Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Jiřina Fuchsová

"At ma kazdy tolik obcanstvi, kolik jich chce mit."
Jiri Payne, MF Dnes, 18. II. 1999

Prohlášení Mezinárodní asociace Čechů pro dvojí občanství, restituce a volební právo
Poradní sbor pro českou vládu v zahraničí

1) Vzhledem k tomu, ze IAC i ACCGA jsou od vcerejsiho rozhodnuti ceske vlady priznat dosud protipravne, jiz deset let zadrzovane ceske obcanstvi opet pouze NEKTERYM byvalym ceskym obcanum, zaplavovany protesty Cechu t.c. v USA ci jinde v zahranici na pracovnich, turistickych ci stazovych pobytech, IAC a ACCGA jsou nuceny vydat toto prohlaseni:

2) Stejne jako napriklad Madarsko nebo Polsko, ani jine civilizovane zeme dnesniho sveta prirozene obcanstvi zeme, v niz se obcan narodil, NEOMEZUJI zadnymi arbitrarnimi casovymi predely. Protestujici mladi Cesi upozornuji na to, ze ani ti z nich, kteri ziskali obcanstvi jineho statu po 28. breznu 1990, nechteji sve rodne ceske obcanstvi ztratit. Dodrzovani obcanskych povinnosti a vyuzivani obcanskych prav neni v nijakem ohledu casove omezeno pro zadnou skupinu obyvatel CR, kteri se dvojimu obcanstvi v soucasne dobe tesi, meiz temito jsou ministri ceske vlady, namestkove ministru, presidenststi poradci, hokejiste, fotbaliste, umelci, vedci, radovi'obcane CR, Cesi v USA, v Kanade, V Australii, v Jizni Africe, Svycarsku etc etc etc.Bylo by v budoucnu nespravedlive a bylo by opet znasilnovanim nejen ceske ustavy, ale i vsech mezinarodnich smluv a dohod, kdyby Ceska republika i nadale ve vecech ceskeho, potazmo dvojiho (nekolikereho) obcanstvi zvyhodnovala NEKTERE obcany CR pred jinymi obcany CR.

3) IAC a ACCGA i nadale pokracuji ve svem spravedlivem usili pozvednout dnesni CR na pravni uroven alespon takovych statu, jako jsou bezprostredni sousede nasi republiky, napr. Polsko, Madarsko, nebo dnes i Slovensko. Diskriminovani clenove IAC i ACCGA budou i nadale zadat americke a mezinarodni vladni i nevladni instituce o spolupraci v prijeti takovych kroku, ktere by pomohly nynejsi ceske vlade ucinit skutecne, ve vecech obcanskych a lidskych prav, krok vpred. Mezi temito je okamzite prijeti noveho zakona o ceskem statnim obcanstvi, ktery bude postaven na pravnim, teoreticky i prakticky, respektu dnesni skutecnosti: casove neomezeneho a nicim nepodmineneho drzeni dvojiho (pripadne nekolikereho) statniho obcanstvi.

4) Jednim z pozadavku pripravovane zaloby, ktera bude prednesena IAC, ACCGA a dalsimi zainteresovanymi organizacemi Cechu v zahranici Federalnimu soudu v USA, je i vycisleni a dokumentovani vysi nahrad za mentalni a fyzicke utrpeni v USA zijicich obeti dosavadni diskriminace. V pritomne dobe narustaji tyto skody, o ktere zainteresovane obeti temer desetilete, nicim neopodstatnene diskriminace na pude rodne zeme, byly v prubehu minulych let svevolne a protipravne pripraveny, o jeden milion U.S. dolaru denne. Obeti bezpravi v Ceske republice i v soucasne dobe trvale, obcasne nebo jen docasne v  zahranici jsou si vedomy, ze se Ceska republika v teto dobe naleza ve velmi vaznem zahranicne politickem i vnitrne ekonomickem propadu. Na druhe strane si ale vsichni dosud svevolne diskriminovani Cesi v CR i v zahranici uvedomuji, ze jak vstup do NATO, tak eventualni vyrovnani se a vstup do EU a dalsich evropskych struktur, se nemuze uskutecnit, nestane-li se Ceska republika, ihned, ze sve vlastni vule, a nadobro, pro dnesek i pro budoucno, plne, bezvyjimecne, a zcela PRAVNIM statem. Vsechny vyse uvedene kroky, ktere Cesi, majetni i nemajetni, doma i v zahranici, podnikaji, jsou namireny k cili, ke kteremu vzdy smerovali, denne smeruji, a i nadale budou smerovat snahy vsech poctivych, vernych, svou vlast milujicich a jeji misto v dnesnim rychle se globalizujicicm svete chapajicich lidi dobre vule: ke znovuziskani skveleho jmena, ktere ve svete mezi dvema valkami pozivala drivejsi Prvni ceskoslovenska republika Tomase Garrigua Masaryka; ke znovunabyti skvele povesti, ktere se v obdobi mezi dvema valkami tesily ceskoslovensky prumysl, veda, umeni a vsechny dalsi obory lidske cinnosti; ke znovupevneni byvale mezinarodni povesti nasi zeme v otazkach skutecne demokracie, tolerance, a rovnych lidskych a obcanskych prav praktikovanych vladou, parlamentem, statni spravou i nezavislym soudnictvim.

5) V tomto duchu, my vsichni, nevinne obeti byvalych totalit jak nacisticke, tak komunisticke, apelujeme na soucasnou vladu Ceske republiky, jakoz na vsechny stavajici instituce v CR v jejichz gesci se okamzite prijeti noveho zakona o ceskem statnim obcanstvi tyka, aby bez dalsich odkladu a prodlev ucinila patricne kroky a zakotvila princip DVOJIHO STATNIHO OBCANSTVI, okamzite, bezpodminecne a RETROAKTIVNE, pro VSECHNY Cechy doma i v zahranici. Pro ty, kdo v sestiletem procesu cekani na toto zakladni lidske a obcanske pravo zemreli, je pozde, ale dosavadni utrpeni a skody mohou byt vynahrazeny jejich potomkum, dedicne Cechum. Pro ty, kdo jeste ziji, moudre gesto dnesni ceske vlady rozjasni jejich dlouholetymi, svevolnymi nespravedlnostmi zakalovany, podzim jejich zivotu. Nejvyznamneji, ovsem, se moudre gesto nynejsi ceske vlady dotkne vsech tech, kteri v globalizujicim se svete se mohou, pripadne i - za jakychkoli duvodu - stanou, take obcany dalsich statu: temto mladym Cechum, nadeji na uspesnou budoucnost nasi zeme, bude jim napriste navzdy, nezvratitelne, neodvolatelne a bezpodminecne, ZARUCENO - PRAVO- NA - D O M O V...

V Los Angeles, 18. unora 1999

Jiřina Fuchsová

Petr Jánský

Vznik US je spjat s amatérským pokusem o odstranění Klause, tzv. Sarajevským atentátem. Po rozštěpení ODS se zdálo, že zdravé jádro přešlo do US. Tenkrát to znamenalo 18%. Když však ODS dokázala svou životaschopnost, byla US považována za její klon s 8 - 10% voličů.

Jedenkrát dala historie šanci US prokázat státotvornost: Po loňských parlamentních volbách a nabídce Zemana na účast ve vládě (spolu s KDU-ČSL). US hrdě odmítla a od těch dob se Rumlovi říká hloupý Honza a České republice Kočkopesko (díky opoziční smlouvě).

Se slávou vyhlášená čtyřkoalice (KDU, US, ODA, DEU) měla úspěch v senátních volbách, ale rozpadla se při hlasování o státním rozpočtu. Lidovci opět dokázali, že jsou bezcharakterní a nevypočitatelní. Dnes nikdo neví, zda koalice ještě funguje a k čemu vlastně je (což je v Kočkopesku normální stav).

