Dokument: čím se řídí britské sdělovací prostředky při ochraně státního tajemství
Ve většině případů spoléhají na dobrovolný systém tzv. DA-Notices (Defence Advisory Notices), v jehož rámci informují tři bezpečnostní britské státní organizace britské sdělovací prostředky, zveřejňování jakých informací se mají vyhnout. Systém nemá žádné sankce.
Kromě něho však existuje v Británii ještě tzv. Official Secrets Act, zákon o utajování oficiálních důvěrných skutečností, v jehož rámci může vydat soud příkaz, aby sdělovací prostředky určité informace nezveřejňovaly. Tak například nesmějí britské sdělovací prostředky v současnosti zveřejňovat skutečnosti, které odhalil o struktuře britské rozvědky její bývalý agent David Shayler, který žije ve Francii a o jehož vydání k soudnímu stíhání nedávno britská vláda neúspěšně požádala. (Viz tento článek v Britských listech.)
Pokud by takový soudní příklad nějaké britské médium porušilo, vystavilo by se soudnímu stíhání.
Zde je kompletní překlad dokumentu britského ministerstva obrany, pojednávajícího o systému DA Notices. Upozorňuju zejména na šestou DA Notice, která se přímo týká nynějšího česko-britsko-iráckého skandálu. JČ
The Defence Advisory Notices
A Review of the D-Notice System
Ministry of Defence
Open Government Document No. 93/06
Poradní směrnice pro obranu
Přehled systému tzv. Obranných směrnic
Ministerstvo obrany
Dokument otevřené vlády č. 93/06
Aktualizováno nejnovějšími úpravami z července 1996
Výbor pro obranu, tisk a sdělovací prostředky schválil celou řadu významných změn v systému tzv. Obranných směrnic v důsledku revize, kterou oznámil v říjnu 1992 náměstek ministerstva obrany pro armádu a které do praxe uvádí tento výbor.
Cílem revize bylo systém zprůhlednit a zaktualizovat ve světle mezinárodních změn a zvýšeného důrazu vlády na otevřenost.
Revize rozhodla, aby byly dosavadní obranné směrnice (D Notices) aktualizovány a aby byl snížen jejich počet. Budou se také od nynějška jmenovat poradní obranné směrnice, aby to lépe odráželo dobrovolnost a konzultativnost systému.
Obranné směrnice (DA Notices) vydává přejmenovaný Poradní výbor pro obranu, tisk a sdělovací prostředky a nahrazuje obranné směrnice (D Notices), které byly naposledy vydány šéfredaktorům, produkčním, vydavatelům a oficiálním činitelům v listopadu 1989. Přicházejí v platnost 1. srpna. Účelem jejich zveřejnění je podpořit lepší porozumění systému a přispět k větší otevřenosti.
Další výtisky těchto směrnic lze obdržet od tajemníka Poradního výboru pro obranu, tisk a sdělovací prostředky (The Secretary, DFPBAC, Room 2235, Ministry of Defence, Main Building, Whitehall, London SW1A 2HB).
Všeobecný úvod k poradním obranným směrnicím (DA Notices)
1. Veřejná debata o obranné a protiteroristické politice a všeobecné strategii Velké Británie není hrozbou národní bezpečnosti a vláda takovou debatu vítá. Je však důležité, aby se v takové debatě nezveřejňovaly podrobnosti, které by mohly poškodit národní bezpečnost. Systém poradních obranných směrnic je prostředek, jak poskytnout poučení a vedení sdělovacím prostředkům o takových obranných a protiteroristických informacích, jejichž zveřejnění by poškodilo národní bezpečnost. Systém je dobrovolný, nemá žádné právní pravomoce a konečná odpovědnost při rozhodování, zda tyto informace zveřejnit či nezveřejnit spočívá plně na příslušném šéfredaktoru či vydavateli.
2. Poradní obranné směrnice vydává Poradní výbor pro obranu, tisk a sdělovací prostředky. To je poradní těleso, které se skládá z vysokých státních úředníků a s šéfredaktorů celostátních i regionálních novin, časopisů, tiskových kanceláří, televize a rozhlasu. Výbor působí na základě sdíleného přesvědčení, že existuje trvalá potřeba poradního systému, jako je systém poradních obranných směrnic a že takové směrnice nejlépe fungují na dobrovolném konzultativním základě.
3. Tato verze poradních obranných směrnic z roku 1993 si uvědomuje, že po rozkladu Sovětského svazu a Varšavské smlouvy došlo ke změněným okolnostem, že se nyní Velká Británie podílí na menších konfliktech, avšak že trvá hrozba teroristických útoků, je v současnosti vysoká a existuje také riziko šíření zbraní hromadného ničení. Tyto poradní směrnice si jsou také vědomy, že se na Velkou Británii i nadále zaměřují zahraniční zpravodajské služby.
4. Dodržování poradních obranných směrnic nezprošťuje šéfredaktory od odpovědnosti, kterou definují zákony o utajovaných skutečnostech (Official Secrets Acts).
5. Tajemník Poradního výboru pro obranu, tisk a sdělovací prostředky je podřízeným vlády a členů výboru ze sdělovacích prostředků. Trvale je k dispozici ministerstvům i sdělovacím prostředkům a poskytuje informace o systému. Po příslušných konzultacích s jednotlivými ministerstvy pomáhá interpretovat relevanci jednotlivých poradních obranných směrnic v jednotlivých konkrétních případech. V rámci tohoto systému se veškerá jednání s šéfredaktory, vydavateli a tvůrci pořadů konají neveřejně.
Poradní obranná směrnice č. 1
Operace, plány a schopnosti
1. Je požadováno, aby nebyly bez předchozích konzultací zveřejňovány informace toho druhu, jaké jsou uvedeny níže:
a. Podrobnosti nynějších či budoucích operací, metod, taktiky a záložního či nouzového plánování, reagující na konkrétní nepřátelské situace a na hrozbu teroristických útoků;
b. podrobnosti o stavu připravenosti a operační schopnosti jednotlivých jednotek či formací, které jsou v akci nebo k jejichž akci má co nejdříve dojít;
c. informace o operačním pohybu takových jednotlivých jednotek či formací (na rozdíl od běžného pohybu jednotek, který nemá nic společného s konkrétními zásahy);
d. podrobnosti o nynější či připravované taktice, zkouškách, technikách či cvičeních (včetně cvičení ve výslechových metodách a v operačních technikách a v taktice zaměřené proti terorismu);
e. podrobnosti o obranných nebo protiteroristických akcích, které podniky jednotlivá vojenská zařízení, jednotky či formace.
2. Zdůvodnění. Je důležité nezveřejňovat informace, které by mohly poškodit národní bezpečnost tím, že by poskytly potenciálnímu nepříteli důležité strategické nebo operační výhody; kterých by mohli využít teroristé k přípravě protiopatření s tím následkem, že útoky, jimž mohlo být jinak zabráněno, by byly úspěšné; nebo které by mohly prozradit protiteroristické operace, ohrozit životy a zdroje.
Poradní obranná směrnice č. 2
Nejaderné zbraně a operační zařízení
1. Požaduje se, aby nebyly bez předchozí porady zveřejňovány přísně tajné informace o obranném zařízení nebo o zařízení, jehož se užívá proti hrozbě teroristických útoků a jehož seznam je uveden níže:
a. krycí jména a krycí čísla;
b. podrobnosti konstrukce, technické údaje, materiál a výrobní metody;
c. zkoušky a nové provozy pro provádění zkoušek, technické zařízení pro zkoušky, data a výsledky;
d. údaje o výkonnosti a o operačních schopnostech;
e. oblasti zranitelnosti vůči protiopatřením;
f. celkové počty, objednávky, míra výroby, zásoby a předpokládané datum uvedení do běžného provozu;
g. podrobný fotografický a jiný obrazový či názorný materiál, zveřejňující přísně tajné budovy.
Výše uvedené kategorie také mohou platit pro zrušené projekty, pokud by zveřejnění těchto informací ohrozilo jiné projekty, které pokračují.
2. Zdůvodnění. Zveřejnění přísně tajných informací o zařízení, používaném pro obranné a protiteroristické účely by mohlo umožnit potenciálním nepřátelům nebo teroristům, aby si vypracovali rychleji efektivní protiopatření, mohlo by to urychlit vývoj jejich vlastních zbraní a zařízení a umožnilo by jim to pozměnit jejich operační metody, takže útoky, jimž by jinak bylo zabráněno, by byly úspěšné.
Poradní obranná směrnice č. 3
Jaderné zbraně a zařízení
1. Je požadováno. aby nebyly bez předchozích konzultací zveřejňovány vysoce utajované informace, včetně fotografického a jiného obrazového či názorného materiálu v těchto kategoriích:
a. konstrukce konkrétních jaderných zbraní, jejich charakteristické rysy a systémy, jejichž účelem je posílit jejich pronikání obrannými systémy;
b. technologie na výrobu jaderných zbraní a zvláštního jaderného materiálu, užívaného v nich;
c. množství zásob, způsob uskladnění a plány pro použití jaderných zbraní a materiálu v nich použitého, zejména plutonia, uranu a tritia.
d. podrobné informace o dopravě a pohybu jaderných zbraní, součástek a štěpného materiálu.
