Co je nového v České republice:

Úvahy nad Britskými listy

Posilam par myslenek z knihy Grahama Greena "Ministerstvo strachu", ktere mi pripadaji zajimave:

• Ad etos spolecnosti:

  "Clovek se muze vysmivat vysnenym vzdusnym zamkum, ale pokud si je dovede vysnivat, ma nadeji rozvinout v sobe nektere vlastnosti, o kterych sni. Je to jako nabozenska cviceni: slova, at kdovijak bezmyslenkovite opakovana, casem snad vytvori navyk, jakousi nepozorovanou usazenimu na dne duse - az jednoho dne clovek k svemu prekvapeni shleda, ze jedna ve smyslu viry, o niz se domnival, ze v ni neveri."

  Uplne absolutne to patrne neplati, ale kdyz si stale budeme pestovat "syndrom obeti" (viz Jan Vincent), casem se obetmi staneme. Slogan, ze "o penize jde vzdycky v prvni rade" se take muze stalym opakovanim zazrat do mozku. Coby racionalistka dodavam, ze sneni je treba doplnit exaktni analyzou.

• Ad fizlove:

  "Nemci jsou uzasne dukladni ... Zaregistrovali si vsechny takzvane predaky, socialisty, diplomaty, politiky, delnicke vudce, kneze - a pak jim predlozili ultimatum: Vsechno se odpusti a zapomene, nebo statni zastupce. ...Nejenze dostanou do svych rukou urcite lidi. Ale siri takove vseobecne ovzdusi, ve kterem ma clovek dojem, ze se nemuze spolehnout na jedinou lidskou dusi."

  "Rekl bych, ze jedini lide, ktere neni mozno vydirat pro nejaky poklesek, by museli byt svati - nebo vyvrhelove, kteri nemaji co ztratit."

  Utlacovatelske systemy maji hodne podobnych rysu. Pocity popisovane Greenem mohli mit lide v Athenach za tyranie, v Rime za Sully, kdyz chodili v Benatkach kolem kamennych lvich tlam ... i za Stalina. Cesti publiciste se bohuzel soustreduji predevsim na vnejsi stranky projevu komunistickeho rezimu (naposledy napr. L. Budinsky v LN 16. 1.). Protoze totalitni rezimy se v dejinach nikdy neopakuji ve stejne variante, bylo by kvuli prevenci uzitecnejsi studovat jejich spolecne rysy.

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

se zájmem jsem si přečetl Váš článek Do Evropy: jakým koncem, otištěný v Literárních novinách 2/98. S velkým překvapením jsem se mimo jiné dozvěděl, že jsem Britské listy Jana Čulíka “pasoval na nejvyššího arbitra v otázkách novinářské etiky". Nic takového mne opravdu nenapadlo, ale pochopil jsem, že jste při psaní své úvahy neměl k dispozici dostatečně přesné informace. Dovolte mi tedy, abych uvedl na pravou míru alespoň některé omyly ve Vašem textu obsažené a zároveň Vám nabídl přinejmenším jeden námět k dalším úvahám nad stavem novinářské profese v České republice.

Už Vaše tvrzení, že se “v televizi rozhořela aféra kolem pořadu Nadoraz a došlo k propouštění zaměstnanců", není pravdivé. Propustil jsem - po týden trvajícím a velmi pečlivém zkoumání okolností jeho závažného profesionálního selhání - pouze ing. Jana Šterna, producenta tvůrčí skupiny, která pořad Nadoraz nasazovala do vysílání. Celý tým, který tento pořad připravoval, byl externí - nemohl jsem tedy nikoho dalšího propustit. K zastavení pořadu Nadoraz došlo z iniciativy jeho tvůrců, nikoli mé. To jsou fakta, z hlediska Vaší úvahy jde ovšem jen o vedlejší okolnosti.

Za závažnější příznak hluboké krize české žurnalistiky pokládám jinou skutečnost. Když jsem na velmi hrubé porušení profesní etiky, k němuž došlo v pořadu Nadoraz 16. listopadu 1998 odvolal jeho odpovědného editora, postavil se tým, který pořad vytvářel, proti tomuto rozhodnutí. To bylo nezpochybnitelné právo všech, kteří se na přípravě Nadorazu podíleli. Na základě poněkud nepřesné zprávy ČTK z 3. prosince 1998 jsem se dozvěděl o přípravě petice, v jejímž textu jsem byl obviněn z toho, že vytvářím “nebezpečný precedens namířený proti nezávislé publicistice v nejdůležitějším veřejnoprávním médiu". Podotýkám, že jsem se marně snažil získat text petice nebo se dostat do kontaktu s jejími autory. Protože ve zprávě ČTK bylo uvedeno několik konkrétních institucí a osobností, které údajně měly zmíněnou petici podpořit, rozeslal jsem všem, o nichž jsem věděl, že jsou s celou kauzou nějakým způsobem spojeni, dopis víceméně shodného znění. Mimo jiné jej ode mne obdrželi předsedové Obce spisovatelů Antonín Jelínek, předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Stránský, syndička Syndikátu novinářů České republiky Irena Válová, předseda Výboru na ochranu svobody slova Syndikátu novinářů České republiky Přemysl Vachalovský a také člen redakční rady Literárních novin Vladimír Just. Pouze Jan Čulík, který o celém případu a o petici s ní spojené informoval již dříve a proto se stal jedním z adresátů mého dopisu, však reagoval tím, že text i přílohy vystavil na internetu.

Na emotivně vyhrocenou a ve skutečnosti věcně nepodloženou petici jsem odpověděl detailním rozborem celého případu, k němuž jsem připojil veškeré relevantní dokumenty. Domnívám se totiž, že televize veřejné služby je povinna o své činnosti podrobně informovat veřejnost a nezatajovat žádné informace s výjimkou konkretizace strategických rozvah (to je oblast, v níž by předčasným publikováním svých záměrů mohla ohrozit účinnost kroků, které chystá, a tím snížit efektivitu užití finančních prostředků, které do nich vkládá) a záležitostí, spadajících do oblasti obchodního tajemství. Samozřejmě vím, že osmistránkový dopis s třinácti přílohami nemohou běžná periodika publikovat už kvůli jeho rozsahu. Také bych to nepokládal za správné, neboť šlo pouze o můj nutně subjektivní a jednostranný názor. Doufal jsem však, že se celého případu ujme některý schopný novinář, který vyslechne všechny zúčastněné, půjde nejen za Janem Šternem a za mnou, ale kontaktuje také ostatní aktéry kauzy, obě reportérky, dramaturga pořadu i osobnosti, jichž se zmíněné reportáže týkaly, ověří si fakta a podá fundovanou analýzu celého případu, který nesporně poutal pozornost veřejnosti. Bohužel jsem se nedočkal.