V pátek a sobotu bude strana volit nové vedení. Zatímco na post předsedy kandiduje pouze Ruml, na funkce místopředsedů je lidí nepočítaných. Chtělo by se říci, že US je stranou s největším počtem místopředsedů. Zatímco v programu US postrádám recept na řešení hospodářské krize, slyším, že podle toho, kdo bude zvolen místopředsedou, bude US více nebo méně mluvit s ČSSD.

Protože si US předem svázala ruce volbou předsedy - otce zakladatele, který se nemá rád s Klausem a ještě méně se Zemanem, jsou slova o komunikaci jen planými tužbami. Pokud však Klaus hodí návnadu stodvojkové koalice, mladí možná přimějí stařešinu, aby si nasypal popel na hlavu. Dostaneme se tak přesně tam, kde jsme byli před pádem vlády. S Klausem na věčné časy.

Jaroslav Král

Neexistující zpětné vazby

Deset let od sametové revoluce na tom nejsme nejlíp a ani do budoucna to nevypadá na procházku růžovou zahradou. Ekonomický růst se řadu let zpomaluje a teď už je druhý rok záporný. Příčinou jsou neexistující nebo nefunkční zpětné vazby. Zpětné vazby chybějí v nejvyšších orgánech státu, v odborné veřejnosti a díky nekompetentnosti a zaujatosti médií i ve společnosti obecně. Bez zpětných vazeb nelze regulovat žádný dynamický systém, ani lidskou společnost ne.

Neexistence zpětných vazeb v politice má vždy fatální následky. Umožňuje totiž, aby se v politice udrželi i ti, kteří dělají chyby nebo klamou. Výsledkem je nefunkčnost státu a jeho zpětnovazebních institucí jako jsou policie, zákony, soudy atd. Umožňuje to také, aby ve státních institucích a v politice zůstávali i ti, jimž je loajalita k vlastnímu státu cizí.

Pak je možné, aby až nyní byly přiznávány nedostatky, které byly už před šesti léty zřejmé každému, kdo se chtěl dívat a trochu přemýšlel. Při tom se s řešením se ani teď nepospíchá. Jsou dokonce tací (např. expremiér Klaus a jeho tým), kteří si mohou i dnes dovolit tvrdit, že je vše OK a že to kazili nebo kazí jen někteří kverulanti a hlavně političtí partneři. Nikomu ale před léty na příklad nevadilo, že se miliardy rozhazovaly např. dovozem zbytečně luxusních aut, která do pěti let shnila.

Ve vládě se přijímala řešení na základě ideologických předsudků a vizí bez řádné analýzy rizik. Neprováděla se analýza dat o efektech přijatých opatření. Věcná oponentura záměrů se nebyla vítána. Neprováděla se tedy nezaujatá analýza skutečného vývoje. Teď se snad o to pokouší až sociálně demokratická vláda. Sklízí však za tento úmysl spíše pošklebky. Zajímavé je, že kritici tohoto záměru nebyli v minulosti schopni identifikovat narůstající rizika, natož byť rámcově odhadnout budoucí vývoj.

Jako poradci se uplatnili přitakávači a pochlebovači stejně zaslepení jako ti, kterým měli radit.

V médiích dostávají i dnes prostor makroekonomové, kteří bez ohledu na fakta v podstatě tvrdí, že jediná chyba byla, že se privatizovalo příliš pomalu. Lze přitom jen ztěží přehlédnout, že zpomalení a potíže se projevily v okamžiku, kdy se začaly projevovat skutečné "schopnosti" nových vlastníků, například takových, jako je Kožený či Stehlík. Privatizéři peníze spíše odčerpávali, místo aby je přinášeli, obchodní kontakty neměli, řídit neuměli. Asi ještě není dost zle, abychom to všichni uznali.

Tuto situaci do značné míry umožnila i odborná veřejnost. Institucionální nedostatky jako korupce, nefunkčnost soudů, nevhodná privatizace, kriminalita atd. nebyly naší (makro)ekonomickou veřejností považovány s výjimkou několika prozíravých, jako je profesor Mlčoch, za základní ekonomický a také politický (stabilita a cesta do EU) problém.

Je pozoruhodné, jak lehce prošly Václavu Klausovi naprosto nekompetentní výroky o Internetu a informačních technologiích vůbec. Přední český politik a prý i kvalitní ekonom si vůbec nepřipouští, že informační technologie zásadním způsobem (e-komerce, oběh informací, finanční operace atd.) ovlivňují chod ekonomických procesů na mikroúrovni i makroúrovni a jsou s největší pravděpodobností prostřednictvím infodolarů (příjmy Microsoftu, Intelu, Oraclu, IBM, atd.) zdrojem ekonomické prosperity USA.. Člověku se vnucují i další otázky. Vychvaluje se baronka Thatcherová. Opravdu si ale vede Británie lépe než SRN, Rakousko, neřku-li Dánsko či Švédsko? Kritizuje se sám princip záměru revitalizace podniků. Opravdu udělala vláda USA chybu, když před léty zachránila Chryslera?

Role vědy a školství

Svůj podíl viny nese odborná veřejnost jako celek, ne jen ekonomové a právníci.. Až když bylo opravdu zle, se zmohla na akci proti neustálému snižování prostředků na vědu a výzkum. I pak se snaha omezila na velmi krátkodobý cíl - zvýšení procenta HDP na dotace na vědu a výzkum. Tato akce byla sice absolutně nutná, neboť hrozil rozpad výzkumných týmů. U ODS či US by asi neuspěla. Je ale třeba vidět, že je to úspěch jen pro tento rok a že při poklesu HDP bude výsledek devalvován. Nelze pominout ani to, že přes předchozí sliby ČSSD byl protest nutný.

Při poklesu státních příjmů budou nejvíce ohroženy zdánlivě nikoliv nezbytné výdaje, jako jsou výdaje na vědu, výzkum a školství. Odborná a především vědecká veřejnost by se asi proto měla více angažovat ve věcech obecně politických. To je mnohými krátkozrace odmítáno s tím, že by pak nebyl čas na práci v oblasti svého hlavního odborného zájmu. Asi ještě pro ně není dost zle, mohou ještě pracovat.

Drastická a necitlivá redukce aplikovaného výzkumu a vývoje se v minulosti také nesetkala s dostatečným odporem veřejnosti, natož s kritikou se strany médií. Teď sklízíme v obchodní bilanci zlé plody toho, co jsme zaseli.

Veřejnost, iluze a sdělovací prostředky

Společnost jako celek byla a asi ještě je v zajetí různých iluzí zakrývajících skutečné problémy. Vytváření iluzí bylo zájmem mnohých politiků a zřejmě i publicistů. Dosti dlouho se díky mlžení o pravicovosti, dědictví komunistické éry, všemocnosti neviditelné ruky trhu, co nejslabším státu atd. dařilo a pohříchu mnohdy ještě daří zakrývat chyby a neschopnost identifikovat a řešit skutečné problémy, jako je nefunkčnost státních institucí počínaje policií a úřady (viz ostudu s pražskými taxíky) a konče soudními řízeními, jako jsou nevhodní vlastníci, neschopný a chamtivý management a jako jsou chyby privatizace obecně. Mlžení se také daří díky tomu, že se vytvářejí žabomyší spory a pseudoproblémy nebo že se pozornost i jinak odvádí od podstaty věci.

Veřejnost poměrně záhy vycítila neupřímnost a to, že se věci nevyvíjejí dobře. Reagovala již před několika roky poměrně racionálně: pověstnou blbou náladou. Reagovala tedy dříve než politici, novináři a dokonce i většina odborníků. Je zajímavé, že to bylo v době, kdy si sousedé ČR začali vést lépe než my. Ti, kteří mají různé mlhy rozptylovat, tedy především novináři, však problémy raději neviděli a nevidí, a těm, kteří se na ně snažili upozorňovat, neumožňovali, aby bylo kritické hlasy slyšet. Asi by to ohrožovalo zájmy reálného kapitalizmu v ČR.

