Britské letecké úřady sice tvrdí, že neexistují žádné důkazy, že trombóza vzniká po dlouhých letech letadlem. Od lékařů však bylo sebráno větší množství nesystematických informací , které svědčí o tom, že mezi vznikem trombóz a mnohahodinovými lety na dlouhé vzdálenosti existuje souvislost. Lékaři poukazují na to, že je zapotřebí věc řádně zkoumat.
Jak je to s nabýváním a pozbýváním českého občanství
Pane Čulíku,
tak jsem konečně vyšťáral na Internetu zákon o nabývání a pozbývání
státního občanství ČR a některé věci, které mě při tom napadly, jsem sepsal
- viz text níže.
Domnívám se, že s dvojím občanstvím se stejně bude muset něco udělat. Když
se to tak vezme, je státní občanství vlastně povolením k trvalému pobytu
obohaceným o právo volit a pár dalších výhod a povinností. Z tohoto
hlediska je udělení občanství jakýmsi oficiálním uznáním, že dotyčný je po
x letech schopen samostatné existence v daném státu.
Protože není důvod, proč by někdo neměl mít schopnost zvládnout život ve
více společnostech, není rovněž důvod, proč by nemohl mít víc bumážek,
které to potvrzují. Problém ovšem je, jak s těmi právy a povinnostmi. Kdo
žije v Kanadě, nemůže být plnohodnotným občanem třeba na Islandu a naopak.
Těžko si představit někoho, kdo by chtěl sloužit několik let v několika
armádách, protože k tomu má několik občanství. Stejně tak je těžko
představitelné, že by jednotlivé státy nechaly mnohodomovské jedince pobrat
výdobytky a přesunout se jinam.
Tento problém se dá celkem jednoduše vyřešit čekací dobou. Občan, držící
občanství dvou zemí, by byl, při přestěhování z jedné země do druhé, v
jakési karanténě - jinými slovy měl by pouze práva člověka s trvalým
povolením k pobytu. Po uplynutí určité doby by měl automaticky stejná
práva i povinnosti jako každý jiný státní občan. Nejde o žádnou převratnou
novinku, tato čekací doba platí v Kanadě například v místních volbách.
JJ
Pokus o analýzu zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR
Motto: Selže-li všechno ostatní, přečtěte si návod.
Tuto poučku zná prakticky každý, kdo někdy vybalil přístroj se šňůrou,
vypínačem a příslušným počtem ovládacích knoflíků, čili gombíků. Podle
zdravého rozumu zasunete zástrčku do zásuvky, cvaknete vypínačem - a nic,
nebo skoro nic. Tak začnete, mačkat na ty gombíky, protože od toho tam
přece jsou. Tato hra pokračuje tak dlouho, než usoudíte, že v tom musí
být ještě něco jiného a vytáhnete z krabice návod, v němž je všechno černé
na bílém.
Zkušenost s přečtením návodu lze s úspěchem uplatnit i v diskusi o státním
občanství České republiky: Až selže vše ostatní, přečtěte si Zákon České
národní rady č.40/1993 Sbírky ze dne 29. prosince 1992 o nabývání a
pozbývání státního
občanství České republiky.
Nabízím procházku tímto zákonem a jeho laickou interpretaci. Nejde mi o
víc, než navnadit čtenáře, aby si zákon přečetli celý a snad i vyprovokovat
nějakého právníka k tomu, aby moje případné bludy vyvrátil.
Ačkoli řeč bude o celém zákonu, považuji za potřebné zdůraznit, že z
hlediska Čechoameričanů, kteří se domáhají státního občanství České
republiky, je Část první (Nabývání státního občanství) důležitější než Část
druhá (Pozbývání státního občanství).
Upozorňuji ještě, že není-li uvedeno jinak, jsou pro úsporu místa použita
označení "ústava", "občan ČR", "občanství" a "zákon" místo "Ústava České
republiky z roku 1992", "státní občan České republiky", "státní občanství
České
republiky" a "Zákon 40/1993 Sbírky".
A nyní k věci. Ústava Článkem 12 (1) určuje, že: "Nabývání a pozbývání
státního
občanství České republiky stanoví zákon".
V galimatyáši diskuse o dvojím občanství zapadá skutečnost, že podle
zákona nesmí mít občan ČR (nejméně) od roku 1993 občanství jiného státu.
Zákon totiž v Paragrafu 13 říká, že se občanství pozbývá (cituji):
"(a) propuštěním ze státního svazku České republiky (§ 14 a 15)
(b) prohlášením (§ 16)
(c) nabytím cizího státního občanství (§ 17) s výjimkou případů, kdy k
nabytí cizího státního občanství dojde v souvislosti s uzavřením
manželství nebo narozením dítěte."
Paragraf 17 určuje, že (cituji):
"Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky
okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou,
kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo
narozením."
Na rozdíl od Jaroslava Teplého, který považuje § 17 za protiústavní ,
protože odporuje Článku 12(2) ústavy (viz a href="http://www.britskelisty.cz/9811/19981117n.html#13">BL, 17.11. 1998
) se domnívám, že
§ 17 v rozporu s ústavou není. Článek 12 (2) ústavy zní takto: "Nikdo
nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství".
Logika mého argumentu je jednoduchá. Každý zákon, jako projev kolektivní
vůle lidu, je od okamžiku přijetí nadřazen nad vůli jednotlivce. Jinak by
žádná demokratická společnost nemohla fungovat. Zákon 40/1993 Sbírky nedává
státním orgánům žádnou možnost odejmout občanství proti jeho vůli. Naopak
v § 14, 15 a 16 jsou uvedeny možnosti, jak může občan svoji vůli projevit.
