posílám Vám poznámku k postavení žen. Knihu Pražské ženy jsem si objednal
v místní knihovně, ale ještě nedošla, tak jde spíš o námět pro diskusi.
Článek, který k této problematice napsal Vítězslav (BL 18.3. 1999) jsem
četl až po napsání svého textu.
Protože věřím úsloví o potrefených husách, doufám, že dámy, které se za ně
nepovažují, se mnou budou souhlasit v tom, že od lidí, jejich nejčastější
otázka o USA je, zda se tam opravdu žije jako v Beverley Hills 90210 nebo
Bay Watch (nejsem si jist zda nemělo jít o Babe Watch), měly zmíněné
autorky rychle prchat - ledaže chtěly světu ukázat, kam až může americká
televisní tvorba některé české divačky dohnat.
Zdá se, že Čulíkova upoutávka přivádí na stránky BL další zajímavé téma.
Bude jistě užitečné diskutovat o vztazích mezi mužem a ženou i o jejich
postavení ve společnosti. Domnívám se ovšem, že podobná diskuse bude mít
cenu pouze tehdy, když bude vycházet z partnerství a nikoli z hesla "žena
toť oběť". Stejně tak nemůžeme diskvalifikovat diskusi naivistickou
představou, že když se muži trochu zcivilizují bude na světě blaze.
vzájemný vztah uvnitř dvojice.
Každá z těchto otázek je spojena s mnoha faktory (tradice, světské a
náboženské ideologie, bohatství dané společnosti a způsob jeho
rozdělování, (ne)kulturní stereotypy atd.).
Vezměme plánování rodiny jako příklad osvobození ženy. Pokrok v tomto
směru si můžeme představit třeba jako scénu, tak trochu vykradenou z Čapka.
Žena ukáže muži směrem ke dveřím a řekne mu : "Jdi!" Ten by nejraději
uplatnil svoji mužskou sílu, ale v tom si uvědomí, že nejde o vyhazov, ale
že ruka ženy ukazuje na obchod se zbožím drogistickým a že slyší něco v tom
smyslu, aby koukal být co nejdřív zpátky.
Jenže co když do hry vstoupí víra, která antikoncepci zakazuje? Nejsou
třeba katoličky obětí mužů, kteří je z kazatelen manipulují v rámci udržení
své nadvlády nad nimi? Není jistě bez zajímavosti, že existují názory -
opatrně ventilované - že bigotní Matka Theresa, přinesla ženám třetího
světa daleko víc škody a utrpení než užitku a že s papežem to není o nic
lepší.
Pokud jde o individální postavení mužů a žen v té které společnosti, je
zřejmé, že opět nevystačíme s klišé patriarchálního modelu, v němž si muž
přivlastňuje smetánku a na ženy se tak nějak nedostane.
Co když je všechno jinak a muž o roli živitele rodiny, která se od něj
automaticky očekává, ani nestojí? Před několika lety jsem četl výsledky
průzkumu (pramen mi bohužel unikl) podle něhož je životním cílem převážné
časti mladých amerických žen vdát se za muže v zajištěném postavení a mít
rodinu. Co když právě toto očekávání, je pro muže natolik stresující, že
statisticky významně zkracuje jejich život?
Podívejme se na problém živení rodiny z čistě ekonomické stránky. V Kanadě
potřebuje rodina k relativně bezstarostnému životu takových 80 000 dolarů
hrubého ročně. Pokud má živitel rodiny (ať již muž nebo žena) takový
příjem, nemusí jeho partner pracovat (ale je na druhém finančně závislý).
Stejnou částku by mohli dát takto výděleční partneři dohromady, kdyby
pracovali na poloviční úvazek a zbytek věnovali společnému životu a třeba
výchově dětí. Jenže bylo by z hlediska ekonomiky únosné, aby lidé v
produktivním věku pracovali na půl plynu? Těžko - čehož nejlepším důkazem
je upřednostňování přesčasové práce.
Zařídit by to šlo, pokud by společnost investovala daleko víc do vzdělání
(na jedno místo by byli zapotřebí dva srovnatelně kvalifikovaní pracovníci)
i do sociálních programů (zejména zdravotní péče a pensijní pojištění).
Jenže to se rychle dostaneme k nutnosti změnit ekonomicko-společenské
uspořádání o němž si současní politikové netroufají ani vzdáleně uvažovat.
A to je řeč o bohatých státech, nikoli o zemích jejichž chudobu si od svých
počítačů těžko dovedeme představit.
