Absurdní britské imigrační předpisy
(An English version of this text has been published in the Electronic New Presence.)
Vážený pane Stroehleine,
nechci polemizovat s vaším článkem, ale rád bych zdůraznil, že imigrační pravidla i úředníci jsou absurdní po celém světě, včetně Británie, o niž se zmiňujete. Není to tak jen v České republice.
Chci to dokázat touto svojí zkušeností.
V říjnu 1998 jsem přijel do Doveru, aby zahájil další rok studia na anglické univerzitě. Bohužel jsem si nechal všechny své dokumenty, dokazující, že jsem student, v pokoji na anglické koleji, takže jsem dostal jen dočasné povolení k pobytu na dva měsíce a bylo mi řečeno, abych si zajel do Croydonu (tam je britská cizinecká policie, JČ) a nechal si to povolení prodloužit, až budu mít všechny dokumenty.
No, jsem student, který má dost práce, a tak jsem se rozhodl poslat písemnou žádost na cizineckou policii (Immigration and Nationality Directorate), zda by bylo možné vyřešit celou věc poštou. A skutečně, asi za týden jsem poštou obdržel formulář, ten jsem vyplnil, přiložil jsem potřebné dokumenty a všechno jsem odeslal. A čekal jsem - bylo asi 20. října.
Začátkem prosince jsem začínal být trochu nervózní, protože se mi podařilo získat na vánoce v jedné univerzitní laboratoři dočasné zaměstnání a potřeboval jsem dostat pracovní povolení. K tomu člověk potřebuje pas a platné vstupní povolení do Británie (Leave to Enter). Tak jsem se podíval na internet a nalezl jsem stránku Immigration and Nationality Directorate. Byla tam i telefonní čísla jejich informací.
A tady začalo peklo. Během dvou hodin nepřetržitého telefonování se mi podařilo proniknout skrze jejich čekací systém jen třikrát, a dvakrát bylo spojení přerušeno, než se mi podařilo navázat kontakt s živou osobou. Běžná sdělení, která se při tom z telefonu ozývala, byla: "Telefonní číslo, které vytáčíte, je dočasně odpojeno", nebo "Číslo, které vytáčíte, neexistuje", nebo "Číslo, které vytáčíte, je obsazeno". Opakovaně jsem prostě mačkal knoflík Re-dial.
Když se mi podařilo konečně proniknout k živé osobě na druhém konci drátu, spojení se přerušilo asi po třiceti vteřinách, ani se mi nepodařilo pořádně vysvětlit, co potřebuju. Přirozeně jsem také telefonoval na telefonní číslo Stížností, ale tam mi řekli, že vyřizují pouze stížnosti na konkrétní zaměstnance, nikoliv na systém, a že je jim líto, že se nemohu dovolat, ale že občas volá na to číslo hodně lidí a že pokud mám nějaké problémy, měl bych si do Croydonu zajet osobně.
Tak dobře, je to moje vina, řekl jsem si, měl jsem to Croydonu prostě hned JET. Tak jsem se následujícího dne VYDAL OSOBNĚ do Croydonu (trvalo mi to asi tři hodiny). Měl jsem pošetilou představu, že se mi podaří získat povolení k pobytu, jakmile se dostavím osobně. Dorazil jsem tam, stál jsem ve frontě hodinu a půl, a pak, sláva, jsem se dostal k přepážce s úředníkem. (Čtyřicet minut že musel čekat onen anonymní Američan v ČR? Cha! Česká republika je ve srovnání s Británii slušnou a civilizovanou zemí.)
Moje dobrá nálada byla poněkud předčasná. Bylo mi řečeno, že buď si mohu počkat DALŠÍ DVA MĚSÍCE než má poštou poslaná žádost bude vyřízena, anebo žádost STORNOVAT a vyzvednout si na místě svůj pas. Ale, jestliže svou žádost stornuji, NEDOSTANU povolení k pobytu a kromě toho dostanu do pasu razítko, podle něhož budu moci znovu o povolení k pobytu zažádat v Croydonu až za čtrnáct dní. A mé zaměstnání za čtrnáct dní začínalo.
