Z archívu Jana Čulíka
Jak britská vláda daněmi cenzurovala tisk
(Tento příspěvek, který napsal Jan Čulík pro Svobodnou Evropu, se vysílal v roce 1994.)
Ve Velké Británii byl v minulých dnech zveřejněn nový státní rozpočet na nadcházející fiskální rok. Británie má velký rozpočtový deficit a vládly obavy, že se ho ministerstvo financí pokusí umořit zvýšení nepřímých daní v mnoha oblastech - například že uvalí daň z přidané hodnoty na knihy a časopisy, které jsou dosud nezdaňovány. V Británii se považuje, převážně z historických důvodů zdaňování vědomostí a informací, obsažených v tištěném slově, za nesprávné. Knižní i novinářský průmysl zorganizoval proti případnému uvalení daně z přidané hodnoty na tištěné slovo rozsáhlou kampaň - v každém knihkupectví visely plakáty, varující velkými písmeny: 'Nezdaňujte gramotnost a vzdělání!' Tato kampaň byla úspěšná - ministr financí Kenneth Clarke na knihy, časopisy a denní tisk daň z přidané hodnoty v novém rozpočtu skutečně neuvalil. Jan Čulík se v následujícím příspěvku zabývá historickým zázemím zdaňování tištěného slova a vysvětluje, proč měla hrozba daně z přidané hodnoty v případě denního tisku tak emotivní podtext.
[tape]
Britská Dolní sněmovna je ve světě proslulá jako takzvaná 'matka všech parlamentů' a Velká Británie je obecně známá jako kolébka demokracie. Ani v této zemi však původně nebylo prosazování základních demokratických práv - jako je například právo na svobodný, ničím neomezovaný projev - bez potíží. Ani v Británii by se zřejmě bývaly demokratické svobody tak hluboce nezakořenily, kdyby tamější občané za ně během historie energicky nebojovali. Poučení je zřejmé: má-li demokracie řádně fungovat, občané ji musejí aktivně chránit a budovat. Docela zajímavě to ilustruje historie boje britského tisku se státním zdaňováním.
Britský tisk začal být zdaňován začátkem osmnáctého století, za vlády královny Anny, dcery krále Jakuba II. a poslední členky královského rodu stuartovců. Královna Anna poslala zprávu parlamentu, v níž si stěžovala, že britské noviny jsou prý plné nepravd, kritiky a skandálních pomluv, zaměřených proti její vládě. Co by se proti tomu dalo dělat? Parlament dospěl k závěru, že denní tisk přivede k poslušnosti zdaněním. Bylo uzákoněno, že z každé velké strany potištěného papíru se bude vybírat daň ve výši jednoho penny.
Jakmile byly jednou daně z tištěného slova na světě, politikové je neváhali postupně zvyšovat. Někdy se to dělo z důvodů hospodářských, často ale z důvodů politické represe. Během času bylo také zákonem ustanoveno, že každý vydavatel novin musí dát vládě větší finanční zástavu, která propadla, jestliže se daná tiskovina provinila příliš kritickou linií.
Roku 1815 dosáhla daň z periodického tisku výše čtyř pencí. Znamenalo to, že minimální cena výtisku denního listu musela být nejméně šest nebo sedm pencí, a to byly velké peníze, které si většina britského obyvatelstva nemohla dovolit. Jak napsala ve studii věnované historii britského tisku Patricia Hollisová, od devadesátých let osmnáctého století bylo cílem vlády daněmi ovlivňovat oficiálně uznávaný tisk tak, aby se v něm nevyskytovaly příliš kritické názory vůči establishmentu, a zcela zlikvidovat, v zájmu veřejného pořádku, neoficiální tisk. Cílem vysokého zdanění denních listů od roku 1815 nebylo pouze potlačit neodpovědné, násilné či příliš radikální tendence mezi novináři, ale zároveň vysokou cenou zabránit tomu, aby se takovéto listy vůbec dostaly do širších vrstev národa.
