 |
|
Jak je to s nabýváním a pozbýváním českého občanství
Jiří Jírovec
Pane Čulíku,
tak jsem konečně vyšťáral na Internetu zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR a některé věci, které mě při tom napadly, jsem sepsal - viz text níže.
Domnívám se, že s dvojím občanstvím se stejně bude muset něco udělat. Když se to tak vezme, je státní občanství vlastně povolením k trvalému pobytu obohaceným o právo volit a pár dalších výhod a povinností. Z tohoto hlediska je udělení občanství jakýmsi oficiálním uznáním, že dotyčný je po x letech schopen samostatné existence v daném státu.
Protože není důvod, proč by někdo neměl mít schopnost zvládnout život ve více společnostech, není rovněž důvod, proč by nemohl mít víc bumážek, které to potvrzují. Problém ovšem je, jak s těmi právy a povinnostmi. Kdo žije v Kanadě, nemůže být plnohodnotným občanem třeba na Islandu a naopak.
Těžko si představit někoho, kdo by chtěl sloužit několik let v několika armádách, protože k tomu má několik občanství. Stejně tak je těžko představitelné, že by jednotlivé státy nechaly mnohodomovské jedince pobrat výdobytky a přesunout se jinam.
Tento problém se dá celkem jednoduše vyřešit čekací dobou. Občan, držící občanství dvou zemí, by byl, při přestěhování z jedné země do druhé, v jakési karanténě - jinými slovy měl by pouze práva člověka s trvalým povolením k pobytu. Po uplynutí určité doby by měl automaticky stejná práva i povinnosti jako každý jiný státní občan. Nejde o žádnou převratnou novinku, tato čekací doba platí v Kanadě například v místních volbách.
JJ
Pokus o analýzu zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČRJiří Jírovec
Motto: Selže-li všechno ostatní, přečtěte si návod.
Tuto poučku zná prakticky každý, kdo někdy vybalil přístroj se šňůrou, vypínačem a příslušným počtem ovládacích knoflíků, čili gombíků. Podle zdravého rozumu zasunete zástrčku do zásuvky, cvaknete vypínačem - a nic, nebo skoro nic. Tak začnete, mačkat na ty gombíky, protože od toho tam přece jsou. Tato hra pokračuje tak dlouho, než usoudíte, že v tom musí být ještě něco jiného a vytáhnete z krabice návod, v němž je všechno černé na bílém.
Zkušenost s přečtením návodu lze s úspěchem uplatnit i v diskusi o státním občanství České republiky: Až selže vše ostatní, přečtěte si Zákon České národní rady č.40/1993 Sbírky ze dne 29. prosince 1992 o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
Nabízím procházku tímto zákonem a jeho laickou interpretaci. Nejde mi o víc, než navnadit čtenáře, aby si zákon přečetli celý a snad i vyprovokovat nějakého právníka k tomu, aby moje případné bludy vyvrátil.
Ačkoli řeč bude o celém zákonu, považuji za potřebné zdůraznit, že z hlediska Čechoameričanů, kteří se domáhají státního občanství České republiky, je Část první (Nabývání státního občanství) důležitější než Část druhá (Pozbývání státního občanství).
Upozorňuji ještě, že není-li uvedeno jinak, jsou pro úsporu místa použita označení "ústava", "občan ČR", "občanství" a "zákon" místo "Ústava České republiky z roku 1992", "státní občan České republiky", "státní občanství České republiky" a "Zákon 40/1993 Sbírky".
A nyní k věci. Ústava Článkem 12 (1) určuje, že: "Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon".
V galimatyáši diskuse o dvojím občanství zapadá skutečnost, že podle zákona nesmí mít občan ČR (nejméně) od roku 1993 občanství jiného státu.
Zákon totiž v Paragrafu 13 říká, že se občanství pozbývá (cituji):
"(a) propuštěním ze státního svazku České republiky (§ 14 a 15)
(b) prohlášením (§ 16)
(c) nabytím cizího státního občanství (§ 17) s výjimkou případů, kdy k nabytí cizího státního občanství dojde v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením dítěte."
Paragraf 17 určuje, že (cituji):
"Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením."
Na rozdíl od Jaroslava Teplého, který považuje § 17 za protiústavní , protože odporuje Článku 12(2) ústavy (viz a href="http://www.britskelisty.cz/9811/19981117n.html#13">BL, 17.11. 1998 ) se domnívám, že § 17 v rozporu s ústavou není. Článek 12 (2) ústavy zní takto: "Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství".
