• K rozhodování o třetím operátorovi mobilních telefonů v ČR: Den v podniku British Telecom: ČR musí přijmout metody moderního managementu (Jan Čulík)

• Internet: Češi jsou připraveni na revoluci (Andrew Stroehlein)

• Vliv ekologických organizací v České republice (Andreas Beckmann)

• Erotický agent KGB "Romeo": Vždyť jsem vám říkal, že jsem špión (Guardian)

• Etika při novinářské práci: Měl šéf správní rady deníku Guardian přijmout státní vyznamenání?

• Ke Kudláčkově prémii na odstranění Klause (Ondráš)

• České noviny odmítají opravit pomluvu: Jenom takový docela malý hyenismus (Karel Koecher)

• O systému ARES a o etice podnikání: Politika je věc veřejná (Štěpán Kotrba)

• Ruský archivář odhalil nejvýznamnější britskou špiónku pro KGB

• Jak se vyučuje češtině v Jižní Koreji

• Česká byrokracie: Růžová karta (Petr Jánský)

• O co jde v aféře Egona Lánského (Jiří Jírovec)

• Ekonomické nevolnictví v ČR (Petr Paleta)

• Rozhovor s místopředsedou vlády Pavlem Rychetským (František Roček)

• Ivo Mathé píše Jakubu Puchalskému: Vrátil jste Českou televizi o pět let zpátky

• Pražský kupónový král investuje v Ázerbajdžánu (Central European Economic Review)

• České školství: jaké otázky o tom, co je na školství špatného, si neklademe

• Ke zvolení Václava Fischera senátorem (Jiří Jírovec)

• Zákon o zahraničních kontech je nedokonalý: Egonie, aneb Konto Lánský (Václav Pinkava)

• "Dané slovo je zákon." O knize Česká literatura od počátků k dnešku (Jaroslava Janáčková)

• Jak multinacionální banka ING šíří etické principy podnikání (JČ podle Financial Times)

• Vladimír Železný a televize Nova: Zloděj křičí Chyťte zloděje (Milan Šmíd)

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

O tom, zda tyto komponované večery, ve kterých se dobové manipulaci bude čelit pravdou, přispějí k našemu vyrovnání s minulostí, anebo zda pouze učiní obrazovku televize nesnesitelnou, se můžeme přít.

Neměli bychom ovšem pro tento spor přehlédnout, že je hodně důvodů vyrovnávat se také s přítomností.

V tomto smyslu byl včerejšek dnem A.

Armáda totiž zažila rozsáhlé zatýkání důstojníků majetkové sekce, kterým je kladeno za vinu, že uzavírali pro armádu nevýhodné smlouvy na nákup náhradních dílů,vybavení, služeb a oprav.

Poslanec Nečas k tomu poznamenal, že přílišná koncentrace moci svádí ke korupci. Tato jeho myšlenka samozřejmě neplatí pouze pro armádu.

Koncentrace moci neprospívá ani rovné hospodářské soutěži a zjevně devastuje i politiku.

A tak se čekalo, zda včerejšek nebude dnem F. Nakonec i byl. Václav Fischer do kterého voliči vložili důvěru, že se v politice bude chovat jinak než straníci se dočkali gesta v naší politice zcela neobvyklého.

Fischer se omluvil ODS a jejímu předsedovi za podezření, která nemohl prokázat. Čeká, pravda, že i Václav Klaus se omluví za to, co o něm napsal v předvolení inzerci, ale důležitější, než zda se takové omluvy dočká, je pro něj zřejmě to, že se zbavil černého Petra.

Kartou, která je politicky výnosnější je jeho zájem o práci v zahraničním výboru Senátu. Chce být užitečný.

To je něco, proti čemu se obtížně argumentuje. Senátoři budou sotva přesvědčovat voliče o tom, že do zahraničního výboru nepatří.

Spíše mu vyhoví. Pokud se mu bude dařit, třeba se mu i splní sen, že z příštích voleb vzejdou další nezávislí senátoři. Zda byl včerejšek skutečně především dnem "F" tedy zjistíme později.

Vysílá se v pátek 17. září ráno.

Má česká literatura v dnešní době vůbec nějaký smysl?

Jan Čulík: Sleduju hodně, poprvé jsem si toho pořádně všiml na setkání pana Prečana v Scheinfeldu letos v květnu, kde on měl pozvané různé starosty ze zcela malých obcí, třeba na Moravě, že skutečně, kupodivu, navzdory prohnilosti onoho pražského centra, pokud to mohu tak říct, a špatných sdělovacích prostředků, v malých vesnicích se zdá se občanská společnost začíná aktivně probouzet. Nakonec jste to viděli dnes u toho senzačního správce muzea v Novém Městě nad Metují. (Byl to nadšenec, který skupině bohemistů promítal v muzeu pásma diapozitivů dlouho po zavírací době a argumentoval, že zákazník má před zaměstnancem v každém případě přednost.)

Antonín Jelínek: Pane Kime, jak se vnímá Kundera v Jižní Koreji? Představte si, že mi řekl čínský velvyslanec, že nejčtenějším autorem mezi studenty v Pekingu je Kundera. A já povídám, a prosím vás, vy rozumíte jeho ironii? On říká, no samozřejmě, že rozumíme. Pak jsem se ptal kulturního atašé čínského a říkám, vysvětlete mi, proč právě Kundera. To jsou ty Směšné lásky, že jo. On říká, no to samozřejmě. Víte, sex byl v Číně léta tabu a tohle jsou trochu takové dveře. Ale oni si přeložili i Nesnesitelnou lehkost bytí.

Kyuchin Kim: V Koreji je čtyřicet miliónů obyvatel. Čtyři sta tisíc lidí má moc rádo literaturu. Kundera je světový spisovatel, proč ne.

Antonín Jelínek: Čili se v Koreji vydává a čte se, ano?

Kyuchin Kim: Ano, ano. Myslím, že se prodalo kolem půl miliónu jeho knih. Lidi, kteří mají rádi literaturu, ho četli. Na začátku devadesátých let, kdo nečetl Kunderu, nemohl mluvit v kavárně.

Jan Čulík: Já mám jeden takový docela jednoduchý kurs na bázi angličtiny, úvod do české literatury v Glasgowě, a studenti vždycky říkají, co nás pořád otravujete s Babičkou to je něco tak sentimentálního, a když dojdeme ke Kunderovi, svět se zastaví a oni jsou fascinováni. Nechápu, proč to je. Co jim to všechno dělá s hlavou. Přicházejí pětadvacetiletí kluci, to je senzační. To jsem v životě nečetl. To je návod, jak na ty holky. Ale oni pochopí, na základě toho instrumentu, jímž tady literární kritici pohrdají, jak je to zjednodušené a kýčovité, oni pochopí realitu střední Evropy.

Eva Bauer, Německo To můžu než potvrdit. V Německu ta samá reakce.

Antonín Jelínek: A nic jiného se v Koreji z české literatury nečte?

Kyuchin Kim: Začali jsme překládat Čapka. Někdo přeložil z Německa před deseti lety Švejka. Potřebuje to ale reklamu.

Antonín Jelínek: To máte pravdu, o tom jsme tady někde mluvili mezi sebou, že kdyby existovala masívní reklama na dobré knihy, kdyby někdo měl na tu reklamu, tak by se zvýšila prodejnost i zájem.

Lubomír Machala: Ale je otázka, jestli by se to četlo. Základní podmínka je, že literatura je interaktivní záležitost a potřebuje člověka, který je ochoten vyvinout určité úsilí, nejenom při rozeznávání písmenek, ale i trochu větší...

Mluvil jsem o informaci. Vyjdou věci, o kterých lidé nevědí. Někdy si v Nových knihách přečtu recenzi a říkám si, tohle bys měl znát. A sám nevím, že to vyšlo.

Helena Kudláčková: To je ovšem dáno tím, že knih vychází opravdu hodně. Snesla bych debatu úplně na zem, protože bych řekla, že přestalo fungovat to, co fungovalo taky ještě před několika lety, že když se potkalo několik lidí, kteří spolu takzvaně mluvili, tak si řekli, ty, čets toho Viewegha, Báječný léta pod psa? Četls tohle? Už dlouho jsem se nesetkala, a myslím, že se pohybuju v dostatečně širokých kruzích, aby přišly moje děti, jedna učí na gymnáziu, řekli, mami, tohleto si musíš přečíst. Když s něčím takovým přijdou, bohužel to není z české literatury. To je například teď německý titul Předčítač. To jsem se dozvěděla z několika různých míst, to by sis měla přečíst. To není žádná reklama. Jestliže máme určitou intelektuální úroveň, o některých dílech bychom měli vědět. A bohužel, musím souhlasit s Petrem, že už několik let nevím o ničem, co bych z české literatury takhle "povinně" musela číst. Na druhé straně, autor, o němž se domnívám, že už by mohl být pro tuto dobu úplně pasé, tak se mi zcela náhodou dostala do ruky knížka Můj přítel Kamil od Adolfa Branalda, to je spisovatel, jemuž bude přes osmdesát let, to je autor, který by asi dnešním mladým lidem moc neřekl, ale já vám můžu říct, že to po dlouhé době byla knížka, kterou jsem si přečetla s chutí. Neříkám, že je to veledílo. Ale aspoň jsem si to přečetla s chutí.

Antonín Jelínek: Je to kniha o malíři Kamilu Lhotákovi, Adolf Branald byl jeho přítelem.

Jan Čulík: Oponujte mi ohledně manipulovatelnosti české společnosti. Jestli dovolíte, řeknu vám drobnou historku ze života. Chtěl bych, abyste mi to vyvrátili, protože je to dost deprimující.

