pondělí 1. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Nesnesitelná lehkost svobody slova (objednáno deníkem Gazeta Wyborcza):
  • Stav mediální scény v ČR (Tomáš Pecina) Česká zahraniční politika:
  • Projev Jana Kavana v Cambridge (Martin Madera) Je hněv Ondřeje Neffa vůči BL oprávněný?
  • Jedna historka o černém hněvu (JČ) Podnikatelství:
  • Kam to vede, když se podnikatel stará jen o zisk (JČ) "Kapitalismus" a Spojené státy:
  • Papež Jan Pavel II. jako "marxista" (Independent on Sunday) Dilentantství a sebevědomí jako základní způsob existence:
  • Rozhovor Práva s Ladislavem Špačkem

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.

    Co je nového v České republice

  • Panoptikum. Důvody, proč byl odvolán Karel Vulterin z funkce šéfa Bezpečnostní a informační služby podle Jaroslava Bašty, ministra ČSSD odpovědného za tajné služby, unikly prý do tisku přímo z BIS. (Prý Vulterin neinformoval vládu o tom, že irácký diplomat připravoval v ČR atentát proti Svobodné Evropě a pak uprchl do Londýna.) Podle Bašty jsou o činnosti BIS lépe informována média než vláda. "Já jsem si dal práci s tím, abych prostudoval novinové články, zejména pak články v Mladé frontě z pátku a ze soboty. " (Hloubkový research.) "Mohu vás ujistit, že mají informace, které nikdy na jednání vlády nezazněly," řekl Bašta. Doplnil, že tyto informace však má k dispozici BIS. - Televize Nova rozvíjí různé nepříliš podložené teorie, od koho přišel dopis o útěku iráckého diplomata, na jehož základě byl prý Vulterin propuštěn, které ani nechci v důsledku jejich nepodloženosti na tomto místě opakovat. Až se Nova vytasí s důkazy, budeme o tom psát. - Tedy, je nutno říci, že toto panoptikum musí být pro Saddáma Husajna velkým povzbuzením, aby se co nejdříve v ČR znovu pokusil o atentát proti Svobodné Evropě. Jestlipak Američané nyní nelitují, že umístili svou stanici v tomto Kocourkově? - Ale vážně: tahle donebe volající nekompetence a pozoruhodný způsob debaty a těchto velmi vážných věcech mohou dříve nebo později stát životy lidí. Není to zrovna legrace.

  • Sdělovací prostředky jásaly nad poněkud podružným, formálním krokem v rámci procesu schvalování vstupu ČR do NATO. "Velkou zprávou dne" byl v pátek formální dopis generálního tajemníka NATO Javiera Solany, jímž je oficiálně pozvána ČR k přistoupení k Severoatlantické alianci. V dopise bylo oznámeno, že členské státy NATO dokončily proces ratifikace vstupních protokolů, které tak vstoupily v platnost a ČR, Polsko a Maďarsko jsou proto vyzývány, aby přistoupily k Washingtonské smlouvě a odevzdaly ratifikační instrumenty vládě USA. Česká televize k tomu interviewovala v Událostech Jana Kavana, snad z jeho mobilu, během jeho návštěvy v Británii a Kavan se dokonce vychloubal, že má Solanův dopis prý oslovení "Milý Honzo", nebo tak nějak. Reportér ČT na tuto Kavanovu trapnost nereagoval, nezeptal se ho, "Pane ministře, domníváte se, že to je skutečně důležité", ani se ho nezeptal, kdy si myslí a kde že půjdou vojáci české armády poprvé jménem NATO do akce, nebo o kolik budou případně v důsledku vstupu do NATO občanům zvýšeny daně. - Což by udělala hrdá, nezávislá a profesionální televize, které efektivně plní službu veřejnosti. JČ

    Vynikající pořad BBC Radio 4 "From Our Own Correspondent"

    Běhám po glasgowských parcích a poslouchám přitom rádio. Znovu jsem se ujistil, jak vynikající jsou pořady rozhlasu BBC Radio 4, které vřele doporučuju všem čtenářům, znalým angličtiny. Jsou k dispozici na satelitu Eutelsat, některé tyto pořady přebírá zahraniční vysílání BBC World Service, které je v ČR víceméně k dispozici na velmi krátkých vlnách. - Pět minut před devátou ránou vysílá Radio 4 pětiminutová svědectví lidí, kteří zažili zásadní momenty historie dvacátého století. Tak jsme slyšeli asi před týdnem názory a svědectví pilota, který svrhl v roce 1945 jadernou bombu na Hirošimu a Nagasaki, paní, která přežila obklíčení Stalingradu, syna vynálezce, který zkonstruoval první tryskové letadlo. Některé ty pořady by mohl český rozhlas doslova přeložit do češtiny a okamžitě vysílat. Třeba historii o "internetu devatenáctého století", totiž o tom, co v životě lidí znamenal vynález telegrafu. Už jsem se na tomto místě zmiňoval o pozoruhodném rozhovoru s Larrym Flyntem. - Velmi užitečný je pravidelný "Money Programme", v němž reportéři upozorňují veřejnost na nová finanční či daňová opatření a předpisy, na nové výhodné investiční příležitosti a zkoumají z hlediska zájmů veřejnosti třeba výhodnost umisťování osobních úspor na různá konta. - S napětím jsem v sobotu dopoledne poslouchal pořad From Our Own Correspondent. Byla tam drastická reportáž z Angoly, neobyčejně bohaté africké země, plné diamantů, ropy a úrodné půdy, kde lehce rostou veškeré zemědělské plodiny. která je však rozbita dlouholetou válkou - lidé jsou bez přístřeší, jsou vražděni bez milosti, žijí v podzemních jamách či ve vyhořelých tancích a hladovějí. Válka trvá už mnoho let a podle trpkých domácích pozorovatelů bude trvat ještě další desetiletí. Při válce se totiž daří korupci - a mnoho lidí na rozkrádání vytěžených diamantů a ropy velmi dobře vydělává - na úkor ostatních. "Člověka naplňuje strašlivá lítost nad těmi umírajícími dětmi a bezmocný vztek a hněv," konstatovala reportérka BBC, když odlétala malým letadlem z jednoho obleženého angolského města. Měla větší štěstí než hladovějící obyvatelstvo - to muselo zůstat na místě a čelit bombardování obléhajících vojsk. Odlet zažívala s hrůzou - povstalci v posledních dnech sestřelili několik letadel OSN s humanitární pomocí. Proto nyní letadla startují téměř kolmo do výšky, aby zkrátila interval, kdy se mohou stát terčem pozemní palby, na minimum. - Pak následovalo svědectví britského reportéra, který učinil tu chybu, že se vydal do Španělska z Gibraltaru v automobilu s gibraltarskou poznávací značkou. Španělé se snaží co nejvíce blokovat provoz na španělsko-gibraltarské hranici. Španělé jezdí do levnějšího Gibraltaru nakupovat - španělské úřady se tomu snaží zamezit a Gibraltar vyhladovět. Reportér byl na hranici bezdůvodně zatčen, žádost o advokáta mu byla odmítnuta a byl tři dny v podstatě bez řádného jídla držen na samotce, ve špinavé cele. Když byl konečně propuštěn a stěžoval si, advokát mu řekl, že španělská policie nijak nepřekročila zákon. S ulehčením, pravil reportér ironicky, opustil tuto Evropu a vrátil se do bezpečí Afriky. - A v jiné reportáži se vrátil nyní právě v době procesu s prezidentem Clintonem na okamžik do Washingtonu dosavadní hlavní korespondent BBC ve Spojených státech Gavin Esler, který tam pracoval posledních asi sedm let a své místo dobrovolně opustil (bude teď číst zprávy na čtyřiadvacetihodinovém televizním zpravodajském okruhu BBC), protože měl pocit, že "he has gone native", že se příliš přizpůsobil Americe, začal jednat jako normální, rozumní Američani, kteří neberou příliš vážně panoptikum ve Washingtonu. Během svých mnoha let ve Washingtonu dospěl Esler k názoru, že americký vládní systém je "seriously flawed", má vážné nedostatky, projevující se mimo jiné tím, že je Washington v podstatě zcela izolován od Spojených států a vládne tam vydýchaná, akademická, nereálná atmosféra. A že to tedy panoptikum je. S nevěřícími zraky nyní sledoval Esler průběh soudního jednání s Clintonem, musel se sám přesvědčovat, že je svědkem "historie". Viděl americký Senát, který předstíral, že "naplňuje právního ducha ústavy", a přitom si při jednání měnil jednací předpisy, jak sám chtěl, tak, aby to vyhovovalo té či oné politické straně. Ve skupině politiků, soudících Clintona, nebyla ani jedna žena, ani jeden Hispánec, ani jeden černoch. "Ale není Amerika senzační země?" uzavřel svůj fejeton Gavin Esler. "God bless America - Bůh žehnej Americe - ti lidé pracují, žijí, podnikají, milují se. Národ funguje - lidé ignorují politické pošetilce a jejich proces s prezidentem ve Washingtonu. Američané svou vládu, jak se zdá, k životu nepotřebují."
  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Záhadné posilování České spořitelny - Otázka pro české novináře a ekonomy. V poslední době vydala ČTK několik zpráv o České spořitelně. Podle těchto zpráv může "maximální výše vyvedených úvěrů dosáhnout až 60 miliard korun" (ČTK 17.12.98), z čehož je přibližně "35 miliard nekrytých úvěrů" (ČTK 17.12.), restrukturalizace aktiv má být "převážně na komerční bázi"(ČTK 18.1.99), kapitál banky byl zatím před koncem roku 98 "posílen o 5,5 miliardy korun" (ČTK 18.1.) a do Konsolidační banky byly zatím "vyvedeny klasifikované úvěry za 10,4 miliardy korun"(ČTK 18.1.). - Zprávy bohužel neuvádějí, jak se toto záhadné posilování a vyvádění prakticky dělá. Nikde jsem se nedočetl, kolik který z akcionářů Spořitelny na toto přispěl. Očekával bych, že akcionáři přispěli proporcionálně k jejich podílům, a že podobně proporcionálně přispějí ještě v dalších kolech. Například při předpokládaném "vyvedení sociálně zvýhodněných úvěrů z bilance banky(18.1.)" a plánovaném zvyšování základního jmění před koncem roku 1999. Neočekávají přece, že je budou tak obrovskými částkami subvencovat čeští daňoví poplatníci. Vždyť užitek z této restrukturalizace jde především do kapsy těchto akcionářů. - Proto má otázka: Můj odhad je, že například akcionář BERD (Evropská banka pro obnovu a rozvoj), vlastník 11,8% akcií České spořitelny, by měla přispět na toto financování asi 5 miliardami korun, něco přes 550 korunami na každou akcii, pokud si chce zachovat nezměněný podíl v rekonstruované České spořitelně. Předpokládám, že přesná čísla jsou každému v České republice přístupná. Mohl by mi je prosím některý z ekonomů nebo novinářů poslat? František Nepil, 20. ledna 1999.


  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Preji Vam krasny den (noc), rad bych Vas informoval, ze prave vyjela z vozovny druha letosni linka nasi Tramvaje, píše Zdeněk Fekar, šéfredaktor literárního časopisu Tramvaj Načerno.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Nesnesitelná lehkost svobody slova

    Zamyšlení nad stavem mediální scény v České republice

    Tomáš Pecina

    Tento článek si objednal polský deník Gazeta Wyborcza. Vyjde v něm v  blízké budoucnosti v plném znění.

