Nedělejte rozbroje mezi Prahou a venkovem!
K článku Andrewa Stroehleina "Kdo politicky první využije nespokojenost venkova?"
V titulku zmíněná
analýza
české politické scény z pera Andrewa Stroehleina daleko víc připomíná
rozcvičku pro funkci politického analytika, který je ochoten prodávat svoje
moudro stranám a politikům v momentální tísni, než práci novináře, který
žije v centru politického dění - v proklínané Praze - má přístup k mnoha
zajímavým informacím a navíc jistě ví mnohé o tom, jak to chodí jinde
(neb jest světoběžníkem).
Po pravdě řečeno, jeho analýza by nestála za rozbor, kdyby z ní
nevyplývalo, že česká politika může využít rozpory ve vztazích mezi
"centrem" a "venkovem" k tomu, aby se obrodila. Domnívám se, že postavit
různé skupiny proti sobě je to poslední co teď česká společnost potřebuje.
Netvrdím, že Stroehleinův článek obsahuje nepravdivé postřehy - jeho
slabina je v tom, že před takovým vývojem nevaruje.
Andrew Stroehlein v úvodu svého článku píše: "Naprostá antipatie
společnosti vůči všem státním institucím dosáhla v této chvíli tak vysoké
míry, že ji lze označit za všeobecnou nespokojenost s celostátním
administrativním ústředím". A vysvětluje o kousek dále, že 88% lidí,
kteří nežijí v Praze, má "stále víc a doslova plné zuby českého hlavního
města".
Pokud taková antipatie vskutku existuje (bohužel jsem se již delší čas
nedostal do českých hostinců, abych takovou informaci dostal z první ruky),
pak je, myslím, spojena se ztrátou iluse o možnostech systému, který lidé
v roce 89 vítali po českých náměstích.
Jde o vystřízlivění z kolosální mystifikace, kterou všichni ti "naši"
Vaškové spolu se sdělovacími prostředky na národ upletli. Je to zklamání z
toho, že společnost je zase rozdělena na "my" a "oni".
Kdyby Andrew Stroehlein hrál se svými čtenáři čistou hru, musel by napsat,
že antipatie k politikům a pocit, že občan s daným politickým systémem
dohromady nic nesvede, jsou ve světě běžným jevem. Musel by připustit, že
základním hnacím motivem politiků je získat moc a pak ji udržet a že ochota
udělat něco pro společnost (je-li snad nějaký nápad a zbývají síly) je
vzdáleně na třetím místě.
Pokud jde o voličovu beznaděj, mohu posloužit příkladem z volebního obvodu
v němž vyplňuji čas od času volební lístky za účelem podílení se na věcech
veřejných. Mým poslancem je liberál Cluthier. Dostal se na kandidátku s
požehnáním vůdce liberálů Chretiena, který usoudil, že tento člověk je v
našem obvodu, který tradičně hlasuje pro liberály, přes všechno volitelný.
Pro místní vkus je Progresivní konservativní strana moc vpravo, Reformní
strana ještě víc a Nová demokratická strana zase vlevo. No a tak nás v
parlamentu zastupuje člověk dosazený partajním aparátem na základě
kalkulace, že jen naprosto nečekané rozdání karet by mohlo vést k jeho
nezvolení. Je to nýmand, který poslušně hlasuje tak, jak to po něm strana
a vláda požaduje.
Samozřejmě, že i čeští politikové budou oslovovat venkov (jak to dělá Orban
v Maďarsku) nebo kohokoli jim stratégové doporučí. Bude-li se jim to zdát
užitečné, budou "vyvolávat nálady", které třeba i přemění v hnutí, které je
udrží u moci. Proč ne. I to se děje jinde ve světě.
Zdůrazňuji ještě jednou, že svobodný, necenzurovaný novinář Stroehlein měl
před tímto nebezpečím varovat. Jeho konstatování, že: "Kritikové tvrdí,
že Orban rozeštvává Maďarsko tím, že vytváří kontrast mezi hlavním městem a
venkovem, ale jeho strategie byla dosud značně úspěšná. Mnoho Maďarů
žijících mimo Budapešť je přesvědčeno, že dostává hlavní město už dlouho
příliš mnoho výhod a příliš velký podíl vybíraných peněz. Orban používá
rétoriky, která chce tuto situaci napravit, a to velmi intensivně promlouvá
k mnoha občanům." vypadá v kontextu jeho článku skoro jako pochvala, jaký
je ten Orban vlastně pašák.
Stroehlein píše, že by třeba mohlo vzniknout hnutí "národní obnova od
základů směrem výše". Nic nového pod sluncem. Podobné heslo má ve svém
repertoáru třeba kanadská Reformní strana, která momentálně tvoří opozici
ve federálním parlamentu. Populistické heslo, ale nic víc.
Je velmi snadné s takovým heslem jezdit po venkově a je velmi snadné přidat
k němu pár dalších, která mohou znít dobře danému publiku, ale ve
skutečnosti jsou zaměřena na rozeštvání lidí. Někdy mohou za všechno
Židi, jindy emigranti, pragocentrismus, když jde o mimopražské, a třeba
královští Hradečáci, když jde o Pardubice.