Jak víte, vydávám internetový časopis. Ten má tu vlastnost, že se tam zaznamenávají přístupy čtenářů i k jednotlivým článkům. Internetová česká obec se považuje za smetánku české společnosti. Povšiml jsem si, že je přímá úměrnost: čím je bulvárnější nebo razantnější titulek v mém časopise, tím větší čtenost bez ohledu na obsah. Zdá se mi, že tento způsob prezentování skutečnosti - televizí Nova, bulvárním tiskem, asi opravdu změnil přístup lidí k informacím. Napsal jsem o tom, ukázal jsem jim tu statistiku, řekl jsem milí čtenáři, podívejte se, co děláte. Nějaká paní z Ameriky se divila, jak je možné, že Čulík uráží své čtenáře. Hned následující den vyšel v Lidových novinách jakýsi článek o tom, jak Lucie Bílá odhaluje svou nahou životní filozofii. Jedna autorka ten článek docela seriózně zkritizovala. Dal jsem tomu provokativně dal titulek "Lidové noviny a nahá zpěvačka". A to mělo nejrekordnější čtenost. Co si o tom myslíte?

Lubomír Machala: Že je to normální. (Smích.) A že to takové vždycky bylo.

Walter Annus: Víte, jestli ten článek dočetli?

Lubomír Machala: Bulvár má své zákonitosti a ty vycházejí ze zákonitosti lidské psychiky. Hraje bohužel na - možná - nejméně ušlechtilé rysy. Lidská psychika funguje zcela zákonitě.

Helena Kudláčková: Přesně tohle říkal Michal Viewegh, proč se jeho poslední knížka jmenuje Povídky o sexu a manželství. Je si tohohle naprosto vědom.

Lubomír Machala: To zafunguje, ať je to intelektuál nebo topič, tak to plácne, a jeden řekne, no to byla paráda, druhý, no, dobře, no, to jsem zas někam šlápl. Je to danost.

Antonín Jelínek: Milan Jungmann na to vzpomíná. Jana Červenková vyhrožuje, že ten titulek jednou použije k něčemu. Dodával jsem do Literárních novin v šedesátých letech články, ale bez titulků. Já jsem si neuměl nic vymyslet. Nechával jsem to na redaktorech. Jednou mě to velmi poškodilo, protože jsem dal článek o poezii a pak jsem četl titulek, "Čím měřit poezii". Jel jsem ve vlaku a seděli tak nějací mladí lidé a říkali, hele, nějakej vůl chce měřit poezii. Tak jsem dělal, že jsem negramotnej a Literárky neznám. A Jungmannovi jsem po těchto zkušenosti přinesl dlouhej článek a z takový rozvernosti jsem ho nazval "Souložila mladičká". A Jungmann to čte, a říká, člověče, vždyť je to o Karlu Teigovi? Já povídám, no, je to o Karlu Teigovi, ale lidi to budou číst, protože furt budou doufat, že někde, jo, k tomu dojdem. No nedal mi tam ten titulek, ale nikdy na něj nezapomněl.

Eva Bauerová: Mně by zajímalo, jestli existuje ve školách povinná četba, kdy učitelé ovlivňují vkus mladých lidí a doporučují jim literaturu. V Německu to existuje tak, že nemají žádnou doktrínu, každý učitel si, než začne školní rok, napíše nakladatelstvím, k nám chodí celé bedny, a vybírá se, jaká literatura by byla vhodná pro literární kursy. Většinou je to dobré pro nakladatele, když je učitel dobrý, objedná to samozřejmě celá třída. Ale musím říct, že každý učitel má volnost ve výběru spisovatele, kterého probírá. Tak se stane, že stejný ročník, třída A,B,C,D,E, mají různé učitele a každý má jinou literaturu.

Petr A. Bílek: Až do konce osmdesátých let bylo tohle velice direktivně dáno. Byla předepsaná povinná četba od šesté třídy základní školy až do pátého ročníku vysoké školy. Pak nastalo takové vakuum, že všechno je použitelné, a dneska je situace hledání určitého kánonu. Střední škola se k tomu vrátila velice rychle, protože se ukázalo, že učitelé reagovali, my teď nevíme, co máme učit. Řekněte nám co máme učit. Přijali to s úlevou, když se znovu vytvořily konkrétní osnovy, kde je napsáno, tohohle autora proberete, a tohohle méně. Pro učitele je to jednodušší. Už vědí, teď. I na vysoké škole - český model je založen na přehledovosti. Všechno se má probrat a o tom určitě mají vědět. I tam je určitý systém doporučené četby, který vyvolává nejrůznější reakce, protože jisté povědomí o kánonu je. My, když jsme dělali na katedře právě ten seznam na dvacáté století, tam se nádherně ukazuje, když jdete víc a víc do současnosti, povědomí, že tohle je evidentně dílo, které bohemista má znát, se víc a víc vytrácí. Končí to šedesátými léty, tam je to ještě snadno rozlišitelné. Potom dál se dá něco vybrat a ta devadesátá léta, tam snad ani shoda být nemůže. Někomu tohleto vadí, že se mu předepisuje, co je podstatné. Je to ale součást určitého kulturního povědomí. Pan Kim říkal, že bez Kundery jste nesměli do kavárny. I tady, i když je to určitý snobismus nebo elitismus, je dobré, když je alespoň o čem se bavit. Musí být pár autorů, kteří jsou v kulturním povědomí.

Jan Čulík: A to jsou?

Lubomír Machala:Já bych relativizoval, co říkal Petr. Takhle je to v Praze, anebo když se podíváme, tak je to na filozofické fakultě. Na středních školách je pravda, že učitelé chtěli konkrétnější osnovy, ale to neznamená, že funguje systém předepsané literatury. Maximálně, co vím, a že přednáším na středních školách, bych mohl doložit na disketě, kterou tady mám, přehledem, maximálně doporučují učitelé studentům, co by si měli přečíst. To jsou střední školy. A na vysoké škole já vím, jak to dělá kolega. Ten to dělá ale jinak, než jak to dělám já, ale žádný u nás nepředepisujeme. Já modeluju profil semináře tím, co probírám, ale existuje základní požadavek, aby někdo mohl přijít do semináře, musí znát knihu, o které se hovoří. To je patnáct knih, ale já chci mnohem víc, aby měli přečteno. Co se mění, a to předepisuju, to je počet knih ke kolokviu, počet knih ke zkoušce. Samozřejmě z toho období, o kterém se bavíme. Co přečte, to je mi v zásadě jedno. Ale musí být schopen o tom hovořit.

Antonín Jelínek: Petr má pravdu v tom, že je rozkolísaná vrstva středoškolských češtinářů. Bohužel, padesátiletý vývoj se na nich podepsal, že minimum z nich jsou samostatné osobnosti. Když se mě zeptá kantorka z gymnázia, a můžu učit Majerovou, tak bych jí nejradši řekl, hele, jdi do háje a běž řídit tramvaj. Když to nevíš sama.

Lubomír Machala: Tondo, to máš tak. Stejně tak, jak je osmdesát procent špatných tramvajáků a dvacet je výborných, osmdesát procent špatných holičů a dvacet výborných, tak je osmdesát procent špatných učitelů a dvacet procent těch, kteří jsou schopni si to vyřešit sami, a o to jde. Když mám v semináři patnáct lidí a můžu se tam bavit se třemi až pěti lidmi, pokaždé mám chuť se jít opít. To je splněná norma. Ale předpokládat, že těch patnáct lidí bude na jakési vysoké úrovni, myslím, je neadekvátní.

Jan Čulík Co ty chudáci děti ve školách s těmi osmdesáti procenty špatných učitelů?

Lubomír Machala: A co uděláme s těmi tramvajáky?

Jan Čulík: Jenže to je trochu méně důležité, asi ty tramvaje.

Antonín Jelínek: Z hlediska budoucí generace.

Jan Čulík:Psal mi jeden čtenář, který je kdesi v Británii na stipendiu, že když maturoval asi před čtyřmi lety, zněla u maturity z české literatury jedna pětadvacetina, pětadvacátá otázka u maturity z české literatury asi takto: "Josef Škvorecký, Milan Kundera a ostatní zakázaní autoři z období komunistické totality." Takže -

Antonín Jelínek: Jasný.

Lubomír Machala: V okamžiku, když bychom chtěli, aby to dělali prestižní a vyspělí lidi, tak by muselo být učitelství prestižním povoláním. A nestane se prestižním povoláním, dokud to společnost neohodnotí. Takže, co chcete? Tak, jak je to zaplaceno, tak vám budou dělat.

Antonín Jelínek: Je nemožné u nás, aby nakladatel poslal knihy na střední školy. To je z oblasti snů. A za druhé, že by si ti kantoři byli s to sami vybrat a objednat. Vy jste mě, paní Bauerová, k tomu inspirovala, že jsem si vzpomněl na tu paní profesorku, která chudinka nevěděla, jestli má zamlčet Marii Majerovou, proto, že byla komunistka.

Lubomír Machala: Vezmi si po devadesátém roce Vančurovo výročí. Vždyť to byla skoro odvaha se přihlásit k tomu, že to byl velký autor. A to byla celospolečenská atmosféra.

Antonín Jelínek:Ano, psal jsem o Nezvalovi do Lidovek, Petránek mě uhnal, protože řekl, že mu to všichni k Nezvalově výročí v devadesátém roce odmítli.

Lubomír Machala:Mně by zajímalo, jestli je někdo u vás s vašimi studenty z české literatury čten? Má někdo ze současné literatury ohlas? Z nových autorů.

Jasminka Delova, Makedonie: Vždycky když začínám tak se ptám studentů, co znají z české literatury. Tak četli Čapka, Kunderu, Švejka. to je přeloženo do makedonštiny. Z české literatury je nejvíce autorů přeloženo do srbštiny. Do makedonštiny jen hlavně Kundera, něco od Čapka, teď Švejk. Nic víc. Všechno začínáme od začátku.

Eva Bauerová: Ale to záleží na zemi a na nakladatelství. Vím, co se udělalo pro Pavla Kohouta. Jeho poslední kniha, nakladatelství mu obstaralo obytný vůz, nad tím byla reklama, plakáty v každém městě, kam přijel, plakáty před knihkupectvím, rozhlas, měl připravenou cestu. Jel Německem a Holandskem. To stojí peníze a to dělal nakladatel. Pak se o něm ví a pak se to kupuje. Kohout je známý.

Jan Čulík: V Británii byla v Londýně na jaře nová inscenace Švejka. Dost se o tom hovořilo. Pynsent, když se ho ptali v rádiu, co je nejvýznamnější české literární dílo, řekl asi právem Švejk. Ivan Klíma se pořád prodává.

