|
Znáte Prodanou nevěstu?
Lubomír Ptáček, Jiří Šmerk
Motto: "Jenom jsme si několikrát pozorně přečetli libreto."
Vážený pane Čulíku,
zaujal mě článek o Prodané nevěstě. Je uveden dvěma myšlenkami:
1. Britský deník si všímá, že tématem "české národní opery" Prodaná nevěsta je podvodnické chování.
2. Jediným způsobem, jak zvítězit ve společnosti, která si nezaslouží naši důvěru, je maximálně využít její zkorumpovanosti.
Domnívám se, že první myšlenka je poněkud povrchním hodnocením libreta, zatímco druhá myšlenka je dosti blízko Sabinovu záměru. S přítelem Jiřím Šmerkem jsme sepsali jakýsi text, kde jsme se Sabinovým libretem poměrně podrobně zabývali. Viz níže.
Lubomír Ptáček
Jaké je Sabinovo libreto?Prodaná nevěsta je naší nejnárodnější operou, základním kamenem české hudební tvorby. Oč větší úcta je prokazována hudební složce opery, o to shovívavěji se pohlíží na literární hodnotu libreta. Je sice oceňována lidovost děje a jeho zasazení do venkovského koloritu, taktně se však mlčí o ději samotném. Co si také máme počít s tak banálním a jednoduchým příběhem, který postrádá jakoukoli logiku. Jeník uzavře s Kecalem jakousi smlouvu, která mu dopomůže oženit se s Mařenkou, navíc získá 300 zlatých. To vše je žert, i sama opera má podtitul komická. Jeník uzavírá smlouvu jen proto, aby se mohl Kecalovi vysmát.
Při tomto dramaturgickém pojetí, mimochodem používaném ve všech známých inscenacích, by bylo libreto skutečně ubohé. Hlavní zápletka, totiž uzavření smlouvy, by byla jen hloupým žertem a možná i pokusem o podvod.
Domníváme se, že v ději opery jde ve skutečnosti o něco jiného. Jeník se nachází v beznadějné situaci. Miluje Mařenku a ona jeho, avšak jejich sňatek je za daných okolností neuskutečnitelný. Jeník nemá majetek a ani nemůže na žádný pomýšlet, neboť není dědicem.
Snažme se ukázat, že libreto má vážnou, zcela logickou a navíc
složitou zápletku, což je u operních libret neobvyklé. Poznamenejme ještě, že se
budeme potýkat s malou srozumitelností libreta. Bylo totiž z hudebních důvodů
upraveno, úprava však byla vzhledem k ději necitlivá. Občas se odvoláme na Sabinův
původní text.
Jaká je tedy výchozí situace. Zkusme z náznaků v libretu odhadnout, co se mezi
postavami v minulosti odehrálo a jaké jsou jejich vzájemné vztahy.
Krušina dluží Míchovi nějaké peníze (...ustane otec Mícha od naléhání na Mařenčina
otce stran dluhu). Jak je dluh velký a kdy vznikl? V Sabinově textu říká Kecal
Jeníkovi: S Mařenkou nedostaneš groše, tatík její je zadlužen až po krk. Tato věta v
libretu není, zbyl pouze náznak Mařenčiny movitosti. Jeníkovi je nabízena Běla, jež
má novou almaru. Jistě, má i dukáty a bude dědit, avšak zmínka o almaře při
srovnávání Běly s Mařenkou vypovídá o Mařenčině chudobě. Nasvědčují jí i další dvě
okolnosti: Jednak, dle Kecala, Mařenka bydlí v chaloupce kryté slaměnými došky,
jednak, uvažujeli vůbec Mařenka o sňatku s pacholkem (jímž Jeník byl), musí být
opravdu chudá. Je vyloučeno, aby selská dcerka pomýšlela na něco podobného.
Mezi Krušinou a Míchou byla kdysi dávno uzavřena jakási smlouva o tom, že si
Krušinova dcera vezme Míchova syna. Proč byla uzavřena? Z dávného přátelství
Míchy s Krušinou? To stěží. Mícha žije v jiné vesnici než Krušina (Mařenka říká snad
už jsou ve vsi), lze dokonce odhadnout, že vzdálenost mezi vesnicemi je zhruba 10 až
15 km. Nasvědčuje tomu skutečnost, že Kecal je znám v obou rodinách a on sám
naopak předpokládá, že oba Krušinovi Míchu téměř jistě znají (Tobiáše Míchu znáte).