Paragraf 17 zjevně považuje dobrovolné podepsání řady dokumentů,
související s nabytím občanství jiného státu, za dostatečný projev vůle
občana (nemít občanství ČR). Protože neznalost zákona neomlouvá zákon
předpokládá, že občan, který získal občanství jiného státu, měl vědět, že
takto projevenou vůlí přijde o původní občanství.
Zákon ovšem může vytvořit zcela absurdní situaci. Řekněme, že manželský
pár, narozený v Čechách, dostal v roce 1991 povolení k přesídlení do Kanady
(má landed immigrant status). V roce 1993, tedy v době, kdy ještě nemohli
mít kanadské občanství, narodilo dítě. Po rodičích tedy státní občan ČR,
protože nikoli místo narození, ale státní občanství alespoň jednoho z
rodičů je podmínkou pro nabytí občanství narozením (§ 3). Podle místa
narození je zároveň Kanaďanem, což zákon připouští (§ 17).
V okamžiku, kdy se rodiče tohoto dítěte rozhodnou získat občanství Kanady
(po třech započítatelných letech) a je jim vyhověno, vznikne kuriózní
situace:
Rodiče přicházejí o české státní občanství, přestože se v Čechách
narodili, zatím co jejich dítě si je může podržet, přestože se v Čechách
nenarodilo.
Celý model můžeme dále obohatit. Třeba o vojenskou službu nebo dědictví.
Tím, že otec dítěte přišel o státní občanství ČR přichází i o potěšení
služby v armádě (pokud úmyslně, je to možná trestný čin vyhýbání se
vojenské službě, ale za ten už zřejmě nemůže být jako cizinec potrestán).
Jeho dítě, jde-li o syna, však tuto vidinu má před sebou, protože zdědilo
občanství po rodičích. Nebo dědictví. Rodiče, nyní cizí státní
příslušníci, patrně nemohou zdědit třeba kus pole, ale jejich dítě, které
o rodnou hroudu nemusí v životě nezakopnout, ano.
Většinu lidí ovšem nezajímá, jak se dá o občanství přijít, ale naopak, jak
se dá získat. Možnosti nabývání občanství jsou vyjmenovány v Části první a
Části třetí Zákona 40/1993 Sbírky.
Jelikož Část třetí ("Zvláštní ustanovení o státním občanství České
republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní
Republiky") neměla platit po 30. červnu 1994, můžeme ji valně pominout.
Část první dává ojedinělou šanci fyzickým osobám pod 15 let, nalezeným
(zřejmě po předcházejícím pohození) na území České republiky. Podle § 5 je
taková osoba státním občanem České republiky, "pokud se neprokáže, že
nabyla narozením státní občanství jiného státu".
Protože písmena (a) až (d) se týkají osob nezletilých, zbývají pro dospělé
možnosti (e) a (f).
"Fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a
Slovenské Federativní Republiky, ale neměla ani státní občanství České
republiky ani Slovenské republiky, si může zvolit státní občanství České
republiky prohlášením."
Paragraf 6, který není časově nijak omezen, implikuje zajímavou věc.
Lidé, kteří nabyli občanství České a Slovenské Federativní Republiky v
rozporu se zákony platnými v letech 1990-92 (například zatajením
podstatných skutečností), nesplňovali podmínky paragrafu 6 a pokud přesto
občanství nabyli, mělo by být prohlášeno za neplatné.
Poznámka: Takový postup je zjevně možný. Kanada například odejmula státní
občanství několika údajným válečným zločincům pod záminkou, že do žádosti o
povolení k imigraci do Kanady, které následně vedlo k nabytí kanadského
občanství neuvedlí, že byli těmi potenciálními zločinci. Pro jistotu
dodávám, že v žádném případě nekladu rovnítko mezi tento druh lidí a ty,
kteří se snaží získat české občanství.
Kapitolou samou o sobě je nabytí občanství udělením. Paragraf 7(1) stanoví
(cituji):
" Státní občanství lze na žádost udělit fyzické osobě, která splňuje
současně tyto podmínky"
a) má na území České republiky ke dni podání žádosti nepřetržitý trvalý
pobyt alespoň pět let,
b) prokáže, že byla propuštěna ze státního svazku cizího státu, nebo
která nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní cizí
státní příslušnost, nejde-li o bezdomovce,
c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný
čin,
To je ovšem pořád málo, protože klíčová je podmínka § 7 (1) písm. b.
Ministerstvo vnitra může tuto podmínku prominout podle § 11 (2):
"Ministerstvo vnitra může dále prominout podmínku stanovenou v § 7 ods. 1
písm. b, má-li žadatel na území České republiky nepřetržitý trvalý pobyt
alespoň po dobu pěti let, pokud právní předpisy státu, jehož je žadatel
státním občanem, neumožňují propuštění ze státního svazku nebo pokud tento
stát odmítá vydat doklad opropuštění žadatele ze státního svazku."
Poznámka: Není zcela jasné, zda lze pomocí § 11 (1) prominout minimální
délku trvalého pobytu zmíněnou v § 11(2).
1) Zákon nepřipouští dvojí občanství - kromě dvou explicitních (a,b) a dvou
implicitních výjimek (c,d):
Dvojí občanství může mít pouze ten, kdo k původnímu státnímu občanství
České republiky získal státní občanství jiného státu
(c) komu předpisy státu v němž je státním občanem, neumožňují propuštění ze
státního svazku, nebo
(d) tento stát odmítá vydat doklad o propuštění žadatele ze státního
svazku.
2) Pokud existuje větší počet státních občanů České republiky, kteří mají
dvojí občanství, znamená to buď, že české úřady samy nedodržují zákon
40/1993 Sbírky, nebo velký počet žadatelů získal státní občanství
protizákonně na základě tvrzení, že nemůže z jiného státního svazku
vystoupit nebo takové potvrzení získat (obé se dá lehce ověřit dotazem na
příslušném velvyslanectví).
