana Cihelková

    Snaha “opozičně koaličního" tandemu ČSSD - ODS provést zásahy do Ústavy, sledující radikální omezení vlivu menších politických stran v Parlamentu, včetně omezení pravomocí prezidenta, je tím nejméně šťastným krokem, jaký mohou tyto dvě strany učinit.

    Bylo by však nevěrohodným počínáním klást vinu za tento únik před hrozbou opakování volebních výsledků roku 1998 pouze těmto dvěma stranám. Byla to především Unie svobody, která svou rádoby pravicovou zásadovostí znemožnila vytvoření takové vlády, jakou vyžadovala prohlubující se hospodářská a morální krize země. Pro její příznivce to sice mohlo být signálem, že US je věrná svým voličům až za hrob, ale jinde vnímali tuto nepružnost jako cestu do hrobu. Nelze popřít, že premiér Miloš Zeman nabídl KDU - ČSL a US mnohem více, než vyplývalo z pouhé proporcionality volebních výsledků.

    Představa Rumlovy strany, že když ČSSD nenajde v Parlamentu potřebnou podporu a tu nenajde ani ODS, tato patová situace nakonec vyústi do pokusu sestavit vládu pravého středu, podporovanou Hradem. “Když dva se perou, třetí se směje", je sice přísloví velmi přiléhavé k různým životním situacím, ale jak se ukázalo, v politice na něj nelze spoléhat. Ten třetí - “moudrý" - stojící povýšen nad toto pokleslé hašteření se však dopustil několika zásadních chyb.

    Jan Ruml zřejmě přecenil svou pozici. Jako někdejší ministr vnitra, zodpovědný za explozívní nárůst kriminality, organizovaného zločinu, jemuž nedokázal ani v nejmenším čelit, navíc zodpovědný za řadu vážných pochybení ve vedení svého rezortu, včetně pokryteckých opatření vyvazujících komunistické zločince se zodpovědnosti za zločiny z dob totality, jej zbavily někdejší aureoly disidenta. Nejen to. Jako politik se ukázal být neschopným, spíše hledajícím výmluvy, proč se to nebo ono děje, než těmto jevům účinně čelit. Jeho časté výměny šéfů inspekce MV a dosazení povolného člověka do funkce prezidenta policie ČR, přesvědčily občany, že je ochoten přistupovat na nečisté kompromisy. Přičteme - li k tomu poněkud směšné verbální projevy, využívající uměle vykonstruované aféry (kufříková, bamberská) vyzývající Zemana k rezignaci, aniž by zohlednil, kdo tyto aféry zinscenoval, pak před občany stojí nevěhodně vypadající alibista.

    Při troše zdravého úsudku mohl dojít k závěru, že Zeman mu nabídl šanci, jak tento stín sejmout ze své tváře. Jeho odmítnutím, zdůvodněným věrností slibu svým voličům, neukázal zásadovost, ale ponechal prostor pro možnou interpretaci, že spíše mu šlo o realizaci hesla “čím hůř, tím lépe". Křesťanští demokraté si nad ním klidně umyli ruce a mohli si to dovolit. Ukázali vůči ČSSD dostatečnou vstřícnost, čímž si nepopudili voliče levého středu, avšak s poukazem na povolební aritmetiku logicky vycouvali, aniž by něco ztratili. Viníkem byl přece neústupný Ruml.

    Z Klausova a Zemanova politického stylu se dalo usoudit (signál z tolerance chabé pozice vlády ODS roku 1996), že tito dva politikové se na něčem dohodnou. Opoziční smlouva sice předčila veškerá očekávání, ale vzhledem k momentální situaci ji nelze upřít nějakou logiku, byť velmi nestandardní. Pokud dnes malé parlamentní strany hledají spásu v nějaké čtyřkoalici (US, KDU - ČSL, DEU, ODA) a útočí na tuto smlouvu, jako na něco neskonale nemravného, spíše by se měly zamyslet, zda učinily dost pro to, aby riziku vzniku tandemu ODS - ČSSD zabránily v době, kdy k tomu měly dostatečný prostor. Připomeňme si, že o “velké koalici" se vážně uvažovalo, jako o jedné z možných alternativ už před volbami..

    Nelze skrývat, že “opoziční smlouva" je produktem uplatnění “technologie moci", nijak se nelišící od praktik ODS z dob, kdy Klaus dával svým koaličním partnerům ne jednou spolknout hořkou pilulku, ať si laskavě spočítají kolik má kdo hlasů, vždy, když se tito trpaslíci vzbouřili a ODS chtěla ve vládě prosadit svou. Navrhované ústavní změny, poškozující malé strany a prezidentské pravomoci, staví KDU - ČSL a US do prekérní situace. Jakkoli se dříve od podpory KSČM distancovaly, pokud chtějí opozičně smluvním stranám zabránit v jejích úmyslech, budou muset komunistům hodně nadbíhat, už jen proto, že jejich preference by je mohly přivést k pokušení tyto změny podpořit. Rumlova US si tak svou neschopností realisticky uvažovat připravila past, z níž se nedá bez “odřených uší" vyklouznout. Tuto past však taktéž připravila všem budoucím prezidentům, nejen Havlovi.

