Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

• Václav Klaus, jeden rok po svém pádu (Andrew Stroehlein)

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Andrew Stroehlein

(An English version of this article is available in the current issue of the The Electronic New Presence weekly.)

To, co bylo jasné před rokem, je nyní dokonce jasnější: Václav Havel v lednu 1998 neměl znovu kandidovat na prezidentský úřad. Promarnil nejlepší šanci s respektem opustit politickou scénu a poskytnout své zemi bezpečnou budoucnost.

Po dočasném pádu Václava Klause koncem loňského roku existovala pro Havla krátká příležitost, jak odejít z prezidentského úřad se ctí a jak otevřeně podpořit důvěryhodného, neklausovského následníka. Tato šance se naskytla v prosinci 1997 a v lednu 1998, kdy byl Klaus, otřesený finančním skandálem a krizí ve straně, velmi slabý a nemohl usilovat o prezidentský úřad. Havel a jeho poradci však odmítli tuto šanci vnímat a promarnili ji.

Proč odmítli Havel a jeho poradci před rokem uznat tuto příležitost a odejít z politické scény se ctí? Důvodů je několik. Zaprvé, je nutno uznat přirozené lidské slabosti: ješitnost politického představitele ho vždycky udržuje ve funkci déle, než je dobré pro jeho zemi. Kromě toho, poradci, kteří krouží kolem šéfa, nechtějí ohrozit vlastní výsadní postavení, a tak většinou neradí, aby odstoupil.

Zadruhé, navzdory varování mnoha komentátorů v českém tisku, Havel a jeho poradci si pravděpodobně neuvědomili, jak vynikající měli příležitost. Všichni si mysleli, a průzkumy veřejného mínění se to tehdy zdály potvrzovat, že Klausova politická kariéra končí. Málokdo si uvědomil, že zima roku 1997-1998 byla pro Klause jen dočasným neúspěchem.

Zatřetí, samozřejmě, Havel nebyl tehdy zdaleka tak nemocen, jak onemocněl jen o několik měsíců později, takže nebyla potřeba změny považována za tak naléhavou.

Nyní je Havel vážněji nemocen než před rokem, ale jeho osobní touha zabránit Klausovi, aby převzal prezidentský úřad, donutí Havla, aby zůstal v prezidentské funkci déle, než by to učinil za normálních okolností. Jako stará rocková hvězda, která měla odejít na odpočinek už dávno, na vrcholu své kariéry, Havel dál bezmocně kulhá. Někdy je to trapné.

Ale Česká republika a svět musí nyní čelit možnosti, že v čele ČR bude prezident Klaus - je to vyhlídka, která byla před rokem nemyslitelná. Nyní ale, o rok později, se Klaus zdá být jediným kandidátem, který má vážnou šanci stát se příští hlavou českého státu. Občané chtějí prezidenta, který je dobře známý v zahraničí, a dnes jsou v širším světě známi jen dva čeští politikové - dva Václavové, Havel a Klaus. Žádný jiný kandidát by nevyvolal na světovém jevišti takovou pozornost jako Klaus: je pravděpodobné, že se během několika let Klaus stane prezidentem.

Dnešní České republice, která už dva a půl roku nemá zvolenou většinovou vládu, hrozí, že se stane chudákem střední Evropy. Nemocný Havel, který se snaží zůstat v prezidentské funkci co nejdéle, aby ji nemohl převzít Klaus, má potenciál stát se středoevropským Jelcinem.

Před rokem existovala možnost pro Českou republiku, aby se vyvinula z rané, porevoluční etapy ve stabilnější demokratický systém. Tento proces institucionalizace lze dokončit pouze tím, že vedení státu přejde od jedné strany k jiné straně a od jedné generace k další generaci. Havel mohl předat pochodeň a zároveň vyhrát nad Klausem, neučinil to. Bohužel, český politický establishment nekul železo, dokud bylo žhavé, a Klausova éra, prodloužená "opoziční smlouvou", se dál táhne donekonečna.

Steven Saxonberg

(An English version of this article has been published in the Electronic New Presence.)

Zdá se, že můj článek, který vyšel v srpnovém čísle časopisu Nová přítomnost (v Britských listech je k dispozici zde) vyvolal na fakultě sociálních věd Karlovy univerzity velkou diskusi. Bohužel, nevyvolal takovou diskusi, v jakou jsem doufal: totiž diskusi o tom, jak zlepšit vyučovací metody, aby se studentu dověděli více o teorii v oblasti sociálních věd, o metodologii a o analytickém myšlení. Namísto toho se diskuse soustředila na otázku, zda mohou konkurující katedry použít mého článku k tomu, aby byly přesunuty finance z Ústavu pro mezinárodní vztahy na jejich vlastní katedry v rámci fakulty sociálních věd. Není překvapivé, že vzhledem k tomu, že se Ústav pro mezinárodní vztahy cítil existenčně ohrožen, jeho zaměstnanci se soustředili na obranu proti mé kritice, aniž by se vážně zamysleli nad tím, zda to, co jsem napsal, je pravda.

Chápu obojí stranu: v době, kdy jsou univerzitní profesoři do restaurace a vědí, že jejich číšníci vydělávají daleko více než oni, nejvyšší prioritou jejich katedry je zlepšovat její finanční postavení. Bohužel, pokud má moje kritika univerzitního vyučování v ČR vůbec nějakou věcnou podstatu, pak nejvíce trpí studenti. Když se ostatní katedry odmítly zabývat problémy na fakultě sociálních věd a záměrně špatně interpretovaly můj článek jako kritiku jen Ústavu pro mezinárodní vztahy, možná si myslely, že tím pomohou vlastním studentům. Ale ve skutečnosti tím vlastní studenty poškozovaly, protože se vyhnuly všeobecné debatě o tom, jak se učí sociální vědě. Také poškodily ty studenty, kteří se zajímají o mezinárodní vztahy a kteří téměř přišli o možnost toto téma v Ústavu mezinárodních vztahů studovat.

