Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Rozhovor s americkým politologem a publicistou Andrewem Stroehleinem.

Tomáš Pecina

České elity vytvořily mýtus, že lidé by neměli zasahovat do veřejného života. To je nejvýznamnější problém. Lidé se nechali přesvědčit, že nemohou ovlivnit svou společnost

Andrew Stroehlein: Samozřejmě, že lidé, kteří se takto chovají, budou považováni tak jako tak za cizince-outsidery.

Tento problém znají všichni takzvaní "odrodilci". O Vánocích jsem hovořil s českými manželi, kteří odešli v roce 1981, ale od revoluce se každý rok vracejí. Pochopitelně jsem se jich ptal, jestli mají v úmyslu vrátit se natrvalo. Řekli, že ne. Uváděli různé důvody, jeden z hlavních ale bylo, že když o něčem diskutují se svými přáteli, pravidelně slýchávají, že tu nežili v posledních letech před pádem komunismu, v době přeměny a tak dále. Takže prý už ničemu nerozumějí a neměli by do toho mluvit. Lidé, kteří odešli, už nejsou považováni za stoprocentní součást národa.

Je zajímavé, co říkají: Odešli jsme kvůli komunismu a mysleli jsme si, že nás vyhání systém. Ale když se teď vracíme, systém už tu není, a my si uvědomujeme, že nám tady vadilo něco podstatnějšího. Nebyl to jen systém, ale něco, co stálo za ním, co ho vytvořilo a dovolovalo mu existovat.

Jistě. Když to zobecním, pro lidi zde bylo velmi těžké se mnou komunikovat. Na jedné straně proto, že nemluvím česky zcela plynně, v tom se Čechům opravdu nemohu vyrovnat. Ne všichni na Kavčích horách byli ochotni strávit se mnou trochu víc času a snažit se porozumět tomu, co říkám.

To je jedna věc. Druhý, a myslím si, že mnohem závažnější, problém spočíval v tom, že jsme přicházeli s něčím novým a neuvědomovali si, že věci tady nemohou fungovat přesně tak, jako v BBC. A lidé v ČT to odmítali. Každá novinka, to bylo něco, co Stroehlein nebo Kytka odkoukali v zahraničí.

Seznámil vás pan Puchalský se svým - nyní přísně tajným - projektem reformy?

Ne, celý jsem ho neznal, neznal ho dokonce ani Kytka.

Neudělal to na začátku a pak už to nešlo: ten projekt by byl trvalou připomínkou jeho neúspěchu.

Víte, Puchalský je velmi mladý člověk. V devětadvaceti se stal generálním ředitelem podniku se třemi až čtyřmi tisíci zaměstnanci, navíc s velkou odpovědnosti vůči veřejnosti. Nedomnívám se, že je schopen takové místo zvládnout.

(smích)Ne, bylo to ze sobeckých důvodů. Pro mě to byla příležitost poznat něco nového. Vzpomínám si, jak jsme o tom několikrát společně debatovali v Kytkově londýnském bytě. Všichni jsme mu říkali, že nedoceňuje obtížnost úkolu, který ho čeká, že podceňuje nepřátelskou náladu, se kterou se jako člověk zvnějšku setká.

Když posílám článek do Britských listů, mohu napsat cokoli. Pokud píšu jinam, musím brát více nebo méně ohled na redakční politiku. Ale nebráním se tomu, je to pro mě taková intelektuální hra - napsat článek tak, aby ho otiskli, a přesto se mi do něj podařilo dostat to, co chci...

Samozřejmě, v českém tisku existuje cenzura, to je zřejmé zvlášť na názorových stránkách. Každý v redakci ví zcela přesně, o čem se smí psát.

Ale co je zajímavé: v této zemi žije spousta novinářů, které tento systém hrozně štve, tak moc, že jsou ochotni o tom veřejně hovořit. Jsou mezi nimi dokonce i někteří šéfredaktoři.

Přesně tak, protože všichni jsou přesvědčeni, že - jak u vás říkáte - "jinak to nejde".

Kdyby se ve Spojených státech nebo Velké Británii zjistilo, že člen parlamentní komise pro sdělovací prostředky vyvíjí nátlak na ředitele televize, byl by z toho obrovský skandál. Tady se nestane nic. Lidé pokrčí rameny, řeknou si: "Ovšem, takové věci se přece dějí běžně," a tím to skončí.

Ale kdepak, česká společnost je naštvaná. Lidé cíti, že byli zbaveni práva rozhodovat. Nemohou s tím nic dělat a uvědomují si to. Vědí, že existuje korupce, že dochází k politickým domluvám na místech, kde by se to nemělo dít. Píšou o tom noviny, ale nic se nezmění. Každý říká: "To je hrůza, kam ten svět spěje?" Lidé nejsou shovívaví, vůbec ne. Strašně je to deprimuje a proto se uzavírají do sebe.

Obyčejný "člověk z ulice" je v tomto směru mnohem inteligentnější než většina tzv. intelektuálů, které jsem v České republice potkal - lidé vědí, co se děje, a vadí jim to. Jenomže v prvé řadě narážejí na národní mýtus, že Češi jsou malí a nevýznamní, že Češi neprotestují a nerebelují, že nebojují proti systému.

