Občanská společnost: myšlenka, která zastarala?
An English version of this article is available here in the current issue of the Electronic New Presence magazine.
V České republice právě probíhá měsíc dlouhá kampaň, jejímž cílem je podporovat a poskytnout publicitu "občanskému sektoru" v zemi. Tato série vzdělávacích a reklamních akcí je nejnovější v dlouhodobějším úsilí vybudovat v postkomunistických zemích středovýchodní Evropy "občanskou společnost".
Chabé výsledky
Avšak už uplynulo od pádu komunistických režimů v tomto regionu téměř deset let, a přesto dosud přináší úsilí znovu vybudovat občanskou společnost jen chabé výsledky. V osmdesátých a v devadesátých letech byla západní Evropa také svědkem vzniku stále více roztříštěných a "neobčanských" společností. Není snad načase pokusit se znovu zhodnotit celý pojem "občanské společnosti" v trochu skeptičtějším a realističtějším světle?
Jakmile se kdokoliv začne vyjadřovat o politice v bývalém komunistickém bloku, téměř obligátně se zmíní o tom, že tam neexistuje "občanská společnost" anebo že je slabá. Výraz "občanská společnost" je používán pro sít autonomních, prostředkujících organizací, které stojí mezi státem na jedné straně a trhem a osobním životem na straně druhé.
Organizace tak rozličného druhu jako jsou odbory, profesní asociace, církve, nátlakové skupiny, sdělovací prostředky, charitativní organizace, sportovní kluby nebo skupiny lidového tance, mohou být všechny považovány za součást občanské společnosti.
Myšlenka občanské společnosti má dlouhou a ctihodnou historii. V angličtině je možno tento pojem vystopovat až k filozofovi ze sedmnáctého století Thomasi Hobbesovi. V moderním smyslu lze nalézt pojem občanské společnosti v dílech myslitelů konce osmnáctého a začátku devatenáctého století, jako byli Adam Ferguson a Alexis de Tocqueville.
Poté, co tento pojem zmizel dávno do hlubin zapomnění, znovu se objevil v sedmdesátých letech v myšlení východoevropských disidentů. Mnoho disidentů považovalo svou činnost nikoliv za politickou opozici, ale za aktivní občanství. Někteří z nich považovali vznik zárodečné občanské společnosti za strategii, jíž by bylo možno podvrátit degenerující komunistický stát jediné strany. Široká opoziční hnutí, která vznikla v letech 1989-1990, jako například Občanské fórum v českých zemích, byla zpočátku také považována za výraz občanské společnosti, než se začala prosazovat realita politické moci.
Od pádu komunismu se termín "občanská společnost" stal mezinárodním populárním sloganem. Jak se zdá, tak pro mnoho nezávislých intelektuálů ve středovýchodní Evropě je absence občanské společnosti příčinou mnoha, jestliže ne všech, zel v jejich společnostech.
I ti, kdo mají vůči tomuto pojmu výhrady, mají obyčejně pocit, že ho musejí alespoň formálně podpořit. Je to politická korektnost středoevropské inteligence.
Avšak "občanská společnost" je něčím víc než pouhým heslem. Součástí tohoto pojmu jsou některé velmi důležité argumenty, týkající se budoucnosti postkomunistických společností.
Zaprvé, jak si povšiml de Tocqueville před půldruhým stoletím ve Spojených státech, aktivní občané, kteří se angažují ve věcech veřejných, a rozvinutá občanská společnost dokáží udržovat při životě demokracii a rozvíjet ji. Dokáží omezovat zneužívání moci státními úředníky a politickými profesionály a poskytují občanům přímý vliv na vládu.
Neboli, jak to slavně napsal jiný francouzský myslitel, Montesquieu, demokracie vzkvétá z ctností, despocie z neřestí. Demokracie bez skutečných demokratů nemá budoucnost.
Zadruhé, často se argumentuje, že "občanský sektor" dokáže záležitosti zařídit lépe, rychleji a levněji než neohrabaný a nekompetentní postkomunistický stát. Jak konstatovala koordinátorka současné české kampaně za občanský sektor, Jana Ryslinková: "Stát projevuje tendenci uspokojit masové, všeobecné standardní potřeby, ale občanská organizace dokáže pružněji vyjít vstříc potřebám malých skupin občanů."
Nakonec, a tento přístup je nejambicióznější,. občanská společnost bývá považována za politický program pro budoucí postkomunistickou demokracii. Například český prezident Václav Havel si od roku 1991 vypracoval pozoruhodnou vizi České republiky jako "autenticky občanského státu".
Nejenže musí vzniknout silná občanská společnosti jako "třetí sektor" institucí mezi státem a trhem, argumentuje Havel, ale, zároveň, musí být rovnováha mezi státem, trhem a občanskou společností výrazným způsobem nakloněna ve prospěch občanské společnosti.