Nyní si uvědomuji, že bylo vážnou chybou zmínit se konkrétně o jménu instituce, kde jsem vyučoval. Jediným důvodem, proč jsem se o tom jménu zmínil, bylo, protože jsem chtěl, aby byl příklad studentů, které jsem učil, co nejjasnější. Chtěl jsem ukázat, že i když není možno generalizovat na základě jediného příkladu, je to důležitý případ. Neboť studenti v Ústavu pro mezinárodní vztahy tvoří budoucí politickou elitu, z nichž buď vzniknou politikové, anebo diplomaté, kteří budou pracovat na vyslanectvích. Avšak domníval jsem se, že jsem dal ve svém původním článku jasně najevo, že hovořím o všeobecném problému týkajícím se sociálních věd v České republice. Zmínil jsem se o tom, že jsem se setkal s problémy, týkajícími se nesnášenlivosti už během několika předchozích návštěv České republiky, v období, kdy Ústav pro mezinárodní vztahy ani ještě neexistoval. Vzpomínám na univerzitního učitele, který řekl v roce 1995 studentovi, aby ve své diplomové práci nepoužíval žádných analytických metod. Napsal jsem, že se všeobecně snažím vyyhýbat debatám o politice s Čechy mladšími 35 let, zejména těmi, kteří studují sociální vědy. Dokonce jsem také zaznamenal, že zahraniční studenti ze zemí třetího světa, s nimiž jsem se setkal na fakultě sociálních věd, tvrdili, že diskutovali více a problémy rozbírali více analyticky na svých domácích univerzitách než na Karlově univerzitě.

Chtěl bych ujasnit, že existuje všeobecný problém. Proto chci uvést dva další krátké příklady. Zaprvé, během jarního semestru jsem se seznámil s kýmsi z fakulty sociálních věd, ale z jiné katedry než je Ústav pro mezinárodní vztahy. Byl to student pro titul Master of Arts a chtěl studovat ve Švédsku, protože měl bratra, který žije v Malmo. Řekl jsem mu, že nemohu přednášet pouze pro jediného studenta. Protože jsem v podstatě slušný člověk, a chci lidem dávat povzbuzení, učinil jsem mu velmi velkomyslnou nabídku. Pokud chce dostat z kursu zápočet, stačí, aby si zašel do knihovny a vybral si tři články nebo kapitoly z knih, které se používají v mém kursu, který se vyučuje v podzimním semestru. Z nich by připravil seznam témat k diskusi o těchto článcích nebo kapitolách. Témata mohla být všeobecná, nebo mohl přijít s vlastní kritikou těchto článků anebo si mohl připravit jednoduché otázky, týkající se záležitostí, jimž nerozuměl. Zdůraznil jsem několikrát, že není problém přiznat, že všemu nerozumí. Člověk se přece učí tím, že požaduje vysvětlení záležitostí, jimž nerozumí. Doporučil jsem, aby si udělal fotokopie oněch tří článků či kapitol a prostě napsal vedle odstavců, jimž nerozumí, otazníky, a pak je společně probereme. Student se nemusel podrobit žádné zkoušce, nemusel psát žádnou výzkumnou práci, nepožadoval jsem, aby připravil ústní prezentaci. Jen jsem od něho chtěl, aby prodebatoval malou část povinné literatury mého kursu. Jak jsem už napsal ve svém prvním článku, už předtím jsem snížil rozsah povinné četby asi jen na dvacet procent toho, co očekávám od studentů ve Švédsku. Nyní jsem tento rozsah pro tohoto studenta snížil na dvacet procent těchto dvaceti procent.

Student byl velmi nadšený. Choval se také vůči mně velmi přátelsky. Zdálo se, že máme obdobné kulturní zájmy. Potkali jsme se na několika koncertech a při několika filmových představeních. Takže v jeho případě nemohlo jít o to, že by ztratil zájem o kurs, protože jsem mu byl nesympatický anebo protože jsem špatný učitel. Ne, ale přiznal několikrát, že zjistil, že je pro něho četba uložených článků neobyčejně obtížná. Takže zde máme další případ českého studenta pro titul Master of Arts, který se není schopen prokousat literaturou, přestože švédští studenti druhého semestru s obdobnou literaturou potíže nemají. Kromě toho, ve Švédsku jsem vyučoval hostující studenty druhého či třetího ročníku ze západní Evropy a ze Spojených států a většina z nich neměla obtíže se čtením těchto textů.

Druhý příklad: když jsem byl hostujícím výzkumným pracovníkem v Praze v roce 1993 - několik let předtím, než byl založen Ústav pro mezinárodní vztahy - seznámil jsem se s odborníkem na sociální vědy z Evropské univerzity ve Florencii. Řekl mi, že tam zasedá ve výboru pro přijímání studentů. Studenti, kteří chtěji zažádat o doktorandské studium, musejí předložit anglický překlad své diplomové práce. Nejlepší uchazeční jsou pak pozváni na pohovor. Na pohovor zvou třikrát více studentů, než jich přijmou k doktorandskému studiu. Do té doby nikdy nepozvali jediného českého studenta dokonce ani na pohovor. Naproti tomu přijali ke studiu velký počet polských a maďarských studentů. Bohužel, úroveň českých studentů byla daleko nižší než úroveň studentů z jiných středoevropských univerzit.