2. Zdůvodnění. Informace o schopnostech a užití jaderných zbraní a jejich odpalovacích systémů, včetně opatření pro neutralizaci obranných systémů, využívaných k detekci, rozlišování či reakci, by mohly mít hodnotu pro nepřítele při přípravbě jeho obranných plánů a protiopatření. Zároveź by informace o konstrukci jaderných zbraní a technologii jejich výroby mohly pomoci státům s jadernými zbraněmi zdokonalit své jaderné schopnosti; nejaderné státy by mohly získat jaderné zbraně; subnárodní skupiny by mohly získat schopnost vyrábět výbušná jaderná zařízení.
Poradní obranná směrnice č. 4
Šifry a utajované komunikace
1. Je požadováno, aby bez předchozích konzultací nebyly zveřejňovány žádné podrobnosti o přísně tajných vládních kódech a šifrách, o příbuzných opatřeních na ochranu dat a komunikačního zařízení. To se také týká NATO a ostatních spojenců.
2. Je také požadováno, aby nebyly bez předchozích konzultací zveřejňovány informace, vydané doma či v zahraničí, o oficiálních britských šifrách a kódech a o jejich potenciálná zranitelnosti.
3. Zdůvodnění. Zveřejňování informací, které by mohly ochromit kódy a šifry ohrožuje utajované informace, které tyto kódy a šifry chrání. Zveřejňování podrobností o přidružených opatřeních a komunikačním zařízení, ať už byly získány z dokumentů nebo od počítačových hackerů, by mohlo pomoci potenciálním nepřátelům proniknout do těchto složek národní bezpečnosti.
Poradní obranná směrnice č. 5
Identifikace konkrétních budov a zařízení
1: Je požadováno, aby nebyly bez předchozích konzultací zveřejňovány informace o podrobnostech, ilustrace či fotografie níže uvedených budov a zařízení:
a. vojenský prostor a přidružné prostory, spojené s programem jaderných zbraní;
b. podzemní zařízení pro ukládání a převoz nouzových rezerv ropy a objem nekomerčních skladišť ropy a ropovodů;
c. ústředí velení a komunikací, užívaná vládou či NATO v době krize.
2. Zdůvodnění. Informace o klíčovém zařízení a o klíčových instalacích by mohla mít hodnotu pro osoby a vlády, jejichž zájmy by mohly škodit zájmům Velké Británie a NATO.
Poradní obranná směrnice č. 6
Bezpečnost Velké Británie a zpravodajské služby
1. Informace v níže uvedených kategoriích se normálně považují za přísně tajné. Je požadováno, aby tyto informace, pokud nebyly zveřejněny v oficiálním prohlášení anebo pokud se o nich široce nedebatuje, nebyly publikovány bez předchozích konzultací.
a. konkrétní operace, zdroje a metody rozvědky (Security Service, SIS a monitorovacího střediska rozhlasu a televize GCHQ) a osoby, podílejících se na nich, uplatnění těchto metod, včetně odposlouchávání komunikací a jejich cílů; totéž se týká osob, podílejících se na citlivých protiteroristických operacích;
b. totožnost, pobyt a úkoly zaměstnanců těchto služeb nebo osob, podílejících se na takovéto práci, včetně podrobností o jejich rodině a o jejich domácí adrese a veškeré ostatní informace, včetně fotografií, které by mohly být využity teroristickými či jinými nepřátelskými organizacemi k identifikaci cílů (s výjimkou podrobností, které byly oficiálně zveřejněny);
c. Adresy a telefonní čísla, jichž využívají tyto služby (s výjimkou těch, které byly oficiálně zveřejněny).
2. Je také požadováno, aby v těch situacích, kdy jsou jiné osoby pravděpodobným cílem útoků teroristů, nebyly bez předchozích informací zveřejňovány podrobnosti o jejich domácí adrese.
3. Zdůvodnění. Jsou-li veřejně identifikováni zaměstnanci rozvědky a jiných bezpečnostních služeb, případně další pracovníci, zabývající se citlivými protiteroristickými operacemi, či osoby, ohrožené možnými útoky, octnou se ve velkém nebezpečí od teroristů. Operace rozvědky a bezpečnostních služeb a jejich kontakty a techniku lze lehce ochromit, a proto musejí být prováděny v tajnosti. Je-li zveřejněna operace, která právě probíhá, znamená to její likvidaci. Je-li zveřejněna operace, která byla ukončena, ať už úspěšně či nikoliv, pravděpodobně ohrozí možnost dalšího využívání určitých možností, které mohou mít jedinečný význam v boji proti nepřátelským a nezákonným činnostem. Zveřejnění totožností osob pracujících pro rozvědku a bezpečnostní složky může ohrozit minulé, současné i budoucí operace. Dokonce i nepřesné spekulace o zdrojích informací v dané otázce mohou ohrozit zpravodajské operace (a v nejhorším případě i životy). Může to také vést ke ztrátě informací, které jsou důležité v zájmu národní bezpečnosti.
Jak tento systém funguje
Účel
1. Poradní výbor pro obranu, tisk a sdělovací prostředky dohlíží na dobrovolné směrnice, které jsou v provozu mezi temi ministerstvy, které odpovídají za národní bezpečnost, a mezi sdělovacími prostředky. Tyto směrnice využívají nástroje systému DA Notices.
Složení
2. Výboru předsedá stálý náměstek ministra obrany.
3. Členství výboru se může podle dohody čas od času měnit. V současnosti jsou členy výboru tři osoby, zastupující ministerstva, jedna z ministerstva vnitra, jedna z ministerstva obrany a jedna z ministerstva zahraničních věcí.
4. V současnosti je členy výboru také třináct osob, nominovaných sdělovacími prostředky; tři jsou z Newspaper Publishers Association, dva z Newspaper Society, dva z Periodical Publishers Association, a dále jedna osoba z každé z těchto dalších organizací: Scottish Daily Newspaper Society, Press Association, BBC, ITN, ITV a Sky TV. Publishers Association byla vyzvána v roce 1993, aby nominovala svého zástupce, ale odmítla to učinit.
5. Členové tisku a sdělovacích prostředků volí ze svých řad předsedu a místopředsedu výboru. Ten za ně vede na schůzích výboru jejich stranu a jen každodenním styčným bodem pro ně a pro tajemníka výboru.
6. Výboru slouží na plný úvazek tajemník a na část úvazku zástupce tajemníka, který tajemníka nahrazuje např. v době jeho dovolených.
Odpovědnost členů
7. Členové výboru za sdělovací prostředky a za tisk reagují na návrhy z příslušných ministerstev a informují výbor o těch oblastech, v nichž se dá očekávat poučení ve smyslu národní bezpečnosti. Oficiální instrukce nesmějí být vydány formou DA Notices bez souhlasu členů výboru za sdělovací prostředky.
Schůze
8. Výbor má normálně každoročně jedno jarní a jedno podzimní zasedání. Zhodnotí tajemníkovu zprávu o případech z předchozího půl roku, v nichž požadovaly sdělovací prostředky poučení a kdy jim bylo poskytnuto. Reviduje také obsah DA Notices a případně je pozměňuje tak, aby to odpovídalo měnícím se zájmům národní bezpečnosti.
Nedělejte rozbroje mezi Prahou a venkovem!
K článku Andrewa Stroehleina "Kdo politicky první využije nespokojenost venkova?"
V titulku zmíněná
analýza
české politické scény z pera Andrewa Stroehleina daleko víc připomíná
rozcvičku pro funkci politického analytika, který je ochoten prodávat svoje
moudro stranám a politikům v momentální tísni, než práci novináře, který
žije v centru politického dění - v proklínané Praze - má přístup k mnoha
zajímavým informacím a navíc jistě ví mnohé o tom, jak to chodí jinde
(neb jest světoběžníkem).
Po pravdě řečeno, jeho analýza by nestála za rozbor, kdyby z ní
nevyplývalo, že česká politika může využít rozpory ve vztazích mezi
"centrem" a "venkovem" k tomu, aby se obrodila. Domnívám se, že postavit
různé skupiny proti sobě je to poslední co teď česká společnost potřebuje.
Netvrdím, že Stroehleinův článek obsahuje nepravdivé postřehy - jeho
slabina je v tom, že před takovým vývojem nevaruje.
Andrew Stroehlein v úvodu svého článku píše: "Naprostá antipatie
společnosti vůči všem státním institucím dosáhla v této chvíli tak vysoké
míry, že ji lze označit za všeobecnou nespokojenost s celostátním
administrativním ústředím". A vysvětluje o kousek dále, že 88% lidí,
kteří nežijí v Praze, má "stále víc a doslova plné zuby českého hlavního
města".
