Vzácná shoda názorů - s křížkem po funuse?
Na výroční konferenci Světové banky o rozvojových ekonomikách, která se konala koncem dubna 1999 ve Washingtonu, přednesl její hlavní ekonom a Senior Vice President Joseph E. Stiglitz velmi zajímavý, téměř revoluční příspěvek, který by mohl znamenat zásadní převrat v názorech Světové banky na reformy v postkomunistických zemích. Časopis Ekonom uveřejnil český, nepatrně zkrácený překlad ve svých číslech 23-25 /99.
Stiglitzův příspěvek je pro mne potvrzením v podstatě všeho, co jsem na toto téma napsal od roku 1970 dodnes. Uvádím na ukázku několik citátů ze Stiglitze kursivou a pro srovnání své vlastní normálním písmem. Samozřejmě se náměty citátů nemohou úplně krýt, některý můj citát se vztahuje na dva Stiglitzovy, někdy je v mém citátu navrhováno řešení, kterým se Stiglitz nezabýval. Zkratka SČNH 1970,6 znamená název mé knížky "Socialismus v čs. národním hospodářství " napsané roku 1970. Vyšla (jako samizdat) nejprve francouzsky pod názvem "Economie nationale de la Tchécoslovaquie contemporaine" v Paříži roku 1976, česky pak počátkem 1990 v exilovém nakladatelství INDEX .
....Po deseti letech od počátku transformace ve východní Evropě a zemích bývalého sovětského bloku a dvaceti letech od počátku transformace v Číně jsou naše dojmy smíšené... disparita mezi úspěchy jedněch a neúspěchy druhých je tak velká, že by bylo nezodpovědné nepokusit se z průběhu transformačního procesu poučit. Konec konců veřejné diskuse o něm již započaly...
...Ekonomický krach v Rusku kontrastuje s obrovským rozmachem v Číně, která si zvolila vlastní cestu transformace a odmítla se řídit jednotnými předpisy západních poradců...
...Otázkou tedy zůstává, kde se stala chyba, pokud jde o ruskou ekonomiku. Není příliš překvapující, že ti, kteří obhajují šokovou terapii, dokazují, že základním problémem není příliš mnoho šoků a příliš málo terapie, nýbrž právě naopak. Tvrdí, že šok byl příliš malý a reformy nebyly prováděny dost agresivně...
...Já tvrdím, že příčiny selhání reformy v Rusku, v zemích bývalého Sovětského svazu a bloku jsou mnohem hlubší. Spočívají v nepochopení samých základů tržní ekonomiky a postavení základů pro reformní procesy na písku...
...Co se má podniknout, chceme-li začít znovu? Nepochybně v tom připadne hlavní role státu, který musí zůstat silný... ale který musí přejít od role podnikatele k roli regulátora, soudce, omezit svou činnost v řízení, plánování a kontrole na únosné a rozumně uskutečnitelné minimum vzhledem k dobrým a špatným lidským motivacím ... podněcovat iniciativu a chránit při tom jednotlivce a nové podniky proti zbytečným ztrátám, neboť všichni se začnou učit. Z "pedagogického" hlediska jde o to znovu proběhnout obdobími klasického kapitalismu, aby se normalisovalo ekonomické chování obyvatelstva (aniž by bylo možno si dovolit čistý liberalismus, aby si všichni uvědomili jeho výhody pro silné a nevýhody pro slabé)... (SČNH 1970,6 str. 157,161)
...Přinejmenším část problémů je výsledkem přehnané důvěry ve fungování učebnicových modelů. Učebnice ekonomie jsou - možná - dobré k výuce studentů, ale nikoli k tomu, aby radily reformním vládám, co mají dělat...
...Mimo to, řešení hospodářských problémů nesmí být brzděno tak zvanými "ideologickými" principy. nesmějí být kladeny podmínky, že systém musí být kapitalistický (systém založený na vzpomínkách) nebo socialistický (systém založený na přáních); nezamýšlíme vytvořit nový model socialismu, který by "ohromil" celý svět, stejně tak je třeba nechat na pokoji klasiky všeho druhu s jejich teoriemi. Jedinou podmínkou je, že budoucí řešení musí být realistické a musí dosáhnout skutečného obratu v národním hospodářství... (SČNS, 1970,6 str. 143)...
