Bude to více než týden, kdy jsem zrána mírně rozrušen zácpou na magistrále a
posléze vysloveně rozběsněn zjištěním, že mi kolegové vypili všechno kafe (a
to i z tajné skrýše) napsal několik přímých vět na adresu paní Fuchsové.
Pominu to, že část jednoho souvětí, a to zrovna ta část ve které požaduji
aby s českou cizinkou Jiřinkou bylo v jejích restitučních nárocích zacházeno
stejně jako s ostatními restituenty uvízla zřejmě v kabeláži počítače pana
Čulíka a přijmu jeho vysvětení, že jsou pravděpodobně na vině Gatesovi
bubáci nebo jakási dosud nerozeznaná černá díra operačního systému
jablečného kompjůteru, tedy pominu-li to, byl obsah mého sdělení velmi
zřejmý a zřetelný.
Vysloužil jsem si pár drsnějších slov od vnučky dvou legionářů a české
básnířky v této době zastupující asi 136 283.2 zahraničních Čechů.
To číslo je poněkud nepřesné, v podstatě záleží na tom kdy Britské listy můj
článeček otisknou, počítám-li s pondělím měla by odchylka býti zanedbatelná.
Pro zájemce - k této cifře jsem došel extrapolací, Jiřinka - česká cizinka
zastupovala opakovaně ve svých prohlášeních ještě zhruba před rokem 30 tisíc
Čechů - cizinců, minulý měsíc toto číslo vzrostlo na 100 tisíc. Pro
extrapolaci jsem laicky použil polynom třetího stupně,
matematikům-statistikům se omlouvám.
I v mém mailboxu jsem nalezl řadu dopisů od krajanů, kteří cítili potřebu mě
hezky česky vynadat. Musím uznat, že zřejmě dlouhý pobyt v cizině přeci
jenom kultivuje, protože reakce, až na jednu mírně hysterickou od již
zmiňované Jiřinky, byly uměřené a věcné, i když silně emocionálně podbarvené.
Urazit se mě pokusil snad jen jediný človíček odněkud z britských ostrovů,
který ještě použil v naši vlasti celkem neškodnou protože málo razantní
nadávku “lidé jako Vy" a vlastně ještě jeden Američan, který mě zařadil mezi
příznivce jistého cenzorského doktůrka.
pragmatické
Nejvýraznějším rysem argumentace emocionální je nepravdivé tvrzení, že
někomu bylo České občanství odejmuto či ukradeno, že jsa Čechem mám “lidské
právo" na občanství české. Hloubku a závažnost tomuto tvrzení dodávají
diskutéři poukazem na hrdinství dědů, rodokmen sahající až před Bílou horu,
nebo utrpení otců v nacistických a posléze bolševických lágrech.
Jakkoliv ironisuji, musím přiznat, že tyto pohnutky chápu. Jsou mimo racio, v
rovině těžko vysvětlitelné lásky k kousku země sevřené hraničníma horama, k
tomu hašteřivému plácku uprostřed Evropy. I já tu podivnou náklonnost
pociťuji, zejména vracím-li se z delšího pobytu v dálavách.
Můj nevyvratitelný důkaz o nelogičnosti dvojobčanství - tedy příklad
schizofrenní situace dvojobčana v případě střetu zájmů států jejichž
občanství jedinec má, emocionální vymahači občanství pomíjejí nebo
bagatelisují poukazem na konec dvacátého století a absurditu mé úvahy. Kdo
by k čertu válčil s Amerikou! Reálný příklad problematické situace
dvojobčana ČR a Jugoslavie (letadla NATO mají ty svoje vrtulky furt
nahozené, nebo ne?) oslyší. Rozdychtění vlastneci také zapomínají co
Americe odpřísáhli, jejich svědomí působí jaksi jednosměrně.
Je paradoxní (jak později uvidíte), že musím proti citu postavit rozum a
proti pragmatismu zase tu lásku.
Moc prosím svoje oponenty, aby se nenechali vláčet emocemi a postavili se k
věci rozumně. Má vlast se jmenuje Česká republika (nikoliv Česko, prosím).
Ta vlast vznikla rozdělením československého státu velmi nedávno a její
zákonodárci ji vložili do vínku exklusivitu občanství.
(Nebyli bychom ale v Čechách, kdyby z této exklusivity neexistovaly výjimky
a nikoho nepřekvapí, že nositelé těchto výjimek zasedají v radě starců,
která si dnes říká vláda republiky.)