Místo toho se v novinách objevila řada fakticky nesprávných emocionálně vypjatých glos a celý rozruch utichl snad ještě rychleji, než začal. Pokládám to za znepokojivé, neboť jde o důležitou otázku, která se týká všech sdělovacích prostředků a veřejnoprávních médií zvlášť. Nejde o nic menšího než o to, dohodnout se alespoň v obecných rysech na tom, co je to investigativní žurnalistika a čím se liší od maskovaných pokusů o účelovou manipulaci veřejným míněním. Nemohu se zbavit dojmu, že ve chvíli, kdy se začalo rýsovat skutečné jádro sporu, dali od této záležitosti novináři ruce pryč. Mohu se jen dohadovat o důvodech tohoto jevu. Je snad zpracování takové analýzy příliš pracné a z hlediska reportérů neefektivní, protože se vyplatí za stejný čas napsat několik povrchnějších materiálů? Hraje tu roli fakt, že je česká novinářská obec velmi malá, téměř všichni se navzájem znají a nikomu se nechce veřejně posuzovat práci svých kolegů? Nebo je to obava, že pokud budou formulována a zveřejněna tvrdší kritéria pro hodnocení práce novinářů, alespoň v prestižních médiích bude muset jeden každý z nás (neboť i já se, s dovolením, pokládám za žurnalistu) pracovat pečlivěji a brát mnohem přísnější měřítka na to, co publikuje? Obávám se, že tu hraje roli různě namíchaná směs všech tří zmíněných důvodů. Považuji to za nepříliš dobré vysvědčení, které česká žurnalistika vystavila sama sobě.

Dovolte mi, abych se na závěr vrátil k Vašim nelichotivým poznámkám o úrovni zpravodajství České televize. Ani já nepokládám jeho současný stav za uspokojivý a pracuji se svými kolegy na tom, aby se co nejrychleji zlepšil. Pracujeme na potřebných interních normách, které budou pomáhat reportérům, redaktorům a moderátorům. Zřizujeme platformu pro jejich další profesní vzdělávání. Připravujeme lepší informační a rešeršní bázi, která jim umožní pracovat s lépe vybranými, dokonaleji utříděnými a praktičtěji strukturovanými podklady. To vše by mělo postupně zlepšit kvalitu zpravodajských relací a zbavit je základních řemeslných nedostatků. Dokud však bude tlak na vyšší profesionální úroveň investigativní žurnalistiky veřejně zaměňován s omezováním svobody slova a nikdo z českých novinářů nebude ochoten se tímto problémem vážně zabývat, budete se zřejmě muset smířit s tou úrovní práce žurnalistů, kterou nyní tak přesvědčivě kritizujete. Bez uznání nutnosti obecně akceptovaných kritérií pro hodnocení seriózní žurnalistiky a bez nezbytného veřejného tlaku na jejich dodržování je totiž každý postesk podobný tomu Vašemu jen prázdným gestem.

S pozdravem

Jakub Puchalský

Chyby Jakuba Puchalského

Britské listy dnes přinášejí - viz výše - dopis generálního ředitele České televize Jakuba Puchalského Lubomíru Ptáčkovi a Vladimíru Karfíkovi z Literárních novin, jímž Puchalský reaguje na Ptáčkův článek o novinářích a politicích, otištěný v Literárních novinách ve středu 13. ledna (podstatné výňatky z článku přinesly páteční Britské listy, spolu s komentářem Jana Čulíka).

Jakub Puchalský ve svém dopise Literárním novinám právem poukazuje na některé nepřesnosti v Ptáčkově článku (např. není pravda, že v souvislosti s aférou Jana Šterna a pořadem Nadoraz došlo v České televizi k "propouštění" - propuštěn byl pouze Štern, ostatní - externí - spolupracovníci pořadu Nadoraz odešli demonstrativně z vlastní vůle.)

Vážně je Puchalský rozčarován neseriózností české novinářské obce. Poté, co v souvislosti s propuštěním Jana Šterna z ČT byla proti Puchalskému v této věci rozpoutána mediální kampaň, Puchalský poskytl vlastní, věcné vysvětlení, doplněné podrobnou dokumentací, celé řadě českých institucí a zřejmě i sdělovacích prostředků, včetně Britských listů.

Puchalský je rozhořčen, že kromě Britských listů neuznal v České republice žádný jiný sdělovací prostředek za vhodné se třeba i kriticky, avšak racionálně a fundovaně zabývat jeho analýzou pořadu Nadoraz a zdůvodněním, proč propustil Jana Šterna. Puchalský z toho usuzuje, že je česká žurnalistika v hluboké krizi.

Lze jistě s Jakubem Puchalským souhlasit, že je znepokojující, že byl jeho materiál, zřejmě rozeslaný i do českých sdělovacích prostředků, ignorován a potlačen. Puchalský bohužel ve svém dopise nevyjmenovává konkrétně všechny sdělovací prostředky, jimž svou analýzu poskytl.

To nestačí. Chceme vědět, do kterých novin Puchalský konkrétně svůj materiál poslal. Do Lidových novin? Do Práva? Do Mladé fronty Dnes? Do České tiskové kanceláře? Spojil se s ředitelem České tiskové kanceláře a žádal vysvětlení, proč ČTK jeho materiál ignorovala, nebo proč zveřejnila 3. prosince 1998 zavádějící zprávu o petici na podporu pořadu Nadoraz?

Puchalský v dopise píše: "Samozřejmě vím, že osmistránkový dopis s třinácti přílohami nemohou běžná periodika publikovat už kvůli jeho rozsahu. Také bych to nepokládal za správné, neboť šlo pouze o můj nutně subjektivní a jednostranný názor." Puchalský však očekával, že jeho materiálu bude použito jako podkladu pro mnohostrannější veřejnou diskusi v tisku.