Přitom Krušina nezná žádného z Míchových synů (sám říká, z těch neznám ani
jednoho, ani druhého). Obě rodiny se zřejmě dlouhá léta nestýkají, avšak závazek o
sňatku existuje. Kdyby bylo šlo o smlouvu přátelskou, stěží by byla vymahatelná,
nebyla by bývala asi sepsána před svědky a odcizením obou rodin by se
pravděpodobně stala bezvýznamnou.
Nelze ani předpokládat, že tato smlouva zavazuje obě strany stejnou měrou. Bohatý
Mícha by neměl sebemenší důvod zavázat syna k sňatku s dcerou svého dlužníka
Krušiny. Avšak právě Mícha trvá na naplnění smlouvy. Co se vlastně přihodilo?
Smlouva téměř jistě vznikla současně s Krušinovým dluhem. Ručení celým majetkem
bylo zřejmě nedostatečné, svoji pohledávku vůči Krušinovi si tedy Mícha pojistil
ujednáním o budoucím sňatku svého syna s Mařenkou, pokud by pro něho nenalezl
vhodnější nevěstu. Tohoto závazku nyní hodlal Mícha využít, ač z hlediska práva
stěží vymahatelného. Pokud by ovšem Krušina odmítl, měl by Mícha plné morální
právo požadovat okamžité splacení celého dluhu.
Překvapujícím potvrzením této domněnky je skutečnost, že o tomto závazku
Krušinova žena Ludmila vůbec nevěděla (říká Ale prosím tě, muži, jaký to závazek?, u
Sabiny navíc: Vždyť jsi mi o tom nikdy nevypravoval!). Krušina se zřejmě před svojí
ženou styděl za to, že musel učinit tak ponižující závazek. Naopak o finančním
závazku, který leží na rodině dlouhá léta jako tíživé břemeno, ovšem Mařenka i její
matka vědí. O důvodu zadlužení se lze jenom dohadovat. V Sabinově libretu
nalezneme slova pronesená Ludmilou: Ten Mícha mi už tenkráte nadělal zlosti a
starosti. Já tuším, jak to as bylo. Možná dluh nevznikl ani Krušinovým špatným
hospodařením, ani nešťastnou náhodou, nýbrž při hře v karty právě s Míchou.
Krušina nepředpokládal, že by k vymáhání tohoto závazku mohlo vůbec dojít, neboť
si nedovedl představit, proč by syn boháče Míchy mohl mít zájem o dceru
zadluženého chudáka. Podle původní Sabinovy verze byla smlouva uzavřena dokonce
před Mařenčiným narozením. Krušinovi byli v obtížné situaci, sňatkem Mařenky s
někým jiným než Míchovým synem by se stala zoufalou. Mícha nevymáhal dluh
pouze s ohledem na ujednání o možném sňatku dětí a snad i na veřejné mínění, neboť
by musel při vymáhání dluhu Krušinovy vyhnat z chaloupky na žebrotu.
Tedy taková je výchozí situace zúčastněných osob. Nyní si již musíme vzít na pomoc
děj opery.
Dokud Mícha nežádal Mařenku pro svého syna Vaška, měli zřejmě Mařenka s
Jeníkem naději na souhlas Krušinových se sňatkem. Krušinovi o vztahu vědí
(Mařenka říká: Konečně je celá minulost tvá v jakési tajemství zahalena a už i otec
můj se několikráte o tom zmínil), nejsou jím však nadšeni. U Sabiny Mařenka říká
navíc ač i tebe návidí (= má rád), přece prý Míchovi odříci mu nelze. Mařenčin vztah
považuje Krušina zřejmě za nezávazný, tento dojem posiluje i Jeník, když se snaží
před Krušinovými skrývat. Krušina se navíc o tomto vztahu ani nezmíní před
Kecalem. Když mu jej sama Mařenka připomene, odbude ji mávnutím ruky: na tom
málo záleží.