Snažil jsem se vysvětlit ÚZKOPRSÉMU úředníku u přepážky (bylo mu asi pětadvacet a usmíval se na mě arogantně spatra), že potřebuju povolení k pobytu k získání pracovního povolení, ale to se mu nezdálo dostatečně důležité, a řekl mi, SE SMÍCHEM, že holt se budu muset na tu vánoční brigádu vykašlat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mám s sebou všechny dokumenty a že by mu trvalo méně než pět minut schválit je, protože to je velmi jednoduché. Ne, raději se se mnou patnáct minut hádal, že nemá povolení vůbec na mou žádost sáhnout, pokud se nerozhodnu ji stornovat, v kterémžto případě má pouze povoleno vyhledat mé dokumenty a dát mi razítko do pasu, abych nemohl zažádat znovu. A kdybych býval hned rovnou přijel osobně, povolení k pobytu bych dostal.
No, tak jsem se vzdal, a požádal jsem, aby mi vrátili pas i ostatní mé dokumenty, že jsem se rozhodl žádost stornovat. Samozřejmě, pane, posaďte se a zavoláme vás, až to najdeme.
TRVALO JIM TO TŘI ZATRACENÉ HODINY! (Řekněte to anonymnímu Američanovi). Ano, několikrát jsem se ptal, jak to vypadá, ale bylo mi řečeno, že mě zavolají. Všiml jsem si, že to fungovalo tak, že jsem byl umístěn na konec fronty těch případů, které "nebyly vyřízeny na první pokus". I když mé dokumenty tam pravděpodobně ležely celou věčnost, nedovolili mi, abych ve frontě někoho předběhl.
Během těch tří hodin jsem dostal nápad - pojedu do Doveru a promluvím tam s imigračními úředníky. Má logika byla takováto: kdybych býval přijel do Británie s dokumenty, na jejichž vrácení jsem nyní na cizinecké policii čekal, povolení k pobytu bych okamžitě dostal.
Takže, když mi konečně ty dokumenty přinesli, ještě jsem se asi na patnáct minut jen pro zábavu pohádal s úřednicí, co razítkovala můj pas, zeptal jsem se, kde si mám stěžovat, dostal jsem faxové číslo příslušného ministra (snažila se mě poslat na místní oddělení Stížností, avšak využil jsem svých znalostí, že Stížnosti se nezabývají Systémem, a to úřednici překvapilo natolik, že mi dala ministrovo faxové číslo) a vydal jsem se do Doveru.
V Doveru mi sdělili, že mi nemohou dát povolení k pobytu, pokud neopustím Británii a znovu do ní nepřijedu. Snažil jsem se vysvětlit, že ano, jistě bych mohl jet přes Kanál La Manche do Francie a zpátky, ale jaký by to mělo smysl? Ukázal jsem jim všechny dokumenty. Ne, TI PITOMÍ BYROKRATÉ mě odmítli poslouchat.
No tak jsem utratil deset liber a vyplýtval jsem tři hodiny svého času, nechal jsem si v Calais orazítkovat pas na důkaz, že jsem opustil Velkou Británii, otočil jsem se na podpatku a vrátil jsem se do Doveru.
A teď pointa: DOSTAL JSEM TRVALÉ POVOLENÍ K POBYTU BĚHEM PRVNÍ MINUTY, POTÉ, CO JSEM SE POZDRAVIL S IMIGRAČNÍM ÚŘEDNÍKEM.
Poznámka JČ: Maderovo neporozumění nepozměnitelnosti úředních předpisů
Dovolte mi předem předeslat: Britské imigrační předpisy jsou snad nejpřísnější ze všech zemí Evropské unie. "Prostý britský občan", zejména Angličan, je do určité míry xenofobní a politika britské vlády, ať už jsou u moci konzervativci nebo labouristé, to odráží. Je to poněkud ostudné.
Proto investuje britská vláda do cizinecké policie a imigračních služeb vždycky jen přesně takové množství peněz, aby to jen jakž takž stačilo. Proto existují na cizinecké policii v Lunar House v Croydonu poddimenzované telefonní linky, atd. Britští úředníci udělali chybu, že studentu Maderovi neřekli, když volal na Stížnosti v Lunar House, že ani osobní návštěva mu nepomůže, jakmile jednou svou žádost podal písemně a naopak ho chybně informovali, že si tam má osobně zajet.
Kdysi v hluboké minulosti jsem také navštívil Lunar House a velmi silně mě udeřila do očí intenzívní kafkovská atmosféra. Nicméně, celý systém byl dost pevně a racionálně organizován. Čekalo se sice mnoho hodin, každý však dostal při příchodu do místnosti číslo, takže nemusel být při čekání v místnosti, atd.