Pokud taková antipatie vskutku existuje (bohužel jsem se již delší čas
nedostal do českých hostinců, abych takovou informaci dostal z první ruky),
pak je, myslím, spojena se ztrátou iluse o možnostech systému, který lidé
v roce 89 vítali po českých náměstích.
Jde o vystřízlivění z kolosální mystifikace, kterou všichni ti "naši"
Vaškové spolu se sdělovacími prostředky na národ upletli. Je to zklamání z
toho, že společnost je zase rozdělena na "my" a "oni".
Kdyby Andrew Stroehlein hrál se svými čtenáři čistou hru, musel by napsat,
že antipatie k politikům a pocit, že občan s daným politickým systémem
dohromady nic nesvede, jsou ve světě běžným jevem. Musel by připustit, že
základním hnacím motivem politiků je získat moc a pak ji udržet a že ochota
udělat něco pro společnost (je-li snad nějaký nápad a zbývají síly) je
vzdáleně na třetím místě.
Pokud jde o voličovu beznaděj, mohu posloužit příkladem z volebního obvodu
v němž vyplňuji čas od času volební lístky za účelem podílení se na věcech
veřejných. Mým poslancem je liberál Cluthier. Dostal se na kandidátku s
požehnáním vůdce liberálů Chretiena, který usoudil, že tento člověk je v
našem obvodu, který tradičně hlasuje pro liberály, přes všechno volitelný.
Pro místní vkus je Progresivní konservativní strana moc vpravo, Reformní
strana ještě víc a Nová demokratická strana zase vlevo. No a tak nás v
parlamentu zastupuje člověk dosazený partajním aparátem na základě
kalkulace, že jen naprosto nečekané rozdání karet by mohlo vést k jeho
nezvolení. Je to nýmand, který poslušně hlasuje tak, jak to po něm strana
a vláda požaduje.
Samozřejmě, že i čeští politikové budou oslovovat venkov (jak to dělá Orban
v Maďarsku) nebo kohokoli jim stratégové doporučí. Bude-li se jim to zdát
užitečné, budou "vyvolávat nálady", které třeba i přemění v hnutí, které je
udrží u moci. Proč ne. I to se děje jinde ve světě.
Zdůrazňuji ještě jednou, že svobodný, necenzurovaný novinář Stroehlein měl
před tímto nebezpečím varovat. Jeho konstatování, že: "Kritikové tvrdí,
že Orban rozeštvává Maďarsko tím, že vytváří kontrast mezi hlavním městem a
venkovem, ale jeho strategie byla dosud značně úspěšná. Mnoho Maďarů
žijících mimo Budapešť je přesvědčeno, že dostává hlavní město už dlouho
příliš mnoho výhod a příliš velký podíl vybíraných peněz. Orban používá
rétoriky, která chce tuto situaci napravit, a to velmi intensivně promlouvá
k mnoha občanům." vypadá v kontextu jeho článku skoro jako pochvala, jaký
je ten Orban vlastně pašák.
Stroehlein píše, že by třeba mohlo vzniknout hnutí "národní obnova od
základů směrem výše". Nic nového pod sluncem. Podobné heslo má ve svém
repertoáru třeba kanadská Reformní strana, která momentálně tvoří opozici
ve federálním parlamentu. Populistické heslo, ale nic víc.
Je velmi snadné s takovým heslem jezdit po venkově a je velmi snadné přidat
k němu pár dalších, která mohou znít dobře danému publiku, ale ve
skutečnosti jsou zaměřena na rozeštvání lidí. Někdy mohou za všechno
Židi, jindy emigranti, pragocentrismus, když jde o mimopražské, a třeba
královští Hradečáci, když jde o Pardubice.
Stroehlein dává stav české společnosti do souvislosti s počínáním
politických stran - teď se jejich dřívější vize tak nějak přežily a je
třeba najít něco nového. Domnívám se, že to je zavádějící, protože taková
interpretace zastírá skutečnost, že v české společnosti chybějí kontrolní
mechanismys, které by zhůvěřilost politiků držely v určitých mezích.
Chybějí nezávislé sdělovací prostředky, které by politikům určovaly agendu.
Chybějí zákony, které by zamezovaly zneužití moci, chybějí fungující
nadstranické kontrolní orgány.
Důkazem neexistence těchto, pro společnost sebezáchovných funkcí jsou
postavy obou dříve zmíněných Václavů. Kdyby kontrolní mechanismy ve
společnosti fungovaly, tak by jeden z nich možná nakonec opustil svoji
pozici v úctě, že se dal příklad ohledně činů následujících po slovech. A
druhý by už dávno v politice nebyl, protože chaos, které jeho pětileté
úřadování v čele vlády přineslo (a kdo jiný má přímou zodpovědnost za vládu
než její předseda) by byl kdekoli jinde dostatečným důkazem, že se do
politiky dostal omylem. Spekulace o tom, že se může "uklidit" na hrad jen
potvrzuje, jak málo se v tomto směru v ČR změnilo.
Ke Stroehleinovu vysvětlení, jak se to má s vizemi a ideologií poznamenávám
pouze to, že Klausova vize (z roku 1991) ohledně uspořádání české ekonomiky
nebyla založena na ničem jiném (kromě pár stránek vytržených z učebnic
ekonomie) než právě na tvrdé ideologii. Nikoli otevřená mysl a zkoumání,
co česká společnost potřebuje a jaký model by jí nejvíce vyhovoval, aby se
pohnula kupředu.
Stroehlein tvrdí, že "vize je výrazem naděje, že se dá situace zlepšit,
pokud budou realizovány určité praktické kroky. Praktické kroky jsou
postupné a racionální, nejsou to nezvratitelné obří projekty". Bylo by
jistě zajímavé vědět, jaké postupné a hlavně racionální kroky podle něj
Klaus udělal.
To, že lidé Klause v roce 1992 podpořili, neznamená nic jiného, než že
uspěl v předvolební kampani s heslem, že jeho strana vyvede stát z
komunistické minulosti ke světlým zítřkům. Kdo by si dovolil takovou věc
kritizovat (jak víme pořád platí "kdo nejde s námi, jde proti nám" i když
někdy v poněkud zmodernizované podobě - viz "s Klausem nebo doleva").
Kolik bylo ekonomů, jako František Nepil, kteří si troufli hodit hrách na
zeď presidentské kanceláře a sdělovacích prostředků? Kolik právníků se
veřejně ptalo po zákonech, které mohly zamezit pozdějšímu tunelování.
(Mimochodem president Havel prodal svůj díl paláce Lucerna nyní
krachujícímu Chemapolu - pokud se ukáže, že byl Chemapol vytunelován povede
jeden z tunýlků k samotnému presidentovi).
Národní obnovu nelze začít tím, že politické strany, které stát do této
situace přivedly, dostanou volnou ruku k dalším politickým neřestem.
Jinými slovy, že se z kozla stane zahradník.
Chtěl bych na tomto místě zdůraznit, že demokracie se často mění v
předstírání, že volič svojí inteligencí a informovaností rozhoduje - a pak
dostává, co vlastně chtěl. Dal straně mandát a může si dát do dalších
voleb pohov. Jenže volby jsou sice nutnou, ale nikoli postačující
podmínkou pro fungování demokracie. Tam kde chybí kontrola moci (byť
nakrásně zvolené), přístup k informacím a nezávislé sdělovací prostředky,
tam se nějaká náprava dá jen těžko očekávat. Bez nich volič brzo zjistí,
že neovlivňuje vůbec nic.
Zmínil jsem se o tom, že je velmi snadné lidi rozeštvat. Už jen proto, že
existuje lidská závist, která způsobuje, že sousedovy hrušky jsou chutnější
a jeho trávník zelenější. Je možné, že lidé tvrdí, že mají Prahy plné
zuby, ale kolik z nich ví, jak celý systém vlastně funguje a co si stát
může dovolit. Domnívám se, že Stroehlein jen nedostatečně naznačil, že
znechucení Prahou (rozumněj establishmentem) není nutně omezené na
mimopražské obyvatelstvo.
Nechci se na tomto místě pouštět příliš daleko po tenkém ledu definice,
která ospravedlňuje existence (českého) státu. Už jen proto, že existuje
mnoho lidí, kteří by to uměli tisíckrát líp. Nicméně si troufám říct, že
mezi prvky, které taková definice obsahuje, bude vnitřní jednota zájmů,
vnější nezávislost a z obého vyplývající pocit hrdosti z příslušnosti k
danému státu.
Pokud jde o společné zájmy, je ve hře daleko víc než žabomyší válka mezi
sousedními vesnicemi, jejichž starostové se tahají o to, kdo by měl dostat
víc z okresní pokladny (kdyby nebyla prázdná). Lidi samozřejmě potřebují
vizi - tedy, jak Stroehlein praví, - naději.
