Znovu MI6, Kavan a BIS
Včerejší článek zabývající se především rolí televize Nova, ale i nynějším stavem české rozvědky a české státní správy byl zastaralý hned o několik hodin poté, co vyšel. V pondělí ráno totiž zveřejnila Mladá fronta Dnes další vysvětlující informace. Jsou od nejmenovaných pracovníků Bezpečnostní informační služby a dále potvrzují rozklad této organizace.
Informace vyvolávají dojem, že je poskytli pracovníci BIS Mladé frontě Dnes za určitým konkrétním účelem - totiž obhájit Karla Vulterina, organizaci BIS i sama sebe proti nynější sociálnědemokratické vládě. Zdá se, že se pracovníci BIS hájí proti nařčení z neprofesionality, které považují za nespravedlivé, a to tím, že sdělovacím prostředkům poskytují další podrobnosti. Tím však bohužel dokazují neprofesionalitu své organizace.
Možná jsem na české sdělovací prostředky příliš přísný, nemyslím si však, že by novináři TV Nova či MFD byli natolik znalí a zkušení, že by dokázali vyšťourat nové informace z vlastní iniciativy. Mám spíše dojem, založený na předchozí zkušenosti, že se v českých sdělovacích prostředcích objeví utajované informace tehdy, když s nimi do médií přijdou osoby, jimž záleží na jejich zveřejnění. Tak to přece bylo i v případě finančních skandálů týkajících se ODS na podzim roku 1997.
Podle informací, které zveřejnila Mladá fronta Dnes a které znějí autenticky, i když lze jen těžko určit, co do nich snad bylo přibarveno, aby se Bezpečnostní informační služba ukázala v dobrém světle, kdežto vláda spíše ve špatném - (nemáme údaje z několika různých nezávislých zdrojů) se stalo toto:
Konzul iráckého velvyslanectví v Praze Džábír Salím byl dvojím agentem - pracoval zároveň i pro iráckou i britskou rozvědku. Pro západní Spojence byl cenným zdrojem informací o zbrojních programech Iráku i o tom, jak zamýšlí Saddám Husajn nakupovat zbraně v postkomunistických zemích střední a východní Evropy.
Českému ministru zahraničních věcí Janu Kavanovi kdosi - zřejmě v Británii - sdělil informaci, že v České republice pobývá arabský terorista, který měl spáchat atentát na sídlo rozhlasové stanice Svobodná Evropa.
"Kdo přesně ministra informoval, není tak důležité," píše Mladá fronta Dnes.
Domníváme se naopak, že je to velmi důležité. Pokud totiž informace o arabském teroristovi v ČR získal Jan Kavan oficiálně řekněme od nějakého člena britské vlády, měl si asi být vědom, že tuto informaci je třeba utajovat a neměl ji vybreptat třeba i jen neformálně českým novinářům, snad aby ukázal, jak je schopný a co všechno, pane ví.
Jiná věc je, že po dvaceti letech pobytu v Británii byl Kavan zvyklý na to, že řekne-li novinářům, že je určitá informace off the record, novináři ji neotisknou. Jenže Kavan mohl vědět, že čeští novináři jsou ještě daleko nevycválanější smečka než novináři britští. Kromě toho musel vědět, že v ČR neexistuje žádný systém dobrovolné autocenzury (systém D-Notices), jakého se přidržují britské sdělovací prostředky, jde-li o záležitosti státního zájmu a o utajované skutečnosti.
Jestliže se Jan Kavan informaci o arabském teroristovi v ČR naopak dověděl jen nezávazně kdesi v hospodě, pak snad může být do jisté míry omluven, že si nebyl vědom její závažnosti.
Na druhé straně, ministr zahraničních věcí by mohl vědět, že neuváženým rozšiřováním takovýchto informací uvede v nebezpečí života případné prozápadní špióny v irácké diplomatické službě. Nejsou vysocí činitelé české vlády podrobováni školení v utajování takovýchto zásadních skutečností?
A to se právě stalo. Džabír Salím, irácký diplomat, působící v Praze a pracující pro britskou rozvědku, se octl po vyzrazení této informace v nebezpečí života. Uprchl do Londýna, kde se o něho postarala britská rozvědka.
Zuřila, že přišla "zásluhou" nekompetentnosti českých úřadů o svého nejlepšího protiiráckého agenta.
Je to ovšem do určité míry taky vina samotné MI6. Měla zajistit při sdělování informace o arabském teroristovi v ČR, českým činitelům, aby si byli vědomi, že je to informace přísně důvěrná, neboť může dojít k ohrožení operativců britské rozvědky. To, že to neučinila, lze kvalifikovat jako selhání MI6.