Jinými slovy, britský imigrační systém je tvrdý a jedná s žadateli o pobyt značně nevstřícně. Uvědomme si však, že žadatelů o vstup je mnohonásobně více než žadatelů o vstup do České republiky. To jistě neomlouvá.
Daly by se kromě toho vyjmenovávat příklady do nebe volajících nespravedlností, které páchají britské úřady na českých a slovenských Romech, žádajících o asyl. (Proč je například bezdůvodně zadržují? Jediným důvodem, velmi pochybně podloženým zákonem, je snaha odstrašit žadatele.)
Přesto však musím poukázat na některé zajímavé rysy Maderova případu.
Britská imigrační policie se vůči němu zachovala vlastně velmi liberálně. Madera udělal hned na začátku chybu: nepřijel na britskou hranici do Doveru s potřebnými dokumenty. To je nesmírně důležité. Britové mají na cizince, usilující o vstup do jejich země, určité konkrétní požadavky. Můžeme argumentovat, že jsou to požadavky zbytečně přísné a neférové. Je však pravda, že pokud je na tyto požadavky člověk připraven a splní je, nevyskytují se (většinou) problémy.
Přestože Madera neměl dokumentaci, prokazující, že je student, byl vpuštěn do země.
V Británii je běžná praxe, že s úřady komunikujete prostřednictvím pošty. Žádost odešlete a necháte ji na úřadu, ať ji vyřídí. Může to trvat měsíce, do té doby, než je vyřízena, se však můžete chovat, jako by vyřízena byla - věc je v běhu. Maderu nikdo ze země nevyhošťoval, zatímco jeho pas ležel v Croydonu.
Lunar House v Croydonu má zřejmě velmi přesně definované byrokratické procedury. Ty jsou přísně vynucovány a není přípustné je měnit. Maderovi se mohly zdát nelogické, avšak - a o tom se s ním imigrační úředníci asi nehodlali bavit - zřejmě existují velmi konkrétní, pragmatické interní důvody (možná finanční) proč systém funguje takto rigidně.
Došlo ke kulturnímu nedorozumění. Povšiml jsem si rozdílu mezi britskou byrokratickou kulturou a českou byrokratickou kulturou už kdysi dávno, za hlubokého komunismu, v roce 1978, když jsem žádal o vycestování z Československa.
Československá byrokratická komunistická kultura byla nelidská a šílená, jenže nikdo předpisy nikdy stoprocentně nedodržoval.
Vždycky bylo možno žadonit, lísat se a žádat o výjimku, přinést flašku, přinést kafe. Touto korupcí se systém do určité míry zlidšťoval. Bylo možno přesvědčit komunistické úředníky, aby pro vás udělali výjimku.
Hned po příchodu do Británie jsem si uvědomil rozdíl.
Britské předpisy byly pragmatičtější a ve své podstatě lidštější.
Výjimky z nich se však za žádných okolností nepovolují. Považuje se to za neférové, za podvod, přijít a "to plead a special case", říkat, že váš osobní případ je zvláštní, aby se úředník nad vámi slitoval a udělal rozumnou výjimku.
Nikdy to neučiní - dostal by se do průšvihu. Budete-li se o to pokoušet, bude s vámi jednat blahosklonně (odtud asi ta arogance, kterou pociťoval v Doveru Martin Madera) a považovat vás za burana z Balíkova, kde neplatí neosobně, tj. pro každého předpisy, zákony a nařízení a vládne zjevně korupce a anarchie.
Demokratická unie: proč odmítám rezignovat z volební komise
Vážený pan
Jaroslav Šebek
člen Ústřední volební komise za ČSSD
U Smaltovny 7, 170 00 Praha 7
na vědomí: ÚVK, ČTK
Praha, 20. ledna 1999
Vážený pane kolego,
odpovídám na Vaši výzvu k mé rezignaci ze dne 15.1.1999. Na úvod si Vás dovoluji požádat, abyste mně napříště obdobná sdělení zasílal přinejmenším současně s jejich předáním sdělovacím prostředkům. Je přinejmenším neslušné, když ČTK dostane dopis určený mně 15.1.99 a já si jej musím po pěti dnech vyžádat ze sekretariátu ÚVK, abych vůbec věděl, na co mám reagovat.