Diskuse základních rizik privatizace narážela na nezájem médií. Nikoho dlouhá léta nezajímalo, že nefunkčnost institucí a práva je hlavní překážkou na cestě nejen k prosperitě, ale také do Evropy. Možná, že to souvisí i s tím, jak byla privatizována samotná média. Je také otázkou, zda jsou novináři jedinou vlivnou skupinou u nás, která je imunní proti korupci.

Loajalita vůči státu

Dodnes je klidně možné, aby přední politik, který ke vzniku dnešního stavu hodně přispěl, udělal bez obecného odsouzení akci dosti blízkou podrazu a několikrát desinformoval o svých plánech, nakonec klidně bez všeobecného odsouzení prohlásil, že nepůjde do vlády, neb by nebyl dost pravicový. Nejde mu tedy o prospěch společnosti, neboť náprava institucí a možnost dovolat se práva není problém ani pravicový, ani levicový, je to problém fungování státu. Společnost je v krizi, do které se dostala v důsledku několikaletého vývoje. Politici se však příliš nesnaží věci zlepšit. Buď to nesvedou, nebo se bojí, že by pomohli i konkurenci. O takové politiky ale nestojím. Asi ještě není dost zle, abychom se takových pánů zbavili.

Nad výroky leckterého politika jímá člověka úzkost. Několik politiků klidně pochválí Pinocheta, jak správně zatočil s levičáky v Chile. Jejich strana se od takového úletu jasně nedistancuje. Ctí tedy naši ústavu, ve které je listina práv a svobod? Není pro ní dodržování zákonů žádoucí jen tehdy, když se to hodí?

Jeden z takových "demokratů", senátor Benda, je vůbec zajímavá postava. Pinocheta chválí, ale já jsem se dodnes nedozvěděl, kolik toho a hlavně co Lorenc skartoval nebo které významné osoby potlačovatelského aparátu se seznamech vůbec nebyly. Podle pamětí pana Moravce bych tipnul, že ty hlavní.

Vnucují se i další otázky. Kolik důležitých informací, ne-li nejvíce, získávala StB od tehdejších manažerů, kteří měli spolupráci s StB v pracovní náplni? Kolik udání přišlo od těch, kteří z pilnosti a nikoliv proto, že se upsali, udávali sousedy a spolupracovníky? Kolik je v seznamech mrtvých duší? Po tom se média nepídí a politiky to nezajímá. K čemu pak nám je úřad pro vyšetřování zločinů komunismu?

V případě Vulterin se mnozí politici zastávají odvolaného šéfa BIS a moc jim nevadí, že unikla důležitá tajná informace a byl tedy poškozen zájem státu.. Pokud je jen stín podezření, že k tomu došlo z viny BIS, neměl v jejím čele Vulterin již dlouho co dělat. Pokud informace unikla z vlády, nemá tam co dělat příslušný ministr. Poněvadž došlo k poškození zájmů státu, je otázka, zda jsou v této kauze politici, které příliš nezajímá, jak došlo k úniku, loajální k vlastnímu státu.

Řeči proti rasismu v případech, v nichž se nakonec zjistí, že rasismus pravděpodobně nebyl hlavním motivem (Ústí nad Labem, Vrchlabí) vedou k tomu, že rozněcují rasistické nálady, nehledě na to, že to nespravedlivě poškozuje stát v zahraničí. Opět případ neloajality.

Mlžení novinářů bere někdy dech. Výrok (možná, že ne právě vhodný), že v jistém výboru by neměli být ti, co s dokumentem, na jehož základě výbor vznikl, nesouhlasí a že by tam proto neměli být sudetští Němci, když my jsme tam komunisty také nenominovali, se v novinách oznámí jako výrok, že Zeman přirovnává sudetské Němce ke komunistům. To je zjevné překroucení, neboť fakt, že přirovnává v jednom případě, je presentován tak, že je jej možné chápat jako vždy. Takto ho také asi chápal pan Stoiber, když žádal omluvu. Nevšiml jsem si, že by se naši novináři a také politici (snad s výjimkou prezidenta) snažili uvést věc na pravou míru. U některých politiků a novinářů, jsem měl dokonce pocit, že jim reakce Stoibra dělá dobře. Jde jim pak ale o zájmy občanů tohoto státu? To, že se pan Stoiber ani nenamáhal ověřit, co bylo vlastně řečeno, také o mnohém svědčí.

Ještě ke školství

Jednostrannost, zaslepenost a nekompetentnost některých novinářů je neuvěřitelná. Pan Martin Komárek vystoupil razantně proti domácím úkolům ve škole, že prý si tím učitelé usnadňují práci. Jde jen o kolosální nepochopení základních zásad pedagogiky u redaktora předních novin, nebo je v tom i zlý úmysl? Efekt to v každém případě mělo. Znám případ, kdy rodiče ve škole hlasovali, zda se mohou zadávat domácí cvičení. Hlasovali proti!

Poslední příklad ukazuje, že se ne vždy lze spoléhat, že se rodiče rozhodnou racionálně. Pro mnoho rodičů je obtížné sledovat i to, jak jejich ratolesti prospívají ve škole, natož aby se školou spolupracovali a pomáhali dětem při zvládání školních povinností. Bez spolupráce s rodinou však nemůže být škola úspěšná. Rodiče se během roku o dítě moc nezajímají a dělají dusno až u vysvědčení. Frustrace ze známek je proto spíše důkazem špatné funkce rodiny, než toho, že jsou známky špatná věc. Media ale brojí proti školám a známkám. Lidé to raději slyší než to, že se také musí ve výchově přiložit ruku k dílu. Jak se ale v dravém kapitalizmu povede dětem, které neumí unést stres ze soutěže v prospěchu, není jasné.

Školství je kapitola sama pro sebe. Každý se domnívá, že mu rozumí a neváhá zkoušet nedostatečně ověřené postupy na ubohých dětech. Odhad budoucí situace na trhu práce je komplikovaná, i když pro odborníky relativně schůdná záležitost. Nelze ale očekávat, že se rodiče budou rozhodovat rozumně, nebudou-li s pravděpodobným vývojem na trhu práce seznámeni. Státní orgány v tom mohou zajisté dost udělat, zatím ale nic moc. Nedá se ani říci, že by se média snažila rodičům při volbě školy pomoci. Raději společně s tzv. pravicovými politiky propagují soukromé školy jako zázračné řešení a uplatnění neviditelné ruky trhu..

Nic proti soukromým školám. Je ale asi nezdravé, že soukromé školy žádají dotace, ale spolu s některými médii protestují proti tomu, aby se prověřovalo, zda vůbec něco a co naučí a zda z absolventů nebudou nezaměstnaní, které budeme platit z daní. Podle toho, co jsme uvedli výše, jsou rodiče schopni nedostatky výuky a neperspektivnost oboru odhalit obvykle až se značným zpožděním, když už je pozdě. Pokud se budou soukromé školy chovat jako podnikatelské subjekty a s tím se musí počítat, vždyť jsou soukromé, je dosti pravděpodobné, že mnohé budou za této situace minimalizovat náklady na účet kvality. Plody dosavadní školské politiky už sklízíme. Profesní profil absolventů škol je nevýhodný pro uplatnění na trhu práce.

Ekologický fundamentalismus je nebezpečný

Obdobně bláznivá je mediálnípodpora ekologických fundamentalistů v boji proti Temelínu. Nikdo se jich nezeptá, jak to bude, až za 30 let spálíme všechno uhlí, kolik bude stát stále dražší plyn v paroplynových elektrárnách, kolik promile energie dostaneme z kolektorů a kolik energie lze reálně ušetřit. Odborníci na danou problematiku, kteří takové problémy skutečně řeší, nejsou pro novináře zajímaví partneři.

Nikdo z novinářů se moc nezajímá, že skleníkový efekt můěe být daleko větší a nebezpečnější hrozba pro budoucí generace, než jaderný odpad, u kterého je reálná naděje, že se ho podaří novými technologiemi zlikvidovat.