Antonín Jelínek: Je to pochopitelné. Zajímal jsem se o to a když vyjde Klíma v Mexiku, jsou to informace o tak exotické zemi a o tak exotických dějích, jako je třeba o pražském povstání, proto se čte. A on je psaný čtivě. Pavel Kohout má teď úspěch ve Spojených státech, vyšla mu tam Hvězdná hodina vrahů pod názvem Vrah vdov. Už ten název bere, a dali mu náklad šest tisíc. Vyšel ve Washington Post velmi pozitivní článek, že konečně je tady něco z konce války, a česko-německý konflikt, a pražské povstání, a krutosti Němců a krutosti proti Němcům. Nakladatel to zvýšil na šedesát tisíc.

Jan Čulík: A Miroslav Holub. U Londýna je básnický klub, který se jmenuje Holub. Kdo je pro český národ významnější, Miroslav Holub nebo Jaroslav Foglar? O Foglarovi vyšlo tisíce nekrologů a národ plakal a šel na pohřeb, a o Holubovi vyšlo v MFD pár řádek. V Guardianu byly tři samostatné nekrology. Co to znamená?

Antonín Jelínek: Četl jsem, vím o tom. Mluvil jsem o tom nad Holubovou rakví. Právě o tom. Proč jsi ukazoval ve věci Ivana Klímy na Petra?

Lubomír Machala: Protože i tady tohle, co říká Honza, v něm se musejí převracet vidle, protože jeden z jeho největších oblíbenců je Ivan Klíma a hned za ním je Miroslav Holub, které by v podstatě - - ale, ať to řekne sám.

Petr A. Bílek: Já bych je nezakazoval. Já myslím, že Klíma, to je podobný případ, jako se tady mluvilo o Kohoutovi. To je záležitost medializace. Jak jsem měl možnost to sledovat ve Spojených státech, už je to jméno, existuje kontinuita, a tak nová kniha něco znamená. A zároveň, pokud náhodou nikdo nenapíše, tak si Ivan Klíma o té knize napíše sám. Je tedy záruka, že se výrazná informace v New York Review of Books objeví. Miroslav Holub je mi trochu záhadou. Rozumím tomu, proč takhle moc vycházel, kvůli tomu, že se to pěkně překládá.

Jan Čulík: Ono je to možná v anglickém překladu lepší než v originálu. Holub je ale přeložen do čtyřiceti jazyků. To já nevím, jak to vypadá v jiných jazycích.

Petr A. Bílek: To jsi uváděl na své internetové stránce. To číslo mě trochu fascinuje. Holub je ideální autor na výbory. Když se dá Holub do jedné knížky, je to pěkné, je to zajímavé. Kdežto zkuste číst dvanáctou sbírku Miroslava Holuba.

Jan Čulík: No ale v Británii vycházejí takhle tlusté básnické sbírky od Miroslava Holuba, a prodávají se. Mně říkal, já se nikam nevnucuju a oni mě zvou, když zjistí, že se neožeru, nepobliju... Takže je to taky do určité míry medializace.

Antonín Jelínek:A on zároveň recitoval svoje věci anglicky. Takže ho poslouchali naposled na Novém Zélandu. Přišlo šedesát tisíc lidí na stadión. Ne na Holuba, nýbrž na svátek poezie. A Holuba poslouchali čtyřicet minut a on mi pak říkal, to snad není pravda. Šedesát tisíc lidí zaplatilo vstupné a já čtyřicet minut čtu básně a oni poslouchají a tleskají. A stejně tak v Indii, mi to řekli. Tam je velice známý, v Indii. No, a u Ivana Klímy, když jednou Arthur Miller napíše, já mám v Praze kamaráda, výborného prozaika, tak Arthur Miller je někdo, tak to zůstane v povědomí.

Jan Čulík: Dobře, ale Petře, tak ještě jednou tu otázku, kdo je významnější pro český národ, Miroslav Holub anebo Jaroslav Foglar?

Petr A. Bílek: Významnější jak, v čem a proč. - To spíš ten Foglar. - Jako konstatování stavu, ne že by to tak být mělo.

Antonín Jelínek: Já si myslím, že Foglar je moc špatný spisovatel a vždycky byl špatný spisovatel a že chytal mladé lidi na něco úplně jiného. Na idealistické momenty abstrahovaného skautství. Proto jsem to prožíval jako mladý kluk taky. Taky jsem lovil bobříky.

Lubomír Machala:On to nebyl literární fenomén.

Antonín Jelínek: V jisté chvíli mě to přešlo. Po letech jsem si Foglara přečet a řekl, špatná čeština, mizerná fabulace, a tak dále.

Jan Čulík: Ale český národ šílel, když Foglar umřel.

Antonín Jelínek: Šílel. Byli jsme na pohřbu a nevešli jsme se do krematoria. Skautíci tam stáli. Já bych se nebyl dostal dovnitř, kdyby mě tam nezatáhl ministr kultury, který řikal, pojďte se mnou. Jeho pustili a tak mě taky.

Lubomír Machala: Skutečně to není jenom literární fenomén. On bral literaturu jako výchovný prostředek toho, co začal dělat už předtím. To byla jen jedna z věcí, které rozvíjel, v klubovnách, v táborech. To přesahuje. Taky tam nebyli čtenáři, ale skauti. Lovci bobříků.

Jan Čulík: Způsobem, jak posílit společenskou roli literatury nebo její rezonanci je, že musí mít literární dílo ještě mimoliterární obsahy?

Petr A. Bílek: Musí fungovat jako nástroj. Nemyslím si, že je to jenom národní obrození. Když se podíváte zpátky, je to pořád, kdy literatura suplovala něco jiného. I Foglar je tohohle nádherným příkladem. Použití literatury jako nástroje k něčemu jinému. Nástroje, který v daném kontextu velmi dobře fungoval jako nástroj. Je to nepředstavitelné, ale kdyby se objevil fenomén Foglar až v devadesátých letech, už to nebude fungovat, protože literatura jako nástroj nyní už nikoho nezajímá. Ale tenkrát po tom byla poptávka a on to nabídl lépe než kdo jiný. A lidé na tom pohřbu, to už je nostalgie. To jsou lidé, kteří jdou za tím mýtem, za Foglarem od třicátých do sedmdesátých let.

Jan Čulík: To je zajímavý závěr, že česká literatura může mít funkci v české společnosti jenom, když něco supluje.

Lubomír Machala: Výraznou funkci. Ale kde je to jinak. Na Nobelovu cenu je nyní navržen kosovský spisovatel. A je dost pravděpodobné, že bude jeden z hlavních kandidátů. Ono to funguje, že se literatura dostává do různých postavení a tam bývá zneužívána.

Jaroslav Teplý

Na výroční konferenci Světové banky o rozvojových ekonomikách, která se konala koncem dubna 1999 ve Washingtonu, přednesl její hlavní ekonom a Senior Vice President Joseph E. Stiglitz velmi zajímavý, téměř revoluční příspěvek, který by mohl znamenat zásadní převrat v názorech Světové banky na reformy v postkomunistických zemích. Časopis Ekonom uveřejnil český, nepatrně zkrácený překlad ve svých číslech 23-25 /99.

Stiglitzův příspěvek je pro mne potvrzením v podstatě všeho, co jsem na toto téma napsal od roku 1970 dodnes. Uvádím na ukázku několik citátů ze Stiglitze kursivou a pro srovnání své vlastní normálním písmem. Samozřejmě se náměty citátů nemohou úplně krýt, některý můj citát se vztahuje na dva Stiglitzovy, někdy je v mém citátu navrhováno řešení, kterým se Stiglitz nezabýval. Zkratka SČNH 1970,6 znamená název mé knížky "Socialismus v čs. národním hospodářství " napsané roku 1970. Vyšla (jako samizdat) nejprve francouzsky pod názvem "Economie nationale de la Tchécoslovaquie contemporaine" v Paříži roku 1976, česky pak počátkem 1990 v exilovém nakladatelství INDEX .

....Po deseti letech od počátku transformace ve východní Evropě a zemích bývalého sovětského bloku a dvaceti letech od počátku transformace v Číně jsou naše dojmy smíšené... disparita mezi úspěchy jedněch a neúspěchy druhých je tak velká, že by bylo nezodpovědné nepokusit se z průběhu transformačního procesu poučit. Konec konců veřejné diskuse o něm již započaly...

...Ekonomický krach v Rusku kontrastuje s obrovským rozmachem v Číně, která si zvolila vlastní cestu transformace a odmítla se řídit jednotnými předpisy západních poradců...

...Otázkou tedy zůstává, kde se stala chyba, pokud jde o ruskou ekonomiku. Není příliš překvapující, že ti, kteří obhajují šokovou terapii, dokazují, že základním problémem není příliš mnoho šoků a příliš málo terapie, nýbrž právě naopak. Tvrdí, že šok byl příliš malý a reformy nebyly prováděny dost agresivně...

...Já tvrdím, že příčiny selhání reformy v Rusku, v zemích bývalého Sovětského svazu a bloku jsou mnohem hlubší. Spočívají v nepochopení samých základů tržní ekonomiky a postavení základů pro reformní procesy na písku...

...Co se má podniknout, chceme-li začít znovu? Nepochybně v tom připadne hlavní role státu, který musí zůstat silný... ale který musí přejít od role podnikatele k roli regulátora, soudce, omezit svou činnost v řízení, plánování a kontrole na únosné a rozumně uskutečnitelné minimum vzhledem k dobrým a špatným lidským motivacím ... podněcovat iniciativu a chránit při tom jednotlivce a nové podniky proti zbytečným ztrátám, neboť všichni se začnou učit. Z "pedagogického" hlediska jde o to znovu proběhnout obdobími klasického kapitalismu, aby se normalisovalo ekonomické chování obyvatelstva (aniž by bylo možno si dovolit čistý liberalismus, aby si všichni uvědomili jeho výhody pro silné a nevýhody pro slabé)... (SČNH 1970,6 str. 157,161)

...Přinejmenším část problémů je výsledkem přehnané důvěry ve fungování učebnicových modelů. Učebnice ekonomie jsou - možná - dobré k výuce studentů, ale nikoli k tomu, aby radily reformním vládám, co mají dělat...