    Někdy v polovině 80. let obdržely všechny redakce v jisté zemi pozoruhodný pokyn: na stránkách novin se už nikdy nesmí objevit slovo “změna". Ta země platila téměř dvacet let za synonymum tupé, absurdní cenzury, takřka úplného potlačení svobody slova, za naplnění Orwellových vizí myšlenkové policie a jámy paměti. Oficiálně se jmenovala Československá socialistická republika, její obyvatelé ji však - velmi příznačně - překřtili na Absurdistán.

    Absurdistánští vládcové odešli zanedlouho po vydání slavného pokynu do historie. Dnes má český tisk i ostatní sdělovací prostředky za sebou devět let demokratického vývoje. Jsou však česká média opravdu svobodná a nezávislá? Otevřeme-li kterýkoli český deník nebo se podíváme na program některé ze tří českých televizních stanic, musíme o tom začít vážně pochybovat.

    Čo bolo, to bolo, terazky som demokratom!

    Jeden z hrdinů v České republice velmi populárního humoristického románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni, major Terazky, který v 50. letech slouží své socialistické vlasti stejně oddaně, jako předtím za války sloužil zájmům Třetí říše v oddílech slovenské armády, proslul dnes již okřídleným výrokem: “Čo bolo, to bolo, terazky som majorom!"

    Česká média byla na počátku 90. let takových majorů Terazků plná: noví lidé nebyli až na výjimky k mání a nejedna redakce dokázala proplout revolučními změnami s nejvýš kosmetickou obměnou osazenstva. Ti, kdo ještě před několika měsíci oslavovali moudrou politiku komunistické strany, láli představitelům disentu (pro které komunistický tisk používal půvabné označení “samozvanci a zaprodanci") a slibovali, že napnou všechny síly ke splnění závěrů toho či onoho stranického sjezdu, získali ze dne na den svobodu slova.

    Tito redaktoři, vesměs zkušení praktici, stanuli před dilematem. Kdyby připustili, že novinářství je oborem, v němž je dodržování etických norem sine qua non, museli by pro sebe vyvodit jediný závěr: lhali jsme, přizpůsobovali své psaní stranickým direktivám, tudíž jsme se zpronevěřili profesionální cti a musíme odejít. Pokud chtěli setrvat - a to až na výjimky chtěli všichni - bylo třeba předstírat, že v novinářství o etiku vlastně vůbec nejde: je to povolání jako každé jiné, jeden a týž člověk může psát stejně pro fašisty, pro komunisty nebo pro demokraty. Osobní názor redaktora nebo komentátora není podstatný - skutečný profesionál se pozná podle toho, že dokáže napsat angažovaný článek na jakékoli téma a umí obhájit jak tvrzení, tak jeho přesný opak.

    S Václavem Klausem na věčné časy a nikdy jinak!

    Co se v české mediální krajině odehrálo v první polovině 90. let, se dá označit anglickým termínem pendulum effect - “kyvadlový jev". Dříve prokomunističtí novináři cítili své bývalé angažmá jako jistý druh provinění, jež chtěli odčinit stejně angažovanou službou novému společenskému zřízení. Těmto kajícníkům však ušla maličkost: demokratické společnosti prospějí takoví novináři, kteří kritizují a zpochybňují činy establishmentu, odhalují korupci ve státní správě, kontrolují, jak úředníci hospodaří s penězi z veřejných rozpočtů. Ničemu takovému se psaní českého tisku na počátku 90. let ani vzdáleně nepodobalo.

    Stejně jako do té doby adorovali komunistickou stranu a její představitele, čeští novináři se jali velebit nové tváře na politické scéně, zejména pak velekněze české pravice, premiéra a předsedu Občanské demokratické strany (ODS) Václava Klause, ministra průmyslu a obchodu za Občanskou demokratickou alianci (ODA) Vladimíra Dlouhého a “otce kupónové privatizace" Tomáše Ježka (ODA).

    Stejně nekritickému obdivu se v médiích těšily i transformační projekty. Kupónová privatizace, při níž byla velká část státních podniků přeměněna na akciové společnosti a jejich akcie rozdány rovným dílem mezi obyvatelstvo, stála mimo vší kritiku, přestože se záhy ukázalo, že neregulovaný kapitálový trh a stav faktické nevymahatelnosti práva (v souladu s Ježkovým diktem, že ekonomové musejí při privatizaci předběhnout právníky) vedl k nekontrolovanému přelévání aktiv privatizovaných společností a investičních fondů do firem vlastněných manažery, jevu, pro nějž se později ujal termín “tunelování".

    V první polovině 90. let, kdy se česká společnost ještě zdaleka nezotavila z totalitního marasmu, psaly místní noviny o středoevropském ekonomickém zázraku, Václav Klaus, obdivovatel Margaret Thatcherové a vyznavač thatcherismu, byl pasován do role žáka, který překonal svého učitele. Média pěla ódy na úspěšnou, již téměř dokončenou privatizaci, komentátoři se posmívali sousedním zemím, jež - evidentně díky neschopným “levicovým" vládám - za Českou republikou daleko zaostávaly.

    Být “pravicový" bylo příkazem doby podobně, jako ve 30. letech bylo v módě hlásit se k levici. Novináři s oblibou citovali von Hayeka, Paula Johnsona nebo Rogera Scrutona, a kdo si dovolil o věrohodnosti tohoto mediálně-politického divadla zapochybovat, byl bez milosti vyobcován.

    Vade retro, Satanas

    Kde je Bůh, musí být i ďábel. Jak bylo řečeno, v první polovině 90. let byly salonfähig pouze orthodoxní pravicové názory. Vyjádřit levicový názor bylo projevem plebejskosti a přijít s názorem komunistickým, to se rovnalo společenské sebevraždě.

    Pro české novináře byli komunisté hořkou výčitkou svědomí, připomínkou jejich vlastního ponížení v předcházejícím období. Protože stejnou výčitku představovali i pro značnou část populace, která dokázala nalézt s totalitní diktaturou v období tzv. normalizace nepříliš důstojný modus vivendi, antikomunismus mocně rezonoval ve všech vrstvách společnosti.

    S komunisty se nediskutovalo na věcné, nýbrž na emocionální úrovni. V české společnosti má pevné místo představa, že každý argument potřebuje “legitimaci": argument může být neoprávněný buď proto, že je chybný, nebo že ho pronáší nedůvěryhodná osoba. Komunisté přivodili v naší zemi čtyřicet let totality, ergo jsou doživotně diskvalifikováni z diskuse. Tvrdí komunista, že platí Pythagorova věta? Pak je o tom třeba začít vážně pochybovat!

    Ne snad, že by Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) přicházela s převratnými recepty na řešení ekonomických a společenských problémů nebo se zřekla představy rozsáhlého znárodňování privatizovaného majetku, faktem však je, že její umlčování a vytlačování ze sdělovacích prostředků přispělo k vytvoření názorového monolitu, který velmi napomohl vzniku nové mediální totality.

    Ach, ten hloupý volič...

    Když v parlamentních volbách v roce 1996 získaly tzv. pravicové strany méně než polovinu křesel v parlamentu, nastalo v řadách dříve komunistických, nyní pravicových novinářů zděšení. První výtka směřovala k voličům. Volit levicovou Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) Miloše Zemana bylo označováno málem za vlastizradu. V prvním povolebním projevu, kdy bývá zvykem poděkovat voličům za účast ve volbách, se Václav Klaus na voliče bezprecedentně obořil a vytkl jim, že prokázali, kolik z nich touží po pečovatelském státu, jak málo lidí je schopno postarat se sami o sebe. Novináři, pro něž bylo slovo Klausovo neméně svaté jako předtím slovo Husákovo a Brežněvovo, se uctivě přidali. Jsou Češi vážně nepoučitelní? - tak a podobně zněly reakce tisku na první polistopadové volby, kdy v České republice nezvítězila pravice.

    Další vývoj na české politické scéně je dostatečně znám. Klaus sice ještě dokázal sestavit menšinovou vládu, ale ta se na konci roku 1997 rozpadla poté, co se na veřejnost dostaly informace o obrovských finančních skandálech kolem financování ODS. Od ODS se pak odštěpila frakce Unie svobody (US) a takto oslabená strana už nebyla schopna vyhrát předčasné volby, konané v červnu 1998. K moci se v České republice poprvé od roku 1989 dostala levice, i když menšinová vláda ČSSD dosud visí na tenké nitce tzv. opoziční smlouvy - fakticky paktu o neútočení - mezi ČSSD a ODS.

    Sdělovací prostředky reagovaly podle očekávání. Vrhly se na nové muže u vesla a všemi prostředky se snažily vládu premiéra Zemana diskreditovat. Ukázala se však komická věc: protože novináři nebyli zvyklí představitele moci kritizovat (a čtenáři ostatně ani nedokázali takové informace adekvátně zpracovat), diskreditační kampaň skončila fiaskem. Objevilo se tolik potenciálně dehonestujících informací, že kdyby média přišla s něčím skutečně závažným, zapadlo by to asi tak, jako zanikne siréna autoalarmu na parkovišti plném aut, kde dochází k falešnému poplachu několikrát za noc.

    V těchto týdnech a měsících české sdělovací prostředky, stejně jako celá společnost, pomalu střízlivějí z tržní euforie. Čeká je období kocoviny. Že jsou věci složitější, než se zdálo, je jasné už nyní; český novinář se však za léta Klausovy éry nenaučil ani základům toho, o co v této profesi jde, a tak nastávající fáze bolestného probouzení bude patrně velice dlouhá...

    Bestiárium aneb Malý průvodce českou mediální krajinou

    Nejvýraznějším a zároveň nejtypičtějším fenoménem na českém trhu papírových deníků je Mladá fronta, před Listopadem tiskový orgán Socialistického svazu mládeže (SSM). Vlastně bychom měli říkat Mladá fronta DNES, protože na počátku 90. let redaktoři Mladé fronty využili mezeru v zákoně o majetku bývalého SSM, založili deník s podobným názvem a vše, od redakčního know-how přes grafickou podobu listu až po databázi předplatitelů zprivatizovali - jak se v Čechách říká, “za pět prstů" - do vlastních rukou.

    Mladá fronta je typickým produktem novinářských rutinérů, deníkem ve všem se přizpůsobujícím požadavkům tzv. “malého českého člověka". Články jsou krátké, komentáře neambiciózní, jednoduché, předvídatelné a k uzoufání se opakující. Redakce přísně dbá, aby nic nenarušilo stereotypní vidění světa, v němž je čtenář utvrzován. Četba Mladé fronty nemůže překvapit a je přesným opakem intelektuálního dobrodružství: je to každodenní poselství rutinního novináře rutinnímu čtenáři, rituál, při němž se občan ubezpečuje, že myslí stejně jako většina, a je tedy “normální". Zdá se, že poptávka po tomto typu žurnalismu je v České republice značná: Mladá fronta má stabilně vysoký náklad a je finančně rentabilní.