Vznesením Míchova požadavku se situace Krušinových podstatně mění, mění se
pochopitelně i situace Jeníkova. Vezmeli si Mařenka Vaška, Mícha odpustí
Krušinovi celý dluh. To považují všichni za zcela samozřejmou podmínku i důsledek
Mařenčina sňatku s Vaškem, když i Kecal je ochoten toto ujednání včlenit do
smlouvy s Jeníkem, ač bez Míchovy přítomnosti je zřejmě oprávněn pouze k uzavření
svatební smlouvy (tak tedy skončíme, smlouvu učiníme), která by asi tuto podmínku
rovněž obsahovala. Je až s podivem, že Krušinovi nenaléhají na Mařenku více. Snad
aby v ní nevyvolali vzdor, ponechávají vše na jejím uvážení. Mařenka pochopí: Nedá
se jinak dělat, to musí, musí být.
Mařenka je bystré děvče a pochopí i jinou věc. Sňatku s Vaškem se lze vyhnout jedině
tak, že Míchu nebo Vaška odvrátí od tohoto úmyslu jakoby z jejich vlastní vůle.
Vaška správně považuje za slabší článek řetězu. Vymyslí a uskuteční chytrý plán,
který, kdyby se zdařil, zbavil by jejího otce i ji tíživého závazku a navíc by zřejmě
odvrátil Míchu i od požadavku na splacení dluhu. Plán se ovšem prozradí: Ta mi
povídala, že by mne milovala. Rodiče již nejsou ochotni poslouchat Mařenčiny další
výmluvy. Poznamenejme jen, že kdyby provedením plánu pověřila některou ze svých
kamarádek, měla by větší naději na úspěch.
Nezodpovězena zůstává ještě otázka, proč vlastně bohatý Mícha i jeho žena Háta
chtějí pro Vaška chudobnou Mařenku, jsou ochotni odpustit Krušinovi dluh a nehledí
ani na další výlohy; tři sta zlatých byly tehdy velké peníze a Kecal se nerozpakoval
nabídnout je Jeníkovi, aby jej odstranil z cesty. Vysvětlení může být poměrně snadné.
To vše jsou Míchovi ochotni obětovat jenom proto, aby svému nepodařenému synkovi
nalezli takovou nevěstu, která by po jejich smrti dokázala zachovat statek, jemuž by
od neschopného Vaška zcela jistě hrozil rozvrat. Pro přesnost poznamenejme, že
motivace Tobiáše Míchy se možná trochu liší od motivace Hátiny; ona vidí v Mařence
spíše Vaškovu opatrovnici, kdežto Mícha správkyni majetku.
Poněkud složitější je otázka, jak jsou upravena Vaškova a Jeníkova dědická práv na
Míchův statek. Oba jsou Míchovi synové, nicméně Kecal ve svém chvalozpěvu na
Vaška pronáší slova velice důležitá pro pochopení Jeníkovy situace: hovoří o statku
za třicet tisíc, což si lze vysvětlit tak, že Vašek je jediným dědicem. Může to znamenat
pouze jediné Mícha Jeníka vydědil, a to nejspíše zápisem u notáře.
Vzhledem k
tomu, že i Krušinovi mají Vaška za dědice a na práva syna z prvního manželství se
vůbec neptají, stav je jim zřejmě dobře znám. Nepochybně je znám i Jeníkovi.
Prosté
oznámení skutečnosti, že je prvorozeným Míchovým synem, by mu tedy nikterak
nepomohlo, jeho situace je tedy skutečně svízelná. Mícha podléhá pevné ruce své
manželky, jejíž záměry Jeník ohrožuje. U Sabiny říká Jeník Mařence je příliš slabý
své ženě vstříc. Doma na mne ... dávno zapomněli.
Pro Jeníka neexistuje způsob, jak získat alespoň Mařenku, aniž by ohrozil zájmy
Krušinových. Neodvratně ji ztrácí, nestaneli se zázrak. V tu chvíli přichází Kecal se
svými návrhy na odstupné a nabízí mu Bělu, neboť stále ještě považuje Jeníka za
překážku při plnění svého úkolu. Jeník zprvu Kecala odbývá, když však zaslechne
termín Míchův syn, dostává nápad a prosadí takovou formulaci smlouvy, která mu
uchovává jistou naději na udržení Mařenky.
