Bezpečnost jaderné energetiky? Něco zajímavějšího nemáte?
(k článku Jiřího Jírovce "Co s jadernou energií?" z 27.11.98 v BL)
Děkuji panu Jírovci za podnětný článek o jaderné bezpečnosti a o rizikách s ní souvisejících i za onu špetku propagace AECL. Za zvlášť důležité považuji ty pasáže, které zmiňují snadnou mediální manipulaci s informacemi o bezpečnosti a povrchnost řady analýz.
Ve svém článku však podle mě nezmínil tři pro ČR významné skutečnosti:
1. problematiku bezpečnosti při kombinaci ruského HW a amerického SW v případě Temelína
2. rozdíl potřebných a skutečných nákladů a možnost, že prodlužované náklady u Temelína nejenom neskončí s výstavbou, ale záplatování bude pokračovat "do nekonečna" (a daleko tak přesáhne náklady, které by stálo zakonzervování a investice do alternativních elektráren)
3. problematiku zaměstnanosti u středně a vysoce náročných technologií
Problém č.1 způsobuje, že nekompatibilita obého si u jaderné elektrárny Temelín (JETE) vyžaduje stále nové "záplaty". Ty se pak stále více prodražují, bezesporu i díky zájmům dodavatelských firem a investorovi, jímž jsou Škoda Praha a ČEZ Praha.
Širší rozbor by si jistě zasloužila i skutečnost, že vítěz konkursu z r.1993, společnost Westinghouse, se snažila pár let poté své jaderné divize zbavit. Pan Jírovec rovněž vynechal poměrně důležitý údaj, jaké typy reaktorů, od koho a z jaké doby jsou umístěny ve zmíněných kanadských elektrárnách. (V JETE by mělo jít o sovětský tlakovodní typ reaktoru moderovaný a chlazený lehkou vodou s mírně obohaceným palivem typové řady VVER 1000.)
Problém společenských dopadů pak nelze omezovat jen na problém politické vůle a bezpečnosti, ale ani jen ekonomické důvody (navíc 6% jaderné energie v celkové světové spotřebě elektřiny není nijak vysoké číslo). Kdyby šlo jen o to, patrně by se dospělo k řešení snadněji, než když je ve hře i sociální smír.
Uhelné elektrárny mají totiž přes veškerá ekologická i hospodářská negativa velké politické plus z hlediska zaměstnanosti. To se týká nejenom regionu, v němž jsou umístěny, ale i regionu, kde se pro ně těží uhlí a celé dopravní infrastruktury mezi nimi. (Marnotratné české dráhy jsou ostatně živy především z nákladní dopravy a ta je zase do značné míry pozůstatkem plánů RVHP na roli ČSSR jako základny těžkého strojírenství.)
Ve vlastním provozu a dále pak během dopravy materiálu, ukládání odpadů atd. lze zaměstnat velké množství lidí a to zejména s nízkým až středním vzděláním. Rovněž opravy a servis jsou u klasických elektráren realizovány především z domácích zdrojů - a tedy opět málo kvalifikovaná, ale jistá práce pro mnohé jinak ztrátové podniky.
Jaderná elektrárna využívá naproti tomu podstatně více specializované zahraniční podniky a peníze tak tečou ven. Při provozu zaměstnává mnohem méně lidí a navíc lidí středně a vysoce kvalifikovaných. Z tohoto hlediska je pro většinu vlád výhodnější podporovat stavbu, provoz a úpravy spíše klasických elektráren. (I to je jeden z důvodů, proč lze období Klausovy vlády chápat spíše jako ideologicky postsocialistické než liberalistické.)
Nemám dostatek informací, abych se mohl vyjádřit k hlediskům bezpečnosti jaderných elektráren, ale nemám důvody nevěřit tomu, co pan Jírovec napsal (s výhradou problematiky bodu 1). Domnívám se však, že to podstatné, tedy stav vedoucí ke změně, zmínil spíše jen bokem a na závěr. A to je obecný stav vzdělání a vědomí vzdělanosti a jejích koincidencí s úspěchem a bohatstvím v polistopadové ČR.
Během 90. let bylo totiž maximum energie (politické, finanční i osobní) věnováno v ČR budování nové ekonomické sféry. Žijeme už devět let v časovém stresu: dohnat v infrastruktuře (čti: luxusu) západní svět.
Přitom zapomínáme, že mnohé státy svého současného stavu dosáhly nejenom liberálními zákony a odstupňovanou rolí státu, ale hlavně svou dlouhodobou podporou vzdělání a vědy.
Stále častěji se hovoří o rozevírajících se nůžkách v majetkové a firemní oblasti - tedy o úpadku středních vrstev a středních firem. Stejně důležitá je však i rozevírající se propast v oblasti vzdělání. Nejde o absolutní počty středoškolských studentů, ale o kvalitu výrobních aplikací a jejich původ, o ochotu se celoživotně vzdělávat, o podporu inovací ve státní i soukromé sféře atd.
Jinými slovy o celkový přístup ke vzdělání (a tím i k budoucnosti) jako k investici.
Obávám se proto, že názory pro či proti jaderným elektrárnám budou mít nadále podobu mediálního folklóru, a to bez ohledu na to, nakolik se bude kdokoli pokoušet rozkrývat dezinformace či zveřejňovat informace tajené. Politici činí logicky to, co chtějí voliči nebo silné lobystické skupiny. A protože voliči u nás zatím nejsou přesvědčeni o účinnosti občanské anagažovanosti (poslední políček dostali od Telecomu), budou se těžko - až na ty, jejichž "backyard" je přímo ohrožen - příliš vzrušovat. Politici budou proto naslouchat spíše lobystům.
To, zda bude mít ČR v budoucnu fungující JETE či nebude, není proto podle mne věcí bezpečnosti, ekonomiky ani otázkou rozumnosti vzdělaných lidí, ale problémem kdo je silnější - zda skupina kolem insvestora a dodavatelů JETE a s nimi spojených politicko-finančních kruhů či skupina kolem "uhelek", ČD, OKD atd. Bohužel.
Ivan Vágner