Britská tajná služba pověřila svého pracovníka na britské ambasádě v Praze, Christophera Hurrana, aby o celé události sepsal zprávu a předal ji ministrovi odpovědnému za bezpečnostní služby Jaroslavu Baštovi a vedení BIS. V reakci na tuto zprávu vláda odvolala šéfa Bezpečnostní a informační služby Karla Vulterina, který odmítl za skandál přijmout odpovědnost.
Bezpečnostní informační služba se za propuštění Vulterina odplatila tím, že předala televizi Nova jméno a adresu Christophera Hurrana. Ta tyto informace bez skrupulí zveřejnila, neboť přece "smí dělat v zájmu svých zisků cokoliv". Britská rozvědka přišla o druhého agenta.
V Čechách se nic neutají. V tomto případě však, jak argumentuji výše, selhala do určité míry i britská rozvědka. Nejednala pro české poměry dostatečně připraveně.
Vidím, že jsou v současnosti Američané asi docela nadšeni, že se rozhodli umístit protisaddámovské vysílání Svobodné Evropy do Iráku právě do České republiky.
Jestlipak, když to dělali, věděli, že tím Západ přijde o vynikajícího protisaddámovského agenta?
Televize Nova poskytla české vládě vítanou záminku, proč do určité míry omezit svobodu informací v České republice. Veřejnost by měla sledovat velmi bedlivě, že se to vláda nepokusí udělat a že bude usilovat jen o to, aby bylo zpravodajství televize Nova vyvážené, objektivní a kompetentní, na vládě však nezávislé.
Jan Čulík
Co má Havel za lubem?
Prezident republiky uspořádal na počátku roku několik politických jednání s nejvyššími představiteli státu a s předsedy politických stran zastoupených v českém parlamentu. Posléze oznámil, že by rád všechny (ovšemže s výjimkou komunistů) sezval ke společnému setkání. Reakce na tuto Havlovu nabídku přicházejí zatím jen velmi pomalu a kromě Unie svobody se nikdo s pozvaných s určitostí prozatím nevyjádřil. Z čeho vyplývá tato nečekaná laxnost, která, jak se zdá, zaskočila i samotného hostitele, českých politiků? Obzvláště jsou-li obecně proslulí svou posedlostí takovými pojmy jako "komunikace", "vzájemná výměna názorů", a "obecný zájem"? Politické strany jsou ve svých činech motivovány především efektivitou - tím, co ony nebo jejich voliči z případné účasti na nějakém politickém aktu získají. Takže otázka, která by nám nad Havlovým nápadem měla vytanout na mysli je, jaký cíl si vlastně prezident může klást a co z toho může vytěžit česká politická scéna, resp. její jednotlivé části.
Pokud bychom si pozorně prošli prezidentovy výroky o současné politické situaci v Česku, vyplynuly by nám přibližně tři okruhy problémů, jimiž se Václav Havel intenzívně zabývá a které tedy mohou stát na pozadí jeho výzvy ke společnému jednání. Nelze samozřejmě vyloučit, že Havel usiluje o projednání všech níže uvedených námětů, ani možnost, že jednání nebude ani o jednom z nich. Prezidentovo vyjadřování v celé věci je příliš nejasné a veřejnosti prezentované závěry z předcházejících sólosetkání s předsedy stran byly příliš vágní na to, abychom si mohli udělat představu o jejich obsazích. S jistou licencí přesto lze na tři možné okruhy témat usoudit.
1) Hlava státu se v posledních týdnech několikrát zmínila o opoziční smlouvě jako o nešťastném a nesmírně vysilujícím způsobu vládnutí - menšinová vláda musí ad hoc hledat parlamentní podporu, což ji výrazně omezuje. Prvním tématem oné schůzky by tudíž mohl být způsob, jak současné vládě zajistit většinu, nebo jak tuto vládu rekonstruovat, případně nahradit jinou tak, aby byla zajištěna její parlamentní převaha.
2) Prezident se vytrvale vyjadřuje v tom smyslu, že aktéři české politické scény jsou dlouhodobě neschopni věcné debaty, přičemž příčinu spatřuje v přílišné ideologizaci politiky. Patrně proto byla předcházející setkání s jednotlivými politiky interpretována jako Havlova snaha vědět, "co je ve stranách nového". Pokud je toto hlavní motiv prezidentovy schůzkové aktivity, mohla by být druhou variantou důvodu svolání šéfů parlamentních frakcí snaha o obnovení vzájemné komunikace.
