Havel v Kosovu
Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Když v neděli na hraničním přechodu z Albánie do Kosova poznali vracející se Albánci tvář našeho prezidenta, děkovali. Děkovali za to, že se mohou vrátit do vlasti, kterou by, nebýt vojenského tlaku Aliance na Miloševiče, už sotva kdy uviděli. Pokud děkovali jemu osobně, je to v pořádku. Václav Havel tu akci namířenou proti etnickým čistkám jednoznačně podpořil. Pokud ale kosovští Albánci jeho prostřednictví děkovali nám, hodí se říct místo "prosím", spíše "není zač". Přínos České republiky k tomu, že se vyhnaní mohou vrátit byl pouze v tom, že jsme jako člen Aliance letecké únory nevetovali.
Václav Havel byl tím, co viděl v Kosovu, viditelně šokován. Mezi desítkami domů, které Srbové vyrabovali a vypálili, se setkal s mužem, který mu řekl, že jeho rodině sice nic nezůstalo, ale hlavní je, že nikdo nepřišel o život. "Všechno ostatní lze postavit znovu." Kdyby nic jiného než tuto prostou větu člověka šťastného v neštěstí nepřinesly noviny, měla prezidentova cesta hluboký lidský smysl.
O smyslu politickém se pak vede příznačný spor. Někteří naši prominenti nepřímo naznačují, že snad Václav Havel měl požádat o svolení k návštěvě vypálené vesnice nejlépe člověka, který tu spoušť má na svědomí. Jiní politici správně tuší, že o podobné svolení žádat nemusel a z lidského hlediska ani nesměl. Sám Václav Havel řekl, že se chce přesvědčit, jaká je situace na místě, aby věděl, co je potřeba udělat. Jiné vysvětlení smyslu té cesty není třeba hledat.
Být tam, vidět co se stalo, hovořit s lidmi považoval náš prezident za důležité. Možná je to dokonce důležitější, než překreslování mapy volebních obvodů. Od politiků, kteří se takto věnují své stabilitě, by člověk místo kritiky a rozpaků očekával, že řeknou: Pane prezidente, děkujeme.
28.6.1999