Nejvyšší oběť
Před třiceti lety tento týden sjednotil Jan Palach svůj národ tím, že se upálil. Deník Guardian se včera zabýval touto nejostřejší formou politického protestu.
Palach se polil benzínem na hlavním pražském náměstí nedaleko Národního muzea a pak škrtl zápalkou. Jak plameny rozedraly jeho šaty a začaly škvařit jeho maso, dvacetiletý student nemohl vědět, jak obrovský dopad bude mít jeho čin. To, co mohlo být bagatelizováno jako zbytečné gesto, se stalo definujícím symbolem pro celou generaci. Upálení Jana Palacha na pražském Václavském náměstí bylo bezpochyby nejdramatičtější sebevraždou ve dvacátém století, napsal Guardian.
Palachova smrt, k níž došlo 19. ledna před třiceti lety, přivedla statisíce lidí do ulic. Palach byl tichý student filozofie, bez historie politické činnosti. Upálil se pět měsíců poté, co Československo okupovaly sovětské tanky a potlačily rostoucí reformní hnutí.
Avšak hlavním terčem Palachova protestu nebyl Kreml. Palachovi vadilo, že jeho spoluobčané, jak se zdálo, přijali okupaci bez odporu. "Na rozdíl od euforie roku 1968 byli lidé ubiti a zdeprimováni. Palach jimi chtěl otřást," konstatuje Zuzana Bluehová, která jako představitelka studentského hnutí pomáhala organizovat jeho pohřeb.
Vzorem byla Palachovi veřejná upálení buddhistických mnichů v Saigonu, kteří protestovali proti válce ve Vietnamu. Později to napodobovala vlna indických studentů, kteří se upalovali v roce 1990 na protest proti změnám v přijímacích kvótách na univerzity a do státních služeb. V Británii se v roce 1993 upálil před britským parlamentem Graham Bamford, osmačtyřicetiletý bývalý dopravce - podnikatel, na protest proti hrůzám v Bosně. O tři roky později se upálil na schodech baziliky svatého Petra v Římě jeden italský homosexuál na protest proti diskriminaci homosexuálů.
Tyto další sebevraždy však zdaleka neměly takový dopad jako Palachova smrt. Čím to tedy je, že jedna sebevražda rezonuje s vědomím lidí a jiná ne?
Upálení je v každém případě nejstrašnější formou sebevraždy. Protestující aktivisté často užívají hladovek, protože tím postupně zvětšují nátlak. Dopad hladovek je pomalý a zvrátitelný. Sebevražedné bombové atentáty jsou konečným politickým aktem, ale vzhledem k tomu, že jejich účelem je způsobit bolest jiným, mají jiný morální podtext.
Sebeupálení je zároveň násilné i nenásilné. Je to ale jeden z nejbolestnějších způsobů jak zemřít. Palach trpěl následující tři dny strašlivými bolestmi, než zemřel na popáleniny 85 procent povrchu svého těla.
Jeho čin měl velký dopad, protože "se dotkl citlivého nervu v době, kdy společnost byla na cestě do zapomnění ohledně své situace," konstatuje Zdeňka Gabalová, nyní rada na českém velvyslanectví v Londýně. V dopise na rozloučenou napsal Palach, že chtěl, aby se "lidi v naší zemi probudili". V prvních dnech po invazi Varšavského paktu stávkovali dělníci v několika pražských továrnách. Komunistická strana, která stála v čele reformního procesu, známého jako Pražské jaro, odsoudila Rusy ještě v době, kdy byli Alexander Dubček a ostatní vedoucí představitelé odvezeni do Moskvy. Ale když se vrátili po podepsání takzvaných moskevských protokolů, které se pokusily legalizovat přítomnost sovětských vojsk v Československu, většina lidí začala rezignovat.
Palach chtěl tento pesimistický vývoj zvrátit. Napsal otevřeně politický dopis na rozloučenou, žádal, aby byla okamžitě zrušena cenzura a aby byl zakázán sovětský propagandistický časopis Zprávy. Také naznačil, že je součástí skupiny dobrovolníků, kteří jsou připraveni postupně páchat sebevraždu. Bylo zlověstné, že podepsal svůj dopis "Pochodeň číslo jedna".
Nebyla to pravda, vzpomíná Zuzana Bluehová. Jeden její kolega ze studentské organizace hovořil s umírajícím Palachem. "Řekl, že jednal sám. Žádná skupina neexistovala. Ale zdůrazňoval, že svého činu nelituje a nechtěl, aby jeho čin někdo napodoboval."
Zatímco ležel Palach v nemocnici, byla zahájena jednání mezi vládou a studenty. Jakmile Palach zemřel, vláda jednání zúžila jen na otázku, jaký má být pohřeb. Několik dní byla Palachova rakev vystavena na katafalku na Karlově univerzitě, záměrně umístěna nedaleko sochy náboženského reformátora Jana Husa, který byl upálen v roce 1415 za to, že požadoval, aby byla bible čtena v kostelích česky. Tisíce Čechů drželo vigilii na místě, kde se Palach upálil. V den pohřbu vyšlo do ulic půl miliónu lidí. Byla to daleko největší demonstrace od sovětské invaze.