    Lidové noviny, list ušlechtilého předválečného a samizdatového původu, jsou ambicióznější. Zaměřují se na středostavovského čtenáře, určitý prostor věnují kultuře a umění, jejich komentáře jsou pestřejší, delší a propracovanější než v Mladé frontě. Ostentativně deklarovaná pravicovost listu však způsobuje komický efekt: ať je vnitropolitický komentář o čekmoli, vždy musí skončit kritikou a odsudkem vlády Zemanových socialistů - Kartágo budiž zničeno. Intelektuálský akcent v profilu Lidových novin vede též k sebezničující praxi publikování “zasloužilých" autorů, bez ohledu na to, zda jsou jejich texty vůbec ke čtení. Narazí-li na výtisk Lidových novin náhodný čtenář a na komentářové dvojstraně spatří vedle sebe článek např. Petra Příhody a Jiřího Peheho, dvou zřejmě nejnudnějších patronů mezi externími komentátory listu, stěží si takové noviny ještě kdy koupí. Přestože jsou Lidové noviny velmi vlivné, co do velikosti nákladu zůstávají outsiderem a existují důvodné obavy, že letošní nebo nejvýš příští rok bude znamenat jejich zánik.

    Jedinou významnou výjimku z řady pravicových deníků představuje Právo, faktický pokračovatel neblaze proslulého komunistického Rudého práva, “zprivatizovaný" na hraně zákona obdobným způsobem jako Mladá fronta. Protože jeho redaktoři neprošli fází pravicovosti, jsou komentáře Práva věcnější, objektivnější a analytičtější než materiály publikované v Mladé frontě a Lidových novinách. To však neznamená, že by Právo bylo nezávislé. Právě naopak - příklon listu ke stranické linii sociálních demokratů a rigorózní ideologické limity, které nepřipouštejí publikaci čehokoli jiného než názorů prověřených levicových komentátorů a analytiků, eventuálně článků samotných členů vedení ČSSD, vysloužil Právu na podzim loňského roku největší pohanu, jakou mohou noviny v demokratické zemi utrpět: premiér Zeman Právo pochválil a doporučil jako vhodnou četbu členům své strany. Hlídací pes byl pohlazen a dostal kost - od zloděje.

    Nepočítame-li marginální TV Prima, český divák má na výběr ze dvou televizních stanic s celoplošným pokrytím území státu signálem.

    Veřejnoprávní Česká televize (ČT) si dosud uchovala mnohé rysy totalitní předchůdkyně, z níž se transformovala. Zpravodajství je prkenné, od redaktorů se očekává poslušnost, jakákoli iniciativa a invence jsou potlačovány; serióznost se mylně zaměňuje za nekonfliktnost a servilitu. Počátkem loňského roku nastoupil do ČT nový generální ředitel, ani ne třicetiletý Jakub Puchalský. Přestože přišel s ambiciózním projektem přeměny zpravodajství po vzoru BBC, byl Puchalský od počátku pod silným politickým tlakem, takže neuhájil svého klíčového muže v čele zpravodajské redakce ani dva měsíce a postupně se sám podvolil stávající praxi afirmativního, “přitakávacího" televizního žurnalismu.

    Vůbec nejvlivnějším českým médiem je TV Nova, komerční stanice ovládaná americkou finanční skupinou kolem Ronalda Laudera. Díky vynikajícímu marketingu, zaměřenému na “spodní segment" trhu, silnému kapitálovému zázemí a profesionálnímu programmingu se TV Nova za pět let své existence vypracovala v jednu z nejúspěšnějších televizních stanic v Evropě. Ačkoli se jedná o ryze komerční televizi, klade Nova velký důraz na zpravodajství. Důvodem je jednak poptávka, kterou selhávající veřejnoprávní ČT nedokáže uspokojit, jednak politika cukru a biče, již TV Nova praktikuje vůči představitelům českého státu. Její lobbying je tak účinný, že Nova dokázala prakticky eliminovat regulaci komerčního vysílání a stala se postrachem místních politiků: nebýt zadobře s ředitelem Novy, jemuž v Praze přezdívají český Berlusconi, znamená mít v politice velké problémy.

    Kontinent: Česká republika

    Jestliže by někdo nevěděl nic o České republice a chtěl si udělat obrázek pouze četbou českých novin nebo sledováním televize, musel by dojít k závěru, že je to mnohamilionová, ekonomicky zcela soběstačná země, která si může dovolit luxus zajímat se o dění v okolním světě víceméně jako o kuriozitu - tak sebestředné a do vnitřních problémů zahleděné je současné zpravodajství českých sdělovacích prostředků.

    Tato uzavřenost světu dostupuje vrcholu ve večerních zprávách obou velkých televizí. Nejdůležitější zprávou zpravidla bývá - fakticky banální - slovní přestřelka mezi představiteli politických stran, donekonečna se rozpitvávají proběhlá či nadcházející hlasování ve sněmovně (Česká televize má přibližně stejný počet parlamentních zpravodajů jako stálých zpravodajů v zahraničí), politici odpovídají nikoli na otázky související s tím, jak zastávají svou veřejnou funkci, ale na to, zda je pro jejich stranu do budoucna přijatelná ta či ona koalice a budou-li oni sami kandidovat do některé stranické funkce. Divák - snad dosud pod vlivem abstitnenčního syndromu po období absence politiky za totality - tyto bezcenné slovní eskapády hltá bez dechu; protože nemá nic, s čím by mohl srovnávat, po čase akceptuje předkládanou látku i absurdní novořeč, jíž k němu politici promlouvají, jako normu.

    Zvláštností elektronických médií (tj. rozhlasu a televize) v České republice - a zároveň prvkem absurdity non plus ultra - je neexistence nezávislých politických analytiků. Politici si vystačí sami. Jeden divadelní kritik trefně přirovnal českou praxi k situaci, že by si herci sami psali recenze na svá představení.

    Tristní skutečností je, že obě televize jsou značně pragocentrické, takže i když Prahu obývá méně než 15 % obyvatel České republiky, zprávy z ostatních regionů a z komunální politiky jsou jen povinným přívažkem zpráv “z vysoké politiky" a zpráv pražských. Symptomaticky se nepražské zprávy označují jako zpravodajství “z krajů" - je to stejně komické, jako kdyby NBC nebo CNN odvysílala blok událostí z Washingtonu a pak uvedla “news from the states", popř. BBC zrušila své “British news" a pro vše nelondýnské zavedla termín “news from the counties".

    Paroxysmatickým svátkem televizní obludnosti bývá volební zpravodajství. Obě stanice soupeří, aby odvysílaly co nejvíc hodin ze zvláštních volebních studií a zorganizovaly co nejdelší volební debaty (v nichž ovšem žádný z politiků neřekne nic kromě banalit - stěží lze očekávat, že by někdo byl ochoten mluvit o příští koalici hodinu po volbách, nebo dokonce v jejich průběhu, jen na základě předběžných odhadů). Informační hodnota není větší, než kdyby televize nechala projet po obrazovce ve spodním řádku percentuální zisky jednotlivých stran. V takovém případě by ovšem politici nedostali tribunu ke spekulacím, kdo je “skutečným vítězem" voleb (v České republice to jsou pravidelně dvě až tři strany), “jaké signály k nám vysílají voliči" (obvykle chtějí - soudě podle vyjádření politiků - pravicovou, levicovou i středovou vládu zároveň - vždy ovšem pod vedením strany, z níž pochází mluvčí) a kdo zavinil tentokrát, že k volbám přišlo ještě méně lidí než minule.

    “My a oni"

    Izolace je nejen prostorová, ale i časová. O Evropanech se říká, že jsou fascinováni vlastní historií; Češi, minimálně jak se to projevuje v českých médiích, jsou v tomto směru výjimkou z pravidla - jsou přesvědčeni, že historie je irelevantní. Zabývá-li se dnes ještě tisk v České republice historií, pak povrchně a v groteskní zkratce.

    Čtyřicet let, po která v zemi vládl totalitní systém, je vytěsňováno z kolektivní paměti, vytváří se iluze, že národ se v té době dichotomicky rozdělil na zlé, zločinné usurpátory-komunisty a na ostatní, jejich oběti, což jsme vlastně “my všichni".

    Novináři - a vůbec národní elita - logicky nemají zájem zabývat se obdobím, kdy oni sami trestuhodně selhali. Proto bylo třeba najít náhradní viníky.

    Obětí očistého rituálu se v České republice stali evidovaní spolupracovníci Státní bezpečnosti (StB). V roce 1991 přijatý a pak až do konce roku 2000 prodloužený “lustrační zákon" zbavil všechny, které Státní bezpečnost evidovala jako své spolupracovníky, stejně jako další plošně definované skupiny osob (např. bývalé funkcionáře komunistické strany), možnosti pracovat ve státní správě, v armádě a v policii. Zároveň se proti těmto lidem rozběhla defamační mediální kampaň, která trvá dodnes; jeden český elektronický deník například nedávno přišel s názorem, že spolupracovníci StB jsou vlastně ti samí lidé jako “tuneláři", tj. ti, kdo nezákonným způsobem odčerpali majetek privatizovaných podniků na úkor ostatních, zejména drobných akcionářů.

    Mezi souhlasem spolupracovat s StB, často vynuceným hrozbami nebo nátlakem, a skutečnou spoluprací stál ovšem ještě jeden krok, který učinila jen menší část evidovaných spolupracovníků. Potřeba očistného účinku však byla tak silná, že o obsah údajné spolupráce se nikdo nezajímal; být na seznamu znamenalo stát se implicite patentním škůdcem a nepřítelem, nebýt evidován bylo propustkou k občanským právům.

    Není divu, že prostředí diskontextuality a iracionality, plné povinných mýtů a tabuizovaných témat, nesvědčí analytickému myšlení, a tak se komentáře a analýzy českého tisku točí v kruhu.

    Cenzura? Ovšemže ne - pouze pár přátelských rad

    Cenzura v České republice oficiálně neexistuje, přesto však spektrum názorů, které jednotlivé deníky nebo televizní stanice připouštějí, je pozoruhodně úzké. Jeden z mých přátel, cizinec, který nemá zkušenosti s publikováním v posttotalitních zemích, mi nedávno s pobavením popisoval vyjednávání s vedoucím redaktorem přílohy jistého “pravicového" deníku: Může napsat cokoli, ale aby jeho článek skutečně vyšel, k tomu je potřeba dodržet několik praktických doporučení. Pak následoval výčet institucí, osob a témat, o kterých je třeba psát pozitivně, o kterých negativně a o kterých je lépe vůbec se nezmiňovat.

    Prostředky mediální manipulace bývají i subtilnější. TV Nova například uvádí každý týden velmi populární pořad Kotel, v němž vybraný politik předstoupí před několik desítek rozvášněných “lidí z ulice" v hledišti, kteří mu smějí položit libovolnou otázku. Pořad, jehož znělka i studio navozují asociace pekla, se vysílá živě a zpravidla se zvrhne v příval invektiv a bezcenné málo koherentní argumentace. Kdykoli chce politik některou věc objasnit důkladněji, moderátorka mu vezme slovo - v tomto smyslu má Kotel vskutku dantovské atributy. Nedávno vyšlo najevo, jak je publikum do Kotle vybíráno: Zájemci se hlásí telefonicky a operátor se jich zeptá, zda mají k hostu pořadu kladný, záporný nebo neutrální poměr. Dramaturgie si pak může publikum namíchat přesně podle svého záměru.