Jelikož vystoupit ze svazku USA je nepochybně možné, nemají Čechoameričané
naději na získání státního občanství České republiky podle zákona 40/1993
Sbírky, ledaže se vzdají státního občanství Spojených států, nebo jim tamní
úřady odmítnou vydat příslušný doklad o propuštění ze svazku USA.
3) Pokud jde někomu jen o restituce, musí najmout právníka, který šikovně
napadne zákon, který omezoval právo na restituce pouze na státní občany
České republiky, případně České a Slovenské Federativní Republiky jako
protiprávní.
4) Pokud byly podmínky pro nabývání a pozbývání státního občanství ČSSR a
později České a Slovenské Federativní Republiky shodné s podmínkami zákona
40/1993 Sbírky (až na Část třetí), pak je pravděpodobné, že existuje mnoho
lidí, kteří získali jmenované občanství neoprávněně a s tím i výhodu jak
při získání státního občanství České republiky (pouhým prohlášením podle §
6 (1)) tak při restitucích.
5) Jsou-li určité právní skutečnosti, například vlastnictví půdy nebo
nemovitostí, vázány na státní občanství ČR, pak ze skutečnosti, že
občanství lze podle zákona pozbýt, nutně vyplývá potřeba zákona, který
určuje, jakým způsobem se takové vlastnictví udržuje v českých rukách.
O různých možnostech pohybu českým undergroundem
(Dr. Martin Pilař je na studijním pobytu na Glasgow University.)
"Být v undergroundu" může pro Brita znamenat různé věci. Jedním z nejběžnějších významů je používat určitý druh dopravy. V daném případě jde o způsob přemisťování lidí, který je z povrchu neviditelný a používají jej hlavně uspěchanci. Tady v Glasgowě, kde má underground jedinou kruhovou trasu, se cestující může neustále vracet na počátek svého putování (což platí zvláště pro ospalce a pro loudaly). Avšak - jak nás poučují filosofové - pohyb v kruzích není naprosto marným způsobem putování. Zdá se, že přinejmenším pro umělce a humanitní učence je vůbec jedním z nejdůležitějších druhů lidského pohybu. Londýnský "underground" se od glagowského poněkud liší. Nabízí poutníkovi možnost dostat se na určité místo, jež je naprosto odlišné od výchozího bodu cesty. Stručně řečeno, pouť londýnským undergroundem je možno započít v určité stanici A a zakončit ji v cílové stanici B. Zároveň bychom však neměli zapomínat, že i v Londýně existuje Circle Line, jež působí tak trochu jako nevlastní otec vzdáleného glasgowského příbuzného. Ale nemějte obavy - nehodlám vás obtěžovat semiotikou cestování. Ta už byla mnohokráte popsána (např. Rolandem Barthesem) a mimochodem i semiotika pražského "undergroundu" a totalitních názvů jeho stanic byla výstižně zachycena v jednom z esejů Vladimíra Macury.
Rád bych vám nabídl pár základních informací o tom, čemu se stále častěji říká fenomén českého literárního undergroundu. Poté co v srpnu 1968 skončilo "pražské jaro", začalo být anglické slovo "underground" používáno tak často, že po listopadu 1989 opravdu nebylo snadné pochopit, co vlastně český mluvčí oním "undergroundem" míní. Jasné bylo jen to, že pravděpodobně nemá na mysli způsob dopravy, protože pražskému "undergroundu" se v tomto případě říká "metro". Spektrum možných významů slova "underground" v češtině se tím poněkud zužuje. Avšak jakýkoliv optimismus by byl předčasný, protože výraz český politický a kulturní underground nabízí tak širokou škálu významů, že jej dokonce ani nyní není snadné definovat. Když např. čteme anglické reklamy na torontské nakladatelství 68 Publishers ze 70. a 80. let, jsou nám zde nabízeny "knihy v češtině - od předních současných českých spisovatelů jak z pražského undergroundu, tak v exilu". Avšak když si literární historik podrobněji prostuduje seznam zde doporučovaných autorů, nalezne v něm jméno jediného představitele toho, čemu se nyní říká český literární underground. Je to jméno Egona Bondyho, jenž je rovněž znám jako téměř legendární postava některých próz Bohumila Hrabala. Z osobní rozpravy s Bondym vím, že nedal souhlas k publikaci svých rukopisů v Kanadě a že dokonce ani nevlastní výtisky dvou knížek, jež byly vydány přičiněním Josefa Škvoreckého a jeho manželky. Teprve v 90. letech se začaly rozlišovat rozdíly mezi širším a užším významem slova "underground" a užší význam tohoto pojmu začal být vnímán jako termín poukazující k určitému literárnímu fenoménu. Ačkoliv systematické studium tohoto fenoménu není příliš daleko za svým počátkem a ačkoliv tento fenomén není záležitostí velmi vzdálené minulosti, myslím, že je definovatelný. Pokusím se o to později.
Nyní mám pocit, že by za dosti obecným úvodním odstavcem mého eseje mělo následovat něco konkrétnějšího. Hovořím-li o literatuře, měl bych používat texty. Svou pozornost proto v následujících okamžicích zaměřím na dvě básně. České čtenářské obci nejsou obecně známé a opravdu jim nepřeji, aby se ocitly v českých učebnicích a antologiích. Nemám rád pojem "typizace", jenž byl tolik oblíbený mezi falešnými věštci socialistického realismu. Doufám, že tyto texty nejsou typické! Předkládám vám je jen z přesvědčení, že čímsi provokují, možná aspoň dojímají.
