Perpetuum stabile
O víkendu jsem byl poprvé v životě na Letné na místě, kde
stával Stalinův pomník. Od roku 1991 se tam kymácí obrovitý metronom, který snad
má symbolizovat jak se současnost vzdaluje od minulosti. Pomalu, ale jistě. Jeden
cyklus kyvadla trvá 20 vteřin.
K návštěvě mne inspirovala exposice nedalekého technického
musea, v jehož horním patře je momentálně k vidění řada zajímavých pokusů
vyrobit Perpetuum mobile.
Ten metronom na Letné bývá totiž často nehybný.
Místo je to velmi neutěšené až strašidelné, i za bílého
dne. Cesty, které se sem sbíhají, a stoupají pozvolna v etapách po několika
schůdcích, jsou popraskané a prorůstá jimi tráva. Blíže směrem k bývalému
pomníku leží leštěná žula, a připomíná hřbitov. Plácek uprostřed střeží
dva rezavé vlajkové stožáry polo-orientálního provedení. Všechno je barevně
pochcáno značkami sprejerů, a prostranstvím rejdí obrovitý lidský hmyz na
skateboardech. Graffiti mi na tomto jediném místě v Praze vůbec nevadí, ba naopak.
Vyjadřuje pohrdání nade vším, co se k tomuto místu vztahuje a stahuje.
Uprostřed, kde stával pomník, je plocha i několik hromádek
dlažebních kostek, které na své dlaždiče či vrhače dosud čekají. Na samém
okraji, nad shodištěm se kymácí ten skutečně kolosální metronom. Prostor kolem
něj a daleko za ním je oplocen. Na děravém drátěném plotě visí počmáraná
varovná cedule, že při neoprávněnému vstupu hrozí blíže neupřesněné
nebezpečí. Stín kyvadla je plotem uvězněn a vartuje semo tamo jako vyhublá šelma.
Už zdálky je slyšet mrzuté kvílení. Konstrukce potřebuje
namazat. Zblízka je vidět odkrytá rozvodná skříň elektromotoru. Napadá mne, jakže
se mi můj průnik plotem apokalypticky vymstí. Kovový gigant elektricky zkratuje a
zkolabuje a následná multimediální show se všemy hromy a blesky bude poslední vjem
mého neukázněného života.
Jdu však co nejblíž.
Zjišťuji, že mi nehrozí fyzické nebezpečí, ale psychický
otřes. Zdrcující zklamání.
Co vypadalo zdálky jako elegantní nonchalance je
energii-žeroucí, zuby-nehty skřípající monstrum. Zbytečně masivní, rigidní kolos
pohrdá bezplatnými dary přírody, nevyužívá slunce, vítr, gravitaci. Není to
vlastně ani kyvadlo, jen jeho simulace. Bez stálých dotací energie se tento dinosaur
zastaví. Tato nemotorně pohyblivá socha staví na obdiv jen a jen promarněnou
příležitost. Tento symbol nové doby je stvůra doby staré. Teatrální gesto
realizované s těžkopádnou lehkomyslností, okázalý důkaz neschopnosti vlastního
pohybu. Tvořivý umělecký nápad který ztroskotává na nepromyšlenosti realizace.
Stará struktura ve službách přetvářky.
Když už na tomto místě, když už metronom dějin, chtělo by
to odlehčenou konstrukci, stříbřité záblesky rychle kmitajícího hliníkového
tykadla s dutým jádrem, v noci prosvětleným. Nechť se tu přes den blýskáme
nějakými zrcadly, ať se tu čerpá slunční energie, aby o půlnoci, alespoň na
okamžik zasvítil paprsek světla v temnotách. Ale kdepak. Ať si Brité stavějí v
Greenwichi obrovitou mileniální poklici, my už máme o pomník tisíciletí postaráno.
Toto celé místo je totiž povedený švejkovský šprým,
zakuklený protestní happening. Vida, nadstavba je neodlučitelně spjata se základnou.
Česká demokratická tržní společnost je kosmetickou kamufláží vrásčité tváře
totality. Toto je středobod našich dějin. Tady myslíme jinak.
Na tom skutečném kyvadle mne zaujal nápis podniku. Nechci se
tam vracet, abych citoval jeho přesné znění, ale v obchodním rejstříku na internetu
není, ani nic podobného.
Stojí na něm něco jako "ČKD Restrukturace a.s."
Až příliš černý humor.
