"Hluboká krize české žurnalistiky"
Jakub Puchalský píše Literárním novinám
Vážený pan
Lubomír Ptáček
Literární noviny
Smetanovo nábřeží 18
110 00 Praha 1
Na vědomí:
Vladimír Karfík, šéfredaktor Literárních novin
V Praze 15. ledna 1999
Vážený pane,
se zájmem jsem si přečetl Váš článek Do Evropy: jakým koncem, otištěný v Literárních novinách 2/98. S velkým překvapením jsem se mimo jiné dozvěděl, že jsem Britské listy Jana Čulíka “pasoval na nejvyššího arbitra v otázkách novinářské etiky". Nic takového mne opravdu nenapadlo, ale pochopil jsem, že jste při psaní své úvahy neměl k dispozici dostatečně přesné informace. Dovolte mi tedy, abych uvedl na pravou míru alespoň některé omyly ve Vašem textu obsažené a zároveň Vám nabídl přinejmenším jeden námět k dalším úvahám nad stavem novinářské profese v České republice.
Už Vaše tvrzení, že se “v televizi rozhořela aféra kolem pořadu Nadoraz a došlo k propouštění zaměstnanců", není pravdivé. Propustil jsem - po týden trvajícím a velmi pečlivém zkoumání okolností jeho závažného profesionálního selhání - pouze ing. Jana Šterna, producenta tvůrčí skupiny, která pořad Nadoraz nasazovala do vysílání. Celý tým, který tento pořad připravoval, byl externí - nemohl jsem tedy nikoho dalšího propustit. K zastavení pořadu Nadoraz došlo z iniciativy jeho tvůrců, nikoli mé. To jsou fakta, z hlediska Vaší úvahy jde ovšem jen o vedlejší okolnosti.
Za závažnější příznak hluboké krize české žurnalistiky pokládám jinou skutečnost. Když jsem na velmi hrubé porušení profesní etiky, k němuž došlo v pořadu Nadoraz 16. listopadu 1998 odvolal jeho odpovědného editora, postavil se tým, který pořad vytvářel, proti tomuto rozhodnutí. To bylo nezpochybnitelné právo všech, kteří se na přípravě Nadorazu podíleli. Na základě poněkud nepřesné zprávy ČTK z 3. prosince 1998 jsem se dozvěděl o přípravě petice, v jejímž textu jsem byl obviněn z toho, že vytvářím “nebezpečný precedens namířený proti nezávislé publicistice v nejdůležitějším veřejnoprávním médiu". Podotýkám, že jsem se marně snažil získat text petice nebo se dostat do kontaktu s jejími autory. Protože ve zprávě ČTK bylo uvedeno několik konkrétních institucí a osobností, které údajně měly zmíněnou petici podpořit, rozeslal jsem všem, o nichž jsem věděl, že jsou s celou kauzou nějakým způsobem spojeni, dopis víceméně shodného znění. Mimo jiné jej ode mne obdrželi předsedové Obce spisovatelů Antonín Jelínek, předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Stránský, syndička Syndikátu novinářů České republiky Irena Válová, předseda Výboru na ochranu svobody slova Syndikátu novinářů České republiky Přemysl Vachalovský a také člen redakční rady Literárních novin Vladimír Just. Pouze Jan Čulík, který o celém případu a o petici s ní spojené informoval již dříve a proto se stal jedním z adresátů mého dopisu, však reagoval tím, že text i přílohy vystavil na internetu.