Logika mého argumentu je jednoduchá. Každý zákon, jako projev kolektivní vůle lidu, je od okamžiku přijetí nadřazen nad vůli jednotlivce. Jinak by žádná demokratická společnost nemohla fungovat. Zákon 40/1993 Sbírky nedává státním orgánům žádnou možnost odejmout občanství proti jeho vůli. Naopak v § 14, 15 a 16 jsou uvedeny možnosti, jak může občan svoji vůli projevit.
Paragraf 17 zjevně považuje dobrovolné podepsání řady dokumentů, související s nabytím občanství jiného státu, za dostatečný projev vůle občana (nemít občanství ČR). Protože neznalost zákona neomlouvá zákon předpokládá, že občan, který získal občanství jiného státu, měl vědět, že takto projevenou vůlí přijde o původní občanství.
Zákon ovšem může vytvořit zcela absurdní situaci. Řekněme, že manželský pár, narozený v Čechách, dostal v roce 1991 povolení k přesídlení do Kanady (má landed immigrant status). V roce 1993, tedy v době, kdy ještě nemohli mít kanadské občanství, narodilo dítě. Po rodičích tedy státní občan ČR, protože nikoli místo narození, ale státní občanství alespoň jednoho z rodičů je podmínkou pro nabytí občanství narozením (§ 3). Podle místa narození je zároveň Kanaďanem, což zákon připouští (§ 17).
V okamžiku, kdy se rodiče tohoto dítěte rozhodnou získat občanství Kanady (po třech započítatelných letech) a je jim vyhověno, vznikne kuriózní situace:
Rodiče přicházejí o české státní občanství, přestože se v Čechách narodili, zatím co jejich dítě si je může podržet, přestože se v Čechách nenarodilo.
Celý model můžeme dále obohatit. Třeba o vojenskou službu nebo dědictví. Tím, že otec dítěte přišel o státní občanství ČR přichází i o potěšení služby v armádě (pokud úmyslně, je to možná trestný čin vyhýbání se vojenské službě, ale za ten už zřejmě nemůže být jako cizinec potrestán). Jeho dítě, jde-li o syna, však tuto vidinu má před sebou, protože zdědilo občanství po rodičích. Nebo dědictví. Rodiče, nyní cizí státní příslušníci, patrně nemohou zdědit třeba kus pole, ale jejich dítě, které o rodnou hroudu nemusí v životě nezakopnout, ano.
Většinu lidí ovšem nezajímá, jak se dá o občanství přijít, ale naopak, jak se dá získat. Možnosti nabývání občanství jsou vyjmenovány v Části první a Části třetí Zákona 40/1993 Sbírky.
Jelikož Část třetí ("Zvláštní ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky") neměla platit po 30. červnu 1994, můžeme ji valně pominout.
Část první dává ojedinělou šanci fyzickým osobám pod 15 let, nalezeným (zřejmě po předcházejícím pohození) na území České republiky. Podle § 5 je taková osoba státním občanem České republiky, "pokud se neprokáže, že nabyla narozením státní občanství jiného státu".
Zákon ovšem uvádí v § 2 i další možnosti nabývání občanství (cituji):
"Státní občanství České republiky se nabývá
a) narozením (§ 3)
b) osvojením (§ 3a)
c) určením otcovství (§ 4)
d) nalezením na území České republiky (§ 5)
e) prohlášením (§ 6)
f) udělením (§ 7 až 12)."
Protože písmena (a) až (d) se týkají osob nezletilých, zbývají pro dospělé možnosti (e) a (f).
Nabývání občanství prohlášením upřesňuje § 6(1) (cituji):
"Fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky ani Slovenské republiky, si může zvolit státní občanství České republiky prohlášením."
Paragraf 6, který není časově nijak omezen, implikuje zajímavou věc. Lidé, kteří nabyli občanství České a Slovenské Federativní Republiky v rozporu se zákony platnými v letech 1990-92 (například zatajením podstatných skutečností), nesplňovali podmínky paragrafu 6 a pokud přesto občanství nabyli, mělo by být prohlášeno za neplatné.
Poznámka: Takový postup je zjevně možný. Kanada například odejmula státní občanství několika údajným válečným zločincům pod záminkou, že do žádosti o povolení k imigraci do Kanady, které následně vedlo k nabytí kanadského občanství neuvedlí, že byli těmi potenciálními zločinci. Pro jistotu dodávám, že v žádném případě nekladu rovnítko mezi tento druh lidí a ty, kteří se snaží získat české občanství.