Lepidoptera sum
Ivo Vodseďálek
Dnes to mají redaktoři těžké
Měli by zaujmout rozhodné stanovisko
kdo vlastně má být tištěn a kdo ne
Někdo je v emigraci a nadává nám
jiný tam píše ale je hodný
Stejné je to doma
Někteří ještě vůbec nebyli
jiní zase přestali být publikováni
Někteří z nich zlobí
jiní jsou hodní
Ti netrpěliví z nich
se vydávají sami
Čte to pár desítek lidí
a zatím je to zřejmě tolerováno
Já píši již čtyřicet let
Leč nepublikuji ani oficiálně ani v samizdatu
Necítím to jako podstatné
Četl jsem o zvláštním jevu
který byl nazván motýlí efekt:
"Jestliže dnes v Pekingu
zatřepetá motýl svými křídly
může to ovlivnit příští měsíc
počasí v New Yorku"
Velmi pozorně sleduji současné myšlení
a nabývám jistoty
jsem o tom hluboce přesvědčen
že pohyb mých myšlenek
před desítkami let
nezůstal bez vlivu
Moje ctižádost
není založena na obecné popularitě
ale v zanechání stopy
ve vašem
uniformovaném vědomí
17.XI.1988
Tuto báseň napsal Ivo Vodseďálek přesně jeden rok před "sametovým převratem" v listopadu 1989. Jde o silně autobiografický text bez poetické nadsázky. Je ho možno číst jako určité "totálně realistické" prohlášení. V prostoru mezi řádky můžeme vyciťovat autorovu hrdost, že po čtyřicetiletém psaní do zásuvky zůstal věrný svému vysoce etickému postoji k psaní. Jeho básnická konfese před nás klade důležité otázky: Můžeme dosáhnout pravdivého obrazu vývoje české literatury, jestliže budeme pokračovat v jejím schematickém a běžně užívaném dělení do tří proudů: oficiálního, samizdatového a exilového? Je naprosto nezbytné publikovat, aby člověk nezůstal beze vlivu na chod věcí? Je cennější, když se člověk snaží proslavit, nebo když své myšlenky sdílí jen s hrstkou přátel? Vodseďálkovy otázky jsou zapeklité a nepatří k nejpříjemnějším. Nemohu vám slíbit, že je uspokojivě zodpovím. Ale jakožto literární historik vám naštěstí mohu nabídnout alespoň pár základních faktů o Ivu Vodseďálkovi. Byl zakladatelem a vydavatelem samizdatové edice Půlnoc, která existovala v letech 1950-1955, a spolu s Egonem Bondym rovněž jejím hlavním autorem. Mezi hosty edice Půlnoc nalezneme rovněž Bondyho přítele Bohumila Hrabala, jenž byl neoficiálními literárními aktivitami z počátku 50. let hluboce ovlivněn. Vydaný titul míval jen okolo pěti kopií, protože hlavním účelem edice nebylo texty nabízet širší čtenářské veřejnosti, ale zabránit jejich případnému zničení tajnou policií. (Proto by se jaksi nehodilo srovnávat edici Půlnoc s četnými a šířeji známými samizdatovými edicemi ze 70. let.) Vodseďálek vstoupil do kontextu tištěné literatury v roce 1992 pěti svazky svých sebraných spisů. Nepochybně to byl jeden z nejméně obvyklých debutů v české literatuře. Nejvlivnější a nejpodstatnější sbírky jeho básní pocházejí z počátku 50. let (Trapná poezie, Kvetoucí Ukrajina, Smrt vtipu! aj.) a z jeho pozdní tvorby (Přiznání, Ztracená opatrnost, Protistátní zvyknutí). Když si to vše shrneme, vidíme, že Vodseďálek byl spolu s Bondym a Hrabalem jedním z průkopníků českého literárního undergroundu, byť Hrabal porušil jeho nepsané zákony již na počátku 60. let, kdy přistoupil na oficiální publikaci cenzorovaných textů.
Jednorožec
Věra Jirousová
Deset dívek leží na podlaze
jejich natržená pohlaví se rudě usmívají
jedenáctá ne, ta je panna
její bledá kunda je magnolie
co chytá ranní rosu
Můj jasně bílý roh leží v jejím klíně
hladký a podivuhodný odpočívá v oblaku její vůně
na úsvitu jej náhle pevně uchopila
a prudce si ho tam vrazila
Ptáci za oknem začínají zpívat
v krvavě rudých růžích
se směje jednorožcova panna
(1970)
Tato báseň Věry Jirousové byla zhudebněna legendární undergroundovou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe na počátku její umělecké dráhy. Jsme zde svědky několika tendencí, jež se často projevovaly v druhé vlně undergroundu po r. 1968.
V prvé řadě si všimněme snové atmosféry (částečně ovlivněné americkým psychedelickým rockem) do níž se prolínají hovorové výrazy, čímž je dosahováno burcujících kontrastů. (Je nezbytné dodat, že se české undergroundové skupiny kromě psychedeliky inspirovaly rovněž newyorskou avantgardou, již představovali Andy Warhol, Lou Reed, Nico aj.)
A za druhé nepřehlédněme, že kořeny básně Věry Jirousové čerpají sílu z typicky evropských tradicí - ze staré řecké mytologie a z dekadentních tradic "konce století". Mytologická a dekadentní inspirace se v následujících desetiletích projevila jako velmi plodná a je zapotřebí podotknout, že vůbec nebyla způsobena studiem postmoderní filosofie. Šlo o cosi naprosto spontánního. Nejlepší autoři třetí generace českého undergroundu tuto tendenci v 80. a 90. letech nadále rozvíjeli a vytvořili díla pozoruhodné kvality. Vysoce ceněn je román Jáchyma Topola Sestra, jehož děj je zasazen do hospodářských a politických zmatků v Praze po listopadu 1989. Román nabízí mj. velmi zvláštní propojení mýtů severoamerických Indiánů s typicky katolickým chápáním náboženství, jež symbolizuje Panna Marie Czestochowská. Jeden z nejoblíbenějších českých básníků současnosti (zvl. mezi mladými lidmi) používá pseudonym J.H.Krchovský, jenž sám o sobě zní dosti dekadentně. Básníkova dekadentní stylizace je patrná i z jeho fotografického portrétu, který je opakovaně přetiskován na obálce všech jeho sbírek.Jeho verše vyznačující se nikdy nekulhajícími rytmy a libými melodiemi nabízejí bezpočet příkladů dokonalého básnického řemesla. Avšak zvláště ve významově zatížených rýmech nebo v závěrečných verších dokáže Krchovský šokovat čtenáře překvapivým použitím hovorového nebo vulgárního výrazu.