Velmi důrazně s Puchalským v této věci nesouhlasím. Případ pořadu Nadoraz byl pro českou žurnalistiku - a nutně tedy pro českou politiku i pro celou českou společnost - věcí natolik závažnou, že se měl racionálně probírat ve všech novinách jako jedno s hlavních témat onoho období. Profesionální editor se širokým rozhledem by si toto dokázal uvědomit. Mladá fronta Dnes, popřípadě Lidové noviny měly bezesporu Puchalskému dát k vysvětlení jeho stanoviska k dispozici nejméně jednu celou stranu svého listu. A že je Puchalského stanovisko subjektivní? A proboha, proč ne? Kde je psáno, že noviny nemohou věnovat celou monostranu subjektivnímu názoru, aniž by se nutně musely pokoušet přitom propagandisticky získávat čtenáře pro názor redakce? Jeden den měly MFD, Právo či Lidové noviny otisknout kompletní argumentaci Jakuba Puchalského, v jiný den pak na stejném prostoru argumentaci jeho odpůrců. Proč ne?

Puchalský měl sám ve vysílání České televize zahájit otevřenou a všestrannou debatu o problému pořadu Nadoraz - nikoliv však metodami Vladimíra Železného

Inteligentní, sebevědomý, objektivní a profesionální sdělovací prostředek neuhýbá před žádným tématem, ani před problémy ve své vlastní struktuře.

V případě veřejnoprávní televize je bezpochyby její povinností kriticky reflektovat ze všech úhlů i vlastní interní problémy.

Běžně to dělá rozhlasová a televizní stanice BBC. Vznikne-li kontroverzní téma, reportéři příslušných pořadů rozhlasu či televize BBC ho investigativně, nezávisle zpracují, jako by s BBC neměli nic společného. Potřebují-li při tom třeba rozhovor s generálním ředitelem, zažádají o něj. Stalo se několikrát, že byl ve vysílání BBC generální ředitel BBC John Birt podroben dosti ostrému interview. V jiných případech se pro investigativní pořad BBC k určité kontroverzi, týkající se této instituce, ředitelé BBC odmítli vyjádřit. Reportéři pořadu uvedli, že "BBC nám k tomuto problému odmítla vydat jakékoliv prohlášení".

Před tím, než 1. dubna 1998 nastoupil do funkce generálního ředitele České televize Jakub Puchalský, psalo se hodně v českých médiích o tom, že prý Puchalský pochází z BBC a zosobňuje její étos. V této souvislosti natočil londýnský zpravodaj ČT reportáž o českém vysílání BBC a o jeho praxi. V závěru obsahovala reportáž asi třicetivteřinový rozhovor s Janem Čulíkem. Poukázal jsem na to, že podle všeho je Puchalského zkušenost z BBC jen povrchní, že pracoval pouze pro české vysílání této stanice a že v žádném případě nemohl proniknout do těch částí BBC, kde se dělá skutečná britská, hlavní, domácí, investigativní žurnalistická práce.

Bývalo by přirozené, aby Česká televize reflektovala nadcházející změny ve svém vedení, stejně tak, jak to reflektuje veřejnoprávní BBC.

V současnosti končí funkční období generálního ředitele BBC Johna Birta a vypisuje se konkurs na nového šéfa. BBC o všech kandidátech veřejně debatuje, v neděli dopoledne 17.1. dokonce prostřednictvím víceméně satirické metafory. Otevřeně se ve vysílání BBC dává prostor i dosti častým názorům, že nynější generální ředitel BBC John Birt tuto rozhlasovou a televizní stanici "zničil a rozbil".

Bohužel, pro odcházejícího šéfa zpravodajství Petra Studenovského byly v únoru - březnu 1998 otevřené otázky o případné kompetentnosti Jakuba Puchalského, vyslovené v reportáži Janem Čulíkem, příliš. Reportáž se nevysílala. Vysvětlení bylo typicky pražské - že prý se s ní vyskytl nějaký technický problém.

Přitom, co je proboha tak drtivě drastického na tom, že by Česká televize odvysílala názor, že možná není Puchalský tak dokonalým zosobněním etosu BBC, jak se běžně v ČR usuzuje? Není to přece jen nic jiného než názor. ČT to měla odvysílat a druhý den třeba přinést k věci zase jiné názory.

Devět let po pádu komunismu už bychom si snad proboha mohli zvyknout na pluralitní diskusi, v níž vyslovení něčeho, o čem se konvenčně nemluví, přece nevyvolává šok, ale zamyšlení a konfrontaci s jinými nekonvenčními názory.

Je něco špatného ve společnosti, kde dosud působí názor, který se vymyká konvenčně omílaným myšlenkám, doslova třaskavou silou, kde se lidi při jeho vyslovení naštvávají až skoro k hysterii.

Problém neprofesionality pořadu Nadoraz bylo závažné společenské téma. Cožpak se Česká televize nemá zabývat závažnými společenskými tématy?

Puchalský měl hned v polovině listopadu 1998 pověřit schopného redaktora či redaktory České televize, aby o pořadu Nadoraz a jeho nedostatcích připravil pečlivou, profesionální, racionální a objektivní analýzu - půlhodinový nebo třeba i hodinový analytický pořad.

Pořad měl podrobně, záběr od záběru, analyzovat nedostatky programů vysílaných v sérii Nadoraz. Měl s nimi konfrontovat Jana Šterna a s nedostatky publicistiky i samotného Puchalského. Měl přinést i podrobná vysvětlení Šternova i jeho spolupracovníků. Česká televize měla být při diskusi o tomto problému co do otevřenosti, analytičnosti a profesionálnosti na prvním místě. Neměla čekat, co o problému Nadoraz napíší pisálkové v nějakých novinách.

Ve společnosti je televize daleko významnějším médiem než jakékoliv noviny. Úměrně s tím má televize daleko větší množství odpovědnosti, a právě ona musí otevírat společensky nejdůležitější témata, i když se jí týkají. Čekat, až co napíše Mladá fronta Dnes, je ve všech případech pošetilost.