...Mám osobně maximální lidské pochopení pro obdiv předních osobností koalice pro liberály typu von Hayeka, Friedmana a j. a i k tomu, že jejich cílem bylo vybudovat systém s minimálním či žádným zasahováním státu do národního hospodářství, ale takový systém se na světě dá těžko najít; učení jmenovaných vynikajících ekonomů je jako celek dnes prakticky "neprodejné" či neuplatnitelné. Mimoto snaha o zavádění nějakého rigorosního systému zavání trochu neblaze známou ideologickou dogmatisací ekonomické politiky...
(Poněkud neobvyklý pohled na polistopadovou politiku, Polygon 3/93)
...další část problémů vznikla v důsledky zaměňování prostředků s cíli. Například privatisace či liberalisace kapitálového účtu byly kvalifikovány jako úspěchy transformace, nikoli jako prostředky k dosažení důležitějších cílů. Konec konců důležité není vytvořit tržní ekonomiku, ale zlepšit životní úroveň lidí a položit základy udržitelného, spravedlivého a demokratického rozvoje...
...Tak např. privatisace je sice důležitým prostředkem, ale nikoli cílem. Současná koalice splní svůj úkol, postaví-li republiku na nohy, nikoliv zprivatisuje-li vše do poslední mrtě a převezme současně ze západních zemí právní normy, od kterých ony země už pomalu začnou ustupovat. (Vůbec se zdá, že se v zemi rozmáhá názor, že dokončením privatisace bude vše vyřešeno, ale to je velmi nebezpečná iluse, teprve pak půjde opravdu do tuhého)
(Poněkud neobvyklý pohled na polistopadovou politiku. Polygon 3/93)
...A za třetí. Ačkoli politickým procedurám se v transformaci věnovalo dost pozornosti (především v souvislosti s ospravedlňováním některých jejích stránek), ve skutečnosti zde došlo k hlubokému nepochopení jejich podstaty. Nelze dost dobře oddělit principy reformy od způsobů, jimiž do společnosti jsou nebo by měly být implementovány...
...Dobrým příkladem rozporu mezi theorií a praxí je to, čemu se říkalo velká privatisace. D. Ellerman na adresu jejího průběhu před několika lety řekl: "Záměry velké privatisace budou pravděpodobně hatit a ničit hádaví poslanci, pomalí ministři a jejich úředníci, tupí lokální politici, opatrné a poněkud zmatené soudy, oportunističtí manažeři, odbory zakopané ve svých posicích, rebelující dělníci, rozmrzelí a přecitlivělí občané, společnosti specialisované na provádění bankrotů, nelikvidní banky, vláda, která chce vždy zůstat u vesla, celkově chaotický stav postsocialistické společnosti plus příležitostně se vyskytující deus ex machina. Jak silný bude privatisační plán proti takovým distorsím? Zničí distorse jen část jeho efektivnosti, nebo v jejich důsledku dojde k rozpadu plánu a obrovskému zmatku? Zabezpečení privatisace proti chaosu je důležité ve všech východoevropských zemích, ale ještě více v zemích bývalého SSSR."...
...Především princip demokracie tam, kde nemá co dělat, t.j. ve výrobě, v obchodě. Musíme se obávat, že nejlepší řešení výrobních problémů po všech stránkách (rentabilita, pracovní síla, efektivnost) není skoro nikdy řešení "demokratické"... Kdyby by bylo možno vybrat nejlepší lidi v hospodářství (a i jinde) jednoduchými všeobecnými volbami (volební právo od 18 let samozřejmě), nebylo by problémů a všechno by běželo jak na drátku...
(SČNH 1970,6 str. 148,9)...
...Přirovnáme-li republiku 1989 vzhledem k úplné nacionalisaci hospodářského života k jednimu obrovskému podniku, pak je třeba očekávat, že sanace, má-li být účinná, těžko může proběhnout "demokraticky", žádný podnik na světě ještě nebyl sanován demokratickou cestou. Uskutečnit rychlý přechod k tržnímu hospodářství pomocí orgánu, který se v kritickou dobu odebere na tříměsíční prázdniny, jehož členové se občas v důležitých momentech prostě nesejdou a blokují tak přijetí nutných opatření a jsou z pravděpodobně nezanedbatelné části nějakým způsobem spjati se starým režimem, je velice obtížné, ne-li nemožné...na Taiwanu byl letos zrušen po 43 letech výjimečný stav, za tu doby se země stačila vypracovat z absolutní nuly na záviděníhodnou hospodářskou úroveň. Je velmi pravděpodobné, že jedině režim obdobného typu poskytuje jakž takž příznivé vyhlídky pro počáteční období postkomunistických zemí...
