Jeden z hrdinů v České republice velmi populárního humoristického románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni, major Terazky, který v 50. letech slouží své socialistické vlasti stejně oddaně, jako předtím za války sloužil zájmům Třetí říše v oddílech slovenské armády, proslul dnes již okřídleným výrokem: “Čo bolo, to bolo, terazky som majorom!"

Česká média byla na počátku 90. let takových majorů Terazků plná: noví lidé nebyli až na výjimky k mání a nejedna redakce dokázala proplout revolučními změnami s nejvýš kosmetickou obměnou osazenstva. Ti, kdo ještě před několika měsíci oslavovali moudrou politiku komunistické strany, láli představitelům disentu (pro které komunistický tisk používal půvabné označení “samozvanci a zaprodanci") a slibovali, že napnou všechny síly ke splnění závěrů toho či onoho stranického sjezdu, získali ze dne na den svobodu slova.

Tito redaktoři, vesměs zkušení praktici, stanuli před dilematem. Kdyby připustili, že novinářství je oborem, v němž je dodržování etických norem sine qua non, museli by pro sebe vyvodit jediný závěr: lhali jsme, přizpůsobovali své psaní stranickým direktivám, tudíž jsme se zpronevěřili profesionální cti a musíme odejít. Pokud chtěli setrvat - a to až na výjimky chtěli všichni - bylo třeba předstírat, že v novinářství o etiku vlastně vůbec nejde: je to povolání jako každé jiné, jeden a týž člověk může psát stejně pro fašisty, pro komunisty nebo pro demokraty. Osobní názor redaktora nebo komentátora není podstatný - skutečný profesionál se pozná podle toho, že dokáže napsat angažovaný článek na jakékoli téma a umí obhájit jak tvrzení, tak jeho přesný opak.

Co se v české mediální krajině odehrálo v první polovině 90. let, se dá označit anglickým termínem pendulum effect - “kyvadlový jev". Dříve prokomunističtí novináři cítili své bývalé angažmá jako jistý druh provinění, jež chtěli odčinit stejně angažovanou službou novému společenskému zřízení. Těmto kajícníkům však ušla maličkost: demokratické společnosti prospějí takoví novináři, kteří kritizují a zpochybňují činy establishmentu, odhalují korupci ve státní správě, kontrolují, jak úředníci hospodaří s penězi z veřejných rozpočtů. Ničemu takovému se psaní českého tisku na počátku 90. let ani vzdáleně nepodobalo.

Stejně jako do té doby adorovali komunistickou stranu a její představitele, čeští novináři se jali velebit nové tváře na politické scéně, zejména pak velekněze české pravice, premiéra a předsedu Občanské demokratické strany (ODS) Václava Klause, ministra průmyslu a obchodu za Občanskou demokratickou alianci (ODA) Vladimíra Dlouhého a “otce kupónové privatizace" Tomáše Ježka (ODA).

Stejně nekritickému obdivu se v médiích těšily i transformační projekty. Kupónová privatizace, při níž byla velká část státních podniků přeměněna na akciové společnosti a jejich akcie rozdány rovným dílem mezi obyvatelstvo, stála mimo vší kritiku, přestože se záhy ukázalo, že neregulovaný kapitálový trh a stav faktické nevymahatelnosti práva (v souladu s Ježkovým diktem, že ekonomové musejí při privatizaci předběhnout právníky) vedl k nekontrolovanému přelévání aktiv privatizovaných společností a investičních fondů do firem vlastněných manažery, jevu, pro nějž se později ujal termín “tunelování".

V první polovině 90. let, kdy se česká společnost ještě zdaleka nezotavila z totalitního marasmu, psaly místní noviny o středoevropském ekonomickém zázraku, Václav Klaus, obdivovatel Margaret Thatcherové a vyznavač thatcherismu, byl pasován do role žáka, který překonal svého učitele. Média pěla ódy na úspěšnou, již téměř dokončenou privatizaci, komentátoři se posmívali sousedním zemím, jež - evidentně díky neschopným “levicovým" vládám - za Českou republikou daleko zaostávaly.