3) Posledním výrazným motivem objevujícím se v prezidentových veřejných vystoupeních je opakované poukazování to, že politika se stala nástrojem k prosazování dílčích osobních, stranických či jinak okrajových zájmů, zatímco zájmy obecné stojí v pozadí. Pokud připustíme, že Václav Havel tímto konstatováním nechce nepřímo útočit na pakt mezi ČSSD a ODS (opoziční smlouvu je možno jako zosobnění cesty k vítězství partikulárních zájmů opravdu chápat), nabízí se jako třetí téma setkání špiček české politiky prezidentova snaha připomenout existenci nějakých vskutku obecných zájmů a demonstrovat veřejnosti, že souhlas s nimi jde napříč celým nekomunistickým stranickým spektrem.
Který z těchto problémů bude ležet na jednacím stole? Pokud použijeme analogie, jednal Havel s představiteli několika politických stran najednou pouze v jediné situaci - při sestavování vlády a hledání podpory pro ni. Tímto způsobem asi návrh dešifrovala ODS, když její výkonná rada prohodila cosi o pokusu zásadním způsobem zasáhnout do ustálených tradic české politiky.
Zdá se ovšem, že ODS se ve svém závěru ukvapila - domněnka, že prezident chce začít rokovat o nové vládě, je nepravděpodobná. Jednak si je vědom, že skutečně nejsme v povolební situaci a že regulérní vládu máme, jednak sám několikrát prohlásil, že jemu nepřísluší zabývat se nabouráváním současného způsobu vládnutí. A pak - těžko by si při takovémto zadání k setkání pozval zástupce všech parlamentních stran. Tím by jednání o případné nové vládní koalici jen zkomplikoval. Kdyby o podobný cíl usiloval a měl pro něj podporu stran klíčových pro jeho uskutečnění, byla by patrně celá věc hotova už při předcházejících schůzkách a summit by byl zbytečný.
Stejně problematická je možnost, že motivem Havlova sezvání stranických předsedů má být překonání jejich (příliš) ideologických rozporů a neexistence komunikace. Prezident si musí být vědom, že minimálně jedna z pozvaných partají, totiž ODS, si nejen myslí, ale i veřejně říká, že opravdovou politiku bez od jiných zásadně odlišného ideologického zakotvení provozovat nelze a že bavit se s každým o čemkoli je v podstatě ztráta času.
Když tedy Jan Ruml o chystaném sezení hovořil jako o příležitosti pročistit komunikační kanály, řekl větu, která nic neznamená, protože nemá žádný reálně představitelný obsah. Jak vypadá takové pročišťování? Pokud nebude o konkrétních tématech (a o těch nebude, protože jejich hodnocení je nutně odvozeno od ideových východisek jednotlivých účastníků), může být už jen o metodě, jak by strany mohly obnovit, případně vůbec zavést vzájemné kontakty. To je ale definice kruhem - k čemu vůbec nalézat metodu komunikace, když debatování každého s každým o čemkoli nemá valného smyslu?
A pak: i kdyby všichni zúčastnění na takový typ jednání přistoupili, nutně by se dříve nebo později došlo k důvodům, proč tolik opěvovaná komunikace nefunguje, případně proč fungovat přestala. Tedy kdo je tím vinen. Prezident by musel vystupovat jako soudce nad jednotlivými stranami. Právě on by musel ukázat prstem na hlavního viníka. Ačkoli tato role není Havlovi příliš cizí, jak sám několikrát prokázal, pochybuji, že k něčemu takovému může dnes dojít.
Podobně tomu je i s posledním vydedukovaným zadáním prezidentova všestranického dýchánku. Pokud by šlo o hledání nějakého obecného zájmu České republiky, na němž se všichni musí shodnout, Havel by se pasoval do role oceňovatele stranických programů podle jejich participace na pomyslném obecném prospěchu. Nehledě už na to, že není jisté, odkud lze způsob poměřování obecného zájmu získat. A jestli už je nalezen a spočívá v takových tématech, jakými jsou např. začlenění do NATO a do Evropské unie?
Potom se nabízí otázka, proč mají být právě nyní deklarativně připomínána: zpochybnil snad někdo z přizvaných náš vstup do NATO pár dnů před jeho uskutečněním? Revidovala snad některá ze stran svůj už dávno vyřčený zájem přivést Česko do EU?