(Na okraj diskusí o privatisaci (3), 6.12.91)
...Standartní neoklasická teorie říká, že aby tržní ekonomika dobře fungovala, musí být splněny dva předpoklady: konkurence a soukromé vlastnictví...je dobré mít privatisaci bez konkurence? Všichni kdo tlačili na co nejrychlejší privatisaci, s pýchou poukazovali na to, kolik majetku přešlo z rukou státu do rukou soukromých majitelů. Výsledky urychlené privatisace jsou ovšem poněkud pochybné. Konec konců je snadné rozdat státní majetek - zvláště přátelům a příbuzným... jestliže se privatisuje v prostředí, kterému chybí potřebná institucionální struktura, může tržní ekonomice více uškodit než prospět. Může podminovat dlouhodobé vyhlídky na prosperitu a co ještě horší, může prostřednictvím nově vytvořených soukromých zájmů, jejich ochoty ke korupci a aversi k regulaci ekonomických procesů přispět k oslabení státu a společenského řádu...To, že privatisace nevytvořila základ tržní ekonomiky, nebyla ani náhoda, ani nehoda. Byl to předvídatelný důsledek způsobu, jímž se uskutečnila...
...protože mi nikdy vůbec nepřišlo na mysl, že by privatisace mohla být provedena rychle (což je oblíbené dogma různých "transformátorů", dogma proto, že nikdo věcně nedokázal proč). Máte zastaralé hospodářství, způsobu práce na volném trhu nezvyklé a pro tu práci nekvalifikované zaměstnance, máte zcela nemožný management v podnicích a nemáte peníze, nehledě na celou řadu ještě jiných nepříznivých okolností. Jak si někdo může vůbec jen představit, že by něco mohlo jít a ještě k tomu rychle či dokonce nejrychleji bez nějaké vnitropodnikové regenerace? (Leasing, Polygon 1/98)..
...v ČR je současný stav výsledkem toho, že kuponovou privatisaci připravili a provádějí "papíroví tygři", neboli ekonomové z výzkumných ústavů, bank a kanceláří, jejichž odborné znalosti nelze rozhodně podceňovat, jimž ale chyběla a chybí praktická znalost, co to vůbec byl socialistický podnik, jinak by si nemohli sami sobě namlouvat, že pouhou často jen formální změnou vlastníka lze dosáhnout zásadního obratu v práci podniku. Stejně tak podcenili rozhodující roli lidského faktoru, t.j. neodhadli správně, co bude rozhodující motivací lidí v daně situaci... (Keiretsu po našem, Polygon 3/96)...
Jak v novinách někdo správně poznamenal, vytvořil (Václav Klaus) třídu (často velmi podezřelých - pozn. J.T.) kapitalistů místo třídy podnikatelů ...
(Leasing, Polygon 1/98)
...Jedním z nejobtížnejších momentů transformace toho druhu, jaký byl přechod od socialismu k tržní ekonomice, je transformace od staré společenské smlouvy k nové. Jestliže reformátoři jednoduše zničí staré normy a stará společenská omezení s cílem "začít nový život" a nevezmou v úvahu skutečnost, že tvorba nových norem trvá určitou, nikoli zanedbatelnou dobu, nemohou uspět... svádět selhání reformní šokové therapie na úplatky a dobývání renty a nevšímat si, že obojímu předcházel institucionální Blitzkrieg, který zlikvidoval staré normy a odstranil tak poslední omezení proti bujení korupce...
...Po pravdě řečeno jde v případě Československa o dva problémy: první je stanovit konečný cíl, kterého chceme dosáhnout, to jest definovat systém, který by dával naději, že by se mohl stát efektivní; druhý problém je, jak se dostat ze současného do onoho cílového systému; tento druhý problém je možná ještě obtížnější než první, proto čs, národní hospodářství je - slušně řečeno - ve stavu nerovnováhy nebo je spíše udržováno v umělé rovnováze s hlubokými problémy, kde to je jen možné, navíc s velkým napětím mezi různými vrstvami obyvatelstva... Proto se zdá, že proces "vyrovnání" (výchozích podmínek) bude muset postupně pokračovat ve dvou sektorech: v jednom striktně kontrolovaném podle starého systému a druhém volnšjším, pracujícím na základě srovnatelném se světovou praxí, t.j. analogickým způsobem k poválečné ekonomii, kdy "vázaný" a "volný" trh existovaly jeden vedle druhého a kdy první byl postupně nahrazován druhým...
