Komárek po deseti letech
An English version of this article is available in the current issue of Electronic New Presence.
Během prvních měsíců po československé demokratické revoluci v roce 1989 se soustřeďovala velká debata na protichůdné představy o hospodářské transformaci. Soupeřili spolu ministr hospodářství Komárek a ministr financí Klaus. Komárek si přál pomalou transformaci. Argumentoval, že by měl stát nejprve průmyslové podniky restrukturalizovat a teprve pak je odprodat. Byl přesvědčen, že by stát dostal více peněz za restrukturalizované podniky než za zastaralé firmy. Rychlý prodej znamenal odprodej státního majetku za výprodejní ceny. Klaus naproti tomu argumentoval, že by se transformace měla uskutečnit co nejrychleji.
Na první pohled byl Klausův argument přesvědčivější. Proč by měl stát vědět lépe než případní budoucí soukromí majitelé, jak restrukturalizovat podniky? Pokud by stát nerestrukturalizoval firmy podle přání budoucích, dosud neznámých kupců, vždycky existovalo riziko, že stát bude restrukturalizovat podniky jiným způsobem, než si budou přát budoucí vlastníci. Tím by se vlastně mohla snížit hodnota firem. Jednoduchý příklad: Naši sousedé se snažili několik let prodat svůj dům. Chtěli za něj dvakrát tolik, než kolik jsme my zaplatili za náš dům, protože ho nedávno zrenovovali. Avšak většina zájemců o dům chtěla odstranit většinu renovací, protože se jim nelíbily. Renovace tedy vlastně snížily hodnotu domu pro případného kupce, protože je obtížnější renovovat nově zrenovovaný dům než nezrenovovaný dům.
Klaus brzo debatu vyhrál a převzal řízení hospodářských reforem. Tento muž si říkal konzervativec, prosazoval tržně liberální politiku a založil novou liberálně konzervativní politickou stranu, ODS. Po volbách v roce 1992 se stal Klaus do roku 1997 ministerským předsedou.
Ze zpětného pohledu je zjevné, že Klausova politika byla v mnoha ohledech bližší Leninovi než klasickým liberálním nebo konzervativním stranám. Často se argumentuje, že jeho kupónová privatizace nevedla k žádné skutečně privatizaci, ale že vedla k množství korupce. Klaus tvrdil, že je tržní liberál, a prosazoval to tím, že odmítal regulovat kapitálové trhy. Vznikly však vztahy, které se podobaly daleko více nadřízenecko-podřízeneckým vztahům, jaké existovaly ve stalinském režimu či v diktaturách v třetím světě. Několik fondů rychle ovládlo skoro celý trh. Mnoho těchto fondů přitom vlastnily státní banky. Jiné fondy byly sice v soukromých rukou, avšak zbohatly prostřednictvím styků s příslušnými ministerstvy, která jim poskytla dostatečné množství interních, výlučných informací o tom, jaké firmy se budou prodávat - přirozeně za určitou cenu. Úplatkářství a podpora politických stran byly téměř nutností pro získání vlivu nad státními firmami.
Dvě jasná volební vítězství poskytla vládnoucí koalici takovou velkou sebedůvěru, že si začala rozdělovat mezi sebou sféry vlivu. Například, křesťansko-demokratický ministr Výborný zdaleka výborný nebyl. I když byl silně kritizován ze Severoatlantického společenství, že je nekompetentní, nebylo možno ho propustit, neboť ministerstvo obrany "patřilo" křesťanským demokratům. Bylo jedním z hlavních zdrojů jejich příjmů (totiž úplatků). Podobným způsobem i nejmenší strana vládnoucí koalice, ODA, získala největší množství finančních příspěvků na politické účely, protože ovládala ministerstvo privatizace a průmyslu. A i největší vládnoucí strana, ODS, shledala, že je velmi obtížné oddělit od sebe zájmy strany a státu. Pro tuto stranu bylo přijímání nezákonných příspěvků a úplatků normální činností. ODS založila ve Švýcarsku na některé tyto peníze tajné bankovní konto. Tak strana, stát a hlavní průmyslové podniky začaly srůstat, tak, jako tomu bylo za komunistického režimu. Jistě, za předchozího režimu ovládala komunistická strana všechna ministerstva (s krátkou výjimkou Pražského jara), a nyní byla ministerstva rozdělena mezi tři politické strany. Princip byl však velmi podobný.
