Britské listy

Přechylování ženských jmen je v podstatě hrůza, přežitek doby zavánějící sexismem - nikoli však unikátní pro slovanské jazyky. U českých jmen ano, i v zahraničí, budiž. U cizích jmen se přechylování nesluší, ať to česká gramatika vyžaduje sebevíc. Lao-Tse-ová?! Západoevropan chápe příjmení jako značku. Pan-paní xy z rodiny jménem to-a-to. Rodina Streep není rodina Streepová. .Například formulace Comaneciová je blbost typu Petrůová nebo Jankůová.

Moje děti mají dvojí občanství. Pocházejí se smíšeného manželství. Moje dcery mají dvojí rodné listy. Narodily se v Londýně, původní příjmení tedy měly Pinkava, přesto vyfasovaly na českém rodném listu českou koncovku -ová. Dvojí občanství takovou dvojjedinnost řeší elegantně, jenom vzniká drobný nepořádek z hlediska evidence počtu lidí na této planetě. Má to však i jiné praktické dopady.

Navratilova není Navrátilová, a azbukou psaný Jelcin není totožný s českým Jelcinem ani s anglickým Yeltsinem. Pro úřední účely je nutné rozlišovat jednotlivce unikátním způsobem. Podle mezinárodních regulí je prý nepřípustné v rámci cesty přes hranice státu střídat pasy - odcestovat na český, a přicestovat na britský pas, dejme tomu. Můžete skončit ve vyšetřovací vazbě, žena nebo muž.

Je každopádně mrzuté, když o pravopisu vašeho jména někdo rozhodl za vás. Jednou tatínek, podruhé úřednice za šaltrem. Ale není to definitivní a nezměnitelné. Jen je třeba to sjednotit včas a na pravém místě, kupodivu.

Moje sestra přišla v Británii o koncovku -ová docela spontánně - nějak se ta koncovka prostě vytratila v rámci úřední evidence po emigraci. Nicméně, po letech si koncovku ke jménu přidala 'by deed poll', =což je obdoba změny příjmení po sňatku, v tom smyslu, že člověk se všude ohlásí pod novým jménem, změní si bankovní konta atp. Nic tomu nebrání, ani v USA. Problém změny identity Obereigner-Obereignerova-á není zdaleka tak drastický, jako když po 25 letech vyjde CD Switched on Bach 2000 a zjistíte, že její interpretka Wendy Carlos(ová), ji před 25 lety vydala trochu jinak, ale hlavně pod jménem a identitou Walter Carlos. Všechno jde, když se chce. (Ten kompakt mimochodem od srdce doporučuju).

Někteří chtějí do své nové vlasti zapadnout. Někteří dosáhnou změny i nedopatřením. Někteří si uždibují z těla, nejen ze jména. Jsou i ti, kteří si jméno záměrně zanechají, v rámci možností pravopisu.

Za živa lze jméno měnit, i zachovávat se vším všudy. Osvětu měli dělat například naši zlatí hoši v Naganu. Vzhůru s diakritikou! Němci tam taky měli umlauty na dresech, tak co?

Horší je to řešit po smrti, úmrtním listem počínaje.

Antonín Dvořák prý jednou odmítl vystoupit v Londýně, protože na plakátech byl nahoře bez. Zakládal si na svém ř, a plakáty musely být vyměněny. V sedmdesátých letech jsem vlastenecky vybíral elpíčka českých skladatelů v jednom britském obchodu s hudebninami. Bylo jich spousta, různých značek, ale mezi mnohými kde honosně stálo jméno Dvořák, s veškerou diakritikou, byla jen jedna výjimka - Antonin Dvorak - exportní výplod 'světové značky' Supraphon.

Skoda ?

Václav Pinkava