Ale vraťme se k psychedelické básni Věry Jirousové z r. 1970. Naší pozornosti by nemělo uniknout, že ji do angličtiny přeložil Paul Wilson, kanadský rocker, který žil v Praze a po nějaký čas vystupoval s Plastiky. Poté co vyšla Charta 77, byl přinucen k vystěhování z Československa. Výborná znalost hovorové češtiny mu umožnila stát se významným překladatelem Hrabalova díla do angličtiny (např. Obsluhoval jsem anglického krále). I z amerického kontinentu podobnými překlady nepřímo poukazuje na spojnice mezi autorským okruhem edice Půlnoc z počátku 50. let a novou vlnou undergroundové aktivity na počátku 70. let.
Poté co jsme získali určité množství poznatků o poetice undergroundu, můžeme se pokusit o oddělení fenoménu českého literárního undergroundu od širšího významu slova "underground". Martin C.Putna, představitel mladší generace katolické kritiky, je autorem eseje nazvaného Mnoho zemí v podzemí. Zdůrazňuje v něm, že za součást undergroundu by se měli považovat hlavně jedinci, kteří dobový hodnotový systém opustili vědomě. Jedinci, jimž byla zakázána činnost jen v důsledku politického převratu, by naopak neměli být vnímáni jako součást undergroundu. Hlavní podmínkou undergroundu je vědomé odmítnutí tzv. "normálního světa", jehož hodnotami je underground naprosto zhnusen. Putna hovoří o čtyřech krocích, jež obvykle člověka do undergroundu dovedou:
1) zhnusení oficiálním světem a jeho kulturou
2) odchod z něj
3) sdružení s lidmi téhož mínění
4) vytvoření jiného světa (paralelního) s jinou kulturou a jinou hodnotovou škálou
Putna si dále uvědomil, že i po zúžení záběru na jedince, kteří vědomě opouštějí zavedený systém hodnot, je spektrum nejrůznějších "undergroundů" neobyčejně široké. Lze do něj zahrnout např. starořecké kyniky, nejrůznější reformní proudy v církvích, sekty, ale také nonkonformní seskupení z minulých desetiletí jako americké beatniky, hippies, punkery, protikomunistické disidenty a v neposlední řadě rovněž český underground. Putna měl naprostou pravdu, když český underground oddělil od obecných významů téhož slova. Pojem český underground se totiž postupně ustaluje v označení literárních (i šířeji kulturních) aktivit, které mají cosi společného:
hlavní období literární činnosti (50. a 70. léta)
určitá místa (zvl. Praha a průmyslové oblasti severních Čech)
způsob publikace: samizdatové edice (Půlnoc, Explosionalismus aj.) a později samizdatové časopisy (Vokno a Revolver Revue v Praze, Paternoster ve Vídni)
vůdčí osobnosti: Ivo Vodseďálek v 50. letech, Ivan Martin Jirous v 70. letech, činnost Egona Bondyho byla důležitá v obou obdobích
O činnosti autorského seskupení kolem edice Půlnoc čeští čtenáři nevěděli, avšak medium rockové hudby bylo v 70. letech tak rozšířené a oblíbené, že je žádná cenzura nemohla zrušit. S jistou mírou nadsázky by bylo možno konstatovat, že se první vlna undergroundové literární aktivity zakládala na činnosti několika nezávislých umělců, kteří navštěvovali stejné kavárny a hospody a jimž se dařilo chránit své texty před zničením. Druhá vlna undergroundové činnosti měla jisté rysy šířeji zakotveného hnutí. To obsahovalo i určité politické prvky, byť málokdy přesahovaly touhu po co největší umělecké svobodě, kterou Husákova vláda neumožňovala. Soudní proces s členy undergroundových rockových skupin v r. 1976 způsobil vlnu solidarity mezi politickými disidenty a byl důležitým impulsem k vytvoření organizované opozice známé jako Charta 77. Většina rockerů po propuštění z věznice podepsala Chartu, což by rovněž mělo být chápáno především jako projev solidarity. Představitelé undergroundové kultury cítili, že jejich místo není v řadách stínového establishmentu. Jejich ambice byly hlavně v oblasti umělecké, později rovněž duchovní, nikoli však vysloveně politické. Ivan Martin Jirous často opakoval (zvláště po návratu z druhého pobytu ve vězení), že pojem underground je založen na "vědomém intelektuálním úsilí" a na duchovních kvalitách života.
Rockeři a jejich fanoušci často mívají dost provokativní image. Snad i proto musel I.M.Jirous často čelit výtkám směrovaným vůči domnělému negativismu a nihilismu, a to dokonce i ze strany některých zakázaných intelektuálů (např. od Václava Černého). Václav Havel - jakožto umělec i jako politik - hluboce sympatizoval s touhou po svobodě, kterou nacházel v hudbě i v textech undergroundových umělců. V eseji o rockovém projektu Plastiků nazvaném Hovězí porážka (1984) napsal: "...nemyslím, že je to hudba nihilistická. Cítím naopak cosi hluboce osvobozujícího, očistného, povznášejícího a svým způsobem spásonosného v tom, že je tu bolest života takto tvrdě vykřičena, takto sugestivně zpřítomněna, takto varovně zjevena. (...) Zdá se mi, že dokud je člověk schopen takto hrát a zpívat, nemůže být ještě vše ztraceno."
