Britské listy

Vysoko na kraji nádherného údolí v Keni, na mýtině mezi bujnými banánovníky, sedí muž na zápraží domorodé chatrče a dívá se, jak jeho rodina připravuje večeři. Na kolenou mu sedí nemluvně, jeho jiní malí synové si hrají nedaleko pod avokadovým stromem. Dcera seká dříví a její bratr přináší pytel čerstvě umleté kukuřice, z níž se bude vařit keňské národní jídlo. Je to obraz jak z časopisu National Geographic. Avšak idyla skrývá skutečný stav věci, napsal nedávno britský deník Times.

Muž, sedící na prahu své chatrče, umírá na AIDS. Je tak silně nemocen, že skoro vůbec nemůže chodit a často propadá bolestivým záchvatům kašle. Jeho druhá manželka a matka těchto dětí zemřela na AIDS před dvěma lety. Muž, jménem Joseph, bude žít nejdéle ještě půl roku. Až zemře, bude se o svých pět bratrů starat jeho dcera Mary. Bude se starat o tom, aby měli co jíst, aby se slušně chovali a aby chodili do školy. Tak, jako to dělá už nyní. Mary je 13 let.

V současné době je ve východní a jižní Africe katastrofa způsobená AIDS tak velká, že v každé desáté rodině zemřeli rodiče a žijí v ní jen děti. Charitativní organizace odhadují, že v následujících deseti letech se situace ještě zhorší: tento počet sirotků se zdvojnásobí. Za deset let bude každá pátá africká rodina bez rodičů.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace žilo v roce 1998 v Evropě 8700 sirotků pod čtrnáct let, jejichž rodiče zemřeli na AIDS.

V subsaharské Africe žije 7 800 000 sirotků, jimž zemřeli rodiče na AIDS. Tisíckrát víc dětí než v Evropě.

V důsledku této statistiky vyhlíží AIDS jako virová genocida. Je to ovšem genocida, kterou Západ nemá zájem zkoumat.

V nejchudších zemích světa jsou nejzanedbanější děti světa zbavovány i svého dětství i nejtypičtějších rysů afrického života - totiž života v rodině.

V Keni, kde je hlavním průmyslem turistika a křesťanská církev je tam hlavní silou, nese AIDS stále ještě stigma. Málokdo přizná, že tu nemoc má. Oficiální statistiky úmrtí na AIDS konstatují, že prý v Keni umírá na AIDS méně než každý desátý občan. Ve skutečnosti uvádějí konzervativní odhady, že na AIDS v Keni umírá každý šestý občan.

Dopad AIDS na Afriku je daleko zhoubnější než hladomor či válka. Paradoxně však nemoc AIDS přiměla mnohé Afričany, aby se začali otevřeně zabývat nejpotlačovanějšími tabuovými záležitostmi - totiž sexualitou a rolí žen.

Joseph měl mnoho žen. Dlouhá léta byl přesvědčen, že AIDS je kletba místního afrického medicinmana. Nevěřil tomu, co slyšl o AIDS, dokud nezačali umírat přátelé kolem něho.

Třináctiletá Mary se odpoledne navrací z pole, kde okopává s jedenáctiletým bratrem Godfreym zeleninu. Sedmiletý Peter se stará o čtyřletého Alberta a o nemluvně.

Před chatrčí stojí žlutý dvacetilitrový kanistr na vodu. V Africe se považuje donášení vody za ženskou práci, i když britská reportérka listu Times plný kanistr neuzvedla. Hned ráno s ním byla Mary u pumpy pětkrát pro vodu - ušla pětkrát k pumpě vzdálenost půldruhého kilometrů a zpět - a přinesla denní zásobu vody pro rodinu a na zalévání pozemků. Od šesti hodin ráno, kdy bratrům uvařila čaj, neměla ani ona ani oni nic k jídlu. Pak seká dříví, vaří vodu, krájí zeleninu, rozdmychává oheň, vaří kaši a volá oknem na bratry, aby nezlobili. Před jídlem myje malým bratrům ruce. Jsou tři hodiny odpoledne. Sociální pracovnice západní charitativní organizace chválí Mary, že je velmi dobrá kuchařka, a konstatuje, že se stará o svých pět bratrů po celou dobu už dva roky, od té doby co jim zemřela maminka.

Jakou mají tyto děti budoucnost? "Když se dítě stará o rodiče, který umírá na AIDS, přestane být dítětem a vidí věci, které nemá vidět. Jejich traumatu je nezbavíte, ale je potřeba jim ukázat, že má někdo zvenku zájem. Děti někdy utečou, ale nikdy svým nemocným rodičům neudělají nic zlého. Mary má své bratry velmi ráda a neopustí je. Ale žije hodinu od hodiny, den ode dne. Přišla o své dětství," konstatuje sociální pracovnice.