    Pokřik o nedotknutelností Ústavy nepostrádá sice racionální jádro, ale nemůže ODS a ČSSD odradit. Vidina vymetení parlamentního dvorečku je lákavá pro Klause i Zemana. Oběma jde nejen o “vendetu", i když každému z jiného důvodu, ale také o vidinu velmi autoritářského režimu, skrývajícího se za fasádou demokracie. Ústavní změny - vítěz bere vše - by nepochybně učinily jakoukoli vítěznou stranu velmi akceschopnou, odsouvající Poslaneckou sněmovnu do role divadelních kulisáků, avšak v téže pozici by se zákonitě ocitl i Senát (v důsledku podobnosti volebních systémů). Otázkou tudíž je, kde by ODS a ČSSD byly ochotny se zastavit v dalším tvořivém uplatňování “technologie moci", tedy ve “vylepšování ústavy, kdyby Poslanecká sněmovna a Senát ztratily schopnost těmto autoritářským metodám čelit?

    Je nasnadě, že ODS a ČSSD se zde snaží o něco velmi nebezpečného, co by se v budoucnu nemuselo nikomu vyplatit. Malé parlamentní strany nemají dostatečnou sílu, aby těmto tendencím čelily. Zákon o referendu, umožňující občanům rozhodovat o takovýchto závažných otázkách přímo, je v nedohlednu a při odporu ODS k němu, je nepravděpodobné, že by se v tomto směru něco zlepšilo. Občané tak mohou jen v němém úžasu zírat, jak opoziční partneři porcují demokracii a pomalu z ní okrajují její základní fundamenty, i když ne vždy se to může takto vyhraněně jevit.

    Plánované ústavní změny, mající omezit pravomoci prezidenta zjevně sledují tytéž cíle. Podívejme se, po čem Klaus jde. Snaha o razantní omezení pravomoci prezidenta při jmenování členů bankovní rady ČNB, je zjevným důsledkem tvrdé měnové politiky ČNB, uplatňované v době, kdy hrozilo, že “měkký kapitalismus" vydrancuje banky do podstaty a politicky nařízené úvěrování privatizace se stane uzákoněným házením peněz do chřtánu “gangsterského liberalismu". Když už nic jiného, tak Tošovský zachránil bankovnictví před úvěrovým vytunelováním.

    Klausovi tedy jde o to, aby ČNB byla povolným nástrojem politiky vlády. V podstatě místo principu kooperace chce nastolit princip dominance. O tom, jak zhoubná by byla na těchto vratkých základech stojící měnová politika, a to nebereme v úvahu nechvalnou zkorumpovanost státní byrokracie, je nasnadě.

    Rozum pak zůstává stát nad navrhovanými změnami pravomocí prezidenta, týkajících se personálního obsazování Nejvyššího soudu. Razantní změkčení této procedury by nutně vedlo k riziku propojování moci výkonné a soudní, což už je důvodem k velkým obavám, nejen z důvodů historických. K čemu jsou Klausovi či Zemanovi dobré mocenské páky skýtající možnost ovlivňovat Nejvyšší soud, byť prostřednictvím personálních zásahů? Zkušenosti s dosazováním “poslušných" do státního aparátu, v dobách dominance ODS, jsou podnes otřesnou zkušeností, ale také ukázkou, co vše je tato strana ochotna obětovat z demokracie, jen aby si udržela maximum moci.

    V neposlední řadě je nutno přihlédnout ke způsobu volby prezidenta, souběžně s chystanými ústavními změnami. Samotný fakt, že občané byli z těchto voleb vyšachování, napovídá, že volba prezidenta je parlamentní hrou, odrážející momentální rozložení sil, vzešlých z parlamentních voleb. Přihlédneme - li k eventualitě voleb podle většinového systému, tedy bylo by nutno počítat s dominancí jedné vítězné strany, pak odtud vyplývá, že prezident by byl dosazenou figurkou ovládanou vítězem, zodpovědnou témuž partajnímu sekretariátu.

    Pokud by ODS s ČSSD chtěly všechny tyto obavy rozptýlit, pak by musely prezidentské pravomoci posílit, nikoli omezit. To se týká rovněž způsobu volby prezidenta. Klausovsko Zemanovský tandem si však tuto lahůdku nenechá zajisté vzít. Jestli příští prezidentské volby o něčem budou, pokud se nestanou pouze důvodem k partajním rvačkám, pak také o tom, jak si Klaus vychutná Havlův odchod z prezidentství. Pro nejširší občanskou veřejnost je v jejím zájmu, aby využila všech ústavních možností k zastavení nárůstu autokratických tendencí, směřujících k tichému oklešťování základních fundamentů demokracie. Nikoli snižování počtu subjektů v politice, ale udržení rozumných proporcí, včetně zavedení institutu referenda, všude tam, kde o něco jde, je zárukou, že demokracie se nestane pouhou fasádou, obdobně jak se staly fasádou proklamované fundamenty tržní ekonomiky v dobách, kdy Klaus se nemusel s nikým o moc dělit.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|