Ano. To je mýtus, který vytváří realitu. V učebnicích dějepisu přitom najdete mnoho situací, kdy Češi kladli odpor, bojovali a rebelovali.

Podívejte se třeba na rok 1968. Mimochodem, s tou okupací je spojen další mýtus, totiž že ruští vojáci byli necivilizovaní, na rozdíl od Čechů. Češi přitom byli - zcela oprávněně - mimořádně rozhořčeni, plivali vojákům do tváře, snažili se je všemožně vyprovokovat. Ve skutečnosti se střílelo daleko méně, než se traduje.

Ano, a komunistický režim tyto mýty úmyslně podporoval, protože pomáhaly udržovat jeho nadvládu. Po revoluci nové elity přijaly stejnou taktiku. Vzpomeňte si na článek Zdeňka Jičínského proti přímé volbě prezidenta. Je to neuvěřitelné - člen voleného zastupitelského orgánu napsal, že by se v případě přímé volby projevily temné stránky české národní povahy. Nedokážu si představit, že by ve Spojených státech, v Británii, v Německu nebo kdekoli jinde někdo řekl: "Ty volby, to je přece taková nechutnost - všechny ty billboardy, přetvářka, pomluvy, populistická gesta..." Všichni by se mu vysmáli!

Řeknu to zeširoka: České elity vytvořily mýtus, že lidé by neměli zasahovat do veřejného života. To je nejvýznamnější problém. Lidé se nechali přesvědčit, že nemohou ovlivnit svou společnost.

Naděje pro tuto zemi přichází z "venkova" - to musí být jasné každému Pražákovi, pokud aspoň jednou v životě opustil Prahu. Je to vidět dokonce i v médiích: ne, že by regionální listy představovaly fórum pro veřejnou debatu, ale píší do nich lidé, kteří uvažují jinak, nenechávají se tolik ovlivnit elitami, které by chtěly "venkov" udržovat v poslušnosti.

Veřejná debata probíhá v každé společnosti, snad s výjimkou některých fází komunismu, ale je otázkou, nakolik je otevřená. V České republice existuje mnoho tabuizovaných témat, např. proč strana, která získala téměř 12 procent hlasů, není přizvána k rozhovorům všech stran, které se po volbách dostaly do parlamentu. A nikdo mi zatím nevysvětlil, jak bylo možné zvolit prezidenta, když držitel rozhodujícího hlasu seděl ve vězení...

Jestliže se ptáte, zda tady existuje dostatečná veřejná diskuse, aby mohla přivodit změnu, odpovídám: v médiích jistě ne. Média se točí v kruhu, zajímají se jen o názory veřejných činitelů, komentářové stránky jsou k ničemu. Nová myšlenka nebo veřejná diskuse se tam nedostane.

Takže v médiích bych naději nehledal. Možná v regionálním tisku. Ten právě prožívá konjunkturu, dostává peníze zvenčí, protože lidé touží po jiných informacích, jsou otráveni tím, že každý den otevírají Mladou frontu a vidí pořád to samé.

Další nadějí pro tuto zemi je regionalizace, tedy pokud se neprovede tak šíleným způsobem, jako se o tom teď uvažuje - mám na mysli ten systém čtrnácti krajů.

(smích) Kdo říká něco takového, tak je určitě pražský intelektuál!

Víte, já dost dobře nechápu, proč nebylo možné obnovit starý systém osmi krajů. Fungovaly docela dobře, zdá se, že je zrušili proto, že všechno, co dělali komunisté, bylo považováno za špatné. Skutečně, nevím o rozumném důvodu, proč je rušit. Je to stejné, jako kdyby se měnily linky tramvají, aby nebyly stejné jako za komunismu, abychom "skoncovali s minulostí"...

To záleží především na vztahu k Evropské unii, na tom, zda a jak bude stanoveno datum vstupu. Právě jsem na toto téma dokončil článek pro The Prague Post, a mám velmi nedobrý pocit, zejména pokud se týká ekonomiky. Hovořil jsem v poslední době s mnoha českými ekonomy, a všech jsem se ptal, jestli vidí nějaké východisko ze současné situace. Nikdo takový recept neznal.

To nevím, může dojít k pohybu oběma směry. V tuto chvíli, myslím, bude ještě nějakou dobu pokračovat vývoj tak jako nyní. Sevření té takzvané "tiché dohody" elit nebude jen tak hned prolomeno, i když neočekávám, že by ještě zesílilo. Skoro bych řekl, že se nestane nic, dokud se neobjeví nějaký nový podnět, možná nová tvář.

Nebo třeba rostoucí nezaměstnanost, což je v této zemi podhoubí pro radikálně-pravicovou politiku. Nyní je Sládkova strana do značné míry v defenzívě, ale její agendu přejímá ČSSD a ODS - vzpomeňte si například na nedávné vyjádření Ivana Langra o zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem - a v menší míře také křesťanští demokraté a Unie svobody. Tyto otázky by mohly být rozhodující, zvlášť pokud se na čele radikální pravice objeví silná osobnost typu Jörga Haidera.

O systému dvou stran všichni hovoří již dlouho, a zdá se mi, že je téměř nevyhnutelný, pokud nedojde k nějakému posunu ze strany Čtyřkoalice. A to se nemůže stát, dokud bude na svém místě Jan Ruml.