Mohl bych poskytnout mnoho dalších příkladů. Jde o to, že v České republice existuje vážný problém, přesto se o něm však veřejně skoro vůbec nehovoří.

Všeobecně vzato, v České republice vládne zmatek ohledně toho, co jsou vlastně sociální vědy a zejména, co znamená politologie. Někteří moji studenti se domnívali, že politologie znamená, že se opakují politická hesla, která lze vNěkteří moji studenti se domnívali, že politologie znamená, že se opakují politická hesla, která lze skandovat při různých vhodných příležitostech. Mezi lidmi v ČR obecně také existují mnozí, kteří jsou přesvědčeni, že politologie není věda. Možná, že je tento postoj podporován i užíváním českého výrazu politologie (anglicky se říká "political science"), a ten český výraz neobsahuje slovo "věda".

Mohl bych k tomu poskytnout mnoho příkladů. Naštěstí, většina mých článků, které nedávno vyšly v časopisech New Presence a Listy, byla také zveřejněna v internetovém časopise Britské listy. To znamená, že Češi mají možnost reagovat na mé články buď na diskusním fóru anebo zveřejněním svých reakcí na mé články jako vlastní samostatné články v Britských listech. Tak mohu poukázat na několik případu, které si čtenář může ověřit sám.

Jeden příklad, který velmi názorně ilustruje můj argument, je dopis, který vyšel v diskusním fóru Britských listů (dne 21. srpna 1998, dopis číslo 02839). Autor tvrdí, že bylo ode mne nesprávné, když jsem požadoval od českých studentů, aby srovnávali logiku různých systémů všeobecného sociálního zabezpečení. Autor tu otázku srovnával s tím, jako kdybych se zeptal ortodoxních křesťanských studentů, aby vypočítali, kolik malých dětí zavraždil Herodes. Zjevně, už samotná myšlenka, že srovnávám vraždu malých dětí s politikou sociálního zabezpečení ve Švédsku, projevuje velký nedostatek snášenlivosti. Kromě toho, studenti, kteří se svobodně rozhodnou pro kurs o demokratické zemi, která je proslulá svým sociálním zabezpečením, by měli být ochotni studovat logiku systémů tohoto sociálního zabezpečení a pokusit se pochopit, jak tyto systémy fungují, bez ohledu na to, jestli se jim tato politika zamlouvá. Avšak pro můj nynější argument je čtenářův příllad důležitější proto, že ukazuje, že výše zmíněný čtenář nechápe, co jsou společenské vědy.

Předpokládejme, že namísto toho, že to je kurs politologie, by to byl kurs abnormální psychologie. Jedna přednáška by byla o zneužívání malých dětí. Představte si, že bych chtěl dát příklad nejextrémnější formy zneužívání dětí, totiž vraždy. Řekl bych studentům, "Dnes budeme hovořit o extrémním případu Herodese, protože studujeme-li extrémní příklady, pochopíme lépe lidi s méně extrémními formami téže mentální choroby. Chci začít debatou o tom, jak lze diagnostikovat Herodesovu mentální chorobu, a pak chci hovořit o tom, jak by bylo možno tuto chorobu léčit."

Představte si, že by se tito studenti rozčílili a začali na mě řvát: "Nás nějaké léčení Herodesovy choroby vůbec nezajímá. Důležité je, že Herodes je zločinec a musí být odsouzen."

Jakými psychology by se tito studenti stali? Představte si, že by autor dopisu Britským listům o Herodesovi náhle utrpěl nervový kolaps a vyskočil by z okna. Druhého dne by se probudil v nemocnici. Do nemocničního pokoje by vstoupil psycholog, absolvent mého kursu o mentálních chorobách. Psycholog by se podíval přísně na pacienta a varoval by ho: "Vy nevíte, že je sebevražda smrtelný hřích? Kdybyste zemřel, dostal byste se rovnou do pekla." Psycholog by se pacienta nezeptal na příčiny jeho nervového kolapsu. Tohoto psychologa naprosto nezajímá diagnóza ani léčení pacienta. Ne, pro tohoto psychologa je jedinou důležitou otázkou morální otázka, že se pacient pokusil spáchat sebevraždu.

Nemyslím, že by mnoho lidí chtělo mít takovéhoto psychologa, kdyby se octli na té nemocniční posteli. Přesto však, z nějakého důvodu je mnoho Čechů dnes přesvědčeno, že je zcela v pořádku, když se chovají politologové jako takovýto psycholog. Politologové nemusejí rozumět společnosti, jen musejí znát správná hesla, která pak mohou skandovat.

Jiný příklad pochází z článku v Britských listech, který kritizoval jeden text, který jsem napsal o stranické politice v ČR. Tento můj článek původně vyšel ve dvouměsíčníku Listy (č. 4/1998) a pak byl zveřejněn v Britských listech.

Začal jsem otázkou: jak je možné, že bylo před červnovými volbami v českém parlamentě až pět pravicových stran, ale ani jedna z nich nebylo konzervativní či liberální. Člověk, který mě kritizuje, v podstatě tvrdí, že je můj článek nesmysl. Není důležité hovořit o tom, jak společnost funguje. Je jenom důležité hovořit o řešeních aktuálních problémů.

Zase, tento přístup ukazuje nepochopení toho, co je úkolem vědy. Podle takovéto logiky bylo dobře, že pomohl Albert Einstein vyvinout jadernou bombu, ale bylo pro něj plýtváním času, když pracoval na teorii relativity a na kvantové mechanice. Přirozeně, kdyby předtím neprovedl základní teoretický výzkum v oboru kvantové mechaniky, Einstein by nebyl býval nikdo schopen vyvinout atomovou bombu.