Největší problém Havlovy schůzky je zjevně v tom, že není vůbec jasné, o čem má být. I tak velký příznivec prezidentova vstupování do každodenního politického dění, jakým je lidová strana, ústy Jana Kasala nedokázala podat jediný příklad užitečnosti takového setkání kromě naléhavého volání, že musí být "perfektně připraveno". To je sice chvályhodné, ale co se má tak perfektně připravit?
Jak to celé dopadne, nemá-li Václav Havel v rukávu nějaký doposud tajený trumf, je jednoduché odhadnout. Jestliže se neví, k čemu má hradní jednání směřovat, nebude mít nikdo z účastníků výslovný mandát svých stran k přistoupení k tomu či onomu závazku. Současně ale nikdo pozvání neodmítne: nestojí přece o to být zlým mužem nepřejícím bohulibé komunikaci a přátelskému naladění v politice. Vznikne nic neříkající prohlášení, které bude buď brzy zapomenuto, nebo naopak do něj účastenské strany vloží vlastní naděje a očekávání, aby se o pár týdnů mohly šermovat protichůdnými interpretacemi.
A to vše proto, že žádný z předsedů nemá odvahu říci: Jaký to má vlastně smysl, pane prezidente? Zůstaňte raději u role, kterou vám vymezuje Ústava!
Tento článek vyjde 10.února také v internetovém týdeníku Metropolitan 2/1999 (http://mujweb.atlas.cz/www/metropolitantydenik).
Komárek po deseti letech
An English version of this article is available in the current issue of Electronic New Presence.
Během prvních měsíců po československé demokratické revoluci v roce 1989 se soustřeďovala velká debata na protichůdné představy o hospodářské transformaci. Soupeřili spolu ministr hospodářství Komárek a ministr financí Klaus. Komárek si přál pomalou transformaci. Argumentoval, že by měl stát nejprve průmyslové podniky restrukturalizovat a teprve pak je odprodat. Byl přesvědčen, že by stát dostal více peněz za restrukturalizované podniky než za zastaralé firmy. Rychlý prodej znamenal odprodej státního majetku za výprodejní ceny. Klaus naproti tomu argumentoval, že by se transformace měla uskutečnit co nejrychleji.
Na první pohled byl Klausův argument přesvědčivější. Proč by měl stát vědět lépe než případní budoucí soukromí majitelé, jak restrukturalizovat podniky? Pokud by stát nerestrukturalizoval firmy podle přání budoucích, dosud neznámých kupců, vždycky existovalo riziko, že stát bude restrukturalizovat podniky jiným způsobem, než si budou přát budoucí vlastníci. Tím by se vlastně mohla snížit hodnota firem. Jednoduchý příklad: Naši sousedé se snažili několik let prodat svůj dům. Chtěli za něj dvakrát tolik, než kolik jsme my zaplatili za náš dům, protože ho nedávno zrenovovali. Avšak většina zájemců o dům chtěla odstranit většinu renovací, protože se jim nelíbily. Renovace tedy vlastně snížily hodnotu domu pro případného kupce, protože je obtížnější renovovat nově zrenovovaný dům než nezrenovovaný dům.
Klaus brzo debatu vyhrál a převzal řízení hospodářských reforem. Tento muž si říkal konzervativec, prosazoval tržně liberální politiku a založil novou liberálně konzervativní politickou stranu, ODS. Po volbách v roce 1992 se stal Klaus do roku 1997 ministerským předsedou.
Ze zpětného pohledu je zjevné, že Klausova politika byla v mnoha ohledech bližší Leninovi než klasickým liberálním nebo konzervativním stranám. Často se argumentuje, že jeho kupónová privatizace nevedla k žádné skutečně privatizaci, ale že vedla k množství korupce. Klaus tvrdil, že je tržní liberál, a prosazoval to tím, že odmítal regulovat kapitálové trhy. Vznikly však vztahy, které se podobaly daleko více nadřízenecko-podřízeneckým vztahům, jaké existovaly ve stalinském režimu či v diktaturách v třetím světě. Několik fondů rychle ovládlo skoro celý trh. Mnoho těchto fondů přitom vlastnily státní banky. Jiné fondy byly sice v soukromých rukou, avšak zbohatly prostřednictvím styků s příslušnými ministerstvy, která jim poskytla dostatečné množství interních, výlučných informací o tom, jaké firmy se budou prodávat - přirozeně za určitou cenu. Úplatkářství a podpora politických stran byly téměř nutností pro získání vlivu nad státními firmami.