Klimatické změny se zastavit nedají. Stačí se podívat na alpské ledovce, abychom si uvědomili reálnost hrozby změny klimatu. Praha se může stát za nějaké to století přímořským letoviskem. Boj proti skleníkovým plynům není populární. Muselo by se totiž bojovat proti automobilům a jiným příjemnostem a bojovat za podporu výzkumu nových technologií (např. vodíkových motorů a fúzních atomových bezodpadových reaktorů). To není nic pro ekologické fundamentalisty a jejich mediálnípodporovatele..

Média jako šiřitelé předsudků

Media u nás nejsou hlídacím psem demokracie. Spíše jsou šiřiteli předsudků a ideologií. Jsou neprofesionální a neobjektivní. Někdy se vnucuje otázka, jestli právě to není nehorší dědictví komunizmu. Pokud se média, ani naši politici nezmění, prosadí se časem hlubinné proudy ve společnosti, které se již projevily blbou náladou, nedůvěrou k politikům a také pozvolným ale vytrvalým růstem voličských preferencí KSČM. Projevy takových trendů však mohou být v budoucnu daleko razantnější a daleko překvapivější. Nelze v této spojitosti nepoznamenat, že do politiky brzy vstoupí lidé, pro které bude rok 1989 vzdálená historie a pro které budou výmluvy typu "to my ne, to ti komunisté před námi" ztraceně málo účinné. Asi ještě není dost zle, abychom si to uvědomili.

Je štěstí, že Internet umožňuje existenci nezávislých médií, jako jsou BL. Není ale asi zatím dost zle na to, aby zaměření BL nebylo singularitou na naší mediálníscéně. Případ odmítnutí spolupracovat s BL s odůvodněním, že se od všech ostatních médií liší, je toho nepřímým důkazem.

Jaroslav Král

Sean Hanley

An English version of this article is available here in the current issue of the Electronic New Presence magazine.

V České republice právě probíhá měsíc dlouhá kampaň, jejímž cílem je podporovat a poskytnout publicitu "občanskému sektoru" v zemi. Tato série vzdělávacích a reklamních akcí je nejnovější v dlouhodobějším úsilí vybudovat v postkomunistických zemích středovýchodní Evropy "občanskou společnost".

Chabé výsledky

Avšak už uplynulo od pádu komunistických režimů v tomto regionu téměř deset let, a přesto dosud přináší úsilí znovu vybudovat občanskou společnost jen chabé výsledky. V osmdesátých a v devadesátých letech byla západní Evropa také svědkem vzniku stále více roztříštěných a "neobčanských" společností. Není snad načase pokusit se znovu zhodnotit celý pojem "občanské společnosti" v trochu skeptičtějším a realističtějším světle?

Jakmile se kdokoliv začne vyjadřovat o politice v bývalém komunistickém bloku, téměř obligátně se zmíní o tom, že tam neexistuje "občanská společnost" anebo že je slabá. Výraz "občanská společnost" je používán pro sít autonomních, prostředkujících organizací, které stojí mezi státem na jedné straně a trhem a osobním životem na straně druhé.

Organizace tak rozličného druhu jako jsou odbory, profesní asociace, církve, nátlakové skupiny, sdělovací prostředky, charitativní organizace, sportovní kluby nebo skupiny lidového tance, mohou být všechny považovány za součást občanské společnosti.

Myšlenka občanské společnosti má dlouhou a ctihodnou historii. V angličtině je možno tento pojem vystopovat až k filozofovi ze sedmnáctého století Thomasi Hobbesovi. V moderním smyslu lze nalézt pojem občanské společnosti v dílech myslitelů konce osmnáctého a začátku devatenáctého století, jako byli Adam Ferguson a Alexis de Tocqueville.

Poté, co tento pojem zmizel dávno do hlubin zapomnění, znovu se objevil v sedmdesátých letech v myšlení východoevropských disidentů. Mnoho disidentů považovalo svou činnost nikoliv za politickou opozici, ale za aktivní občanství. Někteří z nich považovali vznik zárodečné občanské společnosti za strategii, jíž by bylo možno podvrátit degenerující komunistický stát jediné strany. Široká opoziční hnutí, která vznikla v letech 1989-1990, jako například Občanské fórum v českých zemích, byla zpočátku také považována za výraz občanské společnosti, než se začala prosazovat realita politické moci.

Od pádu komunismu se termín "občanská společnost" stal mezinárodním populárním sloganem. Jak se zdá, tak pro mnoho nezávislých intelektuálů ve středovýchodní Evropě je absence občanské společnosti příčinou mnoha, jestliže ne všech, zel v jejich společnostech.

I ti, kdo mají vůči tomuto pojmu výhrady, mají obyčejně pocit, že ho musejí alespoň formálně podpořit. Je to politická korektnost středoevropské inteligence.

Avšak "občanská společnost" je něčím víc než pouhým heslem. Součástí tohoto pojmu jsou některé velmi důležité argumenty, týkající se budoucnosti postkomunistických společností.

Zaprvé, jak si povšiml de Tocqueville před půldruhým stoletím ve Spojených státech, aktivní občané, kteří se angažují ve věcech veřejných, a rozvinutá občanská společnost dokáží udržovat při životě demokracii a rozvíjet ji. Dokáží omezovat zneužívání moci státními úředníky a politickými profesionály a poskytují občanům přímý vliv na vládu.

Neboli, jak to slavně napsal jiný francouzský myslitel, Montesquieu, demokracie vzkvétá z ctností, despocie z neřestí. Demokracie bez skutečných demokratů nemá budoucnost.

Zadruhé, často se argumentuje, že "občanský sektor" dokáže záležitosti zařídit lépe, rychleji a levněji než neohrabaný a nekompetentní postkomunistický stát. Jak konstatovala koordinátorka současné české kampaně za občanský sektor, Jana Ryslinková: "Stát projevuje tendenci uspokojit masové, všeobecné standardní potřeby, ale občanská organizace dokáže pružněji vyjít vstříc potřebám malých skupin občanů."

Nakonec, a tento přístup je nejambicióznější,. občanská společnost bývá považována za politický program pro budoucí postkomunistickou demokracii. Například český prezident Václav Havel si od roku 1991 vypracoval pozoruhodnou vizi České republiky jako "autenticky občanského státu".

Nejenže musí vzniknout silná občanská společnosti jako "třetí sektor" institucí mezi státem a trhem, argumentuje Havel, ale, zároveň, musí být rovnováha mezi státem, trhem a občanskou společností výrazným způsobem nakloněna ve prospěch občanské společnosti.

Podle názoru českého prezidenta to znamená, že je zapotřebí decentralizovat stát, oslabit politické strany a postupně přesunout veřejné služby jako je zdravotnictví, sociální zabezpečení a školství do vznikajícího třetího, občanského sektoru.

Vize, podle níž pomalu vzniká samosprávná komunita občanů, zatímco stát odumírá, je hluboce inspirující. Je to vize, z níž čerpají energii mnozí aktivisté v třetím sektoru.

Teprve když začneme uvažovat nad konkrétní realizací této vize ve východoevropských i v západoevropských společnostech, začnou vznikat naléhavé problémy - problémy, které v dlouhodobé perspektivě pravděpodobně ochromí skromné, ale reálné dosavadní úspěchy "třetího sektoru".

Realita se vždycky opožďuje za nadějemi a očekáváními. Avšak pohlédneme-li na situaci střízlivě, je pozoruhodné, jak malého pokroku bylo při znovuvytváření občanské společnosti dosaženo v posledním desetiletí ve středovýchodní Evropě. Nezávislé odbory, zájmové skupiny a asociace přirozeně už existují ve středovýchodní Evropě, a to způsobem, který by byl před rokem 1989 nemyslitelný. Některé hrají důležitou společenskou a politickou roli. Avšak, mnoho významných nezávislých občanských organizací v regionu, jako je například polská katolická církev anebo české odbory nevznikly po roce 1989, ale buď přežily komunistický režim, anebo měly předchozí existenci jako oficiální struktury.