Pořad ČT měl ostře analyticky kritizovat postoje obou stran, Puchalského i Šterna. V žádném případě neměl jeho závěr být předurčen ve prospěch ani jedné ze stran. K nezávislému závěru by měla dojít až samotná analýza.

A pak měly k věci případně následovat pořady další.

Ozvou-li se reakce, že v ČT pracují jen neprofesionální novináři, a že by nikdo takovouto analýzu vysoké kvality nezmohl, proč Puchalského nenapadlo pozvat si k natočení tohoto pořadu jako zcela nezávislé analytiky i reportéry pracovníky z BBC?

Ať se Jakub Puchalský prosím nesnaží vysvětlovat, že Česká televize nemůže takto řešit své vlastní problémy. Musí. Je to základní rolí veřejnoprávní televize. Veřejnoprávní televize musí být předmětem veřejné diskuse.

Právě takovýmto pořadem by si Puchalský býval vytvořil v České republice vynikající pověst. Bylo by totiž z něho zřejmé, že je opravdu objektivní, skutečně chce prosazovat profesionální novinářskou práci a nevyhýbá se ani tématům, jejichž analýza pro něho může vyznět nepříznivě.

Vzhledem k tomu, že to Puchalský neučinil, nepřesvědčivě vyznívá jeho ujišťování, jak se snaží zlepšovat dosud neuspokojivé zpravodajství České televize. Puchalský konstatuje, že pracuje s kolegy "na potřebných interních normách, které budou pomáhat reportérům, redaktorům a moderátorům".

Je škoda, že nevíme o těchto normách víc. Od nástupu Jakuba Puchalského do funkce generálního ředitele ČT uplynulo tři čtvrtě roku a zpravodajství ČT prošlo zatím jen velmi kosmetickými změnami a posunulo se víc k bulváru. Co se týče jeho filozofie, zůstává stejně nemohoucí a stejně neprofesionální, jaká byla před příchodem Puchalského.

Ony "interní normy" o nichž se Puchalský zmiňuje, musejí být značně nefunční, dokáže-li (jako například 4. ledna 1999) Česká televize vysílat v hlavním zpravodajském pořadu Události xenofobní a rasistické reportáže, aniž by si toho kdokoliv vůbec povšiml. O tom na jiném místě tohoto vydání Britských listů, viz Obsah.

Nová informační a rešeršní báze pro reportéry ČT bude jistě nápomocná, avšak důležité je také najít dobré lidi: tvůrčí, nápadité osobnosti s širokým všeobecným vzděláním, se znalostí jazyků, a se schopností samostatného a kritického myšlení. Bez inteligentní personální politiky nebude "lepší informační a rešeršní báze", ani třeba stovky školení, naprosto k ničemu. Mnoho nynějších lidí ve zpravodajství ČT prostě musí odejít, má-li se cokoliv změnit k lepšímu, a Jakub Puchalský to sám dobře ví.

A ještě jedna závažná věc:

Je chvályhodné, když Puchalský píše, že "televize veřejné služby je povinna o své činnosti podrobně informovat veřejnost a nezatajovat žádné informace..."

Jak se to shoduje mimo jiné s tím, že Jakub Puchalský rozeslal před časem zaměstnancům České televize dopis, v němž jim nařizuje, že zaměstnanci ČT musejí projevovat loajalitu k podniku a nesmějí o něm šířit informace.

Jak to tedy je s tou veřejnou diskusí o ČT? Podle textu výše zmíněného supertajného dopisu (někteří pracovníci ČT se bojí propuštění natolik, že ho skutečně utajují) předpokládám, že ji za ČT smějí vést jen vedením schválené osoby. Nebo jak to je?

Jan Čulík

Jaké byly Události České televize v pondělí 4. ledna 1999?

(Podrobnosti najdete v Britských listech v článcích Andrewa Stroehleina, zde a zde.)

Anna Stárková, která v minulosti proslula už několika reportážemi, v nichž poněkud nekriticky oslavovala úspěšné akcie české policie, aniž by byla přitom zkoumána jejich zákonnost, vyprodukovala v tomto případě otevřeně rasistický a xenofobní materiál, který byl - opět - nekritickou propagandou názorů české policie a zdarmou reklamou pro ministerstvo vnitra ČR.

"Policie chtěla zavedení toho nového předpisu už několik let," konstatovala v reportáži Anna Stárková, čímž navodila nepotlačitelný dojem, že má úzké styky s nějakými příslušníky policie a setrvává nekriticky pod jejich vlivem. (Post)komunistickou byrokratickou policejní mentalitu bylo možno z příspěvku Anny Stárkové vnímat jasně.)

Cizinec - rovná se zločinec

Reportáž Anny Stárkové byla zajímavou ukázkou transformace někdejšího komunistického policejního jazyka, který se, deset let po pádu komunismu, přizpůsobil novým poměrům, jeho dřevěnost a paranoidní podtext však nezmizely.

Cizinec - rovná se zločinec, v každém případě osoba, které není radno důvěřovat. To byl postoj této reportáže.

Na obrazovce se objevovaly záběry pochybně vypadajících "cizinců", záběry aut s prostřílenými okny a záběry policie v akci.

K tomu konstatovala Anna Stárková:

"Vzájemné potyčky profesionálních střelců z organizovaných gangů převážně z Balkánu a zemí bývalého SSSR jsou důkazem toho, že ne všichni cizinci jsou bezúhonní."

Absurdní kafkovská černá komedie

Následovaly záběry policejní mluvčí Ivany Moosové, která řekla:

"Žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu cizince na území České republiky bude muset být doložena také dokladem o bezúhonnosti. Tím je jednak výpis z rejstříku trestů České republiky, ale také výpis z rejstříku trestů svého domovského státu cizince anebo takový obdobný doklad."

Reportérka Stárková pokračovala těmito kafkovskými formulacemi:

"Tyto doklady nesmí (sic!) být starší než 180 dnů. Předložit se musí v originále i v českém překladu. Podle našich informací vydávají výpisy z trestního rejstříku všechny státy bývalého Sovětského svazu, Balkánu, Vietnamu, Číny i Afghánistán, takže získat je by neměl být pro žadatele žádný problém."