Postavení rodiny (či jiného partnerského vztahu) ve společnosti rovněž
odráží zmíněné sociálně-ekonomické faktory a s nimi neschopnost politiků
překročit stín vlastní ideologie.
V současné době je mezi konservativními politiky Kanady a USA populární
heslo, že je třeba posílit rodinu tím, že matka bude doma s dětmi (které
pro české poměry přežvýkal Václav Klaus).
Jde o z nouze ctnost, vyjadřující skutečnost, že společnost není ochotna
distribuovat bohatství (má-li jaké) takovým způsobem, aby si každá rodina
mohla zvolit řešení, jaké ji vyhovuje.
Například vytvořit infrastrukturu, která by umožňovala ženám i mužům
plynulé vyčleňování a začleňování do pracovního procesu - včetně možnosti
doplňování vzdělání a rekvalifikace a přitom je nadměrně nezatěžovla. Jenže
právě takovou (dostupnou) infrastrukturu považují konservativní politikové
za
výplod socialistického až komunistického ďábla.
Povšimněme si zde toho, že v ČR nejen stoupá nezaměstnanost (zatím na míru
v Evropě obvyklou), ale klesá i počet tak zvaných trvalých pracovních míst
na úkor dočasných pracovních poměrů. Kolik otců se za takové situace
rozhodne opustit svoje místo a věnovat se rodičovství? Kolik (mladých)
rodin má takové prostředky, že si může dovolit dlouhodobou ztrátu jednoho a
někdy i obou příjmů ?
Vzájemný vztah muže a ženy uvnitř dvojice nelze zjednodušit na nutnost
jakéhosi osvícení ženy, která, uvědomíc si svoji vlastní cenu, vytluče muži
jeho barbarství z hlavy - jak to naznačuje příklad, který Jan Čulík vybral
ze zmíněné knihy: Jedna žena řekla své kamarádce, že přečetla část jakési
knihy o postavení žen svému muži, což prý byla chyba chyboucí, protože on
se velmi rozčílil a opakoval, že to není pravda. Jistě taková žena se
vystavuje riziku pohledu z jiného zorného úhlu. Řešení - neukazovat a
nesdílet, dokud propaganda nezocelí.
Jan Čulík píše: "Mám důvodné podezření, že mnohé ženy jsou - alespoň
intuitivně - ve svých názorech blízko normálnímu západoevropskému postavení
žen ve společnosti, avšak že se zároveň staví zcela rezignovaně k tomu, že
by tyto své názory v ČR v blízké době prosadily".
Podle mého názoru je tento výrok dobrou ukázkou matení pojmů - protože co
je "normální postavení západoevropské ženy", o jaké ženy se jedná, o jaké
názory jde a co je na překážku jejich prosazení?
Domnívám se, že bez komplexního pohledu na vztah uvnitř dvojice se moc
daleko nedostaneme.
Musíme zkoumat za jakých okolností vztah vzniká, jaké faktory ovlivňují
jeho vývoj a zejména jak se v něm odráží ztráta životních ilusí, často
způsobená okolnostmi nad nimiž partneři nemají kontrolu.
K objektivnímu pohledu ovšem těžko přispěje skutečnost, že dojná kráva
komunistické minulosti neustále slouží ke ždímání zdůvodnění pro jakkoli
fantasmagorickou hypotézu.
Příklady potlačení významu vzdělání za komunismu a od nich odvozená role
ženy jako tvůrkyně domova, patrně převzaté ze zmíněné knihy, nepředstavují
víc než propagandistickou slámu čouhající z bot - nejméně do té doby než
jsou postaveny do jasného kontrastu s obdivuhodně lepší situací někde
jinde.
Rozložení universitního, středoškolského a učňovského vzdělání (10, 40 a
40%) zřejmě odpovídalo struktuře pracovních míst Československa
sedmdesátých let. Jsou-li tato čísla určena severoamerickému čtenáři,
který za střední školu považuje gymnazium (high school), a o odborném
středním a učňovském školství nemá ponětí, je třeba tento rozdíl přiměřeně
vysvětlit.
Stejně prázdný je citát ze studie (životních strategií z roku 1989)
sociologa Petra Matějů. Ani dospělí, ani děti (u těch to až tak
nepřekvapuje) prý nepovažovali vzdělání či kvalifikaci za důležité pro
životní úspěch. To je naprostý blábol, ledaže se onen sociolog zabýval
vexláky a jejich potomky. Bez kvalifikace se nelze uchytit ani v
paralelní (stínové) ekonomice.
V každé společnosti existují práce, které nevyžadují přílišnou kvalifikaci
a lidé, kteří o vzdělání nestojí - to není výsada určité ideologie.