Ještě více matoucí je skutečnost, že občanská společnost a "občanský sektor" v regionu nejenže jsou často slabé a nerozvinuté, ale jsou "občanské" hlavně svými budoucími úmysly. Účastní se na nich malá skupina aktivistů a nikoliv společnost jako celek.

A kromě toho, postkomunistická "občanská společnost" také nevznikla přirozeně uvnitř společnosti. Více než sedmdesát procent financí pro "občanský sektor" v České republice například pochází od českého státu, od mezinárodních organizací a ze zahraničních zdrojů. Jenom minimální mnžoství financí pochází od "společnosti" samotné, ať už od jednotlivých občanů nebo od českých podniků.

Jak došla zcela otevřeně k závěru v roce 1996 v jedné studii Česká akademie věd, "Občanská společnost jako systém skupin, asociací a organizací nezávislých na státě, která by rozvíjela různé občanské činnosti a která by zastupovala různé zájmy ... v této zemi dosud neexistuje."

A bude existovat vůbec někdy? Jsou tyto skromné začátky známkou velkých věcí v budoucnosti, anebo jsme se v úsilí vytvořit občanskou společnost dopustili omylu? Neměli bychom začít uvažovat kriticky o tomto pojmu, který byl dosud považován za nedotknutelnou svatou krávu?

"Občanská společnost" má ovšem své kritiky. Některé osoby na liberální pravici jako filozof Václav Bělohradský nebo bývalý český premiér Václav Klaus považují podporu pro "občanskou společnost" za zakamuflovaný útok na liberální instituce. Obávají se, že stoupenci silné "občanské společnosti" chtějí ve skutečnosti nahradit volené politické strany a politiky kuloárovým vyjednáváním zájmových skupin. Obávají se nervózně, že silně institucionalizované odbory a profesionální asociace potlačí konkurenci, individuální iniciativu a řádné fungování svobodného trhu. "Občanská společnost", argumentují, by měla být "společností svobodných občanů", kteří se svobodně sdružují pro vzájemný prospěch. Měla by vzniknout sama od sebe.

Existuje také další série kritických "etatistických" argumentů, které není v zemích, jako je Česká republika, tak často slyšet, i když některé jsou přítomny nepřímo například v politice nynější sociálně demokratické vlády.

Tento názor je založen na upřímném, i když nevítaném, přiznání, že ať už se nám to líbí či nikoliv, stát je nejdůležitější institucí a nejvýznamnějším společenských a politickým činitelem v každé moderní demokratické společnosti.

Zastánci "občanského státu" byli intelektuálně vyvedeni z rovnováhy zážitkem komunismu a pletou si výraz "občanský" s výrazem "veřejný". Zapomněli zároveň na některá důležitá poučení z evropské historie. Protože jedním z důvodů, proč v poválečné západní Evropě vzrostlo množství veřejných (tj. státem poskytovaných) služeb, byla totiž neschopnost předválečné "občanské společnosti", ať byla jakkoliv dobře vyvinutá, poskytnout spolehlivé a řádně financované systémy zdravotnictví, školství a sociálního zabezpečení.

Veřejný sektor, založený na "občanském sektoru" může mít vážné důsledky pro společenskou spravedlnost a společenskou soudržnost. Růst "občanské společnosti" může také někdy znamenat, že se bohatí a mocní izolují od spoluobčanů. Je to trend, na který poukázal ve Spojených státech, například, nyní už mrtvý autor Christopher Lasch v knize The Revolt of the Elites, Revolta elit.

Podle tohoto názoru nepotřebují postkomunistické společnosti ani tak účinné občanské společnosti, ale účinné sociální služby, řádně kvalifikované sociální pracovníky a učitele a nikoliv jen angažované dobrovolníky, dobře placené profesionály ze státního sektoru a nikoliv jen aktivní občany, mocné protikorupční úřady, jaké existují například v Hongkongu, a ne jen výzvy, aby se lidi chovali eticky.

Jsou tyto dva druhy argumentů přesvědčivé? Obávám se, že odpověď zní, že alespoň částečně ano. Pravicové obavy z občanské společnosti, která by se mohla ve středovýchodní Evropě stát trojským koněm korporatismu, jsou přehnané. Mnoho malých zemí se slabou a zranitelnou ekonomikou zvolilo korporatistická řešení, aniž by utrpěly nějakou politickou či hospodářskou pohromu. Ale politická teorie liberalismu s pojmem individuální volby a svobody vyvolává některé vážné otázky ohledně toho, zda je skutečně realistické a žádoucí snažit se ve východní Evropě znovu vytvářet občanskou společnost.

Existuje nepsaná konvence, že protože totalitní režimy zlikvidovaly rozvinuté občanské společnosti, které existovaly v předválečné východní Evropě, a protože totalitní režimy jsou špatné, občanské společnosti a občanská aktivita je vždycky a všude dobrá.

Dále existuje další neověřený předpoklad, že vzhledem k tomu, že komunismus, zejména ve své pozdější "posttotalitní" etapě v sedmdesátých a v osmdesátých letech, vytvořil privatistickou společnost, kde lidé ignorovali veřejné záležitosti a skryli se ve světě rodiny, přátel a osobních zájmů, takový přístup k životu je ve všech situacích a všude na světě špatný.

Ale, jak na to poukázal kanadský autor Michael Ignatieff, soukromí může být také dobrou věcí. Jestliže je moderní život více založen na soukromí a méně na občanské aktivitě, tak to přece, do určité míry, odráží to, co lidé chtějí. Chtějí-li lidé trávit neděli odpoledne tím, že plejí na zahradě, dívají se na seriály v televizi nebo se jdou podívat do Ikei, namísto toho, aby se účastnili života ve své komunitě anebo zlepšovali životní prostředí, kde bereme aroganci na to, nařizovat jim, aby dělali něco jiného?

To samozřejmě neznamená, že určitá minimální úroveň veřejné angažovanosti není nutná. Většina demokracií předpokládá, že jejich občané se alespoň budou jednou za pár let obtěžovat přijít k volbám a že se občas budou dívat na televizní zpravodajství. Ale většina lidí to skutečně činí. Neúčast na veřejném životě nutně neznamená nezájem. Neznamená to, že by měl být pragmaticky tolerován každý lidový postoj. Hluboce zakořeněný rasismus ve společnosti není například nic, nad čím by si liberální demokracie mohla umýt ruce. Avšak znamená to, že má v mnoha moderních společnostech občanská uvědomělost své hranice - a ty hranice jsou blíže, než se to bude asi líbit mnoha intelektuálům.

"Etatistické" argumenty také zaslouží, aby byly vzaty vážně. Představy mnoha stoupenců "občanské společnosti"o tom, že by společnost měla být decentralizována, jsou, samozřejmě, správné. Ale jsou to spíše argumenty ve prospěch decentralizovanější státní správy a místních veřejných služeb, které se musejí zodpovídat místním občanům, než že by měl vzniknout samostatný "třetí sektor".

Mnoho asociací v "třetím sektoru" se už vlastně velmi přiblížilo tomu, čemu Britové říkají "quangos" - "quasi-autonomous non-governmental organisations", kvaziautonomní nevládní organizace, které jsou přivázány ke státu pupeční šňůrou státních dotací. Dávat rovnítko mezi stát a centralizaci a občanskou společnost a decentralizaci je příliš zjednodušené.

Navzdory tomu, že mnohé organizace v historických občanských společnostech "vznikly zezdola", byly to masové celostátní organizace s masovými národními cíli - nebo se jimi rychle staly. Jen vzpomeňme na politicky laděné sokolské slety v předválečném Československu.

Je jistě pravda, že mnoho občanských iniciativ v České republice i jinde ve středovýchodní Evropě prosadilo jako první cenné a inovativní přístupy k problémům, které ignorovaly nebo zanedbaly existující státní institice.

Práce s psychickými poruchami, zlepšování práce rodičů, péče o staré lidi, vzdělávání invalidních osob, to jsou všechno oblasti, kde zcela zjevně funguje "občanský sektor" jako kanál pro inovace a nové myšlenky.