(SČNH 1970,6 str. 144,160)
Není možné dojít k řešení najednou, nábrž postupně přes dva sektory, jak už bylo řečeno. Aby se to podařilo, musí být regulační politika státu inteligentní a obezřelá... dále bude asi nutno čekat déle, než by mohl být uvolněn dovoz a připuštěna zahraniční konkurence na domácím trhu...(SČNH 1970,6 str. 166)
...Jakmile byl problém rozptýlených akcionářů rozpoznán jako relevantní pro transitivní země, doporučené řešení bylo obvykle "mít kontrolního vlastníka ve formě investičního fondu". Tak tomu bylo například u standartní fromy kuponové privatisace podporované Washingtonským konsensem (şlíček rad západních expertů t.j. amerických úředních činitelů, zástupců Světové banky a Mezin. měnového fondu postsocialistickým zemím) a vymodelované na českém programu kuponové privatisace. Problém správy a řízení společnosti byl a definičně musel být v investičních fondech stvořených kuponovou privatisací ještě daleko naléhavější než ve společnostech, které tvořily portfolio těchto fondů, neboť rozptýlenými funkcionáři byla celá česká populace. Její vliv na řízení a správu investičních fondů byl a musel být nulový. Přesto byla myšlenka řídících fondů "prodána" standardním washingtonským konsensem jako "řešení", nikoli jako zhoršení problému správy a řízení společnosti...
Největším problémem postkomunistického hospodářství není ani tak úplné znárodnění národního hospodářství, ale rozpad morálky, silný nivelisační tlak, rozkrádání, nedostatek kázně a hlavně pak úplně rozrušená přirozená hierarchie lidí ve společnosti, k jejímuž obnovení nemůže kuponová privatisace sama o sobě výrazně přispět. Drobní akcionáři jsou všude na světě většinou jen stádem nadšenců či zoufalců, kteří se snaží získat akcie prosperujících a zbavit se akcií neúspěšnách podniků, což činí obvykle pozdě a nevýhodně. Stejně tak zájmem investičních fondů bude vždy výhodně prodat, ale ne řešit vnitropodnikové problémy...dá se očekávat, že již dnes (nemnohé) úspěšné podniky by neměly mít s akcionáři problémy, špatným akcionáři nepomohou; hierarchii v podnicích však těžko mohou výrazně ovlivnit... Sázet vše na kuponovou privatisaci jako na jediného koně bez alternativních privatisačních postupů se může těžce nevyplatit (Po třech letech, Polygon 8/92)...It is too optimistic to believe that voucher investment funds or banks can regenerate that hierarchy in factories the shares of which they hold - they simply miss the necessary knowledge and they do not know where and how to find suitable experts...
(z dopisu časopisu Business Central Europe; otištěno zkráceně v čísle 7/8 96 na str. 6, Management blight.. Redakce m.j. vynechala z dopisu větu následující za shora uvedeným citátem: If you want to restructure and modernize a company and its production programme, you are not going to hire stockbrokers or investment fund people for the job. Časopis je totiž zaměřen právě na investory.)
Dále se Stiglitz zabývá českou kuponovou privatisací. Na základě pro ni platných pravidel dovozuje, že ...alespoň retrospektivně by nikdo neměl být překvapen skutečností, že české investiční společnosti nacházely jiné kanály k tomu, aby dobývaly majetek ze spravovaných společností tím, že pod nimi budovaly tunely...Bylo by možné namítnout, že odpověď na otázku tunelování podniků nacházejících se v portfoliích fondů lze nalézt v jejich lepší regulací státem a lepších smlouvách s manažery fondů. Ale vraťme se o krok zpět. Kdyby měly vlády transitivních zemí takovou monitorovací a donucovací sílu a byly schopny překonat stimuly k zcizování majetku, proč raději neaplikovat tuto sílu v korporatisovaných státem vlastněných podnicích a později je privatisovat lepším, promyšlenějším způsobem?...schemata rychlé privatisace prosazovaná standardními radami západních expertů a založená na kuponové privatisaci a investičních fondech nevytvořila řídící vlastníky motivované k tomu, aby restrukturalisovali podniky s cílem dosahovat dlouhodobého ekonomického úspěchu...doporučovaná forma privatisace nesplnila svůj úkol. Je čas se nad touto formou privatisace zamyslet...