Kdo má mozek jen trochu nezastřený, musí připustit, že zajištění co
nejlepší kvalifikace (v rámci rodinných žebříčků hodnot) bylo v českých
rodinách prioritou číslo 1. Sám komunistický systém k tomu nutil svými
směrnými čísly.
Daleko větší problém existuje v tomto směru v Kanadě, kde kvalifikace sama
o sobě neznamená nic - kromě stále většího finančního břemene - pokud se s
ní její držitel netrefí do momentálních, stále se měnících potřeb trhu.
Pokud jde o vstup do manželství, klíčovou podmínkou se mi zdá být
dostupnost vhodného partnera. Jan Čulík cituje, že typický věk českých
žen vstupujících do manželství býval 18-20 let. Chybí upřesnění kde a
vysvětlení proč. Je pravděpodobné, že především na venkově, patrně proto,
že tam sňatek sebou nepřinášel tolik bytových problémů a pak tato věková
skupina žen byla v popředí zájmu mužů, kteří se právě vrátili z vojny
(20+). Antikoncepce a těhotenství patrně nehrály takovou roli, protože oba
partneři měli většinou ukončené vzdělání (kvalifikaci, chcete-li) a byli
schopni uživit svoji rodinu.
Rovněž tvrzení, že společnost velmi rázně odmítala, když se žena nevdala
nebo se rozhodla nemít děti by bylo třeba dále rozvést.
Významnou a očividně přehlíženou skutečností je rozdíl v ekonomických
jistotách mladých lidí dříve a dnes. "Socialističtí mladí" byli takměř
automaticky dvoupříjmovou rodinou. Případné těhotenství ženy (před vstupem
do pracovního poměru) pouze odsunulo začátek její pracovní kariéry (ať již
šlo o dojičku krav nebo lékařku).
"Kapitalističtí mladí" na tom jsou zcela jinak. Jejich primárním zájmem je
vstoupit do pracovního trhu co nejdříve a ze zajištěných pozic - pokud je
vůbec něco jisté - možná uvažovat o sňatku a o dětech. To je asi důvod,
proč mají ženy na západě první dítě mezi 26 a 27 rokem.
(Ale ani tento
údaj moc
neřekne, pokud nevíme zda jde o vysokoškolsky vzdělané ženy nebo dělnice z
montážní linky.)
Věkový posun je daleko víc výsledkem boje o přežití nikoli projevem nějaké
obzvláštní emancipace západních žen. Mladí lidé mají problémy získat
práci (proto je nezaměstnanost mezi mladými tak vysoká), velmi často končí
studia se značným dluhem a tak jim může trvat několik let než se vůbec
trochu uchytí.
Podle zjištění Kanadského statistického úřadu (Statistics Canada),
citovaného ve zprávách CBC, vzrostl počet mladých lidí
(20-34 let), kteří žijí s rodiči (protože si z různých důvodů nemohou
dopřát vlastní byt). Od roku 1981 do roku 1996 se vzrostl počet těchto žen
ze 16 na 25 a mužů z 26 na 33%. V roce 1996 žila 3-4% ženatých mužů a
vdaných žen s rodiči - dvojnásobek proti roku 1981.
To je poměrně jasný náznak toho, že nikoli emancipovanost kanadských
mladých lidí, ale prachobyčejné existenční potíže vedou k tomu, že
zakládají rodiny později.
Znám českou lékařku, která se rozhodla odbýt si "mateřské povinnosti" dříve
než se pustila do své profesionální kariéry. To bylo možné v
Československu první poloviny osmdesátých let. S dluhem, s nímž by svoje
studium mediciny končila v Kanadě, by takové řešení bylo zcela vyloučené.
Vrátím se ještě ke vztahům uvnitř dvojice. Domnívám se, že je-li
spolupráce (včetně pověstného mytí nádobí, vaření a podílu na výchově dětí)
uvnitř rodiny problémem, pak nejde o příčinu ale daleko spíš o následek
určitého vývoje.
Je třeba brát v úvahu značnou náhodnost ve výběru partnera, nereálné
představy o společném soužití včetně milostného života (nemluvě již o
nutnosti mnohých lidí žít s rodiči jednoho z parnerů), existenční obtíže,
choroby a další běžné "radosti" života.