Tato vize je v podstatě universální - že nebude válka, že bude práce,
přístup k přiměřené zdravotní péči, přístup ke vzdělání a sociálnímu
zabezpečení ve stáří.
Na příkladu Kanady lze ukázat, jak ohromný sjednocovací účinek
uskutečňování této vize (byť jakkoli nedokonalé) má a jak zoufale se
federální vláda snaží nerozmělnit příslušné programy pod tlakem zájmů
provinčních politiků.
Převedeno do českých poměrů, budoucnost je nikoli v partajnickém zneužívání
(pravděpodobně často umělých) konfliktů "regiony - hlavní město", ale v
analýze současného systému a z ní vyplývajících řešení. Andrew Stroehlein
bohužel neuvádí žádný konkrétní příklad toho, jak centrum "okrajuje"
některý z regiónů a jak by se tato situace dala řešit.
Aniž bych chtěl regionální problémy jakkoli bagatelizovat mám pocit, že
jsou jen okrajové. Jinak řečeno, daleko větším problémem než "jak
prostředky rozdělovat" se zdá být "kde na rozdělování vůbec vzít".
Ladislav Nedbal v Britských listech napsal
(k jinému
tématu): "Musíme hledat nové zdroje prosperity, protože privatizační
rozdávání dříve vytvořených hodnot skončilo." A pokračuje, že ne rozdíl
od Israele, jehož první president, Weizmann prosazoval, aby na prvním místě
bylo v obnoveném státu vzdělání a pak teprve peníze, vize českých politiků
roku 1989 byla právě opačná: "Zvolili jsme si představitele, kteří
nabízeli zdánlivě rychlou cestu k vysokým platům, luxusním autům a
dovoleným na Malorce. Naše vize se teď díky Bohu a neúprosným
společenským zákonům hroutí, protože byla od počátku hloupá a falešná."
Chce se k tomu dodat, že nepochybně budeme hledat i státní suverenitu a
znovuvytvážet pocit hrdosti na němž existence státu, jak se domnívám, dosti
podstatně spočívá. Ladislav Nedbal píše o Weizmannovi a mě napadá Otto
Wichterle. A s ním naděje, že nemohl zůstat bez následovníků. Je třeba
hledat a nebát se (srovnat jejich rozhled a životní zkušenosti s "naivní
logikou bankovních úředníků", abych parafrázoval Ladislava Nedbala).
Domnívám se, že je nutné změnit názor na nenahraditelnost politiků. Onu
svatozář si politikové ostatně vytvářejí sami. Česká politika bez Havla
nebo Klause? A proč proboha ne?
Zůstanu ještě u pocitu národní hrdosti. Nejsem zrovna typ, který potřebuje
mít neustále při sobě vlajčičku, aby mohl máváním projevovat vlastenectví,
když se někdo dívá. Nicméně se mnou mlátila hanba o zem, když mi v roce
1993 v cestovní kanceláři řekli - jo a to auto, co si půjčujete v Holandsku
nesmí překročit české hranice. Víte, povídají, ono se tam moc krade. To
bylo přibližně v době, kdy tehdejšímu ministru vnitra Rumlovi ukradli na
ulici Audi zapůjčené k testování (jaký to krásný eufemismus pro korupci).
Pokud nedokáže ministr vnitra zajistit deset nebo kolik hraničních
přechodů z ČR (auto se dá těžko přenést na zádech přes Krkonoše) je
naprosto neschopný a nemá v takové funkci co pohledávat. Jenže těmto pánům
byla taková věc šumafuk.
Stroehleinovo tvrzení, že dosavadní čelní politikové mohou novou vizi
učinit přesvědčivou, když otevřeně řeknou, že jejich bývalí političtí
poradci je zavedli do slepé uličky, pár jich propustí a pak se vydají do
venkovských měst poslouchat co tam lidé chtějí je z mého hlediska blábol.
V běžném politickém životě se sice poradci přijímají a propouštějí, ale
soudný politik se na jejich špatnou radu nikdy nevymlouvá, protože by
vypadal jako hlupák - podle úsloví jaký pán, takový krám. Něco jiného je
udržet se nad vodou stáním na hlavách jiných politiků. Je ovšem možné, že
české politická scéna dává politikům vskutku neomezené možnosti, což
Andrew Stroehlein (na rozdíl od mě) pochopil a ve svém článku rozpracovává.
Jindřich Pařík nedávno vyjádřil svým typickým způsobem názor jak
přistupovat ke komunistům (Forum BL, příspěvek 04932). Dovolím si z něj
použít druhou část, protože ta má, jak se mi zdá, obecnou platnost,
týkající se přístupu k politikům bez rozdílu třídních původů a nutnosti
kontroly nad nimi:
Stroehleinova vize decentralizované demokracie je velmi přínosná
Vážený pane Čulíku,
četl jsem nedávno velmi zajímavý článek pana Andrewa Strohleina o zatím
žádnou stranou neuchopené politické vizi decentralizované demokracie v
ČR. Přiznám, že mne p. Strohlein často udivuje velmi přesnou a dobře
definovanou znalostí zdejších poměrů, ač je Američan a žil tu krátce.
Anebo je to tím?
Myslím, že skutečná decentralizace (přenesení významných výkonných a
legislativních pravomocí na nižší celky) značně pomůže vzniku občanské
společnosti.
Protože žiju u Břeclavi, srovnávám naši situaci s
Rakouskem. Zdá se mi, že nám jsou tito sousedé mentálně blízcí, konečně,
žili jsme v jednom státě velmi dlouho. (Tak dlouho, že jen blázen to
mohl chtít rozbít a rozbil.)
A zde mám jisté pochybnosti.
Aby to fungovalo, měli by se lidé se svým krajem jaksi identifikovat.
Zdá se mi ale, že je k tomu potřebná historie.
Vemte si naše sousedy,
Dolní Rakousko. Zjistíte:
Znak země: Objevuje se od r. 1355 jako znak Babenbergského
knížete Leopolda III., později kanonizovaného.
Patron: Svatý Leopold (ten kanonizovaný)
Hymna: "O Heimat, dich zu lieben" na melodii L. van Beethovena
Historie: Nebudu vypisovat, začíná v r. 976.
Oni skutečně projevují značný patriotismus a snaží se spravovat si své
věci sami.
Já když si ale představím "Jihomoravský kraj" či jak se to má jmenovat,
jsem přinejmenším v rozpacích.
Dále:
Legislativní moc země náleží Zemskému sněmu, který volí Zemskou vládu
(výkonný orgán), jejíž členové nesmí být členy Sněmu.
O schválených
zemských zákonech je federální kancléř UVĚDOMĚN před jejich zveřejněním.
Pouze pokud je k výkonu zemských zákonů potřeba spolupráce federálních
orgánů, musí požádat guvernér o souhlas Federální vládu.
A mohl bych
pokračovat nudně dál...
Já se důvodně obávám, že to, co tady budeme (možná) mít bude málo
podobné tomuto sousednímu systému.
Ten jsem si za příklad vybral prostě
proto, že do Vídně to mám 80 km a do Prahy 300 km.
A tak myslím, že i zde je prostor pro chytrou politickou sílu.
Jakmile lidé problém uzavřou konstatováním, že regionální orgány jsou
pouze prodlouženou rukou centra, bude volební účast do nich 30% (jako
Senát) a správa věcí veřejných se konat nebude. Respektive bude v duchu
tzv. demokratického centralismu, jak nebožtík soudruh Husák říkával.
S upřímným pozdravem
Váš pravidelný čtenář
František Nosterský
Poznámka JČ: Velká Morava má neméně slavnou historii jako Dolní Rakousko. Sahá ještě o 143 let dál než "počátek rakouské historie" :
833 - 836: Mojmír I., první z historie známý moravský panovník.
846 -870: na Moravě vládne Mojmírův synovec Rastislav
R. 861 žádá Rastislav o vyslání učitelů křesťanství papeže Mikuláše v Římě.
R. 863: žádají vyslanci Moravanů o věrozvěsty byzantského císaře Michala.
863 - 866: působení křesťanské misie Konstantina a Metoděje na Moravě.
Atd.
Británie: Zemřela spisovatelka Iris Murdochová
V pondělí zemřela ve věku 79 let známá anglická spisovatelka Iris Murdochová. Několik posledních let trpěla Alzheimerovou chorobou, při níž člověk postupně ztrácí schopnost řeči i jednání, propadá demenci a postupně se vrací do stavu nemluvněte. Velmi pečlivě se o Iris Murdochovou staral v této době její manžel John Bayley, který se s ní oženil před 43 léty. Loni vydal o svém soužití s Iris Murdochovou, nenávratně propadající Alzheimerově chorobě, dojemnou knihu, s titulem Iris: A Memoir (Iris: Paměti). V knize se pozoruhodným a novým způsobem snoubí živě a něžné vzpomínky na první setkání obou budoucích manželů, na období jejich první lásky a na 43 roky společného života, jejichž součástí je i velmi otevřené líčení, jak se chovala Iris Murdochová, když už byla v posledních letech života postižena Alzheimerovou chorobou.
