Britské listy

V současné době to má NATO těžké. Hledá novou doktrínu, hledá i důvod, proč by mělo existovat v nynější situaci, poté, co studená válka, která byla důvodem jeho existence, skončila a Sovětský svaz už neexistuje. Avšak všichni se můžeme upřímně radovat ze včerejší ceremonie v městě Independence ve státě Missouri, v rodišti prezidenta Harryho Trumana, za jehož vlády byla před padesáti lety Severoatlantická aliance založena.

Formální přijetí Polska, České republiky a Maďarska do NATO opožděně napravuje velkou nespravedlnost moderní evropské historie. Pro tyto "země uprostřed", v pasti mezi Německem a Ruskem, bylo naše století epochou hrůzy a rozvratu, války, okupace a - v druhé jeho polovině - poroby pod vládou cizí a katastrofální ideologie komunismu. Všechny tři tyto země nyní zakotvily tam, kam patří, do hlavního evropského geopolitického proudu, jako rovnoprávní členové atlantického společenství. Jeden polský politik charakterizoval tuto událost jako nejdůležitější chvíli v historii jeho země za posledních tisíc let. Ani moc nepřeháněl.

Ale co teď? Devět dalších zemí chce vstoupit do NATO, od pobaltských zemí na severu až po Rumunsko, Slovinsko a Bulharsko na jihu. Tyto země jsou přesvědčeny, že členství v NATO povede k rychlému přijetí do Evropské unie. A kromě toho, jako tři země, které byly přijaty do NATO včera, vidí členství v NATO jako pevnou záruku ochrany před každou budoucí hrozbou z Ruska.

Nicméně není spěch. Není to tak dávno, co byla v módě obava, že rozšíření Severoatlantického společenství povede k vytvoření nového rozdělení Evropy, na východ od bývalé železné opony. Avšak nic takového se nestalo. Ve skutečnosti přitažlivost NATO způsobila, že i východoevropské země, které nebyly přijaty, se teď cítí bezpečnější. Vede je to k tomu, aby si mezi sebou rychle urovnávaly konflikty, které v dřívější době mohly vést k válce. Rozdíl mezi členy a nečleny NATO dále stírá velmi úspěšný program NATO Partnerství pro mír, který posiluje spolupráci mezi NATO a sousedy, kteří nejsou členy.

Rusko přiznalo, sice neochotně, že přijetí prvních tří členů Varšavské smlouvy bylo nevyhnutelné. Měli bychom však brát Moskvu vážně, když tvrdí, že nedovolí, aby do NATO vstoupily pobaltské republiky ani žádná bývalá republika Sovětského svazu. Tato rétorika je pravděpodobně bez věcné podstaty, a má méně společného s legitimními strategickými obavami Ruska než s věčnou ruskou paranoiou ohledně její bezpečnosti.

V současnosti, kdy hledá NATO nové "strategické pojetí", debatuje se o tom, zda by mělo zasahovat na Blízkém východě a dál na světě.

Ale v dlouhodobé perspektivě, nejtěžším úkolem bude najít trvalou dohodu s velkým východním sousedem. V současnosti není Rusko hrozbou, ale kdo může říci, že to tak zůstane navždycky? Mocný americký zbrojní průmysl cítí možnost získat nové zakázky, a tak tvrdě naléhá na rozšiřování NATO. Avšak Aliance rozumně dává přednost pauze, v niž by si mohla vytvořit nový vztah k Moskvě, než aby činila provokativní gesta, která by mohla v Moskvě přivést k moci nacionalističtější, protizápadní režim. Na vrcholné schůzce NATO ve Washingtonu příští měsíc, kdy se bude oslavovat padesáté výročí založení Severoatlantické aliance, nebudou vydána žádná nová pozvání pro další možné členy.

Namísto toho, teď je řada na Evropě. Bylo by ovšem neférové kritizovat Evropskou unii, že vyjednávání o vstupu do EU s kandidátskými zeměmi bývalého východního bloku je pomalé. Vstup do vojenské aliance je jednoduchý a daleko méně nákladný, než vstup do daleko rozvinutějšího hospodářského bloku, což vyžaduje neobyčejně složitá jednání. Ale proces rozšiřování EU se nesmí zpomalit - ani úsilí, které nyní vzniklo a v jehož čele stojí Francie a Británie, poskytnout Evropské unii společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, na kterou by EU mohla být hrdá.

Pro Moskvu je Evropská unie daleko méně hrozivou organizací než NATO. Avšak široká a silná Evropská unie, která by byla schopna si zajistit efektivně vlastní obranu, by byla schopna poskytnout záruky, které by nebyly o nic méně lákavé, než ty, které nyní poskytuje NATO.