O disidentech i o undergroundu je možno hovořit (a Václav Havel tak často činil) jako o paralelní polis, neboť příslušníci obou společenství protestovali proti nedostatku politické a umělecké svobody v komunistickém státu. Proto byla kultura této polis rovněž často nazývána paralelní kulturou. Aby byl terminologický zmatek dovršen, přišel I.M.Jirous s novým termínem druhá kultura: "Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče."
Když dojde k podobnému terminologickému chaosu, bývá užitečné pokusit se o výstižnou a zároveň obecně srozumitelnou definici. Cosi podobného jako první učinila Johanna Possetová ve své diplomové práci o českých samizdatových tiskovinách, jež vznikla na Vídeňské univerzitě. Po prostudování bohatého literárního materiálu charakterizovala český underground v několika bodech. Její náčrt hlavních rysů českého literárního undergroundu je vcelku výstižný, ale pro větší srozumitelnost jednotlivé body okomentuji:
1) Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku
Tato zásada by neměla být vnímána v prvé řadě jako politický postoj související se slavnými myšlenkami Gándhího. V méně nápadné významové vrstvě této zásady lze tušit určitý postoj k tzv. kulturní kontinuitě, která může uměleckou svobodu výrazně omezovat. Představitelé undergroundových literárních aktivit se nechtěli stát součástí kulturní historie. Jejich odpovědí na útlak ze strany komunistické kulturní politiky nebyl otevřený a organizovaný politický boj. Rozhodli se establishment ignorovat. Pro úřady byl takovýto postoj nepřijatelný, a proto se pokusili underground zničit zatýkáním, vězněním a násilným vystěhováním z Československa.
2) Zřeknutí se závazného uměleckého programu
Autoři edice Půlnoc přišli s uměleckými programy "totálního realismu" (Egon Bondy), "trapné poezie" (Ivo Vodseďálek) a "explosionalismu" (Vladimír Boudník). Tyto individuální programy spojovala potřeba vymanit ze surrealistického vlivu. Žádný z nich nebyl chápán jako cosi závazného pro ostatní. V undergroundu 70. a 80. let došlo k oživení poetiky pozdního surrealismu, ale hlavně "totálního realismu" a "trapné poezie". Avšak tyto způsoby vidění reality a jejího uměleckého vyjádření nebyly považovány za důležitější než jakékoliv spontánní, třebas i "naivistické" psaní.
3) Zdůrazňování autentičnosti v životě (alternativní životní formy, např.
komuny)
Zmínka Possetové o alternativních životních formách a komunách není nejšťastnější, protože může vzbuzovat asociace s hnutím hippies a se studentskými bouřemi na konci 60. let. Představitelé českého undergroundu o sobě často hovořili jako o "veselém ghettu". Jak politicky, tak kulturně žili v jakémsi druhu dobrovolného ghetta, pociťovali jeho absurditu, avšak neztráceli smysl pro humor. Z tohoto hlediska byla jejich kultura jedním z projevů kafkovského a švejkovského milieu.
4) Zdůrazňování autentičnosti v umělecké tvorbě (realismus, užívání
hovorového jazyka a slangu, porušování společenských a kulturních
tabu)
U tohoto rysu je třeba zopakovat, že nebyl pro undergroundové literáty naprosto závazný. Jako příklad vybočení z této zásady mohou posloužit některé estétsky kultivované básně neodekadentů. Užívání hovorového jazyka a slangu bylo čímsi naprosto přirozeným, protože jádro undergroundu (zvl. v 70. letech) se skládalo hlavně z mladých dělníků bez vyššího vzdělání. Ti - s výjimkou několika vůdčích osobností - neměli pražádné intelektuální ambice. Potenciální čtenářstvo undergroundové literatury se skládalo hlavně z členů "veselého ghetta". Undergroundoví autoři psali hlavně o "ghettu" a pro "ghetto". Skutečnost, že se některé "klasické" tituly undergroundové literatury pomalu, ale jistě stávají součástí celku národní literatury, je svým způsobem jedním z typicky středoevropských paradoxů.
5) Vymezení vůči totalitním strukturám
Zdá se, že tento rys načrtnutý Possetovou není úplně pravdivý. Navrhuji proto obecněji platnou formulaci: kritický postoj k establishmentu a k jeho ustrnulému systému hodnot. Kdyby byl odpor k totalitním strukturám opravdu podstatným rozlišujícím znakem českého undergroundu, po listopadu 1989 by naprosto přestal existovat. Nic takového se nestalo. Nicméně lze očekávat, že následovníci uměleckých i životních ideálů undergroundu budou pro svou činnost používat jiných označení. Možná, že se výše uvedené rysy undergroundu postupně rozplynou v příliš obecných významech poněkud módních slov "nezávislý" a "alternativní".
V každém případě se zdá, že pojem "veselé ghetto" již patří minulosti. Podle mého názoru stojí nyní český underground před dvěma základními možnostmi, kudy by se mohl dále ubírat. První varianta je "londýnská", druhá "glasgowská". Pár osamělců pravděpodobně zvolí "londýnský" způsob cestování. V přeplněném undergroundu si budou razit svou vlastní, "nezávislou" uměleckou cestu (jako např. Jáchym Topol a J.H.Krchovský v nedávných letech). Ostatní si vyberou glasgowský underground a budou se pořád vracet k počátkům, jež vyznačily zakladatelské osobnosti českého literárního undergroundu. Oba tyto druhy pohybu undergroundem mohou přinést pozoruhodné výsledky. Možná nikoliv vrcholně cenné z hlediska "posvátných" hodnot národní literatury, ale určitě velmi cenné pro autory samotné a pro okruh jejich přátel.