Bayley napsal: "Nemocní Alzheimerovou chorobou nejsou vždycky jemní, to já vím. Ale Iris zůstala v mnoha ohledech sama sebou. Přišla o schopnost soustředit se, přišla o schopnost utvářet souvislé věty a pamatovat si, kde je, nebo kde byla.
Iris neví, že napsala 27 pozoruhodných románů a filozofická díla, že obdržela čestné doktoráty z významných univerzit a že dostala čestné svyznamenání "Dáma britského impéria".
Když ji obdivovatel nebo přítel požádá, aby mu podepsala výtisk jednoho z jejích románů, dívá se na něj s potěšením a s překvapením a pak se do knihy pracně podepíše, a když se jí to podaří, napíše i jméno žadatele. "
Iris Murdochová patří mezi nejvýznačnější spisovatele dvacátého století. Její poslední kniha, studie náboženství a filozofie, Existencialisté a mystikové, vyšla až v roce 1997.
Když začaly v padesátých letech vycházet její první romány Under the Net, Flight from The Enchanter a the Sandcastle, vytvořené v jejím netypickém prostředí vysokoškolské učitelky filozofie na Oxfordské univerzitě, vznikla naděje, že se Murdochová stane moderním klasikem.
Spisovatel A.N. Wilson, který o Murdochové píše knihu, konstatoval: "Její romány byly úspěšné, protože promlouvaly ke generaci lidí, kteří se snažili znovu objevit morální smysl své existence po válce, a byli generací, které se chtěla vyrovnat s morálkou moderní doby. Romány Murdochové jsou o lidech, kteří se snaží definovat svůj život jaksi za pochodu - a zjišťují, že to nefunguje, život se jim rozkládá v emocionální i intelektuální chaos. Murdochová napsala nejméně šest velmi dobrých románů, které se budou číst ještě za padesát let. Pozoruhodné bylo, že ve velmi neplodném období pro britskou filozofii se rozhodla vrátit se k Platónovi. V knihách Murdochové jsou velmi pozoruhodné výroky o podstatě dobra, které se odrážely do jejího vlastního života. Byla to neobyčejně vyrovnaná a velkomyslná osoba, která byla laskavá a hodná doslova na stovky lidí - emocionálně i finančně. Neměla skoro žádné peníze, protože je všechny rozdala.
Literární kritik a univerzitní učitel John Casey k tomu dodal: "Murdochová byla anglickou obdobou Jean Paul Sartra. Je velmi nezvyklé, aby filozofové působící v analytické tradici vyjadřovali svou filozofii literaturou. Murdochová byla stoprocentním filozofem. Bylo na ní pozoruhodné, že byla schopna vnést metafyzično do běžného života. Měla schopnost dítěte soustředit se na cokoliv s pozoruhodnou intenzitou."
Vesmír ako nadmnožina Bohov
(Pracovná verzia muzikoterapie)
Alternatívny pohlad na stokrát rozbité zrkadlo
(Omlouváme se za odstranění některých slovenských písmen, konvertovací systém je nezvládne. JČ)
Jedinou charakteristickou vlastnosťou vesmíru je, že naše poznanie o ňom sa stále rozrastá. Z principiálnych dovodov nikdy nebude mocť byť úplné - sme totiž jeho súčasťou. Je otvorenou nadmnožinou nielen nášho bytia, ale aj možností.
Diskusie o povahe vesmíru sú síce potrebné - potrebujeme predstavy o svete, ktorý nás obklopuje, aby sme nezostali uzavretí v obrazoch charakteristických pre zmapované územia. Lenže, vesmír nie je zmapovaný, a to ani len v našom najbližšom okolí. S výnimkou Mesiaca a čiastočne aj Marsu nemáme materiálny kontakt s hmotnými telesami, ich povrchom štruktúrou ...
Kontakt, ktorý s mrazivými dialkami máme, je vyžiarené (v prípade menších objektov slnečnej sústavy aj odrazené) svetlo. Fotóny sú jedinou správou o vesmíre, ktorý si chceme prisvojiť aspoň v myšlienkových konštrukciách. Celá rozšírená fyzika stojí a padá na vlastnostiach svetla. A o vlastnostiach svetla toho vieme podivuhodne málo. Nemyslím tým matematické teórie, ale praktické chápanie vlnových vlastností bežného života. Lom svetla na dúhe si predstaviť vieme. Ide o interakcie nehmotných častíc s hmotou, ktorá len marginálne ovplyvní hmotu, ale o to viac s krásnym efektom správanie svetla v hmotnom prostredí. Polarizované svetlo - smerovo orientované nás obklopuje vo výrobkoch, ale 9 z desiatich stredoškolsky vzdelaných ludí nevie uviesť jeho jediný príklad z prírody. Ospravedlňujem sa za číslo, ktorého hodnota je len reklamne potrebná. V chápaní teórie relativity sú značné medzery i u vysokoškolákov, pričom pochopenie niečoho iného ako matematického aparátu (ludskej axiomatickej reduktívnej konštrukcie) možno považovať za výnimku. Na jednoduchú otázku : "čo sa stane s dvoma lúčmi na seba kolmými?", nedajú identickú praktickú odpoveď ani odborníci.
Náš svet je kalibrovaný v lepšom prípade elektrónom ako najmenšou použitelnou materiálnou časticou alebo vlnovými vlastnosťami svetla - interakcia fotónov s hmotou. Ako chemik mám svoje skúsenosti s inštrumentálnymi metódami poznania. V ideálnom prípade prístroje len pomáhajú našim zmyslom - napr. mikroskop, v tom horšom bez počítačového spracovania (programu nazerania) nedostaneme použitelnú informáciu. Takže analýzy správania sa látok sú determinované subjektívne pozorovatelom, prístrojmi, a aj axiómami zachytenými v postupe spracovania informácie. Problém rozlíšenia informácie a šumu stúpa s klesajúcou koncentráciou. Informácia prístrojov obsahuje nielen šum merania ale aj šum spracovania, dokonca občas aj a šum klimatických vplyvov. Antropocentrický šum nazerania si málokto uvedomuje.
V chémii možnosti sledovania látky "vädnú" v koncentráciách rádovo 10-12 až 10-13, v špeciálnych prípadoch pri koncentráciách okolo 10-16. Zvýšenie citlivosti metódy je pre vzorku deštruktívne - je jedno či ide o elektrónový mikroskop, alebo postupy izolácie a koncentrácie. V momente analýzy už povodná vzorka spravidla bola natolko pozmenená, že prakticky existuje inak ako východisková realita. To čo analýzou získame je virtuálna realita, redukovaná len na maticu analyzovaných parametrov.
S časovým oneskorením sa dozvedáme o niektorých vlastnostiach hmoty. Aj čas je len vlastnosťou hmoty. Kto tomu neverí, nech si prezrie definície času v sústave SI. Posledné vyjadrujú čas cez kvantované správanie sa elektrónov v definovanom prípade. To je cena relativity v praxi. Relativita poznania dovedená do dosledkov hovorí, že nemožno spoznať veci menšie než vlastnosti kalibračnej častice (=častice použitej na meranie). Tou je spravidla elektrón, v lepšom prípade fotón. Fyzika vysokých energií alebo astrofyzika vysokých vzdialeností je len extrapoláciou stále jemnejších zmien v správaní sa kalibračných častíc. Obe spolu úzko súvisia. Obe pracujú v oblasti velmi vysokých energií. Obe sú antrolopogickou extrapoláciou reality. Cenou velmi vysokých energií je čoraz väčší odklon od reálneho sveta a čoraz viac axiomaticky podmienený výsledok merania.
Vedci sa snažia posúvať hranice neznámeho čoraz ďalej po kvarky a galaxie vzdialené miliardy svetelných rokov. A čo tam nájdu? - len to, s čím tam prišli - potvrdenie svojich hypotéz. Zhodou okolností prežívajú hypotézy experimentálne nevyvrátitelné. Ďalšie vlastnosti existujúce len za určitých podmienok a odsúvajúce bohov, čoraz ďalej.
Existuje nekonečne vela bohov. Vo fyzikálnom svete, vo svete so zákonmi popísatelnými matematicky, nie je miesto pre Boha. Boh je až za hranicou poznávatelného. Disponuje s nástrojmi, ktorými v našom svete sposobuje najmä chaos. Voláme to božia vola. "Božské zákony" teda zákony postihnutelné naším poznaním včítanie viery, nie sú pravdepodobne nič viac len špeciálnou vlastnosťou sebeuvedomenia si hmoty. Chaos je jedinou vlastnosťou hmoty, voči ktorému každá náuka musí rezignovať. Stačí ísť dostatočne ďaleko, alebo hlboko a dostaneme sa na hranice kauzality a deterministického prístupu. Tu veda končí a nastáva priestor pre metafyziku. Jednou z metanáuk (racionálne nevyvrátitelných, ale ani nepotvrditelných náuk) je aj hypotéza Boha/-ov. Silou vedy je len posúvať hranice poznávatelného, nie bojovať s nepotvrditelnými hypotézami.