V první etapě přestavby počítal autor s uplatněním leasingu. ...Na jedné straně v posledním období před rokem 1968 připouštěli autoři připravované hospodářské reformy, že určitý poměr k vlastnictví a normální odpovědnost v hospodářské činnosti byly "conditio sine qua non" či nezbytnou podmínkou pro její uskutečnění...Na druhé straně je zřejmé, že je nemožné "prodat" podniky v jakékoliv formě. Leasing je právě uprostřed dvou protipólů. Stát by dodal existující nebo nová zařízení v normálních podmínkách leasingu; oběžné prostředky by poskytli nájemci, partneři či účastníci leasingu, skuteční páni v podniku. Jako partneři v leasingu by mohli vystupovat podniky, banky, ale především - a to je velmi důležité - soukromé osoby ať už přímo, nebo (např. pro zaměstance daného podniku) prostřednictvím samosprávného orgánu. Užitečnou kombinací by byla např. minoritní účast podniku poskytující technický základ, minoritní podíl banky, která by zde nepředstavovala jako dosud pasivní kontrolní orgán, ale zajišťovala by svými zástupci čistotu a kvalitu finančních operací, zatímco většina leasingových podílů by byla ve vlastnictví soukromníků... Jinou výhodou by bylo, že by (stát) měl výrobní prostředky pod kontrolou a v případě neúspěchu jedné skupiny by mohl nabídnout podnik nějaké jiné a v nejhorším případě provozovat dočasně podnik jako je tomu dosud. To bude nezbytné, protože národní hospodářství je ve stavu nemocného, který se učí chodit po desítkách let paralysy...(SČNH, 1970,6, str.154-155)...A konečně ani výzvy ani přísné zákony samy o sobě, nýbrž jen určitá vlastnická forma nebo fakt být v reálném poměru k vlastnictví by mohly přispět k řešení ohromného problému rozkrádání v národním hospodářství... (SNČNH 1970,6 str. 151)
...typ (leasingu) hire-purchase (najmi a kup), při kterém se po určité době nájmu stává pronajatý objekt majetkem nájemce. Tato varianta se nabízí jako potencionálně perspektivní pro naši současnou situaci, protože předchází ztrátám kapitálu, podvodům a machinacím. Podnikatel má totiž možnost v leasingovém období dokázat, že to myslel vážně a že jeho plány jsou reálné, nic jiného mu totiž nezbývá, objekt leasingu zůstává majetkem pronajímatele až do okamžiku úspěšného splnění podmínek nájemcem...(Na okraj diskusí o privatisaci (2), 6.12.91)
...Nejdůležitější ekonomické instituce vznikly především proto, aby zmírnily problémy vztahu mezi jednotlivými agenty..(zaměstnanci jsou například agenty manažerů, kteří jsou agenty akcionářů - třeba otevřených investičních fondů -, jejichž akcie jsou vlastněny pensijními fondy, což jsou agenti zaměstnance) ...instituce agentů a agentur potřebují ke svému vzniku a rozvoji několik desetiletí. Pokus stvořit přes noc tržní ekonomiku se všemi řetězci může skončit kolapsem...Jestliže pyramidální vztahy mezi ekonomickými agenty nefungují a bude trvat řadu let než se vybudují podpůrné instituce, pak je snad nejlepší zkrátit příslušné řetězce tak, aby to byli vlastníci, koho bude bolet špatné hospodaření a drancování firmy...Privatisace středních a větších podniků do rukou depositářů je způsob, jak závažnost problému správy a řízení podniku zvládnout. Depositáři mají definičně dlouhodobý vztah k podniku. Nemají proto úzce zaměřené zájmy podnik co nejdříve vytěžit a jít dál. Možná, že nejlepšími kandidáty na depositáře jsou zaměstnanci a manažeři podniku. Martin Weizman, který na rozdíl od prominentních západních poradců sovětskou ekonomiku prostudoval, uvedl velmi pragmatický argument pro zaměstnaneckou versi privatisace do rukou depositáře: "V podmínkách zaměstnaneckého vlastnictví budou muset zaměstnanci sami, nebo jejich agenti řídit a kontrolovat. odpadne známý problém "my versus oni". Tvrdé rozpočtové omezení se stane přijatelnějším. Bude méně příležitosti pro finanční machinace."...