...Mimo to, řešení hospodářských problémů nesmí být brzděno tak zvanými "ideologickými" principy. nesmějí být kladeny podmínky, že systém musí být kapitalistický (systém založený na vzpomínkách) nebo socialistický (systém založený na přáních); nezamýšlíme vytvořit nový model socialismu, který by "ohromil" celý svět, stejně tak je třeba nechat na pokoji klasiky všeho druhu s jejich teoriemi. Jedinou podmínkou je, že budoucí řešení musí být realistické a musí dosáhnout skutečného obratu v národním hospodářství... (SČNS, 1970,6 str. 143)...

...Mám osobně maximální lidské pochopení pro obdiv předních osobností koalice pro liberály typu von Hayeka, Friedmana a j. a i k tomu, že jejich cílem bylo vybudovat systém s minimálním či žádným zasahováním státu do národního hospodářství, ale takový systém se na světě dá těžko najít; učení jmenovaných vynikajících ekonomů je jako celek dnes prakticky "neprodejné" či neuplatnitelné. Mimoto snaha o zavádění nějakého rigorosního systému zavání trochu neblaze známou ideologickou dogmatisací ekonomické politiky...

(Poněkud neobvyklý pohled na polistopadovou politiku, Polygon 3/93)

...další část problémů vznikla v důsledky zaměňování prostředků s cíli. Například privatisace či liberalisace kapitálového účtu byly kvalifikovány jako úspěchy transformace, nikoli jako prostředky k dosažení důležitějších cílů. Konec konců důležité není vytvořit tržní ekonomiku, ale zlepšit životní úroveň lidí a položit základy udržitelného, spravedlivého a demokratického rozvoje...

...Tak např. privatisace je sice důležitým prostředkem, ale nikoli cílem. Současná koalice splní svůj úkol, postaví-li republiku na nohy, nikoliv zprivatisuje-li vše do poslední mrtě a převezme současně ze západních zemí právní normy, od kterých ony země už pomalu začnou ustupovat. (Vůbec se zdá, že se v zemi rozmáhá názor, že dokončením privatisace bude vše vyřešeno, ale to je velmi nebezpečná iluse, teprve pak půjde opravdu do tuhého)

(Poněkud neobvyklý pohled na polistopadovou politiku. Polygon 3/93)

...A za třetí. Ačkoli politickým procedurám se v transformaci věnovalo dost pozornosti (především v souvislosti s ospravedlňováním některých jejích stránek), ve skutečnosti zde došlo k hlubokému nepochopení jejich podstaty. Nelze dost dobře oddělit principy reformy od způsobů, jimiž do společnosti jsou nebo by měly být implementovány...

...Dobrým příkladem rozporu mezi theorií a praxí je to, čemu se říkalo velká privatisace. D. Ellerman na adresu jejího průběhu před několika lety řekl: "Záměry velké privatisace budou pravděpodobně hatit a ničit hádaví poslanci, pomalí ministři a jejich úředníci, tupí lokální politici, opatrné a poněkud zmatené soudy, oportunističtí manažeři, odbory zakopané ve svých posicích, rebelující dělníci, rozmrzelí a přecitlivělí občané, společnosti specialisované na provádění bankrotů, nelikvidní banky, vláda, která chce vždy zůstat u vesla, celkově chaotický stav postsocialistické společnosti plus příležitostně se vyskytující deus ex machina. Jak silný bude privatisační plán proti takovým distorsím? Zničí distorse jen část jeho efektivnosti, nebo v jejich důsledku dojde k rozpadu plánu a obrovskému zmatku? Zabezpečení privatisace proti chaosu je důležité ve všech východoevropských zemích, ale ještě více v zemích bývalého SSSR."...

...Především princip demokracie tam, kde nemá co dělat, t.j. ve výrobě, v obchodě. Musíme se obávat, že nejlepší řešení výrobních problémů po všech stránkách (rentabilita, pracovní síla, efektivnost) není skoro nikdy řešení "demokratické"... Kdyby by bylo možno vybrat nejlepší lidi v hospodářství (a i jinde) jednoduchými všeobecnými volbami (volební právo od 18 let samozřejmě), nebylo by problémů a všechno by běželo jak na drátku...

(SČNH 1970,6 str. 148,9)...

...Přirovnáme-li republiku 1989 vzhledem k úplné nacionalisaci hospodářského života k jednimu obrovskému podniku, pak je třeba očekávat, že sanace, má-li být účinná, těžko může proběhnout "demokraticky", žádný podnik na světě ještě nebyl sanován demokratickou cestou. Uskutečnit rychlý přechod k tržnímu hospodářství pomocí orgánu, který se v kritickou dobu odebere na tříměsíční prázdniny, jehož členové se občas v důležitých momentech prostě nesejdou a blokují tak přijetí nutných opatření a jsou z pravděpodobně nezanedbatelné části nějakým způsobem spjati se starým režimem, je velice obtížné, ne-li nemožné...na Taiwanu byl letos zrušen po 43 letech výjimečný stav, za tu doby se země stačila vypracovat z absolutní nuly na záviděníhodnou hospodářskou úroveň. Je velmi pravděpodobné, že jedině režim obdobného typu poskytuje jakž takž příznivé vyhlídky pro počáteční období postkomunistických zemí...

(Na okraj diskusí o privatisaci (3), 6.12.91)

...Standartní neoklasická teorie říká, že aby tržní ekonomika dobře fungovala, musí být splněny dva předpoklady: konkurence a soukromé vlastnictví...je dobré mít privatisaci bez konkurence? Všichni kdo tlačili na co nejrychlejší privatisaci, s pýchou poukazovali na to, kolik majetku přešlo z rukou státu do rukou soukromých majitelů. Výsledky urychlené privatisace jsou ovšem poněkud pochybné. Konec konců je snadné rozdat státní majetek - zvláště přátelům a příbuzným... jestliže se privatisuje v prostředí, kterému chybí potřebná institucionální struktura, může tržní ekonomice více uškodit než prospět. Může podminovat dlouhodobé vyhlídky na prosperitu a co ještě horší, může prostřednictvím nově vytvořených soukromých zájmů, jejich ochoty ke korupci a aversi k regulaci ekonomických procesů přispět k oslabení státu a společenského řádu...To, že privatisace nevytvořila základ tržní ekonomiky, nebyla ani náhoda, ani nehoda. Byl to předvídatelný důsledek způsobu, jímž se uskutečnila...

...protože mi nikdy vůbec nepřišlo na mysl, že by privatisace mohla být provedena rychle (což je oblíbené dogma různých "transformátorů", dogma proto, že nikdo věcně nedokázal proč). Máte zastaralé hospodářství, způsobu práce na volném trhu nezvyklé a pro tu práci nekvalifikované zaměstnance, máte zcela nemožný management v podnicích a nemáte peníze, nehledě na celou řadu ještě jiných nepříznivých okolností. Jak si někdo může vůbec jen představit, že by něco mohlo jít a ještě k tomu rychle či dokonce nejrychleji bez nějaké vnitropodnikové regenerace? (Leasing, Polygon 1/98)..

...v ČR je současný stav výsledkem toho, že kuponovou privatisaci připravili a provádějí "papíroví tygři", neboli ekonomové z výzkumných ústavů, bank a kanceláří, jejichž odborné znalosti nelze rozhodně podceňovat, jimž ale chyběla a chybí praktická znalost, co to vůbec byl socialistický podnik, jinak by si nemohli sami sobě namlouvat, že pouhou často jen formální změnou vlastníka lze dosáhnout zásadního obratu v práci podniku. Stejně tak podcenili rozhodující roli lidského faktoru, t.j. neodhadli správně, co bude rozhodující motivací lidí v daně situaci... (Keiretsu po našem, Polygon 3/96)...

Jak v novinách někdo správně poznamenal, vytvořil (Václav Klaus) třídu (často velmi podezřelých - pozn. J.T.) kapitalistů místo třídy podnikatelů ...

(Leasing, Polygon 1/98)

...Jedním z nejobtížnejších momentů transformace toho druhu, jaký byl přechod od socialismu k tržní ekonomice, je transformace od staré společenské smlouvy k nové. Jestliže reformátoři jednoduše zničí staré normy a stará společenská omezení s cílem "začít nový život" a nevezmou v úvahu skutečnost, že tvorba nových norem trvá určitou, nikoli zanedbatelnou dobu, nemohou uspět... svádět selhání reformní šokové therapie na úplatky a dobývání renty a nevšímat si, že obojímu předcházel institucionální Blitzkrieg, který zlikvidoval staré normy a odstranil tak poslední omezení proti bujení korupce...

...Po pravdě řečeno jde v případě Československa o dva problémy: první je stanovit konečný cíl, kterého chceme dosáhnout, to jest definovat systém, který by dával naději, že by se mohl stát efektivní; druhý problém je, jak se dostat ze současného do onoho cílového systému; tento druhý problém je možná ještě obtížnější než první, proto čs, národní hospodářství je - slušně řečeno - ve stavu nerovnováhy nebo je spíše udržováno v umělé rovnováze s hlubokými problémy, kde to je jen možné, navíc s velkým napětím mezi různými vrstvami obyvatelstva... Proto se zdá, že proces "vyrovnání" (výchozích podmínek) bude muset postupně pokračovat ve dvou sektorech: v jednom striktně kontrolovaném podle starého systému a druhém volnšjším, pracujícím na základě srovnatelném se světovou praxí, t.j. analogickým způsobem k poválečné ekonomii, kdy "vázaný" a "volný" trh existovaly jeden vedle druhého a kdy první byl postupně nahrazován druhým...