Autor dává zajímavý příklad. Tvrdí, že místo toho, abych psal o politických stranách, měl bych psát o naléhavých problémech, jako například jak vyřešit nynější rozpočtový schodek české vlády. Jak ale tento člověk ví, že rozpočtový schodek českému hospodářství škodí? Pokud nejprve neprovedeme základní teoretický výzkum a nerozvineme makroekonomickou teorii, nemůžeme vědět, jaký vliv má rozpočtový deficit na hospodářství. Ukazuje se, že toto téma zkoumá mnoho ekonomů a existují v tomto oboru konkurující myšlenkové školy. Takže, než budeme moci rozhodnout, co si máme počít s rozpočtovým schodkem, musíme nastudovat teoretickou literaturu o makroekonomice. Tak jako ve fyzice, i ve společenských vědách je nutný základní teoretický výzkum. Aplikovaný výzkum je také důležitý, ale je nutno ho postavit na teoretické základně.

Komunistický režim se obával sociálních věd, protože z vědeckých pokusů analyzovat způsob, jak společnost ve skutečnosti funguje, by vyplynulo, že systém postrádá legitimitu. Pro seriózní sociální vědce by vůbec nebylo obtížné ukázat, že stalinistický systém měl velmi málo společného s Marxovou vizí beztřídní společnosti, se státem, který "odumírá". Namísto toho se jen marxismus stal oficiálním státním náboženstvím, které se jmenovalo marxismus-leninismus. Sociální vědci mohli poukázat na to, že upadá hospodářství, že umírá životní prostředí a že je systém stále nepopulárnější. Komunisté však dávali přednost tomu skandovat stará marxisticko-leninská hesla, v která už ani sami nevěřili, namísto toho, aby dovolili výzkumníkům seiózně zjišťovat, jak společnost vlastně funguje.

Mnoho dnešních nesnášenlivých českých studentů společenských věd se dobře naučilo skandovat hesla, i když jsou to neoliberalistická hesla, už to nejsou marxisticko-leninská hesla. Na rozdíl od předchozího režimu, někteří tito studenti skutečně věří heslům, která skandují. Demokracie v České republice bude bezpečněji zajištěna teprve tehdy, až budou studenti otevřeně nabádání svými univerzitními profesory, aby seriózně a otevřeně analyzovali, jak společnost funguje, a až přestanou opakovat stará hesla a fráze.

Steven Saxonberg

Choroba AIDS se stala běžnou nemocí. Jak se s ní lidé vyrovnávají?

Petr Souček

Vážený pane Čulíku,

nedá mi to, abych nekomentoval některá, podle mého názoru ne zcela přesná vyjádření v příspěvcích p. Štěpána Kotrby a Jiřího Kofránka.

Pan Kotrba tvrdí, že nemůže jít o nekalou soutěž, protože zde nejsou soutěžitelé. Bohužel nemá pravdu. Nabídek od firem, jako je Direkta Group s.r.o. nám chodí do firmy několik týdně. A jsou to nabídky na naši propagaci v různých tištěných, CD-ROM i on-line publikacích. Pochopitelně žádná z nich nepřišla v obálce s nápisem "pro vládu ČR rozesílá Direkta Group" a s dopisem místopředsedy vlády doporučujícím účast v projektu.

A vůbec většina jeho příspěvku je spíše politická agitka než nějaké argumenty.

O něco serióznější je příspěvek Mertlíkova stranického kolegy Jiřího Kofránka. Ovšem, podle jeho příkladu, bych si troufnul i jeho tvrzení zařadit do kategorie Radia Jerevan. Pan Kofránek píše: "Není ale pravda, že Direkta s Mertlíkovou podporou nabízí zakoupení informačního systému". Na stránkách http://www.direkta.cz/imez/distribuce.htm se ale píše, že CD-ROM dostane ten, kdo zaplatí alespoň 6000,- Kč za profesionální modul. (+ některé úřady).

Dále píše: "Nabízí účast v informačním katalogu, který kombinací CD-ROM a Internetu a umožňuje šířit aktualizované informace o firmách v České republice do zahraničí."

V té větě chybí nějaké slovo, domnívám se, že "je", tedy že tam mělo být "který je kombinací". Jenomže tento katalog je pouze na CD, o tom, že by byl dostupný přes Internet, není nikde ani zmínka. O tom, jak často bude aktualizován, také ne.

Dále p. Kofránek píše: "Jeho údajné "doporučení" ... je spíše vyjádřením vládní garance o tom, že sesbírané informace .... se budou skutečně využívat."

Vláda ale sdělila, že podobnou garanci nikomu nedala!?

Podle mého názoru jde o mimořádně nevýhodnou nabídku v porovnání s nabídkami jiných firem. Základní zápis, který je zdarma, je prakticky k ničemu a navíc každá jeho změna stojí 1000,- až 1500,-Kč. Další lepší zápis už stojí 6000Kč.

Informace v nabídce firmy Direkta Group jsou navíc velmi podivuhodné. Např: "Moderní informační systém spočívá v kombinaci vysoce kapacitního média CD-ROM s možností okamžité aktualizace dat pomocí internetu." Jak vyplývá dále, je možné aktualizovat data přes Internet za oněch 1000 až 1500 Kč.

"Vašemu potenciálnímu zákazníkovi umožní získávat kdekoliv na světě aktualizované informace v reálném čase (např. ceníky, změny adresy či telefonu, nové výrobky atd.)."

Jenomže nikde se nepíše, jak často bude onen CD-ROM aktualizován. Zatím je uvedeno jediné datum, "Termín distribuce: duben 1999." K čemu tedy aktualizace?