Nyní se dostáváme ke klíčovému bodu
příběhu. Nejpodstatnější pro Jeníkovu situaci a rovněž i pro pochopení libreta
Prodané nevěsty je totiž dodatek ke smlouvě, bez něhož by libreto bylo skutečně
ubohé. Jeník jej formuluje takto: Dále tam vpíšete, že jakmile Mařenka a Míchův syn
si ruce podají a v sňatek svolí, ustane otec Mícha od naléhání na Mařenčina otce stran
dluhu. Jsou dočista vyrovnáni. Kecal pochopitelně vyhoví, neboť s odpuštěním dluhu
se počítá, bude-li svatba úspěšně dojednána. U Sabiny ještě Kecal potvrzuje: Ano, k
tomu svoluji. To vše by se bylo beztoho nejináče stalo a nejináče stane i svědky potvrdí.
Odpuštění dluhu je nejdůležitějším bodem smlouvy. Oněch tři sta zlatých, o nichž
navíc Jeník s Kecalem ještě smlouvá, je jenom záminkou k odvrácení Kecalova
podezření. Jeníkovi zdánlivě na Krušinově dluhu nemusí záležet. Dodatek k smlouvě
formuluje co možná nejméně nápadně a tak, aby vznikl dojem, že mu jde o prospěch
Krušinovy rodiny i poté, co se vzdal Mařenky. Obelstí Kecala, diváky, i některé
režiséry.
Neméně důležitá je podmínka, jejímž splněním vstupuje smlouva v platnost.
Zopakujme: Jakmile Mařenka a Míchův syn si ruce podají a v sňatek svolí. Sabina
formuluje ještě přesněji: Postavíte smlouvu takto: že Mařenka si syna Míchova
dobrovolně vezme a sama mu řekne, že ho chce. Na to slovo bude smlouva platna.
Dále tam vpíšete ...atd. Smlouva tedy vstupuje v platnost již při slibu manželství,
nikoli až jeho uzavřením.
Kdyby totiž smlouva nabyla platnosti až teprve splněním
této podmínky, byla by pro Jeníka téměř nepoužitelná. Krušinovi by byli postaveni
před nutnost těžkého rozhodování, zda se mohou spolehnout na platnost smlouvy a
zda by mělo pro ně tudíž smysl provdat Mařenku za Jeníka, aniž by riskovali, že je
Mícha zničí.
Naopak Mícha by měl spoustu času smlouvu zpochybnit (přinejmenším
v otázce odpuštění dluhu), třeba i před soudem, a nebyl by nucen se rozhodovat ihned
a před očima veřejnosti.
Podmínka ve smlouvě poněkud mění situaci: Slib manželství může Mařenka Jeníkovi
snadno učinit i bez souhlasu rodičů. Pokud by přece jenom došlo k soudu a tam byla
smlouva prohlášena za neplatnou, nebyla by situace o nic horší, než kdyby se
smlouva vůbec neuzavřela. Mařenka by si i nadále musela vzít Vaška, Jeník tedy
uzavřením smlouvy a jejím případným zpochybněním nic neztrácel.
Zajímavé je i to, co smlouva neobsahuje. Totiž neobsahuje žádné ujednání o to
m, že by si Míchův syn mohl vzít Mařenku za ženu. Naopak, slib manželství mezi
Mařenkou a Míchovým synem (ať už Vaškem či Jeníkem) je ve smlouvě vstupní
podmínkou a předpokladem k dalšímu plnění.
Pohlédnemeli na smlouvu z hlediska čistě právního, rovněž dospějeme k zajímavým
a nikoli zcela jednoznačným závěrům. Smlouva totiž není zcela nezpochybnitelná a
má jisté právní vady:
Jinou možností je, že se Jeník podepsal nečitelně svým skutečným jménem, v tomto
bodě nám libreto odpověď neposkytuje (nicméně mistr Ivo Žídek by nám mohl říci,
jakým jménem se vlastně po tolik slavných sezón podepisoval).
Soud by dokonce mohl Jeníkovo jednání prohlásit za podvod.
Poznamenejme ještě, že Mícha by si byl jistě mohl opatřit lepšího advokáta než Jeník
či Krušina.
Rozvíjejme naše úvahy dále. Snad jsme již opustili představu, že Jeník uzavíral
smlouvu ze žertu. Pokud ne, zvažme, jaká rizika by v sobě podobné žertování
skrývalo. Krušina i vesnická veřejnost považuje Jeníka za bezcharakterního ničemu,
což mu jistě nebylo zapotřebí.