Dvě jasná volební vítězství poskytla vládnoucí koalici takovou velkou sebedůvěru, že si začala rozdělovat mezi sebou sféry vlivu. Například, křesťansko-demokratický ministr Výborný zdaleka výborný nebyl. I když byl silně kritizován ze Severoatlantického společenství, že je nekompetentní, nebylo možno ho propustit, neboť ministerstvo obrany "patřilo" křesťanským demokratům. Bylo jedním z hlavních zdrojů jejich příjmů (totiž úplatků). Podobným způsobem i nejmenší strana vládnoucí koalice, ODA, získala největší množství finančních příspěvků na politické účely, protože ovládala ministerstvo privatizace a průmyslu. A i největší vládnoucí strana, ODS, shledala, že je velmi obtížné oddělit od sebe zájmy strany a státu. Pro tuto stranu bylo přijímání nezákonných příspěvků a úplatků normální činností. ODS založila ve Švýcarsku na některé tyto peníze tajné bankovní konto. Tak strana, stát a hlavní průmyslové podniky začaly srůstat, tak, jako tomu bylo za komunistického režimu. Jistě, za předchozího režimu ovládala komunistická strana všechna ministerstva (s krátkou výjimkou Pražského jara), a nyní byla ministerstva rozdělena mezi tři politické strany. Princip byl však velmi podobný.
Klaus se také poučil u Lenina o tom, jak je důležité ponechat banky pod státní kontrolou. Šéf bolševiků kdysi nazval banky "velícím vrcholem ekonomiky" a ani Klaus si je nehodlal nechat vyklouznout z rukou. Banky jsou zároveň hlavními vlastníky investičních fondů, které zase vlastní většinu nejvýznamnějších českých podniků. Jinými slovy, je to pořád v podstatě státní hospodářství.
Dalo by se argumentovat, že Klausův "kapitalismus divokého Západu"ostře kontrastuje s pevnou státní kontrolou komunistického režimu. To je pravda, ale korupce a absence právních norem, za něž nese Klaus odpovědnost, se podobají předchozímu režimu. Například, nyní je požadováno pro získání víza větší papírování než za komunistického režimu.
A navíc, vzhledem k tomu, že neexistuje fungující právní systém, trest je stále často založen na politických hlediscích. Například, jeden můj starý přítel se stal náměstkem ředitele nové banky. Začal mít podezření, že v bance dochází k nějaké nekalé praxi, tak z podniku odešel. Ukázalo se, že majitel platí úplatky křesťanským demokratům a ODA. Přirozeně, vláda nechtěla trestně stíhat tu osobu, která jí dávala peníze, ale jakmile se jednou skandál dostal na veřejnost, potřebovala obětního beránka. Přítel se pro to bezvadně hodil. Už přece projevil nedostatek loajality tím, že z banky odešel. Byl okamžitě zatčen a strávil půl roku ve vězení, než bylo proti němu vůbec vzneseno obvinění. Bylo mu dovoleno, aby ho navštěvovala manželka jen jednou za tři týdny a žádní jiní návštěvníci kromě právníka k němu nesměli. Prokurátor ho nechtěl propustit na kauci, protože byl prý přítel mohl "zastrašovat" svědky. Za dalšího půl roku se konečně konal soud. Proti mému příteli nebyla vznesena absolutně žádná obvinění, proces byl krátký a přítel byl shledán nevinným. Avšak škoda se už stala - přítel strávil celý rok ve vězení a dosud za to neobdržel žádné odškodnění.
Mezitím byl syn ředitele televize Nova odsouzen za znásilnění. Vzhledem k tomu, že je Nova nejvýznamnější soukromou televizní stanicí v ČR a měla tedy dobré styky s vládními místy, ředitelův syn nemusel jít do vězení. A tak odsouzený násilník může zůstat na svobodě, protože je synem politicky významného člověka, zatímco poctivý člověk, který odstoupí, aby se nenamočil do politické korupce, je potrestán za to, že se choval vůči systému neloajálně. Lenin i Stalin se v hrobě musejí usmívat.
Teď když se dostala k moci nová sociálně demokratická vláda, otázka je: co dál. Vláda nyní hovoří o tom, že bude nutné restrukturalizovat průmysl, než bude odprodán. Když jsem se setkal s činiteli ministerstva zahraničních věcí a ptal jsem se jich, o čem se bude hovořit během jednání s Evropskou unií, mnozí z nich se zmiňovali o nutnosti získat finance ze strukturních fondů EU, aby bylo možno restrukturalizovat průmysl. Jinými slovy, o deset let později jsme se vrátili ke Komárkovi. Možná měl či neměl pravdu. Bývalo by ale asi lepší realizovat jeho myšlenky před deseti lety, než čekat do dneška, než bude zahájena "skutečná" transformace.