Stroehlein dává stav české společnosti do souvislosti s počínáním
politických stran - teď se jejich dřívější vize tak nějak přežily a je
třeba najít něco nového. Domnívám se, že to je zavádějící, protože taková
interpretace zastírá skutečnost, že v české společnosti chybějí kontrolní
mechanismys, které by zhůvěřilost politiků držely v určitých mezích.
Chybějí nezávislé sdělovací prostředky, které by politikům určovaly agendu.
Chybějí zákony, které by zamezovaly zneužití moci, chybějí fungující
nadstranické kontrolní orgány.
Důkazem neexistence těchto, pro společnost sebezáchovných funkcí jsou
postavy obou dříve zmíněných Václavů. Kdyby kontrolní mechanismy ve
společnosti fungovaly, tak by jeden z nich možná nakonec opustil svoji
pozici v úctě, že se dal příklad ohledně činů následujících po slovech. A
druhý by už dávno v politice nebyl, protože chaos, které jeho pětileté
úřadování v čele vlády přineslo (a kdo jiný má přímou zodpovědnost za vládu
než její předseda) by byl kdekoli jinde dostatečným důkazem, že se do
politiky dostal omylem. Spekulace o tom, že se může "uklidit" na hrad jen
potvrzuje, jak málo se v tomto směru v ČR změnilo.
Ke Stroehleinovu vysvětlení, jak se to má s vizemi a ideologií poznamenávám
pouze to, že Klausova vize (z roku 1991) ohledně uspořádání české ekonomiky
nebyla založena na ničem jiném (kromě pár stránek vytržených z učebnic
ekonomie) než právě na tvrdé ideologii. Nikoli otevřená mysl a zkoumání,
co česká společnost potřebuje a jaký model by jí nejvíce vyhovoval, aby se
pohnula kupředu.
Stroehlein tvrdí, že "vize je výrazem naděje, že se dá situace zlepšit,
pokud budou realizovány určité praktické kroky. Praktické kroky jsou
postupné a racionální, nejsou to nezvratitelné obří projekty". Bylo by
jistě zajímavé vědět, jaké postupné a hlavně racionální kroky podle něj
Klaus udělal.
To, že lidé Klause v roce 1992 podpořili, neznamená nic jiného, než že
uspěl v předvolební kampani s heslem, že jeho strana vyvede stát z
komunistické minulosti ke světlým zítřkům. Kdo by si dovolil takovou věc
kritizovat (jak víme pořád platí "kdo nejde s námi, jde proti nám" i když
někdy v poněkud zmodernizované podobě - viz "s Klausem nebo doleva").
Kolik bylo ekonomů, jako František Nepil, kteří si troufli hodit hrách na
zeď presidentské kanceláře a sdělovacích prostředků? Kolik právníků se
veřejně ptalo po zákonech, které mohly zamezit pozdějšímu tunelování.
(Mimochodem president Havel prodal svůj díl paláce Lucerna nyní
krachujícímu Chemapolu - pokud se ukáže, že byl Chemapol vytunelován povede
jeden z tunýlků k samotnému presidentovi).
Národní obnovu nelze začít tím, že politické strany, které stát do této
situace přivedly, dostanou volnou ruku k dalším politickým neřestem.
Jinými slovy, že se z kozla stane zahradník.
Chtěl bych na tomto místě zdůraznit, že demokracie se často mění v
předstírání, že volič svojí inteligencí a informovaností rozhoduje - a pak
dostává, co vlastně chtěl. Dal straně mandát a může si dát do dalších
voleb pohov. Jenže volby jsou sice nutnou, ale nikoli postačující
podmínkou pro fungování demokracie. Tam kde chybí kontrola moci (byť
nakrásně zvolené), přístup k informacím a nezávislé sdělovací prostředky,
tam se nějaká náprava dá jen těžko očekávat. Bez nich volič brzo zjistí,
že neovlivňuje vůbec nic.
Zmínil jsem se o tom, že je velmi snadné lidi rozeštvat. Už jen proto, že
existuje lidská závist, která způsobuje, že sousedovy hrušky jsou chutnější
a jeho trávník zelenější. Je možné, že lidé tvrdí, že mají Prahy plné
zuby, ale kolik z nich ví, jak celý systém vlastně funguje a co si stát
může dovolit. Domnívám se, že Stroehlein jen nedostatečně naznačil, že
znechucení Prahou (rozumněj establishmentem) není nutně omezené na
mimopražské obyvatelstvo.
Nechci se na tomto místě pouštět příliš daleko po tenkém ledu definice,
která ospravedlňuje existence (českého) státu. Už jen proto, že existuje
mnoho lidí, kteří by to uměli tisíckrát líp. Nicméně si troufám říct, že
mezi prvky, které taková definice obsahuje, bude vnitřní jednota zájmů,
vnější nezávislost a z obého vyplývající pocit hrdosti z příslušnosti k
danému státu.
