"Vanishing point":
Horizonty ztracených perspektiv
V sérii knih od Douglase Adamse, které skvěle začínají Stopařovou příručkou... The Hitchhiker's Guide to the Galaxy, (a dále jen blednou, jako každé pokračování), najdeme celou řadu trefných satirických postřehů, v různych partiích této n-tologie. Například Zaphod Beeblebrox, se svými dvěma hlavami - který jako jediný v kosmu přežije návštěvu zařízení jménem Total Perspective Vortex (trychtýř totálního příměru). Tato rafinovaná mučírna nabízí definitivní náhled na sama sebe, kontrastuje propastnou nicotnost vlastního já proti nekonečnému vesmíru. Zaphod, který si bohatě zacestoval časem a (v budoucnosti!) zjistil, jaká neblahá zkušenost jej čeká-čekala, si nechá-nechal voperovat do mozku(ů) nějaký ochranný čip, který mu brání jakkoliv pochybovat o vlastní důležitosti, o pravdivosti svých názorů apod. Přesvědčení o vlastní neomylnosti je vlastnost žádoucí pro každého úspěšného politika, a Zaphod do dotáhne až na presidenta vesmíru. Tato schopnost sebezabednění se bohužel ve značné míře projevuje i v každém z nás - neprůstřelná to ulita blbosti.
Pražský ex-primátor prý nevidí konflikt zájmů v tom, že se nechal zaměstnat firmou, která Praze dodává elektrické osvětlení. Z jeho pohledu to jistě konflikt zájmů není - jakýpak střet, spíše je to takové užitečné, účelové souznění vlastních parciálních zájmů s pracovními povinnostmi. Takových případů je v našich novodobých dějinách několik. Celá opoziční smlouva je tohoto ražení. Do Orwellova newspeaku převlečená cynická pragmatičnost tu zastupuje etičnost, která se zdá být někde v dávném a dalekém exilu. Havlova novoroční výzva k bourání zdí bude nakonec interpretována jako pokyn k odstranění tzv "Čínských zdí" (tj. absolutní izolovanosti příbuzných transakcí, aby bylo zamezeno korupci, pozn. JČ) ve finančnictví (pokud tu nějaké jsou), v zájmu úspor na administrativě. 'Slova znamenají to, co chci aby znamenala' - jak říkal Alence v Říši divů houseňák.
Příklad skutečného konfliktu zájmů je, když se do sebe pouští svobodomyslní intelektuálové na stránkách BL, místo aby se věnovali něčemu věcnému. I tento článek je příkladem odvádění pozornosti někam na pískoviště dějin, uznávám. Poté, co v BL vyšel skvělý souhrn 40 logických pastí, které jsou běžné v lidské argumentaci, mi to ale přišlo natolik líto, co jsem četl, že apeluji na rozum.
Nevadí mi ani tak nechutné pseudo-logické kotrmelce rotačně symetrických ''ročníků" 68 a 89 - přehlídka obratnosti místo pružnosti myšlení, jako když se spolu hádají dvě hlavy Zaphoda Beeblebroxe na jednom těle. To je jen cirkus, kejklířství.
Vadí mi, že se to odehrává nad památkou člověka, který svou odpovědnost k dějinám bral vážně, a který by se v tom kontextu nekonečna, v trychtýři příměru, asi tak docela nevytratil. Jana Palacha laskavě nechte na pokoji. R.I.P. (Rest in Peace) Pro dnešní mládež je to stejně nepochopitelné, tak co je prudit. Namísto pietní vzpomínky vznešené tragedie šlo beztak o novinářský kalkul, jak zaplnit stránky. Připomínání v novinách i v BL znělo pateticko-melodramaticky a senzacechtivě vyzývavě.
Evidence návštěvnosti jednotlivých stránek BL je prima věc, ale nelze se s ní takto ohánět. To je vydírání na emocích a ponižování čtenářů. Názorová výměna Danny Novotny (taky zde) versus Jan Čulík byla tedy jakž takž na místě, ale Jindřich Pařík jim opravdu trochu ujel.
"Honza uhořel a oni se schovali, ohnuli nebo zdrhli." Oni? Zdrhli? Oni také přežívali a rozmnožovali se, aby mohla zdrhat, za plné svobody, nynější mladá generace chytráků, dobrovolně, s ohrnutým nosem. To zbabělé slovo zdrhli mi vadí. Že bych byl tehdy svými vlasteneckými a zásadovitými rodiči ve svých deseti letech 'zdrhnut' ?
Doporučuji přečíst si rozhovor s kanadským čechem a autorem Bořivojem Čelovským (*1923- ) v Reflexu 4/99 str 50-52. O svém sborníku "Emigranti" (vydalo nakladatelství Tilia koncem léta 1998) tam praví na vysvětlení titulu: "Emigranty" v názvu dávám záměrně do uvozovek, protože je pokládám za nadávku, kterou nás častují domácí politici, včetně Václava Havla. My jsme exulanti v pravém slova smyslu. Utekli jsme abychom mohli žít jako lidé, totiž svobodně." Nikdo mě asi nebude obviňovat, že jsem vůči komunistům měkký. Vážím si řadových soudruhů, kteří věřili svým vůdcům a dnes otevřeně přiznávají tento svůj omyl. Popel na hlavu si sypou alespoň tím, že se neúčastní politického života. Opovrhuji však těmi, kteří se přes noc stali vášnivými demokraty a pokračují ve své politické kariéře. Opovrhuji zvláště disidenty Pelikánova typu, jejichž podíl na násliném potlačování svobody je jasně prokázaný." ... "Je smutným osudem exilu a celého národa, že se komunismus udržel u moci tak dlouho a že jeho duch je tady pořád ještě cítit ze všech koutů veřejného života." ... "Anglické slovo 'courtesy' (ohleduplnost) se zaměňuje za "bezohlednost" zcela důsledně. "
Važme tedy svá slova. Na počátku bylo jen slovo.
Poznámka JČ: Nemohu se srovnat s představou, že člověk učiní v první části svého života určitou chybu nebo dokonce zločin a nesmí se za ni kát a odčinit ji. Ve dvacetiletí 1970 - 1990 jsem byl svědkem toho, že Jiří Pelikán odčinil své předchozí chyby nezištnou a namáhavou prací pro nezávislost Československa vrchovatě. Mimochodem je nyní nevyléčitelně nemocen.