Pointou tohoto zamyslenia je postulát velkého tresku ako antropocentrickej projekcie Boha. Velký tresk je pracovná hypotéza fyziky v oblasti, kde fyzika sa už nemá o čo oprieť v pokuse vysvetliť kauzalitu distribúcie vlastností hmoty. Prístup k vševysvetlujúcej hypotéze velkého tresku je teistický. Velký tresk je prvotná singularita. Je nepoznatelný práve kvoli relativite. Je však aj neprípustnou extrapoláciou. Ak hmota aj čas sú navzájom relativisticky spojené, časovopriesorová singularita je vyvrátená práve svojou výnimkou, ktorou je náš reálny svet.
Skúsme si predstaviť vratkosť tejto hypotézy. Od prvej verzie teórie relativity ubehlo niečo cez osemdesiat rokov. Len pomerne nedávno sa podarilo experimentálne potvrdiť celú sadu kvarkov. Dnešná fyzika operuje stovkami elementárnych častíc, zlomkov, na ktorú sa za určitých podmienok dokáže stabilizovať hmota. Vo vesmírnom meradle urazili naše výtvory ešte len niekolko svetelných minút. Závery robíme na základe vćn, ktoré putovali miliardy rokov. Z finálnej podoby svetelnej rieky v delte robíme závery ako vyzerajú brehy pri prameni.
Vezmime si paralelu. Od objavu genetického kódovania znakov ubehlo viac než dvojnásobok času. Dodnes nepoznáme ani len svoj vlastný kód, hoci už máme zopár desiatok mikroorganizmov, pre ktoré bol aspoň zaznamenaný. Zaznamenaný neznamená porozumený. Porozumený neznamená pochopený a pochopený neznamená ovládnutý. U genetického materiálu je cesta späť možná tisíce, možno i desaťtisíce rokov. Evolúcia má tradíciu aspoň jednej miliardy rokov. Kto sa odváži predpovedať ako bude človek vyzerať o sto rokov? A bude ešte vobec? Malovanie obrazu ludskej kultúry o niekolko storočí bude asi rovnako verné ako dnešné obrazy mimozemšťanov.
Kolko sekúnd späť v analýze fyzikálnych procesov možeme ísť? Kde sa v nás berie istota, že vieme vysvetliť čo i len správanie sa našej galaxie? Je vo vnútri čierna diera pohlcujúca či vyžarujúca energiu? Sú zákony platné pre formu vysokých energií v podmienkach len niekolkých laboratórií naozaj také univerzálne a presné, aby bola možná extrapolácia tak ďaleko? Moja odpoveď je jednoznačné nie. Svedčí o tom značná neistota pri určovaní kosmologických konštánt. Pre ne je sporná už i prvá platná číslica. V normálnom živote voláme takéto "konštanty" bulharskými.
Ak niekto vie zmerať veličinu s presnosťou na šesť platných číslic, vie že s každou ďalšou sa problémy merania zväčšujú exponenciálne. Zvojnásobnie počtu platných číslic znamená hranicu i pre najlepších. Kto z nás si pamätá pí na 12 miest? Pí možno rátať donekonečna. Pí je matematická konštrukcia. Nakolko desatinných miest by sme pí dokázali zmerať? Meranie dćžky je vlastne meraním času. S akou presnosťou sme v relativistickom svete schopní merať čas. A vo fyzike vysokých energií meriame čas alebo dráhu produktov deštruktívneho sledovania častíc?
Odpoveď je relativistická. Všetko so všetkým súvisí, len velký tresk súvisí s matematikou viac, než s fyzikou. Je extrapoláciou ďaleko za hranice presnosti. Je extrapoláciou do sféry, ktorá je vyhradená len ideám bez možnosti verifikácie. Je Bohom. Jedným z mnohých bohov. Jednou z hypotéz, ktorú nemožno ani vyvrátiť ani potvrdiť. Z vnútra systému nie, pretože je ultimatívnou hranicou.
Preto je aj odpoveď na otázku "kedy zmiznú hviezdy" velmi jednoduchá. Človek sa zjavil pomerne nedávno, a hviezdy tu budú, aj keď človek už nebude existovať.
K slubovanej muzikoterapii
Predstavme si nasledujúce vysvetlenie mýtu stvorenia:
Na počiatku bola hmota. Živá, lebo bola v ustavičnej obmene a súčasne neživá, lebo si nič neuvedomovala. Mala svoju cyklickú štruktúru, prejavujúcu sa modulárnom princípe. Z presne definovaných podmienok teploty a prísunu energie zaujímala stabilné a stále rastúce organizujúce sa štruktúry. Jej usporiadanosť rástla. Na počiatku stvorenia bol tón. Bol to zvuk ktorý pretrhol nebytie. Už nebol tichý rast. Začala interakcia. Zvukov pribúdalo a zvuky narušovali nečinnosť. Zvuky priniesli víry a ich zápas. Z roznych vírov prevážili niektoré, a to len tie, ktoré boli v súlade s povodným tónom a zákonitosťami materiálneho sveta.
Ale nebolo ešte bytie. Bytie sa muselo kultivovať, aby dosiahlo kritickú mieru. Bytie sa zrodilo až po hudbe: Postupnosť tónov sa usporiadavala do cyklov. Lebo hmota bola na cykly zvyknutá aj keď ich nevnímala. Cykly priniesli rytmus, rytmus priniesol čas - čas kalibrovaný cyklami. A tóny boli neladné i harmonizujúce. Harmonizujúce tóny v čase cyklu vytvorili melódiu. Melódia sa zosilňovala harmóniou tónov v identickom čase. Cyklus sa mnohokrát opakoval, kým dosiahol súlad so zákonmi fyzikálneho bytia. Rekurentným cyklom sa nastavili hodiny i zákony materiálneho sveta. Do cyklov, teraz už vedomých, sa zapojil celý systém látkovej premeny. Nepotreboval na to fyziku vysokých energií. Stačila mu premena energií na úrovni slabých interakcií chemických väzieb. Cykly prichádzali z okolitého prostredia. Prinášali trvalé ladenie podla zásad panujúcich v okolí.
A prišlo svetlo. Svetlo ako nová skúsenosť zaplavilo nebytie. Stála tu nová výzva, nové podnety. Bolo treba rekalibrovať skúsenosť. So svetlom prišiel vzduch a možnosti vydávať vlastné zvuky - vyjadriť emócie - komunikačnú odpoveď na podnety. A svetlo bolo rovnako vlnové ako tón. Lenže svetlo nepotrebovalo pre tóny hmotu, ktorú bolo možné rozochvieť. Svetlo bolo chvením abstrahovaným. Bolo vlastnosťou smerovo orientovanou. Na rozdiel od zvuku, ktorý všetko zahrňoval. Svetlo bolo úzko smerové. Umožnilo interakciu odrazu. Pracoval s ovela vyššou frekvenciou. A bolo ho treba opäť naladiť.
Svetlo zabralo komunikačný kanál zvukov, nie celý, len bránilo jeho rozširovaniu doterajšou rýchlosťou zaberajúc čoraz viac kapacity. Až kapacita spracovania odrazov a harmónií dosiahla kritickú hodnotu, hmota bola pripravená na prielom kvalitatívny. Od pasívnej reakcie, cez aktívne vnímanie, abstrakciu redukciou až po abstrakciu modelovú. Na základe skúseností sa formovali alternatívne vnemy. Vnemy reálne neexistujúce, vnemy ako permutácia zaznamenaných dráh cyklov. Schopnosť odrážať fyzikálnu realitu sa zdokonalovala ako rozvíjajúca sa melódia. Neskor ako orchester jednotlivých zmyslov, aby vytvorili obraz reálneho sveta. Jeho existencia bola zrejmá, ale miera predikcie malá. Zložitosťou harmonizovania rástla. Nevedomo si k nej pomáhala opakovaním. Neskor tvorbou alternatív, neustálym skúšaním a narúšaním harmónie. Zrodili sa harmónie virtuálne, existujúce iba v predstavách. Harmónie súdov a úsudkov až po logické konštrukcie. Nakoniec sa zrodilo bytie. Bytie sa zrodilo schopnosťou klamať.