Je velmi pravděpodobné, že se změní současný stav, kdy média ovládá úzká skupinka elit, která potlačuje veškeré nové názory a brání lidem klást otázky. Lidé časem přestanou být ochotni takové noviny kupovat. Velmi důležitá bude i otázka regionalizace. A když poroste nezaměstnanost a budou se zhoršovat ekonomické problémy, regiony se dají do pohybu.

Ekonomické události budou katalyzátorem změny, to je jisté, budou urychlovat politickou změnu, ale není jasné, jakou podobu bude změna mít. Mohlo by se stát, že povedou k silně protizápadním, xenofobním, protiromským náladám. Také se může stát, že urychlí vznik rozporů mezi centrem a regiony. Podívejte se, jak daleko se s touto agendou dostal Orbán v Maďarsku: v regionech pociťovaný odpor proti Budapešti mu zajistil velkou podporu.

Právě tím je v tuto chvíli Unie svobody. To je přece strana, která se vymezuje generačně - jsou to lidé, kteří patří k takzvané "Respekt generation".

Ale nejsem si úplně jist, jak bych měl odpovědět na vaši otázku. Myslím si, že v politice existují potenciální fotbalové míče - tedy ve smyslu amerického fotbalu: Uspěje ten, kdo chytí správný míč a běží s ním k čáře. Vím, které míče tu jsou: regiony versus centrum, decentralizace, atd., ale nevím, kdo ty míče zvedne, jestli to budou nové nebo existující strany. Možná to bude VRS, strana odpadlíků od SPR-RSČ. Je tu například Jan Vik, mimořádně schopný člověk, pokud se týká komunikace s médii.

Je také dost možné, že Unie svobody bude dostatečně inteligentní, aby některé z těchto témat využila. Ale především by se musela zbavit svého předsedy Rumla. Není oblíbený, jako ministr měl otřesné výsledky, je příliš spojen s jak Klausovým režimem, tak s intelektuálským disidentským hnutím, které nikdo nemá v lásce. Ruml pro svou stranu představuje absolutní politické pasívum.

Možná se toho ujme ODS, protože ta je v regionech ze všech stran - s výjimkou komunistů - nejsilnější.

A možná nás všechny velice překvapí komunistická strana.

(Foto Tomáš Pecina)

Andrew Stroehlein(nar. 1968) - V Praze žijící americký politolog, sociolog a publicista. Narodil se ve státě New Jersey, USA, vystudoval biologii na Cornellově univerzitě v New Yorku a politické vědy a sociologii ve skotském Glasgowě. V současné době je studentem londýnské univerzity a dokončuje doktorskou práci na téma Politická transformace v malých městech. Žil ve Spojených státech, ve Velké Británii, v Německu, v České republice, na Slovensku, v Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. V České republice strávil celkem čtyři roky, v roce 1998 pracoval po jistou dobu v České televizi, nyní je redaktorem anglické verze Nové přítomnosti. Pravidelně přispívá do internetových Britských listů, do Slova a do Lidových novin.

Andrew J. Horton

An English version of this article is available here in the current issue of the Electronic New Presence.

Česká komunita v Londýně si připomněla výročí smrti Jana Palacha představením hry, která usiluje o to, uzdravit rány trpké české minulosti. Bylo vhodné, že přítomen představení hry Jarmily Moserové, "Letter to Wollongong" byl Jan Kavan, současný český ministr zahraničních věcí, který, z mnoha důvodů, byl ochoten toto představení uvést.

Pokud si někdo myslel, že nikdo v Londýně nezaznamená výročí Palachovy smrti, tak se mýlil. Představení hry Letter to Wollongong se účastnila autorka Jaroslava Moserová, český velvyslanec v Británii Pavel Seifter a Jan Kavan, kontroverzní český ministr zahraničních věcí.

Kavanova přítomnost byla zvlášť vhodná. Kavan byl těsně svázán s Palachovou historií. Kavan byl totiž jedním ze čtyř prodemokratických studentů, kteří onoho večera, kdy se Palach zapálil na Václavském náměstí, napsali společně projev, který se vysílal v Československé televizi. Účelem projevu bylo odradit ostatní od toho, aby následovali v Palachových stopách a přesvědčit je, že je lepší připojit se k těm, kteří proti invazi protestují živí.

Pravděpodobnost, že by se mohli i jiní upálit, nebyla tak nepravděpodobná, jak to může znít. V Palachově dopise na rozloučenou se pravilo, že je pouze první v sérii "pochodní", kteří se rozhodli obětovat se, aby poukázali na smutný osud své země. Kavan, v úvodu ke hře, vzpomínal na to, jak byl studentský projev sepsán a jak se málem nevysílal. Síla a rozsah reakcí veřejnosti a Palachova smrt o tři dny později nakonec přesvědčily úřady, že by se projev vysílat v televizi měl. Kavan také přečetl výňatky z tohoto projevu.

Bylo také správné z jiného důvodu, že byl Kavan přítomen. Jedním z principů hry bylo vytvořit mosty mezi těmi, kteří zůstali doma, mezi těmi, kteří Československo opustili, mezi těmi, kteří setrvali ve svém odporu proti komunismu a těmi, kteří se poddali a kolaborovali. Hra Letter to Wollongong, nebo alespoň její hlavní myšlenka, je něčím, na čem má ministr Kavan osobní zájem, aby to prosazoval.