K tomu si zašla Anna Stárková k cizineckému oddělení české policie a zeptala se tam tří nejistě působících cizinců (proč? i proto, že nemluvili dobře česky), zda s novým opatřením souhlasí. Všichni přirozeně souhlasili. (Odvysílané cizinecké reakce byly velmi krátké, maximálně jedna stručná věta.) Není divu: člověk ze zahraničí, který zrovna žádá u českých úřadů o povolení k pobytu, je bude asi sotva veřejně kritizovat v televizi - taky by se mohl dočkat toho, že povolení k pobytu nedostane.

Reportáž byla rasistická a xenofobní. Navozovala dojem, že většina cizinců nedůvěryhodné osoby, které po sobě na potkání střílejí.

Že by žádnou vraždu českých podnikatelů nikdy nespáchal žádný Čech?

Není pochyb, že v normální zemi by takto rasistická a xenofobní reportáž byla obrovským skandálem. Šéf zpravodajství České televize Zdeněk Šámal a generální ředitel ČT Jakub Puchalský by pravděpodobně přišli o místo.

Ve světle takovéto novinářské praxe poněkud ztrácejí na důvěryhodnosti Puchalského opakovaná ujišťování, že se snaží o zlepšování úrovně zpravodajství v České televizi.

Rada České televize snad kvalitu zpravodajství ČT nesleduje? Jak je možné, že jí tyto proticivilizační útoky České televize na českou společnost nevadí?

(Možná zaznamenává Rada ČT jen sledovanost televizního vysílání, která je dnes v ČR podle některých lidí jedinou známkou kvality.)

Události: školka navrhovaná zdeprimovaným architektem. Další nenápadný posun k bulváru, jinak stejné nedostatky jako dřív

Události České televize mají nový, modrobíle proužkovaný design. Už jsme psali o tom, že studio poněkud připomíná dětskou školku, a možná je to tedy správné - je to v souladu s etosem celého pořadu. Chtěli bychom k tomu ještě dodat, že studio ale připomíná školku, kterou navrhl zdeprimovaný architekt. Modré proužky, které ve studiu alternují s proužky bílými a vytvářejí vlny, jsou velmi tmavé. Celkově je design studia příliš kontrastní - ostré bělo-tmavomodré proužky bijí do očí a rušivě působí na divákovo soustředění.

Všeobecně zůstávají Události svým etosem po dalších mnoha měsících od nástupu nového generálního ředitele víceméně při starém.

Česká televize není schopna se zmoci na vlastní, nezávislý, profesionálně kritický hlas. I nadále pasívně reprodukuje informace získané odjinud. Dosud nemá reportéry většího formátu, pronikavější inteligence a širšího kulturního a politického zázemí, kteří by byli schopni objektivní, hloubkové analýzy a nezávislého, profesionálního úsudku. Nemá lidi, kteří by byli schopni nasbírané útržky informací analyzovat a posléze syntetizovat ve vlastní, profesionální závěr, umožňující divákovi orientovat se ve společnosti a rozumět dlouhodobějším trendům.

Mladí reportéři České televize pobíhají po Praze a stejně jako dříve nastrkují politikům mikrofony.

Princip je asi takový: ČTK vydá zprávu, reportéři si ji v redakci přečtou, a vydají se do terénu natočit k ní reakce politiků. Při večerním vysílání Události pak moderátor ve studiu přečte původní informaci, reportér ji v terénu víceméně zopakuje, případně ji o dvě věty rozšíří, a pak nastrčí mikrofon jednomu politikovi, který řekne, "Ano, tak to je," a pak politikovi z jiné strany, který řekne, "Ne, tak to není". Tím reportáž skončí. V divákově mysli to vyvolá zmatek, protože z televize nedostane žádné další informace.

Neexistují pokusy zmocnit se reality a porozumět ji. Reportéři ČT realitu jen tak jaksi bezmocně a nezávazně, nesystematicky popichují.

Skandál s údajnými úplatky při privatizaci českého Telecomu - ČT využila příležitosti zachovat se bulvárně

Hlavní zprávou dne v pondělí 4. ledna 1999 byla informace o tom, že holandská televize o den předtím odvysílala reportáž o údajné korupci při privatizaci SPT Telecomu.

Česká televize nemá ve zvyku samostatně analyzovat žádné informace - tedy i film holandské televize o údajné korupce v SPT Telecom pasívně převzala dne 4. ledna jako autoritu. Reportáž ČT neobsahovala od tvrzení holandské televize žádný odstup. Nevyskytl se ani náznak pokusu o hodnocení serióznosti holandského televizního pořadu.

Nejvíce znepokojující byla manipulativnost úvodního titulku. Bohumil Klepetko zahájil v ono pondělí 4. ledna Událost ČT tímto výrokem:

"Nizozemská telekomunikační společnost KPN při získávání zakázek ve střední a východní Evropě, zejména na Ukrajině a také v ČR, uplácela státní úředníky, politické strany a ústavní činitele."

Tento výrok však nebyl a dodnes není prokázán. Ani Česká televize se s žádnými důkazy v těchto Událostech nevytasila, kromě dvou krátkých citací z holandského filmu, které obsahovaly dosti mlhavé svědectví dvou osob.

Teprve po této bulvární (záměrně užité, přestože neprokázané) úvodní větě, dodal moderátor Klepetko: "V pořadu Netwerk to uvedla nizozemská veřejnoprávní společnost KRO, která na reportáži spolupracovala s českými Lidovými novinami."

Pomiňme skutečnost, že se editorům ČT podařilo do vysílání opět vhodně vsunout reklamu pro jejich kamarády z prodělávajících Lidových novin. Daleko závažnější však je to, že první věta Událostí, tak jak byla proslovena, prostě nebyla pravda.

Že to editoři Událostí dobře věděli, a že ji takto nepřesně z bulvárních důvodů formulovali záměrně, je možno dokázat poukazem na závěr těchto Událostí, neboť v závěrečném přehledu hlavních témat dne, se ona v úvodní větě výmluvně chybějící slova prý a údajně už velmi výrazně vyskytovala?