Podle názoru českého prezidenta to znamená, že je zapotřebí decentralizovat stát, oslabit politické strany a postupně přesunout veřejné služby jako je zdravotnictví, sociální zabezpečení a školství do vznikajícího třetího, občanského sektoru.
Vize, podle níž pomalu vzniká samosprávná komunita občanů, zatímco stát odumírá, je hluboce inspirující. Je to vize, z níž čerpají energii mnozí aktivisté v třetím sektoru.
Teprve když začneme uvažovat nad konkrétní realizací této vize ve východoevropských i v západoevropských společnostech, začnou vznikat naléhavé problémy - problémy, které v dlouhodobé perspektivě pravděpodobně ochromí skromné, ale reálné dosavadní úspěchy "třetího sektoru".
Realita se vždycky opožďuje za nadějemi a očekáváními. Avšak pohlédneme-li na situaci střízlivě, je pozoruhodné, jak malého pokroku bylo při znovuvytváření občanské společnosti dosaženo v posledním desetiletí ve středovýchodní Evropě. Nezávislé odbory, zájmové skupiny a asociace přirozeně už existují ve středovýchodní Evropě, a to způsobem, který by byl před rokem 1989 nemyslitelný. Některé hrají důležitou společenskou a politickou roli. Avšak, mnoho významných nezávislých občanských organizací v regionu, jako je například polská katolická církev anebo české odbory nevznikly po roce 1989, ale buď přežily komunistický režim, anebo měly předchozí existenci jako oficiální struktury.
Ještě více matoucí je skutečnost, že občanská společnost a "občanský sektor" v regionu nejenže jsou často slabé a nerozvinuté, ale jsou "občanské" hlavně svými budoucími úmysly. Účastní se na nich malá skupina aktivistů a nikoliv společnost jako celek.
A kromě toho, postkomunistická "občanská společnost" také nevznikla přirozeně uvnitř společnosti. Více než sedmdesát procent financí pro "občanský sektor" v České republice například pochází od českého státu, od mezinárodních organizací a ze zahraničních zdrojů. Jenom minimální mnžoství financí pochází od "společnosti" samotné, ať už od jednotlivých občanů nebo od českých podniků.
Jak došla zcela otevřeně k závěru v roce 1996 v jedné studii Česká akademie věd, "Občanská společnost jako systém skupin, asociací a organizací nezávislých na státě, která by rozvíjela různé občanské činnosti a která by zastupovala různé zájmy ... v této zemi dosud neexistuje."
A bude existovat vůbec někdy? Jsou tyto skromné začátky známkou velkých věcí v budoucnosti, anebo jsme se v úsilí vytvořit občanskou společnost dopustili omylu? Neměli bychom začít uvažovat kriticky o tomto pojmu, který byl dosud považován za nedotknutelnou svatou krávu?
"Občanská společnost" má ovšem své kritiky. Některé osoby na liberální pravici jako filozof Václav Bělohradský nebo bývalý český premiér Václav Klaus považují podporu pro "občanskou společnost" za zakamuflovaný útok na liberální instituce. Obávají se, že stoupenci silné "občanské společnosti" chtějí ve skutečnosti nahradit volené politické strany a politiky kuloárovým vyjednáváním zájmových skupin. Obávají se nervózně, že silně institucionalizované odbory a profesionální asociace potlačí konkurenci, individuální iniciativu a řádné fungování svobodného trhu. "Občanská společnost", argumentují, by měla být "společností svobodných občanů", kteří se svobodně sdružují pro vzájemný prospěch. Měla by vzniknout sama od sebe.
Existuje také další série kritických "etatistických" argumentů, které není v zemích, jako je Česká republika, tak často slyšet, i když některé jsou přítomny nepřímo například v politice nynější sociálně demokratické vlády.
Tento názor je založen na upřímném, i když nevítaném, přiznání, že ať už se nám to líbí či nikoliv, stát je nejdůležitější institucí a nejvýznamnějším společenských a politickým činitelem v každé moderní demokratické společnosti.
Zastánci "občanského státu" byli intelektuálně vyvedeni z rovnováhy zážitkem komunismu a pletou si výraz "občanský" s výrazem "veřejný". Zapomněli zároveň na některá důležitá poučení z evropské historie. Protože jedním z důvodů, proč v poválečné západní Evropě vzrostlo množství veřejných (tj. státem poskytovaných) služeb, byla totiž neschopnost předválečné "občanské společnosti", ať byla jakkoliv dobře vyvinutá, poskytnout spolehlivé a řádně financované systémy zdravotnictví, školství a sociálního zabezpečení.
Veřejný sektor, založený na "občanském sektoru" může mít vážné důsledky pro společenskou spravedlnost a společenskou soudržnost. Růst "občanské společnosti" může také někdy znamenat, že se bohatí a mocní izolují od spoluobčanů. Je to trend, na který poukázal ve Spojených státech, například, nyní už mrtvý autor Christopher Lasch v knize The Revolt of the Elites, Revolta elit.
