Falešné zrcadlo plné střepů
Na desítky firem padá konkurs, někde se protestuje, většinou se zatím jen skřípe zuby. Zaměstnanci zůstávají bez platů, nebo jim byly okrouhány. Jedině manažeři většinou zachránili své osobní mzdy. Předlužené podniky bez odbytu a kvalitního vedení čekají na lepší časy. Vláda se přesto bez uzardění sebechválí. Národ asi potřebuje povzbudit, hokej dávno skončil.
V nejasné mlze se ale dál plahočí ochrnutý Chemapol, do tuhého jde ve strojírenských firmách. Textilní průmysl už léta přežívá díky vývozu levné práce. Za většinou velkých podnikatelských vizí zůstala pouze velká stopa dluhů, ať už to byly třeba prodejny Vít či finanční plány v Rusku.
Firmy a banky mizí, špatní manažeři se vymění, avšak záhy už září jinde. Lidé i dluhy zůstávají. Nezaplacené faktury a půjčky se účetnickým kouzlením a obchodováním s pohledávkami sice mohou na první pohled rozplynout, ale obyčejní zaměstnanci a střádatelé je stejně doplatí. Přitom budou následovat další konkursy, další pády a ty nezůstanou bez odezvy propuštěných. Jedno je jisté - hliněné nohy slepené z úplatků a spekulativního kapitálu se rozpouštějí. Nepůjdou-li do konkursů dlužníci (na nich si ale už stejně málokdo co vezme), pod tíhou pohledávek kleknou věřitelé, kteří jsou mnohdy také dlužníky.
Je to začarovaný kruh. Až příliš se s nehotovými penězi handlovalo a chodilo po tenkém ledě neprůhledných finančních operací. Na čas vše schovala euforie a falešná propaganda o zázraku. Spekulace ale vyzobaly z hospodářství rozinky a jinak ho rozleptaly na kost. Nestálo na výrobě, ale na rizikových investicích, bombastických vizích a životě na dluh. Drastický pokles hrubého domácího produktu je důkazem.
Skvěle tomu nahrávala slepota bank, které vlastní podniky, ale nedokázaly je ohlídat. Namísto řízení rozhazovaly peníze, které neměly. Někteří bankéři možná záměrně s financemi "svých" bank hazardovali ve prospěch podnikavců. Riziko bylo malé (dohled nad bankovním trhem neexistoval) a provize bokem jistě převyšovala plat. Bylo-li horko tam, kde se rozdávalo, přešlo se do oddělení, pověřeného vymáháním. Těžko mohou kočírovat podniky lidé, kteří působí v deseti i více firmách. Jakoby mottem této doby je jistá rocková píseň: "čas jsou prachy a prachy jsou zákon".
Utrhne-li se ucho, nevadí. Založí se jiná firma, dluhy se nechají v mrtvolách. Je k popukání, že o červených kobercích, které se ze zkrachovalé banky stočí a převezou do nové, zatímco lid chudne, psal už Karel Čapek ve třicátých letech.
O dobré vůli Zemanova kabinetu něco změnit svědčí alespoň návrh novely zákona, která má posílit věřitele v boji s dlužníky. Nic ale nezmění bombastické čisté ruce sociální demokracie. Pár úředníků něco možná sbírá do sborníku, ale připomínají podřadného filatelistu než nezávislé vyšetřovatele. Lecos by napravily nové zákony, které by nutily k větší otevřenosti na finančních trzích. Těžko se ale prosazují ve většinové menšině se stranou, která se řídí pravidlem, že peníze jsou zákon.
Vychloubačná slova vlády o legislativní smršti jsou proto směšným, falešným sebeklamem. Změnila tato smršť něco v praktickém životě? To by měla sledovat vládní statistika a ne, kolik návrhů se podalo oproti plánu. Vláda ve skutečnosti nestačí řešit své stranické problémy a ještě spravovat nahnilé hospodářství, ve kterém nejsou jen dluhy mezi podniky, dluh státní kasy, ale i obrovský dluh komunálních financí. Než se křivky ekonomiky zvednou a než to obyvatelé vůbec poznají (třeba na opravených silnicích, kvalitním školství a větších pracovních příležitostech) ještě to dlouho potrvá. O krocích, které nastartovaly rozkvět, zatím mluví jen premiér Zeman a hrstka narcistických ministrů očekávajících z falešného zrcadla sladké: "to víš, že jsi nejlepší!"
Lidi ale nezajímá, kolik skvělých návrhů předložili a zda slepili rozpočet, či zda se jednou a nečekaně pozitivně zatřepetala křivka exportu. Čas na sebechválu není, vláda si jen říká o zdrcující kritiku.