A nyní k věci samé. Plně chápu, že jako reprezentant ČSSD si jistě nové volby v MČ Praha - Klánovice nepřejete. Vždyť celá Vaše plně obsazená kandidátka získala v Klánovicích v součtu jen 640 hlasů, zatímco já sám jsem získal 673 hlasů a kandidátka, v jejímž čele jsem stál, získala v součtu 3.576 hlasů. Přesto Váš jediný zvolený kandidát s podporou 162 občanů ze 1269 volících nyní zastává funkci starosty s pravomocemi obecní rady a já jsem měl být, coby vítěz voleb s podporou více než každého druhého volícího občana, odsunut s dalšími třemi zastupiteli do opozice.
Ve výše popsané situaci jsem společně s dalšími zastupiteli a náhradníky využil zákonné možnosti rezignace s cílem vyvolat opakované volby, a to nikoliv za účelem naplnění osobních ambicí, nýbrž jako obranu proti nedemokratickému povolebnímu vývoji, kdy se moci ujala skupina zastupitelů s výrazně menšinovou podporou voličů (1465 ku 2179) a mimo jiné tak porušila slib člena zastupitelstva, podle kterého má zastupitel dbát vůle lidu.
Klánovický lid vůli ve volbách projevil a 5 zastupitelů to zcela ignorovalo. Je jistě politováníhodné, že zákon č. 152/1994Sb. takovou situaci přímo vytváří naprosto nesmyslným systémem přidělováním mandátů. Tím je tento zákon v konečném důsledku v rozporu s čl. 6 Ústavy ČR, neboť umožňuje vznik vlády menšiny.
Vy tvrdíte, že ustanovením institutu náhradníka měl zákonodárce na mysli pouze přirozený úbytek zastupitelů. Víte, pane kolego, vždy mne velice pobaví, když mi někdo vykládá, co měl zákonodárce na mysli. Já na to odpovídám, že když má zákonodárce něco na mysli, tak to má napsat na papír - tedy do zákona.
Jak jistě víte, žádné omezení rezignace na mandát v zákoně není a já se naopak domnívám, že ustanovení o opakovaných volbách představuje kromě řešení situace přirozeného úbytku zastupitelů i účinnou pojistku proti tomu, aby třetinová menšina zastupitelů byla zbytkem zcela ignorována. A tuto pojistku jsme byli nuceni v Klánovicích použít.
Na Internetu na adrese http://www.deu.cz/reportaz.html naleznete kompletní důkazy toho, že jsme do této situace skutečně byli dotlačeni, a to úzkou skupinkou klánovických partajních funkcionářů, kterým jsem v minulosti viděl na prsty, tudíž jsem pro ně nepřijatelný a výsledky voleb je absolutně nezajímají.
Píšete o morálním právu. Ptám se Vás: Měl zastupitel ČSSD s nejmenším počtem hlasů ze všech zastupitelů morální právo přijmout kandidaturu na post starosty a odstavit ty, kteří dostali nejvíce hlasů občanů? Asi sotva. A co je pak nemorálního na tom, když ti odstavení využijí zákonné možnosti k obraně demokracie - tedy většinové vůle občanů?
S ohledem na výše uvedené Vám proto sděluji, že na funkci místopředsedy ÚVK nehodlám rezignovat, protože jsem se nedopustil ničeho, co by mělo k mé rezignaci vést. Naopak jsem dodržel slib člena zastupitelstva a využil všechny zákonné prostředky k tomu, aby většinová vůle lidu nemohla být tak snadno pošlapána několika partajními funkcionáři. Moje jednání je plně v souladu s Ústavou ČR, kterou jsem se zavázal jako člen ÚVK ctít a dodržovat, neboť pouze směřuje k naplnění jejího Článku 6.
Pokud něco snižuje vážnost Ústřední volební komise, pak to rozhodně není v dané situaci moje rezignace na mandát v Klánovicích, ale naše "skvělé" volební zákony, které ÚVK ustanovují jako orgán bez potřebných kompetencí a které obecně neobsahují žádné sankce za jejich porušování.
V podstatě jsou to zákony jen podle názvu, neboť základní atribut zákona - tedy vynutitelnost jejich dodržování, zcela postrádají. V důsledku toho pak nejen ÚVK, ale i ostatní volební komise musejí vydávat stanoviska, ve kterých sice mnohdy dávají stěžovatelům na porušení volebních zákonů za pravdu, ale současně konstatují, že s tím nemohou nic dělat.
