Srovnání Událostí České televize a BBC Television News
Celkově řečeno, jsou jednotlivé zprávy, které se vysílají ve zpravodajství britské televize, delší než zprávy v České televizi. Půlhodinová zpravodajská relace televize BBC v 18 hodin v pondělí 24. ledna 1999 obsahovala dvanáct zpráv, ve středu 26. ledna obsahovala jen deset zpráv. Obdobný zpravodajský bulletin České televize, který se vysílal v 19.15 dne 7. září 1998 (bylo to také pondělí) obsahoval čtrnáct zpráv a v pondělí 19. října 1998 vysílala v Událostech Česká televize celkem šestnáct zpráv.
Dal by průměrný televizní divák přednost tomu, aby v třicetiminutovém televizním zpravodajství bylo deset nebo dvacet jednotlivých zpráv? Výhoda zpravodajské relace s větším počtem zpráv je v tom, že divákovi se dostane širšího přehledu, co se děje ve světě, zatímco výhoda menšího počtu zpráv spočívá v tom, že každá zpráva je podrobnější, analytičtější a poskytne divákovi hlubší porozumění daného problému.
Zpravodajství České televize má tendenci vysílat větší počet kratších zpráv. Snad je možno učinit paralelu se systémem českého středního školství (zejména v humanitních oborech jako je historie či literatura), kde se také v ČR běžně obětuje hloubka, aby žák získal širší přehled. Průměrný český šestnáctiletý student pravděpodobně slyšel jména jako je Goethe či Moliere, protože v hodinách literatury se ve škole čeští studenti naučili jejich jména. Je nepravděpodobné, že by průměrné britské dítě znalo jména těchto autorů. Důvod je dvojí: v britských školách se vyučuje menší počet autorů, a to podrobněji. Také se tam vyučují převážně autoři, kteří psali anglicky, a žákům a studentům se nepředkládá všeobecný přehled evropské literatury.
Proč existuje mezi oběma školskými systémy tento rozdíl? Částečně je to bezpochyby důsledek marxistického systému vzdělávání v České republice, který podporoval učení se nazpaměť nesporných, historicky dokázaných faktů; rozdíl je však také důsledkem toho, že se Česká republika považuje za malou zemi a ve snaze najít své místo ve světě musí zajistit, aby její děti měli solidní přehled o světových událostech. To možná také vysvětluje, proč se ve zpravodajských relacích České televize vysílají zprávy, které jsou kratší a méně podrobné, ale zabývají se širším okruhem témat, zejména v oblasti zahraniční politiky, než britské televizní zpravodajství.
České televizní zpravodajství ze zahraničí je však kritizováno z těchto důvodů: často jsou přímo přebírány záběry mezinárodních tiskových agentur a zahraniční zpravodajství ČT jasně neukazuje, jak ve skutečnosti lidé žijí v jiných zemích, a předkládá události vytržené z kontextu. (Například, v Událostech České televize z 6. září 1998 vysílala Česká televize záběry demonstrace černošských muslimů v USA, kteří požadovali, aby bylo proti bělošským Američanům a židům použito násilí, avšak reportáž nevysvětlila pořádně původ muslimského hnutí ani motivaci demonstrantů.)
Avšak, alespoň, vzhledem k tomu, že se větší množství zpráv týká zahraniční problematiky, průměrný Čech ví víc o tom, co se děje ve světě, než jeho britský protějšek. Pokud se to nějakým způsobem netýká britských občanů, pokud se to netýká významné světové mocnosti nebo bývalé britské kolonie, zahraniční zpravodajství v hlavních večerních zprávách BBC je dost omezeno. Britský pocit sebedůležitosti, který plyne z toho, že je Británie relativně velká země a bývalá supervelmoc - pocit, který v ČR neexistuje - zabraňuje průměrnému britskému divákovi, aby získal slušnou perspektivu ohledně toho, co se děje ve světě. Britskou televizi je také možno kritizovat za to, že dává příliš velký důraz na sentimentální zpravodajství. Pro mnoho lidí je jsou sentimentální zprávy nyní hlavní přitažlivostí zpravodajské redakce, a tak jsou nutné, má-li si britská televize zvyšovat sledovanost.)