(SČNH 1970,6 str. 144,160)

Není možné dojít k řešení najednou, nábrž postupně přes dva sektory, jak už bylo řečeno. Aby se to podařilo, musí být regulační politika státu inteligentní a obezřelá... dále bude asi nutno čekat déle, než by mohl být uvolněn dovoz a připuštěna zahraniční konkurence na domácím trhu...(SČNH 1970,6 str. 166)

...Jakmile byl problém rozptýlených akcionářů rozpoznán jako relevantní pro transitivní země, doporučené řešení bylo obvykle "mít kontrolního vlastníka ve formě investičního fondu". Tak tomu bylo například u standartní fromy kuponové privatisace podporované Washingtonským konsensem (şlíček rad západních expertů t.j. amerických úředních činitelů, zástupců Světové banky a Mezin. měnového fondu postsocialistickým zemím) a vymodelované na českém programu kuponové privatisace. Problém správy a řízení společnosti byl a definičně musel být v investičních fondech stvořených kuponovou privatisací ještě daleko naléhavější než ve společnostech, které tvořily portfolio těchto fondů, neboť rozptýlenými funkcionáři byla celá česká populace. Její vliv na řízení a správu investičních fondů byl a musel být nulový. Přesto byla myšlenka řídících fondů "prodána" standardním washingtonským konsensem jako "řešení", nikoli jako zhoršení problému správy a řízení společnosti...

Největším problémem postkomunistického hospodářství není ani tak úplné znárodnění národního hospodářství, ale rozpad morálky, silný nivelisační tlak, rozkrádání, nedostatek kázně a hlavně pak úplně rozrušená přirozená hierarchie lidí ve společnosti, k jejímuž obnovení nemůže kuponová privatisace sama o sobě výrazně přispět. Drobní akcionáři jsou všude na světě většinou jen stádem nadšenců či zoufalců, kteří se snaží získat akcie prosperujících a zbavit se akcií neúspěšnách podniků, což činí obvykle pozdě a nevýhodně. Stejně tak zájmem investičních fondů bude vždy výhodně prodat, ale ne řešit vnitropodnikové problémy...dá se očekávat, že již dnes (nemnohé) úspěšné podniky by neměly mít s akcionáři problémy, špatným akcionáři nepomohou; hierarchii v podnicích však těžko mohou výrazně ovlivnit... Sázet vše na kuponovou privatisaci jako na jediného koně bez alternativních privatisačních postupů se může těžce nevyplatit (Po třech letech, Polygon 8/92)...It is too optimistic to believe that voucher investment funds or banks can regenerate that hierarchy in factories the shares of which they hold - they simply miss the necessary knowledge and they do not know where and how to find suitable experts...

(z dopisu časopisu Business Central Europe; otištěno zkráceně v čísle 7/8 96 na str. 6, Management blight.. Redakce m.j. vynechala z dopisu větu následující za shora uvedeným citátem: If you want to restructure and modernize a company and its production programme, you are not going to hire stockbrokers or investment fund people for the job. Časopis je totiž zaměřen právě na investory.)

Dále se Stiglitz zabývá českou kuponovou privatisací. Na základě pro ni platných pravidel dovozuje, že ...alespoň retrospektivně by nikdo neměl být překvapen skutečností, že české investiční společnosti nacházely jiné kanály k tomu, aby dobývaly majetek ze spravovaných společností tím, že pod nimi budovaly tunely...Bylo by možné namítnout, že odpověď na otázku tunelování podniků nacházejících se v portfoliích fondů lze nalézt v jejich lepší regulací státem a lepších smlouvách s manažery fondů. Ale vraťme se o krok zpět. Kdyby měly vlády transitivních zemí takovou monitorovací a donucovací sílu a byly schopny překonat stimuly k zcizování majetku, proč raději neaplikovat tuto sílu v korporatisovaných státem vlastněných podnicích a později je privatisovat lepším, promyšlenějším způsobem?...schemata rychlé privatisace prosazovaná standardními radami západních expertů a založená na kuponové privatisaci a investičních fondech nevytvořila řídící vlastníky motivované k tomu, aby restrukturalisovali podniky s cílem dosahovat dlouhodobého ekonomického úspěchu...doporučovaná forma privatisace nesplnila svůj úkol. Je čas se nad touto formou privatisace zamyslet...

V první etapě přestavby počítal autor s uplatněním leasingu. ...Na jedné straně v posledním období před rokem 1968 připouštěli autoři připravované hospodářské reformy, že určitý poměr k vlastnictví a normální odpovědnost v hospodářské činnosti byly "conditio sine qua non" či nezbytnou podmínkou pro její uskutečnění...Na druhé straně je zřejmé, že je nemožné "prodat" podniky v jakékoliv formě. Leasing je právě uprostřed dvou protipólů. Stát by dodal existující nebo nová zařízení v normálních podmínkách leasingu; oběžné prostředky by poskytli nájemci, partneři či účastníci leasingu, skuteční páni v podniku. Jako partneři v leasingu by mohli vystupovat podniky, banky, ale především - a to je velmi důležité - soukromé osoby ať už přímo, nebo (např. pro zaměstance daného podniku) prostřednictvím samosprávného orgánu. Užitečnou kombinací by byla např. minoritní účast podniku poskytující technický základ, minoritní podíl banky, která by zde nepředstavovala jako dosud pasivní kontrolní orgán, ale zajišťovala by svými zástupci čistotu a kvalitu finančních operací, zatímco většina leasingových podílů by byla ve vlastnictví soukromníků... Jinou výhodou by bylo, že by (stát) měl výrobní prostředky pod kontrolou a v případě neúspěchu jedné skupiny by mohl nabídnout podnik nějaké jiné a v nejhorším případě provozovat dočasně podnik jako je tomu dosud. To bude nezbytné, protože národní hospodářství je ve stavu nemocného, který se učí chodit po desítkách let paralysy...(SČNH, 1970,6, str.154-155)...A konečně ani výzvy ani přísné zákony samy o sobě, nýbrž jen určitá vlastnická forma nebo fakt být v reálném poměru k vlastnictví by mohly přispět k řešení ohromného problému rozkrádání v národním hospodářství... (SNČNH 1970,6 str. 151)

...typ (leasingu) hire-purchase (najmi a kup), při kterém se po určité době nájmu stává pronajatý objekt majetkem nájemce. Tato varianta se nabízí jako potencionálně perspektivní pro naši současnou situaci, protože předchází ztrátám kapitálu, podvodům a machinacím. Podnikatel má totiž možnost v leasingovém období dokázat, že to myslel vážně a že jeho plány jsou reálné, nic jiného mu totiž nezbývá, objekt leasingu zůstává majetkem pronajímatele až do okamžiku úspěšného splnění podmínek nájemcem...(Na okraj diskusí o privatisaci (2), 6.12.91)

...Nejdůležitější ekonomické instituce vznikly především proto, aby zmírnily problémy vztahu mezi jednotlivými agenty..(zaměstnanci jsou například agenty manažerů, kteří jsou agenty akcionářů - třeba otevřených investičních fondů -, jejichž akcie jsou vlastněny pensijními fondy, což jsou agenti zaměstnance) ...instituce agentů a agentur potřebují ke svému vzniku a rozvoji několik desetiletí. Pokus stvořit přes noc tržní ekonomiku se všemi řetězci může skončit kolapsem...Jestliže pyramidální vztahy mezi ekonomickými agenty nefungují a bude trvat řadu let než se vybudují podpůrné instituce, pak je snad nejlepší zkrátit příslušné řetězce tak, aby to byli vlastníci, koho bude bolet špatné hospodaření a drancování firmy...Privatisace středních a větších podniků do rukou depositářů je způsob, jak závažnost problému správy a řízení podniku zvládnout. Depositáři mají definičně dlouhodobý vztah k podniku. Nemají proto úzce zaměřené zájmy podnik co nejdříve vytěžit a jít dál. Možná, že nejlepšími kandidáty na depositáře jsou zaměstnanci a manažeři podniku. Martin Weizman, který na rozdíl od prominentních západních poradců sovětskou ekonomiku prostudoval, uvedl velmi pragmatický argument pro zaměstnaneckou versi privatisace do rukou depositáře: "V podmínkách zaměstnaneckého vlastnictví budou muset zaměstnanci sami, nebo jejich agenti řídit a kontrolovat. odpadne známý problém "my versus oni". Tvrdé rozpočtové omezení se stane přijatelnějším. Bude méně příležitosti pro finanční machinace."...

...Přes to všechno musíme počítat se samosprávou - podnikovými radami - jako s vhodným počátečním prostředkem pro zlepšení výrobního aparátu a pro zkvalitnění hierarchické struktury, která by se mohla trochu vzpamatovat (nejsme ani zdaleka takoví optimisti, abychom mohli souhlasit s panem Meisterem (129), který konstatuje...samospráva (=jugoslávská) sehrála roli mechanismu výběru nejlepších...) To ovšem jen v krátkém nebo středním výhledu, v prvním období rekonstrukce hospodářského systému, kdy nadšení a dobrá vůle, stejně tak jako monopolní posice valné části podniků na zdánlivě nenasytitelném trhu by hrály důlečitou roli...Ku podivu se zdá, ze by bylo potřeba zpočátku vnutit účast na risku i té části obyvatelstva, která si to nepřeje, protože čemu je třeba obzvláště zabránit, je jakýsi druh "ekonomického usmíření" ve stavu nízkých výnosů, lajdáctví, desorganisace, nemístné ekonomické shovívavosti, což by znamenalo katastrofu i pro mezinárodní posici Československa... (SČNH, 1970,76, str. 151,2)

...Existovala teorie, že reformy je třeba nastartovat systémem "trhání ovoce z nejdostupnějších větví", což prakticky znamenalo, že vlády mají nejdříve udělat to, co je nejsnazší...Podívejme se, co to udělalo například s privatisací....Byly zde tři možnosti. Privatisovat tak rychle, jak to jen lze - důležitá je privatisace a nikoli její důsledky. Za druhé privatisovat, jakmile se vytvoří vhodný rámec pro privatisaci, ale nečeká se na právní rámec pro hospodářskou soutěž a regulaci. A za třetí, počkat s  privatisací až do doby, než se vytvoří právní rámec celý. Zvolila se první varianta....Aplikace teorie nízko visícího ovoce stvořila nové zájmové skupiny, které dokáží použít svou sílu proti dalším reformám...Mnohé země použily politiku privatisovat hned, regulovat později. Časná privatisace v podmínkách neregulovaného okolí stvořila silný vestavěný zájem, který dokáže později blokovat pozdější pokusy o regulaci. Privatisace, která měla stvořit důvěru v tržní ekonomiku, obstarala nástroj, jímž se zájmové skupinu dostávaly k moci. Političtí spojenci reformátorů kupovali aktiva za peníze , které si půjčili od státu nebo bank na základě politických doporučení...Často používaný Coasův teorém, který říká, že prvotní rozdělené vlastnických práv není ve své podstatě příliš důležité, protože posléze dojde k jejich realokaci a nalezení efektivních vlastníků, se nenaplnil. Aktiva byla dříve rozkradena než znovu prodána...Odění rabující ruky držitele majetku do sametové rukavice privatisace neřeší problém odpovědnosti. Je lhostejné, zda podnik rabuje stát nebo soukromí vlastníci.