Avšak v mnoha ohledech to jen podtrhuje potřebu zreformovat a nově promyslet státní služby a vládní politiku. Nelze ji prostě nahradit či doplňovat "ad hoc" zezdola.

Málokdo by chtěl popírat potřebu třetího, dobrovolného sektoru, kterého je v určité formě zapotřebí. Avšak inovativní řešení, které v současnosti přináší do středovýchodní Evropy "občanský sektor", jsou, konec konců, často běžnou, standardní praxí u sociálních pracovníků a učitelů v západoevropských zemích už léta.

Přeměnit polorozpadlé, nekvalitní státní aparáty bývalého komunistického světa ve vysoce výkonný státní sektor bude přirozeně velmi obtížné, dlouhodobé a nákladné. Veřejné postoje vůči "státu", jsou hluboce nepřátelské, ale stejně jako v západní Evropě, většina lidí stále očekává, že mu stát bude poskytovat celou řadu služeb.

I když to bude obtížné jako politický cíl, rekonstrukce státního sektoru je daleko realističtějším úkolem než neefektivní a někdy donkichotské pokusy vybudovat "občanskou společnost", když je většina občanů, z perfektně přesvědčivých důvodů neochotna tomu věnovat čas či peníze.

Vybudování "občanských společností" ve středovýchodní Evropě se, samozřejmě často považuje za vybudování zralé demokracie a za dozrání postkomunistických společností v něco, co se podobá západní Evropě.

Toto myšlení je nesprávné. Je pravda, že "občanskost" a "občanská společnost" zaujaly politiky v mnoha západních státech. Neokonzervativci ji považují za "přirozený" způsob, jak podpořit tradiční hodnoty, aniž by se při tom museli opírat o stát. Pro západní levici je "občanská společnost" nástrojem mobilizace podpory, aniž by bylo nutno se spoléhat na třídní zájmy jednotlivých částí společnosti. Je to pro ni také prostředkem, jak odstranit nerovnost, kterou působí trh, aniž by se v této věci museli spoléhat na stát.

Vedoucí političtí představitelé "radikálního středu," jako je britský premiér Tony Blair, sloučili obojí přístup. Pro tyto lidi je "občanská společnost "způsobem, jak zmodernizovat státní služby veřejnosti a sociální stát zaprvé tím, že přimějí lidi, aby byli aktivní, samostatní, uvědomělí a odpovědní občané; zadruhé má spolupráce státních a soukromých organizací nahradit tradičnější formy státního intervencionismu.

Ale v tomto přístupu je také víceméně přání otcem myšlenky. Západní společnosti neprošly zkušeností komunismu, avšak i v nich vznikly v poválečném období více privatistické, individualizované a méně "občanské" společnosti. Vznik sociálního státu, konsumerismu, hromadné migrace, lidové kultury, sexuální revoluce a deregulace a uvolnění trhů, to všechno přispělo k pluralizaci hodnost a k roztříštění totožnosti. Důsledkem je, že vznikly neobyčejná kulturní rozrůzněnost a obrovské množství osobní svobody. Avšak to vedlo k erozi občanské společnosti, alespoň v jejím tradičním pojetí.

Od roku 1989 se prosazují ve středovýchodní Evropě stejně mocné síly hospodářské a společenské liberalizace, jaké utvářely poválečnou západní Evropu. Nevytvářejí zrovna příznivé prostředí pro vznik organizované občanské společnosti. Kabelová televize, supermarkety Tesco, internet a dovolené s cestovní kanceláří vytvářejí bezpochyby svobodnější a zajímavější společnosti ve střední Evropě, avšak nevzniká přitom zrovna společenské klima, které by podporovalo vznik občanských asociací.

Řekněme to na rovinu: tam, kde došlo k úpadku historicky vzniklých občanských společností, ať už byly násilím vykořeněny, anebo se prostě rozložily, je nepravděpodobné, že by začaly zase rozkvétat. Můžeme té ztráty jistě litovat (asi tak, jako se mnozí Češi dívají s nostalgií na předválečné Československo). Můžeme tuto skutečnost oslavovat (jako to činí mnoho postmoderních myslitelů na Západě). Můžeme nad tím prostě pokrčit rameny. Ale minulost se nedá odestát a ani v dlouhodobé perspektivě se veřejnosti nedá nařizovat, co má dělat. Občanská společnost a vytvoření občanského sektoru jsou atraktivní ideály. Ale pokud má být realizován jejich omezený potenciál, musíme mít na mysli jednu Montesquieovu poznámku. Nikoliv tu o veřejných ctnostech, ale jinou. Že totiž nejlepší formou vlády je taková vláda, která nejlépe vyhovuje tomu, co lidé chtějí dělat, nikoliv vláda, která vyhovuje jejich ideálům.

Sean Hanley

Internetová stránka Med TV je zde. Jsou tam mimo jiné informace, že se Turecko toto satelitní vysílání pokouší rušit.

Lékaři se shodli, že požadují minimálně 500Kč za hodinu. Jen jako plat. Neříká se nic o tom, že by z těchto peněz byla hraznena údržba a obnova vybavení jejich ordinací či pomocného zařízení.

Jedním z jejich argumentů bylo, že se chtějí dostat na průměrný plat vysokoškolsky vzdělaných lidí. Pakliže jeden bere 250.000 měsíčně a dalších sto lidí jen 10.000 je průměr 130.000 nebo 12,500? Podle názoru lékařské komory je to možná ta první varianta, statistika však tvrdí cosi o té druhé ....

V posledních několika letech jsem měl možnost vyhledat lékařskou pomoc několikrát. Se skutečnou odborností jsem se však potkal jen málokdy: I vcelku jednoznačné případy byly posuzovány chybně (tedy tak, že uposlechnutí "rady" daného lékaře by mělo fatální následky), léky se předepisují , aniž by se alespoň tušilo, co pacientovi je ... (Výsledkem je třeba i výrazné zhoršení stavu pacienta).

Nejsem si jist, jestli za výše zmíněných podmínek je skutečně vhodné, aby všichni lékaři byli takto skvěle hodnoceni. Je otázka, zda jim spíš nemá být zakázána činnost.

Na druhé straně jsou zde jistě i skvělí odborníci-lékaři, kteří jsou lidmi na svém místě a kteří ať klidně mají i víc, ale jsou lékaři, u kterých je i  10Kč na hodinu mnoho ...

Stav financí ve zdravotnictví je dán také tím, jaké léky jsou předepisovány lékaři a jaké jsou hrazeny pojišťovnami v plné výši a jaké vůbec. Vím o drahých lécích hrazených v plné výši, a o levných domácích, které hrazeny nejsou, ale podle mých zkušeností jsou daleko účinnější ....

Závěr: Navrhovaná úroveň minimálních platů lékařů se mi zdá neúměrná kvalitě jimi poskytovaných služeb i možnostem této země. Má smysl bojovat jen za takové platové podmínky, které jsou alespoň přibližně splnitelné.

Michal Žemlička

Václav Sidák

Dobry den !

Nase organizace se rozhodla zridit pevne pripojeni na Internet, bohuzel zvolili jsme prave SPT Telecom. Nejdrive jsme dostali mnoho slibu, jak to vsechno zaridi, a pote se preslo k realizaci.

Vzhledem k tomu,ze toto pripojeni nezrizujeme kazdy den, predpokladali jsme aktivni pomoc providera pri konfigurovani serveru a pripojeni. Dost jsme se zmylili. Nejprve prijel technik od Nextelu a pripojil router a modem. Router byl ovsem jiny, nez jsme objednali, s tim, ze ten "nas" dodaji, jakmile bude na  sklade (to se stalo okolo 20.prosince 1998) nemame ho do dnes.To bylo vse, co pro nas tento technik udelal s tim, ze na vic nema pokyny. A tak jsme cekali a  pokouseli se server nakonfigurovat a zprovoznit sami. Vzhledem k nasim minimalnim zkusenostem se to nedarilo.