Nie náhodou vám predchádzajúce riadky čosi pripomínajú. Touto cestou sme prešli všetci. Prvý zvuk sa ako vnem objaví vo veku 26- 28 týždňov vývoja plodu. V tom momente je ale plod pripravený cyklami kolísajúceho príjmu látok, dennými a poveternostnými i motorickými cyklami prijať formu fyzikálneho obrazu sveta ako harmónie. A túžby po harmóniii, celistvosti obrazu sveta sa nezbavíme do konca života. Boli sme na to pripravovaní ešte v lone matky. Zvuk, jeho vnem, nám umožňuje vnímať svet aj keď spíme. Sluch je zmysel pracujúci v absencii iných podnetov. Sluch je všesmerový, vidiaci za roh. Je to predovšetkým systémom výstražným, ale aj systémom primárnej komunikácie. Fyzikálny obraz sveta je v dospelosti predovšetkým racionálnym zhrnutím skúseností. Vlastných i prebratých výchovou. Úloha vzdelania a výchovy pre rozvoj intelektu je nezastupitelná. Eliminácia ludskej spoločnosti a výchovy je redukciou bytia na svet inteligentnej opice. Stratený čas vo výchove sa už nevráti. Harmónie v mozgu sa nevytvoria, neurónové dráhy dostanú spontánnejší a jednoduchší tvar. Zvýši sa síce rýchlosť rozhodovania, možno i sila svalov ako dosledok tvrdšieho motorického tréningu, ale mozog bude rozumieť inej hudbe. Vzdelanie je racionálnou deformáciou primárnej hudby zmyslov umožňujúcou spoluprácu. Reč aj iné symbolické prostriedky odovzdávania informácií sa rozvíjajú pomerne skoro a sú sformované v prvých rokoch života. Vtedy sa fixuje i kooperatívnosť správania. Akonáhle subjekt pochopí existenciu svojho ega - ja chcem - ego sa stane dominantným v jeho uvažovaní. Až interakcia s výchovou pomože zmeniť svet ako obraz zápasu ega so skutočnosťou do poznania skutočnosti ako sústavy modelov umožňujúcich vyššie uspokojovanie rozvíjaných potrieb poznávania. Výchova hypertrofuje potrebu poznávania. Je to činnosť všemožne stimulovaná. Cesta od mama k vysokoškolskému profesorovi je dlhá a väčšina na jej koniec nikdy nedojde. Pre nich sú tu jednoduchšie modely. Miesto fyzikálneho obrazu sveta viera vo všemohúcnosť rodičov, prírodných síl, bohov. Pre nesformované ego je rodič bohom, kým nespozná hranice jeho možností. Boh je napokon projekciou ega vo všemohúcno, vševediacu harmóniu prestupujúcu celé bytie. Obsah bohov je individuálny a má tendenciu byť zjednodušený do boha jediného.
Problémom poznávania je, kde stanovíme hranice. Ak hranice nestanovíme, poznávanie stále pokračuje, je potrebné neustále modifikovať hypotézy, narážame na diskrepanciu s vlastnosťami reálneho sveta. Je to neukončený proces a ako taký nemá pevne sformulované zásady, lebo sa k realite súčasne približuje - rozširovaním poznania, a aj vzďaluje s rastúcou kompresiou vedomostí aby zodpovedali fyzikálnym možnostiam spracovatelskej kapacity jednotlivca. Tá tiež priebežne mení a maximum dosahuje niekedy medzi tridsiatym a 50-tym rokom života. Prirodzeným dosledkom je potreba neustáleho prehodnocovania poznania, jeho rekalibrácia s prihliadnutím na ideové názory okolia. Čím vyššie sa človek v horách dostane, tým menej ludí stretne až sa dostane do situácie, keď je so svojimi úvahami sám. Sám može byť i v doline - v depresii. Okolitých ludí jeho problémy buď nezaujímajú, alebo ich majú vysvetlené vierou, ktorú on pokladá za prekonanú a krok späť. Zároveň je s nimi v kompetícii o zdroje tvorené prácou. Ak jeho prácu nikto nepotrebuje a tým ani neocení, klesá jeho hodnota na úroveň práce, ktorú niektorí potrebujú a aj zaplatia. Nakoniec spustí z ideálu poznávania a prisposobí sa spoločnosti na jemu vlastnej úrovni zabezpečujúcej jeho poznaniu rozšírenú reprodukciu i za cenu stacionárneho cyklu. Cenou je zastavenie vlastného poznania bezbolestný sledovaním seriálov v televízii. Poznanie bolí. Stagnácia je bezbolestná. Takže stanovenie hraníc poznatelnosti je potrebné pre oddych od bolestného procesu poznávania. Hraníc, za ktorými je bezpečne všetko podla jeho predstáv ako výrazu najvyššej vole nejakého ega, s ktorým sa stotožní.
Velký tresk je hranicou poznania, za ktorú principiálne nemožno preniknúť. Je hranicou, v blízkosti ktorej majú rovnakú pravdivosť všetky hypotézy. Je hranicou bezpečne vzdialenou, aby bolo nemožné sa k nej doterajšími metódami danými vlnovými vlastnosťami hmoty priblížiť. Je dostatočne vzdialená pre existenciu Boha. Boha ako zmyslu ako jediného východiska, ako nadmnožiny vesmíru.
Existencia tejto hranice umožňuje subjektom unaveným neustálym prehodnocovaním poznania tvrdiť, že za ňou je všetko podla ich predstáv, a súčasný svet je len priemetom vyššej reality do nášho obmedzeného sveta. Umožňuje harmonizovať na základe viery.
Fyzika má svoju harmóniu, zvlášť fyzika častíc a vysokých energií. Pojmy ako šarm, spin, farby, podivnosť sú prírodovednému poznaniu zrejmé, naopak konštanty vždy znejú vežmi podozrivo bez doplňujúcich a ohraničujúcich predpokladov, obzvlášť ak má ísť o univerzálne konštanty. Falošnosť "bulharských konštánt", na ktorých stojí existencia vesmíru sa prejavuje aj vo vzájomnej previazanosti a neistou kvantifikáciou, potrebou neviditežnej hmoty, nenulovou hmotnosťou neutrín ....
Reálny svet má svoju harmóniu, na základe ktorej možno formulovať fyzikálne zákony. Tie potrebujeme my - ludia. Odrážajú piesne, ktorým už rozumieme. Samozrejme, že sú dosial harmónie a melódie, ktorým nerozumieme. Napríklad reliktné žiarenie. Existuje a narúša teórie, rovnako úspešne odoláva svojmu vysvetleniu, resp. existuje viacero riešení, ale ani jedno nespćňajúce podmienky extrapolácie do harmonického obrazu sveta. Lenže bezrozporný obraz bude až vtedy ak sa zastaví - rozplynie v nekonečne či singularite. Dovtedy nás čaká modifikácia a a neustále prehodnocovanie piesne prírody, lebo pieseň je to čo vnímame už pred narodením a sprevádza nás celý život.
Ak ludia spievajú piesne tých druhých, aspoň emocionálne sa s nimi stotožnia a pochopia sa navzájom aj bez toho aby porozumeli slovám. A to je hodné viac, než bezrozporná teória.
Z komentáre Petra Vareky:
Světlo je vidět jen díky prachu; to však neznamená, že prach je světlem.
Podívej se na tvář malého dítěte; jeho úsměv je odrazem záře obrazu (světa), které vidí jen ono. Dítě se směje, mává ručkama a jde k obrazu, který ho fascinuje, blíž. Napřed leze po čtyřech, pak se batolí a o něco později už jde. A obraz se mění, je stále mohutnější a složitější a vede k procitnutí přemýšlení. Posléze se ztratí kdesi v ohromném a "nepochopitelném" obrazu. Úsměv zmizí a místo něj nastoupí únava. Chůze se promění ve šouravý krok a cíl se změní v mihotající chladný svit hvězd.
Jen v mysli zůstanou tmavé kontury prvotního obrazu, který kdysi zasáhnul naše dětské duše a ze kterého je nyní jen zčernalé okno k věcnému dni.
Poslední autoritou jsme my sami, i když se často pokoušíme skrývat za někoho jiného. Tvůj příspěvek proto bez váhání zašli do BL; jsem pevně přesvědčen o tom, že vesmír by neměl být nazírán jen z "mineralogického" hlediska.
Petr Vareka
Petice za tolerantni společnost
V souvislosti s potrebou reagovat na vzrustajici obavy prislusniku mensin
a cizincu na rostouci nasili vznikla z iniciativy jedincu pracujicich ve
statni sprave a v nevladnich organizacich petice Za tolerantni spolecnost.
Signatari petice Za tolerantni spolecnost vyzyvaji Poslaneckou
snemovnu Parlamentu Ceske republiky, aby prijala takova legislativni
opatreni, ktera napomohou ke spravedlivemu potrestani rasove
motivovanych cinu.
Signatari, mezi kterymi jsou politolog Fedor Gal, sociolozka Jirina
Siklova, vladni zmocnenec pro lidska prava Petr Uhl, Jana Chalupova
z Kancelare Prezidenta Ceske republiky, rabin Karol Sidon ci romsky
aktivista Ivan Vesely, upozornuji, ze rasove motivovane ciny zustavaji
casto nepojmenovany a nejsou jako rasove motivovane ani setreny ani
potrestany, o cemz svedci rozhodnuti soudu v pripade smrti prislusniku
romske mensiny Heleny Bihariove, Tibora Daniela ci Milana Lacka.