Některé noviny se přísnému zdaňování pokusily vyhnout různými právními kličkami. Skotský list zvaný Dunfermline Times využil klauzule, podle níž daň z periodického tisku nemusely platit publikace, vycházející v delším časovém intervalu než 26 dní. List vycházel čtrnáctidenně, střídavě pod dvěma odlišnými názvy: jednou jako Dunfermline Times, podruhé jako Dunfermline Record. Redakce trvala na tom, že jde o dva úplně odlišné časopisy. Jeden vydavatel se rozhodl tisknout svůj deník na plátno místo na papír. Mnoho periodik bylo daněmi přivedeno k úpadku.
Jiné listy začaly tisknout ilegálně, bez placení daní. Už v roce 1743 byl schválen zákon, podle něhož mohli být odsouzeni prodavači tiskovin, neopatřených daňovým kolkem, až na tři měsíce do vězení. Ke skutečné explozi lidového, ilegálního tisku došlo však ve třicátých letech devatenáctého století, a to navzdory trestům, zpřísněným v roce 1815. V polovině devatenáctého století se v Británii prodávalo více ilegálních deníků než drahých legálních listů, opatřených daňovou známkou. Úřady tehdy odsoudily stovky vydavatelů a pouličních prodavačů do vězení. Otevřeně se stavěl proti daňovým zákonům Henry Hetherington, vydavatel listu jménem Poor Man's Guardian, Strážce chudých. Na místě, kde měly mít výtisky denních listů rudý vládní daňový kolek, tiskl Hetherington velkými písmeny heslo 'Ve znalostech je síla.' Strávil většinu svého života v londýnském clerkenwellském vězení.
Zatímco radikální vydavatelé zdaňování denního tisku úmyslně ignorovali, mnozí středostavovští radikálové intenzívně bojovali proti nenáviděným daním psaním a přesvědčováním politiků. Téměř naprostá víra, kterou tito idealisté měli v denní tisk jako nástroj osvěty je dnes, v době, kdy mnoho občanů čte primitivní bulvární deníky, téměř dojemná. "Až budou odporné daně ze znalostí zrušeny, rozšíří se spolehlivé politické informace volně všemi vrstvami společnosti." napsal tehdy jeden známý autor. Jiný konstatoval, že zrušení tiskových daní "osvobodí nesmrtelnou mysl. Nemusím to přece vůbec líčit vám, kteří pociťujete nesmrtelný plamen intenzívní touhy získávat vědomosti, plamen touhy, kterou má každý člověk, jenž jednou ochutnal sladkost vzdělání."
A daně z denního tisku začaly postupně pod tlakem veřejnosti slábnout. Nakonec je úplně zrušil v roce 1861 premiér William Gladstone. Nastala obrovská exploze tisku. V roce 1854, ještě v období tiskových daní, vycházelo v Londýně 140 různých novin a časopisů: v roce 1895 jich už tam bylo vydáváno skoro pět set. Objem růstu tisku mimo Londýn byl ještě závratnější: v roce 1854 vycházelo v Británii mimo Londýn 264 listů, v roce 1897 celých 1350.
"Levné, nezákonné tiskoviny, na jejichž údajně protivládní obsah si vláda tolik stěžuje, vznikly právě v důsledku tvrdého zdanění legálního tisku," napsal jeden komentátor v roce 1830 a pokračoval skoro aktuálně: " Kdyby se odstraněním zdanění snížila cena kvalitních denních listů, které zveřejňují pravdivé a objektivní informace, tato konkurence by způsobila, že by nezákonné a neodpovědné publikace zanikly." To se skutečně po zrušení tiskových daní v Británii v roce 1861 stalo. Avšak zda od té doby začal být denní tisk celkově opravdu nástrojem pravdy a rozšiřování osvěty - to je otázka.