Klaus se také poučil u Lenina o tom, jak je důležité ponechat banky pod státní kontrolou. Šéf bolševiků kdysi nazval banky "velícím vrcholem ekonomiky" a ani Klaus si je nehodlal nechat vyklouznout z rukou. Banky jsou zároveň hlavními vlastníky investičních fondů, které zase vlastní většinu nejvýznamnějších českých podniků. Jinými slovy, je to pořád v podstatě státní hospodářství.
Dalo by se argumentovat, že Klausův "kapitalismus divokého Západu"ostře kontrastuje s pevnou státní kontrolou komunistického režimu. To je pravda, ale korupce a absence právních norem, za něž nese Klaus odpovědnost, se podobají předchozímu režimu. Například, nyní je požadováno pro získání víza větší papírování než za komunistického režimu.
A navíc, vzhledem k tomu, že neexistuje fungující právní systém, trest je stále často založen na politických hlediscích. Například, jeden můj starý přítel se stal náměstkem ředitele nové banky. Začal mít podezření, že v bance dochází k nějaké nekalé praxi, tak z podniku odešel. Ukázalo se, že majitel platí úplatky křesťanským demokratům a ODA. Přirozeně, vláda nechtěla trestně stíhat tu osobu, která jí dávala peníze, ale jakmile se jednou skandál dostal na veřejnost, potřebovala obětního beránka. Přítel se pro to bezvadně hodil. Už přece projevil nedostatek loajality tím, že z banky odešel. Byl okamžitě zatčen a strávil půl roku ve vězení, než bylo proti němu vůbec vzneseno obvinění. Bylo mu dovoleno, aby ho navštěvovala manželka jen jednou za tři týdny a žádní jiní návštěvníci kromě právníka k němu nesměli. Prokurátor ho nechtěl propustit na kauci, protože byl prý přítel mohl "zastrašovat" svědky. Za dalšího půl roku se konečně konal soud. Proti mému příteli nebyla vznesena absolutně žádná obvinění, proces byl krátký a přítel byl shledán nevinným. Avšak škoda se už stala - přítel strávil celý rok ve vězení a dosud za to neobdržel žádné odškodnění.
Mezitím byl syn ředitele televize Nova odsouzen za znásilnění. Vzhledem k tomu, že je Nova nejvýznamnější soukromou televizní stanicí v ČR a měla tedy dobré styky s vládními místy, ředitelův syn nemusel jít do vězení. A tak odsouzený násilník může zůstat na svobodě, protože je synem politicky významného člověka, zatímco poctivý člověk, který odstoupí, aby se nenamočil do politické korupce, je potrestán za to, že se choval vůči systému neloajálně. Lenin i Stalin se v hrobě musejí usmívat.
Teď když se dostala k moci nová sociálně demokratická vláda, otázka je: co dál. Vláda nyní hovoří o tom, že bude nutné restrukturalizovat průmysl, než bude odprodán. Když jsem se setkal s činiteli ministerstva zahraničních věcí a ptal jsem se jich, o čem se bude hovořit během jednání s Evropskou unií, mnozí z nich se zmiňovali o nutnosti získat finance ze strukturních fondů EU, aby bylo možno restrukturalizovat průmysl. Jinými slovy, o deset let později jsme se vrátili ke Komárkovi. Možná měl či neměl pravdu. Bývalo by ale asi lepší realizovat jeho myšlenky před deseti lety, než čekat do dneška, než bude zahájena "skutečná" transformace.