...Ještě výrazněji se projevují v Praze stále aktuální "liberální" názory na právo a morálku v komentáři J. Ference "Ohrožení demokracie je jen pocit" v LN 3.11.95:

...Volný oběh akcií skýtá významné možnosti, možnosti koncentrace vlastnictví. Děje se za podmínek zcela svobodných až nehorázných, připomínajících malou sociálně-ekonomickou revoluci. Probíhá téměř výhradně mimo trh...nebylo žádoucí stavět tomuto procesu překážky v podobě regulace oběhu akcií, informačních povinností, ohlašovacích povinností, ochrany drobných akcionářů (to už vůbec ne). Neexistenci podobných regulačních opatření využívá i vláda (a možná hlavně vláda) k některým svým privatisačním akcím. Ve druhé fázi privatisace je zvýhodněna úzká skupina lidí v určitém postavení, s přístupem k určitým informacím a finančním prostředkům...Systémový rámec, ve kterém proces probíhá a který by bylo možno charekterisovat jako "volné ruce" pro obchodníky, spekulanty i vládu, je efektivní, umožňuje povést koncentraci vlastnictví rychle a poměrně lacino, ale je dravý, nevybíravý až obchodně nemorální a přivádí některé aktéry na hranici zákonnosti. Avšak prvky namířené proti demokracii implicitně neobsahuje. Potřeba tužší regulace druhé fáze privatisace nevyvstala až v několika posledních měsících. Trvá už několik let, ale dosud nebyla v zájmu velkých hráčů. Proto, když to někdo přežene, dostane 7 let a to je všechno (narážka na aféru Lízner - J.T.). Akutní se tato potřeba stane, až velcí hráči pocítí potřebu ochrany sama sebe... Nedochází (zatím) k podkopání základů demokracie... (Liberalismus ano, ale jaký. Polygon 1/96) .

Joseph E. Stiglitz je profesor ekonomie na universitě ve Stanfordu (ve Světové bance je "on leave") působí i na universitách v Princetonu, Yale a Oxfordu. Od června 1995 byl předsedou US Council of Economic Advisers a byl také aktivním členem sboru ekonomických poradců presidenta Clintona. Shora zmíněný "Standartní Washingtonský konsensus "se zakládal na zkušenostech získaných při řešení hospodářských krisí ve středo- a jihoamerických státech. Stiglitz se jinde o jeho aplikaci vyjádřil, že ...vedl k případům, kdy ekonomové letěli do nějaké země, podívali se na číselné údaje (indikátory, koeficienty - J.T.), pokusili se je ověřit a vyhotovili makroekonomická doporučení pro reformní politiky, to vše v rozmezí několika týdnů... Tato metoda silně připomínající styl práce V. Klause vedla k uniformním doporučením Washingtonského konsensu i zemím se zásadně odlišnými podmínkami (Asie a postkomunistické státy) a podle toho to také dopadlo. Stiglitz se domnívá, že nová doporučení se nemohou zakládat na "Washingtonu" a  žádá jejich mnohem širší zaměření, z čehož aspoň pro mne vyplývá, že domyslí-li své názory do důsledků, musí uznat, že se na řešení budou muset podílet i zástupci jiných oborů, ne jen ekonomové

(cf. Poněkud neobvyklý pohled na polistopadovou politiku, Polygon 3/93:... Úvahy...ukazují, že se těžko hledali a hledají lidé schopní dohlédnout dál než k hranicím svého oboru, že řízení výstavby nového státu má být v rukou manažerů, nikoliv specialistů - ekonomů, právníků, humanistů, protože specialisté se v převážné většině zaměřují na dosažení cíle ve svém dílčím oboru, zatímco správný manažer je změřen na dosažení cíle celkového...rozdíl je podstatný.)

Stiglitzovy názory přenesené do ČR jsou přesně tou "třetí cestou", tím čertem, kterého malují Václav Klaus a jeho nohsledi (nikoliv kritičtí stoupenci) na zeď, kdykoliv se jim nedostává reálných argumentů.

Ostatně jeho reakce na Stiglitzovy názory je přesně podle očekávání (Ekonom 24/99, Eva Klvačová: "Nečekejme na Godota, nepřijde"): "Šokuje mě, že Ellermana cituje Stiglitz, se kterým nemilosrdně bojuji, protože to, co on v posledních letech řekl, je fatálně špatné a podráží to nohy všem transitivním ekonomikám...Četl jsem celou řadu Stiglitzových textů, seděl jsem s ním na různých panelech, kde jsme fungovali jako hlavní speakři. Mám starosti z toho, co tlačí do Světové banky a zejména do jejího oficiálního měsíčníku. V každém případě to, co uvádíte, je pro mne překvapení...Já se na něj strašně zlobím. Kdysi jsem bojoval proti Sorosovi, dnes proti Stiglitzovi. Kdykoli přednáším v Americe, a že je to dost často, zlovolně vytahuji citáty z jeho textů a předvádím je jako vrchol antiliberálního, intervencionistického postoje...Stiglitz se dneska charakterizuje názorem, že úspěch je Čína a neúspěch Evropa. Já jsem z toho velmi smutný. Evropa vsadila na myšlenku privatisace a Čína na myšlenku konkurence (zde si přisadil či spíše "předsadil" i J.T. - SČNH 1970,6 str.164,6) . A on začíná mít dojem, že v Číně to bylo správně a v Evropě špatně. Tento názor je oprávněný pouze na základě platnosti jednoho smrtícího předpokladu. Že totiž privatisace je neschůdný proces...Pánové Stiglitz a Ross mají společnou firmu. Vzpomínám si, že jsem se na příslušném panelu rozzlobil a  řekl jsem, že zatímco já vážně diskutuji obecné zásady rodícího se kapitálového trhu, oni diskutují jako lidé, kteří hrají kartu svých peněz, jako lidé, jejichž klíčovým zájmem je, aby zde mohli investovat za nejlepších možných podmínek. Ne politici, ale média by měla zničit ty, kdo vydávají své soukromé názory za zájmy veřejné...Já prostě říkám, a to říkám nejen na tomto místě, ale znovu a znovu to opakuji, že mě mrzí, že chybí akademická debata o ekonomické transformaci..."

Ale proč to všechno píšu? Protože v podtitulku první části Stiglitzova článku konstatuje redakce, že si hlavní ekonom Světové banky " věru nebere servítky před autory doporučení adresovaných zemím, přecházejícím od socialismu ke komunismu. Jen málo nás může potěšit, že jsme nebyli jediní, kdo nepříliš promyšleným radám západních expertů naslouchali jako hlasu božímu" a v podtitulku druhé části, že "Hlavní ekonom Světové banky dokazuje, že kuponová privatisace byla od počátku předurčena k neúspěchu a kritisuje ty, kdo nám ji poradili. Je jen škoda, že svůj text nenapsal poněkud dříve". Ovšem řada jeho myšlenek je obsažena v mé knížce a v mých pozdějších publikacích předcházejících jeho projevu. Knížka, která vyšla roku 1976 nebyla žádnou zjevenou pravdou nebo evangeliem. Byla zamýšlena jako výzva k diskusi - na straně 143 stojí...Nicméně se můžeme pokusit alespoň načrtnout jakýsi předprojekt... Na diskusi tedy zbývalo 13 let. Knížka byla ovšem emigrací ignorována. Po listopadové změně režimu psaly vyzývaly LN čtenáře, aby jim zasílali knihy k recensi. Poslal jsem ji tedy svou knížku (v prosinci 89 francouzskou versi, počátkem roku 1990 i versi českou. Převzal ji Jaroslav Jírů, v redakci tehdy "vládl" Ruml starší, jestli si to dobře pamatuju. Poslal jsem ji pak prakticky všem redakcím kromě Rudého Práva i  řadě tehdejších i dnešních prominentů (včetně V. Klause , V. Havla a M. Zemana) Byla tehdy nějaká vhodnější a aktuálnější knížka k recensi? Určitě ne, ale redakce místo aby ji v recensi strhaly, ji raději zamlčely nemluvě pak o systematickém ignorování mých publikací v Západu (1) a všech následujících v Polygonu. Tím nesou pražská media stejně těžkou zodpovědnost za katastrofální stav republiky jako ti, kteří ji do toho stavu přivedli, protože zabránila vytvoření normální oposice s reálným programem. Zabránila otevřené diskusi a v podstatě zatlačila i domácí realistické ekonomy jako Z. Šulce, L. Mlčocha a j. do pozadí či takřka do anonymity.Teprve vloni se mi podařilo nalézt na základě drobné zmínky v nějakém novinovém článku a díky méně běžnému křestnímu jménu Zdislava Šulce, z jehož prací jsem se o tom, co se událo kolem reforem před i po listopadu a i o ekonomech, dověděl mnoho užitečného. Oni samozřejmě přistupovali (nevím jak dnes) k problémům z čistě ekonomického hlediska, já sám jsem považoval za nejdůležitější lidský faktor, a proto jsem se snažil najít cestu byť i neortodoxní, jak obnovovat a obnovit normální hierarchii lidí ve společnosti a zvláště v hospodářství. Při diskusi s nimi a zástupci jiných oborů (jmenovitě podnikové sféry) by bylo jistě došlo k názorovým rozdílům, ale jen hledáním nějaké synthesy by se mohlo najít nějaké řešení, které by mělo naději na  úspěch. Bohužel si myslím, že právě to v pražských mediích dobře věděli. Ostatně diskuse, jak se mělo reformovat, už může skončit. Na programu dne je, jak uklidit tu spoušť po dosavadních "reformátorech" (nejen českých); to je problém jiný a asi obtížnější než ten z roku 1989, tedy aspoň z hlediska lidského faktoru, abych nemluvil za ekonomy. Zajímalo by mne, zda si to také uvědomuje Joseph E. Stiglitz .