Jan Čulík líčí stížnost dámy s vysokoškolským vzděláním, na to, že když
její manžel, lékař přijde později večer domů, posadí se ke stolu a řekne:
"Dej mi najíst!", ačkoli ona sama už přivlekla (po práci) svoje děti -
správně snad jejich - a dala jim odpoledne najíst. Tahle historka nemá
valné ceny, protože (mimo jiné) nevíme, jaké je skutečné vytížení obou
partnerů, kde pracují, zda onen lékař může děti ze školy a školky vůbec
vyzvedávat, nevíme co jinak doma dělá, nevíme zda přišel domů pozdě večer
od milenky, partičky karet nebo od operačního stolu.
Domnívám se, že fungující dvojice nedělí svojí činnost automaticky
fifty-fifty, ale zvažuje, jaké řešení je pro ni optimální. A co za co
stojí. Co když ten lékař bere pacienty navíc, aby rodina mohla jet v létě
k moři - a hned jsme v jiné rovině, není-liž pravda?
Mohu na tomto místě uvést příklad mých rodičů. Moje maminka byla
středoškolská profesorka, tedy vysokoškolsky vzdělaná dáma, která se
provdala za kolegu ze studií. Kvůli mému otci (částečně proto, že v Praze
a okolí nemohla po sňatku sehnat místo) se vzdala své profesionální kariéry
a starala se o domácnost a posléze o tři děti. Byla snad obětí nadvlády
muže, který i doma dělal vědu a do domácích prací zasahoval většinou jednou
do roka zabíjením vánočního kapra? Nikoli, ačkoli by se to tak některým
feministkám jistě jevilo. Ono totiž šlo o spolupráci na společném životě,
kterou byli navzájem schopni ocenit. Můj otec se stal špičkovým vědcem
proto, že mu maminka dala ty extra hodiny, které měl teoreticky strávit v
kuchyni škrábáním brambor a mytím nádobí.
Jak bude mnohý ze čtenářů z vlastní zkušenosti vědět, ne každá práce
věnovaná na oltář rodiny se počítá. To je velmi zajímavý aspekt
přispívající ke zdánlivé nerovnováze v dělbě práce. Jeden můj známý kdysi
stavěl svépomocí byt. Když šel na stavbu poprvé, dostal od ženy na cestu
svačinku a termosku s kávou. Spokojenost vládla na všech stranách až do
doby, kdy jeho žena zjistila, že pro něj není stavba utrpením, ale že mu
dokonce nevadí, protože přes všechnu tu dřinu tam je s ostatními chlapy
sranda.
Tvrzení, že se ženy utíkaly k mateřství, aby se vyhnuly politice a potažmo
vstupu do KSČ, se mi zdá poněkud přehnané. Vzhledem k vysokému procentu
lidí vstupujících do manželství kvůli (většinou nechtěnému) těhotenství
ženy nešlo o nějakou naplánovanou akci - alespoň ne u prvního dítěte.
Daleko větší roli nepochybně hrály záležitosti ekonomické a dostupné
sociální programy.
Ještě malou poznámku k nepoužívání antikoncepce (alespoň pokud jde o
šedesátá a sedmdesátá léta). Je možné, že stát učinil vědomé rozhodnutí a
v rámci demografické politiky antikoncepci příliš
nepodporoval s tím, že nikoli plánování, ale právě naopak, neplánování
rodiny zajistí nezbytný populační přírůstek. Ačkoli umělé přerušení
těhotenství v řadě případů situaci "zachránilo", nelze je označit za
rozšířenou "antikoncepční metodu". Už jen proto, že rozhodující slovo
neměla žana, ale komise v níž byl vedle lékaře i zástupce státní správy.
Této komisi musela žena zdůvodnit proč nemůže mít dítě, nikoli proč ho
nechce mít (to je obrovský rozdíl). Vím o případu, kdy komise v prvním
kole zamítla žádost o potrat matce dvou dětí (nechtěla mít třetí), protože
usoudila, že je v zájmu společnosti, aby (její) solidní rodina měla víc
dětí.
V této souvislosti bude velmi zajímavé sledovat, jak si české vlády poradí
s katastrofálně nízkou porodností. Omezení potratů - a co dál. Podpora
rodin, cenově dostupná bytová výstavba, sociální programy ? Jenže kdo je
bude financovat a z čeho?
Vrátím se závěrem jednou k příkladu lékaře požadujícího večeři od své
vysokoškolsky vzdělané (zaměstnané) ženy. Jde o typický problém žen v
české společnosti nebo o prosté selhání komunikace mezi dvěma partnery?
Co když je život jinde, jak praví Kundera. Co když problém není v tom, kdo se má postavit ke sporáku nebo ukrojit kus chleba a salámu, ale v tom, že
přibývá lidí, kteří mají problém něco na talíř vůbec sehnat.
Jiří Jírovec