Opravdu si myslíte, že takové komise jsou skutečnými orgány dozoru nad dodržováním volebních zákonů? Podle mého názoru nikoliv. ÚVK proto pokládám spíše za orgán koordinační a reprezentační, kde svoji úlohu jistě plní.
S přátelským pozdravem
Petr Šafránek
člen ÚVK za Demokratickou unii
místopředseda ÚVK
Karla Křížka 111
190 14 Praha 9
K britským vízam je cesta zarúbaná
Je mi ísť (slovenčina prepáč) do Londýna. Keď som sa to dozvedel, potešil
som sa. Precestoval som síce Európu od Fínska po Taliansko, od Ukrajiny po
Holandsko, ale na Ostrovoch som ešte nebol. Privítal som teda možnosť zúčastniť
sa na energetickej konferencii, ktorá sa bude konať v polovici februára.
Dokonca
som spolu s kolegom splodil príspevok, ktorý bol zaradený do programu tohoto
podujatia. Takže ostáva iba maličkosť - získať britské víza.
Potreboval som však
informáciu kedy sú na vízovom oddelení britského velvyslanectva úradné hodiny a
aké sú potrebné náležitosti. Keďže v Bratislave nám nedávno menili telefónne
čísla, zavolal som na informácie a tam mi povedali číslo na ambasádu. Na
uvedenom čísle som sa z odkazovača dozvedel, že počas Vianoc vízové oddelenie
nefunguje, ale súrne prípady budú vybavovať 30 decembra doobeda. Táto
informácia ma zaujala, ale nepomohla mi. Bolo už totiž 18 januára.
Neostávalo mi
nič iného, ako vypátrať iné telefónne číslo. Po jeho vytočení mi pracovníčka
velvyslanectva dala v poradí už tretie číslo, priamo na vízové oddelenie. Mal
som však smolu. Buď bolo obsadené, alebo telefón nikto nedvíhal. Opäť som
zavolal onej pracovníčke a získal som v poradí štvrté (na vízové oddelenie) a
piate (na akúsi vrátnicu, či recepciu - už si to presne nepamätám) číslo. Tiež
som dostal radu, aby som zavolal druhý deň dopoludnia, pretože vtedy tam vraj
úradujú. Počúvol som a nasledovné dopoludnie som striedavo vytáčal obe linky na
vízové oddelenie. Neúspešne. V zúfalstve a pri vedomí, že vrátnici sú všade
najinformovanejší ludia, som sa uchýlil k poslednej možnosti, čiže k piatemu
číslu. Telefón zdvihla ochotná slečna, ktorej som vylíčil moje doterajšie
peripetie. Ohromil som ju tiež otázkou, či nemajú webovskú stránku, kde podla
mňa patria informácie tohoto druhu. Odpovedala, že nevie, ale prepojí ma.
Udalosti potom dostali rýchly spád. Úradník, ku ktorému som bol prepojený, mi
poskytol požadované údaje. Pre slovenských čitatelov uvádzam, že sú potrebné 2
fotografie, 2000 korún, platný pas a v mojom prípade aj pozvánka na konferenciu.
Čo sa týka pripojenia na INTERNET, mám si nájsť adresu britského ministerstva
zahraničných vecí, kde je možné stiahnutie formulára žiadosti. Takže teraz idem
volať sympatickej slečne Debbie z organizačného výboru konferencie, aby mi
vyrobila a odfaxovala nejakú pozvánku. A dúfam, že úradníkom na ambasáde bude
stačiť aj faxová forma, lebo než by to prišlo listom, bude po konferencii.
Hlavný hrdina v známej francúzskej komédii Gombíková vojna hovoril: "Keby
som to býval vedel, tak by som sem nechodil". Podobne komunikoval so svojim psom
pán Sovák vo filme Konec agenta W4C pomocí psa pana Foustky ("My jsme to neměli
brát, Pajdo").
Nie som síce herec, ale začínam uvažovať, prečo ja štvornožec
ušatý som napísal ten príspevok. Alebo prečo si naši rómski spoluobčania
nevybrali miesto Anglicka radšej Ukrajinu, alebo čo ja viem Patagóniu? Ale
vážne; nepoznáte náhodou webovskú adresu britského ministerstva zahraničia?