Mařenčiny pocity není asi nutno nijak rozebírat. Lze se
dokonce oprávněně domnívat, že mohly vést až k sebevražedným úmyslům. Kdyby
byla smlouva uzavřena ze žertu nebo pro 300 zlatých, bylo by Jeníkovo jednání
hloupé a neodpustitelné.
Podpisem smlouvy však Jeník neměl ještě vyhráno. Musel dosáhnout i jejího uznání,
a to pokud možno mimosoudní cestou. Zvolil způsob velmi vhodný. Nechal se totiž
poznat svým otcem před očima celé vesnice, jež byla v tu chvíli svědkem i veřejným
míněním.
Krušinovo i Mařenčino překvapení nedalo vzniknout domněnce, že by
mohlo jít o spiknutí proti Míchovi s jejich účastí.
Kecal je zmatený a zesměšněný,
Mařenka se vrhá Jeníkovi do náruče za zřejmého souhlasu Krušinových.
Mícha asi
ví, že by mohl soudní při vyhrát, avšak v nastalé situaci se nemůže účinně bránit
proti tlaku veřejného mínění ani proti doslovnému znění smlouvy, ať už je její právní
hodnota jakákoli.
Odmítnutí smlouvy by znamenalo spáchání další křivdy na
Jeníkovi, možná k ní Mícha již ani nemá chuť, a také se mohlo pohnout i jeho
svědomí. V Sabinově původním textu stojí: Před známými mne prý několikrát litoval,
ale je příliš slabý své ženě vstříc. Mícha tedy proti smlouvě nevznáší námitky.
Učiní
tak sice jeho žena, když však se k ní Mícha nepřipojí, Háta v námitkách ustává.
Jejich výčitky se obrátí proti Kecalovi, čímž vlastně potvrzují uznání smlouvy.
Mícha
se prozatím s Jeníkem neusmiřuje a nečiní jej dědicem, avšak nevíme, jak se vyvine
situace později a jak vlastně opera skončí.
Lze jen usuzovat, že Vaškovo vystoupení v
medvědí kůži mění situaci ještě výrazněji v Jeníkův prospěch a Mícha je rozezlen
nejen na Vaška, nýbrž i na svoji ženu, již činí vinnu z jeho špatného vychování. Celá
ves vidí, že Vašek není schopen ani ženitby, ani péče o statek.
V tomto okamžiku Ludmila Krušinová Míchu vyzývá, aby podal ruku otcovskou a
smířil se s ním zas, tedy s Jeníkem. Smíření ovšem pravděpodobně znamená
mnohem více: obnovení Jeníkových dědických práv. I tato situace je lidsky zcela
pochopitelná. Míchovi jde, jako každému pořádnému sedlákovi, především o
budoucnost statku, na němž lpí. Před sebou vidí zdatného Jeníka a Vaška v medvědí
kůži. Za těchto okolností se vzepře i Hátě, své ženě.
Až sem jsme tedy dospěli s našimi úvahami o Sabinově libretu. Je Prodaná nevěsta
nazývána komickou operou oprávněně? Na tom se už stěží něco změní. V libretu
nelze najít jedinou větu, která by odporovala logice děje a jen málo vět by bylo možno
vynechat, aniž by utrpěla srozumitelnost. Domníváme se, že libreto Prodané nejenže
není banální, nýbrž dokonce vyniká svou logičností, dramatičností a složitostí nad
mnohá slavnější libreta.
A nakonec jedna perlička z rodu úsměvných a neověřených historek o slavných
lidech. Kecal vychvaluje Jeníkovi slečnu Bělu nejdříve slovy Jak pravím, chytrá je a
bohatá ... atd. Až poté, o chvíli později, se rozezní známá árie Znám jednu dívku, v
níž teprve Bělu představí. Nejpravděpodobnějším vysvětlením této časové přesmyčky
je, že se Bedřichu Smetanovi při úpravách textu poněkud pomíchaly stránky ...
Proč je libreto Prodané nevěsty tak podceňováno? Můžeme se jen dohadovat. Příčinou
může být problematická osobnost Karla Sabiny, skutečnost, že libreta jsou
zanedbávána jak hudebními, tak literárními teoretiky, neboť nepatří jednoznačně
žádnému z těchto oborů, neznalostí společenských a právních poměrů v polovině
minulého století, či prostě neochotou zamýšlet se nad něčím tak samozřejmým, jako
je naše národní opera.
|