Proč? Zřejmě aby se vlk nažral a aby koza zůstala celá. V úvodu chtěly Události znít co nejdramatičtěji, třeba na úkor pravdy. Ovšem on by mohl někdo Českou televizi pohnat pro nepravdu k soudu. Tak pro jistotu redaktoři Událostí uvedli - ale až v závěru pořadu - úvodní informaci znovu, tentokrát v nenapadnutelné, korektní verzi.

Žádný nezávislý rozbor

Ani v této úvodní reportáži se ČT přirozeně nepokusila o žádný rozbor ani na domácí scéně. Nakrmila diváky pár záběry z holandského filmu, které byly špatně nadabovány do češtiny. Přes původní cizojazyčný dialog četly neprofesionální hlasy český překlad. Zvuk byl smíchán tak nepořádně, že původní cizojazyčný hovor byl hlasitostí v podstatě na stejné úrovni jako český překlad, takže bylo českému překladu velmi špatně rozumět.

Proč není možné opatřovat cizojazyčné pasáže místo simultánního tlumočení českými podtitulky? Je to daleko jasnější a přehlednější a divák si také může zkontrolovat autentičnost cizího jazyka.

Po citaci z holandského filmu nastavila Česká televize mikrofon pasívně pár osobám. Milan Mosigner, dlouhodobý obviňovatel Telecomu, řekl na obrazovce, že ke korupci docházelo. S žádnými důkazy se nevytasil. Roman Češka, dříve z Fondu národního majetku, Ivan Langer z ODS i  mluvčí SPT Telecomu konstatovali, že ke korupci nedocházelo. Všechny tyto rozhovory byly velmi krátké. A tím byl případ pro toto vydání Událostí vyřízen.

Zmatek

Druhá zpráva dne v Událostech ze 4. ledna 1999 byla poněkud nejasná. Uvedl ji moderátor Klepetko těmito nepříliš průzračnými slovy:

Potvrzení o právní kontinuitě církevních organizací vydávalo ministerstvo kultury v minulosti v rozporu se zákonem. Průběr restitučních soudních sporů by to ale ovlivnit nemělo.

Uslyšíte-li tyto dvě věty od moderátora z televize, musíte se dosti úporně zamyslet nad tím, co vlastně znamenají.

Stále mi není jasné, o čem vlastně ta zpráva byla. Snad o tom, (musel jsem si, jak už to u zpravodajských pořadů ČT bývá, ji na videu pustit několikrát), že ministerstvo kultury vydávalo za minulých vlád různých církvím a řádům osvědčení, že tyto církve a řády nebyly zrušeny, přestože je komunistický režim de facto zrušil. Taková osvědčení však prý měl právo vydávat jen soud, nikoliv státní instituce. Ale na restituční požadavky církví to stejně nemá vliv, řekla ČT ředitelka odborů církví na ministerstvu kultury Jana Řepová. Ač nesrozumitelná, reportáž byla přesto zajímavá, a to projevem reportéra Milana Maclíka, ??? který namáhavě křičel do mikrofonu zvýšeným hlasem, jako kdyby stál na kopci a hulákal na lesy.

Nic jiného než mluvící hlavy politiků

Tato další zpráva Událostí také nepřinesla zpracováním nic nového. Tentýž mustr: Původní informace z ČTK, reportér se vypraví do ulic, natočí šot s Cyrilem Svobodou a Janem Kasalem a jejich tři čtyři věty pak ve střižně slepí proti sobě dohromady. Žádná další informace. Šot dále vynikl třaslavým záběrem - jízdou na vitrínu strany KDU-ČSL, kde se kamera při natáčení z ruky poznenáhlu cukavě vitríně přibližovala, až nakonec přistála na plakátu KDU-ČSL s fotografií Cyrila Svobody. Do blízkého detailu jeho obličeje zamířila právě v okamžiku, kdy reportér vyslovil jméno někoho úplně jiného - možného protikandidáta Miroslava Kalouska. Špatný střih.

Pak ČT informovala o tom, že sousední země - kromě Rakouska - nechtějí vyslat zástupce do mezinárodní komise, která má posoudit budoucnost Temelína, přestože je o to požádala česká vláda. Reportér ČT nastrčil (co jiného) mikrofon mluvčímu české vlády, který diváky ujistil, že tato neochota nevadí.

Co takhle kdyby se Česká televize bývala poptala v sousedních zemích, proč nechtějí tyto země nominovat delegáty do této mezinárodní komise. Co kdyby Česká televize přinesla někdy trochu vlastních informací.

Jenže ono by to vyžadovalo jazykové znalost a schopnost orientovat se i mimo Prahu. Těžko to chtít po zpravodajské redakci, kde v současnosti není například ani jedna osoba, která by byla uměla německy.

Ministerstvo zdravotnictví na pražském Palackého náměstí provádí podivné rekonstrukce a investuje milióny do přestavby počítačové sítě. Správce budov zdravotnictví vlastní podle obchodního rejstříku počítačovou firmu, uvedla dále ČT.

Tentokráte v této věci nastrčila Česká televize mikrofon ministru zdravotnictví i jeho mluvčímu Pavlu Vernerovi. Oba odpovídali vyhýbavě. Ministr pravil, že o střetu zájmů svého správce budov neví a že všem "pracovníkům" dal vyplnit dotazník.

Pavel Verner vyvolal dojem, že je mu s prominutím úplně jedno, jaký nesmysl do televize kecne. Dal najevo, že veřejnost a voliči ho nezajímají.

Verner do mikrofonu odpověděl: "Čísla nemám, co to stojí. - Proč to chceme udělat? Protože je to asi nutné. Pro zlepšení práce ministerstva."

Česká televize dokázala, že vládní mluvčí jedná arogantně.

Jenže to nestačí. Dokazovat jen, že vládní činitelé jsou nekompetentní, arogantní, to není v nynější situaci dostatečná veřejná služba. Je to jen vyvolávání chaosu a všeobecné nedůvěry v politiky a tedy i v demokracii. Je potřeba dobýt se faktů. Televizní stanice musí přispívat ke kultivaci demokracie. Reportér měl říci: Vážený pane Vernere, jak sám musíte uznat, tato vaše odpověď je nedostačující a pro diváky urážlivá. Trvám na kompetentnější odpovědi - a nechat kameru běžet. Požadovat - a taky to odvysílat, aby si velmi pospíšil s poskytnutím věcných, podrobnějších odpovědí.