Bratislava 20.1.1999
Internetová adresa britského ministerstva zahraničí je zde.
Pinochet: jeho pravicoví stoupenci přepisují historii Chile,
napsal ve středu deník Guardian. V Londýně se totiž konala tisková konference, na níž novináře seznámil bývalý poradce Margaret Thatcherové Robin Harris se svou novou brožurou, nazvanou "Příběh dvou Chilanů: Pinochet a Allende".
Deník Times k tomu konstatoval:
"Baronka Thatcherová charakterizovala jako 'vynikající' brožuru, kterou napsal její čelný poradce. Brožura tvrdí, že generál Pinochet byl Británii 'unesen' a je zadržován jako politický vězeň. V brožuře nazvané "Příběh dvou Chilanů: Pinochet a Allende" její autor dr. Harris osvobodil generála Pinocheta od všech údajných válečných zločinů. Harris konstatoval: 'K porušování lidských práv docházelo, ale není jasné, kdo je za to odpovědný. Pinochet svou zemi zachránil od marxistické diktatury.'"
Deník Guardian líčí tiskovou konferenci, uspořádanou na počest vydání Harrisovy brožury takto:
Ze zpětného pohledu je zjevné, že organizátoři tiskové konference asi budou litovat, že pozvali 200 hlučných Pinochetových stoupenců na tiskovku až z Chile.
Ať už to byl pohled na shromáždění tolika slavných britských historiků pravicového přesvědčení, anebo vzrušení vyvolané zdarmým letem ze Santiaga, klaka hlučně vykřikovala a halekala jako na lesy, čímž proměnila tiskovou konferenci v nevázanou politickou demonstraci.
I pro historika Paula Johnsona, komentátora deníku Daily Mail, bylo nadšení propinochetovských Chilanů trochu obtížně přijatelné. "Je tradicí, že se na britských tiskových konferencích netleská," pokusil se Johnson zasáhnout, ale jeho žádost, aby bylo dodržováno dekórum, byla marná.
Johnsonovi a bývalému konzervativnímu ministru financí lordu Lamontovi (který způsobil, že britská libra vypadla z Evropského směnného mechanismu a devalvovala o dvacet procent, což znamenalo, že každý britský občan dobrovolně odevzdal se své kapsy Georgi Sorosovi asi dvacet liber, pozn. JČ) uspořádali Chilané ovace, ale největší vřavu vyrobili pro Robina Harrise, poradce baronky Thatcherové.
Nadšení vyvolala jeho brožura, Příběh dvou Chilanů, Pinochet a Allende. Harris ji napsal, aby určité věci ujasnil, konstatoval.
Augusto Pinochet zdaleka nebyl brutálním diktátorem, ale "zachránil" Chile před marxistou Salvadorem Allende. Tajná policie generála Pinocheta DINA sice možná vraždila a mučila lidi, avšak neexistují žádné důkazy, že s tím měl Pinochet cokoliv společného, konstatoval Harris.
Dodal, že chce rozbít "mýtus svatosti", který obklopuje prezidenta Allendeho, který, jak tvrdil Harris, spáchal během vojenského puče v roce 1973 sebevraždu. Prezident žil v luxusu, zatímco jeho národ hladověl. Generál Pinochet se zmocnil vlády v zemi neochotně.
"Bravo, Bravo!" volal dav.
A tak to pokračovalo.
Paul Johnson zdůraznil, že démonizace generála Pinocheta je největším propagandistickým úspěchem dvacátého století - poslední velký triumf sovětské mašinérie.
Generála Pinocheta je možno obviňovat ze špatného managementu a ze špatného úsudku, ale z ničeho jiného. "Mnohokrát se ho pokoušeli spojit s různými zvěrstvy, ale pro to neexistují žádné důkazy."
Pak nastal čas rezervovaný pro otázky.
Kolik lidí bylo usmrceno a umučeno? zeptal se jeden novinář. A byla jejich smrt přijatelná, byla to cena, kterou stálo za to zaplatit, aby mohla být rozdrcena levice?
Nastala chvíle rozpačitého ticha. Osoby za předsednickým stolem se začaly vrtět.
Ticho porušil historik Johnson. Odpovědi na první otázku se vyhnul a řekl, že podle jeho názoru generál zachránil mnoho tisíc, ne-li stovky tisíc životů tím, že zabránil vzniku chaosu.