Podle tohoto názoru nepotřebují postkomunistické společnosti ani tak účinné občanské společnosti, ale účinné sociální služby, řádně kvalifikované sociální pracovníky a učitele a nikoliv jen angažované dobrovolníky, dobře placené profesionály ze státního sektoru a nikoliv jen aktivní občany, mocné protikorupční úřady, jaké existují například v Hongkongu, a ne jen výzvy, aby se lidi chovali eticky.
Jsou tyto dva druhy argumentů přesvědčivé? Obávám se, že odpověď zní, že alespoň částečně ano. Pravicové obavy z občanské společnosti, která by se mohla ve středovýchodní Evropě stát trojským koněm korporatismu, jsou přehnané. Mnoho malých zemí se slabou a zranitelnou ekonomikou zvolilo korporatistická řešení, aniž by utrpěly nějakou politickou či hospodářskou pohromu. Ale politická teorie liberalismu s pojmem individuální volby a svobody vyvolává některé vážné otázky ohledně toho, zda je skutečně realistické a žádoucí snažit se ve východní Evropě znovu vytvářet občanskou společnost.
Existuje nepsaná konvence, že protože totalitní režimy zlikvidovaly rozvinuté občanské společnosti, které existovaly v předválečné východní Evropě, a protože totalitní režimy jsou špatné, občanské společnosti a občanská aktivita je vždycky a všude dobrá.
Dále existuje další neověřený předpoklad, že vzhledem k tomu, že komunismus, zejména ve své pozdější "posttotalitní" etapě v sedmdesátých a v osmdesátých letech, vytvořil privatistickou společnost, kde lidé ignorovali veřejné záležitosti a skryli se ve světě rodiny, přátel a osobních zájmů, takový přístup k životu je ve všech situacích a všude na světě špatný.
Ale, jak na to poukázal kanadský autor Michael Ignatieff, soukromí může být také dobrou věcí. Jestliže je moderní život více založen na soukromí a méně na občanské aktivitě, tak to přece, do určité míry, odráží to, co lidé chtějí. Chtějí-li lidé trávit neděli odpoledne tím, že plejí na zahradě, dívají se na seriály v televizi nebo se jdou podívat do Ikei, namísto toho, aby se účastnili života ve své komunitě anebo zlepšovali životní prostředí, kde bereme aroganci na to, nařizovat jim, aby dělali něco jiného?
To samozřejmě neznamená, že určitá minimální úroveň veřejné angažovanosti není nutná. Většina demokracií předpokládá, že jejich občané se alespoň budou jednou za pár let obtěžovat přijít k volbám a že se občas budou dívat na televizní zpravodajství. Ale většina lidí to skutečně činí. Neúčast na veřejném životě nutně neznamená nezájem. Neznamená to, že by měl být pragmaticky tolerován každý lidový postoj. Hluboce zakořeněný rasismus ve společnosti není například nic, nad čím by si liberální demokracie mohla umýt ruce. Avšak znamená to, že má v mnoha moderních společnostech občanská uvědomělost své hranice - a ty hranice jsou blíže, než se to bude asi líbit mnoha intelektuálům.
"Etatistické" argumenty také zaslouží, aby byly vzaty vážně. Představy mnoha stoupenců "občanské společnosti"o tom, že by společnost měla být decentralizována, jsou, samozřejmě, správné. Ale jsou to spíše argumenty ve prospěch decentralizovanější státní správy a místních veřejných služeb, které se musejí zodpovídat místním občanům, než že by měl vzniknout samostatný "třetí sektor".
Mnoho asociací v "třetím sektoru" se už vlastně velmi přiblížilo tomu, čemu Britové říkají "quangos" - "quasi-autonomous non-governmental organisations", kvaziautonomní nevládní organizace, které jsou přivázány ke státu pupeční šňůrou státních dotací. Dávat rovnítko mezi stát a centralizaci a občanskou společnost a decentralizaci je příliš zjednodušené.
Navzdory tomu, že mnohé organizace v historických občanských společnostech "vznikly zezdola", byly to masové celostátní organizace s masovými národními cíli - nebo se jimi rychle staly. Jen vzpomeňme na politicky laděné sokolské slety v předválečném Československu.
Je jistě pravda, že mnoho občanských iniciativ v České republice i jinde ve středovýchodní Evropě prosadilo jako první cenné a inovativní přístupy k problémům, které ignorovaly nebo zanedbaly existující státní institice.
Práce s psychickými poruchami, zlepšování práce rodičů, péče o staré lidi, vzdělávání invalidních osob, to jsou všechno oblasti, kde zcela zjevně funguje "občanský sektor" jako kanál pro inovace a nové myšlenky.