...Přes to všechno musíme počítat se samosprávou - podnikovými radami - jako s vhodným počátečním prostředkem pro zlepšení výrobního aparátu a pro zkvalitnění hierarchické struktury, která by se mohla trochu vzpamatovat (nejsme ani zdaleka takoví optimisti, abychom mohli souhlasit s panem Meisterem (129), který konstatuje...samospráva (=jugoslávská) sehrála roli mechanismu výběru nejlepších...) To ovšem jen v krátkém nebo středním výhledu, v prvním období rekonstrukce hospodářského systému, kdy nadšení a dobrá vůle, stejně tak jako monopolní posice valné části podniků na zdánlivě nenasytitelném trhu by hrály důlečitou roli...Ku podivu se zdá, ze by bylo potřeba zpočátku vnutit účast na risku i té části obyvatelstva, která si to nepřeje, protože čemu je třeba obzvláště zabránit, je jakýsi druh "ekonomického usmíření" ve stavu nízkých výnosů, lajdáctví, desorganisace, nemístné ekonomické shovívavosti, což by znamenalo katastrofu i pro mezinárodní posici Československa... (SČNH, 1970,76, str. 151,2)
...Existovala teorie, že reformy je třeba nastartovat systémem "trhání ovoce z nejdostupnějších větví", což prakticky znamenalo, že vlády mají nejdříve udělat to, co je nejsnazší...Podívejme se, co to udělalo například s privatisací....Byly zde tři možnosti. Privatisovat tak rychle, jak to jen lze - důležitá je privatisace a nikoli její důsledky. Za druhé privatisovat, jakmile se vytvoří vhodný rámec pro privatisaci, ale nečeká se na právní rámec pro hospodářskou soutěž a regulaci. A za třetí, počkat s privatisací až do doby, než se vytvoří právní rámec celý. Zvolila se první varianta....Aplikace teorie nízko visícího ovoce stvořila nové zájmové skupiny, které dokáží použít svou sílu proti dalším reformám...Mnohé země použily politiku privatisovat hned, regulovat později. Časná privatisace v podmínkách neregulovaného okolí stvořila silný vestavěný zájem, který dokáže později blokovat pozdější pokusy o regulaci. Privatisace, která měla stvořit důvěru v tržní ekonomiku, obstarala nástroj, jímž se zájmové skupinu dostávaly k moci. Političtí spojenci reformátorů kupovali aktiva za peníze , které si půjčili od státu nebo bank na základě politických doporučení...Často používaný Coasův teorém, který říká, že prvotní rozdělené vlastnických práv není ve své podstatě příliš důležité, protože posléze dojde k jejich realokaci a nalezení efektivních vlastníků, se nenaplnil. Aktiva byla dříve rozkradena než znovu prodána...Odění rabující ruky držitele majetku do sametové rukavice privatisace neřeší problém odpovědnosti. Je lhostejné, zda podnik rabuje stát nebo soukromí vlastníci.
...Ještě výrazněji se projevují v Praze stále aktuální "liberální" názory na právo a morálku v komentáři J. Ference "Ohrožení demokracie je jen pocit" v LN 3.11.95:
...Volný oběh akcií skýtá významné možnosti, možnosti koncentrace vlastnictví. Děje se za podmínek zcela svobodných až nehorázných, připomínajících malou sociálně-ekonomickou revoluci. Probíhá téměř výhradně mimo trh...nebylo žádoucí stavět tomuto procesu překážky v podobě regulace oběhu akcií, informačních povinností, ohlašovacích povinností, ochrany drobných akcionářů (to už vůbec ne). Neexistenci podobných regulačních opatření využívá i vláda (a možná hlavně vláda) k některým svým privatisačním akcím. Ve druhé fázi privatisace je zvýhodněna úzká skupina lidí v určitém postavení, s přístupem k určitým informacím a finančním prostředkům...Systémový rámec, ve kterém proces probíhá a který by bylo možno charekterisovat jako "volné ruce" pro obchodníky, spekulanty i vládu, je efektivní, umožňuje povést koncentraci vlastnictví rychle a poměrně lacino, ale je dravý, nevybíravý až obchodně nemorální a přivádí některé aktéry na hranici zákonnosti. Avšak prvky namířené proti demokracii implicitně neobsahuje. Potřeba tužší regulace druhé fáze privatisace nevyvstala až v několika posledních měsících. Trvá už několik let, ale dosud nebyla v zájmu velkých hráčů. Proto, když to někdo přežene, dostane 7 let a to je všechno (narážka na aféru Lízner - J.T.). Akutní se tato potřeba stane, až velcí hráči pocítí potřebu ochrany sama sebe... Nedochází (zatím) k podkopání základů demokracie... (Liberalismus ano, ale jaký. Polygon 1/96) .