A ani Robin Harris nevěděl, kolik lidí zahynulo.
Fakta nebo fikce, ptá se Guardian
Tvrzení: V brožuře se praví, že neexistují "absolutně žádné důkazy, že se Pinochet podílel na porušování lidských práv". Tvrdí se v ní, že generál možná vůbec nevěděl, že dochází k zvěrstvům.
Protitvrzení: Pinochet jmenoval svého blízkého přítele, plukovníka Contrerase, šéfem policie DINA, která usmrtila více než 3000 lidí. Soudce Garzon shromáždil dostatečné množství důkazů, že se Pinochet na zvěrstvech "podílel". Jsou obsaženy ve třistapadesátistránkové obžalobě Pinocheta
Tvrzení: Allende získal ve volbách v září 1970 36,5 procenta hlasů. "Allende tak získal podporu jen o trochu více než třetiny chilských voličů... žádný kandidát neměl absolutní většinu.
Protitvrzení: Tvrzení však opomíjí, že generál Pinochet se zmocnil vlády na základě nulového počtu voličů a vládl jako diktátor po dobu 17 let.
Tvrzení: Přibližně 100 osob bylo usmrceno ozbrojenými levicovými bojůvkami za Allendovy vlády.
Protitvrzení: Tito teroristé nepracovali pro Allendeho a mnozí z nich se stavěli proti němu.
Tvrzení: Generál Pinochet je nyní zadržován v "deprimujícím pronajatém bytě".
Protitvrzení: Dům je skutečně pronajatý - za 10 000 liber měsíčně. Návštěvníci však konstatují, že deprimující není. Je to rozsáhlá vila se sedmi ložnicemi. Má zahradu 30 x 30 metrů. Generál Pinochet má k ruce kuchaře a sluhu.
Pinochetova budoucnost bude pravděpodobně záviset na určitém datu
Sedm soudců z britské Horní sněmovny, kteří budou rozhodovat o tom, zda má být Pinochet vydán k soudu do Španělska, se rozhodlo požádat britské ministerstvo zahraničních věcí, aby potvrdilo, kdy přesně Pinocheta britská vláda uznala jako šéfa chilského státu.
Soudce Alun Jones, který zastupuje Španělsko, chce, aby byl Pinochet vydán do Španělska kvůli zločinům spáchaným předtím, než 11. září 1973 uchvátil v Chile moc. Před tímto datem nebyl Pinochet chráněn žádnou imunitou.
Pokud bude tento argument úspěšný, Pinochet by byl vydán do Španělska, i kdyby britští soudci v Horní sněmovně rozhodli, že jeho funkce hlavy státu mu poskytovala imunitu.
Jones uvedl před tribunálem, že zločiny byly připravovány a páchány ještě před pučem, k němuž došlo 11. září 1973. V srpnu 1973 například bylo mučeno určité množství lidí, aby nebyl plán prozrazen.
V den puče bylo alespoň dvacet osob zatčeno, mučeno, a usmrceno pravděpodobně ještě před tím, než byl Pinochet formálně prohlášen toho večera hlavou junty. Trvalo mnoho měsíců, než byl formálně prohlášen hlavou chilského státu.
Zástupci španělské vlády líčili tento týden před tribunálem sedmi soudců z britské Horní sněmovny děsivé podrobnosti vraždění a mučení, k němuž docházelo za sedmnáctileté vlády generála Pinocheta.
Týkalo se to unášení rukojmích, zabíjení elektřinou, znásilňování žen, nuceného kanibalismu a incestu.
Alun Jones, soudce, zastupující španělskou vládu, konstatoval před tribunálem, že mezinárodní konvence zakazující porušování lidských práv jsou pevně založeny na myšlence individuální odpovědnosti. "Musí to být tak, že ať jste kdokoliv, vládní činitel nebo veřejný činitel, máte individuální, osobní odpovědnost ve vztahu vůči zločinům, které jsou mezinárodně uznány jako zvlášť odporné, jako je genocida, mučení a unášení rukojmích."
Manévry společnosti Bell Canada
Informace, kterou hodlám sdílet se čtenáři Britských listů, není tentokráte
určena pro elitu. Ta mě zklamala, protože poté, co jsem se pokusil varovat
bohaté, že je investiční podvodníci mohou snadno okrást, nepřišel ani jeden
děkovný dopis - boháči asi čtou jiné noviny, hlavně ty s bursovními
zprávami.