Avšak v mnoha ohledech to jen podtrhuje potřebu zreformovat a nově promyslet státní služby a vládní politiku. Nelze ji prostě nahradit či doplňovat "ad hoc" zezdola.
Málokdo by chtěl popírat potřebu třetího, dobrovolného sektoru, kterého je v určité formě zapotřebí. Avšak inovativní řešení, které v současnosti přináší do středovýchodní Evropy "občanský sektor", jsou, konec konců, často běžnou, standardní praxí u sociálních pracovníků a učitelů v západoevropských zemích už léta.
Přeměnit polorozpadlé, nekvalitní státní aparáty bývalého komunistického světa ve vysoce výkonný státní sektor bude přirozeně velmi obtížné, dlouhodobé a nákladné. Veřejné postoje vůči "státu", jsou hluboce nepřátelské, ale stejně jako v západní Evropě, většina lidí stále očekává, že mu stát bude poskytovat celou řadu služeb.
I když to bude obtížné jako politický cíl, rekonstrukce státního sektoru je daleko realističtějším úkolem než neefektivní a někdy donkichotské pokusy vybudovat "občanskou společnost", když je většina občanů, z perfektně přesvědčivých důvodů neochotna tomu věnovat čas či peníze.
Vybudování "občanských společností" ve středovýchodní Evropě se, samozřejmě často považuje za vybudování zralé demokracie a za dozrání postkomunistických společností v něco, co se podobá západní Evropě.
Toto myšlení je nesprávné. Je pravda, že "občanskost" a "občanská společnost" zaujaly politiky v mnoha západních státech. Neokonzervativci ji považují za "přirozený" způsob, jak podpořit tradiční hodnoty, aniž by se při tom museli opírat o stát. Pro západní levici je "občanská společnost" nástrojem mobilizace podpory, aniž by bylo nutno se spoléhat na třídní zájmy jednotlivých částí společnosti. Je to pro ni také prostředkem, jak odstranit nerovnost, kterou působí trh, aniž by se v této věci museli spoléhat na stát.
Vedoucí političtí představitelé "radikálního středu," jako je britský premiér Tony Blair, sloučili obojí přístup. Pro tyto lidi je "občanská společnost "způsobem, jak zmodernizovat státní služby veřejnosti a sociální stát zaprvé tím, že přimějí lidi, aby byli aktivní, samostatní, uvědomělí a odpovědní občané; zadruhé má spolupráce státních a soukromých organizací nahradit tradičnější formy státního intervencionismu.
Ale v tomto přístupu je také víceméně přání otcem myšlenky. Západní společnosti neprošly zkušeností komunismu, avšak i v nich vznikly v poválečném období více privatistické, individualizované a méně "občanské" společnosti. Vznik sociálního státu, konsumerismu, hromadné migrace, lidové kultury, sexuální revoluce a deregulace a uvolnění trhů, to všechno přispělo k pluralizaci hodnost a k roztříštění totožnosti. Důsledkem je, že vznikly neobyčejná kulturní rozrůzněnost a obrovské množství osobní svobody. Avšak to vedlo k erozi občanské společnosti, alespoň v jejím tradičním pojetí.
Od roku 1989 se prosazují ve středovýchodní Evropě stejně mocné síly hospodářské a společenské liberalizace, jaké utvářely poválečnou západní Evropu. Nevytvářejí zrovna příznivé prostředí pro vznik organizované občanské společnosti. Kabelová televize, supermarkety Tesco, internet a dovolené s cestovní kanceláří vytvářejí bezpochyby svobodnější a zajímavější společnosti ve střední Evropě, avšak nevzniká přitom zrovna společenské klima, které by podporovalo vznik občanských asociací.
Řekněme to na rovinu: tam, kde došlo k úpadku historicky vzniklých občanských společností, ať už byly násilím vykořeněny, anebo se prostě rozložily, je nepravděpodobné, že by začaly zase rozkvétat. Můžeme té ztráty jistě litovat (asi tak, jako se mnozí Češi dívají s nostalgií na předválečné Československo). Můžeme tuto skutečnost oslavovat (jako to činí mnoho postmoderních myslitelů na Západě). Můžeme nad tím prostě pokrčit rameny. Ale minulost se nedá odestát a ani v dlouhodobé perspektivě se veřejnosti nedá nařizovat, co má dělat. Občanská společnost a vytvoření občanského sektoru jsou atraktivní ideály. Ale pokud má být realizován jejich omezený potenciál, musíme mít na mysli jednu Montesquieovu poznámku. Nikoliv tu o veřejných ctnostech, ale jinou. Že totiž nejlepší formou vlády je taková vláda, která nejlépe vyhovuje tomu, co lidé chtějí dělat, nikoliv vláda, která vyhovuje jejich ideálům.
Sean Hanley