Joseph E. Stiglitz je profesor ekonomie na universitě ve Stanfordu (ve Světové bance je "on leave") působí i na universitách v Princetonu, Yale a Oxfordu. Od června 1995 byl předsedou US Council of Economic Advisers a byl také aktivním členem sboru ekonomických poradců presidenta Clintona. Shora zmíněný "Standartní Washingtonský konsensus "se zakládal na zkušenostech získaných při řešení hospodářských krisí ve středo- a jihoamerických státech. Stiglitz se jinde o jeho aplikaci vyjádřil, že ...vedl k případům, kdy ekonomové letěli do nějaké země, podívali se na číselné údaje (indikátory, koeficienty - J.T.), pokusili se je ověřit a vyhotovili makroekonomická doporučení pro reformní politiky, to vše v rozmezí několika týdnů... Tato metoda silně připomínající styl práce V. Klause vedla k uniformním doporučením Washingtonského konsensu i zemím se zásadně odlišnými podmínkami (Asie a postkomunistické státy) a podle toho to také dopadlo. Stiglitz se domnívá, že nová doporučení se nemohou zakládat na "Washingtonu" a žádá jejich mnohem širší zaměření, z čehož aspoň pro mne vyplývá, že domyslí-li své názory do důsledků, musí uznat, že se na řešení budou muset podílet i zástupci jiných oborů, ne jen ekonomové
(cf. Poněkud neobvyklý pohled na polistopadovou politiku, Polygon 3/93:... Úvahy...ukazují, že se těžko hledali a hledají lidé schopní dohlédnout dál než k hranicím svého oboru, že řízení výstavby nového státu má být v rukou manažerů, nikoliv specialistů - ekonomů, právníků, humanistů, protože specialisté se v převážné většině zaměřují na dosažení cíle ve svém dílčím oboru, zatímco správný manažer je změřen na dosažení cíle celkového...rozdíl je podstatný.)
Stiglitzovy názory přenesené do ČR jsou přesně tou "třetí cestou", tím čertem, kterého malují Václav Klaus a jeho nohsledi (nikoliv kritičtí stoupenci) na zeď, kdykoliv se jim nedostává reálných argumentů.
Ostatně jeho reakce na Stiglitzovy názory je přesně podle očekávání (Ekonom 24/99, Eva Klvačová: "Nečekejme na Godota, nepřijde"): "Šokuje mě, že Ellermana cituje Stiglitz, se kterým nemilosrdně bojuji, protože to, co on v posledních letech řekl, je fatálně špatné a podráží to nohy všem transitivním ekonomikám...Četl jsem celou řadu Stiglitzových textů, seděl jsem s ním na různých panelech, kde jsme fungovali jako hlavní speakři. Mám starosti z toho, co tlačí do Světové banky a zejména do jejího oficiálního měsíčníku. V každém případě to, co uvádíte, je pro mne překvapení...Já se na něj strašně zlobím. Kdysi jsem bojoval proti Sorosovi, dnes proti Stiglitzovi. Kdykoli přednáším v Americe, a že je to dost často, zlovolně vytahuji citáty z jeho textů a předvádím je jako vrchol antiliberálního, intervencionistického postoje...Stiglitz se dneska charakterizuje názorem, že úspěch je Čína a neúspěch Evropa. Já jsem z toho velmi smutný. Evropa vsadila na myšlenku privatisace a Čína na myšlenku konkurence (zde si přisadil či spíše "předsadil" i J.T. - SČNH 1970,6 str.164,6) . A on začíná mít dojem, že v Číně to bylo správně a v Evropě špatně. Tento názor je oprávněný pouze na základě platnosti jednoho smrtícího předpokladu. Že totiž privatisace je neschůdný proces...Pánové Stiglitz a Ross mají společnou firmu. Vzpomínám si, že jsem se na příslušném panelu rozzlobil a řekl jsem, že zatímco já vážně diskutuji obecné zásady rodícího se kapitálového trhu, oni diskutují jako lidé, kteří hrají kartu svých peněz, jako lidé, jejichž klíčovým zájmem je, aby zde mohli investovat za nejlepších možných podmínek. Ne politici, ale média by měla zničit ty, kdo vydávají své soukromé názory za zájmy veřejné...Já prostě říkám, a to říkám nejen na tomto místě, ale znovu a znovu to opakuji, že mě mrzí, že chybí akademická debata o ekonomické transformaci..."