Kapitolou samou o sobě je nabytí občanství udělením. Paragraf 7(1) stanoví (cituji):
" Státní občanství lze na žádost udělit fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky"
a) má na území České republiky ke dni podání žádosti nepřetržitý trvalý pobyt alespoň pět let,
b) prokáže, že byla propuštěna ze státního svazku cizího státu, nebo která nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní cizí státní příslušnost, nejde-li o bezdomovce,
c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin,
d) prokáže znalost českého jazyka." Udělám zde malou odbočku ke článku Jiřiny Fuchsové (BL, 16.11. 1998) v němž si stěžuje na to, že ji jakýsi pan Josef Froněk z Plzně celá léta odmítá zaregistrovat k pobytu ve městě, kde se narodila, s poukazem, že nemá Osvědčení o českém občanství. Jeden z nich si vymýšlí. Jelikož občanství nelze nabýt (udělením) bez trvalého pobytu je zřejmé, že osvědčení o občanství nemůže být pro povolení k trvalému pobytu požadováno a nemůže být tudíž ani vedeno mezi doklady, které takové povolení vyžaduje. Nezjistit si co a jak a nechat se několik let odbývat, je trestuhodné. Je zřejmé, že § 7(1) není pro kauzu Čechoameričanů příliš slibný. Leč existují dvě výjimky. První se týká požadavku (a) na nepřetržitý pobyt. Paragraf 11 vyjmenovává celkem sedm různých, na sobě nezávislých okolností podle nichž může Ministerstvo vnitra prominout tuto čekací lidem, kteří mají trvalé bydliště v ČR. Mezi nejvýznamnější patří narození na území České republiky (§ 11(1) písm.a).
To je ovšem pořád málo, protože klíčová je podmínka § 7 (1) písm. b. Ministerstvo vnitra může tuto podmínku prominout podle § 11 (2):
"Ministerstvo vnitra může dále prominout podmínku stanovenou v § 7 ods. 1 písm. b, má-li žadatel na území České republiky nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu pěti let, pokud právní předpisy státu, jehož je žadatel státním občanem, neumožňují propuštění ze státního svazku nebo pokud tento stát odmítá vydat doklad opropuštění žadatele ze státního svazku."
Poznámka: Není zcela jasné, zda lze pomocí § 11 (1) prominout minimální délku trvalého pobytu zmíněnou v § 11(2).
Z analýzy Zákona 40/1993 Sbírky vyplývá několik velmi zajímavých věcí:
1) Zákon nepřipouští dvojí občanství - kromě dvou explicitních (a,b) a dvou implicitních výjimek (c,d): Dvojí občanství může mít pouze ten, kdo k původnímu státnímu občanství České republiky získal státní občanství jiného státu
(a) narozením nebo
(b) sňatkem nebo ten,
(c) komu předpisy státu v němž je státním občanem, neumožňují propuštění ze státního svazku, nebo
(d) tento stát odmítá vydat doklad o propuštění žadatele ze státního svazku.
2) Pokud existuje větší počet státních občanů České republiky, kteří mají dvojí občanství, znamená to buď, že české úřady samy nedodržují zákon 40/1993 Sbírky, nebo velký počet žadatelů získal státní občanství protizákonně na základě tvrzení, že nemůže z jiného státního svazku vystoupit nebo takové potvrzení získat (obé se dá lehce ověřit dotazem na příslušném velvyslanectví).
Jelikož vystoupit ze svazku USA je nepochybně možné, nemají Čechoameričané naději na získání státního občanství České republiky podle zákona 40/1993 Sbírky, ledaže se vzdají státního občanství Spojených států, nebo jim tamní úřady odmítnou vydat příslušný doklad o propuštění ze svazku USA.
3) Pokud jde někomu jen o restituce, musí najmout právníka, který šikovně napadne zákon, který omezoval právo na restituce pouze na státní občany České republiky, případně České a Slovenské Federativní Republiky jako protiprávní.
4) Pokud byly podmínky pro nabývání a pozbývání státního občanství ČSSR a později České a Slovenské Federativní Republiky shodné s podmínkami zákona 40/1993 Sbírky (až na Část třetí), pak je pravděpodobné, že existuje mnoho lidí, kteří získali jmenované občanství neoprávněně a s tím i výhodu jak při získání státního občanství České republiky (pouhým prohlášením podle § 6 (1)) tak při restitucích.
5) Jsou-li určité právní skutečnosti, například vlastnictví půdy nebo nemovitostí, vázány na státní občanství ČR, pak ze skutečnosti, že občanství lze podle zákona pozbýt, nutně vyplývá potřeba zákona, který určuje, jakým způsobem se takové vlastnictví udržuje v českých rukách.
Jiří Jírovec
|
|
|
|- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|