A tak jsme komunikovali s technikem po telefonu a zadali ho o navstevu. Jeho jednani nas ovsem sokovalo. Odkud jste a kde to je? Co ja u vas budu delat a jak se tam dostanu, vzdyt nemam auto.To byly asi velmi padne argumenty pro to, aby se k nam nemusel dostavit.

No, abych to zkratil. Nakonec se technik po ruznych vyhruzkach dostavil a  zhruba po 8 hodinach prace se pripojeni rozbehlo. Smlouva byla uzavrena v  prosinci 1998 a technik pripojeni zprovoznil v unoru 1999.

Ovsem jake bylo nase prekvapeni pri fakturaci. Na fakture se objevily castky za pripojeni od 28.12. 1998 a dalsi za instalaci, ktere byly zaplaceny jiz pri podpisu smlouvy. Nastalo telefonovani a faxovani. Dodnes to neni vyrizeno. Castka, kterou reklamujeme je cca 50 000 Kc. Predpokladam, ze bychom mohli zalozit ligu obdobne poskozenych zakazniku.

Václav Sidák, Litoměřice

Jan Lipšanský

Stalo se mi asi před třemi lety, že se mi platba za telefon ze 300 korun měsíčně zcela nečekaně a aniž bych telefon nějak víc využíval, zvedla na 800 Kč.

Poslal jsem dopis Telecomu.

Po měsíci a půl mi odpověděli, že nejsem majitelem linky (bydlím v pronajatém bytě), a tak moji žádost o překontrolování poplatků neberou v úvahu.

Sehnal jsem si povolení a plnou moc majitele bytu a Telecom se opět ozval až po měsíci a půl s tím, že nejdříve musím dlužnou částku zaplatit.

Zaplatil jsem, a opět se dožadoval překontrolování tak náhlého skoku.

Po dalŕím měsíci a půl mi odpověděli, že se to překontrolovat nedá, podle nich je vše v pořádku a peníze mi nevrátí.

Jan Lipšanský

Václav Pinkava

"What's in a name? A rose by any other name would smell as sweet." Shakespeare

"Co je na jménu? Růže pod jiným jménem by voněla stejně sladce." Shakespeare

Případ Dášy Obereignerové potvrzuje jedno anglické přísloví: Nemůžete si dort zároveň sníst i zachovat.

Přechylování ženských jmen je v podstatě hrůza, přežitek doby zavánějící sexismem - nikoli však unikátní pro slovanské jazyky. U českých jmen ano, i v zahraničí, budiž. U cizích jmen se přechylování nesluší, ať to česká gramatika vyžaduje sebevíc. Lao-Tse-ová?! Západoevropan chápe příjmení jako značku. Pan-paní xy z rodiny jménem to-a-to. Rodina Streep není rodina Streepová. .Například formulace Comaneciová je blbost typu Petrůová nebo Jankůová.

Moje děti mají dvojí občanství. Pocházejí se smíšeného manželství. Moje dcery mají dvojí rodné listy. Narodily se v Londýně, původní příjmení tedy měly Pinkava, přesto vyfasovaly na českém rodném listu českou koncovku -ová. Dvojí občanství takovou dvojjedinnost řeší elegantně, jenom vzniká drobný nepořádek z hlediska evidence počtu lidí na této planetě. Má to však i jiné praktické dopady.

Navratilova není Navrátilová, a azbukou psaný Jelcin není totožný s českým Jelcinem ani s anglickým Yeltsinem. Pro úřední účely je nutné rozlišovat jednotlivce unikátním způsobem. Podle mezinárodních regulí je prý nepřípustné v rámci cesty přes hranice státu střídat pasy - odcestovat na český, a přicestovat na britský pas, dejme tomu. Můžete skončit ve vyšetřovací vazbě, žena nebo muž.

Je každopádně mrzuté, když o pravopisu vašeho jména někdo rozhodl za vás. Jednou tatínek, podruhé úřednice za šaltrem. Ale není to definitivní a nezměnitelné. Jen je třeba to sjednotit včas a na pravém místě, kupodivu.

Moje sestra přišla v Británii o koncovku -ová docela spontánně - nějak se ta koncovka prostě vytratila v rámci úřední evidence po emigraci. Nicméně, po letech si koncovku ke jménu přidala 'by deed poll', =což je obdoba změny příjmení po sňatku, v tom smyslu, že člověk se všude ohlásí pod novým jménem, změní si bankovní konta atp. Nic tomu nebrání, ani v USA. Problém změny identity Obereigner-Obereignerova-á není zdaleka tak drastický, jako když po 25 letech vyjde CD Switched on Bach 2000 a zjistíte, že její interpretka Wendy Carlos(ová), ji před 25 lety vydala trochu jinak, ale hlavně pod jménem a identitou Walter Carlos. Všechno jde, když se chce. (Ten kompakt mimochodem od srdce doporučuju).

Někteří chtějí do své nové vlasti zapadnout. Někteří dosáhnou změny i nedopatřením. Někteří si uždibují z těla, nejen ze jména. Jsou i ti, kteří si jméno záměrně zanechají, v rámci možností pravopisu.

Za živa lze jméno měnit, i zachovávat se vším všudy. Osvětu měli dělat například naši zlatí hoši v Naganu. Vzhůru s diakritikou! Němci tam taky měli umlauty na dresech, tak co?

Horší je to řešit po smrti, úmrtním listem počínaje.

Antonín Dvořák prý jednou odmítl vystoupit v Londýně, protože na plakátech byl nahoře bez. Zakládal si na svém ř, a plakáty musely být vyměněny. V sedmdesátých letech jsem vlastenecky vybíral elpíčka českých skladatelů v jednom britském obchodu s hudebninami. Bylo jich spousta, různých značek, ale mezi mnohými kde honosně stálo jméno Dvořák, s veškerou diakritikou, byla jen jedna výjimka - Antonin Dvorak - exportní výplod 'světové značky' Supraphon.

Skoda ?

Václav Pinkava

Jindřich Pařík

Toto je reakce na článek Dalibora Hudce.

Pane Dalibore,

mohu s Vami souhlasit v naprosto zrejme a logicke argumentaci o schizofrenim postaveni dvojobcana. Na strankach BL se tato vec pretrasala mnohokrat a v podstate se nevyresila.

Jsou zde lide s Vasim nazorem a ti druzi. V zavislosti na mire zlucovitosti toho ci onoho se muzeme docist o "tech co si dobre v Americe ziji" (tak co by chteli, ze jo PJ) nebo tech, co jim bolsevik propral mozek natolik, ze nejsou schopni pochopit demokraticke pravo toho ci onoho mit treba sto obcanstvi a v pripade konfliktu se pridat na stranu, kterou sam mnohobcan uzna za vhodnou.

Problem je ovsem sirsi. Jde totiz o to, ze pravo byt dvojobcanem nejakou pravni klickou (nejprve je treba zabit pravniky s hbitymi jazyky) ma rada nasich spoluobcanu (nejznamejsi as bude Kato Kavan nebo Egon Lansky) a jinym je toto pravo zase kvuliva nejake pravni klicce upirano (treba zname aktivistce Jirince - ceske cizince).

Tady asi neco nehraje, ze jo.

Dalsi vec je - a ta je pro me mnohem zavaznejsi - ze prave temto byvalym ceskoslovenskym obcanum, kteri nemeli to stesti jako Kato a skoncili v Americe misto UK je upirano v dusledku toho, ze nejsou obcany pravo restituovat. Vznika tak krivda do nebe volajici a neomluvitelna blabolem ze restitucni zakon je vlastne zakonem o odstraneni NEKTERYCH majetkovych krivd (a tak nebrec ze se na tebe nedostalo).

Nase poslanecka snemovna mela nedavno sanci tuto krivdu odcinit. Nestalo se tak, bumbrlici ktere jsme si navolili plivli krajanum do tvare. Plivli do tvare i me.

Vlada proto voli proto z meho pohledu mene stastnou cestu.

Za vladou ale zase stejne sedi ti parlamentni bumbrlici a tak se asi Jirinka tesi predcasne.