Pokud jde o společné zájmy, je ve hře daleko víc než žabomyší válka mezi
sousedními vesnicemi, jejichž starostové se tahají o to, kdo by měl dostat
víc z okresní pokladny (kdyby nebyla prázdná). Lidi samozřejmě potřebují
vizi - tedy, jak Stroehlein praví, - naději.
Tato vize je v podstatě universální - že nebude válka, že bude práce,
přístup k přiměřené zdravotní péči, přístup ke vzdělání a sociálnímu
zabezpečení ve stáří.
Na příkladu Kanady lze ukázat, jak ohromný sjednocovací účinek
uskutečňování této vize (byť jakkoli nedokonalé) má a jak zoufale se
federální vláda snaží nerozmělnit příslušné programy pod tlakem zájmů
provinčních politiků.
Převedeno do českých poměrů, budoucnost je nikoli v partajnickém zneužívání
(pravděpodobně často umělých) konfliktů "regiony - hlavní město", ale v
analýze současného systému a z ní vyplývajících řešení. Andrew Stroehlein
bohužel neuvádí žádný konkrétní příklad toho, jak centrum "okrajuje"
některý z regiónů a jak by se tato situace dala řešit.
Aniž bych chtěl regionální problémy jakkoli bagatelizovat mám pocit, že
jsou jen okrajové. Jinak řečeno, daleko větším problémem než "jak
prostředky rozdělovat" se zdá být "kde na rozdělování vůbec vzít".
Ladislav Nedbal v Britských listech napsal
(k jinému
tématu): "Musíme hledat nové zdroje prosperity, protože privatizační
rozdávání dříve vytvořených hodnot skončilo." A pokračuje, že ne rozdíl
od Israele, jehož první president, Weizmann prosazoval, aby na prvním místě
bylo v obnoveném státu vzdělání a pak teprve peníze, vize českých politiků
roku 1989 byla právě opačná: "Zvolili jsme si představitele, kteří
nabízeli zdánlivě rychlou cestu k vysokým platům, luxusním autům a
dovoleným na Malorce. Naše vize se teď díky Bohu a neúprosným
společenským zákonům hroutí, protože byla od počátku hloupá a falešná."
Chce se k tomu dodat, že nepochybně budeme hledat i státní suverenitu a
znovuvytvážet pocit hrdosti na němž existence státu, jak se domnívám, dosti
podstatně spočívá. Ladislav Nedbal píše o Weizmannovi a mě napadá Otto
Wichterle. A s ním naděje, že nemohl zůstat bez následovníků. Je třeba
hledat a nebát se (srovnat jejich rozhled a životní zkušenosti s "naivní
logikou bankovních úředníků", abych parafrázoval Ladislava Nedbala).
Domnívám se, že je nutné změnit názor na nenahraditelnost politiků. Onu
svatozář si politikové ostatně vytvářejí sami. Česká politika bez Havla
nebo Klause? A proč proboha ne?
Zůstanu ještě u pocitu národní hrdosti. Nejsem zrovna typ, který potřebuje
mít neustále při sobě vlajčičku, aby mohl máváním projevovat vlastenectví,
když se někdo dívá. Nicméně se mnou mlátila hanba o zem, když mi v roce
1993 v cestovní kanceláři řekli - jo a to auto, co si půjčujete v Holandsku
nesmí překročit české hranice. Víte, povídají, ono se tam moc krade. To
bylo přibližně v době, kdy tehdejšímu ministru vnitra Rumlovi ukradli na
ulici Audi zapůjčené k testování (jaký to krásný eufemismus pro korupci).
Pokud nedokáže ministr vnitra zajistit deset nebo kolik hraničních
přechodů z ČR (auto se dá těžko přenést na zádech přes Krkonoše) je
naprosto neschopný a nemá v takové funkci co pohledávat. Jenže těmto pánům
byla taková věc šumafuk.
Stroehleinovo tvrzení, že dosavadní čelní politikové mohou novou vizi
učinit přesvědčivou, když otevřeně řeknou, že jejich bývalí političtí
poradci je zavedli do slepé uličky, pár jich propustí a pak se vydají do
venkovských měst poslouchat co tam lidé chtějí je z mého hlediska blábol.
V běžném politickém životě se sice poradci přijímají a propouštějí, ale
soudný politik se na jejich špatnou radu nikdy nevymlouvá, protože by
vypadal jako hlupák - podle úsloví jaký pán, takový krám. Něco jiného je
udržet se nad vodou stáním na hlavách jiných politiků. Je ovšem možné, že
české politická scéna dává politikům vskutku neomezené možnosti, což
Andrew Stroehlein (na rozdíl od mě) pochopil a ve svém článku rozpracovává.
Jindřich Pařík nedávno vyjádřil svým typickým způsobem názor jak
přistupovat ke komunistům (Forum BL, příspěvek 04932). Dovolím si z něj
použít druhou část, protože ta má, jak se mi zdá, obecnou platnost,
týkající se přístupu k politikům bez rozdílu třídních původů a nutnosti
kontroly nad nimi: