Co má Havel za lubem?
Prezident republiky uspořádal na počátku roku několik politických jednání s nejvyššími představiteli státu a s předsedy politických stran zastoupených v českém parlamentu. Posléze oznámil, že by rád všechny (ovšemže s výjimkou komunistů) sezval ke společnému setkání. Reakce na tuto Havlovu nabídku přicházejí zatím jen velmi pomalu a kromě Unie svobody se nikdo s pozvaných s určitostí prozatím nevyjádřil. Z čeho vyplývá tato nečekaná laxnost, která, jak se zdá, zaskočila i samotného hostitele, českých politiků? Obzvláště jsou-li obecně proslulí svou posedlostí takovými pojmy jako "komunikace", "vzájemná výměna názorů", a "obecný zájem"? Politické strany jsou ve svých činech motivovány především efektivitou - tím, co ony nebo jejich voliči z případné účasti na nějakém politickém aktu získají. Takže otázka, která by nám nad Havlovým nápadem měla vytanout na mysli je, jaký cíl si vlastně prezident může klást a co z toho může vytěžit česká politická scéna, resp. její jednotlivé části.
Pokud bychom si pozorně prošli prezidentovy výroky o současné politické situaci v Česku, vyplynuly by nám přibližně tři okruhy problémů, jimiž se Václav Havel intenzívně zabývá a které tedy mohou stát na pozadí jeho výzvy ke společnému jednání. Nelze samozřejmě vyloučit, že Havel usiluje o projednání všech níže uvedených námětů, ani možnost, že jednání nebude ani o jednom z nich. Prezidentovo vyjadřování v celé věci je příliš nejasné a veřejnosti prezentované závěry z předcházejících sólosetkání s předsedy stran byly příliš vágní na to, abychom si mohli udělat představu o jejich obsazích. S jistou licencí přesto lze na tři možné okruhy témat usoudit.
1) Hlava státu se v posledních týdnech několikrát zmínila o opoziční smlouvě jako o nešťastném a nesmírně vysilujícím způsobu vládnutí - menšinová vláda musí ad hoc hledat parlamentní podporu, což ji výrazně omezuje. Prvním tématem oné schůzky by tudíž mohl být způsob, jak současné vládě zajistit většinu, nebo jak tuto vládu rekonstruovat, případně nahradit jinou tak, aby byla zajištěna její parlamentní převaha.
2) Prezident se vytrvale vyjadřuje v tom smyslu, že aktéři české politické scény jsou dlouhodobě neschopni věcné debaty, přičemž příčinu spatřuje v přílišné ideologizaci politiky. Patrně proto byla předcházející setkání s jednotlivými politiky interpretována jako Havlova snaha vědět, "co je ve stranách nového". Pokud je toto hlavní motiv prezidentovy schůzkové aktivity, mohla by být druhou variantou důvodu svolání šéfů parlamentních frakcí snaha o obnovení vzájemné komunikace.
3) Posledním výrazným motivem objevujícím se v prezidentových veřejných vystoupeních je opakované poukazování to, že politika se stala nástrojem k prosazování dílčích osobních, stranických či jinak okrajových zájmů, zatímco zájmy obecné stojí v pozadí. Pokud připustíme, že Václav Havel tímto konstatováním nechce nepřímo útočit na pakt mezi ČSSD a ODS (opoziční smlouvu je možno jako zosobnění cesty k vítězství partikulárních zájmů opravdu chápat), nabízí se jako třetí téma setkání špiček české politiky prezidentova snaha připomenout existenci nějakých vskutku obecných zájmů a demonstrovat veřejnosti, že souhlas s nimi jde napříč celým nekomunistickým stranickým spektrem.
Který z těchto problémů bude ležet na jednacím stole? Pokud použijeme analogie, jednal Havel s představiteli několika politických stran najednou pouze v jediné situaci - při sestavování vlády a hledání podpory pro ni. Tímto způsobem asi návrh dešifrovala ODS, když její výkonná rada prohodila cosi o pokusu zásadním způsobem zasáhnout do ustálených tradic české politiky.