Ale proč to všechno píšu? Protože v podtitulku první části Stiglitzova článku konstatuje redakce, že si hlavní ekonom Světové banky " věru nebere servítky před autory doporučení adresovaných zemím, přecházejícím od socialismu ke komunismu. Jen málo nás může potěšit, že jsme nebyli jediní, kdo nepříliš promyšleným radám západních expertů naslouchali jako hlasu božímu" a v podtitulku druhé části, že "Hlavní ekonom Světové banky dokazuje, že kuponová privatisace byla od počátku předurčena k neúspěchu a kritisuje ty, kdo nám ji poradili. Je jen škoda, že svůj text nenapsal poněkud dříve". Ovšem řada jeho myšlenek je obsažena v mé knížce a v mých pozdějších publikacích předcházejících jeho projevu. Knížka, která vyšla roku 1976 nebyla žádnou zjevenou pravdou nebo evangeliem. Byla zamýšlena jako výzva k diskusi - na straně 143 stojí...Nicméně se můžeme pokusit alespoň načrtnout jakýsi předprojekt... Na diskusi tedy zbývalo 13 let. Knížka byla ovšem emigrací ignorována. Po listopadové změně režimu psaly vyzývaly LN čtenáře, aby jim zasílali knihy k recensi. Poslal jsem ji tedy svou knížku (v prosinci 89 francouzskou versi, počátkem roku 1990 i versi českou. Převzal ji Jaroslav Jírů, v redakci tehdy "vládl" Ruml starší, jestli si to dobře pamatuju. Poslal jsem ji pak prakticky všem redakcím kromě Rudého Práva i řadě tehdejších i dnešních prominentů (včetně V. Klause , V. Havla a M. Zemana) Byla tehdy nějaká vhodnější a aktuálnější knížka k recensi? Určitě ne, ale redakce místo aby ji v recensi strhaly, ji raději zamlčely nemluvě pak o systematickém ignorování mých publikací v Západu (1) a všech následujících v Polygonu. Tím nesou pražská media stejně těžkou zodpovědnost za katastrofální stav republiky jako ti, kteří ji do toho stavu přivedli, protože zabránila vytvoření normální oposice s reálným programem. Zabránila otevřené diskusi a v podstatě zatlačila i domácí realistické ekonomy jako Z. Šulce, L. Mlčocha a j. do pozadí či takřka do anonymity.Teprve vloni se mi podařilo nalézt na základě drobné zmínky v nějakém novinovém článku a díky méně běžnému křestnímu jménu Zdislava Šulce, z jehož prací jsem se o tom, co se událo kolem reforem před i po listopadu a i o ekonomech, dověděl mnoho užitečného. Oni samozřejmě přistupovali (nevím jak dnes) k problémům z čistě ekonomického hlediska, já sám jsem považoval za nejdůležitější lidský faktor, a proto jsem se snažil najít cestu byť i neortodoxní, jak obnovovat a obnovit normální hierarchii lidí ve společnosti a zvláště v hospodářství. Při diskusi s nimi a zástupci jiných oborů (jmenovitě podnikové sféry) by bylo jistě došlo k názorovým rozdílům, ale jen hledáním nějaké synthesy by se mohlo najít nějaké řešení, které by mělo naději na úspěch. Bohužel si myslím, že právě to v pražských mediích dobře věděli. Ostatně diskuse, jak se mělo reformovat, už může skončit. Na programu dne je, jak uklidit tu spoušť po dosavadních "reformátorech" (nejen českých); to je problém jiný a asi obtížnější než ten z roku 1989, tedy aspoň z hlediska lidského faktoru, abych nemluvil za ekonomy. Zajímalo by mne, zda si to také uvědomuje Joseph E. Stiglitz .
J.T. 11.9.99