Byla to velmi odlišná reakce ve srovnání s reakcí na smrt buddhistických mnichů upálením ve Vietnamu v roce 1963. První sebevražda byla zachycena na filmu a šokující obraz lidské pochodně se stal tak známým jako fotografie holčičky, běžící po ulici po americkém útoku napalmem. Avšak sebevraždy nevedly k žádné akci. Selhaly. Jejich cílem bylo dostat Vietnam ze slepé uličky, jenže obě bojující strany je odmítly, konstatuje historik buddhismu Stephen Batchelor.
Sebeupálení těchto mnichů kritizovali lidé, kteří podporovali protiválečné hnutí, jako Martin Luther King. Thich Nhat Hanh, čelný buddhistický mnich, který dobře znal některé z těch mnichů, kteří se upálili, konstatoval v dopise králi, že jejich sebevražda nebyla ani činem zoufalství, ani politickým protestem. Byla zaměřena na "obměkčení srdcí utlačitelů a na vyvolání pozornosti světa k utrpení Vietnamců... Říci něco při takto silné bolesti znamená říci to s nejvyšší upřímností."
I když byl Buddha proti umrtvování lidského těla, různé formy upálení se praktikovaly během staletí v mahajánské škole buddhismu, konstatuje Batchelor. "Nebyla to jednorázová, netradiční reakce na extrémní situaci."
To se nedá dost dobře říci o sebevraždě Angličana Grahama Bamforda, k níž došlo v roce 1993 před britským parlamentem ve Westminsteru. I když to bylo v nedávné britské historii něco neobyčejného, skoro žádný britský denní list se jí podrobněji nezabýval. Bylo známo, že Bamford je v depresi, protože se mu rozpadlo manželství, a tak politický význam jeho smrti byl bagatelizován. Avšak v dopise, který Bamford napsal jedné dobročinné organizaci před smrtí a jímž jí nabízel své služby, tento Angličan konstatoval, že "novinová fotografie nešťastné balkánské holčičky, přibližně ve věku mé vlastní dcery, ho přiměla k akci."
O několik dní později napsal poslední dopis: "Britská armáda nesmí být čestnou stráží na hromadném pohřbu. Bosenská nemluvňata, bosenské děti a ženy očekávají, že politikové učiní, co vědí, že mají učinit - poskytnout jim vojenskou ochranu."
Žádná britská televizní stanice neusoudila, že je Bamfordova smrt pro ni dostatečně zajímavá, a tak to zůstalo na Chorvatovi, Nenadu Puhovském, aby natočil film o Bamfordovi, který odráží jeho vlastní znepokojení nad apatií veřejnosti ohledně hrůz, k nimž dochází na Balkáně.
Psychiatři neměli dost příležitostí k tomu, aby studovali osoby, které se upálili. Jedním z mála psychiatrů, který se tím zabýval, je dr. Swaran Singh, který nyní pracuje v univerzitní nemocnici v Nottinghamu. Ten studoval "altruistické sebevraždy" 22 mladých lidí, 12 mužů a 10 žen, k nimž došlo v Indii v roce 1990. Devět těchto osob se upálilo a ostatní dobrovolně požili jed jako protest proti vládnímu rozhodnutí rozšířit kvóty na univerzitní studium a pro státní službu pro lidi z nižších kast. Pohovory s nimi byly vedeny dva dny po požití jedu. Šest těchto lidí posléze zemřelo.
Dr. Singh jeho kolegové zjistili, že s výjimkou jediného muže neměli mladí lidé žádné zjevné psychiatrické choroby. Také byli zcela odlišní od mladých lidí, kteří páchají sebevraždu z nepolitických důvodů. Takoví sebevrazi jsou často velmi silně motivováni zvenčí, věří ve vnější síli jako je štěstí, osud a náhoda. Sedmnáct z 21 osob bylo velmi ctižádostivých.
Podobná analýza zřejmě odpovídala i Janu Palachovi. Netrpěl depresemi. Je ironické, že jeho smrt měla svým způsobem na českou společnost terapeutický vliv. Po dobu několika dní se rozplynulo poinvazní trauma, lidé vyšli v obrovských počtech do ulic v kolektivním aktu solidarity, který připomínal demonstrace za Pražského jara. Palachův čin, jak se zdálo, vrátil lidem pocit důstojnosti a cti.
Když jsem navštívil Palachův hrob na městském hřbitově na Olšanech během normálního dne uprostřed týdne více než rok po jeho smrti, stále tam ještě hořely stovky svíček. Každých několik minut přišel někdo nový a položil tam květiny. Tak populární byla tato svatyně, že v roce 1973 tajná policie Palachovy ostatky exhumovala a nechala je spálit. Jeho rodina netušila, kde je jeho popel, až jí byl předán v roce 1974 s tím, že bude pohřben ve svém rodném městě. Ale, v typickém tichém aktu mlčenlivého českého odporu lidé i nadále zacházeli s hrobem na Olšanech jako se svatyní. Květiny byly neustále obnovovány, i když Palachovo tělo bylo dávno pryč.
(V předjaří roku 1969 se tehdy šestnáctiletý Jan Čulík dostal do mírných potíží s Stb, protože na Olšanech natočil šestnáctimilimetrovou kamerou u Palachova hrobu větší množství záběrů pro film o Janu Palachovi. Byl zatčen při odchodu ze hřbitova na refýži při čekání na tramvaj. Následoval asi osmihodinový výslech a kamera a film mu byly zkonfiskovány.)