Obracím se tedy spíše na čtenáře z řad relativních proletářů, čímž rovněž
způsobím, že moje kanadské zpravodajství bude vyvážené.
Budu psát o zprávě rozhlasové stanice CBC, vysílané kolem 12. ledna 1999.
Týká se řešení určitých problémů ve vyspělém kapitalismu a protože to je,
kam má ČR namířeno, není důvod ji zatajovat.
Aby byla zpráva srozumitelná, musím předeslat čtyři věci:
V Kanadě již nějakou dobu existuje zákon podle nějž (v rámci téhož podniku)
přísluší za stejnou práci stejná mzda. Měl odstranit především platovou
diskriminaci pracujících žen, které tradičně pobíraly za stejnou práci méně
než muži. Protože do nápravy se nikdo moc nehrne, jsou společnosti (včetně
vlády), které dluží ženské části zaměstnanců celkem slušné peníze.
Jenom určitá část pracujících je zde odborově organizována, což samo o sobě
vytváří nerovnováhu ve společnosti, protože tam kde jsou odbory silné, mají
pracující většinou lepší platy a jiné výdobytky než tam, kde jsou slabší
nebo nejsou vůbec.
Bell je velká telefonní společnost. Část jejích zaměstnanců má v pracovní
náplni sedět u telefonu a čekat až zazvoní, což se stane pokaždé, když
nějaký účastník telefonního provozu zmáčkne na svém telefonu tlačítko s nulou, protože si s
ostatními čísly neví rady. Jeden ze zmíněných zaměstnanců, zvaný operátor,
mu ji poskytne.
Operátoři mají odbory a chtějí, aby se dodržoval zákon, což by společnost
Bell stálo peníze jednak zpětně (tyto pohledávky jsou zatím údajně u soudu)
i do budoucna.
Jak se takový problém dá elegantně vyřešit, naznačila zmíněná zpráva CBC.
Podle ní Bell prodá oddělení operátorů jakési americké firmě, jejíž
zaměstnanci nejsou odborově organizováni a pracují za minimální mzdu
(podle CBC jde o firmu, která o zaměstnance nikterak nepečuje, takže během
každého roku se celý personál vymění).
Tato firma může, ale nemusí ponechat koupený operátorský business v Kanadě,
protože současná technika umožňuje, aby operátor, obsluhující mrazivé
pootawí, seděl v teple někde v Arizóně. Operátoři se možná ze svých
současných lokalit (hlavně Montrealu a Quebec City) nepřemístí hned. Budou
ale muset prokázat porozumění pro kontinentální až globální potřeby nového
pána. Převedeno na peníze to znamená podstatné snížení platů (podle CBC až
o 40 procent).
Zpráva vzbudila velký ohlas a je dost dobře možné, že do jednání zasáhne
federální vláda, protože podobné jednání profitabilní kanadské společnosti
je skandální samo o sobě a navíc způsob jakým má být transakce provedena
(prodejem zaměstnanců se chce Bell vyvázat z povinnosti platit zaměstnancům
odstupné, na které by měli právo, kdyby je Bell propustil a nová společnost
najala) pravděpodobně porušuje kanadský pracovní zákon.
Jde o legálně velmi citlivou záležitost. Podobnou kartu se totiž snažila
vytáhnout z rukávu sama federální vláda, když se pokoušela prodat část
podniku v němž pracuji. Je jí nutné přiznat k dobru, že se pokoušela o to,
aby nová společnost ponechala zprivatizovaným pracovníkům jejich platy a
různé výdobytky. To byla údajně jedna z příčin, proč se věc nedotáhla do
konce.
Prodej má i politický podtext. Protože většinu ze 2200 operátorů tvoří
ženy, ozývají se hlasy, že jde o ukázku diskriminace žen (mají přijít o už
tak špatné platy). To je asi pravda, protože když Bell před lety
zlikvidoval oddělení (s převážně mužským personálem), které instaluje a
opravuje domácí přípojky, jednal se zaměstnanci kulantně.
Navíc jde o místa, která jsou převážně v separatisticky laděném Quebecu,
který bude případnou nečinnost federální vlády považovat za další důkaz
nezájmu zbytku Kanady o tuto provincii.