Kavanovo postavení ministra zahraničních věcí je zvlášť zranitelné, protože nejenomže spáchal údajně odporný zločin tím, že opustil Československo, když se situace začala zhoršovat (emigroval do Londýna v roce 1969), ale, a to je ještě horší, byl obviněn, že kolaboroval s komunisty.

Resentiment vůči těm, kteří emigrovali po invazi armád Varšavského paktu by neměl být podceňován. Češi často považují ty, kteří Československo opustili, za svého druhu dezertéry. Do značné míry je důkazem toho, jak intenzívní je tento pocit, skutečnost, že o restituci majetku pro ty občany, kteří emigrovali, se v podstatě v ČR neuvažuje, kdežto restituce majetku pro občany, kteří zůstali, se považuje za daleko důležitější. V důsledku hněvu, zaměřeného proti těm, kdo kolaborovali, byl v Československu schválen lustrační zákon, který zakázal kolaborantům s Stb jmenování do politických funkcí.

Na to, že Kavan žil v době "normalizace" v Londýně, pohlížejí Češi většinou s nesouhlasem, a dokonce i jen mlhavé obvinění, že možná poskytl informace - údajně jména disidentů - české tajné policii, stačí k tomu, aby to vyvolalo nepřátelství Čechů. Dokonce i Václav Havel se vyjádřil ke jmenování Jana Kavana ministrem zahraničních věcí rezervovaně. Odvolací soud v ČR očistil Kavana od všech obvinění, že poskytoval informace agentu StB, ale to nezměnilo názor lidí na něho, a Kavan musel podstoupit celou řadu soudních sporů o urážku na cti. Jeden z nich vyvolal mezinárodní pozornost, když Kavanův britský protějšek, Robin Cook, poskytl písemné prohlášení, že je Kavan "přítelem Británie".

Je těžké zjistit, do jaké míry je toto hluboké podezřívání Kavana skutečnou obavou, že důležitý vládní úřad zastává zrádce, a do jaké míry je to svého druhu psychologický přenos nevole, který je důsledkem představy, že Kavan si lehce žil v Londýně, zatímco jeho spoluobčané byli obětí útlaku. Je zjevné, že léty strávenými v zahraničí se Kavan nikomu nezavděčí, a některá obvinění, zaměřovaná proti němu a proti lidem, kteří ho obklopují, občas dosahují iracionality. Prague Post, týdeník, který vychází v Praze v angličtině, byl absurdně označen za prokomunistický list, protože se rozhodl tisknout sloupek, který píše Kavan.

Kavan ale využil příležitosti, která se mu naskytla tím, že měl možnost uvést hru Letter to Wollongong, a zaútočil na ty obviňovatele, kteří tvrdí, že spojuje-li se Kavan s Palachovým příběhem a odporem proti komunismu, je to pokrytecké, vzhledem k tomu, že možná sám s komunismem kolaboroval. V hlase se mu náhle ozval intenzívní hněv a zdůraznil, že i během doby, kdy žil v Londýně, bojoval proti invazi z roku 1968 tím, že založil tiskovou agenturu Palach Press a nadaci Palach Information and Research Trust. Mohl se také zmínit o velkém množství disidentské literatury, kterou pomáhal vydávat v zahraničí a pašovat do Československa.

Po představení hry Letter to Woolongong, která pojednává o ženě, která skončí jako kolaborantka, vznikla debata mezi přítomným obecenstvem a autorkou Jaroslavou Moserovou. Vyvinula se z toho svého druhu skupinová terapie, neboť někteří přítomní postupně vstávali a hovořili o vině, kterou pociťují. Mluvili nejen ti, kdo opustili Československo po roce 1968. Jedna žena, která emigrovala v roce 1949, hovořila o svém smutku, že nebyla v rodné zemi ve stalinských padesátých letech, a jedna Angličanka přiznala, že osobně lituje Mnichova. Moserová byla zjevně dobře zvyklá na takováto přiznání a hrála roli vedoucí terapeutky obdivuhodně: "Neměla byste mít pocit viny," naléhala na jednoho přítomného, "když pociťujete vinu, obviňujete nevinné z vaší vlastní viny." Všichni souhlasili, včetně Kavana.

Dá se předpokládat, že je Kavan hluboce zklamán, že nemá Moserová v úmyslu prezentovat svůj apel, aby došlo k porozumění a ke smíření rozděleného národa, přímo v Praze. Bezpochyby by i tam Kavan nadšeně takovou inscenaci podporoval. Avšak, navzdory tomu, že hra Letter to Wollongong byla už přeložena do češtiny, Moserová pevně trvala na tom, že hra nebude inscenována v Praze, protože by pro Pražany bylo příliš bolestné muset čelit její hlavní myšlence tak přímo. Bohužel jsem z toho místa, kde jsem seděl, neviděl na Kavanův obličej.

Andrew J. Horton

"Vanishing point":

Horizonty ztracených perspektiv

Václav Pinkava

V sérii knih od Douglase Adamse, které skvěle začínají Stopařovou příručkou... The Hitchhiker's Guide to the Galaxy, (a dále jen blednou, jako každé pokračování), najdeme celou řadu trefných satirických postřehů, v různych partiích této n-tologie. Například Zaphod Beeblebrox, se svými dvěma hlavami - který jako jediný v kosmu přežije návštěvu zařízení jménem Total Perspective Vortex (trychtýř totálního příměru). Tato rafinovaná mučírna nabízí definitivní náhled na sama sebe, kontrastuje propastnou nicotnost vlastního já proti nekonečnému vesmíru. Zaphod, který si bohatě zacestoval časem a (v budoucnosti!) zjistil, jaká neblahá zkušenost jej čeká-čekala, si nechá-nechal voperovat do mozku(ů) nějaký ochranný čip, který mu brání jakkoliv pochybovat o vlastní důležitosti, o pravdivosti svých názorů apod. Přesvědčení o vlastní neomylnosti je vlastnost žádoucí pro každého úspěšného politika, a Zaphod do dotáhne až na presidenta vesmíru. Tato schopnost sebezabednění se bohužel ve značné míře projevuje i v každém z nás - neprůstřelná to ulita blbosti.

Pražský ex-primátor prý nevidí konflikt zájmů v tom, že se nechal zaměstnat firmou, která Praze dodává elektrické osvětlení. Z jeho pohledu to jistě konflikt zájmů není - jakýpak střet, spíše je to takové užitečné, účelové souznění vlastních parciálních zájmů s pracovními povinnostmi. Takových případů je v našich novodobých dějinách několik. Celá opoziční smlouva je tohoto ražení. Do Orwellova newspeaku převlečená cynická pragmatičnost tu zastupuje etičnost, která se zdá být někde v dávném a dalekém exilu. Havlova novoroční výzva k bourání zdí bude nakonec interpretována jako pokyn k odstranění tzv "Čínských zdí" (tj. absolutní izolovanosti příbuzných transakcí, aby bylo zamezeno korupci, pozn. JČ) ve finančnictví (pokud tu nějaké jsou), v zájmu úspor na administrativě. 'Slova znamenají to, co chci aby znamenala' - jak říkal Alence v Říši divů houseňák.

Příklad skutečného konfliktu zájmů je, když se do sebe pouští svobodomyslní intelektuálové na stránkách BL, místo aby se věnovali něčemu věcnému. I tento článek je příkladem odvádění pozornosti někam na pískoviště dějin, uznávám. Poté, co v BL vyšel skvělý souhrn 40 logických pastí, které jsou běžné v lidské argumentaci, mi to ale přišlo natolik líto, co jsem četl, že apeluji na rozum.

Nevadí mi ani tak nechutné pseudo-logické kotrmelce rotačně symetrických ''ročníků" 68 a 89 - přehlídka obratnosti místo pružnosti myšlení, jako když se spolu hádají dvě hlavy Zaphoda Beeblebroxe na jednom těle. To je jen cirkus, kejklířství.

Vadí mi, že se to odehrává nad památkou člověka, který svou odpovědnost k dějinám bral vážně, a který by se v tom kontextu nekonečna, v trychtýři příměru, asi tak docela nevytratil. Jana Palacha laskavě nechte na pokoji. R.I.P. (Rest in Peace) Pro dnešní mládež je to stejně nepochopitelné, tak co je prudit. Namísto pietní vzpomínky vznešené tragedie šlo beztak o novinářský kalkul, jak zaplnit stránky. Připomínání v novinách i v BL znělo pateticko-melodramaticky a senzacechtivě vyzývavě.

Evidence návštěvnosti jednotlivých stránek BL je prima věc, ale nelze se s ní takto ohánět. To je vydírání na emocích a ponižování čtenářů. Názorová výměna Danny Novotny (taky zde) versus Jan Čulík byla tedy jakž takž na místě, ale Jindřich Pařík jim opravdu trochu ujel.

"Honza uhořel a oni se schovali, ohnuli nebo zdrhli." Oni? Zdrhli? Oni také přežívali a rozmnožovali se, aby mohla zdrhat, za plné svobody, nynější mladá generace chytráků, dobrovolně, s ohrnutým nosem. To zbabělé slovo zdrhli mi vadí. Že bych byl tehdy svými vlasteneckými a zásadovitými rodiči ve svých deseti letech 'zdrhnut' ?

Doporučuji přečíst si rozhovor s kanadským čechem a autorem Bořivojem Čelovským (*1923- ) v Reflexu 4/99 str 50-52. O svém sborníku "Emigranti" (vydalo nakladatelství Tilia koncem léta 1998) tam praví na vysvětlení titulu: "Emigranty" v názvu dávám záměrně do uvozovek, protože je pokládám za nadávku, kterou nás častují domácí politici, včetně Václava Havla. My jsme exulanti v pravém slova smyslu. Utekli jsme abychom mohli žít jako lidé, totiž svobodně." Nikdo mě asi nebude obviňovat, že jsem vůči komunistům měkký. Vážím si řadových soudruhů, kteří věřili svým vůdcům a dnes otevřeně přiznávají tento svůj omyl. Popel na hlavu si sypou alespoň tím, že se neúčastní politického života. Opovrhuji však těmi, kteří se přes noc stali vášnivými demokraty a pokračují ve své politické kariéře. Opovrhuji zvláště disidenty Pelikánova typu, jejichž podíl na násliném potlačování svobody je jasně prokázaný." ... "Je smutným osudem exilu a celého národa, že se komunismus udržel u moci tak dlouho a že jeho duch je tady pořád ještě cítit ze všech koutů veřejného života." ... "Anglické slovo 'courtesy' (ohleduplnost) se zaměňuje za "bezohlednost" zcela důsledně. "

Važme tedy svá slova. Na počátku bylo jen slovo.

Václav Pinkava

Poznámka JČ: Nemohu se srovnat s představou, že člověk učiní v první části svého života určitou chybu nebo dokonce zločin a nesmí se za ni kát a odčinit ji. Ve dvacetiletí 1970 - 1990 jsem byl svědkem toho, že Jiří Pelikán odčinil své předchozí chyby nezištnou a namáhavou prací pro nezávislost Československa vrchovatě. Mimochodem je nyní nevyléčitelně nemocen.

Srovnání Událostí České televize a BBC Television News

Samuel Christian Tucker

Celkově řečeno, jsou jednotlivé zprávy, které se vysílají ve zpravodajství britské televize, delší než zprávy v České televizi. Půlhodinová zpravodajská relace televize BBC v 18 hodin v pondělí 24. ledna 1999 obsahovala dvanáct zpráv, ve středu 26. ledna obsahovala jen deset zpráv. Obdobný zpravodajský bulletin České televize, který se vysílal v 19.15 dne 7. září 1998 (bylo to také pondělí) obsahoval čtrnáct zpráv a v pondělí 19. října 1998 vysílala v Událostech Česká televize celkem šestnáct zpráv.

Dal by průměrný televizní divák přednost tomu, aby v třicetiminutovém televizním zpravodajství bylo deset nebo dvacet jednotlivých zpráv? Výhoda zpravodajské relace s větším počtem zpráv je v tom, že divákovi se dostane širšího přehledu, co se děje ve světě, zatímco výhoda menšího počtu zpráv spočívá v tom, že každá zpráva je podrobnější, analytičtější a poskytne divákovi hlubší porozumění daného problému.

Zpravodajství České televize má tendenci vysílat větší počet kratších zpráv. Snad je možno učinit paralelu se systémem českého středního školství (zejména v humanitních oborech jako je historie či literatura), kde se také v ČR běžně obětuje hloubka, aby žák získal širší přehled. Průměrný český šestnáctiletý student pravděpodobně slyšel jména jako je Goethe či Moliere, protože v hodinách literatury se ve škole čeští studenti naučili jejich jména. Je nepravděpodobné, že by průměrné britské dítě znalo jména těchto autorů. Důvod je dvojí: v britských školách se vyučuje menší počet autorů, a to podrobněji. Také se tam vyučují převážně autoři, kteří psali anglicky, a žákům a studentům se nepředkládá všeobecný přehled evropské literatury.

Proč existuje mezi oběma školskými systémy tento rozdíl? Částečně je to bezpochyby důsledek marxistického systému vzdělávání v České republice, který podporoval učení se nazpaměť nesporných, historicky dokázaných faktů; rozdíl je však také důsledkem toho, že se Česká republika považuje za malou zemi a ve snaze najít své místo ve světě musí zajistit, aby její děti měli solidní přehled o světových událostech. To možná také vysvětluje, proč se ve zpravodajských relacích České televize vysílají zprávy, které jsou kratší a méně podrobné, ale zabývají se širším okruhem témat, zejména v oblasti zahraniční politiky, než britské televizní zpravodajství.

České televizní zpravodajství ze zahraničí je však kritizováno z těchto důvodů: často jsou přímo přebírány záběry mezinárodních tiskových agentur a zahraniční zpravodajství ČT jasně neukazuje, jak ve skutečnosti lidé žijí v jiných zemích, a předkládá události vytržené z kontextu. (Například, v Událostech České televize z 6. září 1998 vysílala Česká televize záběry demonstrace černošských muslimů v USA, kteří požadovali, aby bylo proti bělošským Američanům a židům použito násilí, avšak reportáž nevysvětlila pořádně původ muslimského hnutí ani motivaci demonstrantů.)

Avšak, alespoň, vzhledem k tomu, že se větší množství zpráv týká zahraniční problematiky, průměrný Čech ví víc o tom, co se děje ve světě, než jeho britský protějšek. Pokud se to nějakým způsobem netýká britských občanů, pokud se to netýká významné světové mocnosti nebo bývalé britské kolonie, zahraniční zpravodajství v hlavních večerních zprávách BBC je dost omezeno. Britský pocit sebedůležitosti, který plyne z toho, že je Británie relativně velká země a bývalá supervelmoc - pocit, který v ČR neexistuje - zabraňuje průměrnému britskému divákovi, aby získal slušnou perspektivu ohledně toho, co se děje ve světě. Britskou televizi je také možno kritizovat za to, že dává příliš velký důraz na sentimentální zpravodajství. Pro mnoho lidí je jsou sentimentální zprávy nyní hlavní přitažlivostí zpravodajské redakce, a tak jsou nutné, má-li si britská televize zvyšovat sledovanost.)

Ve středu 27. ledna věnoval zpravodajský bulletin BBC v 18 hodin delší časový prostor případu ženy, která byla odsouzena za to, že bila šimpanze (aniž ho vážně zranila) než zemětřesení v Kolumbii, které usmrtilo stovky lidí. Podobně, množství vysílacího času, které britské sdělovací prostředky věnovaly soudu s britskou au pair Louise Woodwards a smrti princezny Diany bylo v příkrém rozporu s významem těchto událostí. Oba případy měly pro britskou veřejnost fascinující přitažlivost, ale vážně odlákaly pozornost od stejně důležitých událostí, k nimž docházelo jinde. Například úmrtí Matky Terezy bylo téměř úplně zastíněno pohřbem princezny Diany.

Ani BBC, ani ČT nejsou soukromé organizace, ale Česká republika, která se zbavila komunistického režimu teprve před deseti lety, se dosud nezbavila dojmu, že všechny někdejší státní, dnešní veřejnoprávní insituce musejí být nutně vázány na přání vlády. BBC je hrdá na dlouhou tradici nezávislosti na rámci britské politiky. Když dochází k politické krizi, občas se stává nezávislost BBC příčinou konfliktu mezi vládou a BBC - to se stalo například během amerického bombardování Libye v roce 1986, kdy Norman Tebbit, ministr a blízký spolupracovník konzervativní premiérky Margaret Thatcherové, kritizoval známou reportérku televize BBC Kate Adieovou za to, že ve svých reportážích nepřímo odsoudila americké bombardování, protože se v nich soustředila na civilní oběti tohoto bombardování v městě Tripolisu. Ale celkem existuje mezi BBC a britskými politiky rovnováha moci: Politikové neustále usilují o to, využívat sdělovacích prostředků jako nástroje k získání volební podpory, kdežto novináři protiútočí tím, že jim dávají ostré otázky na tělo a otevřeně je kritizují, což politiky potenciálně poškozuje.

Naproti tomu vztah mezi politiky a novináři v České republice nebyl v devadesátých letech vztahem rovného s rovným. Politikové využívali různých taktik k tomu, aby přiměli novináře, aby se ptali jen na to, co politikové chtějí slyšet. Česká televize se tak v praxi stala mluvčím českých politických stran. Nicméně alespoň projevuje neutralitu při udělování vysílacího času. Například ve zmíněných Událostech z 6.9. 1998 dostali při diskusi o výsledcích průzkumu veřejného mínění ohledně blížících se voleb do Senátu Buzková, Benešová, Lux a Ruml přesně stejné množství vysílacího času. Je to jen příklad, ale je zjevné, že si zpravodajská redakce České televize dává pozor, aby ji nikdo nemohl kritizovat, že dává přednost jedné straně před jinými.

Kritikové vysvětlují skutečnost, že zpravodajství České televize je tak neanalytické a tak nekonfrontační tím, že jsou novináři nevzdělaní. Existuje jistě málo lidí, schopných naučit novináře umění analytického přístupu. Reportéři České televize jsou na první pohled podstatně mladší než reportéři britských televizních stanic. (Je nemyslitelné, aby člověk, kterému je pod třicet let, pracoval jako moderátor a četl celostátní večerní zprávy, anebo aby byl čelným zahraničním korespondentem BBC, v České televizi však, jak se zdá, je průměrný věk jejích reportérů buď kolem třiceti anebo pod třicet.)

Samuel Christian Tucker je student středo a východoevropských studií na Glasgow University.

Poznámka JČ: Jak jsme v Britských listech před časem informovali, BBC začíná - kontroverzním způsobem - dělit zaměřením zpravodajskou relaci v 18.00 a ve 21. 00 hodin. Podvečerní půlhodinová zpravodajská relace má prý mít "lidovější" zaměření, kdežto až relace v 21 hodin má mít stoprocentně "seriózní" zaměření. Pozorovatelé to kritizují jako znepokojující porušení základního principu BBC, jímž je poskytovat všem druhům diváků pořady stejné kvality. BBC je ovšem, jako i jiné televizní stanice, v současnosti pod silním tlakem digitálního, satelitního a kabelového vysílání. Množství levných digitálních, kabelových a satelitních televizních okruhů prý brzo povede k poklesu kvality britského televizního vysílání. - Co se týče případu ženy, která byla odsouzena za to, že trápila šimpanze při cirkusovém tréninku, i seriózní britské deníky měly o této záležitosti následujícího dne velmi podrobné informace, Independent tuším skoro celou polovinu strany, z fotografiemi. (Přirozeně byly v tisku také velmi podrobné informace o kolumbijském zemětřesení, a to na první straně.) Součástí britské kultury je silná láska ke zvířatům - velmi aktivní Společnost proti trápení zvířat existuje v Británii někdy od roku 1900 a její inspektoři mají právo osoby, trápící zvířata, pohnat podle platných zákonů k soudu.

Dvě "generační" poznámky

Jiří Guth

1) Většinu foglarovek jsem znal z vydání z konce 60.let, Holubovy peripetie z 50. a 60.let jsem vůbec neznal (vlastně až do "Osočení"). Byl jsem určitě klukem a nevím, jestli jsem intelektuál (mám jeden VŠ titul, rád čtu a píšu). Foglar pro mě, pro mé rodiče i děti znamená mnohonásobně víc, než Holub. Holubovy básně mě příliš neoslovily, doma mám jen jeho "zcela malou knížku" Ne_patrně_ne. Ostatně víc než básněmi se mi v osmdesátých letech představoval M.Holub reportážemi a esejemi z různých světových kongresů básníků a spisovatelů, což, přiznám se, mnoho mé důvěry nevzbudilo. Podezříval jsem ho, že světovou proslulost si získal právě (sebe)prezentací, k níž měl jako jeden z mála možnosti, schopnosti i prostředky. Leč ta proslulost je neoddiskutovatelná, pročež si myslím, že významnější připomenutí si zasloužil! Rozhodně bych však neočekával, že to bude v MFD, před časem trefně označené (tuším asi před dvěma lety zrovna v BL) jako "vyšší bulvár". Zato Lidové noviny mě zklamaly ne snad nekrologem, ale zato pozorností, kterou věnují osudu Foglarovy pozůstalosti a autorských práv a možným sporům o ně. Pozorností zbytečně velkou.

2) Šedesátý osmý jsem sice zažil, ale pochopitelně nijak aktivně neprožil. Jsem prý očitým svědkem Palachova sebeupálení, ale moje nejstarší vzpomínka, kterou mám (právě z té doby) se týká naší první televize: když jsme ji poprvé zapnuli, dávali fotbal. Ovšem "rodinné" balíky deníků, Literárek (pod všemi jmény), Reportéra či Plamene z druhé poloviny šedesátých let se staly mou nepovinnou četbou nedlouho poté, co jsem se naučil číst. Palachovu smrt jsem vnímal jako tečku za významnou periodou, trochu jako smrt Čapkovu v závěru roku 1938.

Od tohoto přirovnání s dovolením odpíchnu další úvahu: obnova demokracie v r. 1945 a) se musela nějak vztáhnout k první republice, b) chtěla a snad i měla z ní nepřevzít to špatné (už nepoužitelné) a c) se to tak docela nepodařilo (=nepodařilo se převzít do dobré a to špatné, ty skvrny, sice bylo z velké části odstraněno, ale za cenu porušení podstaty látky). Obnovu demokracie v r. 1989 analogicky nepokládám za zcela zvládnutou (nevyužili jsme zdaleka všechno "to dobré" z osmašedesátého a v obavě z převzetí "toho špatného" vzniklo několik přehmatů) , ale snad ne tak fatálně, jako v letech 1945-48. Už jsme zvládli třikrát tolik, devět let.

Zpět k tématu: činy i slova z let 1967-69 (včetně Palachovy smrti), jak jsem je znal z dokumentů a periodik, mi po celé dospívání byly zásobárnou příkladů, že může být líp (než bylo za normalizace). Pašované zprávy zpoza železné opony a historie první republiky to samozřejmě ukazovaly taky, ale vnímal jsem je jako vzdálenější a jaksi méně reálné.

Zdůraznění Palachova odkazu jenom v impulsu pro lednové demostrace v r. 1989 mi připadá hrozně zploštěné, zesymbolizované. Mně osobně cena jeho oběti průběžně ukazovala, o jak moc vlastně v Pražském jaru šlo.

Jiří Guth

Poznámka JČ: V některém z příštích vydání BL přineseme pár básní Miroslava Holuba.

Pomozte nemocnému rakovinou!

obracim se na vas o pomoc jmenem meho pritele J. Pesty , jehoz zena onemocnela pred dvema lety tezkou chorobou (32 let).

V tuto chvili je v kriticke situaci - metastaze na plicich a jatrech!!!!

Z nemocnice (na Zlutem kopci v  Brne) ji propustili, protoze veskere pokusy o leceni neuspely (vcetne chemoterapie cis-platinou).

Vzhledem k tomu, ze uroven lekarske vedy je v zahranici na vyssi urovni nez u nas, je mozne, ze nekdo z vas muze poradit na koho se obratit, jaka lecba by se dala jeste zkusit (vcetne alternativni mediciny!!!), proste cokoli co by mohlo pomoci!!!!! Verim, ze pochopite duvody, ktere nas vedly k tomu, abychom se obratili i na vas.

Veskerou korespondenci odesilejte primo Mgr. Pestovi na jeho E-mail jpesta@app.cz (odjizdim na 3 tydny do zahranici a vase odpoved by se nedostala k cloveku, ktery na ni ceka)!!!

s diky

Honza Palecek

Jan Palecek, Ph.D.

Institute of Biophysics

Kralovopolska 135

Brno 612 65

Czech Republic

tel.: 05/41517102

FAX: 05/41211293

Stanovisko skupiny pro telekomunikace a informatiku ČSSD:

Dr. Jiří Kofránek, CSc.

Předseda odborné pracovní skupiny pro telekomunikace a informatiku ČSSD

* TETRA je akronymem názvu Terresterial Trunked Radio - mezinárodního standardu ETSI

** ETSI - European Telecommunications Standard Institute - Evropský institut pro telekomunikační normy

*** TETRAPOL - název odvozen od jména dceřinné společnosti koncernu MATRA - nezaměňovat se systémem "TETRA"