Post scriptum:
Dočetli jste text, který je českým překladem mé anglicky napsané přednášky. Jejím cílem bylo poskytnout kolegům z katedry slovanských jazyků a literatur na Glasgowské univerzitě přehledný souhrn základních informací o české undergroundové literatuře a především o současném chápání tohoto pojmu. Žádné menší, ale ani větší cíle tento text nemá.
Martin Pilař
Jak je to s Václavem Havlem a jeho elitářstvím? Odpověď Jindřichu Paříkovi
Vážený pane Paříku,
co kdyby to s těmi intelektuály a elitáři bylo
malinko jinak?
Z Havlových úvah o úloze a odpovědnosti intelektuálů v
dnešním světě necítím žádnou nadřazenost ani implicitní tvrzení o tom,
že popovičtí strejdové jsou horší či méně hodnotní nebo hloupější než
intelektuálové z Fóra 2000. A už vůbec se to netýká dovedností či
mravních kvalit.
Pokud to dobře chápu, tak problém s intelektuály je
ten, že v moderní společnosti jsou to oni, kdo formulují koncepce a
myšlenky, vytvářejí žebříčky hodnot, pojmenovávají společenské jevy,
vyjadřují se k světovým záležitostem. V tom je skryta nesmírná síla,
koneckonců komunismus jako světový systém byl nejdřív intelektuální
koncepcí, základní směrování poválečné zahraniční politiky USA (a tím i
dějiny světa) ovlivnil jeden článek shrnutý v telegramu, neoklasická
ekonomie, jejíž jste příznivcem, je výtvorem intelektuálů a její
uplatňování mění svět.
Intelektuálové jsou tedy ti, kdo produkují
články, myšlenky a ideje, které jsou považovány ostatní společností za
relevantní, za takové, o kterých stojí za to diskutovat a které tím
pádem ovlivňují svět.
Tím netvrdím, že by třeba hospodská myšlenka
popovického strejdy nebyla leckdy pozoruhodnější, jenže o ní se prostě
diskutovat nebude, protože strejdu nikdo nezná a on není ověšen tituly
anebo ho osud nevynesl na takové místo, z jakého je lidem nasloucháno.
Tak to je, i když to třeba není pěkné či spravedlivé.
No a Havel říká:
právě proto, že intelektuálové mají takovou moc a možnost ovlivňovat
lidské osudy, mají také obrovskou zodpovědnost. Opět upozorňuji kolik
životů stálo uvádění některých intelektuálních myšlenek do praxe. Téhle
zodpovědnosti se intelektuálové nemohou zříci a já jsem velmi rád, že na
o tom Havel často mluví.
Popovický strejda má tu výhodu, že jeho
zodpovědnost je menší, anžto nemůže napáchat takové škody. Takže
intelektuálové jsou opravdu nebezpeční, ale ne proto, že by se nutně
museli považovat za nadřazené (no někteří asi ano, ale to právě tak i
někteří strejdové a zrovna Havla bych z pocitu nadřazenosti rozhodně
nepodezíral), ale proto, že mohou setsakra ovlivnit svět, který my
ostatní obýváme.
Pokud si toto alespoň někteří z nich uvědomují, je to
dobře, a pokud Havlovi projednou odpustíte, že se kdysi nelichotivě
vyjádřil o Vašem panelákovém bytě, tak možná uznáte, že dobře činí. S
Vaším odmítnutím elitářské dělby občanů rozhodně souhlasím, pokud tím
mínite, že intelektuálové nejsou ani chytřejší ani mravnější či
hodnotnější než ostatní, ale to Havel nikdy a nikde netvrdil, šlo
skutečně o to, že mají větší možnosti ovlivňovat stav světa a proto mají
také větší odpovědnost.
Michal Kubálek, Praha
P.S. O elitářství Václava Havla neustále káže Klaus, neboť je to kromě
spiklenců a zrádců, sarajevského atentátu, hadovitého Luxe a
socdemáckého předlistopadu nejobvyklejší harampádí z jeho stranické
propagandy, nesebral jste to doufám u něj?
Čulíkovy analýzy článků o České televizi jsou povrchní, plytké a neslušné
Vazeny pane Culiku,
obdivuji Vase nehynouci odhodlani vyprovokovat diskusi na tema televize
v Ceske republice.
Zasel jste ve sve snaze jiz tak daleko, ze jste nejen akceptoval
nesmyslny termin verejnopravni (vyraz prelozeny z nemciny nemuze
vystihovat obsah, ale jen institucionalni ukotveni v pravnim radu), ale
pracovne jste se priblizil i Vami pravidelne kritizovanym neduhum ceske
zurnalistiky.
Jen namatkou - nelamete si hlavu nepresnosti udaju,
povrchne studujete podklady, Vase analyzy jsou plytke a emocionalni,
zdroje si zrejme neoverujete a dokazete je i ignorovat.
Nemohu Vam radit, ale myslim, ze takova mira empatie Vas diskredituje.
Vzdy mne potesi jazykova kosatost Vasich textu, zelbohu jiz nekolikrat
zneuzita k urazkam (napr.pi. Drtinove), a rozzlobi narustajici deficit
(Vasi) obycejne lidske slusnosti.
Dovolte mi kratce podporit shora vyjadrena tvrzeni strucnou reakci na
Vas dnesni text o clancich v Reflexu a MFD (v mnohych pripadech bych Vas
mohl doplnit argumenty dokazujicimi nehoraznost nekterych citatu prave v
MFD).
Clanek Baldynskeho se zda byt silne ovlivnen nazory Ivo Matheho...