J.T. 11.9.99

Václav Pinkava

Senát prý hlasoval, kde má sedět Václav Fischer. On sám prý nemá výhrady sedět tam, kde sedával Václav Benda (uprostřed fanoušků ODS), ale raději by zaujal pracovní místo v odpovídajícím senátním výboru, například pro zahraniční vztahy. ODS a ČSSD však trvají na tom, že má převzít po Bendovi uvolněné místo ve výboru ústavně-právním. Potud inspirace ...

Na nezávislost kdo pověst pověsí
tomu zkrátka vykrákáme pačesy
"Chytrej, máš svý prachy, nechceš prebendy
proč by ses bál křesla přímo od Bendy?
Co se týče práce v jednom z výborů
nemáš šanci radit ve svým voboru
Zahraniční vztahy? Hádej ešče raz.
kdo chtěl býti Bendou, bud' jím nadoraz :
Opoziční pakt nesmí být na pytel
další ústavní nám schází ničitel.
Hlavně nezávislý ať jej vystřídá
tomu se ta kaše správně zajídá.
Budeš Ústavně a Právně účinný
takto budeš pykat za své přečiny.
(tvoje jméno tímto nechť se zahanbí.)

Tak v růžovém křoví modrá ohanbí
spolu kují pikle, vztahy stranické
nadřazují tomu co je logické.
Jak to skončí? Pokud Klause 'odstraní'
kudla od Kudláčka, prachy bez praní,
uvolní se místo, kdo nastoupí snad
že by rovnou zdědil klausicírovat?
Předseda že bude, příště Premiér ?
Do stranických funkcí není bariér !
Každý náhradník na tomto kolbišti
předurčen má místa, funkci na hřišti.
Nezávislost se na hřiště nehodí
a když, - ne pro hráče, leda pro sudí,
které naši borci dobře sehraní
zmuchlují, než začnou hvízdat do hraní.

Radek Tesař

Přečetl jsem si článek v deníku MF Dnes, kde bylo napsáno, že ministr spravedlnosti požaduje určitou částku ze státního rozpočtu, která zabezpečí reformu soudnictví. Jinak podá demisi. Vzápětí jsem si přečetl, že se určitě ve státním rozpočtu najde požadovaná částka a demise nebude.

Vypadá to, že všechno dobře dopadlo. Občan byl zase "správně zpracován" k obrazu vládnoucí garnitury a chvíli dá pokoj.

Škoda!

Nečetl jsem lepší článek o stavu našeho soudnictví, než který napsala v BL Dana Cihelková pod názvem NA PRÁVU NEZÁVISLÉ PRÁVO. Navíc mám možnost potvrdit všechno,co je napsáno v tomto článku, protože jsem již několik let ponižován vymoženosti "české demokracie", která si říká soudnictví. Sám jsem napsal několik článků do Britských listů, psal jsem do PSP ČR předsedkyni ústavně právního výboru JUDr.Jitce Kupčové, psal jsem do ČT. Pouze Britské listy a Právo byly ochotny moje články zveřejnit.

Nevěřím, že právě peníze jsou lékem na reformu soudnictví. Jistě, bude jich zapotřebí. Tak, jako ve zdravotnictví, státní správě a dalších oblastech. Jenže žádná reforma ještě nezačala a už píši soudci nebo právníci, jak obtížné to teprve teď bude. Nyní prý občan pocítí, jak je všechno daleko složitější, než vůbec tuší. Tedy nejenom lži vládnoucí garnitury, ale ještě navíc "cílené strašení" hloupých občanů. Jen se jaksi pořád nehovoří a pracovním nasazení soudců, právníků, soudních úředníků, o jejich odborných a morálních kvalitách. Kdybych sám neprožil několik soudních jednání a neviděl to "nadlidské pracovní nasazení soudců" a neslyšel výroky soudců, kdybych nevyužíval služeb právníků a jejich bezostyšného vybírání peněz od svých klientů, možná bych těm lžím uvěřil.

Tato společnost se nechce změnit, protože by musel každý bojovat sám se sebou. Musel by to udělat arogantní řidič v MHD, nepříjemný lékař v ordinaci, líný a arogantní číšník v restauraci, zlodějský taxikář, nepříjemný prodavač, byrokratický úředník, policista, který si hraje na zákon,neschopný novinář. Musel by to udělat každý člen vlády, každý poslanec, každý soudce a také každý právník. Ano, museli bychom to udělat všichni.

Promiňte, aniž jsem si to uvědomil, sám vás straším. Nebojte se, přece se nikdo nebude měnit, aby se žilo líp. Je tolik jiných objektivních důvodů, které tomu brání. Povodně, zemětřesení, ozónové vrstvy, jaderné elektrárny, rasismus,tajemné kufříky, major Zeman, knihy z Hradu, xenofobie, stranické půtky, konta v zahraničních bankách, keramické zdi, neschopní novináři.

Co se změnilo od roku 1989?

Nic, jední mocní ustoupili, další vyvolení přišli na jejich místa. Arogance mocných je stejná, občas ještě silnější.

Neviditelný pes dne 6.9.1999 napsal:

Myšlenka dne

Být občanem, vztekal bych se

Václav Klaus komentuje situaci kolem Moravia banky

Ano, kdyby všichni byli občané ( tedy i předseda parlamentu, poslanci, prezident,soudci ), měli stejná práva a povinnosti, pak by možná byla naděje, že se něco změní. Že se jednou domohu práva. Nemusel bych se nechat urážet "božskými soudci", nemotivovanými soudními úředníky, právníky. Nemusel bych mít strach podat stížnost na neschopnost soudce, soudního úředníka, právníka. Dokonce bych mohl očekávat občanský přístup, lidskost,porozumění. Místo toho chodím, platím, domáhám se toho, co mi zaručuje Ústava a Listina občanských práv a svobod. Marně!

Jsem rád, že se soudci dočkají čtrnáctých platů. Konečně se to svinstvo obnažilo jaksepatří. Že se ta kauza nevlekla stejně dlouho, jako ta moje? Ta už trvá od začátku roku 1996 a vypadá to tak, že se potáhne zásluhou pracovitých soudců a soudních úředníků ještě hodně let.. Ano, právo je pouze pro vyvolené! Co se vlastně změnilo?

Petr Němec

Nemám nic proti soudcovskému stavu. Přesto se mi zdá rozhodnutí Ústavního soudu trochu šalamounské. Jsem jen právní laik, ale proč tedy nebyl současně zrušen i zákon, kterým se stanovuje výše platů soudců? Jeho existence snad také porušuje proklamovanou nezávislost. Možná si na něj ale jen nikdo nestěžoval =nedal podnět.

Ke skutečné nezávislosti by podle mě musela soudce odměňovat jejich komora, která by prostředky získávala pouze ze soudních poplatků. Pak by snad byli soudci závislí jen na své práci. (Podobně např. i členové Komise pro cenné papíry by jistě raději přijali odměnu odvozenou z poplatků Burzy, na jejíž fungování dohlížejí, než poloúřednický statut, který jim dávají tabulkové platy odvozené tuším z výsluhy let.)

Proti existenci 13., 14. nebo 57. platů stavím svůj naivním názor. Člověk je schopen pracovat nejvýš 12 měsíců v roce (poslanec pak pouze 10), takže počet platů by tomu možná mohl odpovídat. Pro větší zřetelnost by se měl uvádět pouze plat roční.

Petr Němec

P.S.: Z oslavných zpráv v médiich o tom, jak naši zákonodárci obětovali své 14. platy pro blaho všech občanů se bohužel nějak ztratila informace, že tato výjimka platí pouze pro jediný rok. Takže jsem v napětí, jestli se podobné hlasování bude za rok opakovat. Myslím že ne, spíš si újmu lehce vynahradí opětovným zvýšením platů. Zde je nezávislost na čemkoli skutečně dotažená do důsledku.

Dana Cihelková

Snaha “opozičně koaličního" tandemu ČSSD - ODS provést zásahy do Ústavy, sledující radikální omezení vlivu menších politických stran v Parlamentu, včetně omezení pravomocí prezidenta, je tím nejméně šťastným krokem, jaký mohou tyto dvě strany učinit.

Bylo by však nevěrohodným počínáním klást vinu za tento únik před hrozbou opakování volebních výsledků roku 1998 pouze těmto dvěma stranám. Byla to především Unie svobody, která svou rádoby pravicovou zásadovostí znemožnila vytvoření takové vlády, jakou vyžadovala prohlubující se hospodářská a morální krize země. Pro její příznivce to sice mohlo být signálem, že US je věrná svým voličům až za hrob, ale jinde vnímali tuto nepružnost jako cestu do hrobu. Nelze popřít, že premiér Miloš Zeman nabídl KDU - ČSL a US mnohem více, než vyplývalo z pouhé proporcionality volebních výsledků.

Představa Rumlovy strany, že když ČSSD nenajde v Parlamentu potřebnou podporu a tu nenajde ani ODS, tato patová situace nakonec vyústi do pokusu sestavit vládu pravého středu, podporovanou Hradem. “Když dva se perou, třetí se směje", je sice přísloví velmi přiléhavé k různým životním situacím, ale jak se ukázalo, v politice na něj nelze spoléhat. Ten třetí - “moudrý" - stojící povýšen nad toto pokleslé hašteření se však dopustil několika zásadních chyb.

Jan Ruml zřejmě přecenil svou pozici. Jako někdejší ministr vnitra, zodpovědný za explozívní nárůst kriminality, organizovaného zločinu, jemuž nedokázal ani v nejmenším čelit, navíc zodpovědný za řadu vážných pochybení ve vedení svého rezortu, včetně pokryteckých opatření vyvazujících komunistické zločince se zodpovědnosti za zločiny z dob totality, jej zbavily někdejší aureoly disidenta. Nejen to. Jako politik se ukázal být neschopným, spíše hledajícím výmluvy, proč se to nebo ono děje, než těmto jevům účinně čelit. Jeho časté výměny šéfů inspekce MV a dosazení povolného člověka do funkce prezidenta policie ČR, přesvědčily občany, že je ochoten přistupovat na nečisté kompromisy. Přičteme - li k tomu poněkud směšné verbální projevy, využívající uměle vykonstruované aféry (kufříková, bamberská) vyzývající Zemana k rezignaci, aniž by zohlednil, kdo tyto aféry zinscenoval, pak před občany stojí nevěhodně vypadající alibista.