Zdá se ovšem, že ODS se ve svém závěru ukvapila - domněnka, že prezident chce začít rokovat o nové vládě, je nepravděpodobná. Jednak si je vědom, že skutečně nejsme v povolební situaci a že regulérní vládu máme, jednak sám několikrát prohlásil, že jemu nepřísluší zabývat se nabouráváním současného způsobu vládnutí. A pak - těžko by si při takovémto zadání k setkání pozval zástupce všech parlamentních stran. Tím by jednání o případné nové vládní koalici jen zkomplikoval. Kdyby o podobný cíl usiloval a měl pro něj podporu stran klíčových pro jeho uskutečnění, byla by patrně celá věc hotova už při předcházejících schůzkách a summit by byl zbytečný.
Stejně problematická je možnost, že motivem Havlova sezvání stranických předsedů má být překonání jejich (příliš) ideologických rozporů a neexistence komunikace. Prezident si musí být vědom, že minimálně jedna z pozvaných partají, totiž ODS, si nejen myslí, ale i veřejně říká, že opravdovou politiku bez od jiných zásadně odlišného ideologického zakotvení provozovat nelze a že bavit se s každým o čemkoli je v podstatě ztráta času.
Když tedy Jan Ruml o chystaném sezení hovořil jako o příležitosti pročistit komunikační kanály, řekl větu, která nic neznamená, protože nemá žádný reálně představitelný obsah. Jak vypadá takové pročišťování? Pokud nebude o konkrétních tématech (a o těch nebude, protože jejich hodnocení je nutně odvozeno od ideových východisek jednotlivých účastníků), může být už jen o metodě, jak by strany mohly obnovit, případně vůbec zavést vzájemné kontakty. To je ale definice kruhem - k čemu vůbec nalézat metodu komunikace, když debatování každého s každým o čemkoli nemá valného smyslu?
A pak: i kdyby všichni zúčastnění na takový typ jednání přistoupili, nutně by se dříve nebo později došlo k důvodům, proč tolik opěvovaná komunikace nefunguje, případně proč fungovat přestala. Tedy kdo je tím vinen. Prezident by musel vystupovat jako soudce nad jednotlivými stranami. Právě on by musel ukázat prstem na hlavního viníka. Ačkoli tato role není Havlovi příliš cizí, jak sám několikrát prokázal, pochybuji, že k něčemu takovému může dnes dojít.
Podobně tomu je i s posledním vydedukovaným zadáním prezidentova všestranického dýchánku. Pokud by šlo o hledání nějakého obecného zájmu České republiky, na němž se všichni musí shodnout, Havel by se pasoval do role oceňovatele stranických programů podle jejich participace na pomyslném obecném prospěchu. Nehledě už na to, že není jisté, odkud lze způsob poměřování obecného zájmu získat. A jestli už je nalezen a spočívá v takových tématech, jakými jsou např. začlenění do NATO a do Evropské unie?
Potom se nabízí otázka, proč mají být právě nyní deklarativně připomínána: zpochybnil snad někdo z přizvaných náš vstup do NATO pár dnů před jeho uskutečněním? Revidovala snad některá ze stran svůj už dávno vyřčený zájem přivést Česko do EU?
Největší problém Havlovy schůzky je zjevně v tom, že není vůbec jasné, o čem má být. I tak velký příznivec prezidentova vstupování do každodenního politického dění, jakým je lidová strana, ústy Jana Kasala nedokázala podat jediný příklad užitečnosti takového setkání kromě naléhavého volání, že musí být "perfektně připraveno". To je sice chvályhodné, ale co se má tak perfektně připravit?
Jak to celé dopadne, nemá-li Václav Havel v rukávu nějaký doposud tajený trumf, je jednoduché odhadnout. Jestliže se neví, k čemu má hradní jednání směřovat, nebude mít nikdo z účastníků výslovný mandát svých stran k přistoupení k tomu či onomu závazku. Současně ale nikdo pozvání neodmítne: nestojí přece o to být zlým mužem nepřejícím bohulibé komunikaci a přátelskému naladění v politice. Vznikne nic neříkající prohlášení, které bude buď brzy zapomenuto, nebo naopak do něj účastenské strany vloží vlastní naděje a očekávání, aby se o pár týdnů mohly šermovat protichůdnými interpretacemi.
A to vše proto, že žádný z předsedů nemá odvahu říci: Jaký to má vlastně smysl, pane prezidente? Zůstaňte raději u role, kterou vám vymezuje Ústava!
Tento článek vyjde 10.února také v internetovém týdeníku Metropolitan 2/1999 (http://mujweb.atlas.cz/www/metropolitantydenik).