Být “pravicový" bylo příkazem doby podobně, jako ve 30. letech bylo v módě hlásit se k levici. Novináři s oblibou citovali von Hayeka, Paula Johnsona nebo Rogera Scrutona, a kdo si dovolil o věrohodnosti tohoto mediálně-politického divadla zapochybovat, byl bez milosti vyobcován.

Kde je Bůh, musí být i ďábel. Jak bylo řečeno, v první polovině 90. let byly salonfähig pouze orthodoxní pravicové názory. Vyjádřit levicový názor bylo projevem plebejskosti a přijít s názorem komunistickým, to se rovnalo společenské sebevraždě.

Pro české novináře byli komunisté hořkou výčitkou svědomí, připomínkou jejich vlastního ponížení v předcházejícím období. Protože stejnou výčitku představovali i pro značnou část populace, která dokázala nalézt s totalitní diktaturou v období tzv. normalizace nepříliš důstojný modus vivendi, antikomunismus mocně rezonoval ve všech vrstvách společnosti.

S komunisty se nediskutovalo na věcné, nýbrž na emocionální úrovni. V české společnosti má pevné místo představa, že každý argument potřebuje “legitimaci": argument může být neoprávněný buď proto, že je chybný, nebo že ho pronáší nedůvěryhodná osoba. Komunisté přivodili v naší zemi čtyřicet let totality, ergo jsou doživotně diskvalifikováni z diskuse. Tvrdí komunista, že platí Pythagorova věta? Pak je o tom třeba začít vážně pochybovat!

Ne snad, že by Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) přicházela s převratnými recepty na řešení ekonomických a společenských problémů nebo se zřekla představy rozsáhlého znárodňování privatizovaného majetku, faktem však je, že její umlčování a vytlačování ze sdělovacích prostředků přispělo k vytvoření názorového monolitu, který velmi napomohl vzniku nové mediální totality.

Když v parlamentních volbách v roce 1996 získaly tzv. pravicové strany méně než polovinu křesel v parlamentu, nastalo v řadách dříve komunistických, nyní pravicových novinářů zděšení. První výtka směřovala k voličům. Volit levicovou Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) Miloše Zemana bylo označováno málem za vlastizradu. V prvním povolebním projevu, kdy bývá zvykem poděkovat voličům za účast ve volbách, se Václav Klaus na voliče bezprecedentně obořil a vytkl jim, že prokázali, kolik z nich touží po pečovatelském státu, jak málo lidí je schopno postarat se sami o sebe. Novináři, pro něž bylo slovo Klausovo neméně svaté jako předtím slovo Husákovo a Brežněvovo, se uctivě přidali. Jsou Češi vážně nepoučitelní? - tak a podobně zněly reakce tisku na první polistopadové volby, kdy v České republice nezvítězila pravice.

Další vývoj na české politické scéně je dostatečně znám. Klaus sice ještě dokázal sestavit menšinovou vládu, ale ta se na konci roku 1997 rozpadla poté, co se na veřejnost dostaly informace o obrovských finančních skandálech kolem financování ODS. Od ODS se pak odštěpila frakce Unie svobody (US) a takto oslabená strana už nebyla schopna vyhrát předčasné volby, konané v červnu 1998. K moci se v České republice poprvé od roku 1989 dostala levice, i když menšinová vláda ČSSD dosud visí na tenké nitce tzv. opoziční smlouvy - fakticky paktu o neútočení - mezi ČSSD a ODS.