Při troše zdravého úsudku mohl dojít k závěru, že Zeman mu nabídl šanci, jak tento stín sejmout ze své tváře. Jeho odmítnutím, zdůvodněným věrností slibu svým voličům, neukázal zásadovost, ale ponechal prostor pro možnou interpretaci, že spíše mu šlo o realizaci hesla “čím hůř, tím lépe". Křesťanští demokraté si nad ním klidně umyli ruce a mohli si to dovolit. Ukázali vůči ČSSD dostatečnou vstřícnost, čímž si nepopudili voliče levého středu, avšak s poukazem na povolební aritmetiku logicky vycouvali, aniž by něco ztratili. Viníkem byl přece neústupný Ruml.

Z Klausova a Zemanova politického stylu se dalo usoudit (signál z tolerance chabé pozice vlády ODS roku 1996), že tito dva politikové se na něčem dohodnou. Opoziční smlouva sice předčila veškerá očekávání, ale vzhledem k momentální situaci ji nelze upřít nějakou logiku, byť velmi nestandardní. Pokud dnes malé parlamentní strany hledají spásu v nějaké čtyřkoalici (US, KDU - ČSL, DEU, ODA) a útočí na tuto smlouvu, jako na něco neskonale nemravného, spíše by se měly zamyslet, zda učinily dost pro to, aby riziku vzniku tandemu ODS - ČSSD zabránily v době, kdy k tomu měly dostatečný prostor. Připomeňme si, že o “velké koalici" se vážně uvažovalo, jako o jedné z možných alternativ už před volbami..

Nelze skrývat, že “opoziční smlouva" je produktem uplatnění “technologie moci", nijak se nelišící od praktik ODS z dob, kdy Klaus dával svým koaličním partnerům ne jednou spolknout hořkou pilulku, ať si laskavě spočítají kolik má kdo hlasů, vždy, když se tito trpaslíci vzbouřili a ODS chtěla ve vládě prosadit svou. Navrhované ústavní změny, poškozující malé strany a prezidentské pravomoci, staví KDU - ČSL a US do prekérní situace. Jakkoli se dříve od podpory KSČM distancovaly, pokud chtějí opozičně smluvním stranám zabránit v jejích úmyslech, budou muset komunistům hodně nadbíhat, už jen proto, že jejich preference by je mohly přivést k pokušení tyto změny podpořit. Rumlova US si tak svou neschopností realisticky uvažovat připravila past, z níž se nedá bez “odřených uší" vyklouznout. Tuto past však taktéž připravila všem budoucím prezidentům, nejen Havlovi.

Pokřik o nedotknutelností Ústavy nepostrádá sice racionální jádro, ale nemůže ODS a ČSSD odradit. Vidina vymetení parlamentního dvorečku je lákavá pro Klause i Zemana. Oběma jde nejen o “vendetu", i když každému z jiného důvodu, ale také o vidinu velmi autoritářského režimu, skrývajícího se za fasádou demokracie. Ústavní změny - vítěz bere vše - by nepochybně učinily jakoukoli vítěznou stranu velmi akceschopnou, odsouvající Poslaneckou sněmovnu do role divadelních kulisáků, avšak v téže pozici by se zákonitě ocitl i Senát (v důsledku podobnosti volebních systémů). Otázkou tudíž je, kde by ODS a ČSSD byly ochotny se zastavit v dalším tvořivém uplatňování “technologie moci", tedy ve “vylepšování ústavy, kdyby Poslanecká sněmovna a Senát ztratily schopnost těmto autoritářským metodám čelit?

Je nasnadě, že ODS a ČSSD se zde snaží o něco velmi nebezpečného, co by se v budoucnu nemuselo nikomu vyplatit. Malé parlamentní strany nemají dostatečnou sílu, aby těmto tendencím čelily. Zákon o referendu, umožňující občanům rozhodovat o takovýchto závažných otázkách přímo, je v nedohlednu a při odporu ODS k němu, je nepravděpodobné, že by se v tomto směru něco zlepšilo. Občané tak mohou jen v němém úžasu zírat, jak opoziční partneři porcují demokracii a pomalu z ní okrajují její základní fundamenty, i když ne vždy se to může takto vyhraněně jevit.

Plánované ústavní změny, mající omezit pravomoci prezidenta zjevně sledují tytéž cíle. Podívejme se, po čem Klaus jde. Snaha o razantní omezení pravomoci prezidenta při jmenování členů bankovní rady ČNB, je zjevným důsledkem tvrdé měnové politiky ČNB, uplatňované v době, kdy hrozilo, že “měkký kapitalismus" vydrancuje banky do podstaty a politicky nařízené úvěrování privatizace se stane uzákoněným házením peněz do chřtánu “gangsterského liberalismu". Když už nic jiného, tak Tošovský zachránil bankovnictví před úvěrovým vytunelováním.

Klausovi tedy jde o to, aby ČNB byla povolným nástrojem politiky vlády. V podstatě místo principu kooperace chce nastolit princip dominance. O tom, jak zhoubná by byla na těchto vratkých základech stojící měnová politika, a to nebereme v úvahu nechvalnou zkorumpovanost státní byrokracie, je nasnadě.

Rozum pak zůstává stát nad navrhovanými změnami pravomocí prezidenta, týkajících se personálního obsazování Nejvyššího soudu. Razantní změkčení této procedury by nutně vedlo k riziku propojování moci výkonné a soudní, což už je důvodem k velkým obavám, nejen z důvodů historických. K čemu jsou Klausovi či Zemanovi dobré mocenské páky skýtající možnost ovlivňovat Nejvyšší soud, byť prostřednictvím personálních zásahů? Zkušenosti s dosazováním “poslušných" do státního aparátu, v dobách dominance ODS, jsou podnes otřesnou zkušeností, ale také ukázkou, co vše je tato strana ochotna obětovat z demokracie, jen aby si udržela maximum moci.

V neposlední řadě je nutno přihlédnout ke způsobu volby prezidenta, souběžně s chystanými ústavními změnami. Samotný fakt, že občané byli z těchto voleb vyšachování, napovídá, že volba prezidenta je parlamentní hrou, odrážející momentální rozložení sil, vzešlých z parlamentních voleb. Přihlédneme - li k eventualitě voleb podle většinového systému, tedy bylo by nutno počítat s dominancí jedné vítězné strany, pak odtud vyplývá, že prezident by byl dosazenou figurkou ovládanou vítězem, zodpovědnou témuž partajnímu sekretariátu.

Pokud by ODS s ČSSD chtěly všechny tyto obavy rozptýlit, pak by musely prezidentské pravomoci posílit, nikoli omezit. To se týká rovněž způsobu volby prezidenta. Klausovsko Zemanovský tandem si však tuto lahůdku nenechá zajisté vzít. Jestli příští prezidentské volby o něčem budou, pokud se nestanou pouze důvodem k partajním rvačkám, pak také o tom, jak si Klaus vychutná Havlův odchod z prezidentství. Pro nejširší občanskou veřejnost je v jejím zájmu, aby využila všech ústavních možností k zastavení nárůstu autokratických tendencí, směřujících k tichému oklešťování základních fundamentů demokracie. Nikoli snižování počtu subjektů v politice, ale udržení rozumných proporcí, včetně zavedení institutu referenda, všude tam, kde o něco jde, je zárukou, že demokracie se nestane pouhou fasádou, obdobně jak se staly fasádou proklamované fundamenty tržní ekonomiky v dobách, kdy Klaus se nemusel s nikým o moc dělit.

Děti Země

Děti Země nadále spatřují ve znečištění látkami jako jsou dioxiny či polychlorované bifenyly jeden z hlavních problémů životního prostředí České republiky. Proto průběžně doplňují informace o těchto látkách a jejich vlivu na zdraví lidí i na životní prostředí mimo jiné i prostřednictvím internetu na adrese: http://www.ecn.cz/dioxin.

Na základě výsledků nových výzkumů zpřísnila letos Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) doporučený limit pro znečištění venkovního ovzduší dioxiny z 10 pgTEQ/m3 na 1 - 4 pgTEQ/m3. Podrobný rozbor věnovaný dioxinům a polychlorovaným bifenylům, který vedl WHO k tomuto kroku, lze nalézt právě na webovských stránkách o dioxinech spravovaných Dětmi Země (na adrese: http://www.ecn.cz/dioxin/who.html).

Ve zprávě WHO se mimo jiné uvádí: "Konzultace WHO doporučuje, aby se okamžitě přistoupilo k přijetí veškerých možných opatření ke snížení úniku dioxinů a příbuzných látek do životního prostředí tak, aby se snížily jejich koncentrace v potravním řetězci a v konečném důsledku i hodnoty tělesné zátěže u člověka. Dále by se mělo přistoupit k okamžitým opatřením ke snížení zatížení z konkrétních zdrojů u konkrétních podskupin, které jsou vystaveny vyšším dávkám než celkové populace."

Stav v České republice komentuje ing. Milan Havel z Dětí Země slovy: "Je to problém, kterému zatím není věnována dostatečná pozornost orgány státní správy - dosvědčuje to hladké zprovozňování tak problematických staveb jakým bylo v loňském roce spuštění malešické spalovny a letošní najíždění spalovny odpadů v Liberci v centru města, přestože každá z nich překračují nebo budou překračovat západoevropské limity 10 - 20krát."

Kromě zprávy WHO a informací o spalovnách jako jednom z hlavních zdrojů dioxinů, obsahují webovské stránky připravené Dětmi Země i seznam dioxinových havárií a průběžně doplňované informace o nich.

Děti Země považují za nebezpečnou laxnost k nebezpečí vzniku dioxinů a dalších nebezpečných látek při haváriích, jakou byl například požár spalovny firmy Emseko ve Zlíně 7. března 1997. Po tomto požáru nebyl odebrán ani vzorek popela z požářiště k rozboru obsahu dioxinů.