Britské listy

k napsání tohoto dopisu mě přivedlo přečtení čtvrteční mimořádné přílohy Lidových novin nazvané "JSME V NATO! ". Ačkoliv převládal (v BL již rozbíraný) nekritický přístup, obsahovala příloha několik poměrně zajímavých článků týkajících se budoucí strategie Aliance a souvislostí dalšího rozšiřování na východ. V celé příloze jsem nejvíce postrádal přehledně shrnutou historii Aliance. Proto jsem Vám původně chtěl napsat několik poznámek k jedinému článku na toto téma, který příloha obsahovala - "pseudouměleckému" oslavnému výtvoru Pavla Novotného. A požádat, zda-li by někdo nebyl ochoten v BL historii aliance popsat seriozněji - včetně stručné analýzy rozhodujících okamžiků její existence. Domnívám se totiž, že by neškodilo si připomenout události kolem vstupu Německa do NATO, Berlínské a Karibské krize apod. Nechci čtenáře BL podceňovat, ale většina z nás chodila na hodiny dějepisu před rokem 89!

Na další straně jsem ale narazil na záležitost mnohem podstatnější - text Severoatlantické smlouvy ze 4. února 1949. Proč mě tento text tolik zaujal? Zjistil jsem totiž, že moje představa o NATO, kterou jsem si v minulosti vytvořil z vystoupení politiků a článků v tisku, neodpovídá tak úplně realitě.

Zkusil jsem si na základě textu této smlouvy odpovědět na následující otázky:

Zajistí nám smlouva automatickou pomoc spojenců v případě vojenského napadení ?
Bude nás smlouva nutit k nasazování životů našich vojáků mimo naše území?
Bude v pravomoci naší vlády zabránit rozmístění jaderných zbraní na našem území?
Bude možné kdykoli od této smlouvy odstoupit?

Zajímal mě především článek 5 Severoatlantické smlouvy, který se týká vzájemné pomoci a článek 13, který se týká odstoupení od smlouvy.

ČLÁNEK 5

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto schválily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální a kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.

Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Všimněme si šalamounské formulace článku 5. Všichni se sice zavazují k tomu, že v případě napadení jiné země podniknou "nějakou" akci, ovšem zároveň říkají, že pouze, pokud ji budou považovat za nutnou. Navíc pouze pokud s tím budou všichni souhlasit - jinak by přece akce byla v nesouladu s ostatními stranami.

Odpověď na první dvě otázky tedy je (alespoň podle běžné logiky)

Ne, základní text Severoatlantické smlouvy nám nezaručuje vůbec nic. Spojenci nám pomohou pouze pokud to uznají za nutné (a to by mohli, i kdyby žádná aliance neexistovala).
Na druhou stranu totéž platí i obráceně. Nic nás nenutí k tomu, abychom nasazovali životy našich vojáků, pokud nebudeme chtít.

Zajímavý je konec článku 5, hovořící o případném zrušení přijatých opatření. Tato opatření jsou ukončena v případě, že Rada bezpečnosti OSN přijme opatření nutná pro zajištění míru atd. Kdo ale určí, jestli už Rada přijala všechna nutná opatření? Každý stát zvlášť, nebo NATO jako celek, nebo sama Rada bezpečnosti?

Jak to bude s rozmísťováním jaderných zbraní na našem území? O ničem podobném smlouva nehovoří, ale zdá se, že základním principem Severoatlantické smlouvy je dobrovolnost a jednomyslný souhlas. Problém je, podle mého názoru, v tom, že jelikož smlouva nikoho nenutí bránit ostatní, mohou si vojensky silné státy prosadit rozmístění svých (třeba jaderných) zbraní na cizím území prostě výměnou za ochranu slabšího člena aliance. Musíme si uvědomit, že pro státy typu Spojených států je česká vojenská síla naprosto nepodstatná, a pokud od nich budeme něco chtít, musíme jim také něco užitečného nabídnout (jako strategickou polohu poblíž krizových oblastí).

3) Rozmístění jaderných zbraní na našem území určitě odmítnout můžeme. Něčím bychom ale ostatním přispět měli - pokud to neuděláme, nemůže počítat s přílišným nadšením spojenců bránit naše zájmy.

ČLÁNEK 13

Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uložení každé výpovědi.

Co tento článek smlouvy znamená pro nové členy, mi není jasné. Budeme moci odstoupit až po 12. březnu 2019 nebo se oněch dvacet let vztahuje k roku 1949 a budeme moci odstoupit kdykoli? (Ovšem Francie si očividně v roce 1966 s dvacetiletou lhůtou nedělala starosti - i když, jak jsem napsal výše, smlouva vlastně k ničemu nezavazuje, takže možná de Gaulle nic neporušil - vystoupil jen z vojenských struktur Aliance). Podmínka, že stát může odstoupit od smlouvy až rok poté, co to oznámí, je celkem pochopitelná - NATO se musí připravit na případný odchod některého z členů. Podívejme se ale na konec tohoto článku 13. Říká se tam, že můžeme od smlouvy odstoupit až rok poté, co vláda Spojených států podá informaci o odstoupení vládám ostatním. Znamená to, že pokud se vláda Spojených států z nějakého důvodu rozhodne věc ostatním neoznámit, nebudeme moc od smlouvy odstoupit nikdy? Nebo je to jenom gramatická chyba a před a má být čárka?

4) Zdá se, že z NATO vystoupit můžeme, ale za jakéhosi pochybného souhlasu Spojených států

K čemu je tedy NATO, když vlastně nikoho k ničemu nezavazuje? Je pravděpodobné, že nám spojenci v případě nutnosti pomohou i když nemusí? Budou naši vojáci nasazováni v cizině i když nás k tomu smlouva nenutí? Dovede si někdo představit situaci, kdy bychom chtěli z NATO vystoupit? Lze někoho z NATO vyloučit? Co se stane při válečném konfliktu dvou členských zemí NATO?

Naskýtá se množství otázek, které by si zasloužily vlastní analýzou a na které člověk ve smlouvě odpověď nenalezne. Cílem mého dopisu je však "jen" upozornit na to, co nám Severoatlantická smlouva zaručuje (nebo spíš nezaručuje) a k čemu nás zavazuje (nebo spíš nezavazuje). Neříkám ani, jestli do NATO souhlasím nebo nesouhlasím (ve skutečnosti souhlasím).

Pouze mě zaujalo vlastní znění smlouvy.

Všechny mé závěry jsou postaveny pouze na mém osobním (amatérském) výkladu textu Severoatlantické smlouvy (studuji informatiku na UK). Byl bych tedy vděčný, kdyby se našel odborník v mezinárodním právu, který by odpověděl na předložené otázky přesněji.

Michal Šorel