Ve středu 27. ledna věnoval zpravodajský bulletin BBC v 18 hodin delší časový prostor případu ženy, která byla odsouzena za to, že bila šimpanze (aniž ho vážně zranila) než zemětřesení v Kolumbii, které usmrtilo stovky lidí. Podobně, množství vysílacího času, které britské sdělovací prostředky věnovaly soudu s britskou au pair Louise Woodwards a smrti princezny Diany bylo v příkrém rozporu s významem těchto událostí. Oba případy měly pro britskou veřejnost fascinující přitažlivost, ale vážně odlákaly pozornost od stejně důležitých událostí, k nimž docházelo jinde. Například úmrtí Matky Terezy bylo téměř úplně zastíněno pohřbem princezny Diany.
Ani BBC, ani ČT nejsou soukromé organizace, ale Česká republika, která se zbavila komunistického režimu teprve před deseti lety, se dosud nezbavila dojmu, že všechny někdejší státní, dnešní veřejnoprávní insituce musejí být nutně vázány na přání vlády. BBC je hrdá na dlouhou tradici nezávislosti na rámci britské politiky. Když dochází k politické krizi, občas se stává nezávislost BBC příčinou konfliktu mezi vládou a BBC - to se stalo například během amerického bombardování Libye v roce 1986, kdy Norman Tebbit, ministr a blízký spolupracovník konzervativní premiérky Margaret Thatcherové, kritizoval známou reportérku televize BBC Kate Adieovou za to, že ve svých reportážích nepřímo odsoudila americké bombardování, protože se v nich soustředila na civilní oběti tohoto bombardování v městě Tripolisu. Ale celkem existuje mezi BBC a britskými politiky rovnováha moci: Politikové neustále usilují o to, využívat sdělovacích prostředků jako nástroje k získání volební podpory, kdežto novináři protiútočí tím, že jim dávají ostré otázky na tělo a otevřeně je kritizují, což politiky potenciálně poškozuje.
Naproti tomu vztah mezi politiky a novináři v České republice nebyl v devadesátých letech vztahem rovného s rovným. Politikové využívali různých taktik k tomu, aby přiměli novináře, aby se ptali jen na to, co politikové chtějí slyšet. Česká televize se tak v praxi stala mluvčím českých politických stran. Nicméně alespoň projevuje neutralitu při udělování vysílacího času. Například ve zmíněných Událostech z 6.9. 1998 dostali při diskusi o výsledcích průzkumu veřejného mínění ohledně blížících se voleb do Senátu Buzková, Benešová, Lux a Ruml přesně stejné množství vysílacího času. Je to jen příklad, ale je zjevné, že si zpravodajská redakce České televize dává pozor, aby ji nikdo nemohl kritizovat, že dává přednost jedné straně před jinými.
Kritikové vysvětlují skutečnost, že zpravodajství České televize je tak neanalytické a tak nekonfrontační tím, že jsou novináři nevzdělaní. Existuje jistě málo lidí, schopných naučit novináře umění analytického přístupu. Reportéři České televize jsou na první pohled podstatně mladší než reportéři britských televizních stanic. (Je nemyslitelné, aby člověk, kterému je pod třicet let, pracoval jako moderátor a četl celostátní večerní zprávy, anebo aby byl čelným zahraničním korespondentem BBC, v České televizi však, jak se zdá, je průměrný věk jejích reportérů buď kolem třiceti anebo pod třicet.)
Samuel Christian Tucker je student středo a východoevropských studií na Glasgow University.
Poznámka JČ: Jak jsme v Britských listech před časem informovali, BBC začíná - kontroverzním způsobem - dělit zaměřením zpravodajskou relaci v 18.00 a ve 21. 00 hodin. Podvečerní půlhodinová zpravodajská relace má prý mít "lidovější" zaměření, kdežto až relace v 21 hodin má mít stoprocentně "seriózní" zaměření. Pozorovatelé to kritizují jako znepokojující porušení základního principu BBC, jímž je poskytovat všem druhům diváků pořady stejné kvality. BBC je ovšem, jako i jiné televizní stanice, v současnosti pod silním tlakem digitálního, satelitního a kabelového vysílání. Množství levných digitálních, kabelových a satelitních televizních okruhů prý brzo povede k poklesu kvality britského televizního vysílání. - Co se týče případu ženy, která byla odsouzena za to, že trápila šimpanze při cirkusovém tréninku, i seriózní britské deníky měly o této záležitosti následujícího dne velmi podrobné informace, Independent tuším skoro celou polovinu strany, z fotografiemi. (Přirozeně byly v tisku také velmi podrobné informace o kolumbijském zemětřesení, a to na první straně.) Součástí britské kultury je silná láska ke zvířatům - velmi aktivní Společnost proti trápení zvířat existuje v Británii někdy od roku 1900 a její inspektoři mají právo osoby, trápící zvířata, pohnat podle platných zákonů k soudu.