Vstup měny Euro na finanční trhy

Touto zprávou se zabýval v Událostech ČT bruselský zpravodaj Pavel Bouda, který před časem napsal Britským listům tento dopis. Uvedl v něm mj., že jeho reportáže pro ČT částečně financuje Evropská unie. Česká televize to posléze popřela, avšak nikdo nevysvětlil rozpor mezi výroky Pavla Boudy a vedením ČT v této věci.

Pokud Evropská unie skutečně částečně financuje bruselské reportáže Pavla Boudy, může být spokojena. (Anebo možná ne - činitelé Evropské unie totiž jistě vědí, že nekritické a nepřemýšlivé reportáže mohou věc EU v zemích, ucházejících se o členství, jen poškodit.)

Boudova reportáž měla totiž stejné rysy, jaké jsme už kritizovali před několika měsíci. Byla opět socialisticko-realisticky, nekriticky oslavná vůči Evropské unii a její nové měně.

Reportáž se opět - s výjimkou jediného záběru, několikavteřinového standupu - skládala z agenturních obrázků, k nimž Bouda jen poskytl voice over, komentář mimo obraz. Opakuji, jak jsem napsal už v létě 1998, že daleko levněji mohli sestříhat takovouto reportáž rovnou v pražském studiu - a taky to udělali - hned po Boudově reportáži následovala ještě jedna, velmi podobná, sestříhaná a namluvená k agenturním obrázkům v Praze.

Bouda ukázal oslavné záběry z ceremoniálního uvádění měny Euro na evropskou scénu, spolu s počítačovou animací, při níž tancovaly na mapě Evropy hvězdičky z vlajky EU a s bombastickou, "evropskou" oslavnou hudbou. Také hovořil o "úsměvných událostech", jako že holandský ministr financí dostal do tváře dortem a kdesi snad v Itálii prodávají pašeráci cigarety v měně euro. (Jak to dělají, když dosud neexistují bankovky této měny, to nevím.)

Bouda se nezmínil o sporných aspektech zavádění měny euro, o nichž se například můžete dočíst v  této analýze.

Vědí občané České republiky, že už vstup ČR do Evropské unie bude znamenat velmi silné oslabení suverenity české vlády, a že případné přičlenění ČR k měně euro bude vlastně znamenat naprosté odebrání hospodářské suverenity ČR? Vysvětlil jim to Pavel Bouda?

V sobotu dopoledne 16.1. vysílal britský rozhlas Radio Four reportáž z Finska. Vyplynulo z ní, že Finsko má pozoruhodnou, neobyčejně chutnou domácí národní kuchyni. Potíž je, že po vstupu do Evropské unie se nedokáží finští zemědělci komerčně udržet na trhu potravin, proto, že je ve Finsku příliš nepříznivé severské klima a výroba potravin je daleko dražší než v jižních členských zemích Evropské unie. Většina malých farem udělala bankrot a i velké farmy čelí vážným finančním potížím: přišly od vstupu Finska do EU o více než padesát procent příjmů. Před vstupem Finska do EU dotovala finská vláda zemědělství své země dvaceti procenty celkového příjmu zemědělského sektoru, nyní ho dotuje padesáti procenty. Hrozí vážné nebezpečí, že se bez rozsáhlých a dlouhodobých dotací rozloží celé finské zemědělství a zmizí vynikající finská kulinářská kultura. I ve Finsku se budou jíst převážně jen pizzy a hamburgery.

Nestálo by České televizi za to zkoumat osud nových členských zemí, které teprve nedávno vstoupily do EU, a uvažovat o tom, jak na tom asi bude po vstupu do EU Česká republika?

Bouda však dělá o Bruselu oslavné reportáže. O žádných pochybnostech se v souvislosti s měnou euro ve své reportáži v Událostech nezmínil. Euro musí být podle Boudy nezávislé a silné, aby odolalo tlaku spekulantů na mezinárodních trzích. Bude to úkolem ústřední banky ve Frankfurtu. "Není náhodou," pravil Pavel Bouda, "že je nyní právě Německo předsednickou zemí EU."

(Výraz "Není náhodou" byl oblíbeným obratem generalissima J.V. Stalina. Vyhovoval jeho paranoidnímu způsobu myšlení. V jeho pozadí je krev. Už proto by se mu znalý novinář asi měl vyhýbat.)

Ale mnozí mezinárodní pozorovatelé právě mají obavy, že se euro stane nástrojem Německa a nové ústřední banky ve Frankfurtu, která bude vnucovat v podstatě německou hospodářskou politiku ostatním zemím oblasti euro, pro něž nebude tato politka vhodná a bude to působit nezaměstnanost. - Proč se o tom Pavel Bouda ve své reportáži nezmínil?

Bulvární zprávy ze zahraničí

Pořad Tady a teď o českých panelácích

Pětiminutový monotematický pořad Tady a teď se po Událostech zabýval - nepřehledně a nezáživně, protože slovně - problematikou českých paneláků. Celou záležitost na začátku shrnul poněkud šroubovaný titulek (je škoda, že reportéři ČT mají takové potíže s českým jazykem):

V České republice žije v panelových domech více než třetina obyvatel. Na jedné straně se jedná o obrovský bytový potenciál, na straně druhé problém se životností jednotlivých objektů. Odborníci varují - pokud se paneláky nezačnou opravovat, může se život v nich stát nebezpečným.

Podívejme se blíže na onu téměř nesrozumitelnou, protože logicky příliš sešroubovanou větu:

Na jedné straně se jedná o obrovský bytový potenciál, na straně druhé problém se životností jednotlivých objektů.

Mezi oběma částmi věty není logická vazba. Je to způsobeno zkratkovitým, zmateným vyjadřováním. Autor chtěl asi říci:

"Je dobře, že lidé mají kde bydlet, v důsledku toho, že bylo od padesátých let v Československu postaveno rekordní možství bytů, avšak nebyly postaveny kvalitně a budou brzy v havarijním stavu."

Pochybná je ale i poslední věta titulku:

Odborníci varují - pokud se paneláky nezačnou opravovat, může se život v nich stát nebezpečným.