A tak by se to dalo rozebírat slovo po slovu. Na mě to dělá dojem, že se firma Direkta Group v tomto oboru příliš neorientuje, ostatně vznikla letos v srpnu.

U každé nabídky si rutinně kontroluji v obchodním rejstříku, co je druhá strana zač. Zajímavé je, že pánové PhDr. Vladimír Kokoška a Jan Polák mají 3 stotisícová eseróčka téměř shodného jména, DIREKTA s.r.o., DIREKTA Praha s.r.o. a DIREKTA GROUP s.r.o., všechny s téměř shodnými předměty podnikání a ve všech jsou jedinými jednateli. Dále jsou oba společníky firmy FLAMIstop, s.r.o., která má v předmětu podnikání mj. také reklamní, obchodní a zprostředkovatelskou činnost. Dr. Vladimír Kokoška je navíc jednatelem reklamní firmy Č.A.S., spol. s r.o., která je v konkursu.

Já osobně podobné firmy považuji za velmi podezřelé.

Na celé "kauze" je zajímavé i to, že se k ní vyjadřuje kdekdo, ale nejmíň p. Mertlík sám. Pokud vím, ten nejdříve autorství dopisu popřel, pak řekl, že šlo o odpověď firmě Direkta (což je po jeho přečtení zjevný nesmysl) a dál už nevím. Osobně bych se klonil k názoru, že p. Mertlík naivně vůbec netušil, do čeho jde a teď je tím zaskočen. A jak p. Kofránek připomíná, vztahy v ČSSD jsou takové, že mu někteří ještě rádi namydlí schody, a já bych dodal, že ale jiní ho zase budou hájit, i kdyby stokrát neměli pravdu.

Samozřejmě vůbec nezavrhuji aktivity podobného druhu, jen si myslím, že měla vláda vypsat výběrové řízení na dodavatele informačního systému a skutečně svojí vahou garantovat jeho využívání.

Pro porovnání, jak funguje dobrá exportní služba, se můžete podívat na  http://www.asiansources.com/ . Vydávají také paletu časopisů a s nimi dodávají každý měsíc aktualizované CD-ROM s nabídkami výrobců a distributorů. Jak vyplývá ze stránky pro výběr země, jsou v tomto projektu zastoupeny i západoevropské, polské a lotyšské firmy.

Petr Souček

(k článku Jiřího Jírovce "Co s jadernou energií?" z 27.11.98 v BL)

Ivan Vagner

Děkuji panu Jírovci za podnětný článek o jaderné bezpečnosti a o rizikách s ní souvisejících i za onu špetku propagace AECL. Za zvlášť důležité považuji ty pasáže, které zmiňují snadnou mediální manipulaci s informacemi o bezpečnosti a povrchnost řady analýz.

Ve svém článku však podle mě nezmínil tři pro ČR významné skutečnosti:

1. problematiku bezpečnosti při kombinaci ruského HW a amerického SW v případě Temelína

2. rozdíl potřebných a skutečných nákladů a možnost, že prodlužované náklady u Temelína nejenom neskončí s výstavbou, ale záplatování bude pokračovat "do nekonečna" (a daleko tak přesáhne náklady, které by stálo zakonzervování a investice do alternativních elektráren)

3. problematiku zaměstnanosti u středně a vysoce náročných technologií

Problém č.1 způsobuje, že nekompatibilita obého si u jaderné elektrárny Temelín (JETE) vyžaduje stále nové "záplaty". Ty se pak stále více prodražují, bezesporu i díky zájmům dodavatelských firem a investorovi, jímž jsou Škoda Praha a ČEZ Praha.

Širší rozbor by si jistě zasloužila i skutečnost, že vítěz konkursu z r.1993, společnost Westinghouse, se snažila pár let poté své jaderné divize zbavit. Pan Jírovec rovněž vynechal poměrně důležitý údaj, jaké typy reaktorů, od koho a z jaké doby jsou umístěny ve zmíněných kanadských elektrárnách. (V JETE by mělo jít o sovětský tlakovodní typ reaktoru moderovaný a chlazený lehkou vodou s mírně obohaceným palivem typové řady VVER 1000.)

Problém společenských dopadů pak nelze omezovat jen na problém politické vůle a bezpečnosti, ale ani jen ekonomické důvody (navíc 6% jaderné energie v celkové světové spotřebě elektřiny není nijak vysoké číslo). Kdyby šlo jen o to, patrně by se dospělo k řešení snadněji, než když je ve hře i sociální smír.

Uhelné elektrárny mají totiž přes veškerá ekologická i hospodářská negativa velké politické plus z hlediska zaměstnanosti. To se týká nejenom regionu, v němž jsou umístěny, ale i regionu, kde se pro ně těží uhlí a celé dopravní infrastruktury mezi nimi. (Marnotratné české dráhy jsou ostatně živy především z nákladní dopravy a ta je zase do značné míry pozůstatkem plánů RVHP na roli ČSSR jako základny těžkého strojírenství.)

Ve vlastním provozu a dále pak během dopravy materiálu, ukládání odpadů atd. lze zaměstnat velké množství lidí a to zejména s nízkým až středním vzděláním. Rovněž opravy a servis jsou u klasických elektráren realizovány především z domácích zdrojů - a tedy opět málo kvalifikovaná, ale jistá práce pro mnohé jinak ztrátové podniky.

Jaderná elektrárna využívá naproti tomu podstatně více specializované zahraniční podniky a peníze tak tečou ven. Při provozu zaměstnává mnohem méně lidí a navíc lidí středně a vysoce kvalifikovaných. Z tohoto hlediska je pro většinu vlád výhodnější podporovat stavbu, provoz a úpravy spíše klasických elektráren. (I to je jeden z důvodů, proč lze období Klausovy vlády chápat spíše jako ideologicky postsocialistické než liberalistické.)