Text petice, ktery mohou zajemci svymi podpisy podporit do 31. brezna
1999, predaji autori peticnimu vyboru Poslanecke snemovny Parlamentu
Ceske republiky.
Uplne zneni petice lze ziskat na adrese obecne prospesne spolecnosti
Vudud, Zitna 26, 120 00, Praha 2 nebo na Internetu na adrese
http://www.radio.cz/romove/
Plné znění petice za tolerantní společnost
My, níze podepsaní, vyjadrujeme touto peticí obavu z rustu rasove
motivované trestné cinnosti v Ceské republice. Rasove motivované ciny
casto zustávají nepojmenovány a jako takové nejsou setreny ani trestány,
pachatelé nejsou postizeni odpovídajícím zpusobem. Príklady soudních
rozhodnutí v Písku, Karviné, Trutnove, ale i v rade dalsích míst, kdy
pachatelé vyvázli s neprimerene nízkými tresty, nás poburují, nebot jsme
presvedceni, ze trestná cinnost tohoto charakteru je spolecensky
mimorádne nebezpecná.
Laxní prístup státních orgánu nás vede k tomu, abychom Poslaneckou
snemovnu Parlamentu ČR vyzvali k legislativním úpravám, jez zamezí
porusování práv príslusníku národnostních mensin a cizincu. Zádáme o
legislativní zmeny a predevsím efektivní aplikaci takových opatrení,
která napomohou spravedlivému potrestání viníku. Zádáme, aby byla prijata
legislativní opatrení, která zamezí sírení a vydávání rasistických,
xenofobních a antisemitských tiskovin a textu.
Tyto pozadavky stvrzujeme svým podpisem.
Koalice za přírodní park Košíře - Motol
Na uzemi prirodniho parku Kosire-Motol v Praze 5 nebo v jeho
bezprostredni blizkosti je planovana vystavba nekolika obytnych
souboru. Pokud by byly vsechny tyto stavby realizovany, zpusobilo by
to faktickou likvidaci "zelenych plic" Prahy 5.
Proti rozsahlym stavebnim souborum, zejmena proti tem, ktere zasahuji
primo do uzemi prirodniho parku Kosire - Motol nebo do jeho
ochrannych pasem protestuje rada obcanskych sdruzeni i dotcenych
vlastniku nemovitosti. Obcanska sdruzeni branici prirodni park
zalozila 6. unora 1999 "Koalici za prirodni park Kosire-Motol". Ta
zatim sdruzuje Obcanske sdruzeni Cibulka, Obcnaske sdruzeni Jinonice -
Vidoule, 01/30. ZO CSOP Troja a Deti Zeme.
"Koalice za prirodni park Kosire-Motol" se snazi minimalizovat
negativni dopady bytove vystavby na zivotni prostredi Prahy 5. Jeji
jednotlivi clenove jsou prihlaseni jako ucastnici vsech probihajicich
spravnich rizeni, ktera se tykaji zastavby, a to jak na ruznych
odborech Magistratu hl. m. Prahy, tak u Obvodniho uradu pro Prahu 5.
Koalice ma ve svem usili take podporu obcanu, coz dokazuji stovky
podpisu pod ruznymi peticemi, ktere nesouhlasi s masivni vystavbou
nerespektujici prirodni prostredi Prahy 5.
Hlavni duvody nesouhlasu s rozsahlou zastavbou, ktere nove vznikla
koalice uvadi, jsou:
naruseni ekologicke stability prirodniho parku Kosire-Motol a
fakticka likvidace zeleneho pasu tahnouciho se napric casti Prahy -
ubytek ploch pro kratkodobou rekreaci
vystavba nerespektuje pozadavky zakona c. 114/92 Sb. o ochrane
prirody a krajiny
nektere soubory jsou v rozporu s platnym uzemnim planem (napr.
zasahuji do pohledoveho horizontu, nerespektuji uzemi vyclenena pro
zastavbu ani podminky zastavby urcene UR MHMP, nerespektuji prirodni
ani kulturni pamatky, jejich ochranna pasma apod.)
rada souboru znacne dopravne zatizi soucasne obytne vilove ctvrti a
zhorsi tak zivotni prostredi stavajicich obyvatel v okoli
dojde k likvidaci zelene (stromu i keru) - budou zlikvidovany
vyznamne, casto jiz dnes ohrozene a zakonem chranene rostliny i
zivocichove, ktere se na uzemi parku nachazeji.
Kontakty na jednotlive cleny "Koalice za prirodni park Kosire-Motol":
Obcanske sdruzeni Cibulka (ing. Lenka Matouskova, tel. 5721 2259)
Obcanske sdruzeni Jinonice-Vidoule (Ing. Jiraskova, tel. 527 648,
0603- 2323 75)
ZO CSOP "Troja" (Zuzana Slegrova, tel. 523 9921)
Deti Zeme (RNDr. Jindrich Petrlik, Martin Skalsky, tel. 2278 1471)
Vezmeme život do svých rukou ?
Vernisáží v mázhausu plzeňské radnice (nám. Republiky 1) byla v pondělí 8. února v 17 hodin zahájena výstava "Vezměme život do svých rukou". Výstavu pořádají v rámci akce "30 dnů pro neziskový sektor" Plzeňská ekologická nadace a Centrum neziskových organizací Plzeň. Výstava potrvá do 19. února zahrnuje představení 10 ekologických neziskových organizací a soubor barevných fotografií "ALPTRAUM AUTO" (Auto - noční můra) zapůjčenou německým Goethe Institutem.
Ekologické iniciativy se představují
Díky politickým změnám odstartovaným v listopadu 1989 se u nás začala obnovovat činnost mnoha kulturních, vzdělávacích či charitativních sdružení, spolků a nadací. Vznikla také řada nových organizací, které reagují na nové společenské problémy, jakým je například ničení životního prostředí. Ekologické iniciativy u nás vinou represí komunistického režimu nemají dlouhou tradici. Není proto divu, že nemalá část veřejnosti stále není informována o cílech a práci různých ekologických organizací.
Proto se Plzeňská ekologická nadace (PEN) a Centrum neziskových organizací Plzeň (CNOP) a rozhodly umožnit těmto organizacím představit sebe, své cíle a aktivity plzeňské veřejnosti. Této šance se chopilo 10 organizací. V mázhausu plzeňské radnice se Vám tedy představí: 1. základní organizace Českého svazu ochránců přírody (ZO ČSOP) Plzeň, Děti Země - Plzeň, Energetická sekce, Plzeň - město pro lidi, Plzeňská ekologická nadace, Sdružení pro ochranu vrchu Val, Sněm dětí ČR pro životní prostředí, Spolek přátel místních drah, Spolek pro ochranu zvířat v Plzni a ZO ČSOP Spálené Poříčí.
Auto - noční můra ?
U příležitosti 100. výročí vynálezu automobilu sestavil mnichovský Institut für Ökologie zajímavou fotografickou expozici "ALPTRAUM AUTO" (Auto - noční můra), která se setkala v Německu se značným ohlasem. Díky laskavosti pražské kanceláře Goethe Institutu měla možnost shlédnout tuto výstavu také Praha, Brno, České Budějovice a nyní Plzeň.
Jelikož se automobilismus stává hlavním zdrojem znečištění ovzduší a nejvýznamnějším ekologických problémem českým měst, může být pro nás pohled zpoza německé hranice zajímavý. I Plzeň stále více tíží negativní důsledky automobilismu, o čemž svědčí tisíce lidí vystavených nadlimitním koncentracím škodlivin v ovzduší a vysokým hladinám hluku_.
Rostoucí automobilizace přináší i v Plzni první významné konflikty. Příkladem může být např. mnohaletý boj o trasu dálničního obchvatu nebo bouřlivá diskuse o plánu na vybudování tzv. severo-jižního průtahu. Záleží na nás, zda začneme hledat efektivní řešení této nepříznivé situace. Nebo bude situace vyhrocena budováním dalších kapacitních silnic a parkovišť natolik, že se automobil stane "noční můrou" Plzně a dalších českých měst ?
P.S. Plzeňská ekologická nadace připravila spolu s Českým a Slovenským dopravním klubem publikaci "Účinky výfukových plynů z automobilů na lidské zdraví", kterou je možné si objednat na adrese: Plzeňská ekologická nadace, Úslavská 29, 301 44 Plzeň, tel./fax: 019/74 55 905, e-mail: pen@iol.cz
"Předpoklad zdravotních rizik z hlukové zátěže a imisní zátěže NO2 a benzenem z provozu dálnice D5 v úseku mezi Ejpovicemi a Sulkovem trasy SUK2 a variant stavby SU, SUK1, KU, KOU a nulové v roce 2020", Krajská hygienická stanice Plzeň, březen 1998