    Takové prostředí samozřejmě podporuje rozsáhlou korupci mezi novináři. Díky malým nákladům listů jsou čeští novináři špatně placeni a je veřejným tajemstvím, že např. ODS si v minulosti získávala příznivé mediální ohlasy své politiky formou měsíčních finančních honorářů jednotlivým redaktorům, zpravidla prostřednictvím vlivových agentur. Nejčastější a všudypřítomnou formou korupce jsou však tzv. informační pakty mezi jednotlivými politiky a novináři. Odměnou za exkluzívní informace bývají tak jednostranné články, že svým vyzněním připomínají placenou inzerci.

    Podmínkou existence popisované virtuální reality je absolutní uzavřenost novinářské komunity. Mediální kritika je vůbec největším tabu a kdo tento příkaz poruší, je okamžitě z obce novinářů exkomunikován. Českou televizi před nedávnem opustila velmi populární a schopná moderátorka zpravodajského pořadu “21" Jana Bobošíková. Poté, co veřejně - na Internetu - vyslovila své výhrady k práci redakce zpravodajství, nadřízení jí okamžitě zakázali vystupovat na obrazovce. Za vůbec nejzávažnější prohřešek označil šéfredaktor redakce zpravodajství, že Bobošíková vyjádřila obavu, zda televize neplýtvá prostředky koncesionářských poplatníků. Kritika byla exemplárně potrestána a nyní je každému jasné, co by následovalo, kdyby se někdo pokusil příklad Bobošíkové následovat.

    Samizdat pro 21. století?

    Do zatuchlé komnaty českého mediálního bezčasí vtrhl Internet. Cenzurovat stránky na Internetu rozumně nelze, publikační náklady jsou minimální a prakticky neexistuje možnost, jak ovlivnit, co budou internetoví novináři psát. Zbývalo jediné - ignorovat.

    Když před více než rokem našel internetový deník na stránce americké Komise pro cenné papíry a burzu (SEC) - nezapomínejme, že Nova je americká televize - dokument, který usvědčoval generálního ředitele TV Nova ze lži, dozvěděli se diváci v jeho pravidelném sebepropagačním programu, že Internet je “takové divné místo, kde se dají najít různé věci..." V podobném duchu se píše o Internetu dodnes. Obě televize neustále přinášejí zprávy o šiřitelích dětské pornografie, kteří počítačovou síť využívají pro své nekalé rejdy, o tom, že na Internetu lze najít návody na výrobu výbušnin, jak škodlivý a nebezpečný je Internet pro mládež. Čeští novináři rychle pochopili, že Internet představuje hrozbu pro jejich pohodlnou existenci, že Internet je místo, kam lze napsat, že císař je nahý.

    Historicky prvním a nejpopulárnějším internetovým deníkem je Neviditelný pes, vydávaný pražským publicistou a spisovatelem vědecko-fantastické literatury Ondřejem Neffem. Zpočátku se zdálo, že Pes bude skutečným enfant terrible české mediální scény: Neff si nebral servítky, měl přehled o domácí politice i o světě a kontakty s emigranty, kteří jsou jinak v české společnosti považováni za nežádoucí osoby, v jeho deníku směl publikovat každý. Redakční politika Neviditelného psa byla otevřená, neexistovala žádná tabu, dokonce se přípouštěla ostrá polemika, což je v “papírovém" tisku něco nemyslitelného.

    Zhruba před dvěma lety, s rostoucí oblibou a zisky z internetové reklamy, se profil deníku změnil. Ukázalo se totiž, že v prostředí, které vytvořil, by nebyl kritiky ušetřen ani sám Ondřej Neff, jenž vzešel z prostředí totalitního tisku a sám byl dokonce jedním z aktérů podvodné privatizace Mladé fronty. Místo otevřenosti nastoupila cenzura, polemiky zmizely, deník sklouzl k zábavnosti, bulvární bezkonfliktnosti a k šíření dobré nálady, k posilování vědomí falešné pospolitosti.

    Britské listy glasgowského bohemisty českého původu Jana Čulíka, druhý nejčtenější webový deník, vznikly původně jako příloha Neviditelného psa. Čulík, skutečný don Quijote českého Internetu, se - byť na velmi omezeném prostoru a amatérskými prostředky - pokouší vydávat seriózní, kritické a nezávislé noviny, a zaměřuje se zejména na oblast, jež je pro české sdělovací prostředky nejnedostupnější, totiž na kritickou analýzu médií. Efekt je neobyčejný: novináři zuří, veřejně označují Čulíka za “psychopata", Britské listy za “informační pornografii" a “list goebbelsovského profilu", ale vesměs si uvědomují, že kdyby existoval volný trh s informacemi, na němž by čtenáři mohli sami rozhodnout, jaký druh informací chtějí dostávat, proti erudovanému, kritickému a důslednému Janu Čulíkovi by byli bez šance.

    Dá se tedy říci, že impérium tradičních deníků a televizních stanic se kymácí a kdykoli se může zhroutit? Stěží. Podpora Internetu není v České republice státní prioritou a přístup k němu bude ještě dlouho poměrně nákladnou, elitní záležitostí. Je to zatím jen malá trhlina v monolitní konstrukci; aby mediální totalita padla, k tomu je zapotřebí veřejný tlak na kvalitu a kritičnost médií. Občané by si museli uvědomit, že sdělovací prostředky tu nejsou jen pro jejich poučení a zábavu, ale že existuje přímá úměra mezi nezávislostí a kritičností médií a úrovní správy veřejných věcí, potažmo tedy i kvalitou života každého občana. Obávám se, že k této reflexi má Českou televizí, Novou, Mladou frontouPrávem odchovaný Čech ještě nesmírně daleko...

    20. ledna 1999


    Průměrná přednáška Jana Kavana v Cambridgi

    Martin Madera

    Radovy obcan Ceske republiky nema asi o Janu Kavanovi dobre mineni. Jen pro rekapitulaci - sdelovaci prostredky ho obvinuji ze spoluprace s StB, udajneho lhani u soudu ve Velke Britanii a davani "hloupych" otazek Javieru Solanovi. A obcas neumi zaparkovat.

    Uvital jsem proto pozvanku Cambridge European Trustu (CET) na Kavanovu patecni (29.1.99) prednasku na pravnicke fakulte Cambridgeske univerzity jako dobrou prilezitost, jak se o novem ceskem ministru zahranici a jeho politice dovedet neco jineho, nez standardni zpravy CTK a jejich komentare v Mlade fronte a Ceske televizi. Doufal jsem, ze na akademicke pude bude ministr otevrenejsi a sdilnejsi, coz se take stalo a behem zaverecne diskuze to priznal i sam Jan Kavan.

    Osobne tuto otevrenost ocenuji. Jan Kavan evidentne mluvil jinak, nez by mluvil v pritomnosti novinaru, kdy by musel davat pozor na kazde slovo a bat se, ze mu kazda jednotliva veta, vytrzena z kontextu, bude tisickrat vycitana. Jeho projev nebyl nahran ani zaznamenan a pri psani tohoto clanku jsem tedy vychazel pouze ze svych pocitu a z toho, jak jsem Jan Kavana v dane chvili chapal.

    Prosim tedy ctenare Britskych listu, aby tento clanek brali spise jako osobni dojmy radoveho studenta Cambridge University, ktery sel na prednasku sel s umyslem vytvorit si vlastni nazor na Jana Kavana.


    Ucelem CET je integrovat praci univerzity s ostatnimi evropskymi staty, pomoci studentskych a profesorskych vymen a prohlubovani vedomosti o soucasne Evrope v Cambridgi. CET v soucasne dobe porada serii prednasek o 'EU a narodnim statu', jejiz soucasti byla i  prednaska Jana Kavana.

    Je to pomerne prestizni zalezitost - jmena minulych recniku jako Douglas Hurd, Lord Owen a Neil Kinnock, nebo v pripade mene znamych jejich funkce - britsky ministr pro Evropu, predseda poslaneckeho klubu CDU/CSU v Bundestagu - mluvi samy za sebe.

    V anglosaskem svete existuje uzke spojeni mezi akademickou obci a politiky. Nekteri politikove jsou byvali akademici (napr. Madeleine Albrightova), jini po opusteni 'aktivni' kariery prednasi na univerzitach (napr. Henry Kissinger), vetsinou maji rady akademickych poradcu a v neposledni rade se vetsina politiku rekrutuje z prednich univerzit v dane zemi.

    Zkratka, prednaska na vyznamne univerzite v anglosaske zemi ma svuj vyznam a kazdy takovy krok ceskeho predstavitele je nutno ocenit. Zejmena v situaci, kdy se vetsina ceskych politiku nezmuze ani na slusne predstaveni v anglictine.

    Projev

    Projev Jana Kavana zacal ponekud zavadejicim tvrzenim. Nevyslovil jej sice sam Jan Kavan, ale ten na nej nereagoval a nesnazil se jeho autora, sveho britskeho uvadece, opravit. Britsky komentator zacal zesiroka: ve vetsine zemi vychodni Evropy se po roce 1990 stridaly pravicove vlady s vladami reformovanych komunistickych stran.

    Pak prisla veta, ktera mi doted zni v usich: "Nikoliv vsak v Ceske republice, ktera si v obdobi komunismu zachovala socialne-demokratickou stranu v opozici proti strane komunisticke." Komentator, "pritel Jana Kavana", jak se sam charakterizoval, dale pokracoval, ze Jan Kavan byl vyznamnym clenem druheho, exiloveho centra teto strany zde v Britanii, odkud ridil pomoc disidentum v Ceske republice. A kdyz tato strana vyhrala letosni volby v Ceske republice, stal se Jan Kavan ministrem zahranici.

    Pravda, Jan Kavan spoluorganizoval pohreb Jana Palacha a z Britanie pomahal disidentum v Ceske republice. Nikdo take soucasne vlade neupira, ze vetsina jejich clenu byla postizena za sve postoje v- a po roce 1968, nebo ze v CSSD je pocetna skupina byvalych disidentu. Klasifikovat ale soucasnou CSSD s pany Gregrem, Fenclem a Zemanem jako primou pokracovatelku "socialne-demokraticke strany v opozici vuci KSC", Charty 77, je vsak prinejmensim zavadejici. Co by na to rekl Vaclav Havel?


    Jan Kavan prijel na pravnickou fakultu Cambridzske univerzity vice nez dvacet minut po ocekavanem zahajeni prednasky a zrejme tedy behem sveho predstavovani venoval vice pozornosti formulovani sve omluvy nez tomu, co bylo receno. Skutecne, jeho prvni slova po pristoupeni k mikrofonu byla omluva a vysvetleni, ze ho zdrzela Ceska televize ohledne rozhovoru ohledne dopisu od Javiera Solany, jimz "pozval" CR do NATO, jehoz fax ukazal.

    Jan Kavan je polovicni Anglican narozeny v Londyne. Zil dvacet let v Britanii, ale jeho anglictina teto skutecnosti neodpovida. Mluvi se silnym ceskym prizvukem a co se tyce vyslovnosti, dopousti se snad vsech typicky ceskych prohresku. Ma vsak relativne bohatou slovni zasobu a jeho anglictina se narozdil od jinych ceskych politiku nehemzi cechismy, i kdyz se cas od casu najde fraze, ktera `nezni dobre'. Jan Culik mi vysvetlil, ze tomu tak je, protoze jeho otec, cesky komunista, v padesatych letech v CR tvrde vezneny, zakazoval Kavanove anglicke matce mluvit s detmi v Cechach anglicky.