Nemám dostatek informací, abych se mohl vyjádřit k hlediskům bezpečnosti jaderných elektráren, ale nemám důvody nevěřit tomu, co pan Jírovec napsal (s výhradou problematiky bodu 1). Domnívám se však, že to podstatné, tedy stav vedoucí ke změně, zmínil spíše jen bokem a na závěr. A to je obecný stav vzdělání a vědomí vzdělanosti a jejích koincidencí s úspěchem a bohatstvím v polistopadové ČR.

Během 90. let bylo totiž maximum energie (politické, finanční i osobní) věnováno v ČR budování nové ekonomické sféry. Žijeme už devět let v časovém stresu: dohnat v infrastruktuře (čti: luxusu) západní svět.

Přitom zapomínáme, že mnohé státy svého současného stavu dosáhly nejenom liberálními zákony a odstupňovanou rolí státu, ale hlavně svou dlouhodobou podporou vzdělání a vědy.

Stále častěji se hovoří o rozevírajících se nůžkách v majetkové a firemní oblasti - tedy o úpadku středních vrstev a středních firem. Stejně důležitá je však i rozevírající se propast v oblasti vzdělání. Nejde o absolutní počty středoškolských studentů, ale o kvalitu výrobních aplikací a jejich původ, o ochotu se celoživotně vzdělávat, o podporu inovací ve státní i soukromé sféře atd.

Jinými slovy o celkový přístup ke vzdělání (a tím i k budoucnosti) jako k investici.

Obávám se proto, že názory pro či proti jaderným elektrárnám budou mít nadále podobu mediálního folklóru, a to bez ohledu na to, nakolik se bude kdokoli pokoušet rozkrývat dezinformace či zveřejňovat informace tajené. Politici činí logicky to, co chtějí voliči nebo silné lobystické skupiny. A protože voliči u nás zatím nejsou přesvědčeni o účinnosti občanské anagažovanosti (poslední políček dostali od Telecomu), budou se těžko - až na ty, jejichž "backyard" je přímo ohrožen - příliš vzrušovat. Politici budou proto naslouchat spíše lobystům.

To, zda bude mít ČR v budoucnu fungující JETE či nebude, není proto podle mne věcí bezpečnosti, ekonomiky ani otázkou rozumnosti vzdělaných lidí, ale problémem kdo je silnější - zda skupina kolem insvestora a dodavatelů JETE a s nimi spojených politicko-finančních kruhů či skupina kolem "uhelek", ČD, OKD atd. Bohužel.

Ivan Vágner

Jaroslav Teplý

Jiz delsí dobu probíhá v podstate bez vetsího zájmu verejnosti spor o nadmerném dovozu jablek z EU, jejichz podíl na ceském trhu se mezitím priblízil celé polovine!

"Pestitelum jablek u nás hrozí krach" hlásí z Chelcic 30. zárí 1997 znacka mls v deníku Slovo. Podle predsedy Ovocnárské unie CR, J. Musky "na trzích v zemích EU znamená uz dovoz 20% spotreby jejich ohrození, a proto se chrání zavedenou vstupní cenou, která je pro nás 20,70Kc. Pritom tamní pestitelé produkují jablka za 16 Kc, takze na západní trhy nemáme sanci proniknout. Ale naopak z techto zemí, k nám proudí dotovaná jablka za 11Kc, která letos tvorí uz pres polovinu jablek na ceském trhu."

Situace se postupne dále priostrovala do té míry, ze se ministr Lux rozhodl zakrocit. Navrhl zavedení kvoty na dovoz jablek z EU, proti cemuz Evropská komise promptne protestovala. J. Lux na tiskové konferenci 26. ledna jeste svuj návrh obhajoval m.j. tvrzením, ze "EU sve zemedelce dnes podporuje trikrát více, nez je tomu u nás". (Slovo 27.1.98, E.Linková: "Lux: Z Evropské unie se k nám dovázejí jablka za ceny pod produkcními náklady.) Dnesní ministr zemedelství, tehdy jeste predseda svazu zem. druzstev a spolecností, Jan Fencl oznámil v únoru, ze pri dodatecném zvýsení cel na potravinárské komodity z EU na moznou horní hranici budou v roce 2000 obdobná cla EU na nase odpovídající výrobky 3 az sestkrát vetsí. (E. Linková: "Míra znevýhodnení nasich zemedelcu proti EU se prohlubuje", Slovo 6.2.98)

Ale uz 19. února referuje Slovo, ze po jednání v Bruselu CR ustoupila od kvot, nad nez by se jablka nesmela dovázet a rozhodla se je nahradit kvotami, nad jejichz ramec by se smelo dovazet s dodatecným clem ve výsi 95%. Tím to ovsem neskoncilo: mluvcí evropského komisare pro zemedelství Gerry Kiely rekl, ze EU pozaduje okamzité zrusení kvot a vyhrazuje si právo na odvetnou akci (zvýsení EU cel na veprové maso, drubez a ovocné stavy); jiní úredníci EU sdelili, ze Evropská komise si vyhrazuje právo predlozit spor Rade ministru EU, coz se jevilo ministerstvu zemedelství málo pravdepodobné.

Jeho tisková mluvcí pro Slovo uvedla, ze podle názoru tohoto úradu nejde o tak závaznou vec, aby se unie musela uchýlit k clánku 117 dohody, který resí naléhavé a kritické situace. Nicméne se jiz ve vládních kruzích jiz hovorilo o nutnosti revidovat vládní rozhodnutí. (Ministr zahranicí) Sedivý hovorí o prohre nasich sadaru, kterí nejsou schopni vyprodukovat jablka, a o problémech s distribucí. To je stejný argument, který pouzívá velvyslanec EU v CR Joannes ter Haar, který den predtím podotkl, ze "ochranná opatrení poskozují práve ty, které by mela chránit".