Na emotivně vyhrocenou a ve skutečnosti věcně nepodloženou petici jsem odpověděl detailním rozborem celého případu, k němuž jsem připojil veškeré relevantní dokumenty. Domnívám se totiž, že televize veřejné služby je povinna o své činnosti podrobně informovat veřejnost a nezatajovat žádné informace s výjimkou konkretizace strategických rozvah (to je oblast, v níž by předčasným publikováním svých záměrů mohla ohrozit účinnost kroků, které chystá, a tím snížit efektivitu užití finančních prostředků, které do nich vkládá) a záležitostí, spadajících do oblasti obchodního tajemství. Samozřejmě vím, že osmistránkový dopis s třinácti přílohami nemohou běžná periodika publikovat už kvůli jeho rozsahu. Také bych to nepokládal za správné, neboť šlo pouze o můj nutně subjektivní a jednostranný názor. Doufal jsem však, že se celého případu ujme některý schopný novinář, který vyslechne všechny zúčastněné, půjde nejen za Janem Šternem a za mnou, ale kontaktuje také ostatní aktéry kauzy, obě reportérky, dramaturga pořadu i osobnosti, jichž se zmíněné reportáže týkaly, ověří si fakta a podá fundovanou analýzu celého případu, který nesporně poutal pozornost veřejnosti. Bohužel jsem se nedočkal.
Místo toho se v novinách objevila řada fakticky nesprávných emocionálně vypjatých glos a celý rozruch utichl snad ještě rychleji, než začal. Pokládám to za znepokojivé, neboť jde o důležitou otázku, která se týká všech sdělovacích prostředků a veřejnoprávních médií zvlášť. Nejde o nic menšího než o to, dohodnout se alespoň v obecných rysech na tom, co je to investigativní žurnalistika a čím se liší od maskovaných pokusů o účelovou manipulaci veřejným míněním. Nemohu se zbavit dojmu, že ve chvíli, kdy se začalo rýsovat skutečné jádro sporu, dali od této záležitosti novináři ruce pryč. Mohu se jen dohadovat o důvodech tohoto jevu. Je snad zpracování takové analýzy příliš pracné a z hlediska reportérů neefektivní, protože se vyplatí za stejný čas napsat několik povrchnějších materiálů? Hraje tu roli fakt, že je česká novinářská obec velmi malá, téměř všichni se navzájem znají a nikomu se nechce veřejně posuzovat práci svých kolegů? Nebo je to obava, že pokud budou formulována a zveřejněna tvrdší kritéria pro hodnocení práce novinářů, alespoň v prestižních médiích bude muset jeden každý z nás (neboť i já se, s dovolením, pokládám za žurnalistu) pracovat pečlivěji a brát mnohem přísnější měřítka na to, co publikuje? Obávám se, že tu hraje roli různě namíchaná směs všech tří zmíněných důvodů. Považuji to za nepříliš dobré vysvědčení, které česká žurnalistika vystavila sama sobě.
Dovolte mi, abych se na závěr vrátil k Vašim nelichotivým poznámkám o úrovni zpravodajství České televize. Ani já nepokládám jeho současný stav za uspokojivý a pracuji se svými kolegy na tom, aby se co nejrychleji zlepšil. Pracujeme na potřebných interních normách, které budou pomáhat reportérům, redaktorům a moderátorům. Zřizujeme platformu pro jejich další profesní vzdělávání. Připravujeme lepší informační a rešeršní bázi, která jim umožní pracovat s lépe vybranými, dokonaleji utříděnými a praktičtěji strukturovanými podklady. To vše by mělo postupně zlepšit kvalitu zpravodajských relací a zbavit je základních řemeslných nedostatků. Dokud však bude tlak na vyšší profesionální úroveň investigativní žurnalistiky veřejně zaměňován s omezováním svobody slova a nikdo z českých novinářů nebude ochoten se tímto problémem vážně zabývat, budete se zřejmě muset smířit s tou úrovní práce žurnalistů, kterou nyní tak přesvědčivě kritizujete. Bez uznání nutnosti obecně akceptovaných kritérií pro hodnocení seriózní žurnalistiky a bez nezbytného veřejného tlaku na jejich dodržování je totiž každý postesk podobný tomu Vašemu jen prázdným gestem.
S pozdravem
Jakub Puchalský