    Celkove je vsak Janu Kavanovi velmi dobre rozumet a posluchac se pri jeho poslechu nemusi neustale snazit pochopit, co se vlastne snazi rici. A to neni u vychodoevropskych politiků samozrejmost


    Pri teto prilezitosti Kavan hovoril trapne o sve povestne otazce Javieru Solanovi, kdy se ho zeptal v ceskem parlamente, zda bude moci CR pripadne z NATO take vystoupit. Urazenym zpusobem popisoval, jak byl za ni vlacen ceskym tiskem, jenom aby mohl nakonec jesitne ukazat osobni dopis od Javiera Solany.

    Opravdu neslo tu aferu preskocit? Vysvetloval by Peter Mandelson na navsteve SRN, ze ta pujcka byla vlastne zcela vporadku?*)

    Ve svem uvodnim proslovu se Kavan jeste stihl zminit o jine domaci kontroverzi - o svem dvojim obcanstvi. Vyjadril se v tom smyslu, ze jde u vyssich vychodoevropskych politku o pomerne beznou vec. Zminil se o Egonu Lanskem, o litevskem prezidentu a o tom, ze Josef Zieleniec je rozeny Polak.

    Americti Cesi tedy zrejme nejsou dostatecne spickovi.


    Pote Jan Kavan pokracoval vlastnim projevem. Zacal globalizaci, hovoril o tom, ze je nevyhnutelna a ze je nutno se s ni vyrovnat politickou integraci.

    Toto byla nejslabsi cast prednasky, nepovedena snaha vyjadrit na zapade casto omilane, byt mozna pravdive, fraze o mezinarodnim kapitalu, pocitacove revoluci a zkracovani vzdalenosti.

    Dale uvedl, ze je Ceska republika v soucasnosti poprve v ceskych dejinach homogennim statem definovanym na narodnostnim principu.

    Coz je sice pravda, ale nebyl exodus ceskych Romu do Britanie jednim z jeho hlavnich temat pri diskusi s britskymi ministry? Byla posledni cast opravdu nutna, kdyz se daly ocekavat otazky ohledne systemove diskriminace Romu v Ceske republice?

    Po tomto ponekud diskutabilnim uvodu pokracoval jiz celkem logicky nutnosti formulovat zahranicni politiku na zaklade hlubsi vize. V jeho pojeti je to sjednocena Evropa fungujici na principu subsidiarity, t.j. predavani vsech pravomoci mimo klicove z centra na nizsi urovne, na regionalni vlady a urady. Zduraznil, ze sjednoceni Evropy chape jako politicky, nikoli jen ekonomicky proces, motivovany snahou vytvorit mechanismus centralni moci, ktery by zabranil jednotlivym narodnim vladam iniciovat ozbrojeny konflikt vuci jinemu evropskemu statu.

    V teto casti projevu se pevne, ale regulerne vyhrazoval vuci Vaclavu Klausovi. Rekl, ze ackoli evropska integrace zapocala integraci ekonomickou, povazuje za zcestne omezovat evropskou integraci pouze na tuto formu. Vyslovil nazor, ze je jasne, ze soucasna hloubka ekonomicke integrace ve forme spolecne meny vyzaduje i hlubsi integraci politickou. Uznal, ze politicka integrace bude vyzadovat pomerne znacnou ztratu suverenity jednotlivych narodnich statu, ale neobava se rozpusteni ceske identity ve spojene Evrope jako "kostky cukru v salku caje".

    V tomto kontextu varoval pred snahami pravicovych stran, jak Vaclava Klause, tak britskych konzervativcu, rozdmychavat nacionalismus a protiintegracni nalady, a dodal, ze je presvedcen, ze i po integraci si Evropa uchova svou kulturni diverzitu. Tomuto ma podle neho napomoci dusledne uplatnovani principu subsidiarity, jakoz i demokratizace a zpruhledneni organizacni struktury EU.

    Projev uzavrel citatem Vaclava Havla, ze se Evropska unie se zatim jevi spise jako obdivuhodna stavba na velmi vratkych zakladech.


    Jan Kavan neni dobry recnik. Myslenky jeho projevu byly sice dobre, ale jejich formulace nebyla nejlepsi a cteny prednes tichym a ponekud monotonnim hlasem zpusobil, ze po ctyriceti minutach kolem me usnuli dva lide. Jan Kavan zejmena na zacatku vypadal, jako by se sveho obecenstva bal,. Take mi pripadala uvodni caste jeho proslovu ponekud nediplomaticka. Zdalo se mi, ze prilis zduraznuje narodni charakter Ceske republiky, kdyz ocekaval otazky ohledne diskriminace romske narodnostni mensiny Proto jsem byl s touto casti jeho projevu nespokojen. Pritom tema doslova strhovalo k silnemu projevu, podlozenemu dobrymi myslenkami.

    Jako jedinou omluvu je nutno uvest, ze sam priznal, ze projev psal teprve minulou noc. Bylo take zjevne, ze je na konci dne, nabiteho dulezitymi jednanimi, uz unaven.

    Diskuse

    Druha cast, otazky z hlediste, byla zivejsi a Jan Kavan se ukazal v mnohem lepsim svetle. Prokazal schopnost hbite reagovat na otazky v anglictine a i jeho osobity humor mi zde pripadal vhodnejsi. Uz po prvni otazce bylo zrejme, ze konecne ziskal posluchace, do te doby ponekud ztuhle, na svou stranu.

    Odpovedel na nekolik dotazu, vzdy ponekud delsimi a obsahlejsimi odpovedmi, nez by bylo obvykle napr. na tiskove konferenci, zde vsak delsi vyklad nebyl na skodu.

    Jedna z prvnich otazek se tykala romskeho problemu. Jan Kavan uznal, ze ceska spolecnost jako takova je relativne rasisticka a xenofobni, pravdepodobne v dusledku sve homogenni etnicke skladby.

    Coz kazdy, kdo zil v Britanii s pocetnymi pakistansko-indickymi a cernosskymi mensinami, potvrdi. V anglicke skole jsem byl sokovan normalnim pristupen bilych studentu k jejich jinobarevnym spoluzakum. Na druhe strane se mi ale Ceska republika jevi mene rasisticka, nez napr. Spolkova republika Nemecko - v CR nikdo nevypaluje romske ubytovny.

    Kavan ripustil, ze v Ceske republice doslo k rasisticky motivovanym vrazdam, a zminil se i o one ustecke zdi. Hovoril vsak take o novorocnim projevu Vaclava Havla s jeho poselstvim proti vztycovani zdi ve spolecnosti a hned nato oznamil, ze se s britskym namestkem ministra vnitra Mikem O'Brianem shodli, ze Romove v Ceske republice neceli systemove diskriminaci ze strany statu.

    Jan Kavan take uvedl, ze Mike O'Brien rozhodl, ze toto spolu se zrejmym ekonomickym motivem neni dostatecny duvod k emigraci a ze Britanie tudiz nebude udelovat ceskym Romum, jejichz priliv stale jeste neslabne, politicky azyl.

    Nejake reseni tohoto problemu uz bylo potreba. Pokud byste se totiz nyni v Doveru v imigracni budove zasli podivat mimo onu vstupni halu se stolky, kde na vas cekaji imigracni urednici, musel by vas polit pot studu pri pohledu na napisy v cestine a slovenstine typu `Otazky ohledne vyplaty podpor - dvere c. 20'. A domnivam se, ze toto reseni neni vuci Romum nespravedlive. Stale maji moznost se v Britanii usadit, ale za stejnych podminek, jako zbytek obcanu Ceske republiky - bez politickeho azylu.

    Jan Kavan oznamil, ze romska politika jeho vlady bude politika cukru a bice ("the carrot and the stick"). Bice v pripade prisneho postihu za jakykoli rasisticky motivovany prestupek, cukru v pripade vzdelavacich programu zamerenych predevsim na mlade Romy se snahou o jejich integraci do vetsinove spolecnosti. Oznamil take, ze Velka Britanie prislibila financni spoluucast na takovychto vzdelavacich programech.

    S touto formou reseni romskeho problemu bude asi vetsina rozumnych lidi souhlasit. Je jen otazkou, jak daleko je vlada socialni demokracie v tomto ohledu ochotna jit a do jake miry bude soucasna majoritni ceska spolecnost schopna akceptovat standardni britsko-americka reseni v podobe prednostniho prijimani uchazecu z rad narodnostnich mensin, tedy Romu, na statni stredni/vysoke skoly a do statnich uradu a sluzeb.


    Druhy okruh otazek se tykal NATO. Vzhledem k vlaznemu postoji CSSD ke vstupu do NATO bylo vystoupeni Jana Kavana ponekud prekvapive. Jan Kavan potvrdil, ze ho jeho zapadni kolegove nyni jiz plne presvedcili, ze vstup do NATO je v nejlepsim zajmu Ceske republiky, a zduraznil, ze jej nyni bezvyhradne podporuje.

    Prislibil, ze po prijeti do NATO bude Ceska republika zastancem politiky otevrenych dveri a bude aktivne podporovat vstup dalsich vychodoevropskych zemi.


    Treti a hlavni proud otazek smeroval na vztah mezi EU a Ceskou republikou.

    Jan Kavan nejdrive vysvetlil svuj nahled na metaforu Vaclava Havla o obdivuhodne stavbe bez pevnych zakladu. Rekl doslova, ze zdalky, zpoza zelezne opony EU vypadala jako obdivuhodna stavba, raj na zemi. Nyni, v dobe veprovych a jablecnych valek a vyjadnavani o vstupu s byrokraty z Bruselu, se ale obnazuje jeji nepevny zaklad a zopakoval potrebu demokratizace instituci EU.

    Jan Kavan take artikuloval nadeji, ze Ceska republika bude mit moznost spolupodilet se na diskusi a vytvareni rozhodnuti v EU jiz pred svym vstupem do EU. Rozhodne odmitl myslenku vicerychlostni Evropy, kdy by po prijeti do EU Ceska republika nemela rovna prava se zbytkem clenskych statu. Stejne jako v pripade NATO i v pripade EU Jan Kavan otevrene prohlasil, ze Ceska republika bude plne podporovat vstup dalsich vychodoevropskych zemi.

    Na otazku, co si mysli o nedavne navsteve Joschky Fischera v Praze, jejimz ucelem melo byt ochlazeni emoci z brzkeho vstupu CR do EU, odpovedel Jan Kavan svym zcela typickym zpusobem: zdali on a tazatel maji na mysli stejnou Prahu v Ceske republice a zdali tazatel mini Joschku Fischera, nemeckeho ministra zahranici. Po ujisteni, ze ano, rekl Jan Kavan, ze s Joschkou Fischerem osobne dlouho jednal a ze takovy pocit z jeho navstevy rozhodne nemel.

    Skutecnost, ze Joschka Fischer odmitl sdelit datum pro vstup, okomentoval Jan Kavan nasledovne: jeho polsky kolega mu udajne sdelil, ze kazdorocne v lednu byval ujisten z Bruselu, ze Polsko bude prijato do EU behem dvou let. Fakt, ze se tak letos poprve nestalo, pak povazuje za znak, ze rozsirenim EU zacali v Bruselu konecne zabyvat.