Zastítují je totiz proti skutecným trzním silám. Tarify na import jablek nepomohou ceským pestitelum, coz sami uznali (?)" (Slovo 18.2.98) Nemá cenu se zdrzovat podrobným popisem dalsího vývoje. V kvetnu t.r. odvolala ceská vláda kvotu na dovoz západoevropských jablek. 1. cervence zrusila Evropská komise zvýsená cla na dovoz ceské drubeze, veprového masa a ovocných stav. Podle nejmenovaného cinitele EU byla tato "malická válka" ukázkou, ze Unie "bude vzdy tvrde hájit své zájmy". Pripustil, ze zatímco západoevropstí vývozci jablek nebyli za trímesícní platnosti kvoty prakticky poskozeni, mohli cestí exportéri utrpet citelneji. "My jsme si nezacali," dodal na vysvetlenou. (Slovo 2.7.98)

Jablka ovsem nezaujímají v ceském agrárním zahranicním obchode s EU nejakou rozhodující posici, ale problém s nimi dobre odrází jeho celkový vývoj:" v roce 1991 aktivní saldo 4 miliardy, v roce 1997 uz minus 16,4 miliardy korun" (E. Linková: viz výse Slovo 6.2.98). Není divu, ze Jan Fencl prohlasuje v rozhovoru s E. Linkovou ve Slovu online (25.3.98), ze ohrozeni jsou vsichni zemedelci, nejen ovocnári. Napr. "stavy skotu klesly na polovinu ve srovnání s obdobím tesne po revoluci" (podle V. Hlavácka, presidenta Agrární komory, klesly tyto stavy k císlum z roku 1825!), výtezky mléka z hektaru jsou asi 42% výtezku EU. Zato zadluzenost v zemedelství vzrostla za 4 roky z 31,6 na 82,5%. Subvence na jednoho pracovníka jsou podle Fencla v CR 21840Kc za rok, v EU 612 000, v USA 953 000. Zhruba dvakrát lépe nez v CR jsou na tom zemedelci v Madarsku a v Polsku jsou jeste o stupinek výs."

Není pochyby o tom, ze ceské zemedelství je málo výkonné, ta hrstka cizincu, která v CR sedlací, vystací obvykle s polovinou pracovních sil, jenomze práve proto nesmelo být vystaveno plné konkurenci do té doby, nez se dostane na úroven, na které by konkurovat mohlo a to bez ohledu na to, ze se na jeho stavu podílí i nedostatek jakékoliv úcinné koncepce (mimo populární neviditelnou ruku trhu) vsech dosavadnich polistopadových vlád. Ve zpravodajství o jablkovém sporu se totiz jaksi mimochodem objevily také zajímavé informace o dovozu rezaných kvetin do CR. R. Pospísil píse ve Slovu (19.3.98, "Dutka s výstrahou") o "celé rade duvodu pro privrení vstupních bran. Az prílis krute totiz vystupoval na povrch nedávný prípad kvetin. U nich také nejprve zahranicní konkurence zlikvidovala celé odvetví nizsími cenami a potom je vysroubovala vysoko nad to, zac by byli ochotni prodávat domácí producenti", coz muze vyvolávat obavy, zda prípad s jablky není snad po kvetinách soucástí nejakého trendu.

Jaké jsou príciny této situace na ceské strane? Hlavne neschopnost ci lenost rychle se seznámit s tím, jak funguje západní svet, jmenovite EU a adaptovat se na nej a pak iluse, ze v mezinárodním styku je mozno podepsat smlouvu a pak ji klidne nedodrzovat, jak je zvykem v domácí praxi.

Bývalý pracovník sekretariátu zemedelského komisare EU, nyní reditel Potravinárského sdruzení CR, Václav Kuklík uvedl, ze "v dobe podpisu dohody u nás vládla porevolucní euforie a ministri casto k podpisum i tak závazných materiálu pristupovali pod dojmem, ze nám svet chce jednostranne pomáhat a nebrali v potaz detaily právních dusledku spisu, co z nich vyplývá a k cemu se zavazujeme." (Slovo 28.1.98)V.

Uz V. Klaus v dobách své slávy premianta v prestavbe socialistického hospodárství ve svých projevech v zahranicí sebevedome prohlasoval, ze nezádáme hospodárskou pomoc, ale otevrení trhu pro nase výrobky. Bohuzel si vsak nevsiml, ze mu sice vsichni prívetive zatleskali, ale nikdo nám ten vlastní trh neotevrel, zatímco on ho v CR otevrel cizine dokorán. Dumpingový zákon podle neho nebyl potreba.

A nejen to: CR dosud ani nevyuzívá mozností, které není treba vyjednávat, protoze vyplývají z mezinárodních dohod (GATT), pravdepodobne týchz, pomocí kterých EU ukládá importovaným ceským jablkum minimální cenu.

Jak prohlásil poslanec V. Tlustý (ODS) deníku Slovo uz 6.9.97, " ..ochranarských zákonných opatrení se u nás mohlo vyuzívat nejméne 3 roky. Mezinárodní dohody navíc ríkají, ze kdyz u nejaké zemedelské komodity dojde k dovozu mnozství, které významne presahuje prumer dovozu za 3 roky, okamzite muze príslusná zeme bez jakéhokoli dozadování v EU uvalit na toto zbozí dodatecná cla. To jsme jeste nikdy neudelali a porád to jde a melo se jiz i nekolikrát takto zasáhnout. Druhé ustanovení techto mezinárodních dohod ríká, ze kdyz cena nekteré komodity pri vstupu do CR klesne pod urcitou mez, máme právo domerit clo na standard bezný v EU. Ani jedné této pravomoci ministr zemedelství Josef Lux nevyuzil...Kampan, která se kolem toho následne delala, nebyla nicím jiným nez zastíráním neschopnosti státních úredníku."

