Ekonomická válka NATO proti Jugoslávii
K polemickému článku paní Dany Cihelkové s Gwynnem Dyerem posílám dvě glosy:
1. V "technologii" kosovské války Aliance navázala na harrisovskou tradici "britské školy" ekonomické války. Protivníka lze totiž porazit zničením jeho výrobního zázemí, infrastruktury a energetických zdrojů. Aliance ve skutečnosti téměř nevedla válku s jugoslávskou armádou (s výjimkou protivzdušné obrany), ale s jugoslávskou (srbskou) ekonomikou.
Vzhledem k drtivé technologické převaze, která téměř dokonale vymazala srbskou protivzdušnou obranu a letectvo, to nebyl příliš obtížný úkol. Bylo jen otázkou času, kdy škody na jugoslávském hospodářství dosáhnou takového stupně, že Miloševič (nebude-li chtít sáhnout k sebezničující totální válce) bude muset kapitulovat. Válčení to není nijak rytířské (na to téma se už nechal slyšet Norman Mailer), zato vysoce efektivní. Takové už války (ba i ty nevyhlášené) jsou.
Jedním z paradoxních důsledků tohoto vítězství, který se Aliance snaží zakrýt, je ovšem fakt, že takto vedená bomardovací válka je v příkrém rozporu s výchozí ideou kosovské války, jak ji definoval tuším Bill Clinton: Nevedeme válku proti srbskému lidu, ale proti Miloševičovi.
Útok proti jugoslávské ekonomice totiž postihl (a ještě postihne) především jugoslávské (chcete-li: srbské) obyvatelstvo, zatímco hlavní nástroje moci, armáda a bezpečnost, přestály (snad s výjimkou zničeného letectva a protivzdušné obrany) celou válku bez vážnějších ztrát a jsou dále Miloševičovi k dispozici.
2. K tématu aliančního četnictví jen připojuji zbožné přání, aby si Aliance už konečně dokázala udělat pořádek tam, kde může zasáhnout i bez války: tureckými Kurdy počínaje, přes Korsiku, Baskicko, atd. - a Severním Irskem konče. Nejsou-li problémy evropských členů NATO s menšinami naštěstí spajty s genocidou, pak pro tureckou politiku vůči Kurdům lze obtížně nalézt jiný termín.
Tomáš Sedláček