    Kavan vysvetlil, ze prijeti vychodoevropskych zemi neni mozne pred vnitrni reformou EU a jejich strukturalnich fondu. Zduraznil, ze Ceska republika nepovazuje prijeti do EU za zpusob, jak otevrit penezovod z Bruselu, ale pripustil, ze rozsireni EU se zrejme neobejde bez financnich nakladu.

    A zde se ma nalezat jadro problemu: nemecti predstavitele domacim volicum slibili, ze se jejich prispevek do spolecne pokladny snizi. Nyni se snazi ustupovat a tvrdi, ze se alespon nezvysi. Ale rozsireni plne podporuji. Taktez francouzsti predstavitele. Spanele zase doma slibili, ze jim z podpurnych fondu EU rozsirenim neubude ani peseta. Ale jsou take plne pro rozsireni. A britsti predstavitele s milym usmevem a gentlemanskym chovanim prohlasuji, ze ani oni se za zadnych okolnosti nevzdaji vraceni casti svych poplatku do spolecne pokladny, protoze Britanie nema rozvinuty zemedelsky sektor a tudiz dostava malo prispevku z agrarnich fondu. Ale rozsireni take podporuji.

    Podle Jana Kavana je tedy nyni situace takova, ze vsichni vedi, ze rozsireni bude stat penize, vsichni vedi, ze bude treba vyjednat kompromis, ale nikdo nechce slevit. Jednani o vnitrni reforme EU jiz zacala a Jan Kavan si je jist politickou vuli po kompromisu a odhaduje, ze vnitrni reforma EU by mohla byt dokoncena do roku 2002.

    Rekl vsak, ze toto je pouze jeden ze dvou hlavnich predpokladu prijeti CR. Druhym je podle nej plna harmonizace ceskych predpisu a zakonu s evropskymi a zejmena prijeti acquis communitaire, evropskeho pravniho systemu. Domniva se, ze oba predpoklady by mohly byt splneny do konce roku 2002 a za realisticke datum ceskeho vstupu do EU tedy povazuje rok 2003.

    Vzhledem k minimalnimu pokroku, ktery Ceska republika v teto oblasti ucinila behem poslednich dvou let, se mi ale tato predpoved zda ponekud optimisticka.

    Zaver

    Co rici zaverem? Ve svem hodnoceni Jana Kavana jsem se snazil vyjmenovat vsechny veci, ktere mi na jeho vystoupeni vadily, zejmena spatnou formu projevu a jisty amaterismus a sebeshazovani, ktere podle meho nazoru presahovaly i normal prednasky na akademicke pude.

    Tuto kritiku je nutno brat v nalezitem kontextu. Byl jsem na strhujici prednasce Douglase Hurda o jeho nazoru na vyvoj situace v Hong Kongu tady na Trinity College minuly rok. Stal jsem pred princem Charlesem pri jeho projevu na recepci zahranicnich studentu na Cambridgi. Na anglicke stredoskolske konferenci o politice jsem slysel mluvit Johna Prescotta (to je jeden z nejvyznamnejsich predstavitelu Labour Party) a Paddyho Ashdowna (donedavna vudce Liberalnich demokratu). Projev Jana Kavana byl z techto projevu nejhorsi.

    Na druhe stane jsem par hodin po prednasce narazil na sveho madarskeho znameho, ktery v te same dobe byl na prednasce madarskeho velvyslance ve Spojenem kralovstvi. Shodli jsme se na mnoha spolecnych rysech obou prednasek, jen s tim rozdilem, ze chovani a vystupovani Jana Kavana bylo mnohem blize zapadnimu standardu. Pokud by se dal projev Jana Kavana oznacit za spatne predneseny s dobrymi myslenkami, projev madarskeho velvyslance byl udajne nesrozumitelny a bez myslenek. Jan Kavan exceloval pri otazkach, madarsky velvyslanec casto nerozumel a tezko hledal v pameti slova typu "supply" (zasoba).

    I jista nediplomaticnost Jana Kavana byla zanedbatelna v porovnani s na Trinity dnes jiz ustnim podanim tradovanym argumentem estonskeho velvyslance "my byt prosperujici zeme, my mit nejvic mobilni telefon na hlava v Evrope". Vychodni politici by si meli uvedomit, ze zapadni univerzitni studenti nejsou male deti, ze jejich vystoupeni vnimaji znacne kriticky a ze jista volnost akademicke pudy neznamena, ze by se meli prestat chovat profesionalne.

    Jak ale rekl 'uvadec' na konci prednasky: "Dekuji Janu Kavanovi za neobycejne otevrene vystoupeni. A predevsim bych chtel dodat, ze my, co pamatujeme vystoupeni vychodnich politiku pred rokem 1990, si uvedomujeme, jak velkou cestu smerem k normalni demokracii Ceska republika behem poslednich deseti let ucinila." A ja dodavam: pokud vsichni clenove CSSD maji na zahranicni politiku stejny nazor, jaky dnes vyjadril Jan Kavan, neni duvod k obavam. Pokud nelhal, je nyni Jan Kavan plne pro vstup do NATO a vidi podstatu evropske integrace standardni zapadni optikou tak, jak ji vidi jeji celni protagoniste.

    Intelektualni blizkost britskym labouristum, nemeckym socialnim demokratum a francouzskym socialistum, dana jeho dlouhym pobytem v Britanii, je v soucasnem stupni evropske integrace zalozene na osobnich vztazich mezi hlavami statu jeho velkym plus. Ve svem hodnoceni Jana Kavana si ale nejsem plne jist, do jake miry toto vyvazuje jeho nestatnicke vystupovani, mozna castecne dane neformalni prednaskou po pernem dni.

    Pokud ale behem oficialnich jednani omezi svuj smysl pro humor, je pres vsechny sve kontroverzni rysy mozna lepsi ministr, nez jeho stin ze znacne euroskepticke ODS.

    Martin Madera

    Trinity College

    Cambridge

    Poznámka JČ: Jan Kavan přirozeně nikdy nebyl proti vstupu ČR do NATO a do EU, to je zavádějící mlha, šířená českými sdělovacími prostředky. Je omylem srovnávat Kavanovu otázku o NATO, adresovanou Solanovi v českém parlamentě, s přečinem bývalého britského ministra obchodu a průmyslu a ideologa Blairovy Labouristické strany Petera Mandelsona, který si od kolegy v Labour Party půjčil přes 300 000 liber na koupit domu a nedeklaroval to v parlamentě. Kavan dotazem na Solanu v parlamentě žádný přestupek neučinil. Parlament je od toho, aby se tam vznášely JAKÉKOLIV OTÁZKY. Kavanova otázka byla legitimní a každý normální západní politik ji tak bude také vnímat.


    Jedna historka o černém hněvu

    Toto je materiál, zveřejněný v BL v pátek dopoledne:

  • Kdy pronikne do Neviditelného psa pluralita? Navrhl jsem Ondřeji Neffovi, vydavateli Neviditelného psa, aby si NP a BL vyměňovaly automatickou upoutávku.

    Dostal jsem od Ondřeje Neffa tento dopis:

    Promin, ale nemyslim, ze by bylo vhodne, aby BL nesly upoutavku tak casto jimi napadaneho media, jako je NP. Nestydis se, ze mi neco takoveho vubec navrhujes? Ne, nestydis. To ja vim.

    Neminim v teto debate pokracovat a proto povazuj vec za vyrizenou.

    Sbohem

    Ondrej Neff

    Ondřej má samozřejmě právo zveřejňovat či potlačovat v Neviditelném psu, co chce. Jenže jakou hodnotu má médium, o němž víme, že zveřejní jenom něco a některé věci potlačuje? Zaráží mě ten úporný hněv, onen nedostatek tolerance, jemuž nerozumím. Znamená to, že když někoho kritizuji, nebo když někdo kritizuje mě, že ho musím začít nenávidět na smrt a přerušit s ním všechny styky? Nevím, ale normální přece je se navzájem kritizovat, přesto však spolu udržovat slušné styky. Nebo všechno musí být skutečně založeno na principu jánabráchismu? Nekriticky se obdivujeme a jsme si vzájemně zavázáni různými službičkami, které jsme si pro sebe navzájem udělali, a když se někdo tomuto pletivu protislužeb vymkne, uvrhneme ho s černým hněvem do vyhnanství? Znamená to, že jakmile nějaký sdělovací prostředek uveřejní o určité firmě reklamu či informaci, nesmí ji už nikdy kritizovat, protože by se pomstila ostrakizací? Cením si ale právě takových lidí, institucí a sdělovacích prostředků, které jsou schopny zveřejnit a přijmout i názory, které je kritizují, a považovat je pro sebe za přínos. Právě tito lidé, instituce a sdělovací prostředky jsou schopni pružného vývoje, podle měnících se okolností. JČ

    Ondřej Neff ještě napsal:

    Hahah - tohle je klasicka ukazka culikovsko-pecinovske demagogie. Ty samozrejme muzes co chces a ja nic nepotlacuju, presto jiste uz ted ze sebe potis blabol na tema "neff potlacuje nazory". Ja proste odmitam delat nekomu reklamu zadarmo. S mobilem a i-dnesem reklamu bartruju, protoze to jsou uspesne a velmi navstevovane weby. tot vse a uz mi nepis, opravdu nehodlam marit cas s clovekem, o jehoz dusevnim zdravi mam vazne pochybnosti.

    neff

    Před nedávnem mi podíval jeden pražský mediální odborník, jak už v ČR skoro všichni pozorovatelé sdělovacích prostředků dávají pozor jen na sledovanost či počet prodaných výtisků a absolutně ignorují jakékoliv obecnější principy kvality. Tím ovšem vzniká začarovaný kruh, který do sebe nepřipouští cokoliv nového. Je-li to, čeho si žádá lidová většina (zábavu nejnižšího společného jmenovatele) automaticky označeno za kvalitu, protože je to nejpopulárnější, budou se přece neustále omílat tytéž konvenční postupy a myšlenky. Aniž bych proboha chtěl nyní soudit jakékoliv konkrétní servery či sdělovací prostředky, sledovanost nemůže být automaticky jediným měřítkem úspěšnosti a kvality - Nemám s Ondřejem Neffem žádný osobní spor. JČ.

    A další dopis od Ondřeje Neffa zní:

    Tak jsem se nemylil: skutecne to nemas v hlave v poradku. je to jako kdybys nekoho ustavicne pomlouval a soucasne se mu cpal do kuchyne, aby ti tam dali obed. prekrocil jsi rozumnou mez a proto rusim odkaz na blisty (veru vhodne voleny nazev) odkaz.

    o. neff

    Zaujalo mne, jak nemá Ondřej Neff porozumění pro prospěch obce a redukuje všechno na individuální prospěch. JČ


    K výše uvedenému přišel v sobotu tento dopis od Ivana Vágnera:

    Dobry den,

    bylo to opravdu desive cteni ta Neffova korespondence. Myslim si, ze se u nej uz delsi dobu projevuje jeden ze syndromu moci - v danem pripade jim prijate role opinion leadera. Pravdepodobne tam budou i dalsi duvody, snad i potlacovane rozmrzeni, ze jeho novinarina je uznavana podstatne vice, nez literarni texty a mozna i dlouhodobe prepracovani.