Tak jak to vlastne je? Letmý pohled do asociacní smlouvy podepsané 16.12.1991 v Bruselu pány H. Van den Broekem a F. Andriessenem za EU a J. Dienstbierem za tehdejsí CSFR nám nepripraví nejaké necekané prekvapení: v dohode se na ruzné problémy ve vzájemných vztazích pamatuje. V oddílu 1, hlave II, Zemedelství, clánek 15 se praví, ze se obe strany neprodlene poradí, aby se naslo vhodné resení pro vázné problémy na trhu jedné smluvní strany zpusobené dovozem produktu pocházejících ze strany druhé. V ocekávání toho resení muze postizená strana prijmout opatrení, která pokládá za nezbytná. K poradám slouzí jako orgán Smísená komise podle pravidel uvedených v oddílu 1, hlave IV, "Spolecná ustanovení", jmenovite pak v clánku 27. O cenách se prímo nemluví, ale v clánku 15, bodu 5 se stanoví, ze pri jednání se musí vzít v úvahu také výsledky multilaterálních jednání v rámci GATTu, odkud pravdepodobne pocházejí informace V. Tlustého.

Proc tedy mohla unie skoro bych rekl pohodlne uhájit svou politicky neudrzitelnou posici na ceském trhu jablek? Z velice strucných informací ceského denního tisku se zdá, ze Josef Lux vyrazil bez dukladnejsí prípravy nejprve k samostatné akci, t.j. nepredlozil vec okamzite Smísené komisi. Pak doslo v Bruselu k nejakým jednáním, není mi známo na jaké úrovni, kdo zastupoval CR a jaké argumenty obe strany predlozily, ale CR byla prinucena k ústupu a vse zustalo pri starém. Ceský tisk referující dlouhé týdny jen o pred- a povolebním "kdo s kým proc a jak" zatím pomíjí naléhavou nutnost vynést na svetlo vsechny detaily nejen tohoto prípadu, ale i prípadu rezaných kvetin, aby bylo mozno vyvodit príslusné závery pro dalsí postup. Je vylouceno, ze by CR mohla vstoupit do EU roku 2000, kdy koncí platnost asociacní dohody. Odkladu na neurcito je nutno vyuzít nejen pro rázné akce v národním hospodárství, ale i pro co nejsirsí reálnou prípravu vstupu do EU vcetne prípravy nové asociacní dohody. Zalozit centrum poskytující právní i praktické informace o EU, koordinující práci jednotlivých jiz existujících pracovist a shromazdující jejich výsledky a  zadávající pro vysoké skoly námety pro diplomové a doktorské práce, aby se co nejrychleji rozsíril okruh osob dobre kvalifikovaných k hájení skutecných zájmu CR v denní praxi i pri jednáních s unií, aby znalost EU nezustala monopolem jedincu ci malých skupin a byla k disposici celé verejnosti.

Varování nejmenovaného cinitele EU, ze unie bude tvrde hajit své zájmy je treba vzít vázne, jmenovite v zemedelství, které je od pocátku její Achillovou patou. Pokrok ve snizování obrovských subvencí mimorádne zatezujících její rozpocet byl dosud minimální a její úredníci se budou stále snazit podporovat export jejích zemedelských produktu vsemi dostupnými prostredky. Hrát si prílis naivne na premianty na strane zemí usilujících o vstup do EU muze být pro CR znacne riskantní.

Premiant v daném prípade muze totiz znamenat totéz co prostácek. Posledním nositelem tohoto titulu je Estonsko, které podle redakcního úvodníku casopisu Business Central Europe z cervna t.r. "zpackalo" zemedelskou reformu. Uplným zrusením subvencí nevytvorilo "stíhlé" zemedelství, nýbrz nerovné hriste s EU. Trhy unie jsou uzavreny pro Estonsko, ale její subvencovaný export Estonsko zaplavuje, takze tretina estonské zemedelské pudy není obdelána. (Estonská) vláda si musí uvedomit, ze "laissez-faire" v hospodárství neospravedlnuje politické vakuum. A jestlize nekdy upadá do pokusení honosit se svým pojetím "ruce pryc od prumyslu", pak by si jako oblíbený zák paní Thatcherové mela pripomenout radu jejího oblíbeného ekonoma, Alana Walterse. Je bezúcelné jenom privatisovat podniky: musí být komercialisovány a restrukturovány. Estonsku se nepodarilo vytvorit rámec, ve kterém by se to mohlo provést."

Pomalu se schyluje k dalsímu kolu rozhovoru o bilaterálních obchodních vztazích pro rok 1999 mezi USA a EU, které budou velmi obtízné. Pres Atlantik létají zatím sem a tam vytky a stíznosti napr. na danové úlevy pro US exportéry a subvence EU pro zemedelské výrobky a Airbus a j. To je slozitá materie a shora citovaný názor velvyslance EU v CR, ze "...ochranná opatrení poskozují práve ty, které by mela chránit. Zastítují je totiz proti trzním silám..." by pri jednání pravdepodobne nevyvolal víc nez jen "ozivení (ci veselí) v sále", jak se u nás kdysi psalo. Na zádné strane stolu totiz nebudou sedet prostacci.

Jaroslav Teplý

26.7.1998