Nevim cim to je, ze dokazeme jednu zhovadilost nahradit jeste vetsi. O spravedlnost nebo rovnost obcanu pred zakonem zde vubec nejde. To by jinak Kato nebo Lansky museli odevzdat sve pasy. Alespon prozatim.

Jindra Pařík

Seminář k vesecké přehradě v Liberci

Děti Země

Dejmal a Plicka prezentovali libereckým poslancům návrh na využití veseckého údolí

Na seminari, ktery pro poslance mestskeho zastupitelstva v Liberci usporadalo Obcanske sdruzeni Vesec, prezentovali autori alternativni urbanisticke studie vyuziti veseckeho udoli, ing. arch. Ivan Plicka a ing. Ivan Dejmal (byvaly ministr zivotniho prostredi) navrh na zmenu uzemniho planu Liberce.

Ing. arch. Ivan Plicka shrnul hlavni rysy alternativniho navrhu: "Z hlediska uzemnich vazeb nam pripadalo problematicke masivni rekreacni vyuziti uzemi, tedy vystavba prehrady a navazujiciho velkeho rekreacniho arealu.

Je velice problematicke, aby se kapacita rekreantu pres toto uzemi pasirovala navic prevazne automobily.

Nenavrhujeme zadny zeleny fundamentalismus. Predpokladame, ze cast uzemi, konkretne hlavne na pravem brehu potoka, by mela byt vyuzita pro vystavbu rodinnych domku."

Ing. Ivan Dejmal ho doplnil: "Soucasne hodnoty udoli u Vesce prevazuji ty, ktere by ziskalo realizaci projektu firmy AKVA KB.

Dospeli jsme k zaveru, ze pro toto uzemi by bylo vhodnym resenim spolu s Cisarskym lesem ho vyhlasit za prirodni park s naucnou stezkou. Ten by lepe zhodnotil potencial tohoto uzemi nezli udolni nadrz a naplnil zamer kratkodobe rekreace."

Proti tomu se samozrejme ohradil pritomny jednatel spolecnosti AKVA KB mgr. Marian Mikus a argumentoval kladnym zaverem procesu EIA (posouzeni vlivu stavby na zivotni prostredi), ktery na zamer vystavet ve Vesci prehradu vedlo Ministerstvo zivotniho prostredi CR v roce 1995.

Na to reagoval Ivan Dejmal slovy: "Myslim si, ze posuzovatel EIA nemel k dispozici dostatecne biologicke pruzkumy, ktere odhalily vyjimecnou druhovou pestrost uzemi. Ta je dana jeho polohou na hranici klimatickych regionu a polohou na rozhrani zastavene mestske plochy a prirodni oblasti.

Je to udoli velmi prirodne cenne nejen vyctem v ni se vyskytujicich druhu rostlin a zivocichu, ale jeho velkou pestrosti. Ekosystemy, ktere tam jsou dnes, se vyvijely cela staleti.

V otevrene obcanske spolecnosti o tom, co se v uzemi bude dit rozhoduji i lide, kteri tam ziji. Posudek EIA je spatny z hlediska, co se o tom uzemi vi dneska. Dnes by zaver procesu EIA nejspise byl jiny, cili zaporny," uzavrel Dejmal.

Příloha:
Vesecká přehrada

AKVA KB ma sice podle vypisu z obchodniho rejstriku uplne jiny predmet podnikani, ale od roku 1994 se snazi o vystavbu prehrady ve veseckem udoli. Spor o ni se tahne od zverejneni studie jejiho vlivu na zivotni prostredi (v lednu 1995). 20. listopadu 1996 nabylo pravni moci uzemni rozhodnuti a jeho platnost byla loni prodlouzena az do roku 2000. Stavebni rizeni zatim nebylo zahajeno.

Tento rok bude nutne opravit hraz Mlynskeho rybnika. Bude stat mnohem mene nez dosavadni ztraty mesta zaplacene za ekonomicky i ekologicky riskantni a nedostatecne pripraveny projekt.

Plocha prehrady puvodne presahujici 20 ha byla pod tlakem ekologu snizena na 15,5 ha. AKVA KB se stale snazi oddelit jednani o prehrade a na ni navazujicich stavbach. Jeden z korenu tahleho sporu tkvi ve spatne provedenem procesu EIA a nedokonale zpracovane studii vlivu na zivotni prostredi (firma Rustical B).

Deti Zeme a Obcanske sdruzeni Vesec navrhuji zmenu uzemniho planu mesta podle studie ing. arch. Ivana Plicky a ing. Ivana Dejmala - cili rekreacniho vyuziti veseckeho udoli bez prehrady a s klidovou oblasti a chranenymi uzemimi. Obe sdruzeni se take zucastni dalsich spravnich rizeni. Krome nich se proti stavbe prehrady stavi i rada odborniku (univerzitni profesor Jaromir Demek, biolog Pavel Pecina a pres sto dalsich) a nedoporucuji ji ani pracovnici Agentury ochrany prirody a krajiny CR.

Strucne o ekonomice:

V roce 1996 zadala IPB za pujcku AKVe KB na projekt zaruky ve vysi 170 milionu Kc. To je suma o 80 milionu vyssi nez udavala AKVA KB na pocatku diskusi o projektu. K tomu je ovsem nutne pripocist jeste naklady na vystavbu arealu navazujiciho na prehradu, o kterem se zatim mlci.

Pokud by AKVA KB ci mesto Liberec na zacatku roku 1995 souhlasily s provedenim komplexniho biologickeho pruzkumu, jak jim to navrhovala ekologicka sdruzeni a odbornici, usetrily by tak spoustu casu a tim padem i penez. Mesto utopilo ve vlekoucim se projektu nejmene 23,3 milionu korun. Zdrzeni projektu o jeden rok podle konstatovani AKVy stoji 13 - 15 milionu Kc (udaj z podzimu roku 1996!). Puvodne pocitala s tim, ze zacne se stavbou v cervenci 1995!

AKVA KB prilis vsadila na politickou podporu projektu, kterou vsak diky svemu postupu castecne ztratila na podzim 1996, kdy ji odmitlo liberecke zastupitelstvo dat zaruky za pujcku od IPB.

Nad ekonomikou firmy AKVy KB by melo bdit i mesto Liberec uz proto, ze v teto spolecnosti ma podil 40% vedle podilniku Bręcklera a Krizka (po 30%).

Vyvoj projektu a jeho schvalovani:

1967 - prvni nam znamy zamer vystavet u Vesce prehradu (v te dobe pro prumyslove ucely)

Podzim 1994 - 4. srpen 1994 - proces EIA

28. prosince 1995 - vydana vyjimka MZP CR z ochrannych podminek na cast chranenych druhu rostlin a zivocichu - nyni se jedna o jejim zruseni, protoze AKVA KB nedodrzela jeji podminky (viz dopis ministra)

5. dubna - 22. listopadu 1996 - uzemni rizeni

11. listopadu 1996 - 5. listopadu 1997 - souhlas se zasahem do krajinneho razu

11. listopadu 1996 - zatim neukonceno - souhlas se zasahem do vyznamnych krajinnych prvku

5. brezna 1997 - zatim neukonceno - vyjimka z ochrannych podminek zvlaste chranenych druhu rostlin a zivocichu (kategorie ohrozenych) na Magistratu m. Liberce

10. brezna 1997 - zatim neukonceno - vyjimka na dalsi skupinu silne a kriticky ohrozenych druhu u MZP CR

Co jeste AKVu KB ceka?

Krome stale probihajicich rizeni podle zakona o ochrane prirody a krajiny spolecnost AKVA KB bude jeste muset projit:

1) vodopravnim rizenim

2) rizenim ve veci kaceni drevin rostoucich mimo les (muze probehnout az po vydani stavebniho povoleni)

3) stavebnim rizenim

Ve vsech by mela byt ucastniky i ekologicka a obcanska sdruzeni dosud se angazujici v pripadu vesecke prehrady.

RNDr. Jindrich Petrlik, Deti Zeme