    Ale v danem pripade (byt je jeho projev pro nej osobnostne devastujici) bude mit jiste i on sve zastance. A to je to, proc Vam pisi: dozvedel jsem se o Vasi debate totiz nejprve z odkazu na technicistnim serveru Sveta namodro, kde vas odsoudili vicemene za to, ze zneuzivate citace z dopisu.

    A v tom jim musim priznat dil pravdy: ty citace, jak jdou pod sebou opravdu vypadaji, jako kdyz jeho citujete presne, ale ne sebe. Pokud to z Vasi strany byly opravdu az dodatecne komentare, nebylo to rozhodne koser.

    Pokud byste byl jednoznacne uvedl, ze i ve Vasich textech jde o citace, nebylo by co resit. Takto je ale Neffovo chovani sice hulvatstvi primadony, ale ti, kteri ho u(vy)znavaji z duvodu emotivnich, budou videt predevsim onu "obalku" sporu a nikoli jeho obsah.

    Mozna by nezaskodilo v BL duslednejsi vyuzivani uvozovek pri citacich, i kdyz se zda, ze je to z kontextu nebo jinak graficky zrejme (kurziva, odkaz atd.).

    s pozdravem

    ivan vagner

    Tak ještě jednou:

    Průběh páteční korespondence Neff-Čulík byl přesně tento:

    Date: Fri, 29 Jan 1999 08:36:43 +0000
    To:neff@login.cz
    From:jcu2@cableol.co.uk (Jan Culik)

    Ondreji,

    nechces si s BL vymenit automatickou upoutavku, jako mas s Mobil serverem?

    Viz

    http://www.britskelisty.cz/prehled.html

    Cau,

    Honza


    Date: Fri, 29 Jan 1999 09:51:48 +0100
    From: Ondrej Neff neff@login.cz
    Reply-To: neff@login.cz To: Jan Culik jcu2@cableol.co.uk
    Subject: Re:

    Promin, ale nemyslim, ze by bylo vhodne, aby BL nesly upoutavku tak casto jimi napadaneho media, jako je NP. Nestydis se, ze mi neco takoveho vubec navrhujes? Ne, nestydis. To ja vim.

    Neminim v teto debate pokracovat a proto povazuj vec za vyrizenou.

    Sbohem

    Ondrej Neff


    Date: Fri, 29 Jan 1999 09:42:50 +0000
    To:neff@login.cz
    From:jcu2@cableol.co.uk (Jan Culik)
    Subject:Re: Re:

    tvemu uvazovani nerozumim.

    Ty skutecne potlacujes nazory, ktere te kritizuji? Proc?

    Diky.

    JC


    Date: Fri, 29 Jan 1999 11:11:46 +0100
    From: Ondrej Neff neff@login.cz
    Reply-To: neff@login.cz
    X-Mailer: Mozilla 3.01 (Win95; I)
    To: Jan Culik jcu2@cableol.co.uk
    Subject: Re:

    Hahah - tohle je klasicka ukazka culikovsko-pecinovske demagogie. Ty samozrejme muzes co chces a ja nic nepotlacuju, presto jiste uz ted ze sebe potis blabol na tema "neff potlacuje nazory". Ja proste odmitam delat nekomu reklamu zadarmo. S mobilem a i-dnesem reklamu bartruju, protoze to jsou uspesne a velmi navstevovane weby. tot vse a uz mi nepis, opravdu nehodlam marit cas s clovekem, o jehoz dusevnim zdravi mam vazne pochybnosti.

    neff


    Date: Fri, 29 Jan 1999 17:22:44 +0100
    From: Ondrej Neff neff@login.cz
    Reply-To: neff@login.cz
    X-Mailer: Mozilla 3.01 (Win95; I)
    To: Jan Culik jcu2@cableol.co.uk
    Subject: od neffa

    Tak jsem se nemylil: skutecne to nemas v hlave v poradku. je to jako kdybys nekoho ustavicne pomlouval a soucasne se mu cpal do kuchyne, aby ti tam dali obed. prekrocil jsi rozumnou mez a proto rusim odkaz na blisty (veru vhodne voleny nazev) odkaz.

    o. neff


    Vysvětlení Jana Čulíka, sobota dopoledne

    Je mi jasné, že nekritické obdivovatele Ondřeje Neffa nepřesvědčím, bude mít pro ně vždycky pravdu a kdokoliv se pokusí jakkoliv kritizovat, bude zločinec. Znovu zdůrazňuji, že osobně proti Ondřeji Neffovi nic nemám, upozorňuju na způsob jednání, Neffovu osobu nekritizuju. (Nekritizuju vlastně vůbec nic, předkládám jen dokumentární materiál k obecnému úsudku.)

    Píšu o tom proto, že tento způsob reakce není typický pro Ondřeje, přichází (zdaleka nejen vůči mně) od celé řady lidí v ČR, kterým se nelíbí nějaké údajné zpochybnění jejich práce a autority.

    Píšu o tom proto, že s tímto přístupem se podle mého názoru nedá konstruktivně jít do budoucnosti, je velmi zkostnatělý. Neměli bychom jakoukoliv kritiku okamžitě považovat za útok na samou podstatu naší existence a reagovat černým hněvem.

    Jsem si vědom, že nekritičtí obdivovatelé Ondřeje Neffa budou hledat všechny možné podružnosti, nějaký nedostatek prezentace tohoto problému, aby mou argumentaci na těchto podružnostech zdiskreditovali. Vždyť tak se to v ČR běžně dělá. Odkazuju na přehled chyb logické argumentace od Aleše Zemana.

    Pokud někdo případně namítá, že jsem učinil chybu, že jsem zveřejnil Ondřejovu "soukromou korespondenci", musím takové námitky rázně odmítnout.

    Ondřej Neff je veřejná osoba a publikace těchto textů je ve veřejném zájmu. Představa, že si každý může dělat, co chce, a že to má být jakýmsi způsobem chráněno rouškou soukromí, je zcestná. Toto není zdaleka první případ tohoto "černého hněvu" a nebyl vždy zaměřen jen vůči Janu Čulíkovi.

    Ujasnil jsem si na případu Ondřeje Neffa toto, a proto mu děkuji. Má to myslím obecnější význam:

    Osoby, které reagují takovýmto černým hněvem, vědí moc dobře, že nemají pravdu a že by to ve věcné, racionální diskusi, zřejmě vyplynulo najevo. NECHTĚJÍ však své chování či postoje změnit. Jediná reakce, která jim zbývá, je tedy se nekřesťansky vztekat, případně označit kritika za blázna.

    Kritiku změní kritizovaná osoba v mocenský boj. Už to není rovná soutěž přístupů a myšlenek, ale úporná bitva, kdo vyhraje. Jinými slovy, nejde o zjišťování, kde je pravda, která by nám pomohla v orientaci ve skutečnosti, ale jde o mocenské, totalitní vnucení určitého postoje jiným. "Já tvrdě prosazuju tento názor a postoj, a kdo se mnou, s námi nesouhlasí, je blázen." Potíž je, že i když třeba krátkodobě člověk s takovýmto mocenským postojem vyhraje, v dlouhodobé perspektivě v konfliktu se skutečností prohraje. Sovětský svaz se přece nakonec rozložil. Člověk nemůže dlouhodobě ignorovat realitu a vnucovat ji svá, zjednodušená řešení, protože mu to v dané chvíli připadá pohodlné. Jediným způsobem, jak přežít, je neustále realitu zkoumat střetáváním protikladných kritických myšlenek.

    Zdůrazňuju, že mi naprosto nejde o osobu Ondřeje Neffa, která se mi zdá podružná, ale o způsob jednání a uvažování, který je podle mého názoru nekonstruktivní a škodlivý, pokud jde o dlouhodobější prospěch české komunitě.

    PS. Požádám Internet Servis, aby na Britské listy umístil automatizovanou tematickou upoutávku na Neviditelného psa.

    Jan Čulík


    Žádný člověk není ostrov

    Jan Čulík

    Má podnikatel právo zajímat se jen o maximální zisk a všechno ostatní ignorovat? V reakci na hněvivý postoj Ondřeje Neffa vůči Britským listům, viz toto vydání BL na jiném místě, napsal o víkendu jeden anonym na Fóru Britských listů, cituji po paměti, že podnikatel má plné právo usilovat o maximální zisk pro sebe a všechno ostatní je vedlejší. (A jakmile toho zisku dosáhne, dodávám já, stane se měřítkem nejvyšších hodnot dnešní české komunity.) - Anonym napsal také, že jakékoliv posuzování kvality je relativní, a tedy těžko měřitelné. Konkrétně, přesně a přesvědčivě se dá ale podle něho měřit úspěšnost, a ta je dána počtem čtenářů.

    Fascinuje mě, jakou katastrofu způsobil v prvních letech po pádu komunismu v myslích lidí Václav Klaus touto svou zjednodušenou ideologií, založenou na marxismu ("nic jiného než ekonomické vztahy neexistují, všechno ostatní je podružné"). Těmto lidem nevadí, že v důsledku Klausovy politiky je česká ekonomika ve vážné krizi, budou skálopevně opakovat zjednodušené poučky na palubě potápějícího se titaniku české ekonomiky, i ještě poté, co se tento titanic vnoří do vln. Good riddance, řekl by Angličan, ale mě fascinuje ta skálopevná nepoučitelnost a neschopnost otevřít oči.

    Vzpomínám, co řekl jednomu reportérovi časopisu Týden před několika lety Ian Traynor, středoevropský korespondent deníku Guardian, v době, kdy to ještě v Čechách znělo dost podivně: "Tak co dělá ten váš Klaus? - Jednou toho člověka budete nenávidět, za to, co udělal s touhle zemí."

    Žádný člověk není ostrov. Smrt každého člověka mě umenší. Proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Tobě zvoní, napsal barokní anglický básník John Donne (1573 - 1631).

    Podniky a podnikatelé, kteří jsou zaměřeni pouze na profit a nic jiného ve společnosti je nezajímá, působí v této společnosti devastující silou. Vyděláváme-li jakkoliv, bez ohledu na etické a morální hodnoty, či na hodnoty komunity, je to destruktivní. Jako by nebylo v dnešních Čechách příkladů bezpočet. Teorie, že stačí, aby byl podnik ekonomicky úspěšný a vydělával, že se tím rozšíří bohatství, štěstí, civilizovanost a morálka do celé společnosti, se prokázaly jako nepřesvědčivé.

    Letíte-li letadlem British Airways, povšimněte si na přední či zadní straně kabiny jejich letadel heraldického erbu BA s nápisem To fly to serve - Sloužíme cestujícím. Ano, namítnete, je to možná do jisté míry formální. Společnost British Airways, tento kolos, se v nedávné minulosti provinila různými nekalými praktikami (snahou zničit konkurenci, například přetahováním zákazníků telefonováním, že jejich let u konkurence byl prý zrušen) a byla pro to po zásluze pranýřována.

    Jenže ten princip, že podnik má sloužit veřejnosti je v Británii přítomen ve společenském podtextu. Možná, že ho firma British Airways umisťuje do svých letadel formálně. Je však významné, že vědomí britské komunity ji nutí k tomu, aby tam ten nápis dala. Těžko by si tam BA napsala vyděláváme co největší zisky bez ohledu na cokoliv jiného.