Tato moje vlast, tedy ČR, nikomu občanství neodebrala. Exklusivní znamená
“výlučné" a to je pro mě - jedna zadnice = jedno občanství. Právní vytáčky a
kličky se mi hnusí. Princip je to přeci velmi jednoduchý a měl by se
vztahovat na každého. Přeji si, aby v budoucnu byli občané na svoji
republiku pyšní, přeji si, aby byli hrdi na to, že mají právě občanství
České republiky a aby neměli sebemenší důvod se ucházet o občanství jiná.
Pragmatičtí odpůrci jsou mnohem čitelnější. Nezastírají, že získání českého
občanství jim přinese jisté úlevy v nechutných administrativních tahanicích
od celnice až po obecní úřady, zjednoduší život po návratu do vlasti, aniž by
si zabouchli vrátka k životu jinde. K věci možného střetu zájmů dvojobčana
mi jeden oponent dokonce psal, že zřejmě nesprávně spojuji občanství s
nějakými povinnostmi k státu, že pokud se mu to bude hodit, získá kvůli
důchodu občanství Spojených států a bude-li to nutné zase cituji: "si s ním
vytře zadek". Nějaké přísahy jsou věcí zpozdilou a archaickou. V případě
konfliktu se postaví pragmatický dvojobčan na stranu, kterou sám uzná za pro
něj vhodnou. Tito lidé mi věc velmi usnadňují. Říkám si, “Tak takhle ne,
panáčku, takhle teda ne! Máš-li k vlasti a jejímu občanství takovejhle
kořistnickej vztah to mi teda safra vadí, pane, to mi teda vadí!"
Svět není jednoduché místo a proto ryzí pragmatik či bezbřehý romantik není
nejčastějším zjevem mezi našimi krajany, spíše od obojího trochu. Proto
paní Fuchsová křičí do světa svoji lásku k vlasti a bezmeznou křivdu, kterou
na ní údajně Česká republika páchá, neváhá ale připojovat z mého pohledu
vlastizrádné výhružky možného ovlivňování zákonodárců Spojených států proti
přijetí ČR do NATO, nebude-li ji vyhověno (legionářský dědeček by ji jistě
za to dal na holou). Ústa plná domoviny v státní svátek mé vlasti žádá
presidenta republiky o jakýsi šek v americké měne za její dosud
nerestituované nemovitosti.
Abychom si rozuměli, považuji za do nebe volající bezpráví a nemorální
nezákonost nepřiznat restituce občanům jiných států, když byli jako občané
bolševického Československa okradeni. Paní Fuchsová by si ale měla uvědomit,
že forma šeku a ausgerechnet v americké měně není řešení, které se u nás
uplatňovalo. Někdo dostal opravenou továrnu, někdo pár ruin, někdo jen
příslib odškodnění, které je ovšem v nedohlednu kvůli hospodářské situaci
toho či onoho zemědělského družstva.
Moje spolupracovnice je občanka Bulharska. Vystudovala v Praze, hovoří velmi
dobrou češtinou a říká-li ano kývá hlavou u nás obvyklým směrem. Chce-li
získat naše občanství, musí přinést doklad o “uvolnění ze svazku s
Bulharskem".
(Jak to technicky na bulharském úřadě probíhá, nechť popíše pan Kuška.)
Nevidím důvod proč by Česká republika měla jakýmkoliv způsobem zvýhodňovat
držitele jiných občanství, proč by bulharská občanka měla mít jiné
povinnosti než občané třeba američtí.
Jasně, a je to tu. Proč někdo jo a někdo ne. Proč Kavan, Uhl a Lánský ano a
Fuchsová ne! Právo je velmi vzdálené spravedlnosti a někdy mám pocit, že je
snad jeho cílem spravedlnosti bránit.
Rád bych se proto zeptal svých volených zástupců, proč princip exklusivity
občanství není skutečně výlučný ale výběrový, tedy někdo má dvé občanství už
dávno, jiný musí přinést bulharský glejt, že to bulharské nechce, další
zase považuje za vhodné, aby se domohl stejného práva jako má ministr
zahraničí ČR, dělat mé vlasti mezinárodní ostudu!
Vím, že se odpovědi dočkám “dříve než kohoutek vajíčko snese" jak by řekla
ta moje zlatá babička.
Jindřich Pařík