Kdybych mel moznost pana Baldynskeho jakkoli ovlivnit, predevsim by v
jeho clanku nebyly blbosti, jako napr. ze Rada CT ma sedm clenu, nebo ze
jeji mandat konci pristi rok. (Skoda, ze skutecnost neznate ani Vy.)
Mathe vystupuje neunavne a hlucne. Pripomina Vladimira Zelezneho.
Skutecne? Napr. stavem demagogickych verejnych televiznich vystoupeni 200: 0?
Uz ani Vy nerozeznate slusnost od promyslene agresivity a podlosti?
Reklama pro I.M. "Ceskou televizi vybudoval od zakladu..." Skutecne? Kde
jsou dukazy pro toto odvazne tvrzeni? Nebo je mozno v relativite ceske
spolecnosti rici bez dukazu cokoliv?
Maly dukaz je nabiledni. Nahlednete do jakehokoli prehledu programu
Ceskoslovenske a Ceske televize (doplneneho zaznamem vysilani
libovolneho dne) na jare roku 1992 a zkuste porovnat nabidku sluzby
verejnosti, t.j. kvalitu, kvantitu, rozmanitost, zanrovou pestrost,
peclivy programming, profilovane okruhy, cetnost zpravodajstvi,
obrazovou kvalitu technickou i vytvarnou, miru sluzeb divakum (skryte
titulky, stereo zvuk, VPS, internet, teletext atd.), atd., se stavem
prvniho ctvrtleti roku 1998. Pripominam, ze z onech sesti let mela CT
cely petapul roku realne a vetsinou i nominalne (!) nizsi financni
zdroje nez v roce 1992. O nyni vytracene vnitrni kulture firmy,
jednoduche organizacni strukture, pracovnich vztazich a modernich
rozhodovacich postupech Vas ani presvedcovat neminim.
(S jistym odstupem musim priznat zahranicnim pozorovatelum i nekterym
svym kolegum opravnenost jejich rozpaku nad nasi skromnosti.)
"Pri lobbovani (se M.) podaril husarsky kousek - prosadit zvyseni
...poplatku pri zachovani jednoho procenta reklamy." To je nesmysl.
Parlament kazdorocne od padu komunismu Ceske televizi koncesionarsky
poplatek systematicky snizoval tim, ze ho nevyrovnaval s inflaci. M. se
podarilo dosahnout jen castecneho nahrazeni tohoto dlouholeteho
snizovani.
Ceska televize funguje az od 1. ledna 1992, po cely rok 1992 navic
vedle Ceskoslovenske televize placene ze statniho rozpoctu. Televizni
poplatek byl stanoven v roce 1991 (50 Kcs mesicne), nove pak az v
cervenci roku 1997 (75 Kc mesicne) pri udrzeni stejneho limitu vysilane
reklamy. Po celou dobu existence CT bylo na vsechny jeji zdroje
utoceno, prikladne panem Zeleznym na vsech urovnich a vsemi zpusoby. O
udrzeni alternativniho zdroje, stejne jako o upravu vyse poplatku vcetne
tzv. inflacni dolozky jsme vedli tuhy dlouhy, ale ferovy boj (pisemne
dukazy jsou k dispozici v parlamentu) bez politickych slibu a
vyhrozovani..
Pane Culiku, jste jediny a prvni, ktery si toho nevsiml a domniva se, ze
bylo mozne vic.
...absurdita vyroku I.M., ktery tvrdi....ze v jeho ere patrila
Jednadvacitka k nejkvalitnejsim poradum v evropskych televizich.
Absurditu musite prokazat Vy. Zatim vzdy pisete jen o jedinem
kvalitnejsim poradu BBC, jenz jsem nikdy nezpochybnoval. Mozna, ze jste
ani nemel moznost jine televizni vysilani v zapadni Evrope sledovat.
Doufam jen, ze dnesni uroven Jednadvacitky, vkormidlovane do soucasneho
bidneho stavu (navic vyjma Drtinove bidne moderovane, v neuveritelne
spatne dekoraci a znelkach) pany Kytkou, Stroehleinem a Samalem,
neodpovida Vasi predstave vice. To by skutecne bylo absurdni.
Mejte se hezky,
Ivo Mathe
Poznámka JČ.
To, že jsem poukázal na to, že parlament od začátku devadesátých let plánovitě ignorováním inflace snižoval České (a, pan Mathé správně zdůrazňuje, předtím Československé) televizi koncesionářský poplatek (inflace dosáhla od pádu komunismu v podstatě tři sta procent, byl-li poplatek v roce 1991 50 Kč a Mathému se ho v roce 1997 podařilo zvýšit na 75 Kč, znamená to, že v reálných cenách roku 1991 poklesl i po tomto zvýšení v roce 1997 na cca 25 Kč!), a že se Mathému nepodařilo parlament přimět, aby poplatek zpětně zvýšil na původní míru, neznamená přirozeně, že nevím, že Mathé za zvýšení poplatku usilovně bojoval. - Děkuji panu Mathému za upozornění na konkrétní faktografické nedostatky v Baldýnského článku v Reflexu: Britské listy nemohou dělat všechno a jde jim o koncepci a praxi televizního zpravodajství a publicistiky. Kdyby mohly být Britské listy zcela profesionální a nemusel se jejich redaktor při práci na nich rozhodovat, čemu dát dnes při redigování přednost a co pominout, zaznamenávaly by přirozeně vždycky i tyto detailnější chyby. Proto jsme vděčni panu Mathému za tato jeho věcná upozornění. - Důkazy pro "odvážné tvrzení" pana Baldýnského, že Ivo Mathé vybudoval ČT, v jeho článku skutečně žádné nejsou. - To, zda texty Ivo Mathého připomínají či nepřipomínají argumentací způsoby Vladimíra Železného, necháváme na úsudku laskavého čtenáře. JČ