    Jen v České republice dělá takováto podnikatelská filozofie na zmatené mysli stále dojem, stále ještě, řadu let poté, co mohl každý vidět, že ignorování principů prospěchu komunity působí na život všech lidí ničivě.

    Jistě že se mnohé firmy v Británii přizpůsobují představě, že mají něco dělat pro dobro komunity, značně neochotně. Jenže společenská atmosféra je k tomu nutí, takže například v minulých dnech proběhla britskými sdělovacími prostředky zpráva, že obří plynárenské podniky British Gas (soukromá společnost) nyní spolupracují s charitativní organizací pečující o důchodce, na projektu, který má zajistit, aby v zimě v důsledku nedostatečného vytápění neumíralo tolik důchodců jako dosud. British Gas financuje tento projekt z vlastní kapsy větší finanční částkou.

    Britské firmy si nyní uvědomují, že je pro ně z reklamních důvodů přínosné, pokud o nich veřejnost ví, že jejich jediným úsilím není vydělat zisky stůj co stůj, bez ohledu na etické principy, a na všechno ostatní kašlat.

    Anonymovi z Fóra BL věnuji článek o "marxistickém papeži Janu Pavlu II", zveřejněný na jiném místě dnešních BL.

    Jan Čulík


    Papež Jan Pavel II. jako "marxista"

    Papež Jan Pavel II. navštívil Spojené státy. Psal o tom týdeník Independent on Sunday.

    Je-li všechno založeno jen na principu zisku a všechno ostatní jde stranou, vede to ke korupci

    Římský papež a americký prezident se proti sobě postavili jako v středověké moralitě - svatost zasedla vedle hříšnosti, služba lidem vedle sobectví.

    Šlo o okamžik, kdy papež, který porazil komunismus, se postavil proti dalšímu velkému satanovi na svém seznamu cílů, proti nimž chce bojovat - americký kapitalismus.

    Když byl papež Jan Pavel II. na Kubě, řekl Castrovi, že se musí změnit, ale zároveň promluvil k Americe. Zaútočil na chtivost po penězích, zamaskovanou jako zisk a odsoudil americké sankce proti občanům chudých národů.

    Během návštěvy města St. Louis papež odsoudil nejkrvavější americké kacířství: "právo" zabíjet nenarozené děti.

    Americká veřejnost Jana Pavla II. v těchto věcech dosud neslyší. Většina Američanů papeže pořád ještě vidí jako kladnou postavu z období studené války, jako stoupence v boji proti komunismu, jako mluvčího svobody.

    Je pravda, že z veškerého politického zla, nenávidí papež nejvíce totalitu. V rodném Polsku přetrpěl nacismus, za komunismu sloužil "mlčenlivé církvi".

    Bojoval ale proti komunismu nikoliv proto, aby nahradil útlak vykořisťováním. Nebojoval za neomezenou svobodu, ale za svobodu limitovanou odpovědností. Nebojoval za kapitalismus, ale za spravedlnost.

    Je lehké splést si katolictví s liberální vírou - považovat ho za jakýsi měkký konzervatismus, protože si katolictví váží individuální svobody a chce omezit moc státu.

    Ve skutečnosti však kázala katolická církev vždycky sociální evangelium a papež Jan Pavel II. je jedním z jeho nejenergičtějších exponentů.

    Pouhá "ekonomická logika", často zdůrazňuje papež, vede k hrubému materialismu a je-li všechno založeno jen na principu zisku a všechno ostatní jde stranou, vede to ke korupci. Multinacionální kapitalismus je nemorální, protože se vyhýbá společenským povinnostem, které jsou ztělesňovány zákony a na jejichž dodržování dohlížejí soudy. Vlády musejí být na straně chudých. Pozemky mají větší hodnotu než peníze, chudí venkované mají větší hodnotu než zisky. Úsilí zachovat venkovské oblasti nezničené dravým podnikáním může zkrotit kapitalismus a třetí svět má právo žádat spravedlivou cenu za své výrobky. Podle deníku Wall Street Journal je papež "rozředěný marxista".

    Katolickou sociální doktrínu lze vyjádřit výrazem, který papež Jan Pavel dal Polsku: solidarita, zdůrazňuje sám šéf katolické církve. To znamená, že máme považovat zaměstnance za sousedy, za bratry, za lidi stvořené k božímu obrazu.

    Jan Pavel II. se zaměřil na Ameriku jako na "zosobnění kapitalistických výstřelků". V tomto smyslu, jako ve všem co činí, jedná plně v souladu s tradicí své církve.

    Před sto lety, v roce 1899, vydal papež Lev XIII encykliku, jíž odsoudil to, co charakterizoval jako "amerikanismus".

    Pod touto hlavičku zahrnul Lev XIII celou řadu amerických omylů, například tvrzení, že by církev měla následovat světské vzory americké demokracie, že by neměla považovat přísahu za nic vážného (prezident Clinton v tomto směru zřejmě potřebuje poučení) a že podnikatelská činnost je důležitější než svatost.

    Nejhlasitější kritika od papeže Lva XIII však byla zaměřena proti omylu, který Američané dosud dělají velmi často:

    Jde o chybnou představu, že je možno naplnit, realizovat lidský život prostě tím, že sledujete své vlastní pudy, že budete dělat jen, "what a man's gotta do" - "co člověk prostě je pudově nucen dělat" - i kdyby to mělo znamenat, že budu vyhrožovat na ulici kolemjdoucím pistolí.

    Americký sen je založen na představě, že je člověk v podstatě dobrý. Amerika je země příležitostí, kde vás učí, abyste "byli sami se sebou spokojeni". Katolictví, naproti tomu, si přeje, abyste se na sebe dívali kriticky -. jinak u vás nikdy nedojde k zlepšení.

    V dnešní době není před kritikou od papeže Jana Pavla II. v bezpečí žádný náruživě pěstovaný americký předsudek. Papež kritizuje trest smrti a potraty a zdůrazňuje, že nikdo nemá právo odebrat lidský život. Proti morálnímu relativismu hájí papež absolutní pravdu. Odmítá konzumerismus a stavbu obřích obchodních středisek. V zemi, která je posedlá operativním odstraňováním přebytečného tuku z těla, zdůrazňuje nadřazenost duchovních hodnot.

    Papež odmítá to, co většina Američanů schvaluje - bombardování Iráku.

    Komentátor týdeníku Independent on Sunday je přesvědčen, že Amerika bude reagovat na slova Jana Pavla II. pozitivně. Zdůrazňuje:

    Poznal jsem jinou Ameriku, než je její stereotypní obraz. A tato Amerika je velmi blízko papežovu pojetí světa.

    Americká kultura není ve skutečnosti produktem zuřivého individualismu, ale historických hodnot solidarity. Většina Ameriky žije na malých městech, kde se všichni navzájem znají, nebo ve čtvrtích, kde jsou lidé přesvědčeni, že patří mezi sebe. Demokratické rozhodování jde v Americe hlouběji, než kdekoliv v Evropě. Odmítání třídních rozdílů vede k tomu, že se lidi chovají k sobě na veřejnosti neobyčejně slušně.

    Velikost Ameriky nevznikla v důsledku individualismu, ale v důsledku vzájemné spolupráce a pomoci mezi lidmi.


    Diletantství a sebevědomí jako základní způsob existence

    Rozhovor s Ladislavem Špačkem

    Jméno a adresa autora jsou známy.

    Posilam uryvky ze clanku Jitky Goetzove: Den s mluvcim prezidenta z Magazinu Prava (30. 1.).

    Rozhovory "Jeden den s .." jsou obzvlaste poklesle a informativni byvaji jen neprimo - kdyz si je politik natolik jisty svoji skvelosti, ze si ani neuvedomuje svoji trapnost.

    Za nejzajimavejsi povazuju casti o profesionalnich predpokladech pro vyber parlamentniho zpravodaje a o predpokladech pro praci tiskoveho mluvciho.

    Kvuli objektivite musim dodat, ze Pravo ma i  dobre clanky: sobotniho Kramera a ctvrtecni Salon. Bohuzel to kombinuje s udesnymi strankami lecitelu, cernou kronikou na prvni strance, plytkymi informacemi o celebritach...

    Profesionální předpoklady pro práci parlamentního zpravodaje - z rozhovoru s Ladislavem Špačkem:

    "...v roce 1986 nastoupil na filosofickou fakultu, kde prednasel vyvoj spisovne cestiny od 10. stoleti. Tam take prozil revolucni listopadove dny se svym studentem Vlastimilem Jezkem, soucasnym generalnim reditelem Ceskeho rozhlasu. Ten mu pak v roce 1990, jako radovy novinar, doporucil, aby to zkusil v Cs. televizi, protoze pry potrebuji duveryhodnou osobu kolem ctyricitky. "To jsem byl ja", smeje se Spacek. Moc se mu tam nechtelo, protoze ho televize nikdy nezajimala, a i dnes sleduje jen zpravodajstvi. "Sel jsem tam, prohledli si mne a rekli dobry, cesky umite, vypadate fakt duveryhodne. Kyvl jsem a za tri tydny uz jsem delal prime prenosy z Federalniho shromazdeni", vzpomina.

    Myslite, ze CsT nemohla v te dobe ziskat zadneho dobreho profesionala - treba z ceskych sekci BBC nebo Svobodne Evropy?

    O předpokladech pro práci mluvčího prezidenta

    "Mam urcite predpoklady k teto praci. Musim odpovidat na spoustu i nesmyslnych dotazu, takze jsem se v teto funkci naucil mluvit o vsem, ze ani nepoznate, ze o tom nevim ani n. Zrovna nedavno jsem po telefonu vysvetlovat deset minut jakemusi panovi, jak maji na chalupe udelat kanalizaci. Kdyz mi pak dekoval za rady, rikal jsem si, jses vazne chlap dobry pro vsechno. Vzapeti se ale ukazalo, a shodou okolnosti to byla vase kolegyne, ze dala manzelovi omylem telefonni cislo na mne, nikoliv na instalatera Spacka", rozesmeje se nahlas mluvci. "Nemam nikdy tremu, zcela vyjimecne podleham stresum, a to diky lidem, na nez jsem alergicky a s nimiz musim jednat."

    Neni to asi pro Vas moc zajimave, protoze to jen dokresluje tusenou situaci v mediich a ve vyssich sferach. Oni jsou sebejisti a nemaji stresy - ty pak zbyvaji na nas, kdyz se ridime jejich profesionalnimi analyzami a radami. Asi jsem suchar, ktery nechape tento jemny druh humoru.

    Poznámka Jana Čulíka: Obávám se, že kdyby publikoval vládní mluvčí v Británii takovýto rozhovor, musel by asi rezignovat.

    Mám konkrétní historku z Británie z podnikatelské sféry. V Británii existoval úspěšný celostátní řetězec (chainstore) obchodů s hodinkami a klenoty RATNER'S.

    Majitel obchodu, pan Ratner, jednou byl dotazován v televizním rozhovoru, co to prodává ve svých obchodech. Odpověděl, že "crap": "sračky", špatné zboží.

    A jak reagovala britská veřejnost? Přestala do jeho obchodů chodit. Chainstore Ratner's udělal za pár týdnů bankrot a teď už v Británii neexistuje obchod tohoto jména.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|