Autor chtěl zřejmě česky říci, že jestliže se paneláky nezačnou opravovat, bydlet v nich bude možná nebezpečné.

Bude?? Bydlet v nichž už nyní JE nebezpečné, jak na to poukazuje tento článek, zveřejněný v červnu 1998 v Britských listech, o hořlavých jádrech českých paneláků a špatné konstrukci větracích šachet, v nichž jsou umístěny plynoměry, takže stačí jen málo, aby vzplanul v kuchyni olej na pánvi na sporáku, plamen byl vcucnut do větrací šachty - a za pět minut je v bytě hořící inferno, pak exploduje ten plynoměr.

Česká televize selhává ve své veřejné službě, že se touto alarmující otázkou dosud nezabývala. Namísto toho byla pětiminutovka Tady a teď ze 4. ledna 1999 naplněna víceméně dost banálně znějícími výroky několika stavebních odborníků a architektů, vyjdařujících se buď dřevěným "odborným" jazykem, anebo obecnou češtinou.

Ale nebuďme neféroví: některé výroky vysílané v tomto krátkém pořadu, mohly být samy o sobě zajímavé. Potíž je, že jim udělala špatnou službu struktura pořadu.

Byla o něco lepší, než když se pořad Tady a teď začal před několika týdny vysílat. Tehdy se tyto pětiminutovky skládaly ze samostatných textů, namluvených reportéry. Komentáře neměly skoro žádnou vazbu na obraz, který se vysílal, zatímco reportéři svůj nezávislý text deklamovali.

Nyní se pořad Tady a teď kromě pár archivních zpravodajských sekvencí, jak se za komunismu stavěly paneláky, a nervních, amatérských záběrů z dneška skládal z mluvících hlav - prostřihů krátkých výroků několika architektů. V pořadu bylo mnoho jízd a švenků kamerou přes různé panelové domy (proč musí být kamera ve zpravodajství ČT tak často v pohybu - je to snaha nahradit prázdnost reportáží alespoň povrchním vzrušením - něco se hejbe, tak nás to zaujme?)

V pořadu vystoupilo několik osob. Pořad ale nepůsobil dojmem plurality. Působil chaoticky.

Jde pořád o tentýž problém. Nestačí, aby reportér nastrčil lidem zvnějšku mikrofon, a pak se výroky, které natočil, pokusí nějak na sebe sestříhat.

Reportér musí být páteří programu. Musí být osobnost. Musí být schopen informace integrovat a syntetizovat.

Jinak jen přispívá k všeobecnému chaosu.

V pořadu se mimo jiné pravilo: "Ani západní země by si nemohly dovolit opravu paneláků, jaké je zapotřebí u nás." Tak Británie, konkrétně skotské město Glasgow (má 700 000 obyvatel) investovalo obrovské finanční částky do renovace paneláků z padesátých a šedesátých let, mnohé z nichž byly ve velmi špatném stavu. Součastí té renovace bylo i umístění různých nových architektonických tvarů na staré paneláky a jejich omítnutí pastelovými barvami, stejně jako regenerace pozemků kolem paneláků.

V Londýně bylo zjištěno, že jakmile se do paneláků zavede počítačem ovládaná průmyslová televize, a v domech začne být bezpečno, paneláky, do té doby nenáviděné britskou populací a považované za bytový fond pro tu nejnemajetnější chudinu, rázem získávají na společenské prestiži a stěhují se do nich středostavovští, bohatí občané.

To jen tak na okraj.

Avšak ještě jednu důležitou věc: I v televizi Nova by reportéru Michalu Kazdovi řekli, že základním principem televizní práce je vyjít z konkrétních příběhů, z konkrétních faktů. Nestačí obecně mluvit před kamerou s odborníky o hrozbě poškození paneláků, o tom, že jsou nebo by se mohly možná stát požárně nebezpečné, že špatně izolují a že jsou v nich plísně.

Pane Kazdo, máte k dispozici kameru, a tyhle věci nemohou zůstat na úrovni řečí. Neděláte rozhlasový pořad.

Tyto záležitosti musíte na obrazovce UKÁZAT.

Jan Čulík

Radio Einstein

Tomáš Vrba

Tomáš Vrba je šéfredaktor časopisů Nová přítomnost a New Presence.

Hádáme se občas o internetových magazínech a o stylu elektronického psaní. Jsou opravdu internetové časopisy otevřenější a pravdivější? Je to medium samo vážně demokratičtější? Musí opravdu úspěšný internetový autor používat "dynamičtější" až "agresivnější" slovník?

Mám pravdu, když si myslím, že dobře argumentovaný a slušně, neútočně hájený názor má stejnou šanci v tištěném deníku, v měsíčníku i v internetovém časopisu?

Pokud ji nemám, proč ne? Je to tím, že internet diktuje osobně zaujatý způsob psaní, udává tón módy, nutí autory i čtenáře přehánět a myslet zkratkovitě, v jakýchsi smluvených znacích - jinak prý neupoutá pozornost?

Pokud ovšem internet diktuje autorům, jak psát, a čtenářům, jak číst, nedělá z nich pod rouškou svrchované individuality jen další konformní stádo? Pokud je nutí zjednodušovat a afektivně přibarvovat slovník, nedělá z nich nakonec subkulturu, která dá přednost soustavě primitivních, ač sofistikovaně konstruovaných sebeafirmačních znaků před univerzálním sdělením, nedělá z nich sektu, která se úmyslně izoluje ve své privilegované výlučnosti, místo aby třeba chtěla porozumět i těm, kteří žijí vně sítě?

Musí se opravdu internetové čtenářské kluby nutit do spiklenecké hantýrky šachového klubu či do drsného kamarádství basketbalové šatny? Co s lidmi, kteří prostě nechtějí ani sprayovat grafitti, ani skákat na snowboardu? Co s lidmi, kteří rádi přemýšlejí o veřejných záležitostech, ale vadí jim, když se internetové výrazivo rozlévá v tištěné podobě v novinách? Převládne v síti skutečná názorová tolerance, nebo v podstatě xenofobní zvyklosti rozjařených individualistů, vždy připravených předvádět své ego?

Já sám nevím, ale poslední dobou cítím, že bude stát za to se o podobných věcech pohádat častěji.

Tomáš Vrba