Sdělovací prostředky reagovaly podle očekávání. Vrhly se na nové muže u vesla a všemi prostředky se snažily vládu premiéra Zemana diskreditovat. Ukázala se však komická věc: protože novináři nebyli zvyklí představitele moci kritizovat (a čtenáři ostatně ani nedokázali takové informace adekvátně zpracovat), diskreditační kampaň skončila fiaskem. Objevilo se tolik potenciálně dehonestujících informací, že kdyby média přišla s něčím skutečně závažným, zapadlo by to asi tak, jako zanikne siréna autoalarmu na parkovišti plném aut, kde dochází k falešnému poplachu několikrát za noc.

V těchto týdnech a měsících české sdělovací prostředky, stejně jako celá společnost, pomalu střízlivějí z tržní euforie. Čeká je období kocoviny. Že jsou věci složitější, než se zdálo, je jasné už nyní; český novinář se však za léta Klausovy éry nenaučil ani základům toho, o co v této profesi jde, a tak nastávající fáze bolestného probouzení bude patrně velice dlouhá...

Nejvýraznějším a zároveň nejtypičtějším fenoménem na českém trhu papírových deníků je Mladá fronta, před Listopadem tiskový orgán Socialistického svazu mládeže (SSM). Vlastně bychom měli říkat Mladá fronta DNES, protože na počátku 90. let redaktoři Mladé fronty využili mezeru v zákoně o majetku bývalého SSM, založili deník s podobným názvem a vše, od redakčního know-how přes grafickou podobu listu až po databázi předplatitelů zprivatizovali - jak se v Čechách říká, “za pět prstů" - do vlastních rukou.

Mladá fronta je typickým produktem novinářských rutinérů, deníkem ve všem se přizpůsobujícím požadavkům tzv. “malého českého člověka". Články jsou krátké, komentáře neambiciózní, jednoduché, předvídatelné a k uzoufání se opakující. Redakce přísně dbá, aby nic nenarušilo stereotypní vidění světa, v němž je čtenář utvrzován. Četba Mladé fronty nemůže překvapit a je přesným opakem intelektuálního dobrodružství: je to každodenní poselství rutinního novináře rutinnímu čtenáři, rituál, při němž se občan ubezpečuje, že myslí stejně jako většina, a je tedy “normální". Zdá se, že poptávka po tomto typu žurnalismu je v České republice značná: Mladá fronta má stabilně vysoký náklad a je finančně rentabilní.

Lidové noviny, list ušlechtilého předválečného a samizdatového původu, jsou ambicióznější. Zaměřují se na středostavovského čtenáře, určitý prostor věnují kultuře a umění, jejich komentáře jsou pestřejší, delší a propracovanější než v Mladé frontě. Ostentativně deklarovaná pravicovost listu však způsobuje komický efekt: ať je vnitropolitický komentář o čekmoli, vždy musí skončit kritikou a odsudkem vlády Zemanových socialistů - Kartágo budiž zničeno. Intelektuálský akcent v profilu Lidových novin vede též k sebezničující praxi publikování “zasloužilých" autorů, bez ohledu na to, zda jsou jejich texty vůbec ke čtení. Narazí-li na výtisk Lidových novin náhodný čtenář a na komentářové dvojstraně spatří vedle sebe článek např. Petra Příhody a Jiřího Peheho, dvou zřejmě nejnudnějších patronů mezi externími komentátory listu, stěží si takové noviny ještě kdy koupí. Přestože jsou Lidové noviny velmi vlivné, co do velikosti nákladu zůstávají outsiderem a existují důvodné obavy, že letošní nebo nejvýš příští rok bude znamenat jejich zánik.

Jedinou významnou výjimku z řady pravicových deníků představuje Právo, faktický pokračovatel neblaze proslulého komunistického Rudého práva, “zprivatizovaný" na hraně zákona obdobným způsobem jako Mladá fronta. Protože jeho redaktoři neprošli fází pravicovosti, jsou komentáře Práva věcnější, objektivnější a analytičtější než materiály publikované v Mladé frontě a Lidových novinách. To však neznamená, že by Právo bylo nezávislé. Právě naopak - příklon listu ke stranické linii sociálních demokratů a rigorózní ideologické limity, které nepřipouštejí publikaci čehokoli jiného než názorů prověřených levicových komentátorů a analytiků, eventuálně článků samotných členů vedení ČSSD, vysloužil Právu na podzim loňského roku největší pohanu, jakou mohou noviny v demokratické zemi utrpět: premiér Zeman Právo pochválil a doporučil jako vhodnou četbu členům své strany. Hlídací pes byl pohlazen a dostal kost - od zloděje.

Nepočítame-li marginální TV Prima, český divák má na výběr ze dvou televizních stanic s celoplošným pokrytím území státu signálem.

Veřejnoprávní Česká televize (ČT) si dosud uchovala mnohé rysy totalitní předchůdkyně, z níž se transformovala. Zpravodajství je prkenné, od redaktorů se očekává poslušnost, jakákoli iniciativa a invence jsou potlačovány; serióznost se mylně zaměňuje za nekonfliktnost a servilitu. Počátkem loňského roku nastoupil do ČT nový generální ředitel, ani ne třicetiletý Jakub Puchalský. Přestože přišel s ambiciózním projektem přeměny zpravodajství po vzoru BBC, byl Puchalský od počátku pod silným politickým tlakem, takže neuhájil svého klíčového muže v čele zpravodajské redakce ani dva měsíce a postupně se sám podvolil stávající praxi afirmativního, “přitakávacího" televizního žurnalismu.

Vůbec nejvlivnějším českým médiem je TV Nova, komerční stanice ovládaná americkou finanční skupinou kolem Ronalda Laudera. Díky vynikajícímu marketingu, zaměřenému na “spodní segment" trhu, silnému kapitálovému zázemí a profesionálnímu programmingu se TV Nova za pět let své existence vypracovala v jednu z nejúspěšnějších televizních stanic v Evropě. Ačkoli se jedná o ryze komerční televizi, klade Nova velký důraz na zpravodajství. Důvodem je jednak poptávka, kterou selhávající veřejnoprávní ČT nedokáže uspokojit, jednak politika cukru a biče, již TV Nova praktikuje vůči představitelům českého státu. Její lobbying je tak účinný, že Nova dokázala prakticky eliminovat regulaci komerčního vysílání a stala se postrachem místních politiků: nebýt zadobře s ředitelem Novy, jemuž v Praze přezdívají český Berlusconi, znamená mít v politice velké problémy.

Jestliže by někdo nevěděl nic o České republice a chtěl si udělat obrázek pouze četbou českých novin nebo sledováním televize, musel by dojít k závěru, že je to mnohamilionová, ekonomicky zcela soběstačná země, která si může dovolit luxus zajímat se o dění v okolním světě víceméně jako o kuriozitu - tak sebestředné a do vnitřních problémů zahleděné je současné zpravodajství českých sdělovacích prostředků.

Tato uzavřenost světu dostupuje vrcholu ve večerních zprávách obou velkých televizí. Nejdůležitější zprávou zpravidla bývá - fakticky banální - slovní přestřelka mezi představiteli politických stran, donekonečna se rozpitvávají proběhlá či nadcházející hlasování ve sněmovně (Česká televize má přibližně stejný počet parlamentních zpravodajů jako stálých zpravodajů v zahraničí), politici odpovídají nikoli na otázky související s tím, jak zastávají svou veřejnou funkci, ale na to, zda je pro jejich stranu do budoucna přijatelná ta či ona koalice a budou-li oni sami kandidovat do některé stranické funkce. Divák - snad dosud pod vlivem abstitnenčního syndromu po období absence politiky za totality - tyto bezcenné slovní eskapády hltá bez dechu; protože nemá nic, s čím by mohl srovnávat, po čase akceptuje předkládanou látku i absurdní novořeč, jíž k němu politici promlouvají, jako normu.

Zvláštností elektronických médií (tj. rozhlasu a televize) v České republice - a zároveň prvkem absurdity non plus ultra - je neexistence nezávislých politických analytiků. Politici si vystačí sami. Jeden divadelní kritik trefně přirovnal českou praxi k situaci, že by si herci sami psali recenze na svá představení.

Tristní skutečností je, že obě televize jsou značně pragocentrické, takže i když Prahu obývá méně než 15 % obyvatel České republiky, zprávy z ostatních regionů a z komunální politiky jsou jen povinným přívažkem zpráv “z vysoké politiky" a zpráv pražských. Symptomaticky se nepražské zprávy označují jako zpravodajství “z krajů" - je to stejně komické, jako kdyby NBC nebo CNN odvysílala blok událostí z Washingtonu a pak uvedla “news from the states", popř. BBC zrušila své “British news" a pro vše nelondýnské zavedla termín “news from the counties".

Paroxysmatickým svátkem televizní obludnosti bývá volební zpravodajství. Obě stanice soupeří, aby odvysílaly co nejvíc hodin ze zvláštních volebních studií a zorganizovaly co nejdelší volební debaty (v nichž ovšem žádný z politiků neřekne nic kromě banalit - stěží lze očekávat, že by někdo byl ochoten mluvit o příští koalici hodinu po volbách, nebo dokonce v jejich průběhu, jen na základě předběžných odhadů). Informační hodnota není větší, než kdyby televize nechala projet po obrazovce ve spodním řádku percentuální zisky jednotlivých stran. V takovém případě by ovšem politici nedostali tribunu ke spekulacím, kdo je “skutečným vítězem" voleb (v České republice to jsou pravidelně dvě až tři strany), “jaké signály k nám vysílají voliči" (obvykle chtějí - soudě podle vyjádření politiků - pravicovou, levicovou i středovou vládu zároveň - vždy ovšem pod vedením strany, z níž pochází mluvčí) a kdo zavinil tentokrát, že k volbám přišlo ještě méně lidí než minule.

Izolace je nejen prostorová, ale i časová. O Evropanech se říká, že jsou fascinováni vlastní historií; Češi, minimálně jak se to projevuje v českých médiích, jsou v tomto směru výjimkou z pravidla - jsou přesvědčeni, že historie je irelevantní. Zabývá-li se dnes ještě tisk v České republice historií, pak povrchně a v groteskní zkratce.

Čtyřicet let, po která v zemi vládl totalitní systém, je vytěsňováno z kolektivní paměti, vytváří se iluze, že národ se v té době dichotomicky rozdělil na zlé, zločinné usurpátory-komunisty a na ostatní, jejich oběti, což jsme vlastně “my všichni".

Novináři - a vůbec národní elita - logicky nemají zájem zabývat se obdobím, kdy oni sami trestuhodně selhali. Proto bylo třeba najít náhradní viníky.

Obětí očistého rituálu se v České republice stali evidovaní spolupracovníci Státní bezpečnosti (StB). V roce 1991 přijatý a pak až do konce roku 2000 prodloužený “lustrační zákon" zbavil všechny, které Státní bezpečnost evidovala jako své spolupracovníky, stejně jako další plošně definované skupiny osob (např. bývalé funkcionáře komunistické strany), možnosti pracovat ve státní správě, v armádě a v policii. Zároveň se proti těmto lidem rozběhla defamační mediální kampaň, která trvá dodnes; jeden český elektronický deník například nedávno přišel s názorem, že spolupracovníci StB jsou vlastně ti samí lidé jako “tuneláři", tj. ti, kdo nezákonným způsobem odčerpali majetek privatizovaných podniků na úkor ostatních, zejména drobných akcionářů.

Mezi souhlasem spolupracovat s StB, často vynuceným hrozbami nebo nátlakem, a skutečnou spoluprací stál ovšem ještě jeden krok, který učinila jen menší část evidovaných spolupracovníků. Potřeba očistného účinku však byla tak silná, že o obsah údajné spolupráce se nikdo nezajímal; být na seznamu znamenalo stát se implicite patentním škůdcem a nepřítelem, nebýt evidován bylo propustkou k občanským právům.

Není divu, že prostředí diskontextuality a iracionality, plné povinných mýtů a tabuizovaných témat, nesvědčí analytickému myšlení, a tak se komentáře a analýzy českého tisku točí v kruhu.

Cenzura v České republice oficiálně neexistuje, přesto však spektrum názorů, které jednotlivé deníky nebo televizní stanice připouštějí, je pozoruhodně úzké. Jeden z mých přátel, cizinec, který nemá zkušenosti s publikováním v posttotalitních zemích, mi nedávno s pobavením popisoval vyjednávání s vedoucím redaktorem přílohy jistého “pravicového" deníku: Může napsat cokoli, ale aby jeho článek skutečně vyšel, k tomu je potřeba dodržet několik praktických doporučení. Pak následoval výčet institucí, osob a témat, o kterých je třeba psát pozitivně, o kterých negativně a o kterých je lépe vůbec se nezmiňovat.

Prostředky mediální manipulace bývají i subtilnější. TV Nova například uvádí každý týden velmi populární pořad Kotel, v němž vybraný politik předstoupí před několik desítek rozvášněných “lidí z ulice" v hledišti, kteří mu smějí položit libovolnou otázku. Pořad, jehož znělka i studio navozují asociace pekla, se vysílá živě a zpravidla se zvrhne v příval invektiv a bezcenné málo koherentní argumentace. Kdykoli chce politik některou věc objasnit důkladněji, moderátorka mu vezme slovo - v tomto smyslu má Kotel vskutku dantovské atributy. Nedávno vyšlo najevo, jak je publikum do Kotle vybíráno: Zájemci se hlásí telefonicky a operátor se jich zeptá, zda mají k hostu pořadu kladný, záporný nebo neutrální poměr. Dramaturgie si pak může publikum namíchat přesně podle svého záměru.

Takové prostředí samozřejmě podporuje rozsáhlou korupci mezi novináři. Díky malým nákladům listů jsou čeští novináři špatně placeni a je veřejným tajemstvím, že např. ODS si v minulosti získávala příznivé mediální ohlasy své politiky formou měsíčních finančních honorářů jednotlivým redaktorům, zpravidla prostřednictvím vlivových agentur. Nejčastější a všudypřítomnou formou korupce jsou však tzv. informační pakty mezi jednotlivými politiky a novináři. Odměnou za exkluzívní informace bývají tak jednostranné články, že svým vyzněním připomínají placenou inzerci.

Podmínkou existence popisované virtuální reality je absolutní uzavřenost novinářské komunity. Mediální kritika je vůbec největším tabu a kdo tento příkaz poruší, je okamžitě z obce novinářů exkomunikován. Českou televizi před nedávnem opustila velmi populární a schopná moderátorka zpravodajského pořadu “21" Jana Bobošíková. Poté, co veřejně - na Internetu - vyslovila své výhrady k práci redakce zpravodajství, nadřízení jí okamžitě zakázali vystupovat na obrazovce. Za vůbec nejzávažnější prohřešek označil šéfredaktor redakce zpravodajství, že Bobošíková vyjádřila obavu, zda televize neplýtvá prostředky koncesionářských poplatníků. Kritika byla exemplárně potrestána a nyní je každému jasné, co by následovalo, kdyby se někdo pokusil příklad Bobošíkové následovat.

Do zatuchlé komnaty českého mediálního bezčasí vtrhl Internet. Cenzurovat stránky na Internetu rozumně nelze, publikační náklady jsou minimální a prakticky neexistuje možnost, jak ovlivnit, co budou internetoví novináři psát. Zbývalo jediné - ignorovat.

Když před více než rokem našel internetový deník na stránce americké Komise pro cenné papíry a burzu (SEC) - nezapomínejme, že Nova je americká televize - dokument, který usvědčoval generálního ředitele TV Nova ze lži, dozvěděli se diváci v jeho pravidelném sebepropagačním programu, že Internet je “takové divné místo, kde se dají najít různé věci..." V podobném duchu se píše o Internetu dodnes. Obě televize neustále přinášejí zprávy o šiřitelích dětské pornografie, kteří počítačovou síť využívají pro své nekalé rejdy, o tom, že na Internetu lze najít návody na výrobu výbušnin, jak škodlivý a nebezpečný je Internet pro mládež. Čeští novináři rychle pochopili, že Internet představuje hrozbu pro jejich pohodlnou existenci, že Internet je místo, kam lze napsat, že císař je nahý.

Historicky prvním a nejpopulárnějším internetovým deníkem je Neviditelný pes, vydávaný pražským publicistou a spisovatelem vědecko-fantastické literatury Ondřejem Neffem. Zpočátku se zdálo, že Pes bude skutečným enfant terrible české mediální scény: Neff si nebral servítky, měl přehled o domácí politice i o světě a kontakty s emigranty, kteří jsou jinak v české společnosti považováni za nežádoucí osoby, v jeho deníku směl publikovat každý. Redakční politika Neviditelného psa byla otevřená, neexistovala žádná tabu, dokonce se přípouštěla ostrá polemika, což je v “papírovém" tisku něco nemyslitelného.

Zhruba před dvěma lety, s rostoucí oblibou a zisky z internetové reklamy, se profil deníku změnil. Ukázalo se totiž, že v prostředí, které vytvořil, by nebyl kritiky ušetřen ani sám Ondřej Neff, jenž vzešel z prostředí totalitního tisku a sám byl dokonce jedním z aktérů podvodné privatizace Mladé fronty. Místo otevřenosti nastoupila cenzura, polemiky zmizely, deník sklouzl k zábavnosti, bulvární bezkonfliktnosti a k šíření dobré nálady, k posilování vědomí falešné pospolitosti.

Britské listy glasgowského bohemisty českého původu Jana Čulíka, druhý nejčtenější webový deník, vznikly původně jako příloha Neviditelného psa. Čulík, skutečný don Quijote českého Internetu, se - byť na velmi omezeném prostoru a amatérskými prostředky - pokouší vydávat seriózní, kritické a nezávislé noviny, a zaměřuje se zejména na oblast, jež je pro české sdělovací prostředky nejnedostupnější, totiž na kritickou analýzu médií. Efekt je neobyčejný: novináři zuří, veřejně označují Čulíka za “psychopata", Britské listy za “informační pornografii" a “list goebbelsovského profilu", ale vesměs si uvědomují, že kdyby existoval volný trh s informacemi, na němž by čtenáři mohli sami rozhodnout, jaký druh informací chtějí dostávat, proti erudovanému, kritickému a důslednému Janu Čulíkovi by byli bez šance.

Dá se tedy říci, že impérium tradičních deníků a televizních stanic se kymácí a kdykoli se může zhroutit? Stěží. Podpora Internetu není v České republice státní prioritou a přístup k němu bude ještě dlouho poměrně nákladnou, elitní záležitostí. Je to zatím jen malá trhlina v monolitní konstrukci; aby mediální totalita padla, k tomu je zapotřebí veřejný tlak na kvalitu a kritičnost médií. Občané by si museli uvědomit, že sdělovací prostředky tu nejsou jen pro jejich poučení a zábavu, ale že existuje přímá úměra mezi nezávislostí a kritičností médií a úrovní správy veřejných věcí, potažmo tedy i kvalitou života každého občana. Obávám se, že k této reflexi má Českou televizí, Novou, Mladou frontou a Právem odchovaný Čech ještě